Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

11. zasedání.

Tisk 1399.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s úmluvou mezi republikou Československou a královstvím Rumunským o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a dlužníky nebo věřiteli rumunskými, podepsanou v Bukurešti dne 5. prosince 1930, a se závěrečným zápisem k této úmluvě.

Mírové smlouvy St. Germainská (čl. 248) a Trianonská (čl. 231) ukládaly povinnost úpravy těchto právních poměrů s Československem pouze Rakousku a Maďarsku. S těmito státy, kde soubor vzájemných závazků byl největší, sjednány byly úmluvy z 18. června 1924, č. 60/1926 Sb. z. a n. (s Rakouskem) a z 26. května 1928, č. 55/1930 Sb. z. a n. (Maďarskem), jež spočívají na zásadě t. zv. vnitřního clearingu, t. j. domácí věřitelé dojdou uspokojení svých pohledávek v zásadě z platů domácích dlužníků.

Avšak měnové poměry vynutily i úpravu těchto otázek i se státy ostatními, kde ovšem úhrn vzájemných závazků nebyl tak značný. Tak stalo se v poměru k Italii úmluvou ze dne 23. března 1921, č. 132/1924 Sb. z. a n., k Polsku smlouvou ze dne 23. dubna 1925, č. 56/ 1926 Sb. z. a n., a k Jugoslavii úmluvou ze dne 7. listopadu 1928, č. 124/1929 Sb. z. a n. Vyrovnání děje se podle těchto úmluv způsobem tam stanoveným přímo mezi věřitelem a dlužníkem, tedy bez t. zv. clearingového řízení.

Vývoj úmluvy s Rumunskem.

S Rumunskem nebyla úprava tak naléhavá jako s ostatními státy pro celkem malý rozsah hospodářských styků mezi obyvateli obou těchto států před válkou a proto, že valná část vzájemných závazků byla zatím vyrovnána soukromě. Na úpravě nejvíce zájmu měly naše banky.

S přípravami pro jednání s Rumunskem začalo ministerstvo financí již v roce 1924 a bylo pomýšleno na zahájení tohoto jednání v r. 1925, kdy také delegát ministerstva financí byl za tím účelem vyslán do Bukurešti. Z různých důvodů došlo však k jednání o tomto předmětu v Bukurešti teprve dne 4. listopadu 1930, které skončilo dne 5. prosince 1930 podpisem úmluvy shora uvedené. Krátce před započetím tohoto jednání byl ještě jednak z podání stran a jiných vlastních spisů, které za tím účelem byly shromažďovány a udržovány ve stálé patrnosti, jednak dotazy u všech korporací, jichž členové by mohli míti zájem na věci, zjištěn poslední stav pohledávek a závazků v Rumunsku i otázky, které by snad při jednání mohly býti řešeny.

Objevilo se - jak se ostatně dalo předpokládati - že československé pohledávky a závazky ve starých korunách jsou v poměru k Rumunsku neveliké. Podle výsledku zmíněného šetření činí pohledávky naše okrouhle 6,300.000 K rak.uh. a československé dluhy okrouhle 1,600.000 K rak. uh., z čehož většina a také největších položek připadá na československé banky.

U některých skupin (záložny, spořitelny) nebylo vůbec zájmu o věc pro nedostatek styků s Rumunskem a jeho obyvateli.

Z tohoto výsledku bylo již od počátku zřejmo, že neúčelným byl by způsob vyrovnání t. zv. vnitřním clearingem (jako v poměru k Rakousku a k Maďarsku), který je zařízením velmi drahým i zdlouhavým a hodí se proto jen na veliké soubory pohledávek a závazků. Proti clearingu vyslovili se také českoslovenští zájemci. Nezbývalo tedy než stanoviti pevný poměr pro vyrovnání přímé mezi věřitelem a dlužníkem. Na straně československé bylo přirozenou snahou docíliti poměr u pro naše věřitele co nejpříznivějšího. S druhé strany musilo se však počítati se skutečností, že dlužníci rumunští plní své starokorunové dluhy domácím věřitelům podle rumunských předpisů měnových.

V té příčině nelze se obejíti beze stručné zmínky o nejdůležitějších měnových opatřeních v Rumunsku, zvláště pokud jde o staré rak.-uh. koruny, a to:

Když byly v dubnu 1919 okolkovány t. zv. německé okupační lei a ruble (okupační lei byly v r. 1921 staženy a nahrazeny bankovkami Národní banky, ruble vyměněny za lei zároveň s bankovkami rak.-uherskými), přikročila vláda rumunská k okolkovaní bankovek Rakousko-uherské banky, jež provedeno bylo na území Bukoviny v době od 16. června do 15. července 1919 a v Sedmihradsku, Banátu a v ostatním obsazeném území bývalého Maďarska v době od 10. června do 19. července 1919. Z kolkování vyloučeny byly bankovky po 1 K a 2 K, které zůstaly v oběhu i bez kolku, a původně též všecky bankovky vydané po 28. říjnu 1918, t. j. bankovky po 25, 200 a 10.000 K a bankovky po 20 K II. vydání, které byly vesměs prohlášeny a neplatné. Dodatečným nařízením rumunského ministerstva financí ze dne 3. července 1919 byly však svrchu uvedené bankovky po 20 K II. vydání a po 10.000 K připuštěny také k okolkování a uznány za zákonné platidlo a bankovky po 25 K a 200 K byly filiálkami Rakousko-uherské banky vyměňovány za bankovky jiného druhu.

Konečná úprava měnová byla v Rumunsku provedena zákonem ze dne 12. srpna 1920 o stažení bankovek korunových a rublových. Stanoviti kurs těchto bankovek bylo ponecháno rozhodnutí ministerské rady na návrh rumunského ministerstva financí.

Dne 30. srpna 1920 usnesla se rumunská ministerská rada na návrh ministerstva financí, že podle čl. 3 svrchu zmíněného zákona, z 12. srpna 1920 kurs koruny (okolkované) pro výměnu na lei stanoví se 50 bani (t. j. 2 K = 1 lei). Tento poměr byl již dříve běžný, byv prozatímně stanoven výnosem rumunského ministerstva financí z 29. července 1919, č. 89.

Stejný poměr platí též pro placení pohledávek a závazků ve starých rakousko-uherských korunách, ač výslovného ustanovení o pohledávkách a závazcích v řečeném zákoně ani nařízení není.

Zvláštními předpisy upraveno bylo v Rumunsku placení pohledávek váznoucích na nemovitostech podléhajících pozemkové reformě rumunské. O nich dlužno se zmíniti podrobněji, poněvadž smlouva se jich dovolává.

Příslušná ustanovení obsahuje zákon o agrární reformě pro staré Rumunsko (Olténsko, Multansko, Moldavsko a Dobrudži) ze dne 17. července 1921 (a to zejména v článcích 69, 72, 74-76) a zákony o agrární reformě v Transylvanii (býv. uherské území) a pro Bukovinu, oba z 30. července 1921, a prováděcí nařízení k těmto zákonům ze dne 6. listopadu 1921.

Podle těchto zákonů cena náležející vlastníku vyvlastněné nemovitosti může býti zaplacena hotově nebo v titrech rent umořitelných v 50 letech a zúročených 5 % ročně, při nemovitostech osob právnických ve věcných rentách zúročených 5 %.

Co do způsobu platby pohledávek a výmazu jejich z knih rozeznávají zmíněné zákony podle toho, 1. je-li nemovitost zadlužena jen u (rumunského) Pozemkového úvěrního ústavu (Créditul Funciar Rural čl. 74 cit. zák.), či 2. jednak u tohoto ústavu, jednak u jiných věřitelů. (článek 75, cit. zák.), či 3; výhradně u jiných osob než u Pozemkového úvěrního ústavu (čl. 76 cit. zák.).

Překlad doslovného znění příslušných článků zákona, pokud jsou důležity pro naše věřitele, jest k této zprávě přiložen.

U nás podle vládního nařízení ze dne 1. dubna, 1919, č. 167 Sb. z. a n., o zákazu, výplat účtů před 26. únorem 1919 vzniklých a podle par. 11, odst. 2 vládního nařízení ze dne 12. října 1920, č. 576 Sb. z. a n., o měně na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, pokud tam nebylo okolkováno, nesměly býti korunové pohledávky rumunských věřitelů, jichž řádné bydliště bylo na území připojeném k Rumunsku z bývalého Rakousko-Uherska, vypláceny v korunách československých, konečná úprava těchto právních poměru byla podle par. 7 zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími, vyhrazena mezistátní dohodě, k níž právě nyní došlo. V poslední době připouštělo československé ministerstvo financí výplatu rumunských pohledávek v poměru, ve kterém v Rumunsku placeny byly korunové závazky; totiž za 2 staré rak. uh. koruny 1 lei. Výplata skutečná mohla se ovšem efektivně státi ve měně československé, ale jen podle kursu lei, který sice v roce 1919 přesahoval kurs československé koruny (koncem r. 1919 činil do konce 150 Kč za 100 lei), ale potom rychle klesal, takže koncem roku 1920 činil již jen 65 Kč za 100 lei, v roce 1924 jen 16.97 Kč za 100 lei, až v r. 1928 ustálil se přibližně na nynější výši 20 Kč = 100 lei.

Za tohoto právního a hospodářského stavu bylo ovšem těžko prosaditi při jednání požadavek československý, aby pohledávky a dluhy byly placeny navzájem v Kč (1 K r.-u. = 1 Kč) anebo aspoň v jiném, pro československé věřitele příznivějším poměru. Bylo dosaženo v zásadě pouze úpravy o vzájemném placení ve všeobecném poměru stanoveném rumunským zákonodárstvím., t. j. v poměru 1 lei za 2 staré koruny. Tento poměr platí pro obě strany rovnou měrou. Požadavek, aby dlužníci českoslovenští platili v poměru 1 K r.-u = 1 Kč, avšak dlužníci rumunští pouze v poměru 2 K r.-u. = 1 lei, nemohl býti ovšem s československé strany přijat a byla tedy uhájena úplná parita na obou stranách.

Pouze pro hypotekární pohledávky zajištěné na nemovitostech ležících v Československu učiněna byla odchylka potud, že budou plněny v korunách československých (1 K rak.-uh.= 1 Kč), kdežto pohledávky zajištěné na nemovitostech ležících v Rumunsku budou plněny ve všeobecném poměru 2 K rak.- uh.= 1 lei.

Hypoteční pohledávky váznoucí na nemovitostech vyvlastněných podle zemědělských zákonu rumunských vyrovnají se podle ustanovení těchto zákonů, o nich je svrchu zmínka.

Úmluvou s Rumunskem ze dne 5. prosince 1930 ukončena jest právně likvidace soukromých pohledávek a závazků ve starých rakousko-uherských korunách mezi věřiteli a dlužníky československými s jedné strany a dlužníky a věřiteli v ostatních t. zv. státech nástupnických s druhé strany. Tím pomíjí i právní nejistota, která, v této příčině dosud trvala hledíc k tomu, že u nás svrchu zmíněné vládní nařízení ze dne 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., o zákazu výplat účtů před 26. únorem 1919 vzniklých, řešilo otázku našich korunových dluhů vůči věřitelům ve státech svrchu uvedených pouze negativně, kdežto positivní řešení vyhrazeno bylo, jak nahoře uvedeno, mezistátním úmluvám. Tyto úmluvy jsou tedy již ujednány se všemi dotyčnými státy.

Stylisací i uspořádáním jednotlivých článků jest úmluva tato obdobná úmluvě mezi republikou československou a královstvím Jugoslavie ze dne 7. listopadu 1928, č. 124/1929 Sb. z. a n., o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a jugoslávskými.

Lze ji proto právě tak jako úmluvu s královstvím Jugoslavie rozděliti obsahově na tyto věcné oddíly:

Oddíl I. Osobní a věcné vymezení rozsahu působnosti úmluvy a způsob vyrovnání (čl. I. až VIII.).

Oddíl 2. Promlčení pohledávek a dluhů upravených úmluvou (čl. IX.).

Oddíl 3. Rozhodčí soud pro případné neshody mezi smluvními stranami o výkladu a použití úmluvy (čl. X.).

Oddíl 4.Ustanovení o ratifikaci a účinnosti úmluvy.

K oddílu I. Úmluva platí o závazcích vyjádřených ve starých korunách rakouskouherských, založených na soukromoprávním titulu, které vznikly před 26. únorem 1919 (den měnové rozluky československé) mezi osobami fysickými nebo právnickými práva soukromého nebo veřejného (platí tady i o soukromoprávních závazcích smluvních států), anebo jsou založeny na smlouvách nebo jiných právních jednáních z doby před tímto dnem a nejsou výslovně vyloučeny článkem VIII. úmluvy, pokud trvaly ještě v den, kdy tato úmluva nabude účinnost.

Z úmluvy vyňaty jsou obdobně jako ve smlouvách s ostatními státy dluhy a pohledávky uvedené ve článku VIII, jež svou zvláštní povahou vymykají se z mezí všeobecného řešení a tvoří nebo (pokud vůbec ještě bude nutno) tvořiti budou předmět úpravy samostatné. Jsou to dluhy a pohledávky z cenných papírů (upraveny byly zvláštní úmluvou), ze sociálního a soukromého pojištění, pohledávky a závazky sirotčích pokladen (upraveny zvláštní úmluvou), dále pohledávky a dluhy měst, obcí, municipií (žup), vodních družstev, melioračních a jiných veřejných útvarů, jichž území bylo rozděleno hranicí stanovenou mírovou smlouvou St. Germainskou a Trianonskou, jakož i soukromých železničních společnosti, jichž síť byla rozdělena výše zmíněnou hranicí, anebo jichž sídlo bylo novou hranicí od této sítě odděleno, dále poštovních spořitelen a bývalé banky Rakousko-uherské. Posléze vyloučeny byly z působnosti úmluvy v důsledku stanoviska rumunského pohledávky a závazky z lombardu válečných půjček rakouských a uherských, jichž vyrovnání zůstaveno jest soukromé dohodě stran. Ustanovení toto nemá pro naše věřitele a dlužníky valného praktického významu, ježto těchto zápůjček jest v poměru k Rumunsku nepatrné množství; naproti tomu rumunská vláda měla na tomto ustanovení zvláštní zájem z důvodů zásadních, poněvadž podle předpisů rumunských vyrovnají se tyto lombardní zápůjčky prostě tak, že lombardní věřitel ponechá si na úhradu své pohledávky lombardované titry válečných půjček, jež však Rumunsko vůbec nehonorovalo.

Jak již svrchu bylo uvedeno, vyrovnají se pohledávky váznoucí na nemovitostech vyvlastněných podle zemědělských zákonů rumunských způsobem ustanoveným v těchto zákonech. Překlad doslovného znění příslušných zákonných ustanovení rumunských jest připojen. Z nich je zřejmo, že hypotekární věřitelé jsou tu odbyti poměrně nepříznivě, zvláště pokud musí přijmouti na úhradu svých pohledávek vyvlastňovací dluhopisy ve jmenovité hodnotě, ač jejich kurs je nižší (asi 521/3).

Nebylo však možno prosaditi v tomto bodu příznivějšího ustanovení smlouvy.

Věřitelé a dlužníci určeni jsou bydlištěm (sídlem) v den měnové rozluky československé (26. února 1919). Jest tedy tato úmluva stejně jako ostatní obdobné úmluvy vybudována na zásadě územní (territoriality). (Jedině smlouva s Polskem, č. 56/1926 Sb. z. a n., spočívá na zásadě státní příslušnosti věřitelovy a dlužníkovy.)

Vyrovnání pohledávek a závazků děje se přímo mezi věřitelem a dlužníkem (bez zprostředkování Československého zúčtovacího ústavu) zásadně v poměru za 2 staré koruny rakousko-uherské 1 lei se svrchu uvedenými výjimkami.

Úroky placeny budou podle ustanovení čl. I., odst. 3. úmluvy zpravidla jednoduché.

Článek II.-VII. obsahuje obdobně jako úmluva mezi republikou Československou a královstvím Jugoslavie č. 124/1929 Sb. z. a n. (příp. jako úmluva s republikou Rakouskou č. 60/1926 Sb. z. a n. nebo s královstvím Maďarským č. 55/1930 Sb. z. a n.) některá ustanovení interpretační, a to:

a) Ve čl. II, IV, V a VI pravidla o tom, které místo v určitých zvláštních případech považovati jest za bydliště (sídlo) věřitelovo nebo dlužníkovo; vysloveny jsou tu zásady stejné jako ve smlouvách svrchu zmíněných.

K těmto ustanovením obsahuje závěrečný zápis dodatek o bydlišti osob služebných, továrních dělníků, živnostenských pomocníků nebo učedníků, studujících nebo žáků (tedy osob uvedených v par. 86 jurisdikční normy a v par. 26 zák. čl. I/1911), kteří v rozhodný den 26. února 1919 pobývali za svým zaměstnáním na území některého z obou států, avšak před podpisem úmluvy usídlili se ve státě domovském, jakož i o veřejných zaměstnancích v činné službě nebo na odpočinku, kteří před podpisem úmluvy přenesli své bydliště z území jednoho z. obou států na území státu druhého. Jsou to rovněž stejná ustanovení jako ve zmíněných smlouvách s Jugoslavií, Rakouskem a Maďarskem; bylo nutno na ně pamatovati, ježto by naši věřitelé toho druhu byli bez tohoto zvláštního ustanovení slovným výkladem úmluvy časti těžce poškozeni.

b) Ve článku III. obsaženo jest pravidlo převzaté rovněž z dosavadních obdobných úmluv, že úmluvou nejsou dotčeny pohledávky a dluhy upravené úmluvami, jež smluvní státy sjednaly o úpravě pohledávek a dluhů ve starých rakousko-uherských korunách se státy jinými.

c) Článek VII. jedná o významu změny v osobě věřitelově nebo dlužníkově. Odstavec 2. tohoto článku, který vylučuje z úmluvy pohledávky, jež postoupili po 1. listopadu 1930 (t. j. po zahájení jednání o úmluvu) věřitelé se sídlem dne 26. února 1919 mimo oba smluvní státy osobám s bydlištěm, v tento den v některých ze smluvních států, má zabrániti spekulačním převodům.

K oddílu 2. Článkem IX. úmluvy byla upravena otázka promlčení, což bylo nutno, poněvadž od vzniku pohledávek uplynulo již několik let. Ustanovení toto zakládá se na zákonu ze dne 26. března 1925, č. 46 Sb. z. a n., o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině. Zákon tento předpokládá však co do pohledávek cizinců vzájemnost, jež tedy jest nyní se strany rumunské mluvně zaručena.

K oddílu 3. Článek X. obsahuje obvyklé ustanovení o rozhodování sporů mezi smluvními stranami o výkladu a použití úmluvy; na rozdíl od obdobné úmluvy s Jugoslavií (č. 124/1929 Sb. z. a n.), kde je rozhodčím tribunálem Stálý soud mezinárodní spravedlnosti v Haagu, je ponecháno zde řešení sporů - z důvodů zjednodušení a zlevnění řízení rozhodčímu soudu složenému ze dvou členů, z jichž jednoho bude jmenovati vláda československá a druhého vláda rumunská. Zároveň má tento článek ustanovení pro případ, že by nedošlo ke shodě mezi těmito rozhodčími.

K oddílu4. Článek XI. má obvyklá ustanovení o ratifikaci a účinnosti úmluvy.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh projednán a schválen současně s osnovou zákona o provedení této úmluvy a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátu výboru ústavně-právnímu, zahraničnímu a rozpočtovému.

V Praze, dne 9. listopadu 1934.

Předseda vlády:

J. Malypetr v. r.

(Překlad.)

Článek 69.

Cena náležející vlastníku vyvlastněné nemovitosti může býti zaplacena hotově nebo v titrech rent umořitelných v padesáti letech a zúročených pěti procenty ročně.

Při platbě počítá se jmenovitá hodnota za hodnotu skutečnou. Výplata ceny za vyvlastněné nemovitosti osob právnických provede se ve věcných rentách zúročených pěti procenty.

Článek 72.

Složením ceny zprošťuje se vyvlastněný pozemek všech závazků nebo břemen pozemek zatěžujících s výjimkou hypoték Pozemkového úvěrního ústavu.

Ti, kdož mají anebo tvrdí, že mají jakákoli práva na částech vyvlastněného pozemku, mohou tato práva uplatňovati pouze na hotovostech nebo titrech rent složených jako cena nemovitosti.

Článek 74.

Týká se výhradně pohledávek Credit Funciar Rural, pro naše věřitele nemá významu.

Článek 75.

Je-li nemovitost, která se vyvlastňuje, zadlužena hypotekárně jednak u Pozemkového úvěrního ústavu, jednak u jiných věřitelů, bude pohledávka úvěrního ústavu zaplacena podle předcházejícího článku, kdežto ostatní hypotéky, jakož i případné přednostní právo dřívějšího vlastníka na prodejní cenu budou, úchylkou od zákona nebo úmluvy, vymazány z vyvlastněných částí nemovitostí.

Práva hypotekárních věřitelů nebo osob majících přednostní práva zůstanou váznouti pouze na částech, které nebyly vyvlastněny, pro každou pohledávku v pořadí, v jakém byla zapsána, avšak pouze pro pohledávku, kterou by věřitelé měli ještě obdržeti nad to,co obdrželi v hotovosti nebo, v titrech rent podle článku 69. Neděje-li se výplata v hotovosti, počítají se titry jako hotové peníze při všech platbách dluhu, kromě výjimek stanovených článkem 76. Hypoteční pohledávky a přednostní práva zřízená ve prospěch bank a finančních ústavů vyplatí se výhradně v rentách.

Článek 76.

Je-li nemovitost hypotekárně zadlužena výhradně u jiných osob než u Pozemkového úvěrního ústavu, budou hypoteční pohledávky, úchylkou od zákona nebo úmluvy, vymazány mocí práva z vyvlastněné části a práva hypotekárních věřitelů uplatní se pouze na ceně složené v rentách u Spořitelní a depositní pokladny.

Hypoteční pohledávky budou dále existovati v poměru části zatížené hypotékou, která zůstala ve vlastnictví vlastníka vyvlastněné nemovitosti, a to za podmínek stanovených hypoteční listinou.

Poměrná část hypoteční pohledávky připadající věřiteli za vyvlastněnou část, prohlašuje se za splatnou. Bude zaplacena ze složených rent, čítajíc jmenovitou hodnotu za hodnotu skutečnou. Od 15. prosince 1918 bude míti věřitel právo jen na 6 % a procento inkasované věřitelem nad 6 % odečte se od vypůjčeného kapitálu. Jakékoli úroky dlužné až do dne složení ceny bude dlužník povinen zaplatiti v rentách počítaných jak svrchu uvedeno.

Hypotekární věřitelé, kteří na místě přijetí složené pro ně renty svolili k tomu, aby jejich celá pohledávka zůstala zajištěna na nevyvlastněném zbytku nemovitosti a kteří současně prodlouží lhůtu splatnosti o 10 let ode dne jejího vypršeni při zúročení 5%, mohou v den splatnosti obdržeti svoji pohledávku vyplacenou v hotovosti.

II.

V zákonech těchto není odlišných ustanovení od zákonů ad I. Uvádí se tam jen ještě v par. 89 (pro Transylvanii) a v par. 59 (pro Bukovinu) souhlasně:

”Na základě usnesení soudu (jakožto úřadu pozemkových knih) hypotekární věřitelé budou zaplaceni v rentách”.

III.

ze dne 6. listopadu 1921 praví v kapitole IX. § 113, posl. odst.:

”Hypotekární věřitelé budou zaplaceni v rentách.”