Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

11. zasedání.

Tisk 1414.

V našich stále ještě nevyrovnaných poměrech, v nichž zejména státní finance jsou měřítkem, je samozřejmou ona skutečnost, že poměr veřejných zaměstnanců ke státu a jeho institucím jako zaměstnavateli je neméně v trvalém pohybu. Sem spadá také snaha těch zaměstnanců, kteří konali a vykonali zákonnou vojenskou službu, aby tato byla úměrně hodnocena ve služebním postavení těch, jichž se týče.

Tento požadavek je třeba považovat za zcela spravedlivý. Také vojenská správa projevuje pro věc porozumění, pochopitelně z důvodů odborných. Cítí se totiž, že je-li už vojenská služba obětí, není ani pro tuto službu zdrávo, aby její nositelé pociťovali její důsledky jako trvalé břemeno pro svou další civilní existenci. To už pak nemůže být jen zájmem vojenské správy, nehledě k pocitu kruté nespravedlivosti, který u postižených pochopitelně proniká.

Vláda svou předlohou zákona činí prvý krok k vyřízení této ožehavé záležitosti. Je třeba zaznamenat, že tu zbývá její část k vyřízení dalšímu; neběží totiž v soustavě požadavků jen o nejnižší platové stupnice.

Poněvadž vládní návrh oprávněnému požadavku veřejných zaměstnanců vyhovuje aspoň v podstatné části, branný výbor doporučuje sl. senátu jeho schválení ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou tak, jak je obsažen v sen. tisku č. 1408 i s připojenou resolucí.

V Praze, dne 17. prosince 1934.

Filipínský v. r.,
místopředseda.

F. Šťastný v. r.,
zpravodaj.

Volání po takové úpravě branné povinnosti, aby ti, kdo skutečně již splnili presenční službu, necítili to jako zhoršení svého hospodářského stavu oproti těm, kdo ji nekonali, původně vyšlo z rozpočtového výboru senátu při projednávání státního rozpočtu na rok 1927. Volání to od té doby zesílilo, a zejména široké vrstvy obyvatelstva (zejména svazy veřejných zaměstnanců a důstojníků) i poslanecká sněmovna i senát resolucemi dožadovaly se na vládě, aby předložila příslušnou osnovu zákona.

Vláda konečně při předkládání osnovy o 2leté službě presenční dne 30./XI 1934 současně předložila i osnovu přítomnou. Tato omezuje přiznání určitých výhod pouze pro státní zaměstnance a to pouze pro ony, kteří v den platnosti zákona a později budou konati presenční službu (tedy pouze pro futuro) a jen pro ty v nejnižší kategorii služební a pro aspiranty. Výhoda poskytovaná měla spočívati v tom, že polovina presenční služby bude se jim včítati pro zvýšení platu, kdežto pro služební pořadí a pro výměru pensijních požitků bude se jim včítati celá. Přitom jim místo i pořadí ve státní službě, pokud ji nastoupili před presenční službou, budou zachovány.

Ohledně legionářů restituován původní stav před platností platového zákona č. 103 z roku 1926.

Takto omezení zásady původní diktováno bylo vládě finanční tísní státní, která prý nepřipouštěla, aby již pro rok 1935 zákon jevil plné finanční účinky, jakož i aby včítání ono bylo úplné a všeobecné i pro ty, kdo sloužili již dříve (pro preterito).

Na důtklivé volání veřejnosti z kruhu zájemníků, poslanecká sněmovna usnesením ze dne 11. prosince 1934 poněkud aspoň zlepšila původní osnovu tím, že rozšířila možnost včítání do pořadí i na ty, kdo službu presenční vykonali před platností tohoto zákona – ovšem jen pokud ještě jsou v nejnižší platové stupnici (§ 11, odst. 2) – vyjma legionáře, pro něž toto omezení neplatí. Do platu se tedy jim nic nevčítá.

Nad to poslanecká sněmovna uložila vládě (§§ 12, 13 a 14), aby nařízením rozšířila platnost zákona tohoto i na ostatní veřejné zaměstnance, dále aby byla dána přednost při přijímání sil do veřejných služeb těm, kdo vykonali presenční službu a konečně, aby zvýšení platu přišlo k dobru i těm, kdo presenční službu vykonali již dříve – zde ovšem teprve od té doby, až zlepšený stav financí státních to dovolí.

Z dobrodiní zákona vyloučeni jsou tedy stále ti, kdo v době mobilisace v r. 1919 a 1921 na Slovensku konali službu vojenskou – nebyla to služba presenční (a contrario § 7), pokud nastoupili civilní službu po roce 1925.

Proto veřejnost, která očekávala plné hodnocení presenční služby pro všecky zaměstnance, byla zklamána.

Finanční účinek (polovina presenční služby pro zaměstnance s nejnižšími platy, kteří právě slouží) bude jen nepatrný, neboť prodloužením služby presenční na 2 leta z právě sloužících se asi nikdo do služby r. 1935 nevrátí. Nad to dává se ministru financí nový zdroj příjmů zavedením nového branného příspěvku.

Poněvadž za přítomné finanční tísně ministr financí nechce na sebe vzíti větší břímě, a dává aspoň něco, navrhuje výbor, aby přítomná osnova zákona byla schválena, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna podle znění sen. tisku č. 1408 i s připojenou resolucí.

V Praze, dne 17. prosince 1934.

F. Modráček v. r.,
místopředseda.

Dr J. Karas v. r.,
zpravodaj.

Podle § 5 zůstává zaměstnancům zachováno místo, které opustili nastupujíce presenční vojenskou službu, s podmínkou, že tuto službu nastoupí nejdéle do 15 dní po skončené vojenské službě presenční. Stává se často, že vojín po nástupu do civilu onemocní, anebo vojenskou službu ve stavu onemocnění opouští. Vládě se ukládá, aby pro takové, řádně prokázané případy učinila vhodná opatření.