Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1935.

III. volební období

12. zasedání.

Tisk 1433.

ze dne............................................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Vrchním soudům náleží rozhodovati o těchto zločinech proti zákonu ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., na ochranu republiky:

a) o zločinech uvedených v § 1, § 3, č. 1, § 4, č. 1, § 5, č. 1, § 7, o zločinu podle § 8, spáchaném na presidentu republiky nebo jeho náměstku, o zločinu podle § 8, č. 2 až 5, spáchaném na ostatních osobách tam uvedených, a o zločinu podle § 10, č. 2, pokud jde o osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky, zákonodárnému sboru, vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi,

b) o zločinech uvedených v § 2, § 3, č. 2, § 6, č. 1 a § 10, č. 1, navrhuje-li veřejný žalobce v obžalovacím spise, aby byl trest uložen podle zákonné sazby vyšší než pět let.

(2) Sbíhá-li se se zločinem, o němž náleží rozhodovati vrchnímu soudu podle odstavce 1, jiný trestný čin, náleží vrchnímu soudu rozhodovati také o tomto trestném činu, a to i tehdy, když by jinak patřil ku příslušnosti soudu porotního. Vrchní soud může však takovou věc se souhlasem veřejného žalobce (§ 3, odst. 1) vyloučiti a odkázati ji soudu, jenž by jinak byl příslušný.

(3) Vrchní soudy vykonávají pravomoc přikázanou jim podle předcházejících odstavců v pětičlenných senátech, zvaných soudy státní.

§ 2.

(1) Předsedu, jeho náměstky a ostatní členy státního soudu jmenuje na návrh vlády president republiky ze soudců z povolání působících u vrchního soudu neb u soudů jemu podřízených, v hodnosti nejméně soudního rady. Jmenování děje se na období dvou let, a ukáže-li se během období potřeba jmenovati další členy, na zbytek období. Po uplynutí období mohou býti tytéž osoby znovu jmenovány.

(2) Členové státního soudu pozbývají tohoto svého úřadu, jakmile přestali býti soudci z povolání působícími u vrchního soudu, pro který byli ustanoveni, neb u soudů jemu podřízených.

(3) Presidentu vrchního soudu náleží, aby z osob, jmenovaných podle odstavce 1 sestavil státní soud na každý kalendářní rok napřed.

§ 3.

(1) Veřejným žalobcem u státního soudu je vrchní prokurátor v sídle státního soudu nebo jeho náměstek.

(2) Zastupování obžaloby při hlavním přelíčení může ministerstvo spravedlnosti přenésti na některého státního zástupce.

§ 4.

Pokud tento zákon nestanoví odchylek, platí o řízení před státním soudem obdobně ustanovení o trestním řízení před krajskými soudy.

§ 5.

(1) Přípravné řízení koná se u soudu příslušného podle obecných pravidel.

(2) Před podáním spisu obžalovacího je konati (přípravné) vyšetřování.

§ 6.

Po skončeném vyšetřování podá veřejný žalobce soudu uvedeného v § 5 do osmi dnů obžalovací spis u státního soudu v předepsaném počtu stejnopisů, připoje veškeré spisy.

(2) Státní soud rozhodne z povinnosti úřední o své příslušnosti a přípustnosti obžaloby podle zásad platných o přezkoumávání obžaloby (§§ 211 a 213 až 215 tr. ř. a §§ 262 a 264 až 266 tr. por.) s úchylkami uvedenými v následujících paragrafech. Proti tomuto rozhodnutí není opravných prostředků.

(3) Poškozený nemá právo ujmouti se stíhání (§ 48 tr. ř., § 42 tr. por.).

§ 7.

Uzná-li státní soud, že je příslušný a že obžaloba je přípustná, vysloví, že obviněný se dává v obžalobu. Zároveň rozhodne o uvalení nebo dalším trvání vazby, jakož i o tom, má-li se některá věc vyloučiti z trestního řízení. O svém rozhodnutí dá věděti obviněnému zároveň se spisem obžalovacím a veřejnému žalobci (§ 3, odst. 1).

§ 8.

(1) Prohlásí-li se státní soud nepříslušným, uvědomí o tom obviněného i veřejného žalobce podavšího obžalovací spis. Tomuto veřejnému žalobci náleží, aby do osmi dnů u příslušného soudu buď podal nový spis obžalovací nebo učinil jiné návrhy.

(2) Totéž platí, vyloučil-li státní soud některou trestní věc ze společného řízení a odkázal-li ji soudu jinak příslušnému.

§ 9.

(1) Má-li krajský soud nebo porotní soud, před nímž se koná hlavní přelíčení, za to, že věc náleží před státní soud, vysloví usnesením svou nepříslušnost. Rozhodnouti o tom náleží v řízení před soudem porotním soudnímu sboru samému. Proti takovému usnesení není opravného prostředku.

(2) Má-li soud rozhodující o námitkách proti obžalovacímu spisu za to, že je příslušný státní soud, vysloví toliko nepříslušnost soudu, u něhož byl podán spis obžalovací, uvede tento důvod.

(3) V obou těchto případech náleží veřejnému žalobci, aby do osmi dnů buď podal státnímu soudu nový spis obžalovací nebo učinil jinaké návrhy.

§ 10.

Výrok státního soudu, jímž se prohlásil nepříslušným, je pro všechny jiné soudy závazný, leč by skutkový podklad tohoto výroku podstatně se změnil po rozhodnutí státního soudu.

§ 11.

(1) Předseda senátu, když uvědomuje obviněného o rozhodnutí podle § 7, vyzve ho zároveň, aby se prohlásil, chce-li, hledě na spis obžalovací, činiti návrhy na provedení dalších průvodů nebo jinaké zjištění. Zároveň vyzve obviněného, aby do určité lhůty oznámil, koho si zřídil jako obhájce; neoznámí li to, zřídí se mu neodkladně obhájce z moci úřední.

(2) Usnese-li se státní soud, aby obviněný byl vzat do vazby neb aby v ní byl ponechán, zařídí předseda senátu, aby byl dodán do věznice krajského soudu v sídle státního soudu.

(3) Den hlavního přelíčení nařídí předseda senátu tak, aby obsílka byla obžalovanému doručena nejpozději čtrnáct dnů před tímto dnem, leč by obviněný výslovně souhlasil se zkrácením této lhůty. Spolu s obsílkou buďtež obviněnému oznámena jména členů nalézacího soudu a jména náhradníků.

(4) Hlavní přelíčení koná se zpravidla v sídle státního soudu. Podle potřeby může se však státní soud usnésti, že hlavní přelíčení se bude konati na jiném místě jeho obvodu.

(5) Státní soud rozhodne v každém případě ve věci samé, i když nabude přesvědčení, že čin, jehož se obžalovaný dopustil, náleží pod jiné ustanovení trestního zákona, nežli je v obžalobě uvedeno. Má-li však čin podle mínění soudu býti posuzován podle přísnějšího zákona, než jak jej posuzuje žalobce, buďtež o tom dříve slyšeni žalobce i obviněný, a je-li toho třeba pro přípravu žaloby neb obrany, budiž hlavní přelíčení odročeno.

§ 12.

(1) Rozhodnutím státního soudu lze odporovati, pokud tento zákon opravný prostředek výslovně nevylučuje, týmiž opravnými prostředky a v týchž případech, jako rozhodnutím krajských soudů.

(2) Rozsudkovému výroku o vině lze odporovati toliko z důvodů zmatečnosti

(3) Rozsudkovému výroku o trestu lze odporovati bez jakéhokoliv omezení.

(4) O všech opravných prostředcích proti rozhodnutím státního soudu rozhoduje nejvyšší soud.

§ 13.

Zruší-li nejvyšší soud rozsudek státního soudu, nemůže přikázati věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu než opět témuž nebo jinému státnímu soudu. Z účasti na novém hlavním přelíčení jsou vyloučeni oni členové státního soudu, kteří se zúčastnili prvního přelíčení.

§ 14.

Jakmile rozsudek nabude právní moci, zašle státní soud veškeré spisy krajskému soudu svého sídla. Tomuto soudu náleží postarati se, aby byl rozsudek vykonán podle platných ustanovení. Jemu přísluší také učiniti veškerá další rozhodnutí přikázaná jinak soudu nalézacímu. Rozhodovati o návrhu na obnovu trestního řízení a rozhodovati o případech §§ 410 a 411 tr. ř. (§ 514 tr. por.) zůstavuje se státnímu soudu samotnému.

§ 15.

(1) Zúčastnila-li se na trestném činu, náležejícím ku příslušnosti vrchního jako státního soudu, kromě osoby podřízené pravomoci občanského trestního soudu jako spolupachatel, návodce, pomocník nebo účastník také osoba podřízená pravomoci soudu vojenského, může vojenský prokurátor podati proti ní obžalovací spis pro trestný čin uvedený v § 1, odst. 1 a 2 – nejde-li o činy trestné podle druhého dílu vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z. – na místo u divisního soudu u příslušného vrchního soudu jako soudu státního, lze-li tím dosáhnouti zjednodušení řízení nebo snížení útrat nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody.

(2) Státní soud rozhodne v takovém případě o své příslušnosti a o přípustnosti obžaloby podle ustanovení §§ 6 až 8. Uzná-li, že je příslušný a že obžaloba je přípustná, koná se další řízení před státním soudem podle ustanovení tohoto zákona, a to, pokud to stav řízení připouští, společně s řízením proti osobám podrobeným pravomoci soudu občanského.

(3) Koná-li se řízení proti osobám podrobeným jinak pravomoci soudu vojenského před státním soudem, zastupuje obžalobu proti těmto osobám vojenský prokurátor. Veřejným žalobcem rozumí se v § 8, pokud jde o tyto osoby, vojenský prokurátor; na místě krajského soudu nastupuje v § 14 příslušný soud divisní.

(4) Pokud jde o osobu podřízenou jinak pravomoci soudu vojenského, užije státní soud ustanovení vojenských trestních zákonů.

§ 16.

(1) Zákon č. 50/1923 Sb. z. a n. mění se takto:

1. Místo § 36, odst. 1 a 2 vkládá se toto ustanovení:

Zvláštní zákon ustanovuje, o kterých zločinech podle tohoto zákona náleží rozhodovati vrchním soudům jako soudům státním.

2. § 37, odst. 3 zní:

Trestní řízení pro zločiny a přečiny náleží divisním soudům, pro přestupky soudem trestané brigádním soudům. Zvláštní zákon ustanovuje, ve kterých případech lze konati hlavní přelíčení o obžalobě pro trestné činy náležející ku příslušnosti vrchních soudů jako soudů státních před těmito soudy, i pokud jde o osoby podřízené pravomoci soudů vojenských.

(2) První a druhá věta § 56, odst. 1 zákona ze dne 11. března 1931, č. 48 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, bude zníti takto:

Ustanovení o příslušnosti a o řízení před vrchními soudy jako soudy státními nejsou tímto zákonem dotčena. V řízení ve věcech náležejících k jejich příslušnosti budiž však užito, pokud jde o mladistvého, ustanovení §§ 37 až 39, § 40, odst. 2 až 5, § 45 a § 47, odst. 5 tohoto zákona.

§ 17.

Zákon ze dne 19. března 1923, č. 51 Sb. z. a n., o státním soudě, se zrušuje.

§ 18.

Ustanovení tohoto zákona budiž užito také na trestné činy spáchané před jeho účinností, o nichž trestní řízení nebylo u soudu první stolice skončeno neb o nichž tento soud má znovu jednati.

§ 19.

Tento zákon nabude účinnosti osmým dnem po vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti, národní obrany, vnitra a sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Zákonem z 19. března 1923, č. 51 Sb. z. a n., byl zřízen k rozhodování o některých těžkých zločinech proti státu a proti ústavním činitelům státní soud. Zločiny, které náležejí ku příslušnosti státního soudu, vypočítává § 36, odst. 1 zákona na ochranu republiky. Jsou to: úklady o republiku, některé případy ohrožení bezpečnosti republiky, prorady a zrady státního tajemství, dále útoky na život ústavních činitelů, tělesné poškození presidenta republiky, kvalifikovaná tělesná poškození jiných ústavních činitelů a osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky, zákonodárnému sboru, vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi.

Trestních věcí, o nichž bylo státnímu soudu od doby jeho zřízení rozhodovati, nebylo bohudík mnoho. Než i případy dosud projednané stačily, aby bylo možno zjistiti některé vady, jimiž je dosavadní organisace státního soudu a úprava řízení před ním stižena.

V podstatě jde hlavně o dvě věci: účast přísedících, kteří nejsou soudci z povolání, na rozhodování ve hlavním přelíčení a omezení přípustnosti opravných prostředků proti rozsudkům státního soudu.

Přísedící, kteří nejsou soudci z povolání, jsou při přelíčeních trvajících delší dobu příliš odnímáni výkonu svého pravidelného povolání, a to zvláště bydlí-li mimo místo, kde státní soud zasedá.

Působí proto při přelíčeních trvajících delší dobu obsazení soudu velké obtíže, ba je nebezpečí, že by obsazení soudu bylo vůbec znemožněno.

Značné omezení důvodů, ze kterých lze užíti opravných prostředků proti rozsudkům státního soudu, odůvodňované zvláštní kvalifikací jeho členů, zvláště soudců z povolání vybíraných podle zákona ze členů nejvyššího soudu nebo vrchních soudů, lze stěží srovnati s povahou státního soudu jako soudu sice zvláštního, avšak přece jen řádného. Velmi omezená přípustnost přezkoumávání zdali způsob jímž státní soud dospěl k určitým skutkovým zjištěním, byl bezvadný, a téměř úplné vyloučení opravných prostředků proti uloženému trestu, může citelně postihnouti jak žalobce, zastupujícího před tímto soudem velmi vážné zájmy veřejné, tak i obviněného. Neuspokojuje dále, že o opravných prostředích proti rozhodnutím státního soudu je povolán rozhodovati nejvyšší soud, tedy týž soud, z jehož členů jsou členové státního soudu pravidelně vybíráni.

Předložená osnova snaží se tyto vady odstraniti tímto způsobem:

Zříká se vůbec účasti přísedících nesoudců na rozhodování a vrací rozhodování soudům řádným, obsazeným jen soudci z povolání. Umožňuje, aby v těchto věcech bylo možno užíti proti rozhodnutím opravných prostředků v témž rozsahu, v jakém jich lze užíti podle obecných ustanovení trestních řádů proti rozhodnutím soudů krajských, ba hledíc ke zvláštnímu významu trestných činů, o něž tu jde, neomezuje nijak přezkoumatelnost přiměřenosti uloženého trestu.

Aby bylo možno poskytnouti opravné prostředky v plném rozsahu a aby nejvyšší soud byl opravdu stolicí opravnou, bylo nutno rozhodování svěřiti soudům nižším. Osnova navrhuje, aby vzhledem ke zvláštní závažnosti trestných činů, o něž tu jde, bylo rozhodování soustředěno u vrchních soudů, a svěřeno u těchto soudů zvláštním pětičlenným stálým senátům, které by podržely název soudů státních. Rozhodovaly by tudíž budoucně místo jednoho státního soudu čtyři státní soudy u vrchních soudů v Praze, v Brně, v Bratislavě a v Košicích. Jejich místní příslušnost by se řídila podle obecných ustanovení trestních řádů. Poněvadž však rozhodování v těchto věcech může býti svěřeno toliko soudcům zvláště zkušeným, věnuje osnova v § 2 zvláštní pozornost výběru soudců z povolání, jimž má býti u státních soudů rozhodování svěřeno.

V důsledku navrhované nové organisace státních soudů jeví se účelným neomezovati novou úpravu na pouhé změny a doplňky zákona č. 51/1923 Sb. z. a n., nýbrž upraviti celou látku, týkající se příslušnosti a organisace státních soudů a řízení před nimi, znova a zákon č. 51/1923 Sb. z. a n. vůbec zrušiti. Četná jeho ustanovení nestala se arci zbytečnými, takže je nutno i v nově navržené úpravě je – leckde i beze změn – opakovati.

K jednotlivým ustanovením osnovy se poznamenává:

K § 1: V odstavcích 1 a 3 provádí se nová úprava příslušnosti a organisace státních soudů, jak o tom bylo shora pojednáno. Kromě toho se rozšiřuje příslušnost vrchních soudů jako soudů státních na další trestné činy, které podle § 36, odst. 2 zák. na ochr. rep. dosud náležely ku příslušnosti soudů porotních. Státní zájem vyžaduje, aby tyto trestné činy, úzce souvislé s trestnými činy, které již dosud náležely ku příslušnosti státního soudu, byly rovněž přikázány státním soudům. Odstavec 2 je převzat z § 12 zák. č. 51/1923 Sb. z. a n. Upouští se však od požadavku, aby sbíhající se trestný čin byl s trestným činem, zakládajícím příslušnost státního soudu, ve skutkové souvislosti, neboť v některých případech aby mohlo býti pochybné a sporné, zda tato podmínka je splněna. Proto se v zájmu jednotnosti řízení přikazují státnímu soudu všechny sbíhající se trestné činy (aby nebylo pochybnosti, výslovně i ony trestné činy, které by jinak náležely ku příslušnosti porotních soudů) a vyloučení některých věcí ze společného řízení se činí závislým na souhlasu veřejného žalobce.

K § 2: Tato ustanovení byla již odůvodněna dříve.

K § 3: V tomto paragrafu byla spojena ustanovení dosavadního § 8 a § 20, odst. 2 zák. č. 51/1923 Sb. z. a n.

Podotknouti třeba, že novou úpravou organisace státních soudů a upuštěním od účasti přísedících nesoudců stala se zbytečnými všecka ostatní ustanovení I hlavy zák. č. 51/1923 Sb. z. a n. O vyloučení a zamítání členů státních soudů budou platiti všeobecná ustanovení trestních řádů platných v místě soudu, u něhož se řízení koná.

K § 4: Poněvadž vrchní soudy, jimž se tu přikazuje rozhodování v první stolici, jsou podle ustanovení trestních řádů jen stolicemi opravnými, bylo nutno ustanoviti, že o řízení před nimi jako soudy státními platí obdobně ustanovení o řízení před krajskými soudy.

K §§ 5 až 11: Tato ustanovení byla převzata s některými menšími změnami z §§ 13 až 20 zák. č. 51/1923 Sb. z. a n. Změny ty vyplývají jednak z nové organisace státních soudů, jednak se jimi má dosáhnouti zrychlení řízení před státními soudy. Poněvadž státní soudy budou se říditi obecnými ustanoveními trestních řádů platných v místě jejich sídla, bylo nyní nutno vedle ustanovení býv. rak. trestního řádu citovati i odpovídající jim ustanovení býv. uh. trestního řádu. Urychlení řízení má sloužiti zkrácení lhůty k podání obžaloby.

K §§ 12 a 13: O úpravě opravných prostředků stala se zmínka již ve všeobecné části odůvodnění. Zde bylo by ještě dodati, že § 12, odst. 1 upravuje všeobecně opravné prostředky jak proti rozsudkům tak i proti usnesením státního soudu, a to tak, že tytéž opravné prostředky a v týchž případech, jak je poskytuje trestní řád proti rozhodnutím krajských soudů, mají býti přípustné i proti rozhodnutím státních soudů. Rozhodovati o nich má ovšem nejvyšší soud jako soud přímo nadřízený. V rámci tohoto zákona nebylo shledáno účelným, sjednocovati pro poměrně nepatrný úsek trestních věcí opravné prostředky a řízení o nich v širším rozsahu. Bude proto opravným prostředkem proti rozsudkům státních soudů v Praze a v Brně zmateční stížnost a odvolání (toto arci, pokud jde o výrok o trestu, bez jakýchkoli omezení), proti rozsudkům státních soudů v Bratislavě a v Košicích toliko odvolání (v němž arci mohou býti podle ustanovení býv. uh. tr. ř. uplatňovány též důvody zmatenosti a pokud jde o výrok o vině podle osnovy jen důvody zmatečnosti). Nové je ustanovení § 13. Jím má býti docíleno toho, aby příslušnost ať téhož či jiného státního soudu byla definitivní až do konečného rozhodnutí věci.

K § 14: Toto ustanovení bylo převzato v podstatě z § 24 zák. č. 51/1923 Sb. z. a n.

K § 15: Osnova upouští od dosavadního zvláštního a jediného fora státního soudu a přikazuje trestné činy uvedené v § 1 opět do pravomoci řádných soudů. Proto není zachováno v platnosti ustanovení, kterým státnímu soudy byly podřízeny i osoby podrobené jinak pravomoci soudů vojenských. Poněvadž však se mohou vyskytnouti složité případy trestných činů náležejících ku příslušnosti státních soudů, na nichž se zúčastnili kromě osob občanských také osoby podrobené pravomoci soudů vojenských, a může se z různých důvodů jeviti účelným konati proti všem obviněným společné řízení, umožňuje osnova vojenskému žalobci, aby dal k takovému společnému řízení podnět podáním žaloby u příslušného státního soudu. Po stránce hmotněprávní nemají tím arci nastati žádné změny. Rovněž tak mají býti vyloučeny z příslušnosti státního soudu činy trestné podle druhého oddílu vojenského trestního zákona.

K §§ 16 a 17: Poněvadž osnova upravuje v § 1 nově a odchylně příslušnost vrchních soudů jako soudů státních, bylo nutno přizpůsobiti této změně též příslušná ustanovení §§ 36 a 37 zákona na ochranu republiky.

Zákon č. 51/1923 Sb. z. a n. má býti zrušen. Poněvadž tohoto zákona se dovolává též § 56 zákona o trestním soudnictví nad mládeží, bylo v zájmu kontinuity třeba přizpůsobiti také toto ustanovení nové úpravě.

K § 18: Zde se opakuje všeobecně uznaná zásada o časové působnosti procesních trestních zákonů.

Provedení tohoto zákona nebude vyžadovati žádných nových nákladů. Naopak dosavadní vyšší náklady spojené s rozhodováním státního soudu odpadnou.

V Praze, dne 22. února 1935.

Předseda vlády:
J. Malypetr v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr Dérer v. r.