Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1935.

III. volební období.

12. zasedání.

Tisk 1455.

Národní shromáždění republiky československé schvaluje úmluvu mezi republikou Československou a královstvím Rumunským o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a dlužníky nebo věřiteli rumunskými, podepsanou v Bukurešti dne 5. prosince 1930, a závěrečný zápis k této úmluvě.

Úmluvou s Rumunskem sjednanou dne 5. prosince 1930 o úpravě pohledávek a dluhů ve starých rak.-uh. korunách je dokončena měnově-právní úprava těchto pohledávek a dluhů se státy, vzniklými na území bývalé monarchie a těmi, jimž část tohoto území připadla. Dosavadní právní stav daný vládním nařízením z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., a § 6, odst. 2 zákona č. 187/1919 Sb. z. a. n., který jen zakazoval výplatu těchto československých dluhů v Kč, tedy řešil tyto poměry jen negativně, je nyní upraven vůči všem řečeným státům positivně, t. j. vůči každému z těchto států je smluvně stanoven způsob, kterak tyto závazky mají se plniti.

Způsob, kterým se tak děje; je jednak clearing, jak je zaveden v poměru k Rakousku a k Maďarsku úmluvami z 18./6., 1924, č. 60/1926 a z 26./5. 1928, č. 55/1930 Sb. z. a n., jednak přímé vyrovnání věřitele s dlužníkem, jak je tomu v poměru k Italii (úmluva č. 132/1924 Sb. z. a n.), k Polsku (úmluva č. 56/1926 Sb. z. a n.), k Jugoslavii (úmluva č. 124/1929 Sb. z. a n.) a smlouvou právě předkládanou nyní také v poměru k Rumunsku. Clearing může býti praktický jen při velikých souborech pohledávek a závazků, neboť je to zařízení nákladné a vyžaduje delšího času.

Ježto naše peněžní pohledávky a dluhy v poměru k Rumunsku byly malé (důvodová zpráva uvádí asi 6,3 milionu pohledávek proti 1,6 milionu dluhů), volen byl po dohodě se zúčastněnými kruhy také zde způsob přímého vyrovnání.

Pohledávky a závazky, pokud nebudou vyrovnány do účinnosti úmluvy, platí zásadně jak dlužníci českoslovenští, tak i rumunští v poměru 2 K = 1 lei, t. j. našich asi 12 hal. za 1 starou korunu. Tak známo, obdrží čs. věřitelé z clearingu s Rakouskem 15 hal. za 1 K, takže rozdíl je tu nepatrný.

Pro posouzení, jde-li o dlužníka československého či rumunského, rozhoduje bydliště v den československé měnové rozluky, t. j. 26. února 1919.

Pouze pro pohledávky hypotekární stanovena je výjimka z této zásady, neboť pohledávky tyto platí se, ať věřitel nebo dlužník bydleli kdekoliv, ve měně státu, kde jest nemovitost, na níž je pohledávka zajištěna. Je to odůvodněno zvláštní povahou hypotekárních pohledávek.

Právě tak jako v ostatních smlouvách tohoto druhu vyňaty jsou z úpravy právní poměry řešené úmluvami zvláštními (cenné papíry, sociální i soukromé pojištění, sirotčí pokladny, správní celky rozdělené hranicí, poštovní spořitelny, Rakousko-uherská banka a lombardy válečných půjček). V úmluvě pamatováno též na úpravu promlčení, které by jinak bylo nastalo v době, kdy měna těchto pohledávek a dluhů ještě upravena nebyla. Posléze má úmluva potřebná ustanovení interpretační, z nichž některé podrobnosti, zvláště co do skutečností rozhodných pro posouzení, jde-li o věřitele nebo dlužníka československého nebo rumunského, pojaty jsou do zvláštního závěrečného zápisu.

Ústavně-právní výbor projednal tuto úmluvu ve schůzi dne 13. března 1935 a usnesl se navrhnouti slavnému senátu, aby předloženou úmluvu i se závěrečným zápisem schválil.

V Praze, dne 13. března 1935.

Dr Witt v. r.,

předseda.

Dr Havelka v. r.,

zpravodaj.

Tato úmluva ukončuje právní likvidaci soukromých pohledávek a závazků ve starých rakousko-uherských korunách mezi věřiteli a dlužníky československými a dlužníky a věřiteli t. zv. nástupnických států vůbec. Úmluvou končí se také právní nejistota, která vznikla zákazem výplat účtů vzniklých před 26. únorem 1919, neboť vládní nařízení o tomto zákazu (č. 167 Sb. z. a n. z r. 1919) řešilo otázku jen negativně; positivní řešení bylo ponecháno zvláštním mezistátním úmluvám, kterou, pokud jde o Rumunsko, jest úmluva tato.

Důvodová zpráva vládního návrhu jest velmi vyčerpávající. Z ní je patrno, že obdobné úmluvy s Rakouskem a Maďarskem byly provedeny již v r. 1924 po př. 1928, s Jugoslavií r. 1928. Úmluva s Rumunskem nebyla tak naléhavá pro malý rozsah hospodářských styků obou států před válkou i proto, že valná část závazků byla zatím soukromě vyrovnána. Proto jednání s Rumunskem, jež počato již v r. 1924, bylo ukončeno teprve v prosinci 1930.

Pohledávky naše v rakousko-uherských korunách činí okrouhle 6 mil. 300 tisíc K rak.-uh., československé dluhy 1 mil. 600 tisíc K rak.-uh. Tento malý rozsah odůvodňuje, že nebylo přikročeno k vyrovnávání clearingem jako při jednání s Rakouskem a Maďarskem, kde rozsah pohledávek byl velmi značný. Zde je vyrovnávání přímé, které je levnější a rychlejší, podobně jako bylo již stanoveno v úmluvě s Jugoslavií.

Velmi obtížné bylo stanovení poměru měnového zejména proto, že v den měnové rozluky československé (26. února 1919) byl kurs leu velmi vysoký (150 Kč za 100 leu) a pak se velmi často měnil, než se ustálil přibližně na nynější výši 20 Kč za 100 leu. Dohoda upravuje vzájemné placení v poměru 1 leu za 2 K rak.-uh.; při hypotekárních pohledávkách je však odchylka. Pohledávky zajištěné na nemovitostech ležících v Československu budou placeny v československých korunách paritně (1 K rak.-uh. = 1 Kč), pohledávky zajištěné na nemovitostech v Rumunsku ležících budou placeny ve všeobecném poměru, tedy 2 K rak.-uh. = 1 leu. Hypotekární pohledávky váznoucí na nemovitostech vyvlastněných podle zemědělských zákonů rumunských vyrovnají se podle rumunských zákonů (buď hotově zaplaceny nebo v titrech rent umořitelných v 50 letech a zúročených 5% ročně při nemovitostech osob právnických ve věcných rentách zúročených 5 %).

Věřitelé a dlužníci určeni jsou bydlištěm v den měnové rozluky československé. Článek VII: vylučuje z úmluvy pohledávky, jež po 1. listopadu 1930 (t. j. po zahájení jednání o úmluvu) postoupili věřitelé, kteří bydlili 26. února 1919 mimo oba smluvní státy, osobám, které měly bydliště v tento den v některém ze smluvních států. Tím má býti zabráněno spekulačním převodům. Čl. IX. upravuje otázku promlčení na základě zákona ze 26. března 1925, čís. 46 Sb. z. a n., a úmluvou jest vzájemnost se strany rumunské zajištěna.

Novum v této úmluvě jest, že rozhodování sporů mezi smluvními stranami o výkladu a použití úmluvy jsou z důvodů zjednodušení a zlevnění svěřeny rozhodčímu soudu skoro místnímu, v němž zasedá po jednom zástupci zúčastněných států. Nedohodnou-li se rozhodčí, jmenují třetího z příslušníků některého cizího státu. Kdyby se nedohodli o osobě tohoto rozhodčího, budou ho jmenovati obě vlády společnou dohodou. Kdyby nedošlo ani zde ke shodě, bude požádán předseda spolkové rady republiky švýcarské.

Čl. VIII. stanoví, pro které dluhy a pohledávky tato úmluva neplatí.

Ke smlouvě připojen je závěrečný zápis o bydlišti osob služebných, továrních dělníků, živnostenských pomocníků a učedníků, studujících a žáků, kteří v rozhodný den 20. února 1919 pobývali za svým zaměstnáním na území některého z obou států, avšak před podpisem úmluvy usídlili se ve státě domovském; dále o veřejných zaměstnancích, kteří před podpisem úmluvy přesídlili z území jednoho z obou států na území státu druhého. Tato ustanovení jsou obdobná úmluvám s Jugoslavií, Rakouskem a Maďarskem a diktovala je snaha po ochraně našich příslušníků-věřitelů.

Zahraniční výbor doporučuje plenu senátu, aby projevil souhlas s úmluvou ve znění uveřejněném v tisku 1399.

V Praze dne 13. března 1935.

F. V. Krejčí v. r.,

místopředseda.

F. F. Plamínková v. r.,

zpravodaj.

Úprava dluhů a pohledávek mezi československými věřiteli a dlužníky s věřiteli a dlužníky jiných států provedena byla jednak z uložení mírových smluv St.-Germainské a Trianonské, jednak proto, že měnové poměry samy vymohly si úpravu těchto otázek. Tak vyřešeny byly plynoucí z toho právní poměry s Rakouskem a Maďarskem, Italií, Polskem a Jugoslavií a nyní děje se tak projednávanou úmluvou i s Rumunskem.

Opožděně s tímto státem proto, že pro celkem malý rozsah hospodářských styků - naše pohledávky vůči Rumunsku činí okrouhle 6,300.000 K rak.-uh. a československé dluhy okrouhle 1,600.000 K rak.-uh. - nebyla úprava tak naléhavá. Na úpravě měly hlavní zájem naše banky.

Poměr už také pro tuto okolnost stanoven byl jako přímé vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem.

Úmluva řeší v čl. 1. poměr placení ve starých rak.-uh. K vůči platební jednotce rumunské (leu) i vůči Československu (Kč), projednává vyrovnání hypotečních pohledávek, stanoví den, do kdy platí dluhy a pohledávky (t. j. do dne, kdy úmluva nabude účinnosti) a stanoví placení dlužných úroků.

Čl. II. mluví a dluzích a pohledávkách osob, které dne 26. 2. 1919 měly dvojí bydliště, t. j. v ČSR a v Rumunsku, a osob, které mezi dnem 26. 2. 1919 a dnem účinnosti úmluvy založily své bydliště na území státu třetího.

Články ostatní obsahují obdobná ustanovení jako příslušné úmluvy, sjednané mezi ČSR a Jugoslavií, Rakouskem či Maďarskem a jsou podrobně rozvedeny ve zvláštní části důvodové zprávy vládní.

Úmluva tato upravuje právní poměr věřitelů a dlužníků v obou státech a proto rozpočtový výbor navrhuje její schválení ve znění podepsaném v Bukurešti dne 5. prosince 1930.

V Praze dne 14. března 1935.

Dr J. Karas v. r.,

předseda.

Jos. Hubka v. r.,

zpravodaj.