Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1935.

III. volební období.

12. zasedání.

Tisk 1474.

Zpráva

ústavně právního výboru

k vládnímu návrhu zákona

o příslušnosti a organisaci vrchních soudů jako soudů státních

a o řízení před nimi (tisk 1433).

Ústavně-právní výbor uznal důvody, které přiměly vládu k tomu, aby navrhla Národnímu shromáždění zrušení dosavadní organisace státního soudu a přenesení jeho působnosti na zvláštní senáty vrchního soudu, kterým se ponechává dosavadní název státních soudů (viz odůvodnění vládní osnovy). Též souhlasí výbor s tím, aby působnost těchto soudů byla rozšířena na zločiny uvedené v osnově v § 1, odst. 1, písm. b), neboť nemohl neuznati, že i tyto trestné činy jsou stejné závažnosti jako delikty, které dosud náležely do kompetence státního soudu, i že za dnešní mimořádné doby, kdy mnozí nepřátelé nynějších řádů naší republiky a jejího pokojného vývoje se pokoušejí uplatniti svoje podvratné snahy, porotní soud, který v těchto věcech dosud byl příslušný, neposkytoval dostatečné ochrany tak důležitým právním statkům, jež zmíněnými trestními ustanoveními mají býti chráněny. V těchto případech jde o eminentně důležitý veřejný zájem a je známo, že porotcům ve velké jejich části chybí dostatečné pochopení pro ochranu veřejného zájmu.

Když se ústavně-právní výbor rozhodl pro schválení tohoto zásadního stanoviska, pak v důsledku toho musil projevit souhlas i s dalším obsahem vládního návrhu, který, užívaje vhodně ustanovení dosavadního zákona číslo 51/1923 o státním soudě, upravuje řízení před novými státními soudy.

Pouze, nehledíc na některé stylistické opravy, uznal ústavně-právní výbor za nutné provésti v osnově některé věcné změny.

K § 1, odst. 2:

Požadavkem, aby vyloučení některé souvislé věci bylo učiněno závislé na souhlasu veřejného žalobce, je porušena rovnost stran v trestním řízení. Proto bylo namísto toho vloženo ustanovení, že toto vyloučení se může stát na návrh jak žalobce, tak i obviněného.

K § 6:

Zde byly usneseny dvě změny. Jednak prodloužil ústavně-právní výbor lhůtu k podání obžalovacího spisu na 15 dní, ježto většinou jde v těchto případech o komplikovanější věci a veřejný žalobce, nemoha v tak krátké době vypracovati obžalobu, byl by nucen formálními návrhy na doplnění vyšetřování si ji uměle prodlužovati. Jednak je nutno připustit opravný prostředek proti usnesení státního soudu, kterým by žalobu nepřipustil, resp. zamítnul, a trestní řízení zastavil, ježto takové usnesení se rovná zproštění obžalovaného obžaloby a musí býti proto podrobeno přezkoumání vyšší stolicí.

K § 7:

Osnova zavádí tu "obžalovací usnesení" po příkladu tr. por. čl. z. XXXIII/1896. Poněvadž však tato instituce je pro oblast trestního řádu č. 119/1873 nová, nutno zde stanoviti též podstatný obsah tohoto usnesení s hlediska přesné konkretisace žaloby a vysloviti samostatnost státního soudu při posuzování právní stránky žalovaného činu při tom.

K § 11:

Poslední odstavec je tu vlastně zbytečný, ježto ustanovení v něm obsažená nalézáme již v obou trestních řádech, kterými se státní soudy budou říditi. Vládní osnova převzala toto ustanovení ze zákona, č. 51/1923, kde bylo dáno proto, aby nevznikla pochybnost, že státní soud má rozhodnout o věci i tehdy, kdyby uznal, že tato věc náleží do působnosti jiného soudu než státního. Ústavně-právní výbor pokládá za vhodné, aby bylo v zákoně zřejmě vytknuto jen toto.

K § 12:

Osnova ponechává opravné prostředky proti rozsudku státního soudu tytéž, jaké jsou podle platného práva proti rozsudkům I. stolice, ale omezuje opravný prostředek co do viny jen na zmateční důvody. Tím však pozbývá významu důvod, aby v zemi Slovenské a Podkarpatoruské bylo ponecháno jako opravný prostředek odvolání. Proto výbor stanovil, že opravným prostředkem je v tomto případě i v této právní oblasti zmateční stížnost. Analogii tu máme již v platném právu při incidenčních případech u vrchního soudu. Tímto způsobem se nejen zjednává konformita s právem platným v historických zemích, nýbrž určuje se přesně i postup při vyřizování opravného prostředku, jaký je jinak pravidlem u nejvyššího soudu.

Kromě toho zjednal ústavně-právní výbor konformitu řízení v obojí právní oblasti při vyřizování opravného prostředku proti výroku a trestu, vloživ do § 12, odst. 4, ustanovení, že v zemi Slovenské a Podkarpataruské má nejvyšší soud o odvolání co do trestu rozhodnout v zasedání senátu, tedy mimo veřejné líčení.

Z těchto důvodů ústavně-právní výbor navrhuje senátu, aby přijal vládní osnovu ve znění níže uvedeném.

V Praze dne 19. března 1935.

Dr Veselý v. r.,

místopředseda.

Dr Milota v. r.,

zpravodaj.

Zákon

ze dne . . . . . . . . . . . . . . .

o vrchních soudech jako soudech státních.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tamto zákoně:

Příslušnost vrchních soudů jako soudů státních.

§ 1.

(1) Vrchním soudům náleží rozhodovati o těchto zločinech proti zákonu ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., na ochranu republiky:

a) o zločinech uvedených v § 1, § 3, č. 1; § 4, č. 1, § 5, č. 1, § 7, o zločinu podle § 8, spáchaném na presidentu republiky nebo jeho náměstku, o zločinu podle § 8, č. 2 až 5, spáchaném na ostatních osobách tam uvedených, a o zločinu podle § 10, č. 2, pokud jde o osobování si pravomoci vyhrazené presidentu republiky, zákonodárnému sboru, vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi,

b) o zločinech uvedených v § 2, § 3, č. 2, § 6, č. 1 a § 10, č. 1, navrhuje-li veřejný žalobce v obžalovacím spise, aby byl trest uložen podle zákonné sazby vyšší než pět let.

(2) Sbíhá-li se se zločinem, o němž náleží rozhodovati vrchnímu soudu podle odstavce 1, jiný trestný čin, náleží vrchnímu soudu rozhodovati také o tomto trestném činu, a to i tehdy, kdyby jinak patřil ku příslušnosti soudu porotního. Vrchní soud může však takovou věc na návrh vyloučiti a odkázati ji soudu, jenž by jinak byl příslušný.

(3) Vrchní soudy vykonávají pravomoc přikázanou jim podle předcházejících odstavců v pětičlenných senátech, zvaných soudy státní.

Složení vrchních soudů jako soudů státních.

§ 2.

(1) Předsedu, jeho náměstky a ostatní členy státního soudu jmenuje na návrh vlády president republiky ze soudců v hodnosti nejméně soudního rady, působících u vrchního soudu neb u soudů jemu podřízených. Jmenování děje se na období dvou let, a ukáže-li se za období potřeba jmenovati další členy, na zbytek období. Po uplynutí období mohou býti tytéž osoby znovu jmenovány.

(2) Členové státního soudu pozbývají tohoto svého úřadu, jakmile přestali působiti u vrchního soudu, pro který byli ustanoveni, neb u soudů jemu podřízených.

(3) Presidentu vrchního soudu náleží, aby z osob, jmenovaných podle odstavce 1 sestavil státní soud na každý kalendářní rok napřed.

Veřejný žalobce.

§ 3.

(1) Veřejným žalobcem u státního soudu je vrchní prokurátor v sídle státního soudu nebo jeho náměstek.

(2) Zastupování obžaloby při hlavním přelíčení může ministerstvo spravedlnosti přenésti na některého státního zástupce.

Obecná zásada o řízení.

§ 4.

Pokud tento zákon nestanoví odchylek, platí o řízení před státním soudem obdobně ustanovení o trestním řízení před krajskými soudy.

Přípravné řízení.

§ 5.

(1) Přípravné řízení koná se u soudu příslušného podle obecných pravidel.

(2) před podáním obžalovacího spisu budiž konáno (přípravné) vyšetřování.

Obžalovací řízení.

§ 6.

(1) Po skončeném vyšetřování podá veřejný žalobce soudu uvedeného v § 5 do patnácti dnů obžalovací spis u státního soudu v předepsaném počtu stejnopisů, připoje veškeré spisy.

(2) Státní soud rozhodne z povinnosti úřední o své příslušnosti a přípustnosti obžaloby podle zásad platných o přezkoumávání obžaloby (§§ 211 a 213 až 215 tr. ř. a §§ 262 a 264 až 266 tr. por.) s úchylkami uvedenými v následujících paragrafech. Proti tomuto rozhodnutí není opravných prostředků, vyjímajíc že žaloba nabyla připuštěna (byla zamítnuta) a řízení bylo zastaveno.

(3) Poškozený nemá právo ujmouti se stíhání (§ 48 tr. ř., § 42 tr. por.).

§ 7.

(1) Uzná-li státní soud, že je příslušný a že obžaloba je přípustná, vysloví, že obviněný se dává v obžalobu. V usnesení budiž uveden přesně trestný čin, pro který se tak děje. Na právní označení trestného činu v obžalovacím spise není státní soud vázán.

(2) Zároveň státní soud rozhodne o uvalení neb o dalším trvání vazby, jakož i o tom, má-li se některá věc vyloučiti z trestního řízení.

(3) O svém rozhodnutí dá státní soud věděti obviněnému zároveň s obžalovacím spisem a veřejnému žalobci (§ 3, odst. 1).

§ 8.

(1) Prohlásí-li se státní soud nepříslušným, uvědomí o tom obviněného i veřejného žalobce podavšího obžalovací spis. Tomuto veřejnému žalobci náleží, aby do osmi dnů u příslušného soudu buď podal nový obžalovací spis nebo učinil jiné návrhy.

(2) Totéž platí, vyloučil-li státní soud některou trestní věc ze společného řízení a odkázal-li ji soudu jinak příslušnému.

Výrok jiného soudu o nepříslušnosti.

§ 9.

(1) Má-li krajský soud nebo porotní soud, před nímž se koná hlavní přelíčení, za to, že věc náleží před státní soud, vysloví usnesením svou nepříslušnost. Rozhodnouti o tom náleží v řízení před porotním soudem soudnímu sboru samému. Proti takovému usnesení není opravného prostředku.

(2) Má-li soud rozhodující o námitkách proti obžalovacímu spisu za to, že je příslušný státní soud, vysloví toliko nepříslušnost soudu, u něhož byl podán obžalovací spis, uveda tento důvod.

(3) V obou těchto případech náleží veřejnému žalobci, aby do osmi dnů buď podal státnímu soudu nový obžalovací spis nebo učinil jinaké návrhy.

Závaznost výroku o nepříslušnosti státního soudu.

§ 10.

Výrok státního soudu, jímž se prohlásil nepříslušným, je pro všechny jiné soudy závazný, leč by skutkový podklad tohoto výroku podstatně se změnil po rozhodnutí státního soudu.

Hlavní přelíčení a přípravy k němu.

§ 11.

(1) Předseda senátu, když uvědomuje obviněného o rozhodnutí podle § 7, vyzve ho zároveň, aby učinil návrhy, má-li jaké, na provedení dalších průvodů nebo na jinaké zjištění. Zároveň vyzve obviněného, aby do určité lhůty oznámil, koho si zřídil jako obhájce; neoznámí-li to, zřídí se mu neodkladně obhájce z úřední moci.

(2) Usnese-li se státní soud, aby obviněný byl vzat do vazby neb aby v ní byl ponechán, zařídí předseda senátu, aby byl dodán do věznice krajského soudu v sídle státního soudu.

(3) Den hlavního přelíčení nařídí předseda senátu tak, aby obsílka byla obžalovanému doručena nejpozději patnáct dnů před tímto dnem, leč by obviněný výslovně souhlasil se zkrácením této lhůty. Spolu s obsílkou buďtež obviněnému oznámena jména členů nalézacího soudu a jména náhradníků.

(4) Hlavní přelíčení koná se zpravidla v sídle státního soudu. Podle potřeby může se však státní soud usnésti, že hlavní přelíčení se bude konati na jiném místě jeho obvodu.

(5) Státní soud rozhodne v každém případě ve věci samé, i když nabude přesvědčení, že čin, jehož se obžalovaný dopustil, náleží do působnosti jiného soudu než státního. Má-li však čin podle mínění soudu ubýti posuzován podle přísnějšího zákona, než jak jej posuzuje žalobce, buďtež o tom dříve slyšeni žalobce i obviněný, a je-li toho třeba pro přípravu žaloby neb obrany, budiž hlavní přelíčení odročeno.

Opravné prostředky.

§ 12.

(1) Rozhodnutím státního soudu lze odporovati jako rozhodnutím krajských soudů, pokud tento zákon opravný prostředek výslovně nevylučuje.

(2) Rozsudkovému výroku o vině lze odporovati toliko zmateční stížností.

(3) Rozsudkovému výroku o trestu lze odporovati odvoláním bez jakéhokoliv omezení.

(4) O všech opravných prostředcích proti rozhodnutím státního soudu rozhoduje nejvyšší soud. O odvolání z oblasti zák. čl. XXXIII/1896 rozhodne v zasedání senátu (§ 399 tr. por.).

§ 13.

Zruší-li nejvyšší soud rozsudek státního soudu, nemůže přikázati věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu než opět témuž nebo jinému státnímu soudu. Z účasti na novém hlavním přelíčení jsou vyloučeni ani členové státního soudu, kteří se zúčastnili prvního přelíčení.

Výkon rozsudku.

§ 14.

Jakmile rozsudek nabude právní moci, zašle státní soud veškeré spisy krajskému soudu svého sídla. Tomuto soudu náleží postarati se, aby byl rozsudek vykonán podle platných ustanovení. Jemu přísluší také učiniti veškerá další rozhodnutí přikázaná, jinak soudu nalézacímu. Rozhodovati o návrhu na obnovu trestního řízení a rozhodovati o případech §§ 410 a 411 tr. ř. a § 514 tr. por. zůstavuje se státnímu soudu samotnému.

Závěrečná ustanovení.

§ 15.

(1) Zúčastnila-li se trestného činu, náležejícího do působnosti vrchního jako státního soudu, kromě osoby podřízené pravomoci občanského trestního soudu jako spolupachatel, návodce, pomocník nebo účastník také osoba podřízená pravomoci soudu vojenského, může vojenský prokurátor podati proti ní obžalovací spis pro trestný čin uvedený v § 1, odst. 1 a 2 - nejde-li o činy trestné podle druhého dílu vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z. - namísto u divisního soudu u příslušného vrchního soudu jako soudu státního, lze-li tím dosáhnouti zjednodušení řízení nebo snížení útrat nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody.

(2) Státní soud rozhodne v takovém případě o své příslušnosti a o přípustnosti obžaloby podle ustanovení §§ 6 až 8. Uzná-li, že je příslušný a že obžaloba je přípustná, koná se další řízení před státním soudem podle ustanovení tohoto zákona, a to, pokud to stav řízení připouští, společně s řízením proti osobám podrobeným pravomoci soudu občanského.

(3) Koná-li se řízení proti osobám podrobeným jinak pravomoci soudu vojenského před státním soudem, zastupuje obžalobu proti těmto osobám vojenský prokurátor. Veřejným žalobcem rozumí se v § 8, pokud jde o tyto osoby, vojenský prokurátor; namísto krajského soudu nastupuje v § 14 příslušný soud divisní.

(4) Pokud jde o osobu podřízenou jinak pravomoci soudu vojenského, užije státní soud ustanovení vojenských trestních zákonů.

§ 16.

(1) Zákon č. 50/1923 Sb. z. a n, mění se takto:

1. V § 36 namísto odst. 1 a 2 vkládá se toto ustanovení:

Zvláštní zákon ustanovuje, o kterých zločinech podle tohoto zákona náleží rozhodovati vrchním soudům jako soudům státním.

2. § 37, odst. 3 zní:

Trestní řízení pro zločiny a přečiny náleží divisním soudům, pro přestupky soudem trestané brigádním soudům. Zvláštní zákon ustanovuje, ve kterých případech lze konati hlavní přelíčení o obžalobě pro trestné činy náležející do působnosti vrchních soudů jako soudů státních před těmito soudy, i pokud jde o osoby podřízené pravomoci soudů vojenských.

(2) První a druhá věta § 56, odst. 1 zákona ze dne 11. března 1931; č. 48 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, bude zníti takto:

Ustanovení o příslušnosti a o řízení před vrchními soudy jako soudy státními nejsou tímto zákonem dotčena. V řízení ve věcech náležejících do jejich působnosti budiž však užito, pokud jde o mladistvého, ustanovení §§ 37 až 39, § 40, odst. 2 až 5, § 45 a § 47, odst. 5 tohoto zákona.

§ 17.

Zákon ze dne 19. března 1923, č. 51 Sb. z. a n., o státním soudě, se zrušuje.

§ 18.

Ustanovení tohoto zákona budiž užito také na trestné činy spáchané před jeho účinností, o nichž trestní řízení nebylo u soudu první stolice skončeno neb o nichž tento soud má znovu jednati.

§ 19.

Tento zákon nabude účinnosti osmým dnem po vyhlášení; provedou jej ministři spravedlnosti, národní obrany, vnitra a sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.