Řekl bych, že při této věci musíme si také říci jasně, že není dále možno prodlužovat materiální stav, ve kterém se nalézají státní zaměstnanci. Vzpomínám si na to, co řekl při letošních manévrech generál Votruba v rozmluvě, kterou měl se zástupci tisku, že armáda, resp. důstojníci a rotmistři konají svoji službu přesně, ale bez radosti. Je to skutečně velmi těžké a velmi vážné slovo, ale nikdo se nemůže tomuto posudku divit. Když srovnáme nejen u armády, nýbrž u veškerých státních zaměstnanců jejich finanční postavení, pak si musíme říci, že je to postavení nedůstojné zástupců státní správy, že je to postavení, které spíše svádí k špatnému a liknavému provádění práce než k čilosti a pružnosti. Říkám upřímně, že se musíme obdivovati státním zaměstnancům, jak za těžkých materiálních poměrů vykonávají svou odpovědnou službu pro zájmy celé Československé republiky.

Stálými srážkami v poslední době, jak již bylo několikrát konstatováno, se srazily vlastně státním a veřejným zaměstnancům nějaké 4 miliardy Kč, a není ovšem možno, aby takové srážky zůstaly bez vlivu na hospodářský trh. Tím, že jsme zmenšili konsumní sílu státního zaměstnance, tím jsme stejně poškodili obchodníka a živnostníka jako zemědělce, jako výrobce, jako celý náš hospodářský život vůbec.

Konstatuji, že zmínka, kterou učinil pan předseda vlády citací pana ministra financí o druhé polovici příštího roku, je velmi a velmi těžkým zklamáním pro nás, kteří jsme čekali, že státním zaměstnancům bude věnována větší přízeň a že tato věc bude konečně řešena tak, jak by toho zájem státu vyžadoval.

Kromě těchto materiálních starostí jsou zde ještě jiné. Musím zde zdůrazniti ještě jednu věc, která je pro státní správu a státní zaměstnance neobyčejně důležitá, totiž právní jistotu úřednictva. Kdo zná, jaké byly poměry u státních zaměstnanců ve starém Rakousko-Uhersku - a já velmi nerad přirovnávám - musí přes to, že nerad bude srovnávati, dospěti k úsudku, že státní zaměstnanec ve starém Rakousku mohl daleko svobodněji, daleko jistěji rozhodovati, poněvadž jeho právní jistota tkvěla ve všech státně-zaměstnaneckých zákonech, které mu zaručovaly, že nemůže býti nějakým jednostranným aktem bez služební viny zbaven svého úřadu. Dnes této právní jistoty postrádáme.

Je tedy třeba na jedné straně materiálního a právního zajištění, na druhé straně dostatečného počtu tam, kde je toho opravdu třeba. Když jsme nedávno slyšeli v ústavně-právním výboru, jak si pan ministr spravedlnosti stěžoval, že i na tak důležité věci, jako je unifikace práva zemí historických a Slovenska, má pouze 9 legislativních úředníků, tu musím říci, že jsou to poměry neudržitelné a že škoda z toho vzcházející je daleko větší, nežli snad zdánlivé šetření na těchto věcech. A tu jsem u problému, který pan předseda vlády jako Slovák neobyčejně zdůraznil. Je to unifikace práva zemí historických a Slovenska, unifikace, která má dovršiti jednotu státní, jednotu mezi Čechy a Slováky.

Jestliže zde mluvil řečník přede mnou o tom, jak se dívá na otázku úředníků v Československé republice, zejména na Slovensku, tedy pro nás tato otázka není žádným problémem. My nepozorujeme, je-li nějaký úředník nebo určitý hodnostář, ať je to předseda vlády, vyslanec, president nejvyššího soudu nebo generál pražské posádky, Čech nebo Slovák, nám jde vždycky o to, aby to byl dobrý úředník, člověk spolehlivý, dobrý a státu oddaný. V celé věci, v celém poměru mezi Čechy a Slováky, myslím, že by bylo mezi námi daleko jasněji, kdybychom se vrátili k té krásné precisaci, kterou svého času učinil generál Štefánik, když řekl, že Slovák je Čech slovensky mluvící, kdežto Čech je Slovák česky mluvící. Myslím, že toto precisování celého poměru mezi námi usnadnilo by zlepšení celkového poměru mezi oběma částmi republiky a že bychom se dostali k vytoužené státní jednotě, k nerozborné jednotě a bratrskému poměru československému.

Pan předseda vlády zmínil se o zákonu, který svého času zde hájil jako generální zpravodaj dr Kramář. Je to správní reforma, zákon čís. 125 z r. 1927. Zdůrazňuji, že ačkoliv tenkráte tato správní reforma nebyla touto posl. sněmovnou, aspoň její částí, valně vítána, ukázala se, jak vidno z prohlášení pana předsedy vlády, dobrým základem ke konsolidaci v zemi Slovenské a i na Podkarpatské Rusi. Ještě jednou zdůraznil bych tedy, že musíme odstranit vše, co nás dělí, zdůrazňovat to, co nás spojuje, čímž jedině dojdeme k bratrské jednotě československé.

Pan předseda vlády mluvil o nacionalismu. Jest jistě velmi pěkné, jestliže v prohlášení pana předsedy vlády shledáváme se se slovem nacionalismus, poněvadž v naší politice se tomuto slovu velmi často vyhýbáme. Pan předseda vlády žádal, aby byl u nás nacionalismus činorodý. Já bych si přál a přáli bychom si všichni, aby nacionalismus činorodý u nás byl důsledný ve všech případech, abychom se s tímto nacionalismem sešli při posuzování každého konkrétního případu v celé Československé republice. Ale tu nesouhlasím plně s tím, co zde řekl p. předseda vlády o menšinách a o naší menšinové politice. Konstatoval, že dáváme vše, co předpisují mírové smlouvy, menšinovým národnostem v Československé republice. Já bych toto prohlášení p. předsedy vlády rád viděl opravené v tom smyslu, že dáváme našim menšinám v Československé republice daleko víc, než co jim patří podle mírových smluv, že naše menšinová politika je nejštědřejší a nejliberálnější menšinovou politikou na celém světě a že vůči takové politice měla by býti odpovědí jinonárodních menšin naprostá loyalita a přímo láska ke státu, který tolik a tolik jim dává. Bohužel, že se místo toho shledáváme se zjevem, že tyto menšiny někde svým srdcem a svou láskou lnou někam jinam, než k Československé republice, která se k nim tak krásným způsobem, příliš štědrým a liberálním chová.

Pan předseda vlády zmínil se také o demokracii. V této stati o demokracii podtrhl bych jednu větu, kterou bychom mohli klidně akceptovat, totiž: "jací demokraté, taková demokracie." Můžeme to také říci, poněvadž v naší demokracii není vždy viděti, že by zde byli demokraté, kteří by mohli býti příkladem pro demokracii. Sám pan gen. zpravodaj Remeš uvedl příklady, které svědčí o pramalém respektování parlamentu zejména při projednávání rozpočtu. Jestliže rozpočet, nejdůležitější věc, největší právo parlamentní, je projednáván v rozpočtovém výboru takovým způsobem, jaký zde byl dotčen, jestliže je promrskán v několika schůzích a jestliže při tom tento rozpočtový výbor nemůže změnit na rozpočtu ani haléř, pak musíme říci, že to není příliš velká demokracie a že i zde by bylo možno napsat slova - jací demokraté, taková demokracie. I mluvení 5 až 6 ministrů v jeden den, které jsem již vytkl, nenáleží k demokracii.

Zdůrazňuji, když již mluvíme tolik o demokracii, že bychom si měli uvědomit, že základní známkou demokracie jest svoboda přesvědčení. Opětně musím si stěžovat, že ještě dnes, nevím kolik měsíců po volbách, vyšetřuje se na ministerstvu železnic, kdo agitoval pro to nebo ono, a dokonce mnozí lidé ještě dnes, tolik měsíců po volbách, jsou zbytečně šikanováni a trestáni. Domnívám se, že to naprosto není demokracie, a jestliže se stále a stále o demokracii mluví, musíme ji také plně a skutečně uplatňovat všude, nejen tam, kde se nám to líbí.

Pan předseda vlády zakončil svůj projev prohlášením pro obranu státu. Doznal při tom, že zde byl určitý vývoj od určitého, velmi pacifistického nazírání na armádu až k tomu, že dnes staví se všichni za obranu státu. Musím říci, že my i v dobách, kdy v části československých stran převládalo mínění, že není potřeba míti dobrou obranu československého státu, kdy se na vojsko nepohlíželo zrovna nejlepším zrakem, stáli jsme na stanovisku, kterému zůstaneme a zůstali jsme věrni, i když jsme v oposici, totiž že obrana státu musí býti za každých okolností zajištěna. (Výborně!)

Slavná sněmovno! My z důvodů, které jsem přednesl, hlasujeme pro některé kapitoly rozpočtu. Hlasujeme pro kapitolu první a druhou, abychom dali výraz svému názoru na jednotu státní a abychom zejména hlasováním pro kapitolu druhou dali najevo, že jsme stranou demokratickou, která si přeje parlamentarismus, ale parlamentarismus lepší, než je dnešní.

My konečně, slavná sněmovno, z důvodů, které jsem řekl, hlasujeme také pro rozpočet nár. obrany, abychom zdůraznili svoji touhu, aby bylo to, co se ztratilo, co se promeškalo, napraveno a dohnáno, abychom měli státní obranu v pořádku. Proto hlasujeme také pro rozpočet národní obrany. (Posl. Stivín: Co ministerstvo soc. péče?) Jestliže pan kolega mluví o sociální péči, máme proti jednotlivým resortům vedle těch dobrých věcí, které provádějí, bohužel tolik výtek a také proti ministerstvu sociální péče řadu věcí (Posl. Pik: A co ministerstvo školství?), které nás zavazují, abychom těmto našim výtkám dodali váhy, a nehlasovali pro tyto kapitoly. (Posl. Pik: Finance!) Finance ty zvláště ne. (Výkřiky posl. Bergmanna.) Já bych rád viděl, kol. Bergmanne, oposiční stranu, která by se starala za vládní strany o financování jejich hospodářství. Rád bych to viděl. K tomu, co zde bylo řečeno, p. kol. Pikem, o ministerstvu školství, musím říci, že jsme byli na rozpacích. A proč? Poněvadž jednak v čele ministerstva školství sedí odborník a jednak řada věcí resortu ministerstva školství byla vykonána dobře. Ale když nebyl splněn takový základní požadavek, který jsme tolikrát žádali a o kterém jsme přesvědčeni, že se jednou také objeví v prohlášení vlády, aby totiž byla zrušena německá vysoká škola technická, jedna z těch dvou škol, které neodpovídají počtu Němců v Československé republice, požadavek, který uznali i Němci v úsporné komisi, nedivte se, dokud tato věc nebude provedena, že nemáme důvěry ani k tomuto resortu.

Odůvodnil jsem naše stanovisko ke všem věcem, z něhož vyplývá zcela jasně, že jsme oposicí státotvornou, která neposuzuje věci takovým způsobem, který by jen odmítal vše, co se předkládá. nýbrž která věcně hledí posuzovat všechny důležité otázky státní bez rozdílu.

Jestliže pan předseda vlády se zmínil ve své řeči o poraženectví, dovolte, abych odpovědí na tuto otázku zakončil. My jsme dnes na rozpacích, když slyšíme tak krásný program, zda tento program může provést koalice tak různorodě složená. zda se dovede postaviti plně za věci, které jsou v tom programu a zda je skutečně také provede. Ale tyto naše pochybnosti a ještě větší pochybnosti, které jsou ve veřejnosti, se nesmí brát jako nějaké poraženectví. Ne, slavná sněmovno, my nejsme lidé malé víry. Jsme lidé skutečně obrovské víry, která hory přenáší, poněvadž. kdybychom nebyli této obrovské víry, tak bychom musili mnohdy nad poměry u nás zoufati. My máme tedy víru, ale nedivte se, jestliže tak mnoho lidí má menší víru než my, poněvadž nejistota poměrů, hřbitov tolika podniků, zatížení daňové, nezaměstnanost dělníků a inteligence, špatná hospodářská politika, stranická malichernost a zloba, to vše jsou věci, které jim víru odebraly. Ale my máme, slavná sněmovno, víru ve zdravý základ našeho státu. Slyšeli jsme mnoho slibů a bude záležeti nyní na provedení. Bude záležeti na tom, aby komise, které byly slíbeny, nestihl osud jiných komisí, aby byly zdolány překážky, které se budou stavěti provedení dobrých stránek programu v cestu. A jest otázkou, zda je vůbec v lidských silách za tohoto stavu věcí zmoci úkol tak veliký.

Ačkoliv jsme v oposici, přece v zájmu státu přejeme si ze srdce, aby dobré a účelné podněty, které byly v řeči pana předsedy vlády, se splnily v zájmu celého našeho československého státu. Přejeme si při tom, aby Československá republika byla ovládána takovou silou a energií, jakou měl první ministr financí Československé republiky dr Alois Rašín, a aby tak velkou silou a energií šťastně a vítězně překonala zlé a těžké nynější doby.

(Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Meissner. Dávám mu slovo.

Posl. dr Meissner: Vážená sněmovno! Projev pana předsedy vlády dr Hodži byl přijat tímto sborem právem s velikou pozorností a měl neobyčejnou odezvu v celém čsl. tisku, neboť byl přímo nabit zajímavými a někdy originelními náměty a myšlenkami. Proto je poněkud křivdou, že v posl. sněmovně není naň a na jednotlivé jeho náměty a myšlenky reagováno tou měrou, jak by si toho byl projev ten zasloužil. Projev pana předsedy vlády byl očekáván s největším napětím. Má také některé zajímavé pasáže politické a nebude mně snad zazlíváno, když se nejprve dotknu právě těchto pasáží, neboť je považuji za významné.

Kolem osoby p. dr Hodži se nakupily celé legendy. On byl před svým jmenováním označen za muže pravice, za muže, který je povolán soustřediti všechny kruhy t. zv. pravice, nastoliti nový režim, odstraniti součinnost socialistických stran, a po případě mu snad byly ještě přičítány cíle dále jdoucí. Jsem přesvědčen, že všechny tyto legendy nebyly v souhlase s tendencí pana předsedy vlády. Z jeho projevu je patrno, že roztrhal tyto mlhy, zjednal jasno a způsobil politický klid, kterého v této napjaté době tak nezbytně potřebujeme. (Výborně!) Tyto proudy, které se kupily kolem jména p. předsedy vlády a které opravdu měly snahy dosti daleko jdoucí, jsou jako studené spodní proudy, stále tekoucí v teplém jezeře, které mohou občas ochladiti a nepříjemně se dotknouti těla, ale které nijakým způsobem nemohou změniti celkovou teplotu jezera. Je to, mám-li to správně charakterisovat, stálý zápas mezi politickou neprozíravostí a krátkozrakostí na jedné straně a politickou rozvahou a státnickostí na straně druhé. Budiž s povděkem konstatováno, že až doposud vždy nabyla vrchu státnická a politická rozvaha.

Připouštím, že systém spolupráce stran občanských a socialistických má své vady, jako vůbec má své vady každý systém koaliční, neboť každé rozhodnutí je výrazem předchozích bojů, kompromisů, je těžko dosažitelné, neuspokojí naplno ani jednu ani druhou stranu, a posléze má škodlivý vliv na tempo jednání. Proto nelze se diviti, že stále a stále se ozývají hlasy - a zase před chvílí jsme slyšeli takový projev - po jednolitějším rázu vládního systému. Nechť by již taková přání vycházela z kterékoli strany, v pravice nebo levice, mohu říci, že zůstanou na dlouhou dobu neproveditelná, že narazí na těžké reality v tomto státě, jednak na hospodářské a politické rozvrstvení obyvatelstva Československé republiky, a že najdou překážku v potřebách dne, a což je hlavního, v zájmu státu.

Mohl bych tuto otázku přejíti vlastně mlčením, poněvadž, jak si dovolím ještě později říci, považuji ji za neaktuální, ale poněvadž v poslední době byla opět a opět předmětem úvah a přání, snad mně nezazlíte, budu-li se touto myšlenkou poněkud zabývati.

Utvoření čisté občanské koalice není pouhý problém matematický, nýbrž především politický a státní. Kdo by chtěl tuto otázku posuzovati čistě početně, ten by také nepřišel na svůj účet, neboť by shledal, že od voleb z roku 1929 souhrn občanských stran, které možno považovati za státotvorné a státu věrné, klesl na menšinu a že také výsledek voleb z letošního roku neučinil z nich většinu. Matematicky byla by tudíž občanská koalice myslitelná jenom jako vláda menšinová, která by byla odkázána na přímou nebo nepřímou pomoc jiných občanských stran, ale takových, s nimiž nemohou utvořiti společnou majoritu vládní, poněvadž od státotvorných stran dělí je negativní anebo někde při nejmenším neloyální poměr ke státu. Bylo by technicky myslitelno, že by některé občanské strany, na př. německé, podporovaly občanskou majoritu buď hlasováním. anebo odchodem před hlasováním. Taková konstelace tanula a tane na mysli asi některým německým stranám a také i některým československým politikům, kteří se domnívají. že nejpřednějším politickým úkolem dnešní doby, který má zatlačiti všechny jiné problémy do pozadí, je vypořádati se, a to nadobro, s t. zv. marxismem. (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.) Při čemž pod název marxistů nezahrnují jenom. komunisty a soc. demokraty, nýbrž všechny socialisty vůbec, tedy i československé nár. socialisty a míříce proti socialismu mají ve skutečnosti na mysli dělnickou třídu a její mocenskou posici. (Tak jest!) Že tato snaha k uklidnění vlastního svědomí by byla odůvodňována interesem státním nebo národním, na to ovšem už bychom musili býti připraveni.

Když posuzujeme tuto otázku s hlediska politického a státního, pak si teprve uvědomíme, že řešení tohoto problému není tak přímočaré a jednoduché, že narazí velmi ostře na interes státní. Jen prosím, pohlédněte do minulosti a zkoumejte, co až posavad spolupráce státotvorných stran bez rozdílu stranické příslušnosti a zejména spolupráce občanských stran se stranami socialistickými přinesla prospěšného s hlediska státu. Od r. 1918, kdy se československém národu dostalo po několika stech letech samostatnosti, stál před velmi těžkým úkolem. Velmi důležité bylo, jak se národ bude representovati vůči cizině, projde-li zkouškou ohněm ve státotvornosti, prokáže-li, že má tolik schopnosti, tolik sebekázně, tolik rozhledu a rozvahy, aby mohl řešiti těžké problémy vnitropolitické, které přinášela doba, aby mohl v klidu vésti správu státu, a bude-li moci prokázati, že se v mírových smlouvách nestala chyba, když československému národu byla vrácena samostatnost a svěřena mu správa samostatného státu. Nesmíme srovnávati postavení našeho státu s postavením státu velikého s dlouhou minulostí. Velký stát i v těžkých konfliktech válečných může sice ztratiti na svém území, ale nikdy není ohrozen na své existenci. Vnitropolitické obtíže, neustálé nepokoje, vzájemné se potírání jednotlivých národů nebo vrstev nebo tříd, stálé vládní krise mohou působiti v jiném státě sice otřesy, ale jejich důsledky se projeví event. uvnitř, aniž by ohrozily stát zvenčí.

Ale jinak je tomu u mladého a menšího státu. Československá republika až posud prokázala, dík té spolupráci všech státotvorných vrstev, že se podstatně liší rozvahou státníků i lidu od našich bližších i vzdálenějších sousedů. Jen proveďte laskavě jednou srovnání mezi vývojem v našem státě a vývojem ve státech jiných, jen si všimněte parlamentárního vývoje v různých státech, kde se ve sněmovnách střílí, kde se nemohou protichůdné strany shodnouti ani o nejjednodušších otázkách dne, kde dochází dokonce k zasahování armády do vnitřních sporů politických, kde armády se rozestupují na dva tábory, a srovnejte to s klidným poměrně vývojem v Československé republice, srovnejte, jak jsme vyřešili leckteré ožehavé a těžké problémy, vzpomeňte, že jsme byli schopni připoutat ke správě státu, ke spoluvládnutí všechny národní menšiny, zejména v předešlém složení parlamentu, kdy zástupcové všech národních menšin byli součástí vládní většiny, a pak si teprve uvědomíte, jak docela podstatně rozdílný byl vývoj v našem státě, a teprve si uvědomíte, ne s přeceňováním, ale s jistým vnitřním uspokojením, jak veliké morální síly jsme dovedli vyvinout a kolik politické rozvahy a státnickosti prokázáno a že tudíž právem cizina se na nás dívá jako na stát života schopný, který zasluhuje, aby západní mocnosti na jeho existenci a integritě měly interes. (Výborně! - Potlesk.)

Kdyby výsledek součinnosti občanských a socialistických stran - a podotýkám, mluvím-li o státotvorných občanských stranách, že nemyslím jenom složení nynější majority, nýbrž míním všechny státotvorné strany, neboť postupem doby jsme byli se všemi v součinnosti, a myslím, že jsme se navzájem naučili respektovat a uznávat vzájemnou vykonanou práci - kdyby tedy spolupráce ta nepřinesla jiného prospěchu než prestiž za hranicemi a kdyby tu nebylo žádných hospodářských nebo sociálních vymožeností, mohli bychom býti spokojeni. A kdyby pro budoucnost úkolem spolupráce státotvorných stran různých směrů nebylo nic jiného než zabezpečiti klidný a spořádaný vývoj, než projeviti nutnou rozvahu a státnickost, jak ji tento spořádaný vývoj potřebuje, pak už je tu dostatek důvodů, aby všechny tyto strany setrvaly na principu této společné úspěšné práce.

Myslím, že posuzuje takto optimisticky minulost, mám právo být optimistickým i do budoucnosti. Strana sociálně demokratická tento společný účel stavěla vždy do popředí, ona tomuto společnému účelu podřídila leckterý stranický požadavek, ona r. 1920 dokonce riskovala i existenci své vlastní strany a zůstane této myšlence spolupráce i nadále věrna. S velkým zadostiučiněním a s povděkem mohu na tomto místě kvitovati onu část projevu p. předsedy vlády, ve kterém se zvláštním uznáním se vyslovil o obětavé práci soc. demokratických dělníků, kteří hájili svá národní menšinová práva obětavějším odhodláním, jak řekl pan předseda vlády, než mnozí dobře situovaní jedinci. Toto uznání, které se snad po prvé stalo z tak závažných úst s tohoto místa parlamentárního, myslím, má ráz přímo historický. (Výborně! - Potlesk.)