Můžeme-li se vykázati až posud tímto úspěšným vývojem, pak za to vděčíme především té okolnosti, že Československá republika měla štěstí na několik mimořádně význačných státníků. Ale já bych nechtěl při tom také přezírat povahu lidu, která je vyjádřena značným rozhledem a, chcete-li, i instinktem politickým, a ukazuje tak značnou vyspělost politickou, jako jí ani snad v leckteré staré demokracii západní nenajdete. Když r. 1918 a pak 1919 mělo býti rozhodováno o rázu našeho volebního práva, byly v některých kruzích značné pochybnosti zejména o jeho poměrnosti. Poměrnost volebního práva do samosprávných sborů pomohla vychovat lid takovou měrou, že bez této průpravy snad by spolupráce tak různorodých stran ve vládě nebyla bývala možná a byla snad vydána častějším těžkým otřesům spojeným s krisí nejen vládní, nýbrž i státní, než ve skutečnosti se tak stalo. Poměrné volební právo do samosprávných sborů mělo ten důležitý politický důsledek, že žádná strana nemohla ve větších obcích majorisovat, že všechny strany byly povolány k spolupráci, spoluodpovědnosti a kontrole, že všechny vrstvy a strany se naučily poznávat a tím také respektovat potřeby a požadavky stran druhých, že do bolestí jedné vrstvy vnikali a je chápali zástupcové vrstev druhých a že se naučili spoluprací vzájemnému respektování a kompromisům. To způsobilo takovou výchovu našeho lidu venku v obcích, že pak snáze už chápal systém vládní. zbudovaný na koaliční spolupráci různorodých stran. že dovedl vniknouti do těžkých celostátních problémů politických, hospodářských a sociálních a že měl porozumění pro to, co to znamená vzájemně si činit ústupky a řešit různé problémy cestou kompromisní. Můžeme bez nadsázky říci. že náš lid je reální, že není fantastický, že často se liší velmi zřetelně a příznivě od mnohého politického činitele, který se snaží pracovat ve vzduchoprázdném prostoru. Nejen venku, nýbrž i tady v parlamentě často slyšíme slova ostré, bezohledné kritiky, často slyšíme mručení nespokojenosti. ale, dojde-li k rozhodování a jde-li o společnou věc, tedy vidíte výsledek docela jiný, pak ztichnou všechny hlasy nespokojenosti nebo pochybnosti a při vážném rozhodování vidíte všechny pohromadě. A pro mne je neobyčejně charakteristické, co následovalo po exposé pana ministra zahraničních věcí Beneše v posl. sněmovně. Po slovech kritiky, které jsme slyšeli s tohoto místa, byl by každý očekával, že tato kritika projeví se ve způsobu hlasování, ve skutečnosti však viděli jsme - a proto jsem jako pan kol. Ježek optimistou - že vzhledem na zahraniční situaci státu a na zájem státu, nebylo, nemýlím-li se, ani jediné čsl. strany, která by byla položila své veto proti prohlášení pana ministra zahraničních věcí.

Mluvil-li jsem o fantastičnosti, tedy dovolte, abych do říše fantasií a bájí zařadil také myšlenku, znovu utvořiti občanskou koalici. Řekl jsem, že ji nepovažuji za politickou realitu, stejně jako nepovažuji za politickou realitu snahu vypořádati se se socialismem u nás způsobem takovým, jako se stalo v některých sousedních zemích.

Dovolte, abych nadbytečně jen řekl, že takové snahy se daří jen tehdy, když je pro to dána půda a když jsou pro to i psychologické předpoklady. Mohu říci, že doba pro toto vypořádání minula. Prostě rychlík pro tuto jízdu již ujel... Nechci zapírati, že po vítězství nacionálně socialistické strany v Německu zvítězivší idea měla pronikavou průbojnost nejen ve vlastní zemi, nýbrž také v sousedních státech, a neprávem bychom zapírali skutečnost, že ona nejen uchvátila mysle v táboře německém, nýbrž měla i veliký vliv na myšlení v táboře českém. Ale poměry od r. 1933 do letošního roku se podstatně změnily. Opadly vlny, ochablo nadšení, hospodářský vývoj způsobil, že tato idea ztratila na své průbojnosti a přitažlivosti. Vrcholem přitažlivosti byly volby v Saarsku, které svým výsledkem překvapily. Ale už nedávné volby v Gdansku nesplnily nadějí, které německé nacionálně sociální kruhy v ně kladly. Volby ve Švýcarsku znamenají pro tuto myšlenku zřejmý neúspěch, v Dánsku t. zv. selská strana, která před volbami používala metod vzatých z arsenálu strany nacionálně sociální v Německu, ztratila na 100.000 hlasů, které získala vládnoucí strana soc. demokratická. V Anglii v nedávném projevu Baldwinově konservativní strana vyjádřila jasně své stanovisko k fašismu vůbec. Nemám tu na mysli její stanovisko k fašismu italskému a myslím, že řeči Baldwinově byl dán oficiální výklad vzhledem k poměrům zahraničním včerejší řečí ministra zahraničních věcí Hoara; mám tu na mysli stanovisko konservativců k idei fašistické vzhledem na Anglii, a ta okolnost, že lord Mosley neohlásil ani svou kandidaturu, je pro charakteristiku poměrů a myšlenkového proudění v Anglii velmi důležitá.

Prostě poměry od r. 1933 se tak podstatně změnily, že když ministr Goebbels na nedávném sjezdu tisku, konaném v Kolíně nad Rýnem, prohlásil, že "cizina není nacionálně socialistická, že nacionální socialismus není vývozním zbožím", správně vystihl nynější stav myšlenkového proudění v Evropě.

Budiž mi dovoleno, abych v souvislosti s tím ještě citoval velmi zajímavou a podle mého názoru velmi významnou řeč Mussoliniho u příležitosti 13. výročí pochodu na Řím. Tato řeč se lišila podstatně od toho, co dosud v Italii bylo Mussolinim hlásáno. Velmi ostře se vyslovil, mluvil proti plutokratickému a konservativnímu egoismu, odsoudil šlechtu, ohlašoval urychlení revolučního vývoje fašismu a dovolával se proletariátu italského, nejen že by označoval Italii u srovnání s jinými státy za proletářskou, nýbrž přímo apeloval na italský proletariát uvnitř státu. Všechny hlasy diplomatické i žurnalistické shodují se v tom, že tato řeč byla předzvěstí vážných změn organisačních a státních v Italii, které patrně mají nastati v lednu příštího roku provedením radikální hospodářské a sociální orientace, má býti v život uvedena kontrola státu nad hospodářským provozem, která by byla vyjádřena systémem socialistického státního hospodářství. Aniž bych chtěl předbíhat ohlašovaným reformám, jejich důsledky nemohu posouditi, neznaje jejich obsahu a rozsahu, přece jen bych chtěl konstatovati, jak se tu alespoň ze spodu ozývá v Mussolinim jeho stará láska k proletariátu, a je to dokladem, že ideologie socialistická je příliš silná, než aby mohlo býti na ni zapomenuto.

Ale všimněme si ještě i neobyčejně zajímavého myšlenkového přerodu, ve kterém se nalézají naše občanské strany, zejména naši zemědělci a živnostníci, abychom mohli usouditi, do jaké míry je možná koalice bez součinnosti státotvorných socialistických stran. Myslím, že nepřeháním a doufám, že se mně důkaz ten podaří, řeknu-li, že si některé občanské strany nejsou ani toho vědomy, jak hluboce a silně byly infikovány některými socialistickými myšlenkami, byť i se velmi úporně bránily realisování socialismu, a domnívají se stále, že jsou nesmiřitelnými nepřáteli a odpůrci socialismu a všech jeho myšlenek. Již ta okolnost, že občanské strany většinou prohlašují se nikoli za pravici, nýbrž za střed, ba že pomalu vůbec nebudeme míti strany, která by chtěla nésti jméno pravicové, je neobyčejně zajímavé. A také některé strany, které tvořily starou občanskou koalici z let 1926 až 1929, odmítaly i název občanské, poukazujíce na své dělnické příslušníky a voliče. Nechci v tomto svém výkladu jíti do rozboru, co je to pravice a jak vypadá pravice u nás politicky, hospodářsky a ideově, poněvadž by mne to vedlo příliš daleko. Proto se přidržím terminologie, které jsem používal až dosud, rozlišuje mezi stranami občanskými a socialistickými.

Uvažte docela krátkou historii občanské koalice z r. 1926 až 1929. Nebylo příznivějších podmínek pro vládu, než jaké byly tehdy. Žili jsme uprostřed všeobecné konjunktury. Nebylo žádné krise, ani průmyslové, ani zemědělské. Problém nezaměstnanosti netísnil ani politicky ani finančně. Výnos daní byl velký. Vláda nebyla nucena snižovat platy stát. zaměstnancům, naopak mohla uvésti v život platový zákon. A přes tyto neobyčejně příznivé podmínky stačila systematická kritika socialistických stran, aby byly uvedeny v pohyb dělnické vrstvy některých občanských složek koalice - a už se tato vláda za poměrně krátkou dobu zhroutila. Jak teprve věc by vypadala dnes, kdy je nezaměstnanost tak tísnivá, kdy stále jsou ještě zavírány továrny a kdy všemi těmito poměry trpí nejen dělnictvo a úřednictvo, nýbrž také živnosti a obchod. Stačí, když poukáži, že pouhé nepříliš značné zvýšení cen v létě letošního roku, způsobené nedostatečnou prozíravostí politiků, vyvolalo tak živelné hnutí spotřebitelů, že k manifestacím socialistických stran připojovali se v četných městech i příslušníci strany lidové a strany živnostenské. Myslím, že jsem zbaven povinnosti kresliti dále perspektivy.

Pan předseda vlády, zabývaje se krisí průmyslovou a zejména přihlížeje k nezaměstnanosti, projevil úctyhodný optimismus, který však pohříchu s ním sdíleti nemohu, neboť myslím, že tento optimismus není plně odůvodněn. Pan předseda vlády svůj optimismus opírá o nesporný fakt, že náš vývoz do hlavních zemí volných se zvýšil. K tomu bych mohl přidat, že letošního roku zvýšil se také náš vývoz, a to velmi značnou měrou, do států Malé dohody. Ale proti tomuto plus stojí na druhé straně úbytek. Když si sečteme celkovou cifru vývozu tovarů za prvních 10 měsíců tohoto roku, tu sice vidíme jistý vzrůst proti stejnému období roku loňského, ale toto srovnání má určitou vadu, spočívající v tom, že v prvém čtvrtletí loňského roku ještě byl hodnocen vývoz korunami nedevalvovanými. Kdybychom tuto hodnotu převedli na koruny devalvované, pak bychom shledali, že vývoz tovarů za prvých 10 měsíců letošního roku se rovná hodnotě vývozu za loňský rok, anebo docela málo, plus minus, se liší. Tedy s tohoto hlediska optimismus není zvláště odůvodněný.

Pan předseda vlády dr Hodža čerpá svůj optimismus hospodářský však také z cifer zaměstnaných. Přechází tu dosti nepříjemnou cifru počtu nezaměstnaných, kterou zejména vykazuje statistika k 30. listopadu letošního roku, a domnívá se, že směrodatnější je statistika zaměstnaných, vyjádřená v počtu pojištěných u nemocenských pojišťoven všeho druhu k poslednímu dnu každého měsíce, která skutečně k 30. září letošního roku vykazuje u srovnání se stejným měsícem loňského roku stoupnutí okrouhle o 110 tisíc osob. Tyto cifry je nutno podrobiti jistému zkoumání. Je třeba nejprve si všimnouti statistiky neumístěných uchazečů k 30. listopadu a je třeba tuto statistiku teprve hodnotiti v souvislosti se statistikou, o které se zmínil pan předseda vlády.

Zejména je povážlivý obraz, jaký vykazuje cifra, znázorňující počet nezaměstnaných a končící číslem 30. listopadu 1935. Nemíním tu přihlížeti k pochopitelnému sezonnímu vzrůstu u srovnání s měsícem říjnem, avšak nelze přejíti s jistou obavou přes fakt, že letos ke konci listopadu je proti loňskému roku téměř o 11.000 nezaměstnaných více a že oproti roku největší nezaměstnanosti 1933 máme přes nákladné a rozsáhlé investice jen o 11.000 nezaměstnaných méně. Také celkový průměr za letošních 11 měsíců vykazuje proti stejnému období roku předchozího zhoršení okrouhle o 6.000 osob.

Je pravda, že s tímto zhoršením není v souladu statistika o počtu pojištěných, tedy statistika zaměstnaných. Pan předseda vlády Hodža poukazuje na potěšitelný zjev, že od měsíce července do měsíce září počet všech pojištěných k poslednímu dnu každého měsíce vykazuje vzrůst a že je proti loňskému roku vyšší asi o 110.000 osob. Při hodnocení této statistiky však nesmíme přehlédnout, že stoupnutí nastalo teprve v měsíci červnu a že již v měsíci říjnu činí oproti stejnému měsíci r. 1934 plus jen o 68.000. Jsou tu tedy velké skoky, z nichž by se ještě nedalo souditi na trvalou tendenci, skoky, které bývaly i v letech konjunktury a které snad jsou vysvětlitelny hlavně investičními pracemi. Statistiku pojištěných k poslednímu dni měsíce lze oceňovati toliko v souvislosti se statistikou průměrně pojištěných. Podle ní bylo v měsíci září 1935 zaměstnáno okrouhle o 100.000 osob více než r. 1934, u srovnání se stejným měsícem r. 1933 ovšem toliko as o 56.000 osob více. Statistika za měsíc říjen ještě není provedena.

Tento rozpor mezi statistikami pojištěných a statistikou neumístěných uchazečů zasluhoval by rozboru, ačkoliv nikdy nebyl mezi nimi úplný soulad a jejich srovnávání mohlo sloužiti toliko pro posouzení celkové tendence na pracovním trhu. Zejména když statistiky jednoho druhu za statistikou druhou pokulhávají až o 2 měsíce. Jak lze si bez důkladného vědeckého rozboru vysvětliti tento rozpor? Jistě ne nedostatečností a nespolehlivostí statistiky neumístěných uchazečů. Tato vada dala se ještě před krátkou dobou vytýkati statistice přicházející ze Slovenska, ale právě na Slovensku až do měsíce září a na Moravě ještě v listopadu jeví se vlivem investičních prací úbytek nezaměstnaných ve srovnání s r. 1934. Naproti tomu v Čechách, kde je statistika neumístěných uchazečů nejspolehlivější, mnoho posledních měsíců vykazuje proti r. 1934 vyšší cifru nezaměstnanosti, a to více než ve 2/3 okresů.

Také vliv vystěhovalectví a repatriace nepodává nám tu dostatečného vysvětlení. Vždyť vystěhovalectví již po několik let je omezeno na malý zlomek dřívější cifry. Nějaká podstatná změna r. 1935 nenastala, která by se mohla nyní tak prudce projeviti v cifře nezaměstnaných. To zejména proto, že v krajích, odkud vycházel největší proud vystěhovalectví, není vzestup počtu nezaměstnaných, nýbrž naopak pokles. Pro vliv repatriace na počet nezaměstnaných pak chybějí nám spolehlivé cifry.

Bylo by důležito prozkoumati, do jaké míry působí na pracovní trh vstup nových ročníků z let, kdy přirozený přírůstek obyvatelstva počal stoupat. Avšak nutno upozorniti ihned na to, že natalita byla největší r. 1921, že tudíž ještě nemohla působiti na pracovní trh r. 1935. Zde by bylo nutno opatrně zkoumat, kolik osob z přirozeného přírůstku obyvatelstva a do kterého věku zůstane ve škole, kolik v domácí práci u rodičů, kolik přichází do učení a kolik do jiného pracovního poměru. Kdyby příčinou zvýšení nezaměstnanosti měl být tlak početnějších ročníků na pracovní trh, pak by nebylo vysvětlitelno, proč tento přírůstek není v celé republice stejnoměrný a proč se projevuje zvláště v Čechách, a to jen v některých okresích a také ne percentuelně všude stejně.

Oproti tomu bylo by pak třeba vzíti v úvahu, do jaké míry bylo ulehčeno pracovnímu trhu dvouletou vojenskou službou, která se vyjadřuje teprve r. 1935 a pak předčasným odchodem starších zaměstnanců na odpočinek. Vzhledem k měnlivosti cifer bude třeba vyčkati s konečným úsudkem, až zjistíme tendenci na pracovním trhu v dalších měsících. Ale již dnes je možno poukázati na jiné příčiny, jejichž rozsah není ovšem přesně a vědecky dostatečně zjištěn. Je to jednak zduchovnění práce, práce manuelní je nahražována duševní a do pracovního poměru vstupují duševní pracovníci, kteří před tím v seznamech neumístěných uchazečů zapsáni nebyli. Zejména pak tu působí zatlačování mužů ženami, jak ukazuje v obou směrech statistika pensijního pojištění. Posléze zdá se, že našlo obliby a rozšíření pojištění příbuzných a že do zaměstnání jsou přijímány osoby, které svým životním povoláním lze řaditi mezi samostatné podnikatele, anebo jejich děti, které se jinak v seznamu neumístěných uchazečů nenalézají.

Ze statistiky můžeme seznati, že právě v oněch územích a okresích, kde byly prováděny rozsáhlé investiční práce, nezaměstnanost poklesla, a z toho plyne pro nás ponaučení, jak jsou investiční práce důležité. Soukromé podnikání, jak tu již bylo řečeno z jiných úst, je podlomeno a ochromeno, samospráva pro rozvrácené finance nemůže investovat, a pak tu nezbývá nic jiného, než aby stát v tomto směru vynaložil zvýšené úsilí. Při nejmenším musíme se domáhati, aby alespoň ty práce, které jsou uvedeny v rozpočtu, byly skutečně uvedeny v život a nezůstaly na papíře, a aby byly uvedeny v život s největším urychlením.

Budeme musiti také s největším urychlením pomoci samosprávě, poněvadž jen ta jediná může zde zasáhnouti účinným způsobem.

Nevyhneme se také jiné úvěrové a finanční politice, a znovu a znovu opakuji, že také problém zkrácení doby pracovní nesmí býti pomíjen, poněvadž zkrácení může otevříti dveře do továren několika desítkám tisíců dělníků.

Prostředky, jež jsem uvedl, mohou vésti ke zmírnění důsledků nezaměstnanosti a krise, ale nemohou odstraniti krisi. Myslím, že by moje vývody nebyly úplné, kdybych se nedotkl kardinální věci. Nemůže přece dnes býti pochybností, že příčinou těžké krise, uprostřed níž již několik let žijeme, je těžká krise liberalistické formy soukromého podnikání. Tato krise u nás je zostřena ještě okolností, že následkem snah o průmyslovou soběstačnost států, které byly ještě před nedlouhou dobou našimi nejlepšími odběrateli, ztrácíme u některých odvětví nebo podniků naději, že najdeme dostatek odbytišť. Budeme pak státi před otázkou, je-li možno zachrániti náš průmysl v celém jeho rozsahu, bude-li možno část tohoto průmyslu přeorientovati, bude-li nutno jinou část průmyslu nechati zavřenu, co s přebytkem zaměstnanců, kteří nenajdou návratu do továren následkem nemožnosti vývozu anebo zůstanou bez práce, poněvadž práci jejich rukou mezitím nahradil stroj. Vidíme, že továrny, které jsou opouštěny svými majiteli, jsou přejímány dělníky, sdruženými v družstva, anebo že dělníci okupují takovéto opuštěné továrny, aby se ze zoufalství pokusili udržeti výrobu alespoň v té míře, aby si zachránili živobytí.

Ale to není systematické a cílevědomé řešení krise. V tomto ohledu byly velmi zajímavé vývody pana předsedy vlády. Pan předseda vlády se tu prohlašuje za zastánce záměrného hospodářství nejen pro zemědělství, nýbrž i pro průmysl. Stojíme tu před otázkou, kde se můžeme, alespoň pokud jde o formu, sejíti. Také socialismus staví proti liberalistickému volnému, svobodnému a proto celek poškozujícímu soukromému podnikání záměrné hospodářství. Jak jsme slyšeli z úst pana předsedy vlády, jak jsme slyšeli také z úst pana kol. dr Nováka a jiných pánů kolegů, o zásadu záměrného hospodářství by celkem rozporu nebylo. Spor by byl spíše o jakost a účel tohoto záměrného hospodářství, neboť myšlenka záměrného hospodářství je pouhou nádobou. Spor je o obsah nádoby. Pan předseda vlády dr Hodža dodal (čte): "Žádné záměrné hospodářství nesmí podlamovat soukromou iniciativu a podnikavost, stejně jako nemůže hospodářský individualismus spekulativními metodami podrývat výhody hospodářského plánu. Jde o praktickou synthesu obou těchto soustav".

Dovolte mi, abych poukázal na vývoj v Belgii, kde vlivem zásahu králova došlo ke koalici občanských stran se socialisty. Do vlády vstoupil jako ministr také de Man, původce myšlenky t. zv. hospodářského plánu. Tento de Manův plán, třebas osekaný a podstatně skreslený, stal se nyní součástí smíšené vlády občansko-socialistické. De Man žádá kompromis mezi krajním socialismem a soukromým podnikáním, žádá nacionalisaci úvěru a onoho základního průmyslu, který má ráz monopolu. Naproti tomu všechna ostatní odvětví hospodářská ponechává soukromému vlastnictví a soukromému podnikání, zachovává pro ně řád volné soutěže, zbavený překážek, jež působí monopolisovaný kapitalismus, a vyhrazuje státu samozřejmý vliv i na tuto část výroby.

Kdykoliv my socialisté přicházíme s myšlenkou nahraditi soukromé vlastnictví výrobních prostředků - a jen o změnu ve vlastnictví výrobních prostředků a nikoliv soukromého majetku vůbec jde socialismu - narážíme nejen na nepochopení a odpor, nýbrž ocítáme se tváří v tvář jistému strachu, ne snad tak strachu před myšlenkou, nýbrž před důsledným provedením této myšlenky. A často se u nás poukazuje na onen výjimečný případ z Ruska, ve kterém nerozumní místní činitelé v kolchoze sehnali do společného dvora všechen dobytek hovězí a koně, ba i husy a slepice, a tento přehmat musil být teprve dodatečně napraven dekretem Stalinovým. To je asi onen směrodatný psychologický moment, že mnozí, kteří se svým hospodářským postavením blíží proletariátu a jsou na tom i hůře než námezdní dělníci, snad by se ani neuzavírali socialistickým myšlenkám a provedení socialismu v určitých oborech, jsou však vedeni obavou, že by mohli přijíti i o majetek spotřební, s nímž jsou přímo životně spjati. Je přímo dojímavé, když čteme na příklad v "Rozrušené zemi" o kozáckém mužíkovi, který se v noci plíží ke společnému dvoru kolchozu, aby viděl, co dělá jeho koník, je-li dobře nakrmen a napojen. Tato obava psychologicky snadno vysvětlitelná, ale věcně ne dosti opodstatněná staví velikou hráz, která prozatím tvoří překážku průbojným myšlenkám socialismu.