Jako další cifra, která by jistě zaměstnávala toho, kdo skutečně rád se chce zabývati závěrkami účetními a nechce mluviti o všem možném jiném, jsou osobní výdaje na národní školství. To je otázka sama pro sebe. A jsem povděčen panu zpravodaji, že v rozpočtovém výboru učinil resoluční návrh, který pak také přednesl v tomto shromáždění se žádostí, aby sněmovna tento resoluční návrh odhlasovala. Prosím, uvažme, že na platy a pense učitelské r. 1934 bylo vyplaceno celkem 1.336 mil. Kč, nemluvě o dalších tisících, a že je to 71 3/4 % celkového osobního nákladu, který potřebujeme na národní školství.

Proč říkám, že je to cifra velice důležitá? Poněvadž touto cifrou se musí zabývati také obce. Obce mají mnohdykráte veliké svízele s úpravou osobních poměrů svého národního školství, a proto myslím, že by bylo velice na čase, abychom se jednou odhodlali k tomu, aby otázka národního školství co do osobních výdajů byla náležitě právním způsobem vyřešena.

Stejně tak se musíme pozastavovati nad ciframi, které se dávají do Podkarpatské Rusi, kde si právem stěžuje Podkarpatská Rus, že je zanedbávána v otázkách kulturních, že nebyly vyplaceny mnohé položky na kulturní potřeby při ruských školách, kulturních institucích, na venkovské čítárny, knihovny atd.

Jako další velmi zajímavá věc je otázka našeho státního dluhu. R. 1934 máme státního dluhu 381/4 miliardy Kč a potřebujeme na úrokování a úmor tohoto státního dluhu 1.697 milionů Kč. Za rok 1934 jsme si dovolili luxus, že jsme uzavřeli nových dluhů za 824 mil. Kč. To je jenom státní dluh, nemluvě o dluhu, který má samospráva a který r. 1934 dosáhl výše 10 miliard Kč. Račte uvážiti, může-li se stát se 16 mil. lidí dávati na tyto další cesty rozmnožování svého státního dluhu, poněvadž nemůžeme brát v úvahu jen dluh, který má stát, nýbrž i dluhy, které mam jí jiné veřejné korporace, jež mají stejné funkce jako stát, t. j. samospráva. Myslím, že bude již jednou na čase, aby se ohledně samosprávy, ohledně samosprávných financí a zejména ohledně dluhů samosprávy provedla v tomto slavném shromáždění důkladná debata, neboť nevím, na jak dlouho si může tento stát v jednom roce dovolit luxus uzavříti dluhů za 824 mil. Kč.

Při tom by bylo jistě třeba, kdyby bylo tomuto slavnému shromáždění řečeno, co se za tento dluh z uvedených 824 mil. Kč opatřilo, jak se rozmnožil náš národní a státní majetek za tuto velikánskou dluhovou cifru. Bylo by vlastně povinností státní správy poučiti nás, co všechno bylo za tyto peníze obstaráno, aby se předešlo buď různým rekriminacím nebo dohadům, kam ty peníze přišly.

Jistě je správné, uvažuje-li se o tom, aby se zejména zahraniční dluh konvertoval. Mám za to, že státní správa při této příležitosti bude také přihlížet k tomu, aby i zahraniční dluhy samosprávy byly stejným způsobem konvertovány, jako to dělá státní správa. V dnešní době, kdy jsme si odhlasovali zákon, kterým se snižuje úroková míra, takže se platí 3 1/2 % nebo 3 3/4 %, není dobře myslitelné, abychom za hranice platili ještě za své dluhy 7 nebo 8 %.

Příležitost by sváděla k tomu, aby ještě i jiné otázky, týkající se naší státní uzávěrky, byly podrobeny kritice. Jistě by bylo velmi dobře, kdyby se mluvilo také o státních podnicích, ať jsou to státní statky a lesy, železnice či kterýkoliv jiný podnik, ale myslím, že se najde ještě i jiná příležitost, kdy bude možno o těchto věcech promluviti.

Končím tím, že při celkové kritice naší státní uzávěrky za r. 1934 si můžeme stručně říci, že naše státní hospodářství neodpovídá platební způsobilosti a platební nosnosti našeho občanstva, že je třeba, aby se našla cesta, která by vedla k vyrovnání mezi výdajovými a příjmovými položkami ve státě. Pokud tomu tak nebude, bude toto naše hospodářství trvale tím, čím jsem je nazval na začátku, totiž nebude ani deflačním ani inflačním, ale bude schodkovým a nebezpečným pro strukturu a stabilitu státu. Vzhledem k tomu nemůže naše strana pro tuto uzávěrku hlasovat. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Slavíček. Dávám mu slovo.

Posl. Slavíček: Dámy a pánové! Než se ujmu slova ke státní účetní uzávěrce, dovolte, abych několika větami reagoval na vývody p. posl. Kopeckého, který se nedávno vrátil ze sovětského Ruska a ve své řeči obvinil náš koaliční režim a přímo pana předsedu vlády dr. Hodžu z věcí a tendencí, které by mohly neobjektivního a věci neznalého člověka překvapiti. Pan kol. posl. Kopecký má právo jako každý jiný komentovati politiku zahraniční a vývody předsedy koalice a zahraničního ministra, ale to, co pan kol. Kopecký přednášel, to byl přece jen silný tabák. Především se zmínil o jeho přijetí ve Francii, kde přijala ho chladně levice, ale za to velmi jásavě pravice, dovozoval, že pádem Lavalovy vlády ve Francii poměry jdou ve Francii do leva, obvinil ministerského předsedu (Výkřiky komunistických poslanců.) a zahraničního ministra z tendencí fašistických, z nadbíhání fašistické Italii, z nadbíhání přes stranu Konráda Henleina Německu a nakonec volal: Pryč s hodžovštinou!

Nuže, vážení pánové a milé dámy, tedy o tom několik slov. Ve Francii je to poněkud jiné, než kolegové z komunistické strany si myslí. Ve Francii je parlamentarismus tak citlivý, že stačí podání nějaké interpelace, o níž hlasování je eventuálním projevem důvěry nebo nedůvěry vládě. V žádném jiném parlamentě s tak často také vlády nestřídají, jako se střídají ve Francii a pád Lavalovy vlády... (Výkřiky posl. Hodinové-Spurné.) Paní kolegyně, počkejte na závěr. Pád Lavalovy vlády ve Francii není ničím jiným nežli obvyklým zjevem v parlamentarismu francouzském a neměl naprosto co dělat s návštěvou ministerského předsedy republiky Československé a s jeho projevem a eventuálně s tendencemi zahraniční politiky. (Výkřiky posl. Dvořáka.) Za druhé, jak Francie je fašistická a jak fašistická Francie vítala našeho ministerského předsedu, je vidět z toho, že francouzská vláda velmi příkře potrestala útočníky na poslance Bluma (Výkřiky.), tak přísně, že rozpustila fašistické organisace, tak přísně a bezohledně, že málokterá vláda tak učinila. (Posl. Dvořák: Jistě pod tlakem mas tak musela udělati!)

Místopředseda Langr (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Slavíček (pokračuje): Ve Francii, pane kolego, ještě dlouho nebudou komunisté u vlády. Nemaťte se! Také ministerský předseda republiky Československé nejel do Francie zasahovati do nějakých tendencí francouzské politiky, víte velmi dobře, proč tam jel, byl oficiálně pozván na slavnosti presidenta Masaryka - a že při takové příležitosti se vždy mluví o politice, je pochopitelné. Co je v tom divného? (Výkřiky posl. Dvořáka.)

Nejvíc však mě překvapilo tvrzení p. posl. Kopeckého, že min. předseda republiky Československé chová se chladně k sovětskému Rusku a že by měl v úmyslu něco měniti na skutečnosti. Dámy a pánové, zejména vy z komunistické strany, si přece musíte býti vědomi toho, jak spontánně celá sněmovna hlasovala pro úmluvu a spojenectví se sovětským Ruskem. Vy si musíte býti vědomi toho, když jste útočili na našeho předsedu vlády a kritisovali poměry politiky francouzské, že právě tato vláda a tyto poměry ve francouzském parlamentě a tento směr francouzské politiky bude schvalovat úmluvu mezi Francií a sovětským Ruskem. Jak z toho můžete dedukovat, že by republika Československá chtěla měnit směrnice zahraniční politiky, jak z toho můžete dedukovat, že by republika Československá chtěla podporovat fašismus ať kdekoliv jinde a jak můžete obviňovat vládu republiky Československé, že by chtěla něco podnikat proti sovětskému Rusku? To je prostě k nepochopení. U nás spontánně a všemi stranami smlouva a spojenectví se sovětským Ruskem byly vítány a odhlasovány; a snad nemyslíte, že se poměry změnily tak dalece, když se vyměnila osoba předsedy vlády, že budeme dělat politiku jeden den takovou a druhý den takovou? Nemusil bych na to reagovat, nejsem k tomu ani pověřen, ale cítím v zájmu pravdy, ne v zájmu koalice, v zájmu pravdy potřebu poukázati na skutečnost.

Jestli pan kol. Kopecký myslí, že republika Československá nějak nadbíhá fašistické Italii, i tady je mýlka. Republika Československá jako člen Společnosti národů podrobila se usnesení Společnosti národů o sankcích proti Italii, ba republika Československá ani nežádala nějakých úlev od Společnosti národů v hospodářském styku s fašistickou Italií, tak jak to pakt a úmluvy o Společnosti národů dovolují; pokud je mně známo, žádaly o úlevy v provádění sankcí proti Italii jen dva státy, existenčně velmi na Italii závislé, t. j. Švýcarsko a Rakousko, ale naprosto ne Československo. Tedy jaké pak nadbíhání fašistické Italii, když se republika Československá podrobila ve směru sankcí proti Italii usnesení Společnosti národů? Odmítám s rozumového hlediska invektivy kol. posl. Kopeckého. (Posl. Kopecký: Ale v organisování střední Evropy!) Přijdu k tomu.

Je pochopitelné - a to má kol. Kopecký pravdu - že jsou tu věci, o nichž bychom mohli dlouho mluvit, nebezpečí válečné nejen v Habeši, ze kterého by se mohlo vyvinout během 24 hodin válečné nebezpečí pro Evropu, ale je tu ještě nebezpečnější věc, o které kol. Kopecký nemluvil, Japonsko. Japonsko se svými snahami, které ohrožuje sovětské Rusko, jistě okolnost to, která přinutila sovětské Rusko k hledání nových směrnic své zahraniční politiky, okolnost, která sovětské Rusko dokonce přivedla k praktickému řešení politiky mezi sovětským Ruskem a Anglií, státy to, které stály vždycky proti sobě, po celou dobu trvání sovětského Ruska. O tom se kol. Kopecký nezmínil. A jestli je nebezpečí v Habeši, daleko větší nebezpečí je na východě, a pak jen člověk opravdu nerozumný, s našeho hlediska a z našeho tábora, mohl by neschvalovati naše spojenectví se sovětským Ruskem, když víme, že se tradují pověsti o úzkém spojenectví Německa s Japonskem. Tady je to nebezpečí, nikoli s naší strany. A je-li projev min. předsedy a zahraničního ministra našeho o Italii komentován, uvědomme si, prosím, skutečnost: Chceme mít upraveny poměry středoevropské, ba dokonce nás velmi silně tanguje i po stránce hospodářské náš poměr k některým sousedním státům, zejména k Rakousku, ale také nás tanguje poměr hospodářský anebo zájmy hospodářské k Maďarsku, anebo v Maďarsku. A udělala-li Italie středoevropský pakt, vlastně je to pokus oň - úmluva mezi Maďarskem a Rakouskem, to není středoevropský pakt - snad nebude nikdo chtít, abychom zůstávali naprosto nečinní k této skutečnosti. A chceme-li míti nějaké další styky, event. z motivů vojenských, bezpečnostních a mírových s Rakouskem a ty tu jsou, poslední návštěva kancléře rakouského u nás přece tomu dala korunu, viditelnou známku - tedy nemůžeme ignorovat spojenectví Italie s tímto naším sousedem, máme-li na mysli zejména organisaci středoevropskou nejen po stránce politické a hospodářské, nýbrž případně i vojenské.

Tedy nechápu, jak mohl kol. Kopecký k tomu dojít. Nechápu ani, jak mohl dojíti k obviňování vlády a tím i celé koalice z nějakého nadbíhání sousední říši Německé. Nechápu to. Odpusťte, jaké nadbíhání? Po léta tvrdíme, že chceme míti dobrý sousedský styk se všemi sousedními státy, a přesto, že v sousední říši Německé se odehrály v poválečné době tak dalekosáhlé věci, jako éra sociálnědemokratická, směrnice politiky pacifistické, nyní směrnice politiky Hitlerovy, náš poměr k sousední říši Německé nebyl špatný a my nemáme příčiny jí nadbíhat. Myslí-li kol. Kopecký, že je v koalici, ve vládě nějaká touha nebo směr použíti k nadbíhání Německu strany, jak my říkáme Henleinovy strany v Československu, pak se mýlí. My nemůžeme se směrnicemi politiky Henleinovy strany za žádných okolností souhlasiti, pravím, za žádných okolností. (Výkřiky posl. Hodinové-Spurné.) Bude-li jejich politika jasná, kladná k Československé republice, pak je to jiná věc. Ona však není. Ostatně kdybychom chtěli s Německem jednat, nepotřebujeme k tomu pana Konráda Henleina, vůdce své strany, poněvadž můžeme s Německem jednati přímo a otevřeně. To už není jenom otázka dr. Hodži, tyto invektivy a obvinění jsou věcí celé naší koalice. (Výborně!) Kdybychom přešli mlčky tato tvrzení p. kol. Kopeckého, mohla by se řada našich lidí, kteří se těmito věcmi nezabývají, domýšlet, bůhví co tajného se u nás neděje. Neděje, nemůže se dít! Ale připouštíme jednu věc, a to tu, že by bylo potřebí - a jistě se to stane - aby pan předseda vlády, až ukončí své návštěvy - ještě je nemá ukončeny, ještě některé musí dříve vykonat nejen podal zprávu vládě, nýbrž aby také přišel a podal zprávu poslanecké sněmovně. Proti tomu jistě nebude mít nic ani koalice, ani vláda, ani sám pan předseda vlády, když mimo to je ještě ministrem zahraničních věcí.

A nyní, dámy a pánové, mi dovolte přejíti k účetní uzávěrce. Zase se dotknu napřed rázu všeobecného, politického, než budu mluviti o meritu. Nesouhlasím - nesouhlasí také pan zpravodaj - s politickou formou, s parlamentární formou, jak se státní rozpočet překročuje bez parlamentu, jak vláda přechází parlament, nežádá o schválení dodatečného rozpočtu, jak to je zvykem. A jestliže oficielní zpravodaj ve své zprávě označí tento postup za nezákonný, pak je to mementem pro všechny nás, nejen pro vládu, neboť v tomto směru máme býti nejcitlivějšími. Jak chceme, aby naši občané se podrobovali zákonům, když neuznáváme ani my svatost a závaznost zákonů? Pamatuji se tak na ledacos z vídeňské říšské rady. Kdyby se byla něčeho takového odvážila vláda vídeňská, tak my, čeští poslanci, jsme přišli s návrhem na podání žaloby na vládu pro nezachovávání ústavy. A neplatí pro mne výklad právníků, kteří dedukují, že když tam není slovíčko, že je potřebí "předchozího" schválení při překročení rozpočtu, stačí, že ho schvalujeme pozadu. Máme zde případ ministerstva sociální péče. Překročilo rozpočet a přišlo před parlament se žádostí, abychom mu potřebné úvěry dodatečně schválili. My jsme tak udělali. Nevím, kdo byl tehdy musel bych si to najíti - ministrem soc. péče, ale myslím, že dr. Meissner. Dr. Meissner je známý právník a jako právník mohl se také přikloniti k výkladu právnickému, že když tam není slovíčko "předchozího" schválení, nemusí parlament o schválení žádati. On však o schválení žádal. A zpravodaj, aby odvrátil anebo vysvětlil vinu na tom, jasně ukazuje, že i ministr národní obrany upozornil vládu, že nevystačí s preliminovaným rozpočtem, že žádá zvýšení - ale kdo nerespektoval, jak vidno ze zprávy pana zpravodaje, byl hlavně pan ministr financí. Osobně proti němu nic nemám, ale jest na nás, abychom si právo parlamentu hájili. To nemá nic co dělat s důvěrou nebo nedůvěrou k vládě. Máme důvěru k vládě a není ani stínu oposičnosti v mém projevu - ostatně by se mohlo říci, že tato vláda za to nemůže, že to dělala dřívější vláda - ale máme-li důvěru k vládě, musí mít vláda důvěru k nám, ale co je hlavního: občané našeho státu musí míti důvěru v zákon! To nám musí býti svatým, nejprve nám, vládě, kteří zákony děláme a kteří za nimi stojíme.

Velmi prosím nynější vládu a celou koalici, abychom se v budoucnosti těmto chybám vyhnuli.

Rozpočet sám má také své vady a právem tu bylo řečeno, že teprve uzávěrka je pravým obrazem státního hospodářství. V čem je vada? Vada je v tom, že neprovádíme ve státním hospodářství, co ohlásíme, a tak bereme zbytečně důvěru mnohým našim lidem. Sledujete-li uzávěrku z r. 1934, najdete tam upozornění, že i fondy nepoužily všech peněz na investice, které jsme ohlásili. Ba najdete tam, že z půjčky práce nebylo na investice použito téměř miliardy. Nedivte se, kdo nahlédne do způsobu jeho hospodaření z minula, že pochybuje o tom, že vláda ohlášený investiční program vyplní, a že jsou už nyní vyslovovány pochyby, že by to mohlo dopadnout s tím zamýšleným investičním programem pro r. 1936 zrovna tak, jako to dopadlo r. 1934. Tak to nemůžeme dělat. Ba mám dojem, že bychom se ani nemusili snažiti při našem budgetování tolik dokazovati veřejnosti, že rozpočet, který připravujeme pro běžící rok, je v rovnováze, když tomu nevěříme a když to není pravda. Nebyl v rovnováze a není v rovnováze. A já jsem si vědom toho, tak jako pan ministr financí, že to jest jenom dohad a když prohlížíme státní uzávěrky, vidíme, že po léta tomu tak bylo. Pan ministr financí věděl, že rozpočet je v rovnováze jenom v ideálním pojetí, ale ve skutečnosti nikoliv a také řadu let vykazuje schodky ve státním hospodaření. Domnívá-li se někdo a snad i pan ministr financí sám, že jaksi upokojí naši hospodářskou veřejnost tvrzením, že rozpočet státní je v rovnováze, myslím, že i to je mýlka. Já mám dojem, že by více působilo na naše občany, po případě i na veřejné činitele naše, kdyby se řekla pravda, že přes všechny námahy a zatížení, až přílišné zatížení daňové, nejsme s to náš státní rozpočet krýti a že jsme odkázáni si vypůjčovati. Snad by to více působilo na snahu šetřiti, omezovati se, než abychom měli rozpočty domněle v rovnováze, ale končící miliardovými schodky.

Máme nových 6 miliard dluhů. Je v tom tragédie? Je v tom něco, zač bychom se musili hanbit? Je v tom něco, co bychom potřebovali skrývat? Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Předně proto ne, poněvadž naše hospodářství nemůže býti normální, když nemáme normální hospodářské poměry v celém světě. Naše budgetování a státní hospodářství není sice ani inflační ani deflační, o čemž mluvil p. dr. Štůla, ale není také schodkové. Takhle označit jednoduše hospodářství státní je lehkomyslnost politická, to by byla tendence schodkového hospodářství. Nikoliv! Naše hospodářství státní je obrazem mimořádných poměrů, ve kterých se nalézá celý svět. Řekněte mně jeden stát ve světě, který nelaboruje ve svém státním hospodářství tak, jak laborujeme my. Není ho! Všechny státy laborují v hospodářství, jako laborujeme my, a proto nevidím příčin něco zakrývati. Jsou státy samostatné po staletí, s bohatým občanstvem, s nahromaděným majetkem hospodářským, dluží se, laborují, mají schodky atd. atd. Proč od toho utíkat, to bych rád věděl, proč něco zakrývat?

Pan zpravodaj vyslovil v rozpočtovém výboru potěšení nad způsobem sestavení účetní uzávěrky. Dělám to i já zde v plenu poslanecké sněmovny. A jestliže nám ještě něco chybí, pan president nejvyššího účetního a kontrolního úřadu nám slíbil, že to v budoucnosti napraví. Pan zpravodaj se také zmínil při svém referátu, že spolu s vládou na našem hospodářství pracuje nejvyšší účetní a kontrolní úřad, ale také naše parlamentní kontrolní a úsporná komise. Dobře, jsem spokojen. Jen s jednou věcí nejsem spokojen, a to, že málo víme o té činnosti, která je jistě velká, ba jeden z členů úsporné parlamentní komise, který nepatří k mé straně, si při té příležitosti stěžoval, že ani členové úsporné parlamentní komise nejsou obeznámeni s činností výboru parlamentní komise, a proto málo o ní víme. Jsme součástkou koalice. Je-li nutný tento způsob omezování, nechci usuzovati, ale když už by byl nutný, jako součástka koalice žádáme, aby také naše strana měla zastoupení nejen v úsporné parlamentní kol misi, nýbrž přímo v jejím výboru, abychom byli informováni. My máme eminentní zájem, abychom mohli viděti do hospodářství státního, na které tolik přispíváme, k čemuž přijdu později. U účetní uzávěrky vidíte také ještě jednu zajímavou věc. Je tam zmínka o tom, co nás stála v cizině devalvace československé koruny. Devalvaci československé koruny, snížení zlatého podkladu, jak nám bylo řečeno, dělali jsme nikoliv z vnitřních důvodů, nýbrž pro ulehčení styků se zahraničím. Snížili jsme zlatý podklad, musili jsme přepočítati svůj dluh v cizině, opřený o těžkou jinou valutu, ta legrace nás stála přes 300 mil. Kč. O to máme větší dluh v cizině. Dávám si otázku, jak dlouho to bude trvati, nežli těch 300 mil. Kč - je to víc než 300 mil. Kč - vyděláme na vzestupu zahraničního obchodu, abychom kryli tuto ztrátu.