Konečně je to také nejistota hmotná, která působí na výkon státních zaměstnanců: úsporná opatření, která byla provedena, a obava před každým prosincem, nepřijde-li ještě něco nového a horšího. Vždyť toho nebylo málo, je to krásná serie úsporných opatření, která se dotkla státních zaměstnanců. Nechci vyjmenovávat všechny tyto zákony, ale jest jich velká řada. A také řada vládních nařízení. Spočítáme-li efekt veškerých těchto opatření, dojdeme bez nadsázky k cifře, o níž zaměstnanci v našem státě od r. 1931 byli ochuzeni, která representuje částku více než 3 miliardy Kč. A při tom přece si musíme přiznati, že naši zaměstnanci nebyli nijak skvěle placeni. Vždyť zákon platový sám nevalorisoval platy zaměstnanců podle cenového indexu, nýbrž podle indexu valutárního, který činí 8.6násobek. Již zde byli zaměstnanci nivelisováni oproti platu. předválečnému. A jestliže nyní se jim těmito opatřeními sáhlo tak hluboko do kapes, musíme říci, že úroveň našich zaměstnanců je proti úrovni předválečné více než o 50 % nižší. Pak se nedivte, že důsledek těchto opatření jeví se také v našem hospodářském životě, poněvadž zaměstnanci nebyli zvyklí nosit svůj plat do záložen, nýbrž k živnostníkům a obchodníkům. Jestliže dnes mají o tolik méně, také o tolik méně konsumují, a kdybychom počítali, že se vydané peníze podle národohospodářských teoretiků obracejí průměrně asi desetkrát do roka, tedy nám v tom hospodářském obratu chybí 30 miliard. Ovšem úroveň zaměstnanců klesá také tím, že jsme nenašli dostatečné odvahy splnit, co se slibovalo při srážkách platových, že také ceny půjdou dolů. Ceny dolů nešly, naopak jdou nahoru, to znamená, že sociální úroveň zaměstnanců je čím dále tím horší.

Konečně působí na naši administrativu samozřejmě také všechna opatření t. zv. řízeného hospodářství, pro něž jsme se rozhodli, poněvadž tato opatření zvyšují úkoly veřejné správy. Velmi často při projednávání některých zákonných osnov jsem zde na to upozorňoval, že děláme jenom zákony, ale neptáme se, zdali je administrativa s to je provésti. Na to se nikdo neptal a neptá, jaké nové úkoly se tu ukládají veřejné správě. Prostě se ukládá stále, nikdo se nestará, zdali administrativa bude také s to stráviti všechna zákonná opatření; a poněvadž se nikdo o to nestará a poněvadž jsme se ještě nedostali k žádné reformě státní správy, jeví se v některých oborech státní správy notorický nedostatek sil. Tento nedostatek sil snad pro pana ministra financí může znamenat úsporu, ale úsporu někdy problematickou, ba jenom zdánlivou. (Tak jest!) Vezměte si na př., co se doplatí ze státních peněz na nedostatek techniků u zemského úřadu. (Hlasy: U železnic!) Unikají zde miliony proto, že jednak provádíme státní stavby na základě nedostatečně propracovaných projektů, čímž vznikají vícepráce, které ovšem stojí potom stát krvavé peníze, jednak unikají také peníze nedostatkem dozoru při státních stavbách právě proto, že je tu nedostatek technických sil, které by tento dozor prováděly a které by také mohly důkladně prozkoumat všechny projekty, aby nedocházelo k tomu, že se potom při stavbě přijde na ten či onen nedostatek, který stojí státní pokladnu úžasné peníze. (Posl. Stejskal: Při tom máme tisíce techniků bez zaměstnání!) Nejen to, vážení pánové a dámy, nejen že je nedostatek techniků, ale jejich systemisace u zemského úřadu je tak špatná, že 40letý komisař není dnes žádnou výjimkou, nýbrž pravidlem. Vysokoškolák, který musí studovat nejméně 5 let na technice, než přijde do státní služby, který je 25, 26 let stár a také 27, když musí na vojnu, ve 40 letech jest ještě v nejnižší platové stupnici. Nemůže pak míti chuť ku práci, když vidí také naprostou beznadějnost, že bude kdy povýšen. To je také zdánlivá úspora, která stojí na druhé straně stát velké peníze.

My jsme vložili do státních investic veliké naděje, že se nám podaří snížiti nezaměstnanost. Tyto na děje byly naprosto zklamány a my jsme si za ty miliardy, které jsme vložili do veřejných investic, koupili novou nespokojenost dělnictva, protože právě nedostatkem personálu v administrativě není řádného dozoru na provádění těchto staveb a investičních prací, a jestliže se vláda usnesla - a také podnikatelé se musí k tomu zavázati že se nebude používati strojů, které po stovkách vyhazují dělníky, že bude na stavbách a na investičních pracích dodržována 40hodinová doba pracovní, že se tam bude platiti podle kolektivních smluv, že také podnikatelé budou dělnictvo přijímati prostřednictvím okresních ústavů práce, nikdo na to nedohlíží, dělníci se přijímají podle toho, zdali přijede na huse nebo na něčem jiném, z protekce přijímají se dělníci, kteří nejsou nezaměstnaní, kteří mají majetek, mezitím co nezaměstnaní se nepřijmou, nedodržují se mzdové smlouvy, platí se 8, maximálně 10 Kč denně, někdy za rasovskou práci. Pak ovšem tyto veřejné investice nedosáhnou svého účelu a nemá vlastně smyslu, abychom je dělali, poněvadž nedosáhneme toho výsledku, který jsme očekávali, poněvadž se zde nikdo necítí býti kompetentním, aby dohlédl, aby podnikatelé dodržovali všechny závazky zadávacích řádů a zadávacích smluv.

Prosím, jděte do ministerstva zahraničí - jistě významné ministerstvo zejména v dnešní době nejistoty v zahraničí - a zjistíte tam, že mají o 50 úředníků méně, nežli je systemisovaný stav. Pak se nedivte, že nám to neklape, pak se nedivte, že státní administrativa jde pomalu, když má tolik nedostatků. A zde musím žalovati na postup resortu ministerstva financí, zejména osobních oddělení ministerstva financí. Ať už je zde příčina jakákoliv, je-li tam nedostatek personálu, je povinností pana ministra, aby si tam personál dosadil, poněvadž není možno strpěti, aby návrhy jednotlivých resortů, které někdy nic nestojí, které znamenají jenom převedení určitých kategorií do jiných kategorií, ležely v ministerstvu financí měsíce, ba léta nevyřízeny. (Hlasy: Také 10 let!) Prosím, to přece není možno nadále snášeti. Když už se zaměstnancům nemůže nic dáti, prosím, ať se jim dá aspoň to, co nic nestojí, co jednotlivé resorty v rámci daných prostředků navrhují.

My máme na poštách naprostý nedostatek účetního úřednictva, a účtárny jsou přece důležitým oborem státní správy. Systemisace je tak bídná, že téměř všichni účetní úředníci až na malé výjimky ukončí svoji služební dráhu v nejnižší platové stupnici, kdyby se neměla systemisace zlepšiti. A jak si pomáhá poštovní správa? Tím, že přesazuje úředníky z provozu do účtáren jako náhradu, aby ucpala díry tam povstalé. Úředníci se tam necítí býti doma a jakmile zjistí, že je tam tak krásná systemisace, každý odtamtud utíká. A nám ti úředníci v provozu chybějí. Vždyť jsme loni téměř ani nemohli absolvovati dovolené. A když resort vypracuje odůvodněný návrh na novou systemisaci, také z důvodů nové agendy, která byla účtárnám u nás přidělena, trvá to měsíce a roky, než se návrh dostane do ministerské rady.

Takových věcí uvázlo v ministerstvu financí tolik, že to prostě vyvolává zase novou nespokojenost mezi zaměstnanci, vyvolává to nechuť ku práci, a myslím, že za takových poměrů musí býti administrativa drahá, poněvadž laciný zaměstnanec je drahou silou, zejména, když se mu nedá ani to, co mu patří. A když se snažíte pohnouti těmito věcmi v ministerstvu financí, tak se vám stane, že také 10krát zbytečně telefonujete nebo tam jdete - páni referenti jsou na poradách. (Posl. dr. Neuman: Proto to tak dlouho trvá!) Pak ovšem se nedivte, že všecko to, co jsem zde vylíčil, má neblahý vliv na státní administrativu a že veškeré žaloby a apely budou zbytečny, jestliže nenajdeme dostatek odvahy podívati se na tyto problémy a vyřešiti aspoň ty, které nic nestojí nebo stojí málo.

Uvedu vám zde hned jednu takovou věc. Je to otázka zhodnocení premiových reserv, které byly převedeny z pojišťovacích ústavů soukromých, když zaměstnanec přestoupil ze soukromé služby do státní služby. Ve státní pokladně tyto reservy jsou, jsou také v rozpočtu a jsou i v účetní uzávěrce. Dělají několik milionů Kč. 3. března 1932 rozhodlo ministerstvo financí o zhodnocení premiových reserv, uložených ve státní pokladně do roku 1929. O reservách po tomto roku složených do státní pokladny mělo býti rozhodnuto vládním nařízením a podle zákona má se jich použíti ku zkrácení čekací doby, případně ku zvýšení nároků. Dnes píšeme r. 1936 a o těchto premiových reservách není dosud rozhodnuto. (Výkřiky posl. dr. Neumana.) Je tady velká řada zaměstnanců, kteří nevědí, jaké budou jejich nároky na pensi. Dokonce někteří z nich již zemřeli, a rodina nedostává, co by jí patřilo. To je přece stav nemožný, to přece by nic nestálo, a přes to se to nedělá. Nemůžete se proto, pánové, diviti, jestliže podáváme návrh zákona, aby byla ustavena parlamentní komise pro kontrolu správy. Je přirozeno, že každý špatně mazaný stroj skřípe, anebo na konec se zastaví. Tento zákon platí také pro zaměstnance, kteří jsou strojem státní administrativy. Máme řadu neprovedených zákonů, ještě se k nim vrátím. My zákony tady usneseme, ale nevíme, zdali se provádějí nebo neprovádějí. (Tak jest!) Podotýkám jenom, že jiné státy se taktéž domnívaly, že mohou své finanční hospodářství léčiti úsporami na osobních platech, a nyní se vracejí a tyto srážky platové zrušují, dokonce i svým zaměstnancům přidávají. Je to Belgie, je to Anglie, je to Španělsko. Tyto všecky státy přišly včas, poněvadž poznaly, kam to může vésti, když se státní aparát tak zproletarisuje, že je nebezpečí korupce na všech stranách. Každý státní zaměstnanec, i ten nejmenší, se může zkorumpovat.

Stále se modlíme jako k fetiši k vyrovnanému rozpočtu. Co to má za smysl, když odhlasujeme vyrovnaný rozpočet a pak schvalujeme za 2 roky deficitní účetní uzávěrku? To nemá smyslu. Domnívám se, že kdybychom řekli pravdu, že nám to nikde škoditi nemůže a nebude, že spíše tento systém poškozuje naši dobrou pověst. Kdyby to bylo jednou, dvakrát, ale když již je to několik let, že se vždycky chlubíme a pějeme zde dithyramby na vyrovnaný rozpočet, abychom se za 2 roky dověděli, že končí deficitem 1 1/2 nebo dvěma miliardami, nebo tolika a tolika sty milionů, to nám může škoditi daleko více, než kdybychom přiznali pravdu.

Řekl jsem, že se chci zabývati zákony, které nebyly provedeny. Mám zde jeden takový zákon o hospodaření s lihem z r. 1932. Pan ministr financí si stále naříká, že nemá peněz, a tady v tom zákoně by měl peníze, nepotřebuje se nikoho na to ptát, a může prostě provésti lihový monopol. Má to v §u 6, odst. 1 tohoto zákon černé na bílém, že může provést lihový monopol. Nač klidně přihlíží k tomu, jak lihové společnosti vyplácejí 22 % dividendu, nač klidně přihlíží k tomu, jaké úžasné peníze vydělávají, a nesáhne po prostředcích, které zde jsou?

Jestliže r. 1932 pan ministr financí říkal, že finanční administrativa není pro to připravena, snad za ta 4 léta se mohla na to připraviti. Mohl převzíti lihové hospodářství stát, aby mu z toho také plynuly ty zisky, které dnes dráždí československou veřejnost.

Naříká se na hospodářskou bídu, na hospodářskou mizérii, na hospodářskou krisi, a při tom se podívejte na bilance akciových společností lihovarnických. Konečně tento zákon předpisuje, že lihová společnost, kterou zatím ministr financí provádí lihový monopol, je povinna předložiti ministerstvu financí nejdéle do konce čtvrtého měsíce po skončení správního roku zevrubnou zprávu o svém hospodaření a situaci ve výrobě a obchodu lihem. (Slyšte!) Ministerstvo financí přihlížejíc k této zprávě společnosti předloží do dalších 4 měsíců Národnímu shromáždění svoji zprávu o celkovém stavu hospodaření s lihem.

Ptám se vás, zdali jste někdy tu zprávu viděli? Já ji ještě neviděl. Ale zákon není také proveden ještě v jiných ustanoveních. Podle §u 8 má býti zřízena lihová komise. Je tady vypočítáno, které instituce mají míti v lihové komisi svoje zastoupení. Ve veřejnosti se velmi diskutuje dnešní krise motorismu. Abych zjistil, zdali tato lihová komise je nebo není utvořena, ptal jsem se organisací motoristů, jsou-li členy lihové komise, byly-li již pozvány do lihové komise, poněvadž zákon říká, že tato komise sestává také ze tří zástupců motorového provozu. Komise pravděpodobně ještě ustavena není, poněvadž motoristé o tom nic nevědí. (Hlasy: A je to jenom poradní orgán, a ani ten nebyl ustaven!)

Tedy tady máme hned dokument, že usnášíme zde zákony, dobré zákony, ale že se nikdo nestará, aby byly také prováděny. Pan ministr financí nás odbývá při našich deputacích pracovního souručenství poukazem, že nemá peníze, a s poukazem na nutnost vyrovnaného rozpočtu, na nutnost úspor atd., atd., ale, prosím, pánové, r. 1934 se prostě vláda usnesla, aby pan ministr financí dal 100 mil. Kč na živelné pohromy. Nikde to v rozpočtu nebylo, nebyla pro to žádná úhrada, ale bylo to tady. Když jednomu, tak i druhému, podle spravedlnosti měřit, ne jednomu říkat, nemám a poukazovat na nutnost vyrovnaného rozpočtu atd., atd., a druhému otevřít ruku a dát. Trošku spravedlnosti! My nezávidíme, souhlasíme, že se dalo... (Posl. Pelíšek: To není žádný dar!) Račte dovoliti, nemluvím o daru. Mluvím o tom, že se dalo 100 mil. Kč ze státních prostředků, aniž by pro to byla úhrada, aniž to bylo parlamentem schváleno, že stačilo usnesení vlády na vydání 100 mil. Kč ze státních prostředků. Je-li to nutno považovati za dar nebo ne, do toho se nepouštím. Také neříkám, že bych to nepřál těm, kteří dostali tu podporu při živelné katastrofě. Uvádím to však proto, že se musí v demokracii zacházeti se všemi občany a stavy stejně. (Správně! - Potlesk.) Když se vůči jednomu stavu stále operuje: nemáme, když se operuje vyrovnaným rozpočtem, není to schváleno, atd., atd. - pak to musí také platiti pro ten druhý stav, o tom mluvím.

Konečně budiž mi ještě dovoleno dotknouti se otázky likvidace daňových nedoplatků. Daňové nedoplatky podle účetní uzávěrky činí 6.599 mil. Kč. Je zajímavé, že v těchto nedoplatcích daňových vede právě obratová a přepychová daň, že dokonce nedoplatky této daně za posledních 6 let se zvýšily o 399 mil. Kč. Navrhoval-li zde kol. Slavíček, aby se tato daň vybírala u prvovýroby, že by její vybírání bylo snazší a že by stát na tom získal, já připomínám, že já jsem už po několik let navrhoval, aby se daň z obratu vybírala kolkem, jako je tomu v jiných státech. Státní pokladně by plynuly denně peníze, nikdo by nemohl daň defraudovat a státní pokladna by věděla, s čím může počítat.

Pan ministr financí zamýšlí provésti likvidaci nedoplatků dohodou s poplatníkem za účasti zvláštních komisí. Pokud jde o tuto věc, nemáme nic proti tomu a souhlasíme, aby se již jednou likvidovala ať tak či onak.

Pan ministr financí také přiznává t. zv. řádným poplatníkům, kteří mají vyrovnané daně do r. 1934 a kteří na berní r. 1935 zaplatí daň v prvním pololetí 1936, určité procento skonta. Tu bych se jen tázal pana ministra financí, jak odmění poplatníky, kteří nemají nedoplatků, nikdy jich neměli, nýbrž kterým se naopak daň při vyplácení mzdy nebo platu strhuje a kteří mívají obyčejně přeplatky, o něž se musejí se státní správou finanční hrdlovat? Když odměňuje neplaty a poplatníky řádné, jak odmění ty mimořádné poplatníky? O tom nikdo nemluví. A myslím, že pan ministr financí vzhledem k tomu, že jsou to právě většinou veřejní zaměstnanci, mohl by jim udělat alespoň to, co ho nic nestojí, totiž vrátiti se zase k výplatnímu termínu prvního v měsíci (Výborně!), když již nic jiného jim nechce dát.

Vážení pánové, je tomu několik dnů, co byla naše veřejnost rozrušena zprávou, že četa hakenkrajclerského vojska z Německa učinila si k nám výlet až 30 km do našeho území a že se úřady o tom dověděly teprve za 2 dny. Vážení pánové, k tomu přece nemůžeme mlčet. Musí zde přece býti nějaká příčina, že je možno, aby cizí vojsko vniklo do našeho státu 30 km hluboko a úřady o tom nic nevěděly. Jak máme postaráno o bezpečnost hranic, jak máme hranice obsazeny, když se může něco podobného stát? Nikdo přece nebude dělat a také nedělá potíže rozmnožení finanční stráže a rozmnožení četnictva, všichni to uznáváme, armádě dáváme, čeho potřebuje, ale kdybychom k tomuto měli mlčet, tak, pánové, nemůže se člověk zbavit obavy, že si taková četa cizího vojska dojde na výlet až do Prahy a odvede nám ty odpovědné pány do koncentračního tábora. K tomu jistě nelze mlčet.

Předvčerejší a včerejší listy se zabývaly otázkou zabezpečení pro případ leteckého útoku. Když člověk takové články čte, naskočí mu husí kůže, uvědomí-li si, jak máme postaráno o tuto věc a jak jsme připraveni, kdyby se něco stalo. Dovedeme si na př. v Praze představiti chaos, který by nastal, kdyby měla býti provedena evakuace pražského obyvatelstva? Kam a kterak, když každá silnice naše je přetnuta přejezdem dráhy, když máme krisi motorismu, nedostatek vozidel? Jistě je také třeba trochu mysleti na bezpečnost a učiniti všechno, abychom nemohli někdy býti překvapeni. A proto navrhujeme, aby byl zřízen pro to také zvláštní výbor, který by dohlížel na bezpečnost našich hranic.

A ke konci budiž mi dovoleno, abych zde, s této tribuny - patří to do materie bezpečnosti - zabýval se také činností pana kol. Wagnera z Č. Krumlova. Pan kol. Wagner je znám jako člověk, který si vůči telefonní správě, vůči výkonným orgánům telefonním počíná velmi hrubě. Nedávno nemohl dostati okamžité spojení. Pan kol. Wagner přece není takovou veličinou, aby jakmile zazvoní, musel spojení ihned dostat, když to technicky není možno. Ale pan kol. Wagner si musí odvyknouti se rozčilovati a ulehčovati si výrazy, které nejen nejsou ve slušné společnosti obvyklé, ale které jsou urážkami nejen telefonní úřednice, nýbrž celého státu. U nás není "Sauwirtschaft" a žádná "Saubande", pane kolego! (Potlesk.)

Místopředseda dr. Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. inž. Peschka. Udelujem mu slovo.

Posl. inž. Peschka (německy): Slavná sněmovno!

Měli bychom se vlastně domnívati, že státní hospodářství stejně jako soukromé postupuje podle bilančních zásad, zdůrazněných při sdělání rozpočtu, to znamená, že příjmy a vydání jsou alespoň v rovnováze. Účetní uzávěrka za rok 1934 ukazuje však, že se sleduje tato zásada právě tak málo jako v letech předchozích. Na straně příjmů jeví se proti rozpočtu u přímých daní zhoršení o 71 milionů, u spotřebních daní o 120 milionů, u státních podniků o 238 milionů. Jen u obchodních daní, cel a poplatků jest zaznamenáno zvýšení o něco přes 160 milionů. Dohromady činí zhoršení 140 milionů. Na straně vydání objevuje se daleko vyšší náklad na vojsko, vyučování a veřejné práce, především přichází položka nepreliminovaných výdajů ve výši 769 milionů a překročení činí úhrnem 1250 milionů, a přičteme-li k tomu snížení příjmů, dojde se ke schodku 1390 milionů. Skupina podniků zůstává proti rozpočtu zpět o 308 milionů, především musíme u železnic konstatovati ohromnou ztrátovou položku, která také u lesní správy jest ještě značně vysoká. Ve skupině III (příjmy neobsažené ve skupině I, podíly na státních přímých daních, dávkách a poplatcích) máme částku 2749 milionů proti 1822 milionům v r. 1932, překročení blížící se jedné miliardě. U státních dluhů musíme konstatovati vzestup proti roku 1930 na 38.7 miliardy, částka, která již dosahuje téměř hranice 40 miliard. Státní dluhy jsou s 2 miliardami pro rok 1935 zatížením, jež činí 2700 Kč na hlavu obyvatelstva v tomto státě, výše zadlužení, jež jest stejně veliká jako dnešní výše zadlužení v německé říši po provedení velké pracovní bitvy, která byla s to skoro odstraniti šestimilionový počet nezaměstnaných. Stojíme se zřetelem ke stejnému zadlužení před nutností provésti opatření k odstranění nezaměstnanosti a musíme konstatovati, že potřebné prostředky pro to nejsou po ruce.