Nyní se nám řekne: Nuže, vy stavíte požadavky, neříkáte však, kde máme vzíti peníze. Mám zde výňatky z vládního tisku. Není to komunistický tisk a béřu tedy pány na této straně (ukazuje na lavice koaličních stran) za jejich vlastní slova. Konstatujeme, že kapitalisté, akcionáři mohou v našem státě vydělati z bídy lidu dosti milionů a miliard. A mimo to: nejsou zde ještě titíž váleční zbohatlíci, kteří již za Rakouska zastrčili své miliony, zatím co venku leželi obránci vlasti ve své krvi? Tomu zbrojařští magnáti Škoda a brněnská Zbrojovka rozuměli velmi dobře, přeměniti krev a kosti těchto nešťastných lidí ve svůj zisk. Zde je napsáno (čte): V roce 1934 bylo zapsáno na pražské burse 91 akc. společností, v roce 1935 94. Akciový kapitál činil r. 1934 3716 milionů a r. 1935 3856 milionů; mohl se tedy zvýšiti o 140 milionů. Následuje ještě malé pojednání o takových získávajících kapitalistech. Chci citovati jen konečnou sumu. V roce 1934 vydělali tito pánové 117,4 milionů, v r. 1935 166 milionů. Víte-li nyní, kde miliony jsou, kdo ty miliony béře, proč si netroufáte pustiti i těmto pánům trochu žilou? Každý týden konstatujeme, že se venku přiházejí reakční útoky na pracující lid, že se navenek posílají četníci, kteří nezaměstnané kontrolují a zkoumají, zda nedostávají desetikorunový lístek neprávem. Proto říkáme na adresu těch pánů, kteří lid vykořisťují a olupují, kteří z bídy lidu mají ještě zisky, že také lid skončí jednou tuto vykořisťovatelskou politiku. Všechno dosáhne svých hranic. Nechť se dnes ještě mnozí pánové smějí slabosti dělnické třídy, protože se kapitalistům ještě daří propouštěti revoluční dělníky, zakazovati jejich projevy, censurovati jejich noviny a loupiti chudému lidu práva, však přijde jednou také jiná doba, v níž lid bude žádati, aby se ho dbalo. Těchto věcí nedosáhneme koaliční jednotou, nýbrž bude to otázkou nesmiřitelného třídního boje. Ke konci sděluji vám ohromnou sumu, kterou zbrojařští magnáti v Československé republice smějí zastrčiti. Činí asi 500 milionů za rok, půl miliardy. Kolik bídy by mohlo býti zmírněno, kolik obětí poslední světové války bychom mohli podporovati. A mají též dobří vlastenci záruku, že děla, strojní pušky a jedovaté plyny nebudou dodávány do ciziny? Nemáme z prakse v minulosti dosti příkladů, kdy dovedli tito ultravlastenci dodávati dokonce nepřátelům zbraně, kterými byl potom vlastní lid zabíjen? Žádáme vyvlastnění těchto zbrojařských podniků, žádáme zabavení toho akciového kapitálu, jenž má býti vynaložen na chudý, bídu trpící lid. Mluvíte o brannosti. Pro nás platí otázka: Pro koho ta brannost a proti komu? Budeme věděti proti komu a za co povedeme dělníky do boje. Budeme též přichystáni, jak říká Lenin, odejmouti buržoasii poslední boty a šaty, obléknouti ji v cáry, abychom to dali lidu, jenž se brání proti krvavému otroctví ostatních, proti panství těchto vykořisťovatelů.

Předseda (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že již překročil řečnickou lhůtu.

Posl. Schenk (pokračuje): Proto říkám: Pracující lid v Československu bude musiti nastoupiti tutéž cestu, chce-li se dostati ke své svobodě a k svému právu, kterou se dali dělníci v Sovětském svazu, ve Francii a ve Španělsku. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Zischka. Dávám mu slovo.

Posl. Zischka (německy): Dámy a pánové!

Kdyby byly námitky podané z oposiční strany proti návrhům o válečných poškozencích správné, neznamenala by tato osnova zákona žádné zlepšení pro válečné poškozence. Tak tomu ovšem není. Tato osnova zákona napraví mnohou škodu, dá mnohému ve válce zraněnému, kterému nebylo možno zažádati o zvýšení svého důchodu, možnost tak učiniti. Bude dobře, bude-li zde zjištěno, že ministerstvo soc. péče jde dále cestou započatou r. 1930. Bude dobře poukázati, že se celé naše zákonodárství o válečných poškozencích provedlo ve dvou etapách. První etapa byla ovšem v době přímo po válce; tehdy musely býti zákony do jisté míry vyzkoušeny na jakost a dostavil se nutně klid. Později muselo se viděti, že zde jsou nedostatky, a bylo by bývalo nutno tyto nedostatky napraviti. Bylo by to bývalo možné v značně příznivější době, než jest dnes. Nechám k vám jednou promluviti odborníka a ukáži vám, jak sami váleční poškozenci soudí o té době, v které se pro ně vůbec nic neudělalo, o době od roku 1922 do roku 1929. "Der Kriegsverletzte", oficiální orgán spolku "Bund der deutschen Kriegsverletzten", psal v čísle z 10. listopadu 1930 (čte): "Opět jsme poukazovali na to, co dřívější vláda zmeškala pro nás sociálně slabé vůbec vykonati. Vina ta jest tím těžší, když se uváží, že právě tehdy byla doba pro sociálně-politická opatření krajně příznivá, což se dnes pod těžkým tlakem hospodářské krise věru nedá tvrditi. Tím větší byla však zásluha, která náleží ministru dr Czechovi, že jedním z jeho prvních činů bylo částečné novelování zákonného zaopatření válečných poškozenců. I když druhá novela řeší problém jen částečně, nesmí býti přehlédnuto, že se dostalo aspoň těm nejtíže poškozeným pomoci hodné zřetele."

Nepravím to, abych se pouštěl do bezúčelných kombinací, nýbrž jen abych zjistil, co jest. Uvedl jsem před tím, že ministerstvo soc. péče se r. 1930 začalo opět věnovati péči o válečné poškozence. Chci se také zde omeziti na to, dáti slovo odborníkovi o práci, která byla tenkráte vykonána. Nemluvím vůbec o tom, že ministerstvo soc. péče za dr Czecha učinilo opatření, která by se byla měla dávno provésti, a že se stalo vše, co jest vhodné k tomu, aby se pomohlo válečným poškozencům. Orgán spolku "Bund der Kriegsverletzten"psal dne 10. dubna 1931 o těchto metodách toto (čte): "Děláme po prvé bilanci o činnosti německého ministra a děláme tuto bilanci pod tlakem nelidské hospodářské nouze. Jako dosud nikdy tíží na tomto státě a především na německé průmyslové oblasti hospodářská krise, jejíž důsledky přece všichni sami prožíváme. A výsledek? Přes všechno se dostalo těžkým invalidům 100% zlepšení jejich situace. Snížení důchodů nebo odnětí důchodů lehkým invalidům, již dávno zamýšlený útok několika, obětím války obzvlášť nakloněných politických stran, bylo zmařeno. Nový sociální duch počíná vstupovati do ministerstva soc. péče. Organisaci se podařilo dosíci administrativní cestou ulehčení. A srovnáváme-li tento výsledek s uplynulým rokem, kdy byla jen snaha snížiti soc. péči o válečné poškozence, kdy se s organisacemi válečných poškozenců vůbec ani nejednalo, pak máme ovšem veškerý důvod zjistiti, že jsme učinili několik kroků vpřed." Béřeme do jisté míry uznání, které vzdal orgán válečných poškozenců činnosti ministerstva soc. péče, také ještě dodatečněna vědomí.

Počala tedy tato druhá etapa péče o válečné poškozence v roce 1930 a nyní osnova zákona před námi ležící v této práci jen pokračuje. Chtěl bych říci jen několik slov k osnově samé. Nejprve musí býti zjištěno, že se úplně zásadně projeví právo válečného poškozence dáti se znovu prohlédnouti a dáti si důchod nově vyměřiti. Byla zde nepochybně mezera a bylo by lépe přizpůsobiti zákon myšlence, která je zakotvena v úrazovém pojištění. To se nestalo. Proto má býti tato mezera vyplněna. Procento výdělečné neschopnosti, které má býti podmínkou pro nové vyměření, bylo sníženo ze 75%, jak bylo původně v návrhu, na 50%. Námitce, která nebyla učiněna jen z oposiční strany, nýbrž také z jiných skupin, bylo vyhověno a osnova zákona, která leží před námi, stanoví procento výdělečné neschopnosti jen na 50%.

V této souvislosti bych chtěl poprositi ministerstvo sociální péče, aby učinilo opatření, aby příště bylo při projednávání úrazů aktivních vojáků nasazeno urychlené tempo při vyřizování případů, neboť mohl jsem pozorovati, že se v posledních letech dálo vyřizování takovýchto žádostí vojáků, kteří sloužili činně a byli ve službě zraněni, velmi zdlouhavě, a mimo to jest prakse, kterou si patřičné vojenské a také ostatní úřady upravily, ne právě taková,že by se mohlo říci, že se především tyto případy staví do popředí. Proto budiž tato žádost, se kterou bych se chtěl obrátiti na ministerstvo soc. péče, obzvláště zdůrazněna.

Tážeme-li se dnes, jak to vyhlíží u válečných poškozenců, zda se stav v posledních letech ještě zhoršil nebo zda jest zaznamenati vývoj opačný, shledáme, přistoupíme-li k této otázce blíže, skoro hrozné poměry. Mám zde před sebou fotografii, kterou jsem před několika dny dostal od jednoho válečného poškozence, jehož ruce a nohy jsou dnes, mohlo by se říci, ve stavu hniloby. Tyto údy za války zmrzly, po válce se však nemohlo zjistiti vůbec žádné poškození, nyní 18 let po skončení války se však objevily tyto strašlivé následky zmrznutí za války. Není možno pohlédnouti na tyto obrazy bez nejhlubšího pohnutí a bylo by mravní povinností lidstva pečovati o to, aby se takové věci příště nestaly. Ještě jsou nesčetní váleční poškozenci v nouzi a bídě a již se stahují nové bouřkové mraky a zítra snad může býti Evropa opět vtažena do nových velkých válečných zápletek. Nemám ostatně důvodu nejmenovat i zde jméno muže, o kterém jsem mluvil. Jde o válečného poškozence Heřmana Schmidta z Předlic u Ústí n. L.

Chtěl bych se nyní obrátiti několika slovy k oposici. Zajímavé byly vývody zástupce sudetskoněmecké strany, který poukázal, že němečtí podnikatelé zaměstnávají válečné poškozence neradi nebo vůbec nikoliv. Sudetskoněmecká strana měla by zde příležitost vykonati velkou výchovnou práci, kdyby mohla pohnouti německé podnikatele, aby dali při zaměstnávání přednost válečným poškozencům. Sudetskoněmecká strana by si tím získala velkou zásluhu a dala by pojmu "národní společenství" opravdový obsah. Oposice zaujímá zhusta stanovisko proti ustanovení "může". Poukazuji na to, že při poradě v soc.-politickém výboru jsme také my podali návrh, aby se upustilo od tohoto ustanovení "může", a byl také podán příslušný návrh. Také nám by bylo ovšem milejší, kdyby bylo slovíčko "může" padlo a bylo již předem stanoveno právo pro válečné raněné, jde-li o to, aby mohli činiti nové požadavky, ale se vší zřetelností musí býti řečeno, že má-li sociálně-politický zákon kompromisní charakter, neleží to v nějakém nedostatku porozumění s naší strany, nýbrž právě v mocenských poměrech. Váleční poškozenci, kteří volili vloni dne 19. května sudetskoněmeckou stranu, nechť se táží, zda to bylo dobré, odevzdati tolik prázdných hlasovacích lístků, a nechť hledají pramen chyby nikoliv u nás, nýbrž u sebe.

Mohu proto jen říci: Bojovali jsme o obsah této osnovy zákona, vítáme, že ji ministerstvo soc. péče vůbec předložilo. Jest zásluhou tohoto ministerstva, že nečekalo s předložení tohoto zákona, až přijdou jiné strany, nýbrž že z vlastní iniciativy pokračovalo ve své činnosti také na poli péče o válečné poškozence. Stojíme za osnovou zákona přes leckteré chyby, které má, protože podle našeho mínění zmírní leckterou nouzi a odstraní leckteré bezpráví a proto jest činem pro válečné poškozence. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pí posl. Šmejcová. Dávám jí slovo.

Posl. Šmejcová: Slavná sněmovno! Velmi často bylo mluveno s těchto míst o těžkém osudu válečných invalidů, vdov a sirotků. Bylo poukazováno na značné mezery poválečných zákonů, kterými byly řešeny poměry válečných poškozenců. Jestliže jsme si tento problém válečných poškozenců stavěli před oči v dobách klidného vývoje svého státu, tak tím spíše je nutno, abychom se jím zabývali dnes, kdy Evropa je zmítána novým neklidem a novou možností válečného nebezpečí. Považujeme-li za svoji národní a státní povinnost budovati spolehlivou a řádnou československou armádu, je stejně tak potřebí, abychom považovali za svoji národní, státní a lidskou povinnost postarati se o ty, kteří nám r. 1914 až 1918 vybojovali svobodu tohoto státu, kterou chceme chrániti nejen slovy, nýbrž i činem, a bude-li potřebí, i svým životem.

Velmi dlouho, po řadu posledních let domáhali jsme se především v zájmu válečných poškozenců novelisace §u 29 zákona č. 142 z r. 1920. Ukazovali jsme na řadě dokladů, že desetiletá doba po uznání nároku na důchod válečných poškozenců nestačí, aby choroba byla zlepšena nebo stabilisována. Řada dokladů mluvila o opaku a jsme rádi, že dnes obě lékařské fakulty se do krajnosti postavily za to, co jsme my už po řadu posledních let dokazovali. Máme případy, že u válečných poškozenců uznaných 10 až 20 procentně invalidními proběhla invalidita tak, že do 10 let nebylo potřebí žádati o zvýšení důchodu, a teprve po deseti letech provalila se válečná chorob anebo následky úrazu do té míry, že z válečného poškozence desetiprocentního stal se stoprocentní, práce naprosto neschopný invalida.

Máme 10 až 20 procentní invalidy, kteří mají amputované ruce a nohy, máme 10 až 20 procentní invalidy s těžkými poruchami duševními a nervovými, prokázaně válečnými.

Proto s povděkem kvitujeme předložení vládního návrhu, kterým se aspoň částečně napravuje křivda a plní se, co je základním požadavkem válečných poškozenců.

Netajíme se tím, že bychom byli raději viděli, kdyby kompetence ke zvyšování válečné invalidity byly ponechány výhradně úřadům, které provádějí lékařské prohlídky invalidů. Bohužel, nestalo se tak, ale my předpokládáme, že po době jednoho roku podaří se uskutečniti resoluci, která byla předložena a schválena soc.-politickým výborem.

Litujeme také, že s touto osnovou nemůžeme zároveň projednávati také druhý základní požadavek válečných poškozenců, a to prodloužení lhůty k podávání přihlášek těch, kteří se bez jakýchkoliv vážných důvodů nemohli přihlásiti do r. 1923. Jsou mezi nimi invalidé, kteří se nehlásili o důchod proto, že nechtěli zatěžovat stát, pro který bojovali. Jsou mezi nimi váleční poškozenci, kteří se nehlásili z důvodů, že předpokládali zlepšení svého zdravotního stavu. A znáte všichni případy, kdy nemocný člověk, jehož celé okolí je přesvědčeno, že je blízek smrti, věří ve svůj života ve svou budoucnost, a proto se nedivme, že i mezi invalidy bylo mnoho těch, kteří věřili v návrat svého značně ohroženého zdraví.

Uplynula lhůta r. 1923 a s ní také byla uzavřena možnost nových lékařských přehlídek a také uskutečnění uznáním za válečné poškozence.

Rovněž tak zdůrazňuji, že mezi těmito postiženými je mnoho legionářů-invalidů, kteří měli přihláškovou lhůtu do r.1925, ale kteří se rovněž nehlásili, především z národního nadšení, aby nezatěžovali stát, pro který obětovali své zdraví. Dnes tito legionáři-invalidé nemají ani přednostního práva na trafiky, protože, ačkoliv jsou prokázanými invalidy a tuto invaliditu mohou zjevně ukázat, nemají invalidního důchodu a nemohou tedy míti také přednostního práva tam, kde mohou dostati trafiku pouze prokázaní váleční poškozenci. Na Slovensku je těchto lidí, kteří nepobírají důchodu, velmi mnoho proto, poněvadž tam váleční poškozenci svěřovali svoje žádosti o důchod notářům, a někteří notáři nechali tyto věci ležeti, nepředkládali je, takže dnes v četných případech bychom mohli dát doklady, že nepřihlášení se válečných poškozenců nebylo jejich vinou, nýbrž nesvědomitých slovenských notářů.

Proto by bylo třeba, aby především byly řešeny tyto věci u těžkých válečných poškozenců. Nežádáme řešení šmahem, poněvadž víme, že by to do velké míry zatížilo státní finance, ale upozorňujeme, že nám čas pomáhá tím, že rok od roku nám klesá počet válečných poškozenců, poběratelů důchodu, ubývá jak důchodců přímých, invalidů, tak také vdov, sirotků a pozůstalých. Proto žádáme, aby těchto úspor bylo použito k prohloubení a zlepšení péče tam, kde se dosud jeví veliké a citelné mezery v zákonech řešících problémy válečných poškozenců.

Při této příležitosti také poukazuji na řadu válečných poškozenců, mohu jmenovat konkretní případy, kteří živoří, mají invaliditu získanou ve válce a v poválečné době, ale nemohou v žádném případě dosíci řádného důchodu. Mám na mysli případ válečného invalidy z kolínského okresu. Byl léčen na těžkou chorobu nohy po úraze, choroba se nevyhojila tak, aby do r. 1923 mohl žádat o důchod. Teprve r. 1934 po utrpěném menším úrazu v továrně vypukla choroba kostí plnou měrou, takže má amputovánu pravou nohu a lékaři se snaží zachrániti alespoň druhou nohu, která je též chorobou postižena. Tento invalida žádal o přiznání úrazového důchodu u úrazové pojišťovny dělnické. Byl odmítnut. Rovněž tak byl odmítnut u pojišťovacího soudu a v zamítacím dekretu bylo uvedeno doslovně (čte): Nemůže se vám přiznati důchod z titulu úrazového pojištění, poněvadž vaše choroba a vzniklá amputace nohy je chorobou válečného data a nikoliv chorobou poválečnou. (Slyšte!) Tedy tento invalida to má fakticky prokázané, ale nemá nároku na důchod ani z této doby, ani z doby válečné.

Mám na mysli druhý případ, válečného slepce z Prahy VIII. Byl léčen ve válečném lazaretu na chorobu oční, která vznikla po výbuchu v poli. Byl propuštěn, chorobu léčil a věřil, že nebude míti následků. Do r. 1923 byl dvakrát v lékařském nemocničním ošetřování. Ale mohl pracovati a měl víru, že bude míti přece jenom zdravý zrak, možnost práce a lidskou existenci. Teprve r.1926 se choroba zhoršila do té míry, že je dneska úplným válečným slepcem, odkázaným na pomoc své ženy, která živí jeho i jeho 5 dětí.