Vzhledem k amnestii presidenta republiky ze dne 14. prosince 1935 odvolány žádosti za souhlas s trest. stíháním:

posl. inž. Peschky čís. J 45-IV, pres. sdělení 8. schůze,

posl. Esterházyho čís. J 51-IV, pres. sdělení 8. schůze.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 159), kterým se mění § 23, odstavec 2 zákona o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran (tisk 385 ).

Zpravodajem jest p. posl. dr Suchý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno!

V říjnu 1933 předložila vláda posl. sněmovně návrh zákona o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran, odůvodňujíc jeho předložení tvrzením, že politické svobody bylo některými stranami zneužito. Tímto zneužitím pak byla ohrožována samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma a bezpečnost státu.

Ústavně-právní výbor po drobil tehdy vládní návrh bedlivé úvaze, provedl v něm řadu změn a doporučil jej pak posl. sněmovně ke schválení. Tak stal se z návrhu zákon ze dne 25. října 1933, čís. 201 Sb. z. a n. Zmocnění zastavovati činnost politických stran a stran náhradních, rozpouštěti je a rozpouštěti spolky a jiné podobné útvary bylo vládě tímto zákonem dáno do 1. ledna 1935.

Vláda, poukazujíc na to, že poměry, které vedly k vydání tohoto zákona, se nezměnily do té míry, že by nebylo nadále třeba opatření podle tohoto zákona, předložila v prosinci 1934 návrh zákona, podle kterého mělo zmocnění vlády býti prodlouženo do 1. ledna 1936. Ústavněprávní výbor dal se při projednávání tohoto návrhu tehdy informovati o administrativní praxi s prováděním zákona. Zjistiv pak, že provádění zákona narazilo na určité obtíže administrativní i věcné, vyvodil z toho důsledky a upravil v tom směru novou textaci příslušných ustanovení. Týkalo se to zejména příslušnosti k zákazu rozšiřování tiskopisů, delegace podřízených úřadů, aby samy vydávaly potřebná rozhodnutí o ztrátě funkcí členů zastavené nebo rozpuštěné strany a jmenovaly i nové funkcionáře, a konečně ustanovení, že ústřední úřady mohou připustiti výjimky ze zásadní normy o ztrátě funkce, ale jen tehdy, jde-li o případy ohleduplné, kde by rozhodnutí o ztrátě funkce mohlo ohroziti zvlášť závazné veřejné hospodářské zájmy. Takto upravená osnova stala se zákonem a vláda dostala zmocnění platné do 1. ledna 1936.

V listopadu 1935 předložila pak vláda návrh zákona, podle kterého mělo býti zmocnění zastavovati činnost politických stran a stran náhradních, rozpouštěti je a rozpouštěti spolky a jiné podobné útvary prodlouženo do 1. ledna 1937. Jako důvod k tomuto návrhu vláda opětně uvedla, že poměry, které vedly k vydání zákona čís. 201 z r. 1933 a k jeho prodloužení zákonem čís. 269 z r. 1934, se nezměnily do té míry, že by nebylo třeba opatření podle tohoto zákona časově obmezeného.

Ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny přikročil ze známých důvodů k projednávání tohoto vládního návrhu až v měsíci únoru a březnu t. r. Tato okolnost sama o sobě znamenala rozšíření úkolů ústavně-právního výboru. Výbor musel totiž vedle věcných důvodů uváděných vládou a vedle obsahu zákona samého zabývati se i otázkami formálními. Musel především zkoumati otázku, zda není potřeby ze základů pozměniti vládní návrh z toho důvodu, že zmocnění dané vládě dnem 31. prosince 1935 uplynulo, a mimo to musel dbáti i toho, aby bylo zamezeno zpětné účinnosti zákona. Ústavně-právní výbor postavil se na stanovisko, že není právních překážek ku prodloužení plné moci, vycházeje z předpokladu, že zmocnění dané vládě uplynutím lhůty sice zaniklo, ale zákon sám, tím že toto zmocnění zaniklo, nepřestal působiti a zůstal nedotčen. Zpětnou účinnost pak vyloučil ústavně-právní výbor novou úpravou vládního návrhu v tom směru, že účinnost zákona je vázána na den vyhlášení. V souvislosti s těmito úpravami bylo ovšem nutno provésti i úpravu §u 1 vládního návrhu takovým způsobem, aby v době, kdy zmocnění vládě dané platí, bylo též možno, pokud jde o rozpuštěnou politickou stranu nebo stranu náhradní, vydávati zákazy podle § § 5 a 6 a učiniti opatření podle §u 3, odst. 1 a 2 a §u 7 zákona čís. 201 z r. 1933 Sb. z. a n. Dnem 1. ledna 1937 pozbývají takovéto zákazy a opatření účinnosti, pokud nebyly příslušným úřadem již dříve odvolány.

Pokud se týče zdůvodnění pro toto zmocnění, došel ústavně-právní výbor k přesvědčení, že nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že právní statky, o jejichž ochranu jde, mají a musejí býti chráněny tak, jak právě zákonem chráněny býti mají.

Je nepopiratelnou skutečností, že politické strany jsou nositeli státního zřízení, a není tedy možno nebrániti se proti jejich činnosti tam, kde by mířila proti právním statkům, které právě především politickými stranami v demokratickém státě mají býti zabezpečovány. V době mezinárodního napětí, které pochopitelně nezůstává bez vlivu na politický vývoj domácí, musí těmto poměrům býti věnována zvýšená pozornost. A není možno, zejména v době, kdy jde o to, aby obrana státu byla postavena na pevný podklad zákonný, nechávati zároveň mezeru tam, kde by se tato obrana mohla když ne zcela, tedy aspoň zčásti mařiti. Nesmí se také zapomínati, že vláda ustanovení zákona použila v prvním roce působnosti zákona, a že tedy prakse potvrdila potřebu tohoto opatření. Nebylo-li použito ustanovení zákona v roce právě uplynulém, nemůže to nic změniti na oprávněnosti vládního návrhu. Vláda je především povolána k ochraně statků vytčených v §u 1 zákona a tvrdí-li, že potřebuje ke splnění své povinnosti žádaného zmocnění, pak se nemůže nikdo přes takový požadavek klidně přenésti, komu jde opravdu o ochranu a zabezpečení ideálních statků v tomto státě, a musí jej uznati.

V ústavně-právním výboru bylo namítáno, ze zákon je tvrdý, nebezpečný, neúčelný a protidemokratický. Netřeba zatajovati, že zákon je opravdu tvrdý, ale není protidemokratický. Musí býti tvrdý, má-li splniti úkoly, o které jde, a není protidemokratický už proto, že jeho dvouletá existence nás přesvědčila, že demokratický režim jím nebyl podvrácen. Ostatně demokracie musí se chrániti i tvrdými opatřeními, má-li zůstati nedotčena. Je lépe pak zachovati si demokracii a podrobovati se tvrdým opatřením, cílícím k její ochraně, nežli ztráceti nebo ztratiti demokracii proto, že nebylo dosti odvahy včas ji tvrdými opatřeními zabezpečovati.

Na své účelnosti pak zákon neztratil nic tím, že ho nebylo v posledním roce použito. Jeho účel není naplňován jen tím, že zákona bude používáno, nýbrž především tím, že poskytuje ochrany jmenovaným právním statkům. A to se může díti i tím, že zákon tu je a působí svojí existencí preventivně. Mluvilo-li se pak a mluví-li se o tom, že je nebezpečný, pak je třeba zdůrazniti, že může býti nebezpečný pouze těm, kdo se provinili nebo nemají klidného svědomí.

Ústavně-právní výbor provedl podstatnou změnu v obsahu zákona. Obmezil zmocnění vlády pouze na zmocnění rozpouštěti politické strany a strany náhradní a vyloučil tak ze zmocnění zmocnění o zastavování činnosti politických stran. Důvody, které vedly ústavněprávní výbor k tomuto rozhodnutí, opíraly se jednak o ustanovení §u 1 zákona, jednak o zkušenost a potřebu prakse. Byla-li činností politické strany zvýšenou měrou ohrožena samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánská forma nebo bezpečnost republiky Československé, pak je opravdu správné, aby bylo sáhnuto k opatření ráznému, t. j. k rozpuštění strany a nikoliv jen k zastavení její činnosti. Zkušenost a ohled na praktickou potřebu pak přesvědčují, že není dost dobře možno zákonem ponechati určité funkce a zároveň prakticky jím znemožniti jejich působnost, jak by tomu bylo v tom případě, kdyby činnost politické strany byla zastavena a při tom funkce členů zákonodárných sborů takovéto politické strany byly zachovány.

Touto úpravou provedl ústavně-právní výbor do jisté míry zostření vládního návrhu, ale je to zostření logické a účelné.

Podávaje zprávu o jednání ústavně-právního výboru považuji za svoji povinnost nakonec zdůrazniti, že většina tohoto výboru je přesvědčena, že navrhovaná osnova zákona zapadá do těch opatření, kterými stát i demokracie brání svoji existenci, a doporučuji ze všech uvedených důvodů posl. sněmovně, aby osnova zákona byla přijata ve znění přijatém ústavně-právním výborem. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): K této věci jsou přihlášeni řečníci, zahájíme proto rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji lhůtu řečnickou 40 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek proti tomu není. Navržená lhůta jest schválena.

Přihlášeni jsou řečníci na straně "proti": pp. posl. dr Pružinský, dr Dominik, Esterházy, Šverma, dr Wolf a Slanský.

Dávám slovo prvému přihlášenému řečníku, p. posl. dr Pružinskému.

Posl. dr Pružinský: Slávna snemovňa! Pri pojednávaní tejto osnovy zákona najsamprv musím poznamenať, že uznávame právo každého jednotlivca na sebaobranu, a je samozrejmé, že uznávamame právo i štátu, najväčšej to ľ udskej kolektívy, na sebaobranu. Rozhodne sa ale staviame proti tomu, aby vláda, poťažne vládna väčšina zákonom dostala do rúk prostriedky, ktoré prostriedky môže zneužívať, ktorými prostriedkami môže svoju stranícko-politickú drzavu upevniť v svoj prospech na úkor poctivej parlamentnej opozície.

Tento návrh má svoju historiu. Vieme, že v samom lone koalí cie boly dlhé vyjednávania, tento návrh bol už raz nazpäť vzatý a teraz druhýkrát prepracovaný a okliesnený prišiel do parlamentu. Táto skutočnosť, že o zákone bola dlhá debata i v lone koalície, svedčí o tom, že rozumné živly v koaličných stranách tiež nesúhlasia so zásadami, ktoré sú obsažené v tejto osnove. A dovolím si tu poukázať na to, že orgán jednej veľkej vládnej strany, strany sociálne-d emokratickej, "Právo lidu" asi pred 1 alebo 2 mesiacmi prinieslo článok, ktorý článok sa ostro stavia oproti zásade, aby vláda mala právo rozpúšťať politické strany, a poukazuje na to, že vtedy, keď je potrebné, aby sa proti tým, ktorí stavajú úklady proti štátu, bojovalo, nech sa bojuje proti jednotlivcom a nech sa nebojuje proti politickým stranám.

Námietky, ktoré možno vznášať proti tejto osnove, sú rázu dvojakého, formálneho a meritorného. Čo sa týka námietok rázu formálneho, musím pripomenúť, že tuná je tá chyba, že táto osnova zákona sa neoznačuje ako osnova, ktorou sa mení ústavná listina. Táto osnova vlastne mení ústavnú listinu v tom smysle, dľa ktorého zdrojom všetkého práva v tejto republike je ľud. Ľud je teda nositeľom suverenity. Toto sa vlastne touto osnovou mení a preto je táto osnova zákona taká, ktorá mení ústavnú listinu.

Ďalej: dľa ústavy pozostáva posl. snemovňa zo 300 členov a senát zo 150 členov. Dľa tejto osnovy v páde, keď príde k rozpusteniu politickej strany, bude zákonodarný sbor pozostávať z menej členov. Teda by bolo bývalo na poriadku, keby táto osnova bola označená ako osnova taká, ktorou sa mení čiastočne ústava, ku ktorej zmene je potrebná nie jednoduchá, ale 3/5 väčšina. Toľko o námietkach rázu formálneho.

A teraz pozrime sa, ako vyzerajú námietky rázu meritorného. Ponajs amprv celá osnova sa prieči demokratickým zásadám. Ako som spomenul, dľa ústavnej listiny nositeľom suverenity v tejto republike je ľud, a tuná sa dáva právo vláde, teda administratívnemu orgánu, aby jednu složku toho nositeľa suverenity jednoducho eliminoval z politického života. Tým je porušené i právo pomerného zastúpenia a vlastne je daná možnosť vláde, aby v svoj prospech zkreslila, zmenila politickú situáciu, lebo rozpúšťaníím politických strán - je samozrejmé, podotýkam, že môže sa jednať len o rozpustenie opozičnej strany, lebo žiadna vláda nebude rozpúšťať vládnu stranu - sa ten pomer v prospech vlády zlepší a proti opozícii sa zhorší. Tedy to sa zrejme prieči demokratickým zásadám. Tu by bolo možno odpomôcť len tak, že by právo vlády rozpúšťať politickú stranu, poťažne politické strany bolo junktimované s povinnosťou vypísať voľby. Ako náhle dojde k tomu, že sa jedna politická strana rozpustí a jej členovia stratia mandát, nech sa apeluje k voličstvu, nech voličstvo rozhodne, akých chce mať zástupcov. V tomto páde, keby právo vlády bolo junktimované s povinnosťou vypísať nové voľby, by sa šetrila zásada, že nositeľom suverenity v tejto republike je ľud, zadržala by sa zásada pomerného zastúpenia a nedošlo by ku skresleniu politickej situácie, vláda by nemohla svoju stranícku, politickú državu upevňovať v svoj prospech a v neprospech opozície.

Druhá závada je tá, že sa vláde dáva právo rozpúšťať politickú stranu, poťažne politické strany. Na celom svete je uznaná právnická zásada, že nikto nemôže rozhodovať v takej veci, v ktorej je sám zainteresovaný, či je to vec civilná, či je to vec trestná, či je to vec administratívna. Nikto nemôže rozhodovať vo svojej veci. A čo vidíme tuná? V tej záležitosti, či má byť jedna strana rozpustená a či nie, najviac je zainteresovaná vláda, a práve tejto vláde, ktorá je zainteresovaná, dáva sa právo rozpúšťať politickú stranu. Celkom správne bolo z právnickej stránky poukazované na to, že keď už má byť právo statuované na rozpúšťanie politických strán, toto právo by mal prevádzať nejaký nestranný orgán, buďto riadny súd, buďto správny súd alebo nejaký orgán, ktorý v tejto záležitosti je nepriamo zainteresovaný. Síce sa povie, že patriční sa môžu odvolať k správnemu súdu, je to do istej miery správné a pravdivé, ale správny súd do merita veci nemôže zasiahnuť. Správny súd môže len skúmať, či vláda tie formálne záležitosti splnila a či nie, a konec koncov preca meritorne v tejto záležitosti rozhoduje tá vláda, ktorá je najviac zainteresovaná v tejto otázke.

Preto prichádzam k tomuto záveru: Naša strana je nie proti tomu, aby sa štát bránil oproti neprajným živlom, ale takto, ako je táto otázka riešená, nie je to správné. V páde rozpustenia politickej strany sa jedna složka parlamentu eliminuje bez toho, že by novými voľbami bolo postarané o nejakú náhradu, a je veľkou vadou osnovy zákona, že rozhodnutie o tom, ktorá a aká politická strana má byť rozpustená, učiní vláda, zainteresovaná stránka, a nie nejaký nestranný sudcovský orgán.

Z týchto dôvodov i z toho dôvodu, že je to otázka dôvery, my ako opozičná strana, nemajúc dôveru k tejto vláde, budeme hlasovať proti tejto osnove. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému přihlášenému řečníku, panu posl. dr Dominikovi.

Posl. dr Dominik: Slavná sněmovno! Vím, že všechno, co zde pronesu k osnově zákona, kterým se obnovuje zmocnění vlády rozpouštěti politické strany, zůstane hlasem volajícího na poušti a nebude míti žádného praktického důsledku. Ale jako právník pokládám za svou povinnost, abych informoval ty členy poslanecké sněmovny, kteří nejsou odborníky, sine ira et studio, podle pravdy, jednak o tom, jak nesprávný a logicky neudržitelný je postup při t. zv. obnovení zaniklého vládního zmocnění, a jednak o tom, jakými vadami trpí sám zákon č. 201 z r. 1933. Nemohu připustiti, aby mně jako právníku a učiteli práva bylo někdy vytýkáno, že jsem v době, kdy jsem měl čest zasedati v tomto slavném shromáždění, svým souhlasem anebo jen svým mlčením umožnil něco, co se příčí základním zásadám právním, co je s hlediska formálního právnicky nemožné a s hlediska materiálního právnicky závadné a nepromyšlené.

Chci vám ukázati, vážené dámy a pánové, za prvé, že prostě není možno obnoviti zmocnění vlády k rozpouštění politických stran a k podobným zákrokům a domnívati se, že už tím je obnoven celý zákon 201/33, a za druhé, že tento zákon sám je stižen tolika a tak podstatnými vadami, že jeho obnovení v dnešním znění bez podstatného a pronikavého přepracování nebude nikdy ke chloubě tohoto slavného sboru.

Zákon č. 201/33 náležel mezi zákony časově omezené ve svém trvání. Platil do 31. prosince 1935 a tímto dnem platiti přestal. Neboť zaniklo-li zmocnění vlády zastavovati činnost politických stran nebo je rozpouštěti, zanikla tím také ostatní ustanovení tohoto zákona, která upravovala důsledky zmocnění případně použitého, tedy zanikla zejména ustanovení o následcích zastavení činnosti politických stran anebo o následcích rozpuštění politických stran. Od 1. ledna 1936 nemohla vláda použíti zmocnění a nebylo tedy také možno uplatniti ostatní ustanovení tohoto zákona. Neboť výraz "zákon platí" neznamená nic jiného, než že zákona lze použíti na konkretní případ skutečného života, "zákon platí" neznamená nic jiného, než že zákon je možno uplatniti v životní praxi. A není-li ho možno použíti, není-li ho možno uplatniti ve skutečném životě, zákon neplatí. Byla-li tedy vláda zmocněna použíti ustanovení tohoto zákona do 31. prosince 1935 a nic dále, přestal zákon č. 201 tímto dnem platiti. Na jeho povaze jako zákona časově terminovaného nic nezměnila okolnost, že se u tohoto zákona nepoužilo výrazu při terminovaných zákonech jindy obvyklého, že totiž "tento zákon platí do 31. prosince 1935". Neboť kdyby byl zákon užil tohoto jindy obvyklého způsobu vyjádření, bylo by bývalo sporné, je-li postiženým politickým stranám po uplynutí času jejich činnost zase dovolena čili nic a v jakém rozsahu, a bylo by sporné, trvají-li dále určitá omezení vyslovená správními úřady na základě tohoto zákona. Jen proto užil zákon jiného slovního obratu o své časové platnosti a proto se také v §u 23, odst. 2 vyslovil o tom, že omezení občanských svobod správními úřady vyslovená dále netrvají.

Nuže, přestal-li zákon č. 201/33 v celém svém rozsahu platiti dnem 1. ledna 1936 a mají-li se nyní obnoviti §§ 1, 3, 5, 6, 7 a 15, neobnovují se tím ostatní ustanovení tohoto zákona a nebude jich možno prakticky použíti.

A prosím, nyní důsledek. I když vláda stranu rozpustí, nebude již tím jakákoliv její činnost zakázána (§ 2), nebude platiti pro její bývalé příslušníky zákaz důvěrných schůzí bez povolení politických úřadů (§ 4), nebude nutna změna závadného názvu určitých společenských útvarů (§ 8 ), nebude platiti tiskové obmezení o projevech členů zákonodárných sborů (§ 9), nepozbudou svých funkcí zástupcové rozpuštěné strany ani v Národním shromáždění, ani ve sborech samosprávných či v jiných veřejných institucích (§ § 10 a 16), nebude v nových volbách neplatnou kandidátní listina znějící na jméno rozpuštěné strany (§ 18 ), přebytek zabaveného jmění po likvidaci nepřipadne ve prospěch státu (§ 19 ) atd.