Správnost názoru, že zákon č. 201 z r. 1933 přestal platiti a že obnovením zmocnění k rozpouštění politických stran nebo k jiným podobným zakročením neobnovují se ještě ostatní předpisy tohoto zákona, vysvitne nad jiné zřetelně z této kratičké úvahy: Kdyby bylo pravda, ze zákon č. 201/33 ještě dnes platí, platila by samozřejmě také jeho ustanovení o následcích zastavení činnosti politické strany, t. j. část II cit. zákona. Avšak předložená osnova zmocňuje vládu pouze k rozpouštění politických stran, a tak docházíme k závěru, že určité předpisy tohoto zákona sice platí, ale že jich nemůže prakticky býti použito. Závěr jistě kuriosní, který sám o sobě stačí k důkazu, že zákon č. 201/33 platiti přestal a že k jeho obnovení nestačí obnoviti zmocnění podle § § 1, 3, 5, 6, 7 a 15, nýbrž že by musila býti obnovena také jiná a ostatní ustanovení tohoto zákona, pokud by měla i dále platiti a pokud by měla míti i příště právní význam a závažnost.

Ale obnovení tohoto zákona jest neúčelné a s hlediska demokratické ústavní a správní soustavy neodůvodněné. Vládní návrh tisk 159 odůvodňuje nutnost tohoto zákona větou, že se dosud poměry, které vedly k vydání zákona čís. 201/33 a k jeho prodloužení zákonem č. 269/34 nezměnily do té míry, že by opatření podle tohoto zákona nebyla potřebná. Nehledě k tomu, že toto odůvodnění je stereotypní a že se beze změny jako posvátná fráze opakuje při každém prodlužování každého terminovaného zákona a že již tím tento důvod úplně pozbývá na své váze, neodpovídá ani skutečnému stavu věci. Jaké to byly poměry, které vedly k vydání zákona č. 201/1933? V důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona tisk 2355/1933 čteme, že svobody poskytnuté politickým stranám bylo některými z nich hrubě zneužito, že některé politické strany vyvíjely činnost směřující proti ústavním základům Československé republiky, že zvýšenou měrou ohrožovaly nejvzácnější její právní statky a že proto je nutno se brániti.

To bylo snad pravda r. 1933 a podle důvodů této osnovy má to platiti ještě dnes. Ale prosím, za dva a půl roku nebylo zákona použito, bylo ho použito vůbec jen jedenkrát, a to na případ, který byl occasio legis, který zavdal podnět k jeho vydání, a podle § 22, podle naší praxe, bylo ho použito nazpět. Možná, že zde nebyla, jak řekl jeden z členů ústavně-právního výboru, vůle a odvaha zákona použíti, ale fakt je, že ho použito nebylo, takže nutnost obnoviti tento zákon není zcela bezpečně prokázána.

Vznesl jsem tuto námitku již v ústavněprávním výboru dne 26. března t. r., a tisk 385 mně odpovídá, že je nutno se brániti nejen proti nebezpečí akutnímu, nýbrž i proti nebezpečí latentnímu, a že zákon, který dává vládě moc se brániti, je na svém místě i tehdy, když se ještě nevyskytla potřeba jeho použití. Mám však bohužel velké pochybnosti, podaří-li se dosáhnouti cíle, který zákon sleduje, totiž ochrany samostatnosti, ústavní jednotnosti, celistvosti, bezpečnosti a republikánsko-demokratické formy našeho státu tím, že se politické strany budou rozpouštěti, aby pak nekontrolovatelně, pokoutně a v podzemí svou činnost proti státu vyvíjely, či spíše snad tím, že se jejich právní postavení, organisace a činnost zákonem upraví a postaví pod náležitě vybudovaný dozor státní správy, aby se tak předcházelo jejich rozvratné a podkopné činnosti. Je-li někde prevence na místě, je to právě v tomto oboru; že represe nám mnoho nepomůže, ukázaly politické dějiny republiky Československé od r. 1933 do r. 1935 na příkladu jedné velké politické strany.

Slavná sněmovno! Prohlašuji jako Čech, loyální občan a služebník tohoto státu, že přiznávám státu právo na sebeobranu proti všem útokům na jeho existenci. Ale jako každá sebeobrana, musí se i sebeobrana státu držeti v mezích nutné obrany. Mám však dojem, že tento zákon meze nutné obrany překročuje. Jsem bez výhrady pro to, aby každý, kdo se proviní útokem na existenci státu, na jeho životní zájmy a nejdůležitější právní statky, byl náležitě potrestán. Ale trestati možno jenom za vlastní vinu, za to, co někomu k jeho vině lze přičítati, nikdy však není možno trestati za vinu druhých. A tento zákon konstruuje odpovědnost a ručení za vinu druhých, za vinu kolektivní, tento zákon trestá za činnost politické strany každého jejího příslušníka, třeba by jeho vlastní osobní činnost nezáležela v ničem jiném, než že je právě příslušníkem určité politické strany. A při tom se formuluje pojem příslušníka v §u 20 tohoto zákona tak široce, jak jenom vůbec bylo možno. Dobrá, ať je trestána rozvratná činnost politické strany na ní samé a na odpovědných funkcionářích, pokud osobně na tom měli podíl; ale jak k tomu přijde občan z Drahanské vysočiny nebo Vrchoviny na Podkarpatské Rusi, aby byl trestán za to, čeho se dopustili jiní, na co neměl vlivu, čemu nemohl zabrániti, o čem ani nevěděl a věděti nemohl, občan, který neudělal nic víc, než že podepsal kdysi členskou přihlášku a že platí pár krejcarů organisačního příspěvku. (Hlasy: Ale zná program strany!) To má býti účinné podporování strany, jak o tom mluví § 20 našeho zákona? A tresty nejsou malé. Prosím, jen § 7 dovoluje obmezení svobody osobní, domovní, tajemství listovního, svobody pobytu, postavení pod policejní dozor. A policejní dozor sám o sobě může znamenati nejpříkřejší zásahy do svobod občanských: podle zákona č. 108/1873 o postavení pod policejní dozor lze kdykoliv vykonati prohlídku osoby nebo bytu, lze dáti příkaz, aby pod dozor postavený v určitou dobu svého bytu neopouštěl, aby se v určité době u policie hlásil atd. Proč má takový občan býti trestán ztrátou volitelnosti, když tento trest dosud stíhal jen difamující delikty, proč má býti tak snížen ve veřejném mínění, když sám docela nic nezavinil? Zde se šlape, vážení pánové, v prach základní zásada trestního práva, zásada osobní odpovědnosti za vlastní čin, a tato zásada musí platiti i v trestním právu policejním. S tak hlubokými zásahy do občanských práv a svobod není možno při nejlepší vůli souhlasiti. Tento zákon, pokud postihuje příslušníky politických stran v široké formulaci §u 20, znamená neslýchané a neodůvodněné posílení policejní moci na úkor ústavně zaručených práv a svobod občanských. Tato práva a svobody občanské tvoří přece ony meze, jichž podle § 1 ústavní listiny ani orgán zákonodárné moci nesmí překročiti bez nejvážnějších důvodů. Je pravda, že obmezení některých občanských práv a svobod jsou předvídána a dovolena samou ústavou a že tedy s hlediska psané ústavy tomuto zákonu nelze nic vytýkati. Ale jde-li na jedné straně o obmezení občanských práv a svobod ústavou zaručených a na druhé straně o posílení policejní moci státu, pak je povinností zástupců lidu hájiti práv a svobod občanských a ne posilovati jen tak lehce policejní moc státu. Tak to velí duch ústavy demokratické republiky. Věc je nyní tím důležitější a akutnější, že i v připravované osnově zákona o obraně státu je příslušnost k určité politické straně uváděna v nejužší souvislost s politickou spolehlivostí nebo nespolehlivostí státního občana a že za politicky nespolehlivého má býti označen občan již proto, že byl příslušníkem politické strany, která podle zákona č. 201/1933 byla rozpuštěna.

Protiústavní tendence zákona č. 201/1933 objevuje se však ještě dále v tom, že orgánu moci vládní a výkonné se dovoluje zasahovati do složení zákonodárného sboru vyšlého z obecných voleb, tedy ustaveného vůlí samého lidu, který přece je jediným zdrojem státní moci v Československé republice. Vláda tak nabývá vrcholu nad parlamentem, zcela v duchu ideologie a nauky států ademokratických a autokratických. Nebezpečí se ještě zvyšuje možností tak zv. úřednické vlády, která rovněž bude moci rozhodovati o složení zákonodárného sboru. A tak jsme, vážené shromáždění, na nejlepší a nejkratší cestě k obmezení parlamentní a demokratické státní formy s konečným jejím cílem úplného odstranění parlamentarismu a demokratismu.

Ve svých některých ustanoveních se zákon č. 201/1933 ocitá dokonce ve zřejmém rozporu s výslovnými předpisy ústavní listiny. Je to zvláště § 16 tohoto zákona, podle něhož mandátu pozbývají členové Národního shromáždění, kteří byli zvoleni na kandidátní listině rozpuštěné politické strany. Nechci tvrditi, že důvod ztráty mandátu uvedený v § 16 je sám o sobě přímo neústavní, ačkoliv, uvádí-li úst. listina sama některé důvody ztráty mandátu (§§ 18, 21, 63 ), pak je velmi pochybné, může-li nový případ ztráty mandátu, který při nejmenším znamená doplnění ústavní listiny, býti zaváděn zákonem obyčejným a ne podle předpisu článku I uvozovacího zákona k úst. listině zákonem ústavním, jak žádá čl. I uvozovacího zákona k ústavní listině. Než zde může býti vskutku spor o to, vypočítává-li ústavní listina případy ztráty mandátu taxative či toliko demonstrative, a do tak subtilních otázek se nehodlám na tomto místě pouštěti, ačkoliv mám za to, že právě toto místo je povolané k tomu, aby se zde takové subtilní otázky a takové spory jasně rozřešily, když se z nich potom vyvozují dalekosáhlé praktické důsledky.

Ale další nebude sporné. Poslanecké a senátorské mandáty rozpuštěné strany se neobsazují. Tím klesne počet poslanců pod 300 a počet senátorů pod 150. To je, vážené dámy a pánové, zřejmě protiústavní, neboť počet 300 a 150, stanovený v §§ 8 a 13 ústavní listiny, není nejvyšší přípustnou hranicí, jako není nejnižší přípustnou hranicí, nýbrž je to bezvýhradné a závazné stanovení tohoto počtu. Jako nikomu jistě nenapadne tvrdit, že by mohlo býti v Národním shromáždění více než 300 poslanců a více než 150 senátorů, než je ústavně předepsáno, tak také není možno tvrditi, že by podle ústavy mohlo býti méně než 300 poslanců a méně než 150 senátorů. V tomto směru se mohu odvolat na nestranné odborníky - Hoetzla, Weyra a Hartmanna - kteří jsou v této otázce všichni za jedno. To je jedna věc.

Dále: snížením počtu senátorů a poslanců, vyloučením zástupců určité politické strany a zákazem kandidatury určité volební skupiny je porušena zásada poměrného zastoupení, na které je podle ústavy (§§ 8 a 13) vybudováno naše volební právo a zastoupení občanstva v zákonodárném sboru. Určitá část občanstva ztratí své zastoupení, a to by mohlo jíti tak daleko, že vyloučením určitého počtu poslanců a senátorů z Národního shromáždění změnil

by se poměr dosavadní většiny a menšiny tak, že by se menšina mohla najednou státi vět- šinou, aniž by to odpovídalo skutečnému politickému rozvrstvení obyvatelstva tohoto státu. Tím by byla ovšem odstraněna nejen zásada poměrného zastoupení, nýbrž i soustava demokratická, která znamená vládu většiny, a mimoto by po případě sněmovny nemohly podle ústavy učiniti některá usnesení - §§ 33 a 44 ústavní listiny. Pan profesor Hoetzel spoléhá na to, že vláda může zabrániti neblahým důsledkům plynoucím z §u 16 tím, že v rozpuštění politických stran nepůjde tak daleko, aby tyto důsledky nastaly, a snaží se obhájit zásah do zásady poměrného zastoupení tvrzením, že předpisem §u 16 našeho zákona není porušena ústava, poněvadž i obyčejný zákon může vedle ústavní listiny zavésti další podmínky pro aktivní i pasivní volební právo, a uvádí konečně, že příslušníci politických stran, které podvracejí základy státu, nezasluhují, aby byli chráněni. To je pravda, ale mám za to, že se tím porušení zásady poměrného zastoupení neobhájí, poněvadž se přehlíží základní konstruktivní vada zákona č. 201/33, která záleží v tom, že se politická strana, která ve své hlavní funkci, při volbách, vystupuje jako volební skupina, ztotožňuje se souhrnem občanů, kteří pro kandidátní listinu určité politické strany ve volbách hlasovali, a to není, prosím, jedno a totéž, poněvadž ten, kdo pro kandidátku určité politické strany ve volbách hlasoval, nemusí proto ještě býti příslušníkem té strany, a není jím dokonce ani podle positivního ustanovení §u 20 tohoto zákona, ačkoli, jak jsem řekl, pojem příslušníka strany je podle tohoto zákona neobyčejně široký, a v důsledku toho přichází i tento občan, který není příslušníkem rozpuštěné politické strany, o své zastoupení v zákonodárném sboru. Proti námitce, že zmenšením počtu poslanců a senátorů se ohrožuje demokratický systém, nenašel ani prof. Hoetzel slova obhajoby.

S hlediska ryze juristického a legislativně-technického poskytuje zákon č. 201/33 mnoho látky k nepříznivé kritice. Tento zákon je prvním případem, kdy se náš právní řád zabývá politickou stranou jako právní institucí, ale činí tak obráceným postupem: upravuje otázku zániku politické strany, a to ještě jen jediný případ zániku, totiž zánik správním opatřením, zánik za trest. Místo pořádného a dávno potřebného obecného zákona o politických stranách, který by upravoval podmínky jejich vzniku, jejich organisaci, způsob činnosti, státní dozor na ně a konečně i jejich zánik, vydává se speciální zákon o rušení politických stran za trest. Tento s hlediska legislativně-technického neudržitelný postup vyvolal také neudržitelný důsledek, že státní moc může právně ničit něco, co právně nevzniklo. Tato kuriosita je vyvrcholena v §u 22 zákona, podle něhož může vláda zastaviti činnost politické strany nebo ji rozpustiti, třeba se strana už před tím dobrovolně sama rozešla, čili vláda může zničit něco, co právně nevzniklo a může zničit co fakticky už neexistuje.

Tento postup způsobil však ještě další obtíže, které zákon úspěšně překonati nemohl. Zákon musil teprve definovati určité pojmy, zejména pojem politické strany, pojem příslušníka politické strany a pojem majetku politické strany a volil "z opatrnosti, aby se na nic nezapomnělo", definice hodně široké, bohužel tak široké, že před spravedlivou kritikou neobstojí. Rozumí-li se v tomto zákoně politickou stranou podle §u 20, odst. 1 nejen politická strana řádně organisovaná, nýbrž i jakákoli politická skupina, sdružení nebo hnutí, pak je to, vážení pánové, totéž, jako bychom si definovali: politická strana je politická strana. A podobně majetek politické strany se definuje v odst. 2 §u 12 jako majetek politické strany. Ze zákona se nedovídáme, ani co je politická strana řádně organisovaná @a contrario strany neorganisované nebo nikoli řádně organisované, a přece na přesné formulaci velmi mnoho záleží. To ukázala až dosud vyšlá literatura a kritika k tomuto zákonu. Podle jedněch je politickou stranou ta strana, skupina, sdružení nebo hnutí, které svou činností bezprostředně směřují k úpravě veřejného života, podle jiných je politickou stranou ta skupina nebo hnutí, které se přímo, nebo nepřímo dotýká veřejných záležitostí. Podle jedněch se vztahuje přídavné jméno "politický" jenom na stranu a skupinu, ale nikoli na sdružení nebo hnutí, podle jiných musí jíti vždycky o skupinu, sdružení nebo hnutí politická. Pojem příslušníka politické strany je definován mlhavě a naprosto neurčitě. Zákon nic neříká o tom, kdo je organisovaným členem politické strany, ač to nemusí býti vždycky zcela nepochybné, poněvadž politická strana nemusí míti u nás stanov, a i když má stanovy, tak tam nemusí býti obsaženy přesné podmínky pro členství.

Také ve stylisaci podmínek pro rozpouštění politických stran v §u 1 shledáváme značnou neurčitost a nepřesnost výrazu. Co znamenají, prosím, slova "zvýšenou měrou" v §u 1, odst. 1, co znamenají slova "zřejmě" a "význačný činitel" v odstavci 2 tohoto paragrafu, proč vláda "může" toliko rozpouštěti politické strany a proč jí není přímo stanovena povinnost slovem "musí", proč vláda může rozpouštěti strany náhradní a proč se nezakazuje přímo vznik takových náhradních stran? To jsou všechno otázky, na které bychom si přáli jasnou a zřetelnou odpověď, než bychom mohli dáti svůj souhlas k předložené osnově. Neboť - praví prof. dr Hoetzel: "Neurčitou formulací se dává do rukou vlády veliká diskreční moc, jejíž stíny mohly by se projeviti v nevěcném jejím vykonávání, že by se všem závadným stranám neměřilo podle stejného lokte a že by vláda nevolila vždy řešení pro stát nejsprávnější".

Nebudu zde, vážení pánové a dámy, rozebírati jeden paragraf po druhém. Ke každému bych měl spravedlivou kritickou poznámku, ale zmíním se ještě jen o dvou: o §u 16, který stanoví ztrátu mandátů těch členů Národního shromáždění, kteří byli zvoleni na kandidátní listině rozpuštěné strany, a o §u 17, kterým se upravuje řízení před mandátovým senátem Nejvyššího správního soudu. Znění §u 16, odst. 2 o nastupování náhradníků na mandáty uprázdněné po členech rozpuštěné strany, je naprosto nejasné. Stanoví se totiž, že na takové mandáty náhradníci nenastupují, jinak však, že se povolá jen náhradník, který nebyl příslušníkem strany rozpuštěné. Podle důvodové zprávy myslí se na komplikace, které mohou vzniknouti tím, že kandidátní listina volební strany nemusí zníti na jméno politické strany rozpuštěné. Jsou různé výklady. Podle jedněch zůstanou mandáty členů rozpuštěné politické strany neobsazeny až do konce volebního období. Uprázdní-li se však mandát jiným důvodem, na příklad smrtí, resignací, výrokem volebního soudu a pod., povolá se náhradník, který nebyl příslušníkem politické strany. Podle jiných však nelze nahlédnouti, proč by zákonodárce byl chtěl případ, kdy několik politických stran kandidovalo společně na jedné kandidátce - a o tento případ v §u 16, odst. 2 jde - jinak upraviti pro eventualitu zastavení činnosti a jinak pro eventualitu rozpuštění politické strany. Proč v případě pouhého zastavení činnosti mohou uprázdněné funkce přirůsti jiným společně kandidovavším stranám, avšak ne v případě rozpuštění?

Sám mám zase jiný výklad, kterým vás zde nechci unavovati. Prosím, to jsou různá teoretická mínění k jedinému bodu našeho zákona. Povinností zákonodárce však by bylo, tento spor rozřešiti, na to je Národní shromáždění po mém úsudku povoláno. A při tom tento § 16 mluví jedním dechem o příslušnících politické strany a o členech politické strany, ačkoliv podle § 20 tohoto zákona to není jedno a totéž, neboť někdo nemusí býti členem a přece je příslušníkem politické strany.

§ 17 je naprosto zbytečný, je to zbytečná příkrasa, poněvadž pro deklaratorní rozhodnutí, u kterých osob nastala ztráta mandátu, pro otázku tak naprosto jednoduchou, nemusil by býti zřizován ani zvláštní soudní tribunál, ani upravováno zvláštní řízení.

Slavná sněmovno, zákon č. 231 je opatřením, které nelze uvésti v soulad se zásadami demokratické theorie a praxe. Velmi otevřeně to prohlásil prof. Weyr těmito slovy (čte): "Hodnotíme-li zákon č. 201/33 s hlediska zásad demokratických, musíme přiznati, že není opatřením demokratickým: ne snad proto, že vsahuje do života politických stran, které dosud žily v naší republice mimo právní řád ve stavu chaotickém, nýbrž proto, že k ochraně těchto zásad a veškerého zřízení demokratického používá prostředků v podstatě nedemokratických. V tom právě spočívá osudová tragika demokracie, že podle svého vlastního ideového založení (liberalita a relativita) musí připouštěti i jiné formy státního zřízení jako zásadně stejně oprávněné, čili jinými slovy: že musí se svého demokratického stanoviska připustit i demokracii, která jí nechce býti, tedy něco, co stejným způsobem nikdy nepřipustí světový názor autokratický a absolutistický." A praví Weyr dále: "Proto platí paradox, že ochrana demokratického zřízení jest opatření nedemokratickým, a proto dlužno s hlediska demokratické věrouky, vyznávající bezpodmínečnou vládu principu většinového, odmítnouti každý pokus, jímž vláda dosavadní většiny má býti petrifikována. Litera zákona č. 201 by na př. připouštěla, ba dokonce předpisovala, aby vláda chránila demokraticko-republikánskou formu státu i proti případné většině parlamentu, t. j. rozpouštěla většinu politických stran, kdyby se ukázalo, že brojí proti oné formě."

To je jasné. Otázkou může býti jen, smíme-li na ochranu státu v soustavě demokratické připustiti i nedemokratické prostředky, jak se to v poslední době stalo módou tvrdit, Weyer sám odpovídá kladně, ale s velkou výhradou. Praví: "Politické dějiny učí, že přespříliš zradikalisované formy státního zřízení vedou k brzké záhubě. (Předsednictví převzal místopředseda Onderčo.) To platí i o demokratické formě, pokud by své liberalistické a relativistické tendence chtěla přespříliš přepínat. S tohoto hlediska jest pak právě v zájmu idee demokratické vítati i opatření svou podstatou nedemokratická". K tomu bych řekl jen tolik, že demokracie není jen ideologií, demokracie není jen teorií, demokracie je také praxe, metoda, čin. A demokracie, která užívá metod a prostředků nedemokratických, přestává po mém soudu býti demokracií. Ale, vážení pánové, já připouštím, že zde nejde již o zachovaní ryzosti demokracie, zde nejde o demokracii samou a nejde také jen o politickou soustavu, nýbrž jde o stát. Jistě ve jménu demokracie a pod její záštitou nesmí býti ničen stát. Naopak, stát musí býti zachován, ale zase ne pro stát sám. Stát sám není sobě účelem, ale musí býti zachován proto, že jsme přesvědčeni a jen jsme-li přesvědčeni, že se nám v tom státě žije svobodněji, bezpečněji, příjemněji, lépe než v cizím područí. Opakuji, že přiznávám státu za všech okolností a ve všech případech právo na obranu své existence, svých životních zájmů a nejvzácnějších právních statků. O tom není diskuse. Ale musím žádat, právě v zájmu prestiže samého státu, aby se to všecko dělo v mezích nutné obrany a bez zbytečných tvrdostí, aby se nezacházelo příliš daleko, aby se nebudil dojem opatření vindikativních, aby se nebudil dojem odvety, aby nebyli postihováni nezúčastnění a nevinní občané. Musím žádati právě v zájmu prestiže státu, aby se stát bránil prostředky pečlivě uváženými, politicky účelnými, ústavně bezvadnými, právnicky solidními, neboť jen takový zákon je možno obhájiti ve všech směrech a na každém foru.

Předložená osnova zákona o obnovení zmocnění vlády k rozpouštění politických stran a zákon č. 201 z r. 1933 podle mého soudu nesplňují těchto podmínek a proto mně nezbývá než je v dnešním znění co nejrozhodněji odmítnouti a prohlásiti, že spolu se svými klubovními kolegy budu hlasovati proti. (Potlesk.)