Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Langr, dr Markovič, Košek, Onderčo, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: Jaša, Bergmann

241 poslanců podle presenční listiny.

Členové a zástupci vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Dérer, Machník; za ministerstvo nár. obrany odb. přednosta dr Vorel a brig. generál Čížek.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 11 hod. 12 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní den posl. Židovskému.

Lékařské vysvědčení předložil posl. Klieber.

Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal: do výboru branného posl. Širokého za posl. Dvořáka; do výboru imunitního posl. dr Clementise za posl. Klímu; do výboru rozpočtového posl. Beuera za posl. Schenka, posl. dr. Jar. Dolanského za posl. Zápotockého; do výboru soc.-politického posl. Döllinga za posl. Schenka; do výboru techn.-dopravního posl. Synka za posl. Širokého; do výboru ústavně-právního posl. B. Köhlera za posl. dr Jar. Dolanského; do výboru zemědělského posl. Slanského za posl. Zupku; do výboru živn.obchodního posl. Nepomuckého za posl. Dvořáka; do výboru zdravotnického posl. Schmidke za posl. Machačovou; do výboru inkompatibilitního posl. dr Clementise za posl. dr Jar. Dolanského.

Volební soud v Praze sdělil pod čís. 60/36 své usnesení ze dne 25. dubna 1936, jímž bylo nalezeno, že posl. Dvořák pozbyl poslaneckého mandátu a ze na mandát takto uprázdněny nastupuje náhradník z téže kandidátní listiny Karel Procházka, horník v Plzni, Kolárova čp. 16.

Dotaz posl. Čuříka a Vencla předsedovi vlády a ministru financí o naléhavé potřebě úpravy veřejné správy ve Slezsku (č. D 122-IV).

Odpovědi:

min. pošt a telegrafů na dotaz posl. Jobsta č. D 88-IV;

min. železnic na dotaz posl. Wollnera č. D 103-IV.

počátkem schůze:

Zprávy tisky 418, 419.

Interpelace tisk 395 (I až IX).

Zápisy o 34. a 35. schůzi posl. sněmovny, proti nimž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Předseda (zvoní:) Přistoupíme k projednávání pořadu, jehož prvým odstavcem jest:

1. Zpráva výborů ústavně-právního a branného o vládním návrhu (tisk 373) zákona, jímž se mění a doplňuje zákon na ochranu republiky (tisk 394).

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby jednání o této osnově zákona sloučeno bylo s jednáním o osnově, která jest na pořadu jako další odstavec 2, to jest:

2. Zpráva výborů ústavně-právního a branného o vládním návrhu (tisk 370) zákona o obraně státu (tisk 400).

Sloučené projednávání se navrhuje proto, poněvadž jde o osnovy věcně spolu souvisící.

Jsou snad nějaké námitky proti návrhu na sloučené projednávání těchto dvou odstavců? (Námitek nebylo.)

Není jich.

Projednávání bude tedy podle návrhu sloučeno.

Zpravodaji při odst. 1 pořadu jsou: za výbor ústavně-právní p. posl. F. Richter, za výbor branný p. posl. Pekárek.

Dávám slovo prvému p. zpravodaji - za výbor ústavně-právní - posl. F. Richterovi.

Zpravodaj posl. F. Richter: Slavná sněmovno!

Současné projednávání osnovy zákona, jímž se mění a doplňuje zákon na ochranu republiky, s osnovou zákona o obraně státu ukazuje na vnitřní souvislost obou osnov. Také novelisace zákona na ochranu republiky má za účel zabezpečiti a zvýšiti naši obranu, a to účinnějšími prostředky práva trestního. Má-li býti příprava obrany státu v odpovědném okamžiku plně účinná, nemají-li přijíti na zmar velké hmotné oběti vynaložené na obranu státu, je bezpodmínečně nutno, aby různé skutečnosti, opatření a předměty, které se týkají obrany státu, zůstaly utajeny. Nynější neklidné poměry mezinárodní tento zájem ještě zvyšují a naléhavě kladou otázku, zda naše trestní zákony dostatečně zabezpečují obranu státu proti vyzrazení a vyzvídání vojenského tajemství, tedy proti nejnebezpečnějším zločinům proti státu. Je nutno poukázati především na to, že počet osob stíhaných u občanských trestních soudů pro zločiny vojenské zrady stoupá: z půlročního průměru 229 r. 1934 stoupl počet ten na 281 v r. 1935. Ze srovnání našeho zákonodárství s cizinou vychází, že špionáž a příbuzné delikty jsou tam daleko přísněji trestány nežli u nás. Zkoumala se také prakse našich soudů a otázka, zda platné předpisy neumožňují někdy nevhodnou mírnost v postupu proti viníkům.

Z těchto úvah vyšlo, že tresty, ustanovené na vojenskou zradu a delikty příbuzné - jsou to nedovolené zpravodajství a ohrožování obrany republiky podle §§ 23 a 24 zákona na ochranu republiky - svou přísností neodpovídají významu statků, jež mají být chráněny, že jsou nedostatečnou odplatou i výstrahou a že zejména mírností našeho zákonodárství a prakse soudní naše republika se stává územím, jež pro malé risiko přímo přitahuje osoby, které z povolání, pro zisk anebo se zášti proti státu se dávají strhnout k zločinným podnikům proti obraně státu. Těmto nedostatkům čelí § 1 osnovy, jenž vesměs zvyšuje trestnost vojenské zrady podle §u 6, čís. 2 až 4 zákona na ochranu republiky a pro případy nejtěžší, § 6, čís. 2 zvyšuje základní sazbu na těžký žalář od 5 do 20 let a za přitěžujících okolností ukládá trest smrti. Podobně další paragrafy osnovy (§§ 2 až 4) zvyšují základní sazby pro činy podle §§ 23 a 24 zákona na ochranu republiky.

Vedle opatření právě uvedených osnova zákona rozšiřuje ještě § 23 o další skutkové podstaty, uvedené v §u 3 osnovy. Podle těchto ustanovení podléhají trestu informace o samé vojenské zradě nebo o úředním pátrání nebo trestním řízení, týkajících se vojenské zrady, jsou-li poskytnuty osobě nepovolané, a podstatně se omezuje zpravodajství o věcech právě uvedených. Zpravodajství o vojenské zradě, o úředním pátrání a řízení, týkajícím se vojenské zrady, je dáno pod kontrolu ministerstva nár. obrany po případě úřadu, kterému tuto kontrolu ministerstvo svěří. Zdůraznit nutno zejména, že omezení zpravodajství se vztahuje i na případy, kdy vojenská zrada není ještě předmětem pátrání nebo řízení trestního. Kdo se doví o zločinu takovém, musí splniti především povinnost uloženou a sankcionovanou §em 12 zákona na ochranu republiky, t.j. učiniti oznámení úřadu. Těmito ustanoveními má býti zabráněno, aby se vojenská tajemství prozrazovala cestou nepřímou a zdánlivě nezávaznou ze spisů, ze spisových opisů a pod. a aby se předčasně a nevhodně upraveným zpravodajstvím nemařilo pátrání a stíhání zločinců.

Bude ovšem na ministerstvu nár. obrany, aby úpravou zpravodajské činnosti vhodně a včas informovalo veřejnost a zabránilo tak někdy šíření zpráv znepokojujících a poplašných, což je stejně málo vítané.

Oprávněná snaha, aby samo řízení o zločinech vojenské zrady a deliktech příbuzných nebylo prostředkem k poznání vojenských tajemství, se projevuje i v ustanovení §u 6 osnovy, jež k obhajobě v řízení o zločinech podle §u 6 a §u 12 zákona na ochranu republiky připouští jen os oby důvěryhodné, zavázané slibem, chrániti tajemství vojenská před osobami nepovolanými. Požadavek důkladné přípravy obhajoby předpokládá důkladnou znalost trestních spisů. V tom spočívá ovšem zase nebezpečí pro utajení věcí důležitých pro obranu státu, uvážíme-li zejména, že obhájcem je osoba vysokoškolského vzdělání. § 6 preventivně znemožňuje, aby se vojenské tajemství za takových okolností prozradilo tím, že připouští k obhajobě jenom osoby zvláště vybrané.

Ukládá-li ustanovení osnovy zákona v takovém případě obhájcům povinnost písemného slibu, není tím ustanoveno nic našemu právnímu řádu neznámého. Zesílení povinností stanovených zákonem ještě zvláštním slibem máme i v ustanovení pro členy Národního shromáždění, presidenta republiky, svědky a pod.

V §u 7, odst. 2 se omezuje na nejnutnější míru popis věcí důležitých pro obranu státu v úředních písemnostech, jež se dodávají jinam než úřadům. Neomezuje se tím důkladnost na př. rozsudku, nýbrž jen zbytečné rozvádění důvodů, ku př. podrobným popisem protiplynové masky, jenž by prozradil, co má být utajeno. Odst. 3 §u 7 osnovy umožňuje vyloučiti při hlavním přelíčení neveřejném přítomnost důvěrníka podezřelého, aniž se tím ovšem vylučuje funkce důvěrníka vůbec.

§ 5 vychází z potřeby rychlého a odborného projednávání případu vojenské zrady a případu nepřekažení nebo neoznámení trestních podniků podle §u 12 zákona na ochranu republiky. Spěšnost řízení o těchto deliktech jest ostatně zvlášť zdůrazněna v odst. 1 §u 7 osnovy. Pro zločiny §u 6 a §u 12 zákona na ochranu republiky budou příslušny určité soudy krajské, ustanovené vládním nařízením a fungující pro obvody několika krajských soudů, a u těch soudů zase určité senáty, v nichž jako třetí votant bude zasedat práva znalá osoba vojenská, jmenovaná ministrem nár. obrany. Těmito opatřeními se docílí soustředění a specialisace ve výkonu práva.

Na toto soustředění a specialisaci myslí také odst. 4 §u 5 osnovy tím, že umožňuje, aby podle vhodnosti a tedy k návrhu i přípravné řízení o trestních činech právě uvedených bylo soustředěno u jednoho vyšetřujícího soudce příslušného kraj. soudu.

Urychlení řízení umožňuje také odst. 3 §u 5 tím, že v případě konkurence činů trestních soud příslušný podle odst. 1 může rozhodovati jenom o takových činech, které jsou s trestnými činy §u 6 a §u 12 zákona na ochranu republiky ve skutkové souvislosti, nepatří-li ovšem před soudy porotní. Tyto a jiné činy trestné je nutno vyloučiti.

Odst. 2 §u 5 upravuje poměr pro otázku příslušnosti soudů podle odst. 1 k soudům vrchním jako k soudům státním.

Za § 7 osnovy byl vložen nový § 8, upravující složení senátu divisních soudů, pokud jim náleží řízení o zločinech a přečinech podle zákona na ochranu republiky (§ 37 cit. osnovy zákona). Senáty normální, složené ze dvou osob justiční služby a dvou laiků, se nahrazují tříčlenným senátem, složeným jediné z právnických odborníků. Je tak dosaženo jednak konformity se senáty, soudícími osoby občanské, jednak většího zabezpečení vojenského tajemství.

Osnova nesporně stanoví odchylky od platných ustanovení trest. řízení, odchylky ty však byly nutné. Jde nejen o řádný výkon práva a možnost bezpečné obhajoby, nýbrž právě o důležitá vojenská tajemství, jež nesmí býti zrazena. Řízení musí býti tak upraveno, aby se neminulo cílem. Při zabezpečení obhajoby postihnouti totiž těžké protistátní zločiny vojenské zrady, ale zároveň řízením samým vojenské tajemství neprozraditi. Cíle toho jest osnovou dosaženo.

Ústavně-právní výbor v některých bodech vládní návrh doplnil. O novém §u 8, který měl za následek přečíslování §u 8 a §u 9 původní osnovy, už jsem se zmínil. V §u 1 vsunuté slovo "nebo" a v §u 3 doplněná první věta sledují účel jasnosti znění zákona. Doplňující věta k odst. 2 §u 6 osnovy umožňuje ochranu advokátů, kteří mají býti ze seznamu obhájců vymazáni, tím, že ukládá ministerstvu, aby před tím vyslechlo příslušnou advokátní komoru. Doplněk k odst. 4 téhož paragrafu ustanovuje, že o přípustnosti neaktivních důstojníků justiční služby k obhajobě rozhoduje ministerstvo nár. obrany.

Forma novelisace zákona na obranu republiky byla volena, jak uvádí vládní motivace, z toho důvodu, aby nebylo nutné opakovati četná ustanovení, která platí společně jak pro vojenskou zradu, tak i pro jiné činy, trestné podle zákona na ochranu republiky. Platí tedy ustanovení §u 29 o trestech peněžitých a zabavení jmění, §u 30 o trestech náhradních, §u 31 o zabrání a propadnutí předmětů a hodnot, které si z trestného činu pachatel získal nebo kterými čin trestný byl spáchán, dále o ztrátě čestných práv občanských, o vypovědění, podmínečném odsouzení atd.

Jménem ústavně-právního výboru navrhuji slavné sněmovně, aby osnovu schválila ve znění vládního návrhu s doplňky, usnesenými ústavně-právním výborem, a aby také schválila uvozovací formuli a název zákona, jak jsou uvedeny ve vládním návrhu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji - za výbor branný - p. posl. Pekárkovi.

Posl. Pekárek: Dámy a pánové!

Celá československá veřejnost byla denním tiskem, zprávami ze sboru zákonodárného i také rozhlasem informována, jakého dosahu a významu jsou obě dnes projednávané osnovy zákonů, zejména osnova zákona o obraně státu.

Vzpomínám si velice živě na komentáře, kterými v r. 1934 bylo provázeno projednávání tří vojenských osnov: o délce presenční služby, o branném příspěvku a o započítávání presenční služby vojenské. Tehdy se jistě právem zdůrazňovalo, že by bylo navenek, na veřejnost a zejména oproti cizině velmi dobře působilo, kdyby všechny tři osnovy byly bývaly projednány najednou a kdyby se jim bylo dostalo spontánního souhlasu zákonodárných sborů, zejména stran státotvorných. Soudím, že tomuto nedostatku dnes bylo odpomoženo. Obě osnovy zákonů se projednávají zároveň, a jsem pevně již předem přesvědčen, že oběma osnovám se dostane přijetí takovou většinou posl. sněmovny, že veškerá cizina, která sleduje naše jednání, jistě musí býti pevně přesvědčena, že jsme nejen odhodláni hájiti svůj stát, nýbrž že chceme také podniknouti vše, aby prostředky naší obrany fungovaly tak, aby vůle k obraně kdykoliv, za jakýchkoliv okolností, a pravím otevřeně, proti komukoli, byla provázena skutečně ráznými činy. Neváhám konstatovati, že parlamentní sbory, které byly pověřeny projednáváním obou vládních návrhů, přes veškeru akutnost problému projednaly oba tyto návrhy velmi urychleně, ale vtiskly jistě oběma těmto osnovám svoje přání, upravily je tak, jak podle nejlepšího vědomí a svědomí těchto sborů bylo v zájmu obrany státu, ale také v zájmu občanstva, jemuž se oběma těmito osnovami zákonů ukládají určité povinnosti a také velmi závažná omezení v občanských svobodách.

Jako referent o osnově zákona, kterou se má obrana státu a armáda jako výkonný orgán této obrany zabezpečiti proti špionáži, i jako mluvčí politické strany, která vždy a za každé příležitosti neváhala prohlásiti v této sněmovně a činy doložiti svůj kladný poměr k armádě, mám zvláště za svoji povinnost, abych tento způsob projednávání obou osnov před plenem posl. sněmovny konstatoval a zdůraznil. Je to třeba konstatovati již proto, aby bylo na všechny strany jasno, že státotvorní činitelé v tomto státě se probojovali k správnému názoru na úkoly a poslání československé armády. Musí to býti řečeno zejména dnes, aby do všech vrstev obyvatelstva proniklo přesvědčení, že již dávno ve studnici zapomenutí zanikl ten smutný fakt, že bylo potřebí let, než se probojoval názor, že jest státním zájmem armádu obyvatelstvu ukazovat, nikoliv skrývat ji na periferii města, A třebaže to zní hodně tvrdě, řeknu také docela otevřeně, že kdyby nebylo opětovné zkušenosti, že povahy většiny národů nelze přeformovati, i dnes mnoho politiků by se dívalo na armádu jako na zařízení, jez naší demokratické, pokrokové, na věčný mír zařízené republice dělá toliko starosti. Je nepopíratelným ziskem učiněných zkušeností, že nás naučily pravému vztahu k armádě jako nástroji nikoliv útlaku a výboje, nýbrž jako nástroji svobody. Švýcarsko jistě nepřestalo býti zemí, která přísně dbá občanských svobod, a přece jen člen spolkové rady Motta, když se jednalo o zákonu o vojenských školách, neváhal na adresu odpůrců prohloubení obrany státu pronésti toto (čte): "Chtíti zemi, jako je naše, která nikdy nepomýšlela na nespravedlivou válku, upříti prostředky na obranu, zasévati ve vojsku nekázeň a choutky ke zradě, je sebevražedné šílenství, urážka vlasti a všech politických hodnot, a my Švýcaři nedopustíme, aby tuto činnost prováděly skupiny šílenců nebo zločinců, které jsou nakaženy nezhojitelnými utopistickými myšlenkami."

Osnova zákona, kterou se mění platný zákon na ochranu republiky, sleduje právě tendenci, aby branná moc byla chráněna před nejtěžším zločinem, který na armádě může býti spáchán, totiž před zločinem vojenské zrady. Zákon na ochranu republiky pomýšlí již v původním svém textu na jistou ochranu proti úkladům, jež by směřovaly proti existenci, bezpečnosti a samostatnosti republiky a také proti jejím demokratickým řádům. Logicky tedy skutečně již tento zákon poskytuje jistou ochranu a stanoví určité sankce na ochranu republiky. Ale tyto sankce nepostačují, zejména nepostačují tam, kde je potřebí, aby určité zkušenosti, určitá opatření, určité předměty, které se tykají obrany státu, zcela spolehlivě zůstaly utajeny, poněvadž jinak hrozí nebezpečí, že vojenská opatření budou nepřítelem paralysována a tím samozřejmě i znehodnocena.

Proč bylo potřebí zejména zostřiti ustanovení zákona na ochranu republiky? Mluvil o tom již kol. referent za ústavně-právní výbor, poukázav na to, že se u nás neobyčejnou měrou rozmohla vojenská špionáž. Podle statistických výkazů bylo r. 1934 u občanských soudů projednáno 458 případů vojenské zrady. Za první pololetí r. 1935 bylo u občanských soudů projednáno již 281 případů vojenské zrady. A správně konstatoval kol. Richter, že tento vzrůst nutno připočísti na účet velmi nepatrných, velmi mírných trestních sankcí, jež jsou uvedeny v §u 6 zákona na ochranu republiky. Kromě toho nutno uvážiti, že, snažíme-li se v řadě zjevů našeho hospodářského a sociálního života zlepšovati zařízení našeho státu, přizpůsobovati se pokroku ciziny, je potřebí, abychom i v obraně státu podnikli všechno, co většina ostatních států už před námi učinila. Nesmíme zapomínati, že na př. Polsko zavedlo na zločiny vyzvědačství trest smrti už r. 1934, na mírnější zločiny pak dlouholetý až doživotní žalář, Francie na těžší zločiny r. 1934 trest smrti podle zákona na potlačení vyzvědačství, že Maďarsko vydalo r. 1934 zákon, kterým se stanoví trest smrti na těžší zločiny vyzvědačství, a že obecný trestní zákon z r. 1929 v Jugoslavii a vojenský trestní zákon z r. 1930 zavedl na vojenskou zradu trest smrti. Že Německo a SSSR nezavedly tresty mírnější, o tom nás přesvědčují všechny zprávy, pokud aspoň z těchto států pronikají do zahraničí.