Je tedy přirozené, že za této situace bylo povinností vlády postarati se, aby bylo čeleno mezinárodní špionáži, která se ovšem obrací do států, kde jsou tresty na ni nejmírnější.

Předloženou osnovou zákona se tedy trestní sankce zostřují a na případy zvláště těžké se zavádí trest smrti. Ten může býti vysloven zejména tehdy, když někdo vyzradí cizí moci přímo nebo nepřímo skutečnost, opatření nebo předmět, jež mají zůstati utajeny pro ochranu republiky, kdo vyzvídá takové skutečnosti, opatření nebo předměty, aby je vyzradil přímo nebo nepřímo cizí moci, kdo za těmito účely se s někým spolčí nebo vejde ve styk přímo nebo nepřímo s cizí mocí nebo s cizími činiteli, zejména vojenskými nebo finančními. Předpokladem ovšem je, aby se těchto činů dopustil za okolností zvláště přitěžujících. Takovými jsou podle osnovy tyto: byl-li viník podle svého veřejného postavení - na př. jako důstojník nebo úředník - povinen zachovávati tajemství; byla-li mu uložena taková povinnost výslovně vzhledem na jeho služební nebo smluvní postavení; když se čin týká tajemství zvláště důležitého a byl-li páchán po delší dobu, ve značném rozsahu nebo způsobem pro stát zvláštně nebezpečným, anebo, všeobecně řečeno, byl-li spáchán za okolností zvláště přitěžujících.

K tomu nutno konstatovati, že podle §u 37, odst. 2 zákona na ochranu republiky je stanoven už také trest smrti na tento zločin, ale toliko v oboru trestního práva vojenského, a účelem předložené osnovy je, aby tento trest byl zaveden i do zákonů civilních, čili aby se tedy sankce vojenského zákonodárství v těchto případech uplatnily také v zákonodárství civilním při projednávání trestních případů před soudy nevojenskými.

Osnova zákona neomezuje se na případy vojenské zrady. Zostřuje také sankce na nedovolené zpravodajství. Nedovolené zpravodajství mělo za následek velmi smutné zkušenosti při stíhání zločinů vojenské zrady. Vyšetřování bylo těmito zprávami velmi ztěžováno, ba dokonce i mařeno. Spoluviníci byli včas těm to zprávami varováni, mohli se tedy vyhnouti stíhání útěkem do ciziny a mohli také zahladiti stopy svých nezákonných činů. Proto osnova zakazuje uveřejňovati zprávy o vojenské zradě, o úředním pátrání nebo o trestním řízení tak dlouho, dokud nebyla vydána zpráva ministerstvem nár. obrany nebo vojenským velitelstvím, které bylo vyřízením tohoto případu ministerstvem nár. obrany pověřeno. Ovšem se při tom dbá i jisté svobody tisku. Nepraví se tím, že uveřejňování všech zpráv je zakázáno. Zprávy se mohou uveřejňovat, ovšem je třeba dohodnouti se o tom s příslušným úředním vojenským orgánem.

Kromě sankcí o nedovoleném zpravodajství se má také přísnějšími tresty stíhati poskytování informací nepovolaným osobám o vojenské zradě, o úředním pátrání nebo o trestním řízení. Tento zákaz se týká zejména znalců, obhájců, svědků, důvěrníků a pod. Trestným je i zasílání soudních spisů nepovolaným osobám, jako na př. rozsudku, obžalovacího spisu a pod.

Osnova zákona zakazuje také uveřejňování zpráv o vojenské zradě, která ještě není předmětem úředního řízení.

Již kol. Richter referoval, že se osnovou upravuje příslušnost ke stíhání zločinu vojenské zrady. Trestní řízení se totiž podle osnovy soustřeďuje u několika zvláště k tomu určených krajských soudů a vyšetřování u jednoho soudce. Má tím býti dosaženo zejména specialisace v tomto oboru. Velmi dobře víme zejména z poslední doby, na jaké potíže narážejí soudy, které nejsou prakticky školeny v tomto oboru soudnictví, při projednávání případů vojenské zrady. V rozhodujících senátech pak má zasedati také osoba znalá vojenského práva, kterou bude, jak již z povahy věci vysvítá, pravidlem vojenský soudce.

Z toho je patrno, že zločin vojenské zrady osob občanských budou projednávat krajské soudy, jež budou zvláštním vládním nařízením k tomu delegovány, a to ve tříčlenných senátech, jichž jedním členem, jak jsem řekl, má býti osoba znalá vojenského práva. Naproti tomu působnost a pravomoc vojenských soudů zůstává nedotčena.

Ústavně-právní výbor provedl při projednávání tohoto vládního návrhu změnu, a to v tom smyslu, že v řízení pro trestné činy uvedené v zákoně na ochranu republiky a jiné trestné činy s nimi se sbíhající je nalézací soud u divisních soudů složen ze tří důstojníků justiční služby, z nichž nejvyšší, tedy nejstarší předsedá. Tenhle doplněk uvítal i branný výbor. Podle §u 55 vojenského trest. řádu je nalézací soud při soudech divisních složen ze dvou důstojníků justičních, z nichž starší předsedá, a ze dvou přísedících gážistů, když obžalovaný náleží ke stavu mužstva, ze dvou přísedících ze stavu mužstva.

Když se přihlíží ke složení senátu krajských soudů, které mají rozhodovati o případech vojenské zrady, nejeví se vhodným, aby vojenské soudy divisní byly složeny jinak než tyto senáty krajských soudů, a proto je doporučitelno, aby vojenské soudy divisní byly složeny podobně. Při tom je doporučitelno, aby v tomto novém složení rozhodovaly divisní soudy nejen o trestných činech uvedených v §u 36, odst. 1, zákona na ochranu republiky, nýbrž i o všech trestných činech uvedených v zákoně na ochranu republiky vůbec, jakož i o těch trestných činech, které se s nimi sbíhají, pokud ovšem tyto trestné činy náležejí do kompetence divisních soudů.

Novinkou velmi vážnou jsou ustanovení osnovy o obhájcích před krajskými soudy, jež budou delegovány k projednávání případů vojenské zrady. Osnova totiž připouští, aby k obhajování byly povolávány toliko osoby, které jsou zapsány do zvláštního seznamu, jenž bude veden u ministerstva spravedlnosti za součinnosti ministerstva vnitra a ministerstva nár. obrany. Zápis do tohoto seznamu se činí závislým na žádosti a na písemném slibu, že zadatel nesdělí obsah spisů nebo trestního řízení ve věcech vojenské zrady nepovolaným osobám a že bude při tom výkonu své funkce zachovávati potřebnou opatrnost. Do tohoto seznamu mohou býti pojati obhájci i bez své žádosti.

To, co jsem řekl, platí také o obhájcích před vojenskými soudy, čímž ovšem není dotčeno právo aktivních důstojníků vojenské justiční služby na obhajobu před těmito soudy.

Ústavně-právní výbor také k tomuto ustanovení připojil dodatek, a to, že před vojenskými soudy mohou obhajovati i neaktivní důstojníci justiční služby, pokud s tím projeví souhlas ministerstvo nár. obrany.

Tolik asi jsem pokládal za nutné říci o obsahu osnovy zákona o potírání špionáže. Dovolte mi, dámy a pánové, abych, nechtěje se hlásiti zvláště ke slovu, připojil také několik poznámek k druhé projednávané osnově zákona o obraně státu.

Ze zprávy referenta kol. posl. Davida sezná posl. sněmovna, že osnovou zákona o obraně státu se všem vrstvám obyvatelstva bez výjimky ukládají v případě potřeby těžké povinnosti a že se v mnohém směru omezují občanské svobody zaručené naší ústavou. Byl to životní zájem státu, vědomí, že dočasná újma má býti prostředkem k zachování a obhájení plné občanské svobody, jež pro nás, členy branného výboru, bylo vedoucím motivem, když jsme dávali svůj souhlas k těžkým povinnostem a případnému dočasnému omezení nejvznešenějšího práva svobodného občana.

Neváhám však, dámy a pánové, prohlásiti, že tento čin zavazuje parlament i vládu, aby naopak československého občana připravovaly ke konání ukládaných povinností. Způsobilost národa k obraně je dána) také hospodářským stavem národa a zejména pocitem občanů, že povolaní činitelé pečují o zlepšení hospodářského stavu všech občanů. Prohlašuji docela otevřeně jako mluvčí živn.-obchodnické strany středostavovské, že stav živn.obchodnický tohoto pocitu nemá, že naopak denně na tvrdé praksi nástrojů státních financí seznává, jako by právní jistota neexistovala pro příslušníky výrobních a obchodních kruhů. My dáme státu rádi, čeho potřebuje ke svému životu, ke své správě, ke své obraně, ale chceme, aby se trvale nepřecházelo k dennímu pořadu přes nářky postižených a ohrozených živn.-obchodnických odborů, přes nářky řady desítek měst, jež v důsledku trvalé nezaměstnanosti z dříve kvetoucí zahrady se změnily v hospodářský hřbitov. A říkám také docela otevřeně, že není skutečnou demokracií, když se nárok na život měří počtem poslaneckých a senátorských mandátů nebo počtem ministerských křesel. Státnost a uvědomělost živnostensko-obchodnického stavu je silnější než pocit hospodářské újmy, která vyplývá z nedostatečné péče o zájmy živnostenského stavu, ale nesmíme zapomínat, dámy a pánové, že toliko živí mohou obhajovat svou a státní svobodu a že z podvyživených lidí, i z řad živnostenských a obchodnických, v případě války neuděláme tělesně zdatné, fysické odolné vojáky. I o této okolnosti musí býti uvažováno, chceme-li do obrany státu zavésti pevný a zákonem podložený řád, chceme-li, aby skutečně celý národ byl netoliko duchovně, nýbrž také fysicky schopen obrany.

Musí být jistě naší snahou vybudovat obranu takovou, aby každému nepříteli bylo jasno, aby se nikomu nedávala naděje, že by nás mohl zdolat. Vzpomínám si na slova dlouholetého předsedy branného výboru francouzské poslanecké sněmovny, plukovníka Fabryho, jenž zdůrazňoval, že je při obraně státu třeba jednat tak, aby státní opatření nevyvolávala poplach a paniku, ale že to neznamená skládat ruce do klína, nýbrž záměrně připravovati národ k obraně vojensky i hospodářsky.

Neváhám citovati také slova jednoho hrdiny shakespearovského, jenž praví: "Nedivte se, že tak pevně kráčím vpřed, neboť co chci, to chci a neznám konce." Řekneme-li to československy, znamená to, že chceme zabezpečení vlasti a že naše péče o toto zabezpečení musí býti všestranná a trvalá, čili že musí býti bez konce.

Bylo by jistě v eminentním státním zájmu, kdybychom k osnovám dnes projednávaným připojili v brzku další, o soustředění všeho československého výzkumnictví v nejvyšším ústředním výzkumném ústavu pro obranu státu a rozvoj hospodářského života státu, jak se toho již dvěma iniciativními návrhy domáhám.

Světová válka, dámy a pánové, ukázala totiž jasně, co znamená pro obranu státu vědecky organisované výzkumnictví. Po této stránce bylo připraveno Německo naprosto dokonale a programově, zatím co dohodové státy, incl. Amerika, neměly této programové přípravy a zejména neměly možnosti výchovy vědeckých odborníků určených právě ke zkoumání prostředků obranných. Tato nepohotovost přivedla dohodové armády v prvých dobách válečných často do velmi nemilých situací a teprve za cenu mnoha a mnoha lidských životů se tento nedostatek postupně odstraňoval. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Nejsem, a jako syn početně nevelkého národa ani bych nemohl býti imperialistou, ale přes to jsem si několikrát přečetl úryvky z řeči anglického imperialisty Chamberlaina, nemýlím-li se, otce Austina Chamberlaina, který v minulých dnech byl hostem našeho pana presidenta. Jeho některé řeči jsou přímým vyznáním víry, jako na příklad toto (čte): "Věřím v rasu anglosaskou, největší ze všech vládnoucích ras, v tu rasu hrdou, neústupnou, v sebe důvěřující, odhodlanou, a věřím v budoucnost této říše, o níž Angličan nemůže mluviti aniž se zachvěje nadšením."

Jsou to sebevědomá a hrdá slova příslušníka velkého národa, ale myslím, že duch jeho může býti docela klidně transferován i do života menšího národa, jako je náš.

Poměry ve světě nejsou utěšené. Vypadaly a vypadají hodně kriticky, ale my všichni pomýšlejíce na obranu své země činíme tak jistě s vírou, že se nikomu již nepodaří, aby nám tuto zemi vyrval. (Potlesk.)

Organismus národa je nesmrtelný, a nevzdá-li se národ dobrovolně vůle k životu, nemůže mu tento život nikdo odejmout. Ale řekněme si upřímně a otevřeně: Je povinností nás, kdož byli pověřeni národem, aby hájili a zastávali jeho zájmy, abychom tuto vůli k životu v národě, ve všech jeho složkách svým působením, svými opatřeními co nejvíce živili, udržovali a podporovali. (Potlesk.)

žádám-li, dámy a pánové, jménem branného výboru, aby slavná posl. sněmovna přijala osnovu o změně zákona na ochranu republiky v té úpravě, jako to učinil ústavněprávní výbor, činím tak v jednom přesvědčení: že jde o vitální zájem československé armády, které musíme dáti vše, aby byla účinným nástrojem obrany národního a státního území. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Zpravodaji o 2. odstavci pořadu jsou: za výbor ústavněprávní pan posl. dr Dufek, za výbor branný pan posl. David.

Dávám slovo prvému panu zpravodaji, za výbor ústavně-právní, posl. dr Dufkovi.

Zpravodaj posl. dr Dufek: Slavná sněmovno!

V demokratickém státě, jakým jest naše republika, jest hlavní povinností všeho občanstva péče o zachování existence státu, jeho neodvislosti, územní celistvosti a udržení demokraticko-republikánské státní formy.

Mezinárodní události posledních let zdůrazňují velmi podstatně naléhavost této občanské povinnosti. Situace je nejistá a každého dne hrozí překvapení. Východisko z této situace i dnes nám mohou naznačiti slova presidenta Masaryka, pronesená r. 1918 ve slavnostní schůzi odbočky Československé národní rady v Kyjevě. Slova ta zněla (čte): "Pro nás všechny z toho vyplývá jedno poučení, jeden požadavek: býti na stráži, býti připraven pro všechny případy; při tom však neztráceti hlavy, neboť rozčilení je špatným rádcem."

Další slova pana presidenta: "Pro blížící se světodějná rozhodnutí musíme všichni zvýšit své síly a síly ty účelně spojit."

Zkušenosti ze světové války i z válečných konfliktů posledních let nás poučily, že se válka dnes neomezí jen na branné síly vojenské, nýbrž že postihne všechno obyvatelstvo a celou zemi. Proto opět si můžeme uvědomiti slova presidenta Masaryka: "Musíme míti dobře vyzbrojené vojsko, aby dovedlo čeliti vojensky dovednému nepříteli." Ale musíme se postarati i o to, aby všechno obyvatelstvo se zúčastnilo práce na zabezpečení obrany státu a aby pro tuto obranu byly zajištěny všechny síly a všechny prostředky ve státě existující. Obranu státu nutno dnes pojímati nejen z úzkého hlediska vlastních opatření vojenských, nýbrž dokonalému vybudování obrany státu musí odpovídati i určitá opatření a určitá organisace celého našeho národního hospodářství. S přípravou této dokonalé obrany nesmíme otáleti a nesmíme čekati až na dobu bezprostředního válečného nebezpečí, nýbrž musíme ji provésti již v dobách míru, a to hned. Tato příprava k zabezpečení obrany státu spočívá především v tom, abychom jednotně usměrnili všechny síly a všechny prostředky státu, a to stanovením všeobecných a speciálních právních norem, t. j. zákonů nebo vládních nařízení na základě těchto zákonů vydaných.

Hlavním pilířem tohoto usměrnění obrany státu a podkladem pro další speciální úpravu jednotlivých jejích úseků má se státi předložená osnova zákona o obraně státu. Vláda naší republiky předložila 14. března t. r. návrh tohoto zákona posl. sněmovně, která jej přikázala k projednání výborům brannému a ústavně-právnímu. Ústavně-právní výbor projednal vládní návrh velmi podrobně ve schůzích v době od 14. do 22. dubna t. r. a věnoval při tom svou pozornost jednak potřebě a účelnosti zákona, jednak jeho ústavnosti a právnické formulaci. Potřeba zákonné úpravy a zabezpečení obrany státu byla všeobecně vším obyvatelstvem státu a také politickými stranami v našem parlamentě uznána.

Zkoumaje návrh zákona po stránce ústavnosti, došel ústavně-právní výbor k názoru, že neodporuje ústavě. Aby souhlas nového zákona s předpisy ústavní listiny byl ještě více zdůrazněn, provedl ústavně-právní výbor úpravu některých paragrafů vládního návrhu: Tak v §u 4 bylo výslovně zdůrazněno, že tu jde o ústavní odpovědnost vlády a jejích členů podle §§ 75 a 79 úst. listiny a že vláda při určování cílů, jichž má býti brannou mocí dosaženo, jest povinna šetřiti ústavních práv presidenta republiky a Národního shromáždění. V §u 13 bylo jasně vytčeno, že zřízením Nejvyšší rady obrany státu zůstává nedotčena kompetence Národního shromáždění a vlády a že ve věcech, v nichž je třeba zákona nebo vládního nařízení, nemůže Nejvyšší rada obrany státu učiniti sama závazných usnesení, nýbrž může předkládati pouze návrhy vládě. V §u 19 bylo výborem přímo do textu návrhu zákona vloženo ustanovení, že důvodem označení některé osoby za státně nespolehlivou nemůže nikdy býti příslušnost k určitému jazyku, k určitému náboženství nebo k určité rase, aby tak byl plně zajištěn předpis §u 106, odst. 2 úst. listiny. V § § 31 a 32 bylo novou úpravou, provedenou ústavně-právním výborem, zajištěno se zřetelem na zákon čís. 293/1920 Sb. z. a n. o ochraně svobody osobní, domovní a listovního tajemství, že omezování svobody domovní bude prováděno jen v nezbytných případech, a to jen orgány, jímž to bude svěřeno vládním nařízením nebo předpisy nejvyššího úřadu hospodářského nebo ministerstva příslušného podle §u 106.

K §u 65 bylo připojeno výslovné ustanovení, že nejsou jím dotčena práva Národního shromáždění. Zajištění práv Národního shromáždění měl ústavně-právní výbor na mysli i při úpravě §§ 104 a 105, rovněž tak při úpravě §u 11 4, odst. 1, kterou zejména bylo jasně vyjádřeno, že nemůže býti omezeno právo Národního shromáždění schvalovati státní rozpočet.

I v hlavě VI, kde ústavně-právní výbor uznal potřebu, aby se vládě dostalo zmocnění učiniti některá opatření, stanovená hlavou V pro dobu branné pohotovosti státu, v případě mimořádné potřeby i mimo dobu branné pohotovosti, zabezpečil ústavně-právní výbor řádnou ústavní kontrolu těchto opatření, a to jednak tím, že takové opatření může učiniti vláda vládním nařízením pouze se souhlasem presidenta republiky, jednak i tím, že vydaná nařízení musí vláda předložiti do 14 dnů ode dne vyhlášení oběma sněmovnám Národního shromáždění, které odepřením svého souhlasu mohou taková nařízení zbaviti platnosti.

V §u 140 zkrátil ústavně-právní výbor dobu platnosti prozatímního opatření, učiněného jednotlivým členem vlády, pouze na dobu 14 dní, nebude-li ovšem do té doby o věci vydáno řádné vládní nařízení.

K zmocnění, jež dává vládě §em 139 osnovy, jest připomenouti, že stylisace jeho podmínek je převzata doslovně ze zákona č. 300 z r. 1920 ve znění zákona č. 125 z r. 1933.

Ozvaly se sice již při výborovém jednání opět pochybnosti, zda podobné zmocnění vlády, jako jest obsaženo v §u 138 a §u 139, resp. i jinde v této osnově, neodporuje ústavě. Myslím, že takové pochybnosti byly zde již několikráte vyvráceny, posledně při projednávání osnovy zákona o prodloužení zmocnění k rozpouštění politických stran. Většina představitelů naší právní vědy uznává přípustnost i oprávněnost delegace zákonodárné moci, zejména se také již ustálil výklad §u 55 naší úst. listiny v tom směru, že i zákon, poskytující vládě zmocnění k opatřením v rozsahu předem pevně nestanoveném, může býti podkladem, aby k jeho provedení a v jeho mezích byla vydávána vládní nařízení.

Konečně je potřebí zdůraznit i po praktické stránce, že zákonodárné sbory nepřenášejí na vládu svoji moc bez výhrady a bez omezení, nýbrž pouze v určitých mezích pro určitou dobu, v daném případě na dobu branné pohotovosti státu, resp. na dobu mimořádného ohrožení státu, a s výhradou, že každé vládní nařízení musí jim býti do 14 dnů předloženo k přezkoušení.

Zkušenosti z minulé doby dokazují, že podobných zmocnění nebylo nikdy použito u nás na škodu demokracie. Naše demokracie zachovala se i v dobách, kdy podobné zmocnění vládě udělila, zachovala se v dobách, kdy téměř ve všech okolních státech ustoupila jiným vládním formám. Naše demokracie pramení už z historie a tradice našeho národa a chce poctivě splniti své poslání i v přítomnosti a v budoucnosti. Musíme si uvědomiti, že - jak řekl president Masaryk - "demokracie se nepříčí disciplině, nýbrž naopak discipliny ke svému zachování vyžaduje". Jsme proto povinni použíti všech prostředků, abychom tuto demokracii uchránili. Věříme, že i předložená osnova zákona jest jedním z prostředků k záchraně jak státní samostatnosti, tak i demokraticko-republikánské státní formy.