Zahraniční ministr dr Krofta se již předem zmínil o té věci ve svém exposé; prohlásil, že od té chvíle, kdy Italie porušila Pakt Společnosti národů, měli všichni členové Společnosti národů právo a povinnost uplatnit sankce podle čl. 16 proti Italii, neboť Pakt stanoví, že jednomyslné konstatování států, jež jsou členy Rady, že některý stát porušil Pakt, ipso facto znamená uvedení v platnost sankcí bez jakýchkoliv dalších usnesení. To znamená, že nebylo třeba se o zavedení sankcí usnášet, že se tato věc ipso facto mohla považovati za vyřízenou.

Pan ministr zahraničních věcí dr Krofta pravil ve svém exposé doslovně (čte): "Československé stanovisko ke konfliktu italsko-habešskému bylo formulováno již 5. listopadu 1935 ministrem zahraničních věcí dr Benešem takto: Československo jest a zůstane v této otázce neutrální, do vlastního sporu mezi Italií a Habeší se nevměšuje, a ani dále se v něj vměšovati nebude. Pokud jest nuceno přímo anebo nepřímo v čemkoliv se jím zabývati, děje i se to jediné a výlučně na základě jednání Společnosti národů v Ženevě, platných pro všechny členy Společnosti. Doufám, že naše stanovisko bude pochopeno všemi. Od začátku konfliktu habešsko-italského přáli jsme si opravdově, aby byly odstraněny dohodou velmocí překážky dorozumění. V nynější situaci nemáme jiného přání, než aby Anglie a Francie dorozuměly se brzy s Italií, nepouštějíce ovšem se zřetele také zájem a osud Společnosti národů, a aby tak nastal co nejdříve návrat k normálním poměrům. Zatím vyčkáme společného rozhodnutí ženevského a zařídíme se loyálně podle něho."

Myslím, že tato slova zůstanou neotřesena i podněty a návrhy, abychom se pouštěli do nějaké dobrodružné politiky podáváním návrhu na zrušení sankcí.

Slavná sněmovno, vidíme před sebou tento obraz mezinárodních událostí, jak se u nás odehrávají, a máme jistě velký zájem na tom, aby Československo ve spojení se spřátelenými státy mohlo pokračovat v zabezpečování míru. My také zajisté všichni vykonáme svou povinnost, pokud jde o půjčku na obranu státu, abychom vykonali vše, čeho je v zájmu našeho státu třeba. Stavíme se po bok všech států, které si přejí míru, ať již jde o alianci s Francií a sověty, nebo Malou dohodu, které pracují jistě věrně na společném díle mírovém. Jsem přesvědčen, že tento boj za mír je také bojem proti mezinárodnímu fašismu, poněvadž jen tam, kde fašismus vládne, vyrůstá nebezpečí. Přejeme plný zdar Léonu Blumovi, a pokud bude na nás, poskytneme mu veškeru oporu v zájmu míru, v zájmu Československé republiky i v zájmu dělnické třídy.

Nacistická ideologie mluví o degeneraci západu, o dekadenci mravní i fysické. Tím prý je vinna demokracie a pacifismus. Ve skutečnosti právě Francie dokázala za světové války svou mravní i fysickou zdatnost a zachovala si etické zásady i v nejtěžších okamžicích doby poválečné. Proč Francii nezavalila vlna šovinismu po událostech v Německu? Naopak, Francie volila demokraticky a socialisticky v posledních volbách v hluboké touze po míru. po uklidnění Evropy, po kolektivní bezpečnosti a vytvoření demokratické fronty, pro mír se sověty a Malou dohodou. A vláda Blumova se snaží dát Francii sociální náplň vnitřního života, jako to má Anglie, Belgie a dnes už Španělsko a jiné státy demokratické. Krásným, řekl bych, takovým ornamentem při nastoupení Blumovy vlády je ta věc, že povolala také ženy k vysokým, odpovědným státním funkcím. Po této stránce bychom se měli od Francie učiti, kde ženy nemají ještě ani volebního práva. Je jistě u nás velmi řídkým zjevem, aby ženy zaujímaly vysoký úřad, a když tento vysoký úřad zaujímají, prožívají plné peklo. V této věci bychom se měli dát na cesty, které nám ukazuje vláda Blumova.

Francie byla po dlouhé věky kulturní pokladnicí Evropy. Fašismus se svým barbarstvím, jak ukazuje nyní Francie, není pro Francii. Na západě je Francie pevný oporný bod demokratické horizontální fronty evropské proti hitlerovsky-mussoliniovské kolmici, jež značí válku.

Nové období Francie ve smyslu mírové aktivity vítáme a voláme na cestu nové vlády francouzské heslo velké francouzské revoluce: Ça ira, ça ira. Bude to, bude to a půjde to. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Světlík.

Posl. Světlík: Slavná sněmovno!

Projednávání dodatkové obchodní smlouvy československo-francouzské používáme k tomu, abychom znovu osvědčili svoji spojeneckou věrnost Francii, svoji věrnost těm mezinárodním ideálům práva, spravedlnosti, demokracie a míru, za kterými Francie dnes stojí a, jak doufáme, bude státi i dále za nové levicové vlády, neboť tato levice přece zvítězila zejména heslem proti fašismu, proti hitlerismu, proti imperialismu a proti válce. Věrnost Francii a věrnost těm mezinárodním ideálům, za kterými hlavně po válce Francie vždycky stála, je naší tradicionelní politikou a také nový ministr zahraničních věcí dr Krofta ve svém posledním výkladu zdůraznil, že v této své tradicionelní politice věrnosti k Francii budeme pokračovati i dále.

Vidíme ve Francii především vedoucí velmoc evropské mírové fronty. Vidíme v ní záruku míru i pro budoucnost a také záruku vlastní naší státní existence a samostatnosti našeho národa.

Slavná sněmovno, myslím, že není zbytečno dnes, kdy tyto úkoly evropské mírové fronty se stávají akutními, dnes v době, která byla nazvána dobou nebezpečnou, ano hrozivou, zdůrazňovati tuto naši spojeneckou věrnost k Francii, neboť mezinárodní posice Francie se dnes - kdy máme za sebou už tu evropskou mírovou idylu a kdy jsme se dostali do období koloniálních válek - stala obtížnou, její úkol obhájiti mír stává se stále těžším, jak to na př. ukazuje i její těžká zprostředkovací úloha v konfliktu habešském, zprostředkování mezi zájmy Anglie a Italie.

Francie měla v Evropě vedení v mírovém období, které nastalo po světové válce. Po každé světové válce nastává období míru nebo období velmi význačných mírových tužeb a snah. Není potřebí probírati celou historii, stačí poukázati jenom na období po napoleonských válkách, kdy se utvořila na vídeňském kongresu r. 1815 Svatá alliance, která neměla jiného úkolu než úkol obdobný dnešní Společnosti národů. Po světové válce nastalo v Evropě údobí mírové, které trvalo asi 10 let. Byla to éra samých smluv, jichž bylo uskutečněno mezi jednotlivými národy a státy sta a sta. A byl to zvláště r. 1925, kdy došlo k Locarnu, kdy i Německo bylo pozváno do společnosti evropských států k jednání o mír a kdy mu byl umožněn zase návrat do Společnosti národů. V r. 1928 došlo k Briand-Kelloggovu paktu, jímž se skoro všecky státy světa slavnostně zavázaly, že už nikdy nesáhnou k válce jako k prostředku rozhodování mezinárodních smluv, že ji navždycky zavrhují. R. 1925 a 1928 vyvrcholilo toto mírové období, a když se potom řeklo, že se musí o míru nejenom mluvit, nýbrž také mír připravovat, že se musí dojíti ke skutkům, když začalo období odzbroj ovacích konferencí v Ženevě, tu se ukázalo, že ne všecky státy, které byly v Ženevě a podepsaly Kelloggův pakt, skutečně chtěly mír. Ukázalo se, že jsou zde státy, které sice mluví o míru, ale chystají se k válce. Bylo to především Japonsko, byla to Italie a Německo, které mařily odzbrojovací konferenci v letech 1928 až 1932, až konečně r. 1932 Německo rozbilo odzbroj ovací konferenci. Toto období evropských snah o mír, idylické mírové období poválečné se skončilo a dostali jsme se do období koloniálních válek, které zahájilo nejprve Japonsko, ve kterém pokračovala Italie a na němž se také chce zúčastnit v budoucnosti Německo.

Japonsko a jeho koloniální snahy se dotýkají evropského míru jenom nepřímo a potud, pokud z těchto koloniálních snah imperialistického Japonska hrozí nebezpečí konfliktu rusko-japonského. Kdyby došlo ke konfliktu rusko-japonskému na Dálném východě, bude ohrožen i mír evropský. Také koloniální válka v Habeši ohrožuje jenom nepřímo evropský mír, pokud by z něho měl vyrůst konflikt italsko-anglický.

Ale, slavná sněmovno, koloniální snahy Německa se dotýkají evropských poměrů přímo, poněvadž by Německo nemohlo hledati své kolonie na Dálném východě, ani v Africe, nýbrž musilo by je hledati v Evropě. A tak dostali jsme se po desítiletém období evropského míru do období koloniálních válek. A tu vidíme, jak v tomto období, kdy Japonsko zmohutnělo tím, že si zřídilo nové kolonie v Asii, kdy Italie neobyčejně zesílila a zmohutněla a nabyla tak i velikého, daleko většího vlivu v Evropě než kdykoliv jindy, když vyhrála válku v Habeši, kdy Německo neobyčejně posílilo svoji posici v Evropě obsazením Porýnska a kdy vykazuje mezinárodní úspěchy Hitler, jak v tomto období od r. 1932 se úžasně změnily evropské poměry, jak se zde změnila mezinárodní posice Francie, kterou měla před obdobím koloniálních válek, a jak její úkol v čele mírové fronty udržeti mír v Evropě a řešiti všechny tyto otázky za změněných poměrů se stal těžším.

A tak v této chvíli není zbytečno mluviti o spojenecké věrnosti k Francii. Není to jenom Československo, které nyní znovu osvědčuje Francii svou věrnost, nýbrž je to celá Malá dohoda. Četli jsme o slavnostech v Bukurešti, jak se tam oceňoval a líčil význam Malé dohody ve střední Evropě jako nejjistější a nejpoctivější opory míru i celé Evropy.

A tato posice mírové fronty s Francií v čele možná že by byla bývala ještě těžší, možná že by již dnes se nebylo podařilo udržeti mír v Evropě, kdyby se nebyly poměry vyvinuly tak, že Rusko, které se dříve nestaralo o Evropu, nýbrž samo o sebe a obracelo se spíše do Assie, pod dojmem nebezpečí války s Japonskem a nebezpečí útoku se strany Německa vstoupilo po odchodu Německa do Žen vy a posílilo mírovou frontu a že též Anglie poznala, že neprospívala evropskému míru, když v zajmu - podle jejího přesvědčení - evropské rovnováhy podávala neustále ruku Německu a podporovala všechny jeho snahy o vyzbrojení, když je financovala a hleděla napomáhat, jak jenom mohla, aby se dostalo tam, kam se dostat chtělo.

A tak, slavná sněmovno, jistě nechybujeme, když projednávajíce dodatkovou smlouvu československo-francouzskou v této chvíli, v této době mezinárodně tak těžké, tak nebezpečné, tak kritické, znova osvědčujeme svoji věrnost Francii, když se připojujeme k projevům, které celá Malá dohoda učinila v Bukurešti, a když i za změněných poměrů ve Francii, i v této době, kdy tam nastala vláda levice, neměníme nijak svého stanoviska, poněvadž vnitřní poměry, vnitřní forma vlády nemůže určovati nijak naše mezinárodní styky s jednotlivými státy. Nemůžeme zarizovati své mezinárodní styky s Ruskem podle toho, jaké jsou tam vnitřní poměry, musíme hleděti náš mezinárodní zájem zachovati a upevniti naši mezinárodní existenci a svou věrnost k mírové frontě, k ideálům evropského míru, práva a spravedlnosti osvědčovati bez ohledu na to, zda v některém státě vládne pravice nebo levice. Musíme tak učiniti i nyní vůči Francii, poněvadž doufáme, že i tento nový kurs ve Francii přece jenom bude znamenati upevnění dosavadního kursu francouzské politiky pro zachování míru, pro platnost práva v mezinárodní politice a tím i pro zachování existence a samostatnosti menších a malých států.

Nepřejeme si nic jiného, než aby tato dodatková smlouva francouzsko-československá znamenala nové upevnění naší tradiční věrnosti a spojenectví s Francií, representantkou to mírové fronty v Evropě, a aby tak oba národy, francouzský a československý, se ještě více sblížily a posílily v této své tradiční mezinárodní politice pro mezinárodní právo, spravedlnost a mír mezi všemi národy. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. de Witte. Dávám mu slovo.

Posl. de Witte (německy): Vážené dámy a pánové!

Ježto se jedná o rozšíření obchodní smlouvy s Francií, není nic vhodnějšího než vysloviti naléhavé přání, aby v dohledné době bylo umožněno zcela podstatně rozšířiti a prohloubiti naše obchodní styky s Francií. Přihlédneme-li ke všeobecným hospodářským stykům a zvláště k našim hospodářským stykům s Francií, nemůžeme popříti, že výsledek je velice smutný. Musíme říci, že Francie až dosud bohužel nedovedla bráti přiměřený hospodářský zřetel k Československé republice, která je jejím politickým spojencem. Musíme otevřeně přiznati, že hospodářská orientace ve Francii byla bohužel již odedávna na kordy s orientací politickou a že je to situace, která se na delší dobu nedá udržeti. Je možno ovšem vysloviti naději, že politický přerod ve Francii brzy způsobí citelné zlepšení také na poli hospodářských styků mezi Československem a Francií.

Dovolte, abych k této části tématu pronesl několik slov. Chtěl bych vyjádřiti, že ryze politicky nejen s hlediska socialistického, nýbrž s hlediska evropského je tato změna ve Francii mimořádně potěšitelná a že si k ní všichni můžeme blahopřáti. Chtěl bych to ještě zřetelněji konkretisovati a zde prohlásiti: Myslím, že máme co činiti s Francií zotavující se po těžké nemoci, s Francií, která křísí své staré svobodomyslné tradice a které se podařilo včas zaraziti úpadek v duševní tupost a násilí, kterého bohužel jiné státy a jiní národové nezůstali ušetřeni. Se zřetelem k velkému významu Francie pro celý svět a ke zvláštním tradičním duchovním a duševním svazkům Československa s Francií můžeme tento vývoj uvítati co nejsrdečněji. Chtěl bych zde vyjádřiti svou zcela mimořádnou radost nad vítězstvím fronty na obranu demokracie ve Francii a také radost nad prohlášením, kterým se nový francouzský předseda vlády, socialista Léon Blum, představil sněmovně, nad prohlášením, které jasně, zřetelně a nedvojsmyslně dalo najevo, že fašisté ve Francii nemají žádných nadějí.

Je ovšem také příznačné pro duševní úroveň francouzské reakce, že v debatě o vládním prohlášení neuměla si opatřiti pádnější zbraně než zbraně z doby nejsmutnější episody v posledních dějinách Francie, z neslavné doby Dreyfussovy aféry. Na druhé straně je však třeba se zvláštní radostí konstatovati, že president v bourbonském paláci dovedl řečníku reakce na tuto recidivu do duševně tak nízké epochy dáti odpověď, kterou si pravděpodobně bude dlouho a pořádně pamatovati. Bylo by záhodno, abychom také my toho do určité míry využili. Kdyby vysoké pojetí státní a lidské morálky, jehož jsme byli svědky při francouzském prohlášení ve sněmovně, zde působilo jako příklad - aspoň tak, aby to odpovídalo zbožňování rozporu mezi státní a lidskou morálkou, jejž jsme poznali v sousedních státech - mohli bychom býti s výsledkem skutečně spokojeni. Stejně tak se musíme těšiti z toho, že Blum prohlásil silnou vůli k sociálním reformám. Francie je stát, který je na tom sociálně-politicky velmi zle. To ovšem nezůstává bez vlivu na okolí. Každá snaha po sociálních reformách, která se projevuje v jiném státě, naráží vždy na poukaz na mnohem menší sociální břemena průmyslu v jiných státech. Zaostalost význačného evropského státu má nepříznivý ohlas i v jiných s tátech. Naopak přinesou nám zase sociální reformy, k jejichž provedení Léon Blum, jak se asi můžeme domnívati, přikročí, mimořádný užitek. Bude to jistě vzorem a bude to působiti také na naši sociální politiku. Ale zcela zvláště se musíme těšiti z projevu mírumilovnosti, který vychází s tak osvěžující silou z prohlášení Léona Bluma.

A zde bych vsunul politickou reminiscenci. Nezapomeneme, ze Léon Blum v době, kdy v letech 1918 až 1919 velká většina francouzského národa se zmítala, ve vítězném opojení, stál neochvěj ně za myšlenkou dorozumění mezi národy, vzdoruje vlně, která tehdy zachvátila Francii a kterou bylo možno srovnati s vlnou, jejíž řádění můžeme dnes viděti ve zvláště reakčních státech; nezapomeneme, že Léon Blum a francouzští socialisté projevili duchovní i duševní sílu a postavili se proti této vlně. Krátce shrnuto: Francouzští socialisté nejsou zatížení smlouvou versailleskou. Francouzští socialisté propagovali v době, kdy k tomu patřila notná dávka odvahy, myšlenku na Evropu, myšlenku na nutný smír a dorozumění mezi národy a proto můžeme volání po míru z těchto úst označiti jako volání poctivé, jako volání, které je prosto vší lstivosti. Francie před Léonem Blumem ohrožovala ještě Společnost národů svým nerozhodným chováním vůči rušiteli míru. Můžeme očekávati, že Blum vynaloží vše, aby Francie neopakovala chyby, které zavinili jeho předchůdci.

Zůstává tedy přáním jen to, o čem jsem již na počátku své řeči mluvil, že totiž bude možno dojíti na poli hospodářském na obou stranách k výsledku, že by se obchodní styky mezi Československem a Francií utvářely nejen mnohem snáze, nýbrž že by v krátkém čase vedly k praktickému prohloubení.

Ale totéž přání, vážené dámy a pánové, bych chtěl vysloviti, pokud jde o obchodní styky mezi Československem a státy Malé dohody. Také zde je to s těmi věcmi zle. Byli jsme právě svědky veliké spojenecké a mírové manifestace v Bukurešti a smím říci, že v době ohromného tlaku, který vychází z fašistických zemí, je velkým ulehčením vědomí, že byla vybudována úctyhodná mírová fronta, jejíž síla musí působiti jako varovné znamení proti každému rušiteli míru. Je to ovšem tím potěšitelnější, uvědomíme-li si, co by dnes znamenala válka, která by proměnila Evropu v poušť, která by nikomu nemohla prospěti a která by hromadně vraždila naše starce, ženy a děti. S velikým dostiučiněním a podivem chceme zde vysloviti, že v tom, co se v těchto dnech projevilo v Bukurešti, spatřujeme dílo našeho presidenta, které je veliké ve své koncepci a které jistě můžeme označiti jako vynikající příspěvek k práci pro zachování a vybudování evropské kultury.

Ale bylo by si vroucně přáti, aby skupiny států, které se snaží o zachování míru, myslily na Rakousko více než dosud. Zásada, že nezávislost Rakouska musí býti zaručena, je poněkud málo. Nestačí požadavkům přítomné doby a tím spíše nestačí požadavkům, které podle našeho mínění budou v budoucnosti. Cílem by musilo býti, aby Rakousko bylo vysvobozeno ze svého sevření, které dělá z jeho samostatnosti frašku, ze sevření, které mu béře dokonce mír a které snad v brzku učiní z této země východisko válečné bestie.

Neméně naléhavé by bylo hospodářské utužení mírových svazků. Zde jsou nedostatky na všech stranách, na celé čáře, musím říci, že vojenská pohotovost na obhajobu míru je sice mnoho, ale ještě zdaleka ne všechno. Je nutno připomenouti, že dějiny nás učí, jak z hospodářských otázek mohou vzniknouti války a že řádné vyřízení hospodářských otázek může býti upevněním míru. Je nutno připomenouti, že náš obchodní styk s Rumunskem, ale především s Jugoslavií je zcela neuspokojivý. Právě jsme pro to dostali příklad. Jugoslavie kupovala až do minulého roku výrobky našeho porculánového průmyslu, letos přešla se svou koupí do Německa. To znamená pro nás v západních Čechách ztrátu neméně než 600 pracovních míst. To není ovšem něco, co by mohlo povznésti náladu, a jsou to poměry, jejichž nejrychlejšího odstranění si musíme přáti v zájmu našeho hospodářství, našeho průmyslu, utužení našich spojeneckých svazků a udržení míru.

Dívati se na věci jen s hlediska politického znamená dívati se na ně vadně; je třeba sloužiti míru také rozumnou, nikoli krátkozrakou nebo sobeckou hospodářskou politikou. Politika míru musí býti, mohu-li tak říci, politickou, hospodářskou, mezinárodní a vnitrostátní. Mysleme při hospodářských vyjednáváních se spřátelenými státy na celé svoje hospodářství, nikoliv jen na jedno jeho odvětví, mysleme při tom na celé své území a nezapomeňme, kam dospěl hospodářský vývoj z části pro nepořádek v Evropě, z velké části pro devisové potíže a pro nepříznivé obchodní smlouvy, beroucí ohled na hospodářské skutečnosti teprve v poslední řadě. Celé pohraniční území našeho státu se podobá dnes troskám, podobá se hřbitovu. Jsou to hrozné, nadále neudržitelné poměry, které zde máme před sebou. Stát by měl brzy přikročiti k novému vybudování tohoto zničeného území. Je to úkol státu, musí to býti jeho starostí, je zhola nemožno přenechati tuto starost jen podnikatelům.

Francouzský předseda vlády Léon Blum pojednal v odpovědi k debatě na vládní prohlášení také o otázce stávek ve Francii a poukázal při tom na dlouhou krisi, na těžké otřesy lidí v jejich fysickém a psychickém životě, které vysvětlují, proč Francie byla zachvácena vlnou stávek. Jak by to teprve u nás musilo vypadati se zřetelem k okolnosti, že máme krisi, která je dvakrát tak dlouhá a desetkrát větší než krise ve Francii. A poukazuje-li Léon Blum na naléhavou nutnost odstraniti bídu sociálními a hospodářskými opatřeními a tím odvrátiti nebezpečí, jak nutné by bylo teprve, aby se zde všeobecně přišlo na tentýž nápad, neboť nebezpečí je zde ještě mnohem hrozivější, ježto hospodářský osud je zde mnohem horší než ve Francii. Na místo toho - promiňte mi, budu-li mluviti otevřeně, upřímnost nebyla nikdy na škodu, je dobrá a přátelství se udržuje nejlépe, mluvíme-li spolu otevřeně na místo toho, aby se přikročilo k dílu a vyvodily podobné důsledky jako Léon Blum ve Francii, vidíme, že se lid dráždí, že jednání o otázce 40hodinového pracovního týdne se protahuje do nekonečna, že se ve stravovací akci provádějí kousky, které jsou zcela nesnesitelné. Chvějeme se na počátku každého údobí stravovací akce v našem kraji postiženém bídou před tím, co se příštího dne stane. Právě jsme zase zažili takovou katastrofu. Nevím, jak k tomu pánové v Praze přijdou, aby sestavovali vlastní kombinace, aby nedbali zpráv z okresů, aby příspěvek na stravovací akci zkracovali o desetitisíce Kč, aby na př. v jednom okrese snížili příděl chleba o 50%, když zároveň vzrostl počet nezaměstnaných. Na našich lidech se duševně příliš mnoho žádá. Mluvíme-li o míru, mysleme přece jen na to, co máme dělati ve vlastním státě, abychom vytvořili obrannou posici proti nebezpečím nám hrozícím. Mysleme na to, jak se postupuje při přijímání do práce při veřejných pracích. Chtěl bych zde zdůrazniti, že postup značné části byrokracie, především na poště a na drahách, je, pokud se týče vybudování obranné posice v německých pohraničních pásmech, zcela neuspokojivý. Zde se chopiti díla a zde zjednati důkladnou nápravu je prvním příkazem dne.

Ježto se debatuje o smlouvě s Francií, bylo nutno něco říci k politickému vývoji ve Francii, pokud tento vývoj bude asi míti mezinárodní následky. Je to vývoj, od kterého si slibujeme mnoho dobrého pro upevnění míru, pro dorozumění mezi národy a pro příkladný postup ve věcech kulturních a sociálních. Ale všichni, kteří zde chtějí býti dělníky míru a pracovati na povznesení kulturní úrovně, nechť se své strany přispějí vším k tomu, aby práce pro mír byla přenesena ze sféry koncepce ryze politické do sféry koncepce hospodářské. A nezapomeňte především na jedno: že s každou prací pro mír jest třeba začíti doma. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Přerušuji projednávání tohoto odstavce, jakož i pořadu této schůze.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní den posl. dr Hula, dr Luschka, Frank, dr Jilly, E. Köhler, Obrlik, Sandner, dr Zippelius; na dnešní a zítřejší den posl. Hirte, inž. Karmasin, Stangl, Liebl.

počátkem schůze: vládní návrh tisk 503 přikázán výborům soc.-politickému a rozpočtovému.

Místopředseda Mlčoch sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve středu dne 10. června t. r. o 11. hod. dopol. s

Nevyřízené odstavce pořadu 51. schůze.

Schůze skončena v 5 hod. 42 min. odpol.