Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Mlčoch, dr Markovič, Langr, Košek, Onderčo, Taub.

Zapisovatelé: Vičánek, Sivák.

176 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Dérer, Najman.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 59. schůzi poslanecké sněmovny.

Sněmovna jest způsobilá jednati.

Posl. Dvořák, nástupce za zemřelého posl. dr Staňka, dostavil se do dnešní schůze.

Poněvadž před tím podle §u 6 jedn. řádu v kanceláři sněmovní podepsal slibovací formuli, přistoupíme ke slibu podle §u 22 úst. listiny a §u 6 jedn. řádu tím způsobem, že přečtena bude ústavou předepsaná formule slibovací, pan posl. Dvořák ke mně přistoupí a vykoná slib podáním ruky a slovem "slibuji".

Žádám o přečtení slibovací formule a pana posl. Dvořáka žádám, aby přistoupil ke mně vykonat slib. (Poslanci povstávají.)

Zástupce sněm. tajemníka dr Mikyška (čte):

Slibuji, že budu věren republice Československé a že budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Posl. Dvořák (podávaje předsedovi ruku): Slibuji. (Poslanci usedají.)

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní den posl. dr inž. Touškovi, dr Wolfovi, R. Chalupovi, Polívkovi, Ferd. Richtrovi, Židovskému, dr Dominikovi, Csomorovi, Zajícovi, Rybárikovi, Stundovi, Ursínymu.

Do výboru ústavně-právního vyslal: klub poslanců "Sudetendeutsche und Karpathendeutsche Partei" posl. dr Neuwirtha za posl. Knorreho; klub poslanců "Bund der Landwirte" posl. Viereckla za posl. Kunze.

Dotaz posl. Jobsta ministru soc. péče o služební kvalifikaci zaměstnance ministerstva sociální péče (č. D 152-IV).

Odpovědi:

min. obchodu na dotaz posl. Jana Sedláčka č. D 60-IV;

min. věcí zahraničních na dotaz posl. Čuříka č. D 104-IV;

min. soc. péče na dotaz posl. Maye č. D 120-IV.

počátkem schůze: Návrhy tisky 568 až 571, 573- přikázány výboru iniciativnímu.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního k usnesení senátu (tisk 537) o vládním návrhu (tisky sen. 221 a 231) zákona, kterým se prodlužuje účinnost některých ustanovení tiskových zákonů (tisk 557).

Zpravodajem jest p. posl. dr Stránský.

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve včerejší, 58. schůzi sněmovny.

Lhůta řečnická jest 20 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci na straně "proti" pp. posl. dr Neuwirth a Kut.

Uděluji slovo panu posl. dr Neuwirthovi.

Posl. dr Neuwitrh (německy): Slavná sněmovno!

Kamarád Birke použil včera této osnovy jako podnětu, aby vycházeje z naší tiskové prakse zaujal stanovisko k těm aktuálním politickým otázkám, které se nás v posledních dnech zase mnohem silněji dotkly než kdy jindy. Dovolte mi, abych kamaráda Birkeho ještě doplnil. Jak slyšíme, jsme v této schůzi naposled pohromadě. Je tomu právě rok, snad chybí několik dní, co jsme se zde po prvé setkali, správněji, co se zvolení poslanci Němců organisovaných v sudetskoněmecké straně po prvé objevili v této slavné sněmovně. Tato skutečnost přivádí nás na myšlenku, abychom se pokusili o něco takového jako bilanci. Abych to řekl krátce: považujeme ji za neuspokojivou, nikterak ovšem se stanoviska svých stranických zájmů.

Když pohlížejíce zpět přehlížíme činnost slavné sněmovny v uplynulém roce, zůstává zde ohromující skutečnost, že československé Národní shromáždění nebylo s to, aby v době naléhavého a kypícího vývoje zaujalo stanovisko - a s ní se také zabývalo - alespoň k jedné politické osnově zásadního významu, která by mohla připraviti odstranění všech těch vnitropolitických napětí, jež se udržují nesouladem mezi danými skutečnostmi ve vývoji obyvatelstva a skutečnostmi příliš úzce ohraničenými skupinou, jež má moc ve státě, rozporem mezi mnohostí národností ve státě na jedné a přáním po národním státu na druhé straně, napětími, která vyrůstají z národnostní otázky. Tím více nám to bylo podnětem, abychom se neohlížejíce se na naléhavé starosti o běžné věci, jejichž důležitost nikdo nepřehlíží, zabývali otázkami, které jsou podle našeho mínění zásadním problémem státu. Tomu sloužil náš chebský sjezd.

Nepřeslechli jsme napomenutí velectěného pana presidenta státu, který teprve nedávno pronesl mínění, že je potřebí více positivní práce a méně ideologie. Neuzavíráme se před hlubším poznatkem muže uzrálého v tvrdém životním boji, muže, který dnes řídí osudy našeho státu. Bezpochyby je tomu tak, že se v praktickém životě často mnohem snáze poddá a snáze se snesitelně rozřeší mnoho věcí, které v teoretickém rámci způsobily neplodné lámání hlavy.

Ale o to však podle našeho mínění nejde. Národnostní otázka je ve státě ožehavější než kdy jindy, ne snad proto, že v německém táboře několik intelektuálů nebo dogmatiků věci s neukojitelnou dychtivostí stále rozjitřuje, nýbrž že lidé, kteří o nich mluví, zosobňují jen ty síly, které se vší živelnou dynamikou tryskají z pramene vší společenské moci. Je právě faktem, že ve chvíli, co se nám Němcům ve státě, pokud jsou alespoň organisováni v sudetskoněmecké straně, vytýká, že jsme nositeli protidemokratických snah, které ve srovnání se zásadní strukturou našeho dnešního státního života jsou naprosto tomuto systému nepřátelské, dosáhli Němci ve skutečnosti ve státě stavu maximální demokratisace, pokud se tím ovšem chápe probuzení politického uvědomění i v řadách největších chudáků, tedy v řadách sociálně nejslabších, a vznik společné vůle ve smyslu pravé kolektivní vůle. To však je právě to, co vás patrně tak velice rozlaďuje. Domníváme se však, že se nemá po takové kolektivní vůli úzkostlivě pošilhávati jako po trapné skutečnosti vnitropolitického života v tiché naději, že na poli sociálních napětí dojde přece jen k nějaké roztržce, nebo se zvláštní starostlivostí předstírati, že policejní péče je skutečně nejaktuálnějším ze všech úkolů v našem státě.

Zdá se mám, že by bylo účelnější, když již se s české strany tak rádo mluví o psychologických věcech, snažiti se také o psychologické pochopení našeho chování. Pochopte konečně sudetskoněmeckou stranu jako výraz velikého a důkladného vystřídání generací v německém táboře. Zda bylo dobře, že nastalo již dnes a tak důkladně, o tom si mohou někdy v pozdějších dobách historikové a sociologové lámati hlavu. Je skutečností. Je především skutečností, protože povolalo lidi, jejichž důležitým zážitkem v mládí byl pokus úplné obnovy života, k němuž zavdala podnět veliká vlna po životní obnově, jež zachvátila celou německou mládež před válkou. Teprve uvědomíte-li si tyto skutečnosti, budete se příště střežiti, abyste výrazy vám dosud nezvyklého životního stylu považovali za symptomy čistě politických a, jak se domníváte, dnešní soustavě nepřátelských tendencí.

Je tomu již bohužel tak, že tisk může podati jen zcela slabý obraz duševního obsahu takového sjezdu jako chebského. Jen kdo má poctivý a věcný zájem, bude moci již v nejbližších dnech si přečísti referáty vyšlé tiskem, pokud jim ovšem censor neodepře uveřejněni. Kdo chce jednati politicky a odpovědně, učiní tak každým způsobem, protože zkrácené a náhodné výňatky pro tisk nemohou nahraditi úplnou znalost toho, co se skutečně řeklo, zvláště když jsou sestaveny zlomyslně tak, aby klamaly.

Jedno je však podle mého mínění po chebském sjezdu jisto, že stále ještě z veliké míry mluvíme dvojí řečí. Mám-li na mysli výroky české strany o českoněmecké otázce z poslední doby, také již před chebským sjezdem, zdá se mi, že naprosto nechcete uznati, že přistupujeme k politickým věcem s novou morálkou a že zásadně hledáme nový základ. A nečiníme-li tak, pak to ovšem není přemíra ideologie, která brání v praktickém životě konstruktivní praksi, ale je to jednání na základě poznatku prýštící z osudu tisícileté říše, ze i nejobratnější záplatování nemůže nahraditi nedostatek odvahy k zásadnímu řešení. (Souhlas poslanců sudetskoněmecké strany.)

Slavná sněmovno! Mluvíme-li někdy příležitostně s kolegy z českého tábora, musíme vždy konstatovati skutečnost nás ohromující, že se domnívají, že nemáme jiné politické ctižádosti než nahraditi pány ministry dr Czecha a dr Spinu lidmi z naší strany. Na to vám mohu jen odpověděti: Kdybychom neměli proti oběma pánům jiných námitek, než že jim byla odepřena spolupráce při uskutečnění životních poměrů v našem státě, které naši Němci ve státě žádají jako životní předpoklad a ve které doufají, musili bychom přece říci: Nepochopili jste nás! Náš poměr k dnešnímu systému a k jeho institucím veřejného života není takový, že je podceňujeme a že si nedovedeme vážiti pocty přímé spolupráce a možnosti praktického účinkování a ji poznati. Kdo nám to připisuje, usnadňuje si věc a utkví v primitivnosti. My se však nemůžeme za žádných okolností spokojiti s tím, že budeme viděti jen osobní výhody, které jednotlivcům z nás poskytuje účast na politickém životě. Tyto výhody budou teprve tehdy zajímavé, až budeme věděti, že s naším případným povoláním jsou spojeny nové předpoklady funkcionální účinnosti ve smyslu pravé dohody národů ve státě. (Souhlas.)

Namáháme-li se, abychom porozuměli náladám v českém táboře, zjistíme vždy, že v českém táboře nejsou buď schopni viděti věci, jak skutečně jsou, nebo se domnívají, že se budeme zúčastňovati politiky, která je v nejhlubším smyslu beze všech předpokladů. Tomu se však se vší rozhodností bráníme, protože jsme skálopevně přesvědčeni, že politika beze všech předpokladů neexistuje. (Potlesk.) Kdybychom se o ni pokoušeli, následovali bychom tím jen ty, kteří se domnívali, že mohou zapříti dané skutečnosti mezi obyvatelstvem ve státě, které jsou skutečně dialektickými prvky na poli, kde osudové síly provádějí své diskuse historického významu. Kdybychom tak učinili, propadli bychom témuž nevyhnutelnému osudu svých předchůdců.

Teď řeknete: Jako kdybyste se báli masy a nejste přece ničím jiným než zajatci masových nálad. Na to mohu jen odpověděti: Nikterak. Mohu se především odvolati na to, že já sám jsem v Chebu jako zpravodaj jasně prohlásil, že ze sebe nikdy neuděláme zajatce masových nálad, ani těch, které se v německém táboře objevují jako znepokojující zoufání nad státem, a to proto, že se cítíme nositeli dějinné úlohy, jejímž zdařilým řešením je poctivý mír mezi zdejšími národnostmi, a domnívám se, že jsem v Chebu nikoliv neprávem prohlásil, že již dnes jsme lepšími občany státu, protože se pevně držíme politických cílů, které začínají býti u většiny Němců v našem státě nepopulární pro přehmaty v českém táboře a pro odpor určitého tisku proti dorozumění.

Nikdo ať si nemyslí, že účinně zabrání takovému nebezpečí zpětného vývoje, bude-li se snažiti dobýti spíše optických než skutečných vítězství, využívaje náklonnosti Němců k uctivému uznání představitelů nejvyšší státní autority v politické hře a zdánlivě se chystaje postaviti všechny organisace našeho kulturního a hospodářského života proti totalitě v politickém zastupování, pokud se jí podobáme. Vždy jsou rozhodující lidé, jsou to titíž lidé, kteří stojí za těmi neb oněmi representativními silami Němců, které se v tomto státě projevily. Kdo se pouští do této tak lákavé vnitropolitické strategie, nechť nepřehlédne, že konec konců bude politicky záležeti na tom, na kterou z těchto representačních sil se budou dívati lidé jako na rozhodnou a nejlepší. (Souhlas a potlesk.)

V poslední době jsme mnoho mluvili o byrokracii. Přednesli jsme zde stížnosti nikoliv prostě z maloměšťáckého pamatování na příkoří, nýbrž na základě velmi praktického poznání. Činnost podřízeného úředníka znamená pro státního občana míru zachovávání ústavních předpisů a ta se mu ukazuje ve velmi špatném světle, více než souhrn bezpráví a neúčast na jeho velmi důležitých starostech než jako odpovědné a spravedlivé utváření životních podmínek občanů. Uznáváme však totalitu starostí státních občanů a chceme-li na základě poznatku této starosti jíti na kořen těchto neutěšených zjevů, musíme právě mluviti tak, jak jsme v poslední době činili.

V posledních dnech jsme mohli slyšeti s české strany: Všechno je správné, co říkáte, ale Německo. Nuže, nechci se zde pouštěti do velikých rozborů, chci jen poukázati na "Přítomnost" ze dne 24. června a odkázati vás na rozhovor, který měl spolupracovník tohoto časopisu s příslušníkem našeho hnutí, který tam dává velice zajímavý příklad a který asi říká (čte): Nesmí se zapomínati, že žijeme v tomto světě jsouce vázáni tradicí, že jsme se na tomto světě nenarodili v den vzniku státu a že s hlediska tohoto vývoje nás možno porovnati se ženou, která byla provdána proti své vůli, nejdříve následuje nemilovaného muže do manželství, a tam se pokouší vésti korektně a slušně manželský život, která je však nyní přivedena do tísně, protože se na ní ještě žádá, aby zapřela rodiče, protože tito nabyli ve společnosti špatné pověsti. Ani v politickém životě se nesmí na lidech žádati něco nelidského, jen tam, kde politika je psychologická a lidská, je dobrá.

Kdo se přičiní a bude sledovati oficielní prohlášení naší strany v různých dobách vývoje, bude moci zjistiti, že přes všechna tvrzení ani v Chebu nenastal přelom v naší linii. Přečtěte si jen, co Konrád Henlein řekl již v České Lípě! Pochopte přece, že jsme lidé, kteří se nemohou vysvléknouti ze své kůže, kteří jsou však na druhé straně ochotni jednati podle zásad naprosté slušnosti tam, kde řízení osudu opravdu neusnadňuje nalezení správné cesty! Pozorujte méně obtíže, které musíme skutečně překonati, ale uvědomte si fakt nové morálky, která je s hlediska státních zájmů důležitější než čilé obchodnické podrobení se, které sice ušetří okamžitých nepříjemností, ale které nese v sobě kletbu lži a neupřímnosti a které bude jednou účinkovati. (Souhlas.) Dovolte, abych končil slovy muže, který (obrácen k českým poslancům) pro vás již mnoho neznamená, který je však pro mne zosobněním počestnosti v politickém životě, dr Karla Kramáře, který mi jednou v osobním rozhovoru řekl: "Nikdy se lidé nepokusili beztrestně oklamati dějiny." My se o to nepokoušíme! (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Kut. Dávám mu slovo.

Posl. Kut: Slavná sněmovno!

Jsem dalek toho, abych prodlužoval nějakým obsáhlým projevem poslední hodiny za sedání této sněmovny. Svůj krátký projev mohl bych začíti, jak skončí zajisté pan zpravodaj o této osnově, že rozprava o novele, kterou se prodlužuje účinnost některých ustanovení tiskových zákonů, nepřinesla v projevech jednotlivých pánů řečníků nic nového, takže navrhuje, aby slavná sněmovna tuto osnovu schválila. Nepochybuji, že se tak stane, ale používám, slavná sněmovno, této příležitosti, abych přičinil k projednávané osnově několik poznámek.

Především musí vzbuditi politování každého, kdo dobře myslí se svým státem, kdo se chce dobře a zdravým pohledem dívati na vývoj našeho právního řádu, ty věčné mimořádnosti, které se objevují již několik let, bohužel, v našem zákonodárství. Slavná sněmovno, to není zdravý zjev, který vidíme v této síni, to není zdravý zjev, že se naší veřejnosti už po nějakých 6 roků začíná ústy každého zpravodaje o každé osnově: Mimořádné poměry, mimořádná doba vyžaduje, aby se dělalo něco mimořádného. Domnívám se, slavná sněmovno, že tato věčná slova o mimořádnosti budí v naší veřejnosti také určitou mimořádnou psychosu. Náš živnostník, náš výrobce, náš redaktor, náš dělník, nikdo u nás už se nedovede dívati na náš veřejný život, na svoji práci, na svůj denní chléb jinak než jenom těmi strašnými brýlemi té mimořádnosti, kterou mu servírujete v projevech všech svých řečníků, všech svých zpravodajů a v motivaci všech svých osnov. Tyto mimořádnosti musí vzbuditi pochopitelnou reakci všude, hospodářský život na to reaguje. Domnívám se však, že poměry nejsou tak mimořádné, jako slavná sněmovna to chce v projevech svých pánů zpravodajů a ve svých osnovách tvrditi.

Slavná sněmovno! Máme tu zase další mimořádnost a prosím vás upřímně a prosím vás lidsky, co chcete těmi věčnými mimořádnostmi provésti? Vždyť lid poslouchá, vždyť redaktoři se vám přizpůsobili, vždyť každý člověk už je naplněn vírou, že je nutno se semknouti pro budování určité společné věci, a stále a stále přicházíte s tím, že opět mimořádné poměry něco vyžadují. Ale za rok, když znovu novelisujete a když znovu prodlužujete takovou osnovu, zjišťujete, že se absolutně nic neprovedlo.

Slavná sněmovno, co to bylo tenkráte za veliké volání, za krásné a duchaplné články, když, tuším, pan posl. Stivín, jako autor novelisovaného §u 14 a) této osnovy, přišel. Tehdy se v kuloárech sněmovny chodilo a říkalo, že se rodí obrovská věc v naší ústavě, a tak se nám dostal do našeho zákona na ochranu republiky, do našich tiskových zákonů onen klasický paragraf 14 a), který stanoví, že má býti trestán každý, kdo se dopouští násilí na někom, kdo je přívržencem republikánsko-demokratické státní formy.

Račte jíti, slavná sněmovno, do statistik, které vám ukazují, proč byli naši lidé souzeni, proč byli u nás lidé odsouzeni, a budete viděti, že za celé dva roky po tom hrozném harangování s tímto velikým demokratickým objevem u nás, neexistuje jeden jediný případ, pro který by byl někdo odsouzen z tohoto důvodu.

Slavná sněmovno, začali jsme toto zasedání mimořádností, zmocňovacím zákonem, a tak je také správné a odpovídá duchu této sněmovny, když toto zasedání také mimořádností budeme končit. Pan zpravodaj jistě bude čekat na nějaké věcné důvody, které budou vzneseny proti této osnově. Bylo by to, s prominutím, nošením dříví do lesa, kdyby měl někdo s tohoto místa opakovat a přemílat všecko to, co bylo proti této osnově, když byla r. 1933 přijímána, s tohoto místa promluveno, co bylo napsáno atd. My jsme zaujali již tenkrát odmítavé stanovisko, řekli jsme své důvody jednak ústy svých parlamentních zástupců, jednak také ve svém tisku, a já, bohužel, musím se odvolati jenom na to, co již tenkrát bylo řečeno.

Ale já jsem měl příležitost upozorniti v jedné z nedávných schůzí na jednu věc, která je také důležitá pro posuzování tak vážné otázky. Já bych, prosím, koncedoval pánům, kteří to tvrdí, nutnost takového určitého mimořádného oprávnění zastavovat časopisy ve státě, který ve své ústavní listině má tiskovou svobodu, koncedoval bych jim, řekněme, i možnost ústavnosti této osnovy. Ale, slavná sněmovno, já jsem tu mluvil o té nemožné věci, která se u nás stala s naším ústavním soudem, a budete-li mít svědomí, račte se podívat na včerejší pořad schůze posl. sněmovny. Jako osmý bod se vám tam objevila najednou volba terna posl. sněmovny na jmenování člena ústavního soudu pro presidenta republiky. A račte se podívati na pořad dnešní schůze! Tento bod vám tam už úplně zmizel, už tam zase není a už ten parlament, který žádá od každého, i od toho posledního člověka, od nejposlednějšího chudáka, aby měl svého soudce, aby byl podřízen svému soudci, ten parlament, slavná sněmovno, si vyřadil svého soudce. Tento parlament nám mluví o demokracii, o ústavě, a tu ústavu sám porušuje!

Slavná sněmovno, všechny další poznámky musím, bohužel, ponechati stranou, protože člověk se rdí za ty, kdož tento stav zavinili. Jestli vám není líto toho, co se s naším právním řádem děje, já svou věc myslím poctivě.

Osnovy tiskové, všechno, co se děje s naším tiskem, žádná věc tisková není odtažitelná od pojmu redaktora. A vy jste přijali včera zákon o redaktorech, zákon, který částečně splňuje 15 roků trvající veliký zápas, jejž vedla československá žurnalistika o aspoň částečné uznání svých lidských a stavovských práv. Když se tak díváme na všechny tyto tiskové osnovy, věřím vám, že chcete mít dobrý tisk, že chcete mít tisk svědomitý, takový, který by stál na výši národa, jeho politické úrovně i jeho politického mezinárodního významu. (Výkřiky.) Ale musíme začíti od novinářů a musíme se jít podívat, jak u nás vypadají novináři sociálně. Máme u nás, pane kolego, určitou novinářskou elitu, 10 lidí s desetitisícovými gážemi, kteří nám píší krásné mravoučné úvodníky, kterých snad nikdo nečte, a pak máme v našich redakcích legie skutečných kuliů, kteří dělají za pár stovek to, co vy nazýváte veřejným míněním. Jsou redakce, kde se také spí na kavalcích, kde pracovní doba trvá tak dlouho, že redaktor ani nemůže jíti domů. To by byly věci, o kterých by se bylo mělo mluvit u příležitosti osnovy zákona o redaktorech.

Osnovou, jež byla předložena, dostalo se novinářům velmi malého daru, ač tu musím říci s tohoto místa, že si zasloužili od této sněmovny, aby byli lépe posuzováni. Domníval jsem se, že se někdo z poslanců neredaktorů ujme slova, aby vytyčil a zdůraznil velký význam žurnalistiky a jejího poslání. Bohužel, nestalo se tak, a jsem tudíž skutečně povinen svému vlastnímu stavu, abych poděkoval kolegům, kteří se přičinili aspoň o to torso požadavků novinářského stavu, abych zejména poděkoval kolegům novinářům, kteří svedli 15 roků trvající úporný zápas, který by měla tato slavná sněmovna opravdu v jednotlivostech znát, aby viděla, kdo to byl a jací lidé, holedbající se všemožnými ideály, do poslední chvíle blokovali zákon, který patří k nejsociálnějším.

S tohoto místa a při této příležitosti musím apelovati na čsl. novináře, aby spojili své zájmové korporace a organisace ke společnému nástupu k úplnému uplatnění svých stavovských práv, a musím plaidovat i pro to, aby se novinářskému stavu a jejich životu dostalo positivní base řádnou kolektivní smlouvou. Konečně musím slavné sněmovně připomenouti slib, který byl dán čsl. žurnalistice, totiž zřízení novinářské komory. Neboť jako každý stav, i novináři chtějí státi vysoko ve svém stavu, chtějí odpovědně cítit své poslání. Budou-li novináři jednou na takové výši, které si my všichni přejeme, pak skutečně nebude potřebí, aby byly sněmovně předkládány podobné osnovy.

Musím, bohužel, prohlásiti, že z důvodů, které jsem vyslovil, nemůžeme hlasovati pro osnovu, jež se nám tu předkládá, a prosím, aby moje slova, jež jsem adresoval svým kolegům novinářům, byla přijata i slavnou sněmovnou jako ujištění novinářů, ze chtějí společně s ostatními stavy pracovati na budování svého i státu v duchu opravdové demokracie, opravdové svobody, svobody větší a větší. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)