Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Prosím o kľud.
Posl. Esterházy (pokračuje): Mlčte!
To je najväčší škandál! My
v tejto republike a najmä na Slovensku sme kresťania,
my chceme robiť politiku kresťanskú a nechceme
robiť politiku sovietsku. Vezmite na vedomie, že to
nemôže byť, choďte do Španielska alebo
do Ruska, keď chcete, ale my na Slovensku to nebudeme trpeť.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Prosím o kľud.
Posl. Esterházy (pokračuje): My na
Slovensku budeme držať každopádne pri tom,
aby tá sovietská vláda, ktorá je podporovaná
od vlády koaličnej, zmizla. (Výkřiky
komunistických poslanců.) A poneváč
tá vláda trpí, aby mládež tuná
ešte v takom smysle sovietskom bola vyučovaná,
preto nemám k nej dôveru a preto nemôžem
hlasovať pre túto devalváciu. (Potlesk poslanců
kraj. křesť. soc. strany.)
Místopředseda dr Markovič (zvoní):
Ďalsím rečníkom je pán posl.
Zápotocký. Udeľujem mu slovo. (Výkřiky.
- Místopředseda dr Markovič zvoní.)
Prosím o kľud!
Posl. Zápotocký: Pánové, já
chci precisovati stanovisko naší komunistické
strany k prováděné devalvaci československé
měny. Včera v rozpočtovém výboru
prohlásil pan předseda vlády dr Hodža,
že je potřebí si uvědomiti (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.), že zásah
do naší měny je zároveň zásahem
do vlastního svědomí. Koaliční
vláda již po druhé zasahuje do československé
měny a odbourává československou měnu,
to znamená podle pana předsedy vlády, že
již po druhé zasahuje do svého vlastního
svědomí a odbourává je - patrně
proto, aby měla dostatek nesvědomitosti ku provedení
nových útoků na krisí vyčerpané
vrstvy pracujícího lidu.
My samozřejmě nesouhlasíme s takovým
nesvědomitým zásahem a nesouhlasíme
s měnovými experimenty, které nejsou žádnou
cestou, která by vedla z nynější krise.
My plně souhlasíme se stanoviskem našich francouzských
soudruhů, kteří, když přišla
vláda Blumova s devalvací franku, prohlásili,
že všechny experimenty tohoto druhu poškodily až
dosud vždy pracující obyvatelstvo a po mohly
k větším ziskům bursovním spekulantům
a velkoprůmyslníkům.
Jestliže se zde u nás poukazovalo, že komunisté
ve Francii pro devalvaci hlasovali, pak je potřebí
upozorniti, že komunistická strana francouzská
tak jako komunistická strana Československa nesouhlasí
s podobnými měnovými experimenty, staví
se proti nim. Jestliže z politických důvodů,
aby nebyla poražena vláda Blumova - a to my docela
otevřeně přiznáváme - a nepřišla
po ní vláda reakční, komunisté
hlasovali ve Francii pro devalvaci, když nemohli prosaditi
svoji cestu, to je druhá otázka. (Posl. Slavíček:
A budete také hlasovat?) Proč bychom hlasovali,
z jakých politických důvodů, pane
kol. Slavíčku, my bychom měli hlasovati
zde pro devalvaci? To je vaše koaliční starost.
Kdyby šlo, pane kol. Slavíčku, o otázku
vytvoření lidové vlády a lidové
fronty u nás v Československu, tak bychom tuto otázku
posuzovali politicky. (Výkřiky poslanců
slovenské strany ľudové.) Samozřejmě,
pánové, politicky bychom posuzovali tuto otázku,
aniž bychom k ní měnili své hospodářské
stanovisko. Kdybychom my, pánové, měli upravovati
cestu z dnešní krise, pak bychom to dělali
jinak než devalvací československé měny.
(Výkřiky.) Ano, my bychom zasáhli
ty pány, z nichž přede mnou jeden se tak rozčiloval,
pan hrabě Esterházy, zasáhli bychom
maďarské velkostatkáře i české
velkostatkáře (Výkřiky: Uhlobarony!),
uhlobarony, samozřejmě, karteláře
(Výkřiky: Židovské karteláře!),
i židovské karteláře, ale také
ty křesťanské; pánové nesvádějte
to jen na židovské karteláře, ti křesťanští
karteláři, které vy hájíte
(Výkřiky posl. Hlinky.), patří
se židovskými do jednoho pytle, pane Hlinko,
a vy se za ně stavíte.
My jsme svoji cestu, kterou bychom šli, naznačili
již loni při projednávání rozpočtu,
a to je tato cesta: upustit od uvrhování všech
břemen na bedra všeho pracujícího lidu,
na bedra středního stavu, maloživnostníků
a malorolníků, úřednického
stavu, kteří všichni jsou již dnešní
krisí vyčerpáni, a jíti na ty, kteří
mají, kde jest si co ještě vzíti, uskutečnit
v praksi heslo: ať platí bohatí! (Potlesk
komunistických poslanců.)
Nyní se chci zabývati otázkou, jak k devalvaci
přišlo a co vláda slibovala. Ještě
12. září pan předseda vlády
dr Hodža mluvil k novinářům o
příštích a nejbližších
úkolech československé vlády a prohlásil
(čte): "Vláda přistupuje k řešení
naléhavých úkolů hospodářských
a je přesvědčena, že je nutno nejprve
začíti na vnitřním trhu. Nutno zvednouti
konsumní schopnost. S drahotou si nezahrávejme!
" - To prohlásil pan předseda vlády
12. září. Nejdříve se bude
zvedat konsumní schopnost vnitřního trhu
a s drahotou si nesmí nikdo zahrávat. Pánové,
nebylo u nás v poslední době právě
provedeno bezohledné zdražovací tažení
proti konsumentům, proti širokým vrstvám
obyvatelstva? Chce někdo popírat, že si u nás
spekulanti setsakramentsky zahráli? Chce někdo popírat,
ze u nás v poslední době nebylo horentně
zdraženo maso, tuky, uhlí, mouka a řada jiných
předmětů, zkrátka, že byl podniknut
útok na konsumní schopnost širokých
pracujících mas a širokých vrstev občanstva?
Prosím, to se stalo v době, kdy jest u nás
stále přes všechny ty fanfáry, že
nezaměstnanost klesá, ještě půl
milionu nezaměstnaných, kteří jsou
nezaměstnáni již 6 roků. Vždyť
tito nezaměstnaní požívají bídné
podpory, v době, kdy jsou u nás nízké,
přímo žebrácké mzdy dělníků,
v době platových srážek státních
zaměstnanců a zřízenců, v době
krajně neutěšené situace středních
vrstev, malorolníků a maloživnostníků,
v této době nezřízený útok
kartelářů a zdražovatelů na existenci
pracujícího lidu a širokých vrstev občanstva
je opravdu zločinným útokem.
A co udělala vláda, která ústy p.
předsedy vlády prohlásila, že první
její starostí bude zdvihnouti konsumní schopnost
vnitřního trhu? Nic neudělala. Místo
aby se postavila na ochranu širokých konsumních
vrstev, místo aby prováděla opatření
proti zdražování, přichází
s devalvací, která jen zvětšuje nebezpečí
spekulačních útoků a zdražování.
Předložená osnova zákona o devalvaci
měny znamená podlomení konsumní schopnosti
na vnitřním trhu a znamená nebezpečné
zahrávání si s drahotou. Tak vypadá
skutečnost po prohlášeních, která
byla činěna. Nám se říká
a dokazuje, že k těmto opatřením, která
se činí, donucují nás události
na zahraničním měnovém trhu. Opatření
činěná jsou prý vynucena devalvacemi,
které byly provedeny kolem nás, hlavně a
především se poukazuje na Francii a devalvaci
francouzského franku. (Posl. Sivák: Tam ste vy
umožnili devalváciu! Keby vaši tovaryši
neboli hlasovali za devalváciu nebola by bývala
devalvácia a vláda Blumova by padla.")
A to je to, co vy byste chtěli a co my nechceme. Docela
otevřeně říkám: Naším
zájmem není, aby vláda Blumova padla, není
to zájmem našich francouzských soudruhů,
a dovedeme v takovém případě z politických
důvodů a ohledů, abychom zabránili
příchodu reakce, přinášeti oběti.
Vy nám dáváte za příklad Francii.
Dobře. My jsme již řekli, že nesouhlasíme
plně s politikou měnovou, která se provádí
ve Francii, a nesouhlasili s ní také ani francouzští
komunisté. Když se již dovoláváte
nyní Francie, je nutno se podívati, co ve Francii
předcházelo provedení devalvace. Blumova
vláda vrátila před devalvací státním
zaměstnancům a zřízencům platové
srážky. Zatím co reakční buržoasní
vláda proti státním zaměstnancům
a zřízencům podnikla útok, Blumova
vláda to napravila tím, že vrátila srážky,
zvýšila platy a mzdy. Ve Francii bylo provedeno zvýšení
dělnických mezd po bojích a stávkách
dělnictva a Blumova vláda neposílala proti
dělníkům policii a četníky,
aby lámali dělnické stávky a boj.
(Posl. Hlinka: čo ste robili v Paríži?)
Dostali tam nářez fašisti, za které
vy se stavíte. To jsme robili. Toužíte po tom
také? Můžete ho dostati někdy též.
(Potlesk poslanců strany komunistické.)
Blumova vláda mimo to uzákonila zkrácení
pracovní doby, zavedla ve státních podnicích
40hodinový pracovní týden a provedla řadu
ještě jiných opatření. Může
zde býti zase diskuse a kdybychom diskutovali o tom, zdali
považujeme tato opatření za dostatečná,
to je druhá kapitola. Já zde stavím jenom
otázku, co se udělalo u nás před devalvací
ve prospěch zlepšení koupěschopnosti
širokých vrstev pracujících. U nás
také jsou a byly k řešení naléhavé
otázky. Vezměte si státní zaměstnance
a srážky prováděné na platech
státních zaměstnanců. Při projednávání
rozpočtu na rok 1936 v listopadu 1935 sliboval pan ministr
financí dr Trapl, ve svém prohlášení
v rozpočtovém výboru, že vláda
bude uvažovati o tom, aby od pololetí rozpočtového
roku, to jest od 1. července 1936 byly, když ne úplně,
tedy alespoň částečně platové
srážky státních zaměstnanců
a zřízenců odbourány. To byl slib
pana ministra financí. Uskutečnil se ten slib, udělal
se vůbec nějaký náběh k uskutečnění
slibu, bylo něco 1. července 1936 státním
zaměstnancům a zřízencům z
platových srážek vráceno? (Posl.
Sivák: Keby to boli urobili, nemali by ste dneska proti
čomu hovoriť!) Kdyby to urobili, tak bychom o
tom samozřejmě dneska nemluvili, můj moudrý
pane! Tedy vláda neprovedla vrácení výplatního
termínu z 10. na 1. I to se teprve dnes znovu slibuje,
že se to snad od 1. ledna 1937 provede. Tedy ani taková
maličkost jako vrácení výplatního
termínu na 1. se nestala. Platové srážky
státních zaměstnanců a zřízenců
podle našeho přesvědčení měly
býti dříve státním zaměstnancům
a zřízencům vráceny, než se přikročilo
k devalvaci. To byla důležitější
a naléhavější otázka. Ale když
vláda dovedla svolati zvláště parlament,
aby mohla provésti devalvaci, tak jej měla svolati
daleko dříve k provedení těchto věcí.
Druhou otázkou je otázka nezaměstnaných.
V zimě minulého oku a letošního roku
nezaměstnaní v naší republice podávali
svoje požadavky. Poukazovali na svoji vyčerpanost
po 6leté nezaměstnanosti a žádali určité
zvýšení podpor v nezaměstnání.
Jak vypadají podpory v nezaměstnání
u nás? Nebudu o tom citovati žádný komunistický
názor, nýbrž cituji názor oficielní,
ministra soc. péče, který říká
(čte): "Aniž bych zacházel do detailů,
považuji za svoji povinnost zdůrazniti, že podpory
v nezaměstnanosti v řadě jiných států
převyšují absolutně i relativně
podpory nezaměstnaných u nás. Setkal jsem
se se zjevem, že i nejvyšší úředníci
státu, i důstojníci byli toho názoru,
že podpory činí u nás 10 ažaž
20 Kč pro nezaměstnaného denně, zatím
co stravovací lístky činí 10 až
20 Kč týdně". (Výkřiky.)
Prosím, to je oficielní prohlášení
ministra soc. péče. Jsou u nás ještě
takoví páni - a jsou to vysocí státní
úředníci - kteří se domnívají,
že nezaměstnaný dostává u nás
10 až 20 Kč denně, a zatím dostává
10 Kč týdně. Prosím, je 10 Kč
týdně nějakou podporou? Může
se to vůbec zvát podporou? (Posl. Ivák:
Hlasujte za to, aby sa to zrušilo.!) Vy jste chytrák,
vy jste strašlivý chytrák. (Posl. Ivák:
Povedáte, že to nic neni!) Není to žádná
podpora, je to mizerná almužna. Chcete nezaměstnaným
pomáhat tak, že byste jim ještě i tu almužnu
vzali? (Posl. Ivák: Nie! Almužna sa nedáva
tým, ktorí sú i práce schopní
a ktorí by chceli pracovať!) Proč
mu nedáte víc? (Posl. Ivák: Ale dajte
mu prácu!) Kdo je povinen dávati práci?
Kdo chce vládnouti, má se také postarat aby
lidé mohli pracovat. To je naše stanovisko. (Potlesk.)
Když my budeme vládnouti, tak se o to budeme starati,
aby lidé měli práci. To budeme považovati
za svou první starost. Sovětský svaz o tom
podává důkaz. Bolševici tam, kde vládnou,
se starají, aby lidé měli práci. Tak
je, milý pane!
Nezaměstnaní tedy podávali své požadavky,
chtěli svolati svůj sjezd. Vláda sjezd nezaměstnaných
zakázala, prý ze strachu o klid a pořádek.
Nezaměstnaní podali memorandum panu předsedovi
vlády dr Hodžovi. V dubnu letošního
roku pan předseda vlády memorandum převzal.
Já jsem sám vedl deputaci nezaměstnaných
k panu předsedovi vlády. Pan předseda vlády
slíbil deputaci nezaměstnaných, že vláda
bude o jejich požadavcích, které byly v memorandu
vysloveny, jednati a že jim dá také odpověď.
Do dnešního dne vláda neměla času
o těch věcech jednati. Celý půl roku
nedostali nezaměstnaní přes slib pana předsedy
vlády žádnou odpověď. A když
jsem včera pana předsedu vlády interpeloval
v rozpočtovém výboru, odpověděl
mi pan předseda vlády: "No, že nedostali
nezaměstnaní žádnou odpověď,
jakou odpověď bychom jim mohli dát? Žádná
fráze nezaměstnané nenasytí."
A říká: "Když se mne ptáte,
co jsme udělali pro nezaměstnané, tak vám
odpovídám, provádíme devalvaci."
To byla odpověď pana předsedy vlády
na požadavky nezaměstnaných, na požadavky
půl milionu hladových lidí, kteří
žijí v bídě se svými rodinami,
kteří chtějí pracovat a rádi
by pracovali, ale nemohou práci dostat. Vy se oháníte
pořád tím: Podporování je nemravné,
práce je lidem třeba. Ale co mají ti lidé
dělati, když práci nedostávají?
Na to odpovězte, když chtějí pracovati.
Jsou celé statisíce dělníků,
kteří jsou ku práci ochotni, kteří
se nabízejí a nakonec nedostanou ani práci,
ani podpory, poněvadž podle vás práce
není a podpory jsou nemravné. Tak ten půl
milionu nezaměstnaných dělníků
má zmírati hladem. (Posl. Ivák: V Rusku
ste si to spravili lepšie, tam ste vystrieľali,
čo nepracovali, alebo čo nemohli pracovať!)
To by člověk daleko zacházel, kdyby měl
s vaší moudrostí polemisovat. Podle našeho
názoru otázka podpor nezaměstnaným
je důležitější než otázka
devalvace. Devalvací, jak myslí pan předseda
vlády, neřeší se existence nezaměstnaných,
a proto zvýšení podpor nezaměstnaným
a opatření práce nezaměstnaným
mělo býti provedeno dříve než
devalvace československé koruny.
Je tu další otázka, a to otázka dělnických
mezd. Budeme-li o této otázce mluviti, je nepopiratelné,
že mzdy dělnictva v Československu jsou stlačeny
pod evropskou úroveň. To není mínění
naše, komunistické, zase cituji oficielní výrok
pana ministra soc. péče, který říká
(čte): "Snižování mezd,
které v naší jinak vyspělé republice
Československé jsou pod evropským průměrem,
vedlo by ke zmenšení koupěschopnosti širokých
pracujících vrstev, ke zmenšení tuzemské
spotřeby a omezení výroby i k dalšímu
propouštění zaměstnanců."
Pan ministr soc. péče zde mluví o tom, že
mzdy našeho dělnictva jsou daleko pod evropským
průměrem, jsou daleko horší než
v jiných kapitalistických zemích.
A co zase vláda dělá v těchto věcech?
Uvedu jeden praktický příklad. Ve Mšeně,
v textilní fabrice, která patří Mauthnerovu
koncernu, byl proveden útok na dělnické mzdy,
zavedena racionalisace, t. zv. bodový systém a pomocí
racionalisace snižovány dělnické mzdy.
Mauthner klade požadavek, že základ dělnických
mezd pro další vypočítávání
platu musí býti snížen o 10 %. 1300
textilních dělníků však zahájilo
boj proti tomuto kapitalistickému útoku na svou
existenci, stávku, a to jednotně všichni dělníci,
ať patří do kterékoliv politické
organisace; ať jsou křesťanskými sociály,
soc. demokraty, nár. socialisty nebo komunisty, všichni
jednotně vstoupili do stávky. Stávka trvá
dnes 17 neděl. Dovedete si představit, co znamená
pro textilního dělníka s jeho rodinou 17nedělní
stávka? A vytrvávají solidárně
a jednotně. Měli byste se vy, páni, kteří
máte křesťanské svědomí,
jít podívat do Mšena mezi křesťansko-socialistické
dělníky, kteří tam 17 neděl
solidárně stávkují a bijí se
proti kapitalistickému útoku a vyděračství
za zlepšení svých existenčních
podmínek. Po 17 nedělích odmítá
Mauthner vyjednávání o skončení
stávky (Výkřiky.) a dovolává
se toho, že podal vládě memorandum, ve kterém
žádá splnění některých
požadavků, a praví, dokud vláda na toto
memorandum neodpoví a nesplní jeho požadavků,
že on nevyhoví dělníkům a nechá
fabriku zavřenu. Taková je poslední odpověď
tohoto kartelářského útočníka
proti pracujícímu lidu. Je otázka, co dělá
vláda v těchto věcech? Dělníci
nevědí, co Mauthner chce, a ani odborové
organisace nevědí, jaké je to memorandum
a jaké klade požadavky. Když žádaly
odborové organisace - ne komunistické, nýbrž
všechny ostatní odborové organisace - aby bylo
toto memorandum uveřejněno, aby dělníci
věděli, co vlastně Mauthner na vládě
požaduje, proč se o jejich požadavcích
nejedná a proč jsou takovým způsobem
vyhladovováni, řeklo se: memorandum nemůže
býti uveřejněno. Kde to jsme? Kapitalista
žádá na vládě splnění
nějakých požadavků a proto 1300 dělníků
hladoví. Dělníci nevědí proč
a zač a vláda k tomu klidně přihlíží,
vláda nic v těch věcech nedělá.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Když mluvíme o nízkých, bídných
mzdách u nás, které jsou stlačeny
na tak nízkou úroveň včera v rozpočtovém
výboru, když mluvil o devalvaci a zdražování,
odvolával se pan předseda vlády na to a říkal,
že se nemusíme obávati zdražení,
poněvadž prý vyjednával se Svazem průmyslníků,
který se zaručil, že kde nejde o výrobky
z dovezených cizích surovin, nepřikročí
ke zdražení. Klade si při tom jen jednu podmínku.
Pan předseda vlády citoval tu podmínku Svazu
průmyslníků (čte): "Průmysl
žádá vládu i interesované kruhy
dělnické, aby v obtížné situaci
za devalvace nepřicházely s požadavky, které
by natrvalo ztěžovaly průmyslu domácí
a zahraniční soutěživost."
Co to znamená? Kapitalisté využili šestileté
krise ke stlačení dělnických mezd
na japonské přímo minimum a teď říkají:
My nebudeme zdražovati, ale dělníci se musejí
s těmito bídnými mzdami, i když bude
konjunktura, spokojiti, nesmějí žádati
žádného zvýšení svých
platů, a když to dělníci nebudou žádati,
tak nebudeme zdražovati. (Hlasy: Co to zdražování
teď?) Co to nynější zdražování,
co ty kapitalistické zisky, které se vydělávají,
a ty kapitalistické zisky, které má ještě
přinést průmyslníkům a kapitalistům
nová konjunktura, která se slibuje od devalvace
a pod.? Dělníci mají tedy vyjíti úplně
naprázdno. Jak si to kapitalisté představují,
o tom píše docela otevřeně "Börsen-Courier",
který říká (čte): "Mzdové
hnutí nemůže býti u nás prosazeno.
Také ne zvýšení platů, ze stejného
důvodu, poněvadž jednotlivý úředník
nemá mocenských prostředků proti svému
šéfovi. S divokými stávkami není
třeba počítati, předpokládajíce,
že si nedáme líbiti to, co se odehrává
ve francouzském hospodářství. V Československu
byla v tomto směru prokázána vždy až
dosud blahodárná energie." Nač tedy
spoléhají kapitalisté? Že je bude vláda
proti dělníkům policajtskými a četnickými
zákroky podporovat, aby nemuseli dáti dělníkům
vyšší platy. To je spekulace československých
kapitalistů. A proto my říkáme, že
bídné mzdy dělnictva měly býti
upraveny a zvýšeny dávno před provedením
devalvace. Zvýšení dělnických
mezd je daleko naléhavější státní
požadavek, než je provádění znehodnocení
měny. A poněvadž vláda všecky tyto
věci neudělala, proto provádění
devalvace u nás v době, kdy je nízká
životní úroveň pracujících
mas, kdy jsou mizerné platy státních a veřejných
zaměstnanců, kdy jsou bídné dělnické
mzdy, žebrácké podpory nezaměstnaných
a katastrofální bída středních
stavů, je experimentem zvláště nebezpečným.
Říká se nám, že devalvace je
nutná ke zlepšení zaměstnanosti a k
rozšíření hospodářského
života a že, kdyby nebyla devalvace provedena, poklesl
by náš vývoz, náš export. Tedy
z exportních důvodů je potřebí
prováděti devalvaci. Nejsme nepřáteli
exportu, nejsme jistě proti tomu, aby se výrobky
vyvážely, aby se tím výrobě pomáhalo,
ale stavíme otázku, zda jednostranná exportní
politika je u nás správnou cestou k nápravě.
Není žádnou tajností, kdyby se měla
využíti plná kapacita naší výroby,
že by musil náš vývoz při dnešních
poměrech činiti alespoň 40 % výroby.
Že bychom však mohli jakýmikoliv měnovými
operacemi, jakýmkoliv znehodnocením československé
měny dosáhnouti toho, abychom svůj vývoz
při dnešních poměrech zahraničního
světového trhu zvýšili na 40 % výroby,
o tom nikdo nemůže vůbec snít a nikdo
tomu také v Československu nevěří.
Chci uvésti jen jeden doklad o našem exportu, totiž
náš cukr. Můžeme poskytovat ještě
větších výhod exportu cukru než
doposud u nás poskytujeme? Absolutně nemožno.
Jak věci vypadají? Výrobní cena 1
kg cukru činí u nás 1.30 Kč. Ti, kteří
počítají nejvýše, připouštějí,
že může dělat 1˙50 Kč. Do
toho je započítána cena řepy, výrobní
náklady a vůbec vše. Výrobní
cena cukru je tedy 1.30 Kč až 1˙50 Kč,
ale my tento cukr vyvážíme za hranice za 50
až 80 hal. za 1 kg. Může býti větší
dumping u cukru, když ho prodáváme 50% pod
výrobní cenou? A teď se podívejte, jak
to vypadá s vývozem našeho cukru při
těchto dumpingových cenách. R. 1927 jsme
vyvezli 800.000 tun cukru a dnes přes dumpingové
ceny vyvážíme 130.000 tun. Vývoz tedy
poklesl při těchto dumpingových cenách
šestinásobně. Co to znamená? (Posl.
Bezděk: Zadarmo to alespoň nedáváme!)
Ale podívejte se: Říkáte, že
toho dáváme málo zadarmo ven, ale abychom
to mohli takto zadarmo ven dávat, prodává
se u nás jeden kilogram cukru za 6˙30 Kč. Výrobní
cena cukru je 1.30 Kč, za 50 hal. jej prodáváme
do ciziny a 6˙30 Kč jej platí náš
konsument. Tak vypadá naše vývozní politika.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
A jaké jsou toho důsledky? V Dánsku činí
prodejní cena cukru 3˙16 za 1 kg a spotřeba
na hlavu ročně činí 54 kg. U nás,
v té příslovečné vlasti cukerní,
o které by se každý domníval, že
sladkostmi oplývá, činí cena cukru
6˙30 Kč a spotřeba na jednu osobu 24 kg. Na
Podkarpatské Rusi připadá ročně
ve spotřebě cukru na jednoho obyvatele 5 kg. V tom
je příčina naší bídy.
Příčinou naší bídy není
pevná měna, pevná koruna, nýbrž
drahota, spekulace kartelářská, nízká
životní úroveň pracujících
mas a veškerého obyvatelstva. Kdyby vláda obrátila
zřetel ke zdvihání úrovně širokých
vrstev obyvatelstva, kdyby úroveň našeho obyvatelstva
byla postavena alespoň na stupeň, na jakém
je ve velkých státech západoevropských,
ve Francii, v Anglii, nebo ve Spojených státech
severoamerických (Předsednictví převzal
místopředseda dr Markovič.), mohli
bychom naši výrobu zvýšiti o 40 % a mohli
bychom to, co u nás vyrobíme, také doma spotřebovati.
Tak by se dalo odpomoci.