Místopředseda Mlčoch (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Ježek.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno!

Dovolte, abych jménem našeho klubu přičinil několik poznámek k osnově zákona, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. Nebudu ve své řeči následovati předcházejícího řečníka v tom, abych se této věci posmíval. My jsme daleci toho, abychom snižovali tuto věc nějakým posměchem proto, poněvadž je to věc, která je obvyklá u států i velmi demokratických. Proto budeme tuto věc jen věcně posuzovat. My zejména nevěříme, že tak mnozí, kteří zde v posl. sněmovně dělají si z této osnovy vtipy a posmívají se, myslí to také doopravdy. Kdyby šlo na př. o staré rakouské válečné medaile a řády, možná že by mluvili v této sněmovně o této věci příznivěji.

Vítáme, že bude odstraněn dnešní chaos, dnešní poměr, který byl naprosto neudržitelný. Dnešní stav byl sice úředně označován jako demokracie. Bylo za tohoto stavu mluveno proti řádům, proti vyznamenáním, proti titulům, ale ve skutečnosti se tyto tituly a řády v Československé republice klidně užívaly. Při různých příležitostech, při recepcích a slavnostech, kde byli přítomni naši lidé, kteří mají řády jiných států, nosili tyto řády, ačkoliv k tomu nebylo žádného zákonného podkladu. Čtu často v novinách titul "papežský komoří dr Rückl", tedy opětně titul honosný, který podle našich demokratických řádů je vlastně zakázán. A tu jsme jistě všichni rádi, že konečně tento chaos má být odstraněn a že má být v této věci učiněn jednou pořádek. Mění se tím opětně jedno ustanovení, které sice bylo označováno za demokratické, ale které ve skutečnosti znamenalo pseudodemokracii, poněvadž stanovilo se zde něco, čeho nebylo ve skutečnosti třeba a co se ani nedodržovalo. My nesmíme také vypadat, když přijdeme do společnosti zástupců cizích států, jako ti, kdo nemají žádných zasloužilých lidí, tak jako kdyby zásluhy i o tento náš vlastní stát náležely jen příslušníkům cizích států a ne našim. Neboť my udělujeme svá vyznamenání příslušníkům cizích států, ale svým zasloužilým občanům tyto řády nedáváme. Tedy, slavná sněmovno, domnívám se, že myšlenka, úmysl, celá tendence této osnovy jest zcela správná.

Je zejména správná také z psychologického hlediska. Je nesporné, že morálka poválečná hodně utrpěla, že přinesla velmi malou obětavost u jednotlivců a že je třeba, abychom tímto ustanovením obětavost podnítili, odměnili. Když někdo skutečně pracuje záslužně pro stát, má být za tyto zásluhy odměněn. Musíme tedy pracovat k povznesení morálky a obětavosti, aby byla daleko větší zejména pro vyšší cíle. Práce pro stát měla by býti jistě konána bez odměny, ale bohužel, je to již v lidské povaze, že spíše koná se tato práce za odměnu, než, jako dnes, bez jakékoli odměny. Jsou to zejména také zásluhy v úřadech. Slavná sněmovno! Nás se velmi bolestivě dotýkal rozdíl, který jsme stále a stále zdůrazňovali, jak dříve za starého Rakouska odcházelo se ze služeb státních a jak se odchází ze státní služby nyní. Když někdo jde do pense u nás, tedy se to odbude opravdu způsobem úžasným. Jednoho krásného dne dozví se úředník, že je pensionován, a tím je všecko odbyto. O jeho zásluhách se vůbec nemluví. Tu, myslím, že je zcela správné, jestliže budeme hodnotiti a odměňovati práci, která se dála přímo pro naši republiku. Jestliže se bude hodnotiti určitými viditelnými vyznamenáními a odměnami. Na druhé straně jestliže úředník, odcházející po určité době do pense, po záslužné práci pro stát, obdrží uznání ve formě titulu nebo povýšení. Je to zejména nutné nyní, kdy musíme tlačiti na staré úředníky - vzhledem k tomu, že jsou zde mladé síly - aby co nejrychleji šli ze svých míst do pense, aby na odpočinek odcházeli uspokojeni a nešli s roztrpčením a pocitem křivdy, která se jim stala. (Posl. Špaček: Nebo s papírem, který si mohou dáti na kabát!)

Slavná sněmovno! Je také důležité, aby rozumným používáním vyznamenání a rozumným používáním titulů se podnítila dobročinnost u jednotlivých kruhů a jednotlivců v Československé republice. Je zde otázka darů. Je zde otázka podpory zejména uměleckých akcí. Upozorňuji na to, že řada galerií a obrazáren u cizích států vznikla pouze z dobročinnosti jednotlivců. U nás, bohužel, takových jednotlivců ve velkém počtu nemáme. Je tu příležitost, aby právě těmito vyznamenáními, odměnami a tituly se podnítila dobročinnost, která by směřovala k vybudování těch institucí, kterých dosud u nás postrádáme.

A nyní, slavná sněmovno, dovolte, abych přešel k druhé části své řeči, která sice logicky souvisí s částí první, ale která přece bude míti jinou toninu než první část. Část první dotýkala se vlastně pouze věci samé. Poněvadž jsme věcně "pro", mohli bychom nejen mluvit s těchto míst pro tento nový zákon, ale dokonce bychom mohli i hlasovat pro něj. Ale i když mluvím s věcného hlediska pro tuto věc, musím říci, proč přes tento věcný souhlas, který máme k této osnově, přece jen pro ni hlasovat nemůžeme. Nemůžeme hlasovat pro tuto osnovu proto, poněvadž nevěříme, že nynější vláda za dnešní konstelace bude udělovati vyznamenání podle skutečných zásluh, podle zásluh o stát, nýbrž podle smutných zkušeností, které máme s politickým klíčem, se obáváme, že budou také udělována podle politického klíče, že zásluhy nebudou se měřiti podle činů, nýbrž podle velikosti jednotlivých politických stran. To je věc, proti které jsme. A mám zde opětně důkazy, že dnešní stav, ve kterém je naše politika a administrativa, svědčí o neobyčejném zpolitisování, o tom, že politický klíč zasahuje i do státní administrativy, která má být věcná, objektivní a má stát nad každým stranickým zájmem.

A tu se zmíním o velmi zajímavém případu, který je velmi charakteristický pro naše politické a administrativní poměry.

15. a 16. srpna letošního roku konal se sjezd Unie železničních zaměstnanců v Praze. K tomuto sjezdu - sjezdu jedné politické strany, jedné politické odborové organisace - vydal ředitel aktivní kontroly ministerstva železnic p. Czuřík tento výnos (čte):

V Praze dne 24. července 1936. Pan ...., titul, jméno, adresa, přednostovi stanice a veliteli ozbrojených strážných oddílů železničních, číslo to a to, stanice. - "Celostátního sjezdu dopravních zaměstnanců 16. srpna 1936 v Praze zúčastní se všechny složky železničních zaměstnanců." - Tedy prosím: ne sjezdu sociálně demokratické "Unie", nýbrž celostátního sjezdu dopravních zaměstnanců v Praze - to je úřední výnos. "K nim patří, a to ne v poslední řadě, členové ozbrojených strážných oddílů železničních. Tito snaživí a obětaví zaměstnanci, jimž se právě v těchto dnech dostalo zvláštního uznání p. ministra železnic za vzorný výkon služby, nevystoupili dosud na veřejnost a je mým přáním" prosím, to je šéf oddělení, který vede tuto aktivní kontrolu - "aby se v semknutých řadách, v bezvadném stejnokroji a bezvadné výstroji a výzbroji zúčastnili v největším počtu manifestačního průvodu železničních zaměstnanců dne 16. srpna 1936 v Praze. (Posl. Jiráček: Ten by za to dostal vyznamenání!) Já právě čekám, že za to dostane hvězdu Zlatého lva.

Dále je v tomto úředním výnosu: "Očekávám, že jako velitel strážného oddílu železničního se postaráte, aby účast členů ozbrojených strážných oddílů železničních byla co největší, aby se tento nový železniční útvar ukázal veřejnosti jako skutečná součást modré armády, která byla a je vždy připravena chrániti nejen železniční majetek a dopravní bezpečnost, nýbrž i zájmy celého státu. Počítám proto s největší účastí ozbrojeného strážného oddílu železničního, ovšem bez jakéhokoliv nátlaku (Výkřiky.) a bez újmy vlastního výkonu strážní služby. V průvodu půjdou členové ozbrojených strážných oddílů železničních v trojřadu za hudbou." - Je na tom razítko administrativní kontroly ministerstva železnic, podepsán Czuřík. Při tom ovšem ani slova o tom, že by šlo o podnik soc. demokratické "Unie".

Následuje dne 31. července téhož roku druhý výnos č. 40.405/36:

"V Praze dne 31. července 1936. Aktivní kontrola ministerstva železnic. Pan přednosta stanice a velitel OSOŽ č. v (jméno stanice). K dopisu hořejšího čísla ze dne 24. července 1936 oznamuji toto: Jelikož nebylo dáno svolení, aby členové OSOŽ zúčastnili se manifestačního průvodu v Praze dne 16. srpna 1936 v plné výzbroji, nechť nastoupí ve stejnokroji jen s opasným řemenem bez pouzdra a s náramenní páskou, tedy bez opakovací pistole a obušku. Řemení nechť je vyčištěno a vyleštěno. Účast psovodů se psy v průvodu je nepřípustna. Jinak očekávám, že účast členů OSOŽ bude co největší, zejména když se tomuto novému útvaru strážní služby železniční dostalo obzvláštního vyznamenání vyslovením uznání a spokojenosti p. ministra železnic, které bylo tlumočeno v úředních listech všech ředitelství státních drah. L. Czuřík, vrch. administrativní ředitel."

Slavná sněmovno! Konstatuji k této věci, že tím nebyla celá věc ukončena, že na jednotlivých stanicích byly vyvěšeny přímé výzvy k tomu, aby se železničáři zúčastnili průvodu, podepsané opětně vrchním administrativním ředitelem aktivní kontroly ministerstva železnic Czuříkem. Prosím, nevím, ale myslím, že i členové koaličních stran měli by se se vší energií ohraditi proti tomu, aby tímto způsobem naše administrativa byla zpolitisována. Myslím, že tento způsob, zejména, pokud se týče rozkazů o ozbrojených formacích, velmi mi připomíná nedemokratické metody, které jsou v některých jiných státech. Myslím, že je nutno proti takovému zpolitisování administrativy co nejostřeji protestovati, že je nutno zejména protestovati proto, poněvadž, jestliže tato věc mine beztrestně, pak má v Československé republice právo každý, aby na jednotlivý stranický podnik vedl vždy prostě nějaké úřední oddíly, aby dával k tomu úřední poukazy. To není ani demokratické, ale je to absolutně nemožné, poněvadž se to vlastně dotýká samých základů celé naší republiky.

Konec této věci byl ten, že v den 16. srpna 1936, kdy byl pořádán průvod sociálně-demokratické "Unie železničních zaměstnanců", měli členové ozbrojených strázních oddílů železničních podle nařízení pana Czuříka sraz na prvním nádvoří soc. demokratického Lidového domu v Hybernské ulici. Tam byl přítomen jednak velitel této aktivní kontroly Czuřík, byl tam vlakový revisor Hatan, který těm členům OSOŽ (ozbrojených strážních oddílů železničních), kteří neměli červené pásky na rukávech s označením OSOŽ, nebo měli tyto pásky opotřebované, zapůjčil podle předchozích rozkazů pana Czuříka úřední pásky ze zásobárny v Bubnech. Po průvodu potom odevzdali tito členové na úředním místě odznaky - bylo to počtem 28 kusů - a vrátili je do železniční zásobárny v Bubnech. V průvodu bylo celkem 105 členů této stráže, z toho mělo odznaky Unie 45, ostatní nebyli příslušníky Unie, ale poněvadž tu byl vrchnostenský rozkaz, dostavili se do průvodu.

Upozorním ještě na jednu věc, aby bylo vidět, jak je naše státní administrativa za tohoto režimu zpolitisována. Poukáži na dva výnosy. Předně na výnos ředitelství státních drah v Praze z 20. března 1936, kterým se oznamuje, že se bude pracovat 13. dubna 1936, tedy v t. zv. velikonoční pondělí, a výslovně se podotýká, že pokud to připouští služební zájem a nerušený provoz služební, svoluje se k tomu, aby bylo uděleno zaměstnancům volno v rozsahu, jak je mají ve svátečních dnech, a to bez započtení do pravidelné dovolené na zotavenou. Při tom však je toto udělení volna vázáno podmínkou, že tím nevzniknou železniční správě zvláštní výdaje a pod., tedy obvyklá terminologie. Ale dále se ve výnosu praví: "Zaměstnanci, kteří budou v tento den pracovat, nemají nároku, aby jim normální pracovní výkon byl honorován jako práce přes čas. Konečně připomínáme, že pomocní zaměstnanci (jakož i pomocní zaměstnanci v poměru zřízence podle §u 135 vlád. nařízení, č. 15/1927 Sb. z. a n.) a dělníci na výpomoc, nepracují-li v tento den, nemají za tento den volna nároku na služební požitky." To je ohledně velikonočního pondělí ve výnosu z 20. března 1936.

Naproti tomu je zde výnos č. 629/9-I-36 z 24. srpna 1936. Jako věc udán je: Sjezd Unie železničních zaměstnanců; - dovolená "Služební rozkaz všem oddělením ředitelství a všem služebnám. Dodatkem ke služebnímu rozkazu z 1. srpna 1936, č. 629-l-36, svolujeme na základě zmocnění ministerstva železnic, aby pomocným zaměstnancům a dělníkům na výpomoc byl za dny mimořádné dovolené, povolené cit. služeb. rozkazem, vyplacen denní plat, resp. mzda." (Různé výkřiky.) To jsou velmi zajímavé důkazy, v jak zpolitisovaných poměrech žijeme. Nesmí se nám proto nikdo divit, že za těchto poměrů nemáme důvěru, že se také při návrzích, které se budou dělat na jednotlivá vyznamenání a jednotlivé tituly, bude vždycky postupovati podle skutečných zásluh. Naopak máme velké obavy, že se dožijeme podobných stranických případů.

Kol. Jiráček zde vykřikl, když jsem mluvil o vrchním řediteli Czuříkovi, že se domnívá, že bude na základě novelisovaného zákona o řádech vyznamenán. Obávám se skutečně, že tato možnost u nás v dnešní době není bohužel vyloučena.

Chceme sice spravedlivou odměnu těm, kteří se opravdu zasloužili o stát, na druhé straně však máme obavy, aby se této věci nezneužilo, a proto nemůžeme hlasovati pro tuto osnovu. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Rázus.

Posl. Rázus: Vážený snem!

Vládny návrh, ktorým sa má zmeniť zákon, čo svojho času bol zrušil rády, tituly a vyznamenania, tento návrh je typickým porevolučným návrhom. Pred 18 rokmi myslel náš československý snem inak a mal svoje dôvody. Veď dôvody najsť pre všetko na tomto bôžom svete! Čo chcel zákonodarca pred 18 rokmi? Pred 18 rokmi zrušením titulov, rádov a vyznamenaní? Chcel spraviť ostrú čiaru medzi tým, čo bolo, a medzi tým, čo nasleduje, čo má byť! Čiaru medzi tou dobou, keď sme trpeli ako otroci, a medzi tou, ktorá v demokracii kreslila nám lepšiu budúcnosť. Mal tedy zákonodarca plné právo a dôvodov hoci koľko toto skutočne aj spraviť.

Prečo to spravil pred 18 rokmi náš československý snem? Preto, lebo vyšiel zo zásady, že sme ako občania a máme byť v demokraticky spravovanom štáte rovní. Nesmieme sa deliť podľa kást a tak ani podľa zásluh. Pred 18 rokmi znelo v tejto sieni krásne heslo: práca za národ sa neplatí! Toto heslo malo i svoje následky! Pri tomto hesle nemohol sa československý snem postaviť na stanovisko niekdajších rakúskych snemov. Nemohol sa zasadiť za rády, tituly a vyznamenania! Titulom ostalo pre prezidenta republiky aj pre posledného pracovníka, robotníka jednoduché "pán". A bolo to tak pekné a bolo to v duchu zásad našej československej revolúcie. No ale habeant sua fata libelli a celkom tak má svoj osud i ten paragraf, ktorým sa zrušujú rády a šľachtické tituly. 18 rokov bolo dosť na to, a by sa mentalita našej verejnosti zmenila. A aby sa tento návrh dostal na stôl nášho parlamentu.

Kde sa tento návrh vzal? Dôvodom na tento návrh je praktická potreba. Vy viete, že sme bez rádov ani neostali dlho, vraj z potreby zahraničnej zdvorilosti. No, je to slovo a dá sa to pochopiť. Nepoviem, že by sme sa proti medzinárodným zvyklostiam mali stavať. Keď má Europa rada rády, nestalo sa nič zlého, keď sme si tiež ustanovili rád "Bílého lva" a keď sme Iním vyznamenávali ľudí, ktorí sa zaslúžili o náš štát v cudzine. Keď však pristupujeme k vyznamenaniam, titulom aj pre občianstvo našej republiky, tým sa staviame proti zásade, že práca za národ sa neplatí. A opätujem, bolo to skvelé heslo, zásada, ktorú keby sme boli zachovali do konca, veru by sme sa ničím neboli prehrešili proti potrebám života. Veď je pravda, že vyznamenaním pobáda sa jednotlivec robiť viac. Ale na čo je potom výchova? Na čo potrebujeme republikánsku výchovu, keď nevieme tak vychovať svojich občanov, ba nota bene keď nevieme vychovať ani len inteligenciu tak, že by vedela pochopiť heslo: Práca za národ sa neplatí?!

Vážený snem! To je vlastne historická zákonitosť, ktorá sa prejavila pri každej revolúcii a po nej. Prejavila sa po francúzskej revolúcii, prejavila sa po ruskej revolúcii a nie je div, že táto historická zákonitosť ohlašuje sa dnes v našom československom parlamente. Nie je to tedy len potreba, je to historická zákonitosť, pod tlakom ktorej mení sa mentalita ľudí a mentalita aj zákonodarcov. Mení sa mentalita vlád a verejnosti. Tejto historickej zákonitosti obával sa Lenin, a videť už teraz vo vývoji v Rusku, ako sa historická zákonitosť uplatňuje.

Vážený snem! Máme v našom verejnom živote dosť poľa, kde by sa historcká zákonitosť mohla uplatniť. Spomeňme len našu armádu. V našej armáde sú aspiranti dôstojnictva. Viete, ako pred prevratom stačilo pre takého inteligenta, aby si za rok uvedomil svoju úlohu a pripravil sa na všetko možné dokonale brániť štát. Prečo sme zrušili tento poriadok? Preto, že sme mali ohľad na široké masy a na najneučenejších, od ktorých sme žiadali dvojročnú vojenskú službu. Dnes držíme tam aspirantov. A pýtajte sa ich, čo robia po jednom roku? A povedia vám, ze veru tej práce a všelijakého učenia tak veľa nemajú. Prečo nevyužijeme tú historickú zákonitosť tam, kde z toho môže mať prospech štát, aj naša verejnosť? Myslíte, že tomu inteligentovi je neviem ako pohodlné, keď musí celý svoj životný zámer zmeniť a miesto jedného roku má dva len preto, lebo vo štáte musí byť rovnosť? Áno, keď rovnosť, tak rovnosť, ale nech je tá rovnosť vo všetkom! A keď je tá rovnosť vo všetkom, neprijdeme k zrušeniu zákona, ktorým sa odstraňovaly vyznamenania, tituly a rády. (Předsednictví převzal místopředseda Onderčo.)

Vážený snem! Vám je možná známo, ako sa hovorí o Maďarsku. Hovorí sa tak, že je tam treba osobitného štúdia na to, aby sa človek vedel vyznať v rôznych tituloch. Aby prípadne toho alebo oného pána neurazil! U nás nie sme tak ďaleko od toho. Odpusťte, my sme našu revolúciu tvorili naozaj demokraticky. Ani Česi ani Slováci nie sme národom barónov, ani kniežat, ani grófov! My sme nie národom pánov veľkomožných! Preto sme sa celkom správne do toho vpravili, čo uzákonilo kedysi revolučné Národné shromaždenie. Spoločenstvo, aj štát má možnosť zaslúženému človeku uznanie vysloviť.

Myslíte si, človeku viac stojí vytresknúť si nej aký metál, ako keby dostal v 50. alebo 60. roku za statočné, svedomité konanie svojich občianskych povinností pár riadov od pána prezidenta republiky alebo od predsedu ministerstva? Uverte, keby sme hľadali spôsob ako ukojiť osobné ambície, nemuseli by sme siahať k rádom, titulom, čím konec koncov preca len uvedeme do istého kastovníctva celú našu verejnosť.

Osnova zákona hovorí aj o tom, že vláda môže síce odpustiť poplatok za vyznamenanie alebo titul, ale nemusí. Tento poplatok siaha až do 100.000 Kč. Ak sa najde niekto, ktorý za 100.000 Kč chce si vydobyť titul alebo rád, a ktorý týmito 100.000 Kč usnadní ostatným občanom udržovať štát, všetka česť, nech to robí! Nech platí, my mu budeme tlieskať! Ale, vážený snem, konec koncov, kam to vedie? I dnes sme zahrnutí všelijakými titulami, radcovstvami, neradcovstvami. Celkom zbytočne sme zahrnutí. Či vieme ozaj vymysleť nejaký zvučný titul? Pozrite, kedysi tie tituly boly, a boly to zvučné tituly: barón, gróf alebo knieža; to "znelo"! Pamätám sa, keď do Kežmarku prišli študovať dva baróni. My študenti sme hľadeli na nich, či majú dve hlavy a či sú azda z iného sveta. Taký vliv mal zvučný titul! Ale dovedeme vynaliezť nejaký zvučny titul dnes, alebo sa vrátime k tým titulom, ktoré sme kedysi mali? To osnova zákona zakazuje! Tak kde sme? Som zvedavý na tie tituly, s ktorými si budeme hrať! Zvedavý som na tú ľudskú márnivosť. Zdaniť ju? Správne! Daň za márnivosť bude tá najspravedlivejšia daň. Ale potom nech sú tituly zvučné! Nech vzbudia ten dojem, aký sme mali pri tých barónoch, keď sme mysleli, že sú z iného sveta a či majú po dve hlavy!

Vážený snem! Všetky znaky ukazujú, že historická zákonitosť sa prejavuje i u nás. Vydobyli sme si čosi a čosi nám chýba! Čosi veľmi ľudského nám chýba. Tituly nám chýbaj ú, aby sme boli lepší! Rády nám chýbajú, aby sme boli odhodlanejší v práci za náš štát! Vážený snem, necítite, že je to morálna depravácia? Necítite, že musíme niekam inam siahnuť, aby sme pohli celým občianstvom našej republikky? Aby sme pohli našou inteligenciou? Pri vojsku majú rády smysel. I titulyl, aspoň tituly, kktoré sa týkajú služby. Ale v našom občianstve, čo to má za smysel? Hovorí sa o tom, čo to bude, keď tieto vyznamenania, tituly dostanú práve vládne strany. Práve tie, ktoré sú pri moci. Nebude to nič zlého. Ale uverte, bude to nesmierne interes antné, keď už akýkoľvek režim prijde a vyznamená len svojich! Keď vo vládnych laviciach - nehovorím dnes, ale v budúcich rokoch - budú sedať ľudia s veľkými titulmi a vyznnamenaniami. Myslíte, že to pôjde zadarmo? Nepôjde to zadarmo. Proti takým ľuďom bude veľmi ľahké nedekorovanej opozícii agitovať. Proti takej strane, ktorá by si osvojila vyznamenania načisto pre seba! Myslím, bol by to zlomkrk pre takú stranu. Veľmi ľahké by bolo hovoriť proti nej, lebo tie hodnosti ľudské nikdy nekryjú dostatočne cenu ľudského ducha. Človek, ktorý je skutočne cennnný, bude pracovať i bez rádov a bez všelijakých vyznamenaní a bez titulov! Je to nešťastie pre nás, od voľačoho sme už odvykli a teraz zasa vraciame sa do toho! To je škoda, uverte! Tým verejnosť naša veľmi málo získa. Neni vylúčené, sama verejnosť postaví sa proti následkom tohoto zázákona. Možno, že tí ľudia, ktorí takto získajú titulov a vyznamenaní, nebuddú sa môcť ukázať hocikde. (Výkřiky posl. Špačka.) Prosím pekne, človek, ktorý niečo spravil za štát, nebude sa tlačiť do predu: dajte mi titul! Človek, ktorý niečo spravil, nebude chceť zvučný titul! Titul patrí do startarej doby. Myslím, že sme s tou dobou skončili, a je mi veľmi ľúto, že sa k nej ešte vraciame!

Vážený snem, nehovorím týmto tónom, ako by som trúfal zmariť tento zákon. Verím, že osnova bude zákonom. Ale nehovorím len v mene slovenského nacionalizmu! Hovorím v mene všetkých opravdu demokraticky cítiacich ľudí v Československej republike, ktorí sa veľmi ťažko spriatelia s následkami tejto osnovy, keď sa stane zákonom. (Hlasy: Lidé jsou křehcí!)

No, ľudia sú krehkí, ja to viem. Budeme to študovať, s akou usmievavou tvárou budú chodiť po ulici, až dostanú metál alebo titul. Ale som presvedčený, najlepší naši za titul nepracovali, ani legionári za titul neppracovali! Nie, my sme mali štát na mysli, našu vlasť! Tú sme vystavali bez titulov a bez rádov a myslímm, ze by sme ju vedeli bez rádov a titulov aj statočne udržať. Je to pravda, vážený snem, táto ľudská krehkosť sa javí všade. Javí sa v sovietskom Rusku, javí sa vo Francii, javí sa všade. A my robíme to is té. Nechcem nič zlého povedaed ť o ženách, lebo sú to aj naše ženy, ale keď je raz móda v Paríži dať klobúk na krivo, tak ho dajú na krivo, keď zas je móda navrch hlavy, tak ani jedna dáma sa neukáže na ulici inak.

A to isté je aj s nami. Boli sme nútení pod tlakom verejnej mienky Europy stanoviť rády a dnes sme nútení pod tlakom verejnej mienky občianstva ustanoviť tituly a vyznamenania? My mámme vychovávať vo školách našich, na shromaždeniach a všade, kde zasiahne naša tlač česká či slovenská, či akákoľvek tlač, ktorá má kladný pomer k nášmu štátu, v duchu tom, ktorého heslom je: Práca za národ sa neplatí! A t am, kde sa platí práca za národ, musíme najsť už dôvody, že ten patričný to potrebuje. (Hlasy: Oni to říkali, že se neplatí, ale kapsy si naplnili! Teď ještě i tituly!) Nuž dobre, v Písme Svätom je, že nezaviažeš volu mlátiacemu ústa. Častokrát sa všakstane, že človek keď môže prísť k niečomu, zabu dne na to heslo, v znamení ktorého dlho pracoval. Práca za národ sa neplatí; toto heslo je krásne, toto heslo je očisťujúce! To to heslo by sm si maei brániť! Toto heslo by sme mali nechať našim potomkom pre nový život!

Táto osnova zákona protiví sa pokroku, protiví sa demokracii, a bolo by rozumnejšie, vážený snem, keby ste dali raz na moje slová a povedali, keď si vláda tento návrh predložila, nech si ho stiahne zpäť! Najvážnejším heslom, ktoré je proti tomuto návrhu, je znamenie, v ktorom začínali sme žiť, chceli sa šťastne vyvíjať a pracovať: Práca za národ sa neplatí! (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)