Tak dnes Transylvanie, z jejíchž panských zámků, vyzdobených uměním italské renesance, vyzařovala po tisíciletí svoboda a kultura, ta Transylvanie, odkud Maďaři, Sekelové a Sasíci hájili západ a římskou myšlenku proti turecké invasi a byzantské hnilobě, je dnes ovládána právě potomky oněch Byzantinců, a kucovalašský uhlíř špiní a ohaví Zucariovy fresky v sídle, o které byl legitimní majitel připraven pozemkovou reformou. Srbský pasák prasat rozbil si tábor ve velebných zříceninách zámků v Bačce a v Nagy Becskereku, zničil pomník generála Kisse, hrdiny to maďarské neodvislosti. Služka, sestoupivší s Tater, povalila pomník Marie Terezie v Pressburgu, v městě, jež odedávna bylo zasvěceno korunovacím králů uherských a jež dnes pod jménem Bratislava stalo se hlavním městem netušeného národa slovenského. Komárno, Sziget, Košice a Arad, města proslavená v maďarských dějinách a západní kultuře a od staletí ryze maďarská, jsou dnes, když jejich jméno zaniklo v novém pojmenování, výrazu to dialektového blábolení, odsouzena ke zpustnutí a k neplodné okupaci "vítěznými" kmeny. Tak vypadá ve střední Evropě vítězství vedené ťdemokratickým ideálemŤ.

Tak velkému poblouznění je nutno učiniti konec. Maďarsko žádá od Evropy slavnostní nápravu a tato náprava mu přísluší nejen ve jménu jeho okleštěné národnosti, nýbrž ještě více ve jménu civilisace nízce uražené". - A tak bych mohl pokračovati dále.

Vážená sněmovno, dámy a pánové! Myslím, že není třeba přičiňovati k této citaci poznámek, jediné snad tu, že opravdu nemáme ctižádosti, že bychom chtěli měřit svou civilisaci s civilisací pisatele tohoto článku, (Tak jest! - Potlesk.) a zejména s civilisací toho, kdo k tomuto článku svou propagandou přispěl. Ale na druhé straně jsme tak spravedliví, abychom věřili, že národ italský nemá s takovými urážkami, vmetenými ve tvář národa československého, rumunského a jihoslovanského, opravdu nic společného a že jde o výjimečný případ, který pravděpodobně bude také v budoucnosti uspokojivě vyřešen.

Maďarská propaganda, která se stále a stále domáhá spravedlnosti pro okleštěné Maďarsko, nachází si ovšem své přátele také jinde; ovšem tito přátelé už jsou daleko méně početní, než tomu je snad ve státech blízkých Maďarsku. Nedávno jsme měli možnost se pozastaviti nad článkem p. Garwina, který vyšel v anglickém časopise "Observer", kterýžto článek byl ve formě jistě slušný, ale ve věci hájil docela energicky právo Maďarska. Abych dokázal, že v tomto ohledu mínění anglického tisku, které bylo zde projeveno, je hodně jedinečné a hodně osamocené, chtěl bych, aniž bych chtěl reagovati na tento článek, prostě citovati zase článek jiného listu anglického, který vyšel v jiném časopise, a to z pera pana Shodefielda v "Nottingham Evening News" z 11. listopadu. Tam autor píše o vlastnostech maďarského lidu asi takto (čte): "Lid je hrdý, sebevědomý, pohostinný a probritský. Kombinace těchto vlastností je obdivuhodná, jedná-li se jen o spontánní vyjádření soukromých citů. Je-li jí používáno k politickým účelům, může býti vysoce nebezpečná. Každý druhý měsíc podepíše skupina britských poslanců nějaké memorandum se žádostí o ťspravedlnost pro MaďarskoŤ.

Maďarské nároky mohou býti uspokojeny jen na útraty určitých národů, jež se pomocí Velké Britanie narodily nebo staly velikými. Žádný enthusiasmus po dobré večeři na tom nemůže nic změniti. Je-li irredentistické hnutí nebezpečím jinde, proč by mělo býti bezpečným právě v případě Maďarska?"

Tak soudí prozíravý Angličan o maďarské propagandě. Nemůže býti sporu o tom, že účelem této propagandy je rozvrátiti Malou dohodu, vnésti vzájemnou nedůvěru mezi jednotlivé její členy, že účelem této propagandy je, aby se nejen uvolnily svazky mezi jednotlivými státy Malé dohody, nýbrž aby se také uvolnil náš svazek s Francií a náš smluvní poměr se sovětským Ruskem ve formě smlouvy o vzájemné pomoci.

Dovolte, abych k tomu řekl toto: Naše smlouvy, smlouvy národa československého, uzavírané s našimi přáteli, jsou smlouvy charakteru ryze obranného. Jsou to smlouvy dobře promyšlené, smlouvy, které chceme, jak to nedávno. řekl pan předseda vlády, plniti. A jestliže takováto útočná propaganda může něčeho dosáhnouti, tož to bude asi to, že tento svazek náš bude ještě pevnější, neboť nedá se prostě mysliti, že by národové Malé dohody nepochopili svůj společný zájem, nedá se mysliti, že by národ československý zapomněl, že s národem francouzským nás pojí krev prolitá za vzájemné ideály a společné ideály míru a nedá se mysliti, že by účelem naší smlouvy se sověty nebylo nic jiného, než ochrana míru, ke kterémužto programu se politika sovětů docela resolutně a jasně přihlásila. (Výborně! - Potlesk.) Tyto naše smlouvy jsou stěžejní zásady naší zahraniční politiky, a myslím, že na těchto zásadách nemůžeme nic měniti, že jsou to základy tak pronikavé a tak hluboko sahající do problému naší státní nezávislosti, že o jakékoliv změně zde nemůže býti řeči.

A nyní několik slov o našem poměru k menšinovým národnostem. Také zde v poslední době se ozývá čím dále tím více slovo revise. Stále a stále se volá z té nebo oné strany po revisi, po revisi poměru národa československého k národnostem jiným. Volá se po této revisi uvnitř našeho státu, ovšem ozývají se takovéto podněty také zvenčí. Je všeobecně známo, že naše ústava a zákony, které naši ústavu doplňují a provádějí, postavily menšiny národnostní na basi rovných se státním národem československým. Vyslovují-li se v jednotlivostech přání, aby se upravil poměr národa Československého k té nebo druhé menšině, není důvodu, proč by se o takovémto problému nejednalo, bude-li vysloven formou a návrhy takovými, které odpovídají základním principům naší ústavy.

Není to tak dávno, kdy několik kolegů z německého tábora se domáhalo splnění určitých požadavků pro praktické dorozumění se s menšinou německou. Poněvadž šlo o kolegy, kteří mají své zástupce ve vládě, není jistě žádné překážky, aby se o tomto problému tak nebo jinak jednalo v rámci našich platných zákonů a v rámci všech daných možností. Není jistě pravda - a jistě to bude vyvráceno ještě podrobněji - že by po stránce hospodářské byly kraje německé zvláště zanedbávány. Nejnovější zprávy nám dokazují, že úbytek nezaměstnanosti se objevuje také právě v krajích severních Čech. Tedy tyto všechny stížnosti tím odpadají. Zastávám názor, že takovéto jednání v rámci platných zákonů je možné, a jisto je, že není možné, abychom my tento problém řešili snad jinak než jako problém vnitropolitický. Jinými slovy tím říkám, že problém našeho poměru k menšinám, pokud je třeba ho řešit, může býti řešen jen v rámci vnitropolitickém a že jakékoliv pokusy o přenesení tohoto problému do rámce jiného, zejména mezinárodního, nemohou v žádném případě vést k úspěchu. (Výborně!)

Slovo "revise" se nám v poslední době začíná ozývat také, když přihlédneme k poměru jednotlivých koaličních stran. Tu a tam jsme slyšeli, že by se mohlo přistoupit k revisi. Jedna revise mluví o možnosti koalice doprava, jiná o možnosti koalice do leva.

Dovolte, abych konstatoval, že prostá matematika nás přesvědčí, že ani revise pravá, ani levá nemůže mít naději na úspěch a že koaliční systém, ve kterém jsme, dává jedinou možnost uspokojení jednotlivých požadavků jednotlivých složek a že jinde této možnosti není.

Ozývá-li se tu a tam slovo o koaličním manželství, budiž mi dovoleno k tomu připojiti, že je to opravdu manželství z rozumu. Není ani jinak možno, když víme, že 8 politických stran různého světového názoru, často protilehlého, je zde spjato k tomu, aby řídily politiku tohoto státu. Ale my také víme, že v tomto koaličním manželství mohou pod dojmem toho nebo jiného jednání vznikat snahy o rozvodové jednání, ale to vždycky skončí u smírčího roku a dále se nedostane. Dovolte, abych konstatoval, že pravděpodobně tak tomu bude i pro příště, při nejmenším pro celé příští volební období. (Posl. Ivák: Hádanek je dost!) Hádanek je dost, ale musí se urovnat. Chtěl bych jen říci, že vážnost politické situace, ve které jsme, by měla přimět nejen koaliční strany k pevnější spolupráci, nýbrž měla by také přesvědčiti mnohé státotvorné strany, které jsou v oposici, aby změnily svůj poměr k vládě a aby zejména ve svých útocích na vládu nedávaly vydatný materiál pro propagandu nám nepřátelskou. Je-li něčeho třeba v koaličním souručenství,

tož myslím, aby se poněkud změnily metody koaliční práce, metody, které by měly záležet v tom, že řada reforem rázu sociálního, sociálně-politického by se prostě chápala jako reformy sloužící k prospěchu tohoto státu. Není dobře možno, aby se stále pohlíželo na určité požadavky, směřující k zvýšení životní úrovně dělníka, zaměstnance, na určité návrhy, směřující také k ochraně konsumenta, jako na požadavky jenom socialistů a nikoliv jako na požadavky, jejichž uspokojení je nutné v zájmu státu. (Potlesk.) Tak by měly být tyto požadavky chápány a je jistě třeba, aby se při tom zejména vzala v úvahu poslední statistika o populaci. Jestliže jsme mohli slyšet zprávu, že populační vzrůst náš v poměru k druhým národnostem je příliš malý, pak nezbývá nic jiného než přemýšlet o opatřeních, jakým způsobem by se tato populace opět zvýšila, a je pochopitelné, že potom cílevědomá, systematická práce sociálně-politická pro zvýšení životní úrovně pracujícího lidu bude právě nejlepším předpokladem pro zvýšení naší populace a že tímto způsobem můžeme také značně posíliti naši národní obranu.

To je otázka, které jsem se chtěl dotknouti. A jestliže pro úspěch ve válce je nezbytně nutné pořádné zásobování, tož také pro úspěch účinné obrany státu jsou nezbytně nutné pronikavé sociální reformy, které přinesou těm, kteří již dlouho strádají, spravedlnost, o kterou se hlásí a na kterou mají právo.

Vážená sněmovno, dovolte mně, abych přikročil k závěru svých vývodů. My jsme složkou koalice, máme své zástupce ve vládě, ke kterým máme plnou důvěru. My věříme, že tato vláda splní svou povinnost, kterou jí ukládá zejména zájem o obranu státu, že splní svou povinnost, kterou jí ukládá přání obyvatelstva, aby se snažila podle svých sil zabrániti válečnému nebezpečí, zachovati mír, a my věříme této vládě, že se bude snažit, aby požadavkům sociální spravedlnosti bylo vyhověno, a proto budeme pro rozpočet hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, jímž je p. posl. dr. Wolf.

Posl. dr. Wolf (polsky): Slavná sněmovno!

Ujímám se slova v rozpočtové rozpravě, abych odůvodnil své stanovisko, že nemohu hlasovati, aby částky tohoto rozpočtu byly dány k disposici vládě, přes to, že se zde stále opakuje, že se polské menšině, jejímž zástupcem jsem v tomto Národním shromáždění, vede v tomto státě dobře.

Musím zaujmouti takové stanovisko, neboť toto tvrzení nesouhlasí se skutečným stavem věci, neboť právě polská menšina nejvíce pociťuje, jak se zneužívá tohoto tvrzení, aby byl zastřen její žalostný osud. Když žádá, aby chování státu a všech jeho činitelů k ní se změnilo, jest podezřívána z neloyálnosti a svárlivosti, a to nejen uvnitř státu, nýbrž i zevně.

Vím, že se zřetelem na moc a počet našich protivníků náš protestní hlas jest málo významný, ale mou povinností jest promluviti a aspoň hleděti dokázati, že to, co se o nás hlásá, odporuje skutečnému stavu.

Na řeč pana kol. Sidora o věcech zahraniční politiky k Polsku a v souvislosti s tím o zacházení s polskou menšinou, odpověděl pan ministr pro věci zahraniční v zahraničním výboru dne 3. listopadu t. r. všeobecnými tvrzeními, nezabývaje se jádrem věci. Jako zástupce polské menšiny zde ve sněmovně musím vrhnouti trochu světla na tyto věci, jichž se dotknul pan ministr, neboť jeho tvrzení budí dojem, že pouze proto, že polská menšina a její zástupci nesplnili svou povinnost, aby se zabývali křivdou polského lidu právním pořadem našeho státu a podáváním stížností ve sněmovně, věc polské menšiny není dosud vyřízena - ale tato tvrzení nesouhlasí se skutečností.

Poznamenávám, že nejsem povolán hájiti jednání polského ministerstva pro věci zahraniční, ale tato věc se mne týká jako občana tohoto státu a zástupce tisíců občanů, kteří v daném případě budou musiti trpěti a pykati za chyby, spáchané našim ministerstvem pro věci zahraniční, a potom zvláště se mne týká jako člena a zástupce polské menšiny v Československu, té menšiny, která, jak jest zřejmo z celého poměru našeho státu k Polsku, jest kamenem úrazu, pro nějž se snad oba tyto státy nemohou dohodnouti.

Jsme občané tohoto státu, občané, kteří po každé stránce plní své povinnosti k němu. Ale proto, že jsme členy jiného národa, že jsme se ještě nepodrobili všeobecnému úsilí většiny, vládnoucí v tomto státě, aby nás předělala na Čechy, byli jsme vykřičeni a pomluveni v očích celého českého národa jako občané nespolehliví a neloyální, a dnes každý Čech, každý úředník, chovaje se k nám jako ke kameni úrazu mezi Československou republikou a Polskem považuje za největší národní hrdinství nás nenáviděti, káleti blátem a tím nás zbavovati všelikých práv jako národní menšiny. Taková je situace v této chvíli a v tom smyslu jsou o nás informovány ústřední úřady a tak nás též navenek vyličují.

Pan ministr pro věci zahraniční dříve poznamenal, že děje-li se křivda polské menšině, má otevřenou cestu právního pořadu čili cestu stolic správních a soudních, a když mu posl. Sidor na příkladech přeložení polských železničářů do českých a cizojazyčných krajin, propouštění dělníků z hutí a horních podniků a přijímání polských dětí do českých škol dokázal, že to jsou křivdy, jež nelze napadati cestou právního řízení, poznamenal, že naše ústava a jednací řád Národního shromáždění poskytují až příliš mnoho možností menšinám a jejich parlamentním zástupcům, aby vznesli své stížnosti a odůvodnili je.

S hlediska formálního práva má pan ministr úplnou pravdu, pokud jde o ustanovení ústavy a jednacího řádu Národního shromáždění, ale z tohoto tvrzení pana ministra vysvítá, že jsme nevyužili těchto možností, jež nám poskytuje ústava a zákonodárství. Nevím, zda-li se skutečně pan ministr Krofta teprve z řečí pana posl. Sidora poprvé něco dověděl o polské menšině; nevím, kdo a kdy ho informoval o věcech této menšiny, vždyť on dokonce tvrdí, že diskuse o těchto stížnostech a žalobách by byla možná, neboť zástupci polské menšiny prý jsou i ve vládních stranách. Divíme se, odkud pan ministr vzal dnes tyto své vědomosti? Z dob, které již dávno minuly.

Jsme zde v celém Národním shromáždění dva Poláci a oba v poslanecké sněmovně, pan posl. Śliwka a já. Pan posl. Śliwka jako komunista se sice prohlašuje dnes za nejlepšího obhájce republiky, ale přes to nevíme, že by komunistická strana byla stranou vládní, a já jako hospitant klubu slovenské strany ľudové P. Hlinky, také nejsem ve vládní straně.

Ba, ale kdysi to bylo. Skutečně zástupci polské menšiny byli ve vládních stranách: já sám jsem byl v období od r. 1925 do r. 1929 hospitantem vládního klubu, a moji nástupci pan dr. Buzek a pan Chobot byli v době od r. 1929 do r. 1935 rovněž v klubu vládní strany. Proto také nám nikdo nemůže vytýkati zlou vůli, nikdo nám nemůže vytýkati, že polská menšina dělá jen oposici z nenávisti pro oposici samou. A proč jsme odtamtud odešli? Tedy právě proto, že všechny naše stížnosti, všechny řeči plné žalob na zacházení s naší menšinou, všechny požadavky a jejich odůvodnění byly jen hrachem házeným na stěnu.

Nemůžeme si stěžovati, že bychom nebyli slyšeni, naopak naše řeči a stížnosti byly slyšeny, ale nebyli jsme vyslyšeni. Z našich řečí se pustily navenek jen naše projevy o loyálnosti ke státu a věty konstatující, že československé zákony jsou příznivé pro vývin menšin, ale zamlčovalo se, že se těchto zákonů neužívá vůči naší menšině. Diskutovati s námi nikdo nechtěl a úřední činitelé pouze opakovali, že se polské menšině v tomto státě křivda neděje.

Kdyby pan ministr pro věci zahraniční bral vážně to, co řekl o polské menšině, byl by přikázal nahlédnouti do spisů ministerské rady, do ministerstva vnitra a jiných ministerstev a dokonce do kanceláře pana presidenta republiky, a tam by se byl dověděl o četných našich memorandech a požadavcích, které tam při rozličných příležitostech předkládali poslanci a deputace polského lidu od chvíle, kdy jsme se dostali do tohoto státu, až do poslední doby, přikázal by pročísti mé řeči v této sněmovně a řeči dr. Buzka a pana Chobota a interpelace, a pak by uviděl, že v těchto řečích není nic jiného než žaloby, bolesti a stížnosti na zacházení s naší menšinou, na odnárodňování nás všemi prostředky, které mají ti, kdož mají v rukou moc, a mohou tedy míti vliv na hospodářské podniky ve státě, a potom by se také byl přesvědčil, že na všechny tyto stížnosti žádný člen vlády nereagoval, nikdo se s námi nepouštěl do diskuse, neboť jsme nepatrnou menšinou, se kterou nikdo nepočítá.

My jsme své stížnosti vždy odůvodňovali a že tato odůvodnění byla správná, hmotný důkaz toho máte dnes po 16 letech v tom, že nás Poláků, jichž dříve bylo na území těch okresů na Těšínsku, které připadly republice, asi 130.000, jest dnes jen 75.000, čili skoro o polovici méně. Dále máte důkaz ten, že když ještě ve školním roce 1921/1922 docházelo do polských škol 22.109 dětí, jest jich dnes pouze 10.478, a přece je známo, že polský lid je plodnější než lid jiných národností. Máte dále důkaz, že v naší zemi, která svým průmyslem a zemědělstvím živila kromě celého slezského lidu ještě tisíce cizinců, dnes náš lid usedlý zde po staletí nemůže dostati práci, vyhazují jej a trpí neslýchanou bídu, takže se dnes každý třese a bojí se projeviti navenek své polské národní přesvědčení.

Ale rovněž se mýlí pan ministr Krofta, když se domnívá, že jsme se neobrátili se svými stížnostmi na cestu právního pořadu. Ve všech případech, kde to bylo možné, užívali jsme opravných prostředků pořadem správních stolic. Ale co to pomohlo? Naše stížnosti a požadavky byly zamítány pod ledajakou záminkou, a mnoho našich zásadních věcí nebylo vůbec po celá léta rozhodnuto. Tyto věci uvázly v rozličných úřadech. Zde několik příkladů:

Když v letech 1920 až 1922 byly naše polské školy v Německé Lutyni, v Polské Lutyni, Doubravě a v jiných obcích proměněny ve školy české bez jakéhokoliv právního podkladu, pouze právem silnějšího, rodiče Poláci posílající do těchto škol své děti a platící daně skoro všude podali stížnosti a protesty příslušným školním a správním úřadům. Na vyřízení těchto stížností a odvolání do dneška nedošla odpověď a školy obecné a měšťanské, které tehdy měly vyučovací jazyk polský, zůstaly školami s vyučovacím jazykem českým.

Když roku 1922 v Lazech podle usnesení jmenované správní komise v obci byla zabrána pro českou školu budova polské obecné školy v Lazech, které po desítky let užívala polská obecná škola, občané z této obce, posílající děti do této školy, podali proti tomuto usnesení stížnosti a protesty, ale ani ty nebyly vyřízeny a škola zůstala dále pro českou národnost a polské škole byla určena stará budova druhého řádu.

Když bylo dne 11. února 1925 ve Sbírce zákonů a nařízení č. 20 po prvé uveřejněno rozhodnutí velvyslanců ze dne 28. července 1920 a potom smlouva česko-polská ze dne 23. dubna 1925, uveřejněná ve Sbírce zákonů a nařízení, č. 56 ze dne 29. dubna 1926, tisíce Slezanů, kteří od dávna, rozhodně od dob před r. 1908, bydlí na území Těšínska připojeného k Československu, podaly opční žádosti, počítajíce s tím, že určená v těchto smlouvách opční lhůta se počala od vyhlášení těchto mezinárodních smluv. Zdá se mi, že správně, neboť dříve tyto smlouvy nebyly uveřejněny a nebylo lze je považovati za zákon. Správní úřady zamítly všechny tyto stížnosti jako opožděné. Nejvyšší správní soud nejdříve se také domníval. že žádosti byly podány včas, ale když se těchto stížností u nejvyššího správního soudu nahromadila celá sta, změnil své mínění a následkem toho tisíce lidí, kteří od narození a dokonce již ve třetím pokolení bydlili na tomto území a se zřetelem na poměry v Rakousku nikdy se nestarali o domovské právo, octly se bez státního občanství. Od té doby tito lidé stále podávají odůvodněné prosby o udělení státního občanství, ale marně.