Podívejte se do kanceláře zemského úřadu v Brně a především do ministerstva vnitra, a ještě dnes leží tam tisíce takových žádostí, někdy celá léta nevyřízených, a tyto lidi místní policejní úřady trestají vysokými pokutami a vězením za to, že nemají povolení k pobytu, hrozí jim, že budou vypověděni ze země, a co nejhorší, také je vypovídají. Podívejte se na všechny Poláky, kteří podali tyto žádosti a kteří dosud ještě mají zdánlivě polské státní občanství, a uvidíte, že četní z nich, z obavy před trýzněním, z obavy o svou existenci přistoupili k českým organisacím a posílají své děti do českých škol, a stále ještě jest v rukou českých činitelů ten hrozivý bič, že budou vypověděni, že ztratí celý výtěžek svého života proto, že při rozdělení naší země byly předpisy o státním občanství zamotány.

Proti obsazování římskokatolických far kněžími české národnosti v obcích s polskou většinou, kde patronát přísluší státním úřadům, poněvadž mají v moci církevní fond, podávali farníci polské národnosti protesty a stížnosti příslušným správním úřadům a ministerstvům, ale žádná z nich nebyla vyřízena tak, jak toho vyžadují demokraticko-republikánské zásady a fary byly odevzdány českým farářům.

Když v našich obcích proti předpisům obecních řádů dlouho vládli jmenovaní vládní komisaři a správní komise s velkou újmou pro polskou državu, byly podávány stále stížnosti, ale nepomohly. Dokonce po volbách v r. 1923 v obcích, kde se lid nepodrobil a většinou zvolil polské zastupitelstvo, byli dále ponecháni komisaři a správa obce nebyla odevzdána zvolenému zastupitelstvu. V některých obcích se musily volby konati znovu a na př. v Karviné po nových volbách byl ještě dále ponechán český komisař až do r. 1929. Po tu dobu jsme nedostali žádného úředního vyřízení našich stížností proti těmto komisařům a obecním správním komisím a nemohli jsme předložiti žádnou takovou věc nejvyššímu správnímu soudu, aby rozhodl, jak dlouho může v obcích vládnouti správní komise, kterou jmenoval správní úřad.

Řeknete, pánové, že ohřívám staré věci, činím to proto, neboť následky tohoto zacházení s našimi stížnostmi cestou správní dosud trvají, a to ve formě odnárodňování a ve formě nedostatku jakékoliv důvěry našeho lidu ve spravedlnost. Ale přejdu k příkladům z novější doby.

V Třinci pro volební dohodu s Němci byli starosty od r. 1923 Češi. Jejich rozšafným hospodařením a potom snížením příjmů z obecních přirážek velkého průmyslu byla obec přivedena skoro na mizinu. Tenkrát český starosta v létě 1933 se vzdal starostenského úřadu a obecní zastupitelstvo zvolilo starostou Poláka, pana Kornutu. Pan Kornuta se dal do práce, zavedl s pomocí členů zastupitelstva rozličné úspory v různých odborech, takže se obec počala pravidelně rozvíjeti, šlo jen o podporu vyšších samosprávných úřadů, ale to se nelíbilo místním Čechům, počali vystupovati proti polskému starostovi a dohlédací úřad jim vyhověl a v prosinci 1933 rozpustil obecní zastupitelstvo, a maje v Brně zbytečného, nepotřebného úředníka, pana radu zemského úřadu Hulvu, jmenoval ho komisařem pro město Třinec. Obec pod vedením sesazeného starosty podala dne 3. ledna 1934 podle §u 96 sl. ob. ř. rekurs proti rozpuštění obecního zastupitelstva. A prosím, pánové, do dneška není tento rekurs vyřízen, ve Třinci již tři léta vládne obcí vládní komisař, přes to, že § 96 sl. ob. ř. praví, že do šesti týdnů po rozpuštění obecního zastupitelstva mají býti vypsány nové volby. Co tu pomůže cesta právního pořadu, když jí nemůžeme užívati?

Jak vypadá tato cesta pořadu práva pro nás, mohu dokázati i vlastní zkušeností. V únoru 1935 ohlásil jsem policejnímu ředitelství v Mor. Ostravě jako příslušnému policejnímu úřadu a státnímu zastupitelství, že hodlám vydávati periodický časopis s titulem "Gazeta Kresowa" a splnil jsem všechny požadavky §u 10 tiskového zákona. Ohlášení nebylo vzato na vědomí a bylo mi zakázáno vydávati takový časopis. Hned počátkem března 1935 jsem podal odvolání proti tomuto opatření. Mínil jsem, že, poněvadž zde jde o porušeni §u 113 ústavního zákona o svobodě tisku, přijde rychle vyřízení od druhé stolice. Velice jsem se zmýlil. Poslyšte, pánové! Dne 7. října 1936, tedy po roku a sedmi měsících, přišel do mé advokátní kanceláře ve Fryštátě úředník z okresního policejního komisařství v Karviné a vyzval mne, abych písemně oznámil, trvám-li na tom, aby toto odvolání bylo vyřízeno.

Takové případy se staly i jiným mým krajanům, kteří podávali žádosti. Mohl bych vypočítati ještě řadu takových případů. ve kterých vyřízení našich polských věcí buď vůbec nepřišlo nebo přišlo tehdy, když se poměry tak změnily, že se věc stala bezpředmětnou, a takových věcí, kde se správní úřady vůbec nezabývaly podstatou věci a neprojednávaly věci s právního stanoviska.

Ukazuji zde jen na ty naše nešťastné polské železničáře, přeložené z obcí těšínských, kde mají své usedlosti a kde mají jedinou možnost posílati své děti do polských škol. Skoro každý z těchto železničářů se odvolal k ministerstvu železnic, ale jejich odvoláni byla zamítnuta s poukazem na zdánlivé služební důvody, při čemž se jádrem věci nikdo nezabýval. Když jsem zakročil v této věci a pan předseda vlády slíbil, že se postará, aby se těmto žádostem vyhovělo, aby se tito železničáři vrátili na Těšínsko, řekl mi jeden z úředníků v ministerské radě, že každý z těch železničářů má na svědomí trestné činy, že jsou obžalováni pro rozličné věci, které se nedají uvésti v soulad s jejich služebním poměrem, a tenkrát jsem prosil, aby proti těm zločincům bylo přece zahájeno soudní nebo aspoň kázeňské řízení a poznamenal jsem, že nebudu hájiti nikoho, kdo spáchal trestný čin. Ale marné jest všechno dožadování, aby se jednalo cestou právního pořadu. Trestní řízení zahájena nebyla, železničáři nebyli přeloženi zpět, nýbrž užilo se proti nim ještě přísnějších opatření, neboť železniční správa je nutí, aby se nejen sami, nýbrž i jejich rodiny přestěhovaly z Těšínska na místo, kde jejich mužové a otcové konají službu.

Nemohu zde uváděti více podrobností, neboť bych musil svou řeč protáhnouti do nekonečna, ale domnívám se, že z uvedených zde příkladů je zřejmo, že jsme s vyřizováním svých věcí právním pořadem nepřišli daleko a také za nynějších poměrů nepřijdeme, neboť u nás se správní úřady řídí výlučně politickými ohledy, tedy zásadami, podle kterých vláda posuzuje naše věci s politického hlediska.

Zde pak vládne především zásada nezabývati se nikdy podstatou požadavků polské menšiny a potvrzovati prohlášeními členů vlády, že její stížnosti nejsou odůvodněny, že se všem menšinám, tedy také polské menšině, v tomto státě vede dobře. Takové prohlášení činí veřejně při každé příležitosti všichni členové vlády více nebo méně důrazně. Takovým prohlášením zdůrazňuje také pan ministr Krofta svou odpověď v zahraničním výboru, neboť odpovídaje na výtku, že československá vláda potlačuje polskou menšinu, konstatuje: "To je obvinění, na které jest československá vláda velmi citlivá, neboť jest hrdá na to, že nejen koná své povinnosti vůči menšině co nejsvědomitěji, nýbrž jde dokonce nad své povinnosti."

Takové projevy se tisknou v celém československém tisku tučnými písmeny a sdělují se také úslužnému tisku zahraničnímu. Celý český národ, celý úřednický aparát republiky, ba také cizina, pokud nezná skutečného stavu, všichni jsou přesvědčeni, že všechny stížnosti menšiny v Československu jsou jen neodůvodněným kverulantstvím.

Pánové, když si to rozmyslím, v mém prostém rozumu stále klíčí myšlenka, abych formuloval tuto otázku: není-li právě takové smýšlení členů vlády příčinou toho, že náš stát žije v nejlepším přátelství se státy vzdálenými od našich hranic, a nemůže dosíci dohody se státy, které přímo s námi sousedí? Nevím, mám-li pravdu, ale zdá se mi, že ano. Šovinističtí činitelé českého národa totiž, vědouce, že nahoře se odnárodňovací činnost kryje odmítáním žalob na útisk, tím spíše ubíjejí menšinu, působí stále větší křivdy a čím dále tím více dráždí city nejen menšiny, nýbrž i národa té menšiny. A úřednický aparát jsa takto řízen se shora, nejen nepřekáží této práci, nýbrž křivditele chrání a podporuje. To působí roztrpčení u sousedních národů, v jejich státech, a výsledek jest nechuť ke vládě našeho státu a nemožnost dohodnouti se s naším státem. Snad se mýlím, snad diplomacie našeho státu myslí podle nějakého jiného hlubšího uvažování?

Pan ministr Krofta, který béře každou věc formálně, se domnívá, že má pravdu, když se ohrazuje, že vláda neutiskuje polskou menšinu, neboť křivdy, které se na této menšině páchají, nepocházejí přímo od vlády, nýbrž působí je místní úřady a neúřední činitelé.

Největší na př. křivdou a poškozováním polské menšiny jest zbavení polského pracujícího lidu výdělečné možnosti ve vlastní zemi. Toho přímo nečiní ani vláda, ani úřady jí podléhající. Dělají to správy horních a hutních podniků a především správy hutí v Třinci a dolů v Karvinské pánvi Báňské a hutní společnosti, závislé na vládě. Tyto správy skládající se z českých úředníků a inženýrů to dělají v dohodě s činiteli rozličných českých organisací, tak především "Matice osvěty lidové", "Sokola" a jiných sportovních organisací, v dohodě se správci českých škol a tajemníky českých politických organisací. Dělají to způsobem neslýchaně rafinovaným. Nejdříve pod záminkou, že jest ve třineckých hutích nebo v dolech příliš mnoho dělníků, propustí sta polských dělníků. Jakmile uplyne sotva několik neděl, přijímají se zase do práce; leda nějakým zázrakem vědí o tom již napřed čeští činitelé a správci českých škol, které byly v naší zemi založeny skoro v každé obci, někdy po několika, aby nás hromadně odnárodňovaly, a na jejich doporučení, na legitimace jejich organisací přijímají se potom hutníci a dělníci. Při takové spolupráci již polský dělník, polská mládež, práci nedostane.

Přijímají se jen Češi z jiných krajin, nebo ti, kdož se podrobili odnárodnění. Máme důkazy, že byli přijati zpět do práce hutníci a horníci propuštění jako Poláci, ale teprve tehdy, když přistoupili k českým organisacím nebo když poslali své děti do českých škol. Máme důkazy, že správcové českých škol v obcích kolem Třince se chlubili, že ten bude přijat do práce v hutích, koho oni doporučí. Tak se odnárodňuje v našich krajinách, lidé po stránce mravní slabší se podrobují odnárodnění a ti, kteří chtějí zůstati věrni své národnosti, lidé po stránce mravní nejlepší, celá polská mládež ve vlastní zemi, kde se průmysl plně rozvíjí, jsou odkázáni na bídu hmotnou a mravní pro nezaměstnanost.

Zde úřady nezakročí, zde se nevěnuje pozornost činnosti odporující zásadám ústavy, že každé nucené odnárodňování je zakázáno. Obraceli jsme se ke správním úřadům a vylíčili jsme jim tuto věc a prosili jsme je o působení na správy hutí v zájmu zdejšího lidu a o omezení působnosti českých organisací a českého učitelstva po této stránce, ale marně, neboť členové vlády republiky, pan ministr pro věci zahraniční, prohlašují, že se polské menšině neděje žádná křivda. Proto také tvrzení, že vláda nepůsobí k odnárodňování polské menšiny, meritorně a fakticky nesouhlasí se skutečností.

To je stanovisko polské menšiny a praví-li pan ministr pro věci zahraniční, že věci polské menšiny mají býti vyřízeny uvnitř státu a že takovému vyřízení se má dávati přednost před nátlakem ze zahraničí, z těchto mých vývodů je snad zřejmo, že my, Poláci, v republice jsme vždy stáli na tom stanovisku. Zde v této sněmovně jsem to nejednou opakoval a vždy jsem říkal, že nemůže býti jinak, že přítrž odnárodňování polské menšiny musí učiniti československé úřady a že to mají učiniti nikoliv podle toho, jak tuto menšinu pomlouvají čeští místní činitelé, nýbrž podle výslechu členů a zástupců polské menšiny v nestranném řízení, příznivém i pro Poláky.

Při tom jsem také ukazoval na nutnost dohody obou národů a varoval jsem, že polský národ v případě potřeby nestiskne pravici českého národa a jeho státu na hřbitově části svého národa. Dnes, když odnárodnění na Těšínsku jest již tak velice zřejmé, mluví se teprve o postavení naší menšiny. Jest to již velmi pozdě, ale domnívám se, že ještě není všechno ztraceno, jen kdyby skutečně naše vláda měla dobrou vůli.

Tuto dobrou vůli ukázal přede mnou předseda této vlády slovy a sliby, bohužel, pro složení této vlády a rozdílná mínění v koalici stran menšinové a zahraniční politiky, nepociťujeme dosud žádnou úlevu. Naopak setkáváme se v různých oborech s novými nepříjemnostmi. Podle mého mínění hlavní příčinou je zde ohled na rozličné místní české činitele, na české pracovníky na Těšínsku, kteří mají osobní zájem na tom, aby mezi Čechy a Poláky nedošlo k dohodě. Zde musí dojíti ke smělému operačnímu řezu. Domnívám se, že je lépe obětovati několik desítek nebo dokonce několik set šovinistických křiklounů škodících státu, než dospěti k další roztržce, k úplné demoralisaci dobrých československých občanů polské národnosti a tím k vykopání věčné propasti mezi oběma národy.

Nemusím zde tajiti, že si uvědomují kritické postavení naší republiky v mezinárodní politice pro její osamocení a nebezpečí, které hrozí její existenci. Je mi též zřejmo, že Svaz sovětských socialistických republik, s nímž máme spolek, nespasí nás z tohoto nebezpečí, naopak, že bude-li dále toto spojenectví trvati, může jen uvésti republiku do dalších nebezpečí, z nichž nebude lze vyváznouti a proto se mi zdá, že jediným možným východiskem z této situace jest dohoda a co nejužší spolek, snad i vojenský spolek s Polskem, které dnes i největší velmoci považují za velmoc a nejdůležitějšího činitele evropské rovnováhy a míru. Myslím, že by to bylo také v zájmu polského národa a státu. Ale zde pan ministr Beck prohlásil, a tak míní i celý polský národ, že podmínkou rozhovorů o sblížení jest vyříditi věc polské menšiny.

My chceme přispěti k tomuto vyřízení. V memorandu vládě vylíčili jsme všeobecnou situaci polské menšiny a uvádíme tam požadavky, od nichž, budou-li splněny, očekáváme možnost další existence a národního vývoje v tomto státě a tím i spravedlivého vyřízení otázky naší menšiny. Na dobré vůli vlády budou záviseti výsledky.

Aby nám pak příště nikdo nevyčetl, že jsme takové požadavky nekladli, podávám toto memorandum jako dotaz vládě Československé republiky podle §u 67 jedn. řádu této sněmovny prostřednictvím sněmovní kanceláře. (Řečník odevzdává sněm. tajemníku dr. Říhovi memorandum.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl.Hrubý.

Posl. Hrubý: Slavná sněmovno!

Rozpočet na r. 1937 má poněkud odlišný ráz než předešlé rozpočty. Vláda totiž zcela energicky rozhodla, že bude v hospodářství bojovati proti krisi, a tento energický počin, který představuje předseda vlády dr. Hodža, ale také v moderní formě ministr financí, ukazuje, že je si vláda vědoma vážnosti doby a že také ví, že nynější doba je přelomem určité hospodářské epochy a že si vyžaduje zvláštních opatření a většího úsilí.

Je všeobecně známo, a všichni kolegové, kteří již mluvili přede mnou, zdůrazňují, že svět je pořád ještě v objetí krise a že se hledají stále ještě nové formy, jak by svět vyvázl z hospodářské tísně. Bohužel, jedni je hledají v určitých nábězích ke změně společenských nebo vládních forem, dokazujíce, že snad silná ruka může naráz změniti dnešní hospodářský stav, jiní zase chtějí převratem a revolucemi shladiti tuto bídu se světa, a nejnebezpečnější snad je skupina ta, která si myslí, že násilím nebo válkou může napraviti dnešní svět. My však, bez rozdílu národností, si musíme uvědomiti, že není zde žádného systému, který by mohl napraviti chyby, které napáchaly generace, které jsou starší než 150 let. Musí si to uvědomiti právě ti, kdož věří v zázračnost světového zápasu pomocí války. Musí si to uvědomiti také ti, kdož žijí v rámci tohoto státu a věří, že by válka v Evropě mohla zlepšiti hospodářské poměry. I kdyby se vítězům podařilo zabrati kus území, nemůže se nic změniti. Kdyby na př. Německo zabralo t. zv. Sudetenland, převezme opět stojící továrny a nezaměstnané dělníky a naopak průmysl severočeský dostal by se do daleko ostřejší konkurence, poněvadž během krise částečně ochabl, nestojí tak na výši doby jako průmysl německý, ba naopak ztratil by tento severočeský průmysl svoje přirozené zázemí, přirozené proto, že v českých krajích není tak rozšířen tento průmysl a že Češi jsou vlastně největším odběratelem průmyslu severočeského. (Posl. dr. Peters: Pane kolego, to bylo jednou tak!) Dnes je to rovněž tak, a vzpomeneme-li jižních Čech, kde právě byl rozsáhlý sklářský průmysl, vidíme, že tento průmysl úplně zlikvidoval, že jeho majitelé nečeské národnosti přestěhovali tento průmysl do Bavorska, nechali zde nezaplacených daní více než 1 1/2 milionu Kč a dělníky a firma Stölzleho, budu ji jmenovat, poněvadž to není žádné tajemství, konkuruje výrobkům československým. Důkaz, že směrnice, v nichž se hledá uspokojení, rozdělením na poli nacionálním, nemohly by rozřešiti hospodářské problémy. Jsem přesvědčen, že jenom hospodářská politika může vyřešiti dnešní hospodářský zmatek v Evropě.

My si ovšem musíme také uvědomit, že tyto omyly jsou mimo rámec hospodářského snažení, že tu je také duchovní krise, kdy v Evropě jsou ještě národové, kteří jsou přesvědčeni, že jsou povoláni k tomu, aby vládli nad jinými - privilegované panské národy. To je právě ten nejstrašnější omyl, tvrdí-li se častokráte, že na př. slovanská rasa je méněcenná, že je třeba, aby byla vedena a ovládána jinými. Je to smutný zjev ve XX. století, neboť minulá generace zrušila fysické otroctví a tak nikdo ve XX. století, chce-li mluviti o kultuře, nemůže žádat otroctví duchovní. Můžeme naopak říci, že slovanská rasa vzhledem ke své vitalitě, ke své životní síle a zdraví i vzhledem k tomu, že ještě není zjemnělá západní kulturou, má teprve budoucnost před sebou. Kdo vážně pomýšlí na mír v Evropě, musí se snažit udržet dobrý kontakt se slovanskou rasou.

Myslím také, že je zbytečné shledávat argumenty pro útlak na t. zv. panslavismus a obhajovat své postavení nebo shledávat určité argumenty domnělým bojem proti slovanskému nebo bolševickému asiatismu. Kdybychom se chtěli dovolávat dějin, našli bychom tam, že právě slovanská rasa potřela asiatismus. Vzpomeneme-li nájezdů Tatarů, Avarů, vzpomeneme-li bojů s Turky, vidíme, že asiatismus poráželi čeští, moravští a slováčtí vojáci nebo generálové a že tato kapitola dějin je vlastně nejslavnější pro slovanskou rasu. Západ, který rád zapomíná, musil by si uvědomit, že slovanská rasa má největší zásluhu o západní kulturu, poněvadž zabránila nájezdům na západě, umožnila, že nebyly ničeny kulturní a jiné památky, a udržela klid, aby v tichu a pokoji v závětří za slovanskou rasou mohla se vyvíjet západnická kultura. To se vůbec nedá z dějin vyhladit a proto také když čteme v Hitlerově knize "Můj boj" o zániku malých národů, vidíme, že je to ohromný omyl pro velké národy. Kdyby vždycky velké národy sousedily spolu a vyhladily malé národy, musily by se pravděpodobně nakonec potýkat a ničit mezi sebou a zbyl by pravděpodobně jen jeden velký národ, který by uměl dobře zacházet s mečem.