Protestujeme proti cenzúre a konfiškácii, ktorá zúri proti katolíckemu, slovenskému písomníctvu. A čo mám povedať o tom, slávna snemovňa, - musím zrýchliť, lebo ma upozornil pán predseda - ako si koná službu československý rozhlas a ČTK. Či nevidíme, že ako stranícky referuje aj ČTK i československý rozhlas? Veď z iných rozhlasov sa musíme dozvedať vlastne, ako je to v tom Španielsku. Nie preto, že by sme s tými alebo s onými súhlasili, ale nech nás objektívne informuje. A keď už tak nadržiava naša ČTK a náš rozhlas tým bolševíkom španielskym, nech aspoň povie, že teraz prehrali a teraz vyhrali. Veľaráz, keď počúvame nás rozhlas a zprávy ČTK, máme dojem, ako by to boly len filiálky moskevskej ústredne.

A, slávna snemovňa, ohľadom referátov vnútroštátneho života, čo badáme? Keď sa spolček pár pokrokárov síde, pôl hodiny skoro nám o tom referuje ČTK v rozhlase. Ale keď sa na Slovensku niečo deje, keď na Slovensku nejaký kultúrny spolok slovenský má nejakú slávnosť, nejaké vážne zasadnutie, alebo rozhodnutie je, o tom sa ČTK alebo československý rozhlas nezmieňuje, alebo len skromne. Žiadame, aby ČTK a československý rozhlas svoju službu nestranne a spravedlive konaly, lebo za to platíme tie poplatky radiové, aby sme spravedlivé a nestranné referáty dostávali a nie skreslené. Čo máme k tomu my povedať, slovenskí nacionalisti, keď nás ešte aj pomocou radia niektorí pánovia vládni rečníci bijú a posmievajú sa nám. My vieme prípady, že ešte aj ministri do radia proti nám rečnili.

Slávna snemovňa, ako viem, lebo som už tiež do radia pár razy hovoril, je predbežná cenzúra prejavov. Tá predbežná cenzúra nech sa nevzťahuje len na nás slovenských katolíkov, ale nech tá censúra platí aj pre vládnych pánov prednášateľov, aby oni zrovna od pľuc nemohli do radia proti nám rečniť.

Předseda (zvoní): Upozorňuji po druhé pana řečníka, že už vyčerpal řečnickou lhůtu.

Posl. Šalát (pokračuje): Ešte môžem maličko mluviť? (Veselost.)

Slávna snemovňa! Pri tejto príležitosti nech mi je dovolené aspoň sumárne ešte povedať, čo si žiadame, keďže to nemôžem povedať obšírnejšie. Žiadame revíziu učebníc. Mám to odôvodnené, ale pán predseda ma už druhý raz napomenul a dá mi azda aj pokutu odhlasovať. (Veselost.) Potom žiadame revíziu verejných žiackych knižníc. Ďalej žiadame, aby vláda, poťažne ministerstvo školstva predpísalo Voľnej myšlienke, ktorá chce konať učebné kurzy po stredných školách, že by si táto spoločnosť sostavila riadne učebnice, lebo celé jej účinkovanie bude obsahovať len útoky proti pozitívnemu náboženstvu a hlavne proti katolíckemu náboženstvu. Chceme vedeť, čo to chcú páni voľnomyšlienkárskí rytieri vlastne vyučovať v tých kurzoch na školách. Ďalej žiadame, aby takí učbári a učitelia na Slovensku, ktorí ešte ani dosiaľ nevedia rešpektovať náboženský cit žiactva a obecenstva, boli odstránení zo Slovenska. Tu je prípad profesorky Švestkovej v Skalici, o ktorej už naše noviny písaly. Ďalej žiadame vládu, aby už raz zasiahla do toho, aby boľševické noviny "Slovenské Zvesti" nemohly tak beztrestne zúriť proti cti slovenských katolíckych kňazov. (Výkřiky.) To ešte dosiaľ nebolo, len práve za vlády Slováka dr Hodžu, že môžu boľševíci takým spôsobom zúriť proti cti slovenských katolíckych pracovníkov, ktorí svoj ľud vychovávajú k vernosti štátu. (Výkřiky.) To si nezasluhujú, že vláda to bere tak nevšímavo. Mám dojem, že istí vládni páni si myslia: Komunisti nech porážajú ľudákov, však potom my komunistov skrotíme. Mýlite sa, vládni páni, lebo ak sa týmto pánom komunistom podarí u nášho ľudu zničiť úctu k náboženskej autorite, aj vaša autorita bude padať a budú padať potom prípadne aj ministri a vládni poslanci. (Potlesk.)

Ja, žial Bohu, nemôžem už ďalej veľa hovoriť. Žiadame ešte, aby vláda podporovala naše semináriá. Ľud žiada, aby ich vláda podporovala z jeho daní. Dosiaľ sa musely semináriá živiť z milodarov. Náš katolícky ľud si žiada, aby z náboženského fondu, ktorý bol ustavený už za Jozefa II., dostávaly naše semináriá primeranú kvótu.

Týmito, žiaľ Bohu, skrátenými vývodami len to som chcel sumárne konštatovať, že keď sa našim židovským spoluobčanom tak ide po ruke, - čo im nezávidíme, a prajeme, aby prišiel poriadok do ich cirkevných záležitostí, že súčasne žiadame, aby vláda rovnako rešpektovala aj požiadavky slovensko-katolícke. (Potlesk poslanců slovenské ľudové strany.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, panu posl. dr Dominovi.

Posl. dr Domin: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Ujímám-li se slova k osnově zákona, kterým se doplňuje organisace náboženské společnosti židovské v zemích České a Moravskoslezské, nečiním tak proto, že bych se domníval, že tato organisace není snad potřebná, nýbrž naopak chci jenom ukázati, jaké námitky máme proti způsobu, jakým tato jistě nutná a důležitá úprava a náprava se má provésti. Jde jistě o věc důležitou, a myslím. že právě při této věci mohly zákonodárné sbory na individuálním případě ukázati, že mají plné pochopení pro pořádek, jednotu a unifikaci právního řádu v celé Československé republice.

Především tedy předložená osnova není pouhým doplňkem zákona z 21. března 1890 č. 57 ř. z., nýbrž mění radikálně obsah tohoto zákona, takže je to vlastně osnova zákona nového. Mluví-li se tedy jen o doplňku zákona z r. 1890, potom, abych mluvil řečí právnickou, je to falsa demonstratio. Podle citovaného zákona, jímž byly upraveny vnější právní poměry israelské náboženské společnosti, byly základem této společnosti ustanoveny jednotlivé náboženské obce israelské jako veřejné územní korporace, které měly sdružovati všechny Židy, bydlící v obvodu příslušné náboženské obce. Podle nové osnovy mají se všechny tyto obce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku sdružiti v jakési jednotné společenství jako nejvyšší orgán, který jest vybaven velmi rozsáhlou pravomocí, vymezenou v §u 1 naší zákonné osnovy. Ale mám za to, že tento způsob, jak se řeší tato otázka, neodpovídá ani státním zájmům a že se také neřeší demokraticky. Základním nedostatkem této osnovy zákona je, že se otázka ta neřeší jednotně pro celé území Československé republiky, nýbrž že se řeší jen pro zemi Českou a Moravskoslezskou, a to ještě způsobem, který nás nemůže plně uspokojiti. Stylisace této zákonné osnovy jest výmluvným dokladem hlubokého neporozumění našeho parlamentu pro význam unifikace právních poměrů v celé republice. Nedostatek unifikace, jevící se v celém právním řádu Československa, stává se nebezpečím pro jednotnost státu. Udržovati a živiti tento právní dualismus jest neodpovědné zejména v nynější době, kdy tolik potřebujeme jednoty a solidarity. Právem se poukazuje v cizině na smutnou skutečnost, že Československo nedovedlo bezmála za 20 let sjednotiti svůj právní řád. Nedivím se proto, když Maďarsko jásá, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud staré uherské zákony, takže se zdá, jako bychom sami chtěli podněcovat revisionistické choutky maďarské. Máme sice zvláštní ministerstvo pro unifikaci, ale přesto unifikace našeho zákonodárství uvázla úplně na mrtvém bodě. Hledíme si zabezpečiti svoji existenci proti každému útočníku, chceme býti připraveni pro všechny případy, budujeme svoji armádu, zabezpečujeme tento stát, a to vše naše strana vždy vítala, a žehrala jen na to, že jsme začali příliš pozdě.

Slavná sněmovno! My musíme býti dokonale připraveni silou fysickou, silou duševní, silou mravní, ale musíme býti také připraveni harmonickou jednotou státního celku. Nepochybuji o tom, že unifikace vyžaduje veliké práce, ale přesto nevěřím, že by nebylo bývalo možné provésti za 18 let sjednocení našeho zákonodárství, když pro tento úkol bylo zřízeno zvláštní ministerstvo, jež si snadno mohlo povolati libovolný počet kvalifikovaných právníků, expertů a odborníků, aby celá práce byla urychlena. Právní dualismus jest jistě vážné nebezpečí pro náš stát a způsobuje mnoho zmatků. Vždyť, dámy a pánové, zatím na universitách v Praze a Brně přednáší se staré právo rakouské, na Komenského universitě v Bratislavě pak staré právo uherské. Tento stav nesjednocenosti našeho právního řádu označil sám ministr spravedlnosti dr Dérer za neudržitelný. Pohříchu nestalo se zatím nic, aby byl odstraněn.

Slyšel jsem omluvy a výmluvy takové i onaké, ale, řekl bych, málo přesvědčující. Zůstává smutnou skutečností, že nebyla dosud provedena reforma občanského zákona, třebaže 18 let se na ní již pracuje, nedošlo ani k reformě civilního soudního řádu, trestního řádu, trestního zákona atd. Jde-li o výsostný zájem státu, jde-li o to, aby nám nemohlo býti po právu vytýkáno, že Československo není po právní stránce jednotným státem, jde-li o sjednocení právního řádu a odstranění dosavadního dualismu, pak se nemůžeme spokojiti s výmluvami, že je to práce složitá, poněvadž všechny tyto překážky lze překonati, jak nám ukázaly jiné státy. My jsme také jediným z tak zvaných nástupnických států, který dosud toto sjednocení neprovedl. (Hlasy: Bohužel!)

S tohoto hlediska vznáším své námitky i proti předložené osnově. V materiáliích k tomuto zákonu (tisk 220), to je ve vládním návrhu, se vláda doznává, že nelze sjednotiti právní normy v dané otázce, neboť čteme v důvodové zprávě toto (čte): "Vydati zákon o vyšší organisaci židovských náboženských obcí, platný pro celou oblast republiky, setkalo by se s velikým odporem u židovských náboženských organisací na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, poněvadž tamní Židé, jmenovitě orthodoxní, nejsou naprosto ochotni spolupracovati se židovstvem v zemích českých. Provedení zákona by se jistě nezdařilo."

Prosím, parlament má tedy na podkladě "víry" v tuto nemožnost schvalovati zákon. ačkoliv jest jasno, že unifikující zákonodárce nejenom může, nýbrž přímo musí připustiti možnost organisace vyšší a pokud možno organisace celostátní.

Ústavně-právní výbor sněmovny (tisk 676) zdůraznil sice, že úprava poměrů židovské náboženské společnosti na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest již zastaralá a nutně potřebuje novelisace, ale spokojil se tím, že vyslovil pouze politování, že k této naléhavé úpravě nedochází při projednávání této osnovy, a označil tento nedostatek za škodlivý ze zásadního hlediska unifikace práva československého. A nyní má slavná sněmovna odhlasovati osnovu zákona, který byl ústavněprávním výborem této sněmovny prohlášen za škodlivý. Máme se spokojiti jenom s tím, že se udržuje právní dualismus v této otázce jen a jen pro neochotu slovenských a podkarpatoruských Židů spolupracovati se židovstvem v českých zemích. Daná chvíle byla zajisté velmi vhodná pro tuto unifikaci, a když v této chvíli ji nelze provést, potom vlastně by se nemohla provést nikdy, poněvadž nelze předpokládati, když té dobré vůle není dnes, že bude v blízké budoucnosti, a kdyby vláda a parlament měly při sdělávání zákonů přihlížeti vždy jenom k tomu, chce-li kdo takový zákon a zamlouvá-li se mu, tedy bychom s unifikací nepřišli nikdy nikam.

Když jsem studoval materiál k tomuto zákonu, kolikrát jsem se pozastavil nad leckterým tvrzením, třebas jsem v otázkách právnických laik. Vyslovuji proto s tohoto místa svůj podiv, že v odborné otázce, která je tak složitá a spletitá, si sněmovna nevyžádala dobré zdání některého z našich vysokoškolských odborníků. Vždyť téměř na dosah ruky od sněmovny máme budovu právnické fakulty Karlovy university, a myslím, že by bylo bývalo velmi na prospěch osnově tohoto zákona, kdyby některý na slovo vzatý vynikající odborník církevního práva byl býval také v této věci dotázán, ať už by to byl profesor dr Hobza nebo profesor dr Tureček jako nynější představitel této discipliny na Karlově universitě. Je zcela jasné, že úprava náboženského poměru židovského v republice Československé je otázka důležitá, aktuální, ale musí býti řešena nikoliv politicky, nýbrž s hlediska zájmů státních při zachování jakési autonomie náboženských židovských obcí.

Zpráva kulturního výboru senátu se zmiňuje o tom, že myšlenka jednotného zorganisování Židů v bývalých Uhrách ztroskotala, náboženské obce zůstaly tu organisovány podle tří ritů, a jak víte, udržel se tento stav na Slovensku až do nynější doby. Nebudu, dámy a pánové, rozvíjeti historický přehled celé této otázky, poněvadž mám za dostatečné, co bylo uvedeno v příslušné zprávě kulturního výboru senátu. V historických zemích máme nyní 5 svazů: jeden na Moravě, jeden ve Slezsku a 3 v Čechách. Z těchto tří českých svazů je jeden svaz pražský, jeden český a jeden německý. Podle osnovy nového zákona mohou tyto svazy zůstat nadále, ale budou podřízeny jednotnému společenství, vybavenému velmi dalekosáhlou mocí. Nynější svazy vytvořily pracovní sdružení, které se zove Nejvyšší rada svazů náboženských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ačkoliv byla tato Nejvyšší rada ministerstvem školství a nár. osvěty jaksi ověřena výnosem ze dne 3. září 1927. zdá se, že přece nedošlo k jednotné organisaci a harmonické spolupráci.

Že tomu tak je, vidíme z toho, co o této věci píše kulturní výbor našeho senátu. Čteme tu toto (čte): "Avšak nedostatek zákonného podkladu této organisace měl za následek, že tyto svazy nemohly svoje požadavky proti svým nižším organisacím uplatňovati s žádoucím důrazem, když jim poslušnost mohla býti kdykoliv vypovězena, anebo alespoň omezena pohrůžkou výstupu ze svazu. Na př. ustanovení, jímž by se propůjčila politická exekuce pro vymáhání příspěvku těmto svazům od nižších jednotek, obdobně, jako to nařizuje § 22 zákona č. 57 z r. 1890 pro náboženské příspěvky náboženským obcím, vyžaduje ustanovení zákonné. Od r. 1931 usiluje o úpravu vyšší organisace židovstva Nejvyšší rada svazů, která posléze po schůzi pořádané v prosinci 1931 v Mor. Ostravě předložila ministerstvu školství a nár. osvěty rámcovou osnovu o úpravě vyšší organisace a příslušný návrh vládního nařízení. Ministerstvo však vypracovalo vlastní, osnovu, která po provedeném připomínkovém řízení byla schválena v min. radě dne 6. června 1936."

Já jsem, paní a pánové, citoval doslovně tento výtah ze zprávy příslušného senátního výboru, protože již z toho vidíte nedostatečnost této zákonné osnovy. Nejde totiž v podstatě o nic jiného, než aby pravomoc Nejvyšší rady byla po jejím přání uzákoněna. Má-li se však provésti jednotná organisace židovstva v celé republice, tudíž zajisté věc velkého dosahu, která se nepodařila ani Rakousku, ani Uhrám, nutno řešiti tuto otázku, důležitou s hlediska vyšších zájmů státních, docela jinak. Nedostačuje řešení, které se omezuje jen na historické země, je třeba pamatovati řekl bych: především pamatovati - na země karpatské, kde vládne dosud ohromný chaos, kterému by se konečně měla učiniti přítrž.

Ostatně i to, co je a asi zůstane v historických zemích, není ve shodě již s rozdělením zemí, poněvadž zvláštní svaz by měla Morava, zvláštní svaz Slezsko a tři svazy by měly Čechy, dva české a jeden německý. Toto národnostní třídění v Čechách považuji za škodlivé, za něco, co je v příkrém rozporu s národní povahou našeho státu. (Posl. Dubický: Vidíme to u zemské školní rady a u zemědělských rad!) Proti tomu jsem se také ozval a mluvil jsem s této tribuny s velkým důrazem proti německému odboru v zemské školní radě, a tím více protestuji proti tomuto národnímu členění v židovských svazech.

Ostatně takových podivných věcí máme v této otázce mnoho. Je to přímo v rozporu se zákonem, že v Praze existuje 7 židovských náboženských obcí, což je hypertrofie, která může býti označena za unikum.

V otázce židovské náboženské společnosti je na místě s hlediska státního práva konfesního toto řešení: dát židovstvu organisovanému v náboženských obcích možnost vytvořit si vyšší organisaci, t. j. tyto svazy, které by zase měly býti základem pro jakýsi vyšší společný výbor.

Já, paní a pánové, neschvaluji tuto osnovu, ale kdyby se měla stát - jako že se zajisté stane - zákonem, dala by se velmi dobře aplikovat na Slovensko a Podkarpatskou Rus právě proto, že tento zákon připouští větší počet svazů v jednotlivé zemi, pokud tyto svazy nevybočují z obvodu země. Víte, že dnes máme na Slovensku dva takové svazy, Ústřední kancelář ortodoxních náboženských obcí v Bratislavě a t. zv. Ješurun, který slučuje v sobě pokrokovější neologické obce židovské, kdežto třetí druh těchto obcí, které se zovou status quo ante, nemá žádné vyšší organisace. Kdyby tento zákon byl aplikován na Slovensko, bylo by docela dobře možné zříditi tu tři svazy, odpovídající tamnímu rituálnímu rozdělení na židy ortodoxní, neologické a t. zv. "status quo ante". Právě naopak pro Čechy, Moravu a Slezsko, pro země historické, je toto třídění a větší počet svazů úplně zbytečný, poněvadž v historických zemích existují náboženské obce židovské pouze jediného typu. Jistě by organisaci židovstva jen posloužilo, kdyby byly jednotné zemské svazy a ty svými delegáty vytvořily společný výbor, ale iniciativa příslušela náboženským obcím, nikoliv tomuto nejvyššímu společnému výboru. Jinými slovy, bylo by účelné zachovati náboženským židovským obcím jakousi autonomii a přiměti je zákonem, aby vytvořily zemské svazy a tyto zase nejvyšší společný výbor. Tento hierarchický systém by měl býti budován podle mého mínění zdola nahoru a nikoliv opačně, jak se to má státi touto osnovou zákona. Ostatně podle mých informací nebyly ani jednotlivé židovské obce úředně dotázány, souhlasí-li s touto úpravou, při níž vlastně ztrácejí valnou část své autonomie. Tedy takový postup nebyl jistě demokratický. Vzbuzuje dojem, že v pozadí návrhu Nejvyšší rady, kterému bylo vyhověno touto osnovou zákona, jsou osobní zájmy a že zákon má této radě dáti svrchovanou moc, které se jí nedostává ze svobodné vůle obcí.

Poslední etapou, kde se projednával tento návrh zákona, byl kulturní výbor naší sněmovny. Poněvadž jsem byl přesvědčen, že návrh zákona nebyl zralý pro parlament, že má mnoho věcných nedostatků, poněvadž jsem viděl, že je v příkrém rozporu s unifikačními tendencemi, které pro náš stát mají výsostný zájem, a zejména vzhledem k tomu, že se ukázalo, že členové našeho kulturního výboru nejsou dostatečně informováni, žádal jsem, aby byl přidělen zvláštní subkomisi, která by teprve vypracovala příslušný návrh. Říkalo se, že věc příliš spěchá a tak se bez jakékolivěk průpravy většinou odhlasovala a nyní přichází tento návrh zákona se všemi svými nedostatky do plena sněmovny.

Vzhledem k tomu vznáším své námitky s této tribuny a zdůrazňuji zejména tyto čtyři věci:

1. Osnova zákona nezahrnuje Slovensko a Podkarpatskou Rus a nevyhovuje tudíž obecně uznané potřebě sjednotiti zákonodárství v Československu, naopak prodlužuje na neurčito velmi nebezpečný dualismus v této věci.

2. Osnova mluví sice o zemských svazech, připouští však možnost, aby v jedné zemi bylo svazů několik, což v historických zemích jest zcela zbytečné, poněvadž tu máme náboženské obce pouze jediného druhu.

3. Osnova umožňuje národnostní dualismus v Čechách zachováním 2 svazů českých a jednoho svazu německého.

4. Osnova mění i přes znění §u 1 navrhovaného zákona úplně právní postavení náboženských obcí židovských, které jsou základní jednotkou organisace náboženské společnosti židovské podle zákona z r. 1890. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.) Z těchto důvodů, slavná sněmovno, nemůžeme hlasovati pro osnovu zákona.

Měl bych však po těchto věcných námitkách ještě jenom jednu formální poznámku, kterou jsem již učinil v kulturním výboru, kde však na ni nebyl vzat zřetel. Myslím, když se sdělává zákon, že má býti věnována pozornost také textaci, češtině a jazykové stránce zákona. (Výborně.) Když jsme chodili do národních škol, učili jsme se, jak se má užívat přechodníků a že se nemá říkati "pan správce, jda po dvoře, kopla ho husa", ale 1. paragraf této osnovy zákona začíná tímto způsobem, neboť zní (čte): "Náboženské obce židovské, nedotýkajíc se jejich postavení jako základu úpravy vnějších právních poměrů náboženské společnosti židovské podle zákona atd., slučují se v zemích České a Moravskoslezské ..." To je přece jenom věc, která by se neměla vyskytnouti, zvláště když už bylo na to upozorněno, poněvadž i této formální stránce je třeba dobře věnovati pozornost.