Slavná sněmovno, já jsem již v zemědělském výboru na to upozornil a říkám znovu: Pánové tvrdí, že je všecko v pořádku. Je-li všecko v pořádku, ať aspoň ty kontingenty, na které tu pan kolega uvedl řeč, veřejně vyhlásí! Kolik který mlynář, kolik která škrobárna má základního množství, na jakých základech atd. Ale tvrdit, že je všecko v pořádku, a tajit to dokonce členu Sboru pro záležitosti škrobařské, panu Řezáčovi, když si dojde do kanceláře vypsat kontingenty, vzít mu to z ruky, přeškrtat cifry, aby se to ani on nemohl dovědět, kolik který závod má, račte dovolit: co je šeptem, to je s čertem. Když se stydíte veřejně to publikovat, víte asi proč.

Když jsem mluvil o této škrobařské věci, uvedu jiný příklad té hospodářské politiky. Představte si, existuje kartel škrobáren, kterému se říká družstvo. Ten neuspokojuje ani svých členů, kteří nejsou s jeho hospodářstvím spokojeni a vystupují z něho. Všemožnými prostředky, honěním vodoprávního řízení a všeho možného se činí pokusy tyto nekartelované škrobárny utlouci, zvláště v Batelově. Znáte ty historie. Nepovede se to. Co se udělá? Vydá se vládní nařízení a v tom vládním nařízení se všecky škrobárny dají pod kuratelu toho kartelu. V tom nařízení ještě to zase není tak zlé jako v praxi. Už v tom nařízení byla ovšem zvláštní věc, když se řeklo, že pro výměru kontingentu závodům rozhoduje ustanovení řádu toho družstva, řádu, který nikde nikdy nebyl veřejně vyhlášen, který nikdo nezná. Důvěrný vnitřní řád kartelu byl vládním nařízením povýšen na zákonné, obecně závazné ustanovení. Ale jak to vypadá v praxi? Takhle: Podle nařízení měla být tímto Sborem pro záležitosti průmyslu bramborového škrobu zřízena vlastní kancelář, úřadovna. Na čem se Sbor usnesl? Že je to zbytečné, že tuto práci bude vykonávat aparát toho kartelu. Představte si: Firmy, které byly v boji s kartelem, musejí své obchodní věci a všecko svěřovat svému konkurentovi, kartelu. Z kartelu a z jeho úřednického aparátu se vládním nařízením stal touto zvláštní cestou a tím praktickým výkladem, že to nemusí býti nový aparát, že stačí říci, že to ten kartelový zastane, zase orgán úřední.

Ve vládním nařízení ještě bylo, že na př. do komise pro úpravu cen se mají dostat zástupci nejen Ústředního svazu pěstitelů zemáků, agrárníků, nýbrž i jiných organisací pěstitelů. V praxi to ovšem dopadlo tak, že tam vzali jen agrární pěstitele. A teď si považte, že z každého metráku škrobu musí každý ten závod platit na udržování aparátu toho Sboru - a to je teď aparát kartelu, neboli nekartelovaní musí platiti na kartel a dokonce musí platiti, poněvadž to je také ve vládním nařízení - organisacím pěstitelů zemáků, a v praxi zbyla jen jedna, tedy musí platiti, ať jsou z kterékoliv strany, ať jsou třeba v organisaci Chroustovského, v lidovecké, v jakékoliv, musí platit na agrární organisaci pěstitelů zemáků. Takováto prakse ukazuje, že toto řízené hospodářství opravdu není vedeno zájmem veřejným a obecným, nýbrž že se ho používá k zesílení vlivu právě těchto kartelových organisací, které jsou hlavní příčinou hospodářských nesnází, které jsou svou politikou omezování výroby a zvyšování cen nakonec také příčinou obecného zdražování a bídy širokých vrstev národa.

Mohl bych pokračovat a upozornit, jak se takovéto kartelové hospodářství zavádí nejen tam, kde už se to podle vládního nařízení udělalo, nýbrž také via facti zavádí na př. i do obchodu s rýží i do výroby čokolády, prostě metodou povolování nebo nepovolování dovozu látek, které se u nás nepěstují a nevyrábějí; zkrátka vidíme, že celá tato hospodářská politika je vedena úplně falešnou cestou, zcela odporující zásadám, jež pan předseda republikánské strany vytkl jako to, čím bychom se měli řídit.

A dovolte mi, abych dodal několik slov: řízené hospodářství a vůbec zasahování státu do hospodářského života bylo nepochybně podníceno a stalo se v mnohém směru nezbytným tím, že podnikatelský svět sám zradil zásady liberalismu, soutěže (Tak jest!), osobní odpovědnosti a že si zavedl kartely atd., kterými sám potlačil hospodářskou svobodu. Aby tedy zasahování státu bylo na místě a účelné, musí jíti nikoli v tom směru, aby se těm velkopodnikatelským zlům ještě dodávalo zákonné ochrany a pomoci, nýbrž aby se znemožňovala a aby se jim čelilo.

Tu musím říci ještě jednu věc, psal jsem o ní v novinách a jinde. Chce-li stát zasahovat do hospodářského života, musí si k tomu vybudovati náležité orgány správní a řeknu i zákonodárné: přebudovat senát na hospodářskou sněmovnu, aby to byl opravdu výraz úsudku lidí věcí znalých a kompetentních, a nikoli jen zmenšené vydání sněmovny poslanecké; ale také vybudovati náležitě celou hospodářskou samosprávu, odspoda až nahoru. Vážení pánové, je nemožné, aby stát svěřoval svou funkci nahodile vzniklým soukromým podnikatelským společnostem! A chceme-li tedy napodobovat řízené hospodářství, jak se propagovalo a propaguje i teoreticky právě ve státech nedemokratických, musíme si kromě toho uvědomit, že chceme-li jako stát demokratický zasahovat, musíme tyto orgány vybudovat demokraticky, abychom nebyli fašismem, od kterého se to nakonec kopíruje. A ovšem musíme překonávat zejména stranického ducha, který se při každé otázce dívá ne na to, co je ku prospěchu všech, ba ani ne na to, co je ku prospěchu vlastních stoupenců, nýbrž co je ku prospěchu stranických podniků, a v tom je veliký rozdíl. My se musíme se strachem dívat na ohlášená nová opatření prý "ku prospěchu zemědělství", když se na př. už jeví, že záchrana vinařství by byla zase v tom, že by se svěřilo rozhodování kapitálově silným jednotlivcům a že by jim zaručoval stát výdělky. Tak se to dělá. Pohleďte na Obilní společnost, ta to má také krásné. Ona hospodaří s ohromnými miliony, a nic nemůže prodělat, poněvadž jí to buď musí doplatiti stát, nebo jí to musí zaplatiti zemědělci ve srážkách. Výdělky však zůstávají vedle, poněvadž se pohltí komisionáři Obilní společnosti, Kooperativou, družstvy mlynářskými atd., kteří to provozují. Peníze jsou doma pro každý případ a prodělky zaplatí ti ostatní.

Slavná sněmovno! Jak jsem již řekl, nemůžeme míti k tomuto hospodářství důvěry, a protože je vidíme před sebou, nemůžeme dáti ani dodatečného souhlasu k tomu, co se provádělo při takovém hospodářství ve vlastním státním hospodaření.

Vážení pánové a dámy! Jestliže jsem chtěl kritikou nynějšího stavu doplniti kritiku minulého stavu, kterou přednášeli kolegové z mého klubu dříve, dovolte mi, abych se ještě několika slovy dotkl také jiných událostí, které právě v těchto dnech, ale nejenom v těchto dnech, se odehrály v této sněmovně. Dodám hned i něco k tomu, co tu bylo řečeno právě přede mnou. V poslední době vidíme zvláštní zjev. Není to tak dávno, že když se o někom řeklo, že je vlastenec, bylo to chápáno jako nadávka. A teď se svět úplně obrátil. Největšími vlastenci jsou komunisté.

Račte mi dovolit k této věci několik kritických poznámek. Mně by to imponovalo. Věřím v Písmo svaté, že je větší radost nad jedním hříšníkem pokání činícím než na 99 spravedlivými. Ale otázka je, zdali vidíme pokání u těch hříšníků. A mně se zdá, že toho pokání vůbec není, protože všechen změněný postup komunistů proti armádě arci není dán jejich poměrem k našemu státu, nýbrž jejich nezměněným poměrem k Třetí internacionále a ke komunistické Moskvě. (Výborně! - Potlesk poslanců strany nár. sjednocení.) Dokud komunistická Moskva dělala politiku proti versailleskému a saintgermainskému míru, proti existenci a hranicím států vzniklých z bývalého Rakouska a zejména proti státu našemu, tedy komunisté rozvraceli všemi možnými způsoby naši republiku. Dnes tady říkají, že prý někdo vyvolává nepořádky, zmatky ve státě. Probůh, kdopak se toho nadělal více nežli komunisté? Vždyť i zde v této sněmovně sedí za komunistickou stranu poslanec, který již seděl za vojenskou špionáž proti naší republice. (Hlasy: Tak jest! - Kdo to je?) Kdo to je? Pan Vodička. (Posl. dr Jar. Dolanský: Řeklo se z nejvyšších míst, že se mu stala křivda!) Nám nezáleží na nejvyšších místech, nýbrž na soudním rozsudku. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid!

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): A, vážení pánové, je třeba říci, že tato změna v komunistické taktice bohužel není ani výrazem snad jen lásky (Stálé výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.), když už ne k našemu národu a státu, aspoň k národu ruskému. I to bychom chápali. Náš národ byl vždycky rusofilský. Od samého počátku naše národní uvědomění bylo zároveň slovanské. Tak dobře, chápali bychom, že se snad řídí stanoviskem a zájmy tohoto slovanského Ruska. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Kdepak! Ani v nejmenším, nýbrž právě jenom a jenom zájmy tohoto komunistického režimu.

Přečtu vám, slavná sněmovno, několik vět, několik věcí, abyste věděli, jaký program III. internacionála oficiálně usnesla a vyhlásila, pokud jde o národnostní otázku ve střední Evropě. Kdo chce o tom pochybovati, v knihovně této sněmovny najde "Pravdu" z r. 1924. A to bylo to, co jsem myslil, když pán přede mnou mluvil o "Pravdě", že také něco povím, co říká "Pravda". V "Pravdě" najdete v čísla ze dne 27. srpna 1924 resoluci III. internacionály o národnostních otázkách. A hned vás upozorňuji, že usnesení tohoto sjezdu III. internacionály byla v listopadu 1924 schválena sjezdem komunistické strany Československé republiky.

Tedy abyste věděli, jak to asi začíná (čte): "Silou vítězů nadiktovaný mír versailleský, st. germainský a ostatní smlouvy vytvořily za účelem boje proti proletářské revoluci nové malé imperialistické státy, Polsko, Československo, Jugoslavii, Rumunsko, Řecko, vybudované na základě anexe značně rozlehlých území obydlených jinonárodním obyvatelstvem, což je učinilo ohništěm národnostního útoku a sociální reakce."

V této resoluci se přímo praví (Hlasy. Je stará!) (čte): "Heslo "Právo každého národa na sebeurčení až do oddělení" v nynějším předrevolučním období má býti v imperialistických státech nově vzniklých" - ty jsou zde vyjmenovány, Československá republika mezi nimi - "vyjádřeno v hesle státního odtržení" - doslova

- "uhnětených národů,

z toho souhrnu, ze svazku Polska, Rumunska, Československa, Jihoslavie a Řecka."

Rozhodně se odsuzuje, že v některých komunistických stranách těchto zemí se vyskytly úchylky, že tyto strany stojí na základě státnosti vytvořené st. germainskou a ostatními smlouvami a místo odtržení od těchto států se chtějí spokojiti s reformou těchto států, stavějíce hesla autonomie potlačených národů v rámci těchto států. V dalších ustanoveních této resoluce se jasně prohlašuje požadavek připojení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.)

A dovolte mi, abych zde přímo připomněl jednu věc. Není to tak dávno, co jeden pán z komunistické strany spílal zde luďákům, že prý ohrožují jednotu státu svým heslem autonomie. Pamatujete se, když mu tato sněmovna dávala důtku za urážku posl. Sidora, pronesl tu ohromnou řeč pro jednotu Čechů a Slováků. V té resoluci se však prohlašuje jasně, že Češi a Slováci jsou samostatné a různé národy, ovšem v této resoluci se totéž praví o Srbech, Chorvatech, Slovincích. Žádá se výslovně rozdělení Jugoslavie na nezávislé státy, oddělení Makedonie, Chorvatska a Slovinska od Srbska, ale žádá se totéž nejen pro naši Podkarpatskou Rus, jak už jsem řekl, připojení k sovětské Ukrajině, nýbrž také pro Slovensko a výslovně se zde spílá měšťákům slovenským, kteří heslem autonomie chtějí udržeti slovenský lid pod diktaturou české buržoasie. Komunisté odmítají požadavek autonomie a trvají na státní nezávislosti Slovenska. V dalších ustanoveních resoluce se praví výslovně, že německé a maďarské pohraniční území má právo na odtržení, a zase se odsuzuje požadavek pouhé autonomie pro ně a vykládá se jako nepřípustná úchylka, že to komunisté někdy dělali.

Takovýto velezrádný program si schválila naše komunistická strana a ještě neexistuje jedno formální usnesení, kterým by byli tento program zrušili. Když nám tito panové, kteří hlásali úplné roztrhání našeho státu, najednou dělají ochránce jednotnosti Čechů a Slováků, ochránce jednotnosti hranic, tedy co to znamená? Prostou věc: Sovětské Rusko tehdy mělo pakt s Německem a dělalo politiku proti Francii a proti nám. Teď se to otočilo, tedy páni najednou jsou pro naši armádu, ne že by jim záleželo na naší republice, nýbrž že jim záleží na sovětském Rusku. To je ten důvod. (Výkřiky posl. Vallo a posl. Širokého. - Místopředseda Taub zvoní.)

Já už jsem Vás (obrácen k posl. Vallo) poslal sám do knihovny, nevím, zdali to přečtete, budu vám dělat překladatele, budete-li chtít. Slavná sněmovno, jestliže vidíme stranu takto velezrádnou v této zvláštní posici, je nám jasné, co to způsobilo. Jsem jenom zvědav na to, co ti pánové budou dělat, jestliže v Sovětském svazu - a vy víte, že každý režim netrvá nikde věčně - se to otočí ještě dále. Abyste rozuměli, ti pánové, co tyto resoluce přednášeli na tom charkovském sjezdu internacionály, už jsou na onom světě, už je popravili, pana Zinovjeva atd. Co budou dělat, až to dojde ještě dále? Znáte anekdotu, která se v Rusku vypravovala hned, když Stalin rozehnal spolek starých bolševiků, a víte, co pak následovalo. Tehdy je dával do koncentračních táborů, teď už je dává ke zdi. (Výkřiky poslanců strany komunistické. - Místopředseda Taub zvoní). Oficielní název komunistické strany sovětské (Výkřiky.) není ovšem ruská komunistická strana, poněvadž oni chtěli ruský nátěr státu mermomocí smazati a zastříti. Je to "všesvazová komunistická strana" - a v závorce malé b, to znamená: bolševiků. Když tedy Stalin rozehnal spolek starých bolševiků - to byl spolek těch, kdo byli bolševiky už před říjnovým převratem v r. 1917 - říkalo se v Rusku: Jaký je rozdíl mezi postavením bolševiků dříve a teď? A odpověď zněla: Dříve byli bolševici v závorce a teď jsou v koncentračním táboru. (Veselost.) A mnozí z nich už jsou na onom světě. A tito pánové sami nevědí, zdali ten, kterému se ještě dneska koří, nebude za krátkou dobu taky "na onom světě". (Výkřiky.)

Já ovšem těmito vývody nechci tvrditi toho jsem dalek - že by snad všichni, kdo volili komunistickou stranu, anebo ti, kdo jsou v jejích organisacích, byli takovými velezrádci jako vedení této strany, jak jsem právě doložil. V té kritické chvíli by se ukázalo (Výkřiky.), že i oni jsou dobří Češi.

Pánům, kteří tu měli všelijaké starosti o armádu a vyslovovali svou důvěru s podmínkou takového a onakého jejího ducha, bych chtěl říci jedno: Československá armáda je, bude a musí zůstati armádou republiky (Výborně!), musí znát jen jeden prapor, bělo-červeno-modrý, tedy ani rudý, ani hnědý, ani kladivo a srp, ani hákový kříž, ani 3 šípy, nic jiného. (Výkřiky.) Vlastenectví se musí projeviti v obraně státu proti všem nepřátelům (Výkřiky.), a já vás ujišťuji, že tento národ a armáda to projeví. Napadne-li nás hitlerovské Německo, budeme bojovati proti hitlerovskému Německu. Napadne-li nás komunistický stát, půjdeme proti němu. A věřte mi, až by taková chvíle přišla, ti vaši vlastní stoupenci budou poslouchati jen jedny vůdce: vojevůdce, a ty Vodičky a spol. by sami vzali na bodák.

Místopředseda Taub (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že jeho řečnická lhůta uplynula.

Posl. inž. Schwarz (pokračuje): A teď mi dovolte ještě několik slov na druhou adresu. Slyšeli jsme i v tomto parlamentě, že konečně "přijde ten den". Nu, dobrá! Já nevím, zdali se jen o tato proroctví anebo ještě o podrobnější zprávy opírají hlasy cizího tisku, které, jak víte, nám už určily na puntík, kdy ten den přijde: v květnu, myslím 23., kdy bude ta německá revoluce u nás. Chtěl bych pánům říci, aby nás tím dnem nestrašili. My máme pro strach uděláno. Ať si to jen zkusí, pak uvidí, kdo by na ten den doplatil. (Výkřiky.) My jsme si svůj stát vybojovali a my jej také uhájíme proti všem nepřátelům (Výkřiky.) vnitřním i zahraničním. A jestli snad někdo myslil při tom dni, který má přijíti, že to bude něco ze zahraničí, tedy zase bychom chtěli ty pány vyvést z omylu. Náš národ měl a má, jako každý národ, svoje zvláštní vlastnosti a také svoje chyby. My je známe, my je přiznáváme a kritisujeme. Kritisujeme stranického ducha, jenž rozkládá jednotu národa. Ale náš národ z té tisícileté zkušenosti se přece jen něčemu naučil. Až by bylo zle, byla by tu jednotná fronta, o kterou by se všechno rozbilo. (Potlesk. - Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) A velmi důrazně bych chtěl připomenouti: Nevím a nebudu prorokovat, co vyjde z těch hrozeb ze zahraničí. Ale jedno říkám napřed. Myslím, že již jsme tak připraveni, abychom se nemuseli obávati osudu ani Belgie, ani Srbska. Ale i kdyby k tomu došlo, i z toho Korfu se vrátili srbští vojáci zase vítězně do Bělehradu a čeští vojáci dovedli bojovat za svoji samostatnost ve Francii, v Italii, na Urále, v Sibiři, na celém světě. A jestliže dovedli z tak vzdálených bojišť se vrátiti domů do osvobozené vlasti, vrátili bychom se také, kdybychom jakýmkoliv vpádem byli na čas zatlačeni, kdybychom kamkoliv měli odejíti, vrátili bychom se do této země vítězně. Ta je naše a zůstane naše od Chebu až do nejzazšího východu, to je země, kde prolévali naši předkové po staletí krev, to je země, kterou nikdy nikomu nedáme. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. de Witte. Dávám mu slovo.

Posl. de Witte (německy): Slavná sněmovno!

Mluvčí sudetskoněmecké strany zde včera přímo nekvalifikovaným způsobem zhanobil německé vládní strany za jejich poctivou námahu sloužiti svému národu a pracovati pro mírové soužití národů v tomto státě. Jménem německé soc.-dem. strany dělnické, německé křesť.-soc. strany lidové a Svazu zemědělců musím zde k tomu stručně prohlásiti (čte):

Sudetskoněmecká strana opírala dosud svůj nenávistný boj proti německým vládním stranám hlavně o výtku, že aktivismus po stránce národnostně politické nedosáhl prý žádných úspěchů. Ačkoliv jejich vlastní vystupování jest řadou neúspěchů, které u jejich vlastních přivrženců vzbudily velké zklamání, pokračuje sudetskoněmecká strana ve svých útocích proti německému aktivismu i ve chvíli, kdy jeho desítileté úsilí o národnostní dorozumění bylo provázeno prvním viditelným úspěchem. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) V příkrém rozporu k souhlasu (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.), s nímž široké vrstvy těžce zkoušeného sudetskoněmeckého lidu přijaly výsledky jednání, kterých německé vládní strany dosud dosáhly, pokusil se mluvčí sudetskoněmecké strany s této tribuny nejneslýchanějším způsobem snižovati nositele dorozumívacího díla. (Výkřiky.) Zdá se, že tomu nerozumíte.

Pan posl. Sandner ráčil označiti výsledek jednání v jednom místě své řeči jako hraničící s národní zradou a na jiném místě přímo a bez omezení jako národní zradu. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) Především věcně konstatujeme:

Pan posl. Sandner označuje jako národní zradu, že vláda projevuje skutečnou vůli dbáti toho, aby se ve všech územích státu podle potřeb investovaly práce do staveb (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) a aby při tom v územích osídlených Němci byli zaměstnáváni místní podnikatelé a dělníci a že při tom všechny úřední orgány činí odpovědnými za přísné dodržování této zásady. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Pan Sandner nazývá národní zradou, když se závazně ustanovuje, že zařízení péče o mládež budou vésti příslušníci vlastního národa a že tato zařízení budou zajištěna a vybudována. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.)