Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž jest pan posl. dr Branžovský.
Posl. dr Branžovský: Slavná sněmovno!
O tom, proč třeba vítat nové zákonné
opatření v administrativních věcech,
bylo řečeno dost. Bylo naznačeno mnohými
pány, proč vlastně nutno viděti tu
jenom začátek, jenom prvý krok. Podškrtávám,
že ke cti celé věci slouží, že
nedošlo ke stanovení principu bagatelek, poněvadž
tam by skutečně ústava byla bita. Každý
občan musí míti právo dovolati se
ochrany proti bezpráví, jež se mu děje
se strany správního řádu, až
k nejvyššímu správnímu soudu, i
kdyby šlo jen o dvacetihaléř, ba i kdyby nešlo
vůbec o žádnou materiální hodnotu.
Díky Bohu, vadný princip byl pominut. Dnes se může
každý svého práva dovolati.
Jde však o jinou otázku, že totiž tato osnova
zákona sama není léčením nemoci.
Je pouhou anesthetickou injekcí, pouhou injekcí
proti bolesti, protože návrh zákona se zrodil
jenom z jednoho hlavního motivu, totiž z přetížení
nejvyššího správního soudu. Proto
se došlo k tomu, že bude potřebí alespoň
částečně zabrániti úřednické
svévoli, kterou my, praktičtí právníci,
dosti často vidíme a potkáváme.
Je však nutno najíti příčinu,
proč vlastně je nejvyšší správní
soud přetěžován: protože příliš
veliké množství lidí se cítí
postiženo rozhodnutím správních úřadů.
Příliš mnoho lidí je toho názoru,
že v jejich případě byl zákon
porušen. A jestli co má ve státě platiti
naprosto nekompromisně, je to princip absolutního
zachovávání zákona. Proč tedy
k porušování zákonů dochází?
Příčin je několik já osobně
vidím tři.
Předně je to příliš široká
kompetenční sféra správních
úřadů. Dnes takový úředník
u okresního úřadu by teoreticky měl
vlastně znáti všecky předpisy, od hostinské
živnosti až po toulavé kočky. Je toho
příliš mnoho. Úředník
nemůže to zvládnouti. Bylo by potřebí
specialisace. Ale k té za dnešního daného
stavu věcí nelze přikročiti.
Stále se u nás s hlediska demokraticko-liberalistického
kritisují cizí státy, že prý
zavádějí státní totalitu, ať
se to jmenuje Totalstaat nebo autorita. Prostě všichni,
abych tak řekl, ohrnují nos nad tím a neuvědomují
si, že my sice bez jakýchkoliv ústavních
změn, ale via facti, cestou celé soustavy různých
nařízení, vládních nařízení,
prováděcích a jiných předpisů
vlastně zavádíme totalitní systém
státní, protože státní aparát
a jeho zřízenci, úředníci státu
mají čím dále tím více
práva zasahovati do kdekteré sféry soukromého
života, soukromého podnikání. Co je
to jiného než totalitní systém státní?
Tedy v tomto smyslu by naše soustava měla míti
velmi špatné, ba zlé svědomí.
Ale není to jenom ta úžasná rozlehlost
toho administrativního "corpus juris", která
úředníkovi znemožňuje, aby stačil
proniknouti, aby stačil zvládnouti celý ten
úžasný instrument, ale i celá spousta
vládních nařízení, zákonů,
presidiálek, prováděcích nařízení,
doplňků, vsuvek, vynechávek atd., jež
byly vydány ve většině správních
disciplin. Není to vlastně už ani "corpus
juris", nýbrž jsou to nepřehledná
"mebra disjecta". To je, abych tak řekl, rozsekaná
stonožka, u níž nevíme, kam která
z těch usekaných nožiček patří.
Úředník sám nestačí
dnes vůbec prohlásit: "Tuto věc jsem
rozhodl tak, že nemůže býti změněna,
poněvadž vzal jsem v úvahu všecky zákonné
předpisy, které se toho týkají."
Konečně je zde třetí příčina
celého zla, totiž velmi značné zpolitisování
politické správy. Díky této praksi
vlastně už ten přívlastek "politická"
při slově "správa" dostává
velmi podivný odeur, prapodivnou vůni. Vždyť
sám ze své prakse znám takové případy,
řekněme černé košile. Staly se
předmětem zvláštního a dlouhého
jednání v ústavně-právním
výboru. Nakonec se musily tolerovati černé
košile proto, poněvadž se musily také
tolerovat košile fialové, zelené a všech
druhých barev.
Bylo zde rozhodnutí nejvyššího správního
soudu, který rozhodl, že košile není zakázaná
uniforma, že může býti nošena, ale
přes to takový okresní hejtman, na př.
tuším v Novém Městě na Moravě,
stále a stále pokutoval lidi, přes to, že
mu desetkrát strčili pod nos rozhodnutí nejvyššího
správního soudu, on docela - neváhám
to charakterisovati slovy v plném vědomí
své úřednické zvůle a vědomí
hejtmanské všemohoucnosti rozhodl znovu: "Dávám
ti pokutu," ačkoliv věděl, že u
správního soudu stěžovatel vyhraje.
A třeba si byl vědom, že chudákovi dělníkovi
těmi 50 Kč, nebo nevím kolik mu té
pokuty dal, ohrozí přímo existenci, bylo
mu to lhostejné, on byl hejtmanem a, abych tak řekl,
kopl to toho, kdo patřil k partaji, která náhodou
není v milosti toho správního úředníka,
pro kterého osoba nesmí platiti, nýbrž
pro kterého smí býti rozhodujícím
jenom zákon. Dokud máme soustavu politických
stran a politických bloků parlamentních,
je samozřejmé, že takovéhoto člověka
nutně celý systém táhne do subjektivního,
osobního, vnitřního mravního zbahnění.
Dneska takového člověka možno vyléčiti
jedině syndikátním ručením:
"Jestliže jsi svévolně rozhodl, budeš
platiti celé útraty." V tom případě
mu rozhodně jeho osobní kapsa přece jen bude
bližší než vlídný úsměv
toho či onoho mocného tohoto světa. Jen syndikátní
ručení to vyléčí. Ovšem
znovu podškrtávám, že za dnešního
stavu věcí nelze na syndikátní ručení
myslit. Proč? Protože každý správní
úředník je odmítne a řekne:
"Mohu vzíti na sebe syndikátní odpovědnost
jen tehdy, když vím, podle čeho mám
rozhodovat, pakli vůbec vím, které předpisy
platí." Nemíním jen to nejzoufalejší,
na př. poplatkové právo, ale i v ostatní,
speciálně okresní politické administrativě
je stejná spousta rozmanitých předpisů,
jak říkám membra disjecta, že se to
ani jinak nedá nazvat. Rád bych věděl,
jak má takový úředník rozhodovat
nějakou věc, třeba živnostenskou. Než
se dá do psaní konceptu, musí se zahrabat
do laviny nepřehledných a spolu nesouvisících
předpisů, musí studovat doplňky a
vsuvky, musí se prohrabávat nepřehlednou
džunglí, v níž se nikdo nevyzná.
Chceme-li dojíti k syndikátnosti, musíme
dát lidem do rukou jasnou kodifikaci. Byl to, tuším,
kol. dr Dufek, který se tu zmínil o rekodifikaci.
Tu nelze ušetřiti velmi tvrdé výtky
ministerstvo unifikací, které za těch celých
18 let vykonalo žalostně málo práce.
Kdyby se alespoň bývalo uchopilo iniciativy a řeklo:
"Páni poplatkáři, sedněte si
k práci, páni od tabákové režie,
páni vodoprávníci nebo vy, kteří
rozumíte stavebnímu právu, slepte si dohromady
všechny ty předpisy, vyškrtněte vynechávky,
vsuňte tam vsuvky, různá doplňovací
nařízení a dejte to celé vytisknout!"
Nebyla by zde pak haše, ale údy, z nichž by se
dalo postupně zmontovat něco, na co marně
čekáme, totiž skutečný corpus
juris v administrativní sféře. Dnes to nemáme
a za tohoto stavu věcí toho dosíci nemůžeme.
Je nutno, aby se vláda dala do řešení
této otázky; bude jednou odpovídati před
dějinami za to, zda konečně nastoupí
cestu nápravy. První krok byl, zaplať pán
bůh, udělán právě zákonem
o správním soudě.
Rekodifikace, to je nová, přehledná a srozumitelná
textace v jedné knížce. To ovšem nestačí
samo o sobě, a proto je nutno si uvědomiti další:
i když provedeme rekodifikaci a dáme správním
úředníkům do rukou jednotné
knížky, bude přece jen těch knížek
vzhledem ke spoustě různých funkcí
administrativního aparátu tolik, že úředník
opět nepostačí věc zvládnout.
Potřebujeme tedy zmenšit množství sfér
pracovních, studijních a rozhodovacích, připadajících
na jednoho úředníka, aby věc stačil
zvládnout. Jednou možností by bylo rozmnožit
správní aparát státní, ale
na to nestačí finance, to by byla finanční
sebevražda. i sebevražda státu, poněvadž
by se pokračovalo na naprosto nezdravé cestě
liberalistické totality, která se pak projevuje
v různých korporacích nevlastnických,
kde pak málo úředním a často
neúředním způsobem je zasahováno
do práva jedinců, kde jsou obětovány
a likvidovány bezohledně existence lidí.
Nejde jen o mléko nebo obilí, nýbrž
o spoustu různých druhů hospodářského
podnikání. Je-li tedy tato cesta neschůdná,
je nutno hledat druhou. Je nutno, aby celá spousta různých
sfér byla shrnuta do rukou správních úřadů?
Vždyť vidíme, že je to nezdravé.
Není to nutné a cesta k nápravě by
šla jediné přes restringování
funkčních sfér správního aparátu.
Což se - potřebují správní úřady
zabývati vyloženě živnostenskými
věcmi, které by bylo rozhodně správně
přesunout do kompetenční autonomní
sféry stavovské, do kompetenční sféry
společenstevní, čímž by ubyla
celá spousta věcí, které skutečně
dnes správní úřady přetěžují?
Odpadla by spousta rozhodnutí, která někdy
přímo působí dojmem směšnosti,
když je člověk čte. Proč? Poněvadž
úředník - jsa zaměstnán nevím
čím možným, nestačil již
dostatečně si prostudovati a ovládnouti dotčenou
kapitolu, disciplinu správního práva, správních
předpisů a správní judikatury. "Vážný"
je krásná edice, nevím však, kolik je
praktických a správných právníků,
kteří mohou říci: "Nevynechám
jeden judikát, všechno si prostuduji a zařadím."
Pak by si každý komisař-právník
musil k tomu držet ještě sekretáře.
Praktické řešení přesunu do kompetenční
sféry společenstevní, do kompetenční
sféry stavovských společenstevních
organisací by bylo řešitelné snadno.
Bylo by prostě zříditi, když už
chceme zřizovati státní obecní tajemníky,
státní tajemníky korporační
- stavovské. Tito by byli finančně udržováni
zdroji, dodanými stavovským tělesem - vždyť
jde tu o zájem toho celku, nikoliv o zájem celého
státního celku - ale byli by úředníky
stojícími na základně odpovědnosti
státního úředníka par excellence.
Pak by rozhodování bylo zlepšeno, pak by nedostávaly
odvolací instance a také nejvyšší
správní soud věci začasté tak
monstrosní.
Znovu opakuji: Nutno vítati osnovu zákona o nejvyšším
správním soudě, ale je nutno předpokládati,
že se půjde dále, a to cestou syndikátního
ručení, které předpokládá
rekodifikaci, nové textování, zjednodušení
dosavadních předpisů a resystemisaci administrativní
sféry. (Potlesk poslanců nár. obce fašistické.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. Kögler.
Posl. Kögler (německy): Slavná
sněmovno!
Náš parlament se chystá projednáváním
této osnovy zvýšiti právní ochranu
osoby, tím dopomoci právu k platnosti, posíliti
podklad právního státu, jímž
zůstala Československá republika v těchto
těžkých politických a hospodářských
dobách, a znemožniti libovůli správních
orgánů. Jsme svědky práce, jež
vychází z jiných států, v nichž
ideologie násilí změnily právo a násilím
porušily právní základy. První
president našeho nejvyššího správního
soudu napsal ve slovním doprovodu k Rádlovu vydání
zákona o správním soudu: "Bylo zásluhou
a dokud se nepřežije myšlenka právního
státu, bude pýchou liberálního režimu
rakouských Němců, že se při plnění
slibu prosincové ústavy postaral o zřízení
nezávislého správního soudu s úkolem
chrániti jednotlivého občana v jeho právech
proti protizákonným činům správních
úřadů."
Myšlenka právního státu rakouských
Němců a pýcha liberálního režimu
stala se cennou částí československé
právní kultury, která jest i nadále
pěstována. V širokých vrstvách
Němců v Evropě stala se ovšem dík
triumfu myšlenky mocenského státu otevřeného
nebo zastřeného fašismu formou bez obsahu,
byla odsouzena ke zdánlivému bytí, stala
se legendou. Není naprosto pochyby, že československý
správní soud splnil zachování starého
právního a kulturního statku co nejsvědomitěji.
Tuto skutečnost chceme zvláště zdůrazniti
s hlediska národnostní menšiny a dělnické
třídy, která má zájem na svých
právech na svobodu. Poněvadž se snažíme
o nejvyšší míru osobní občanské
svobody pro dělníky, máme obzvláštní
zájem na spořádaném, nezávadně
fungujícím správním soudnictví.
V politickém ohledu mezi německými obyvateli
zachovává dobrou tradici liberální
svobody právního státu jen německé
sociálnědemokratické hnutí a vědomě
a z přesvědčeni aktivističtí
občané, tedy menšina. Ideologie vůdce
vylučuje pojem právního státu; kde
politické komando nahrazuje svobodu mínění
a osobní přesvědčení, ztratila
demokratická ideologie právo na domov. Tam panu
je diktát, moc, libovůle. Je groteskní, že
onen přechodný národnostní proud času,
jenž vytýká sociální demokracii
neúctu k individualitě jednotlivé osobnosti,
kompensuje vybavení vůdcovy osobnosti diktátorskou
plnou mocí zřeknutím se tisíců
individuálního uplatnění. při
čemž mohou podvůdci platiti jen potud jako
individuality, jak je v starém Rakousku předvídal
nejvýše cvičný řád.
Každý pokus o reformu správního soudu
v demokratickém státě dotýká
se jeho základních pilířů.
Sdílíme mínění. jež vyslovil
Masaryk: "V demokracii nejde již o panování,
nýbrž o správu a samosprávu, o vzájemný
soulad všech státotvorných sil ve státě."
Má-li správa splniti tyto vysoké úkoly,
musí býti podle Masaryka dán jiný
předpoklad: "Úřadování
se nesmí vléci, záležitosti a akta nesmějí
býti vyřizovány pozdě, úředníci
se nesmí báti odpovědnosti a rozhodování;
nadbytečné psaní má přestati
a má býti nahrazeno ústním vyřizováním."
Zde právě jako i při chybných rozhodnutích
administrativních úřadů začíná
problém správního soudu. Dělníci
mají nesmírný zájem na zajištění
a vytvoření správního soudnictví
a na zachování své dosavadní vysoké
úrovně nejen ze všeobecně občanských
důvodů, nýbrž především
pro své sociální a pracovně-právní
instituce, většinou výtvory demokratické
republiky z poválečné doby. Pomysleme jen
na závodní výbory, na osmihodinový
den, na sociálně-politické a pracovněprávní
zákonodárství! Dělníci děkují
za zachování svých sociálních
a pokrokových směrů mnohonásobně
judikátům nejvyššího správního
soudu proti omezujícím rozhodnutím správních
úřadů. Podle jiných slov Masarykových
nemá býti politický smysl a smysl pro stát
získán prováděním správy
a školami. Akademicky vzdělaný a zdatný
úředník kulhá velmi často,
pokud jde o nezbytné znalosti lidí a praktické
schopnosti, za zkušeným organisátorem. Na správu
se proto nesmí hleděti ani jen se stanoviska úřadu
ani jen se stanoviska strany. Praktická otázka zní,
jak zajistiti v parlamentním systému vlády
a správy potřebný počet vzdělaných
odborníků. (Předsednictví převzal
místopředseda Taub.)
Jsme toho mínění, že ustanovení
pomocných referentů u nejvyššího
správního soudu jest schopno splniti tento Masarykův
poznatek. Bude vyžadovati nejopatrnějšího
výběru, aby se tímto opatřením
vyhovělo duchu zákonodárcovu a aby byl zajištěn
nutný úspěch, tedy rychlejší
vyřizování vedených sporných
případů u nejvyššího správního
soudu. Moderní stát demokracie přejímá
stále větší hospodářské
a sociální úkoly. Správa získává
proto stále většího významu.
Požadavky na správní úředníky
se musí stále zvyšovati, ať na hospodářském
nebo sociálním poli. Jest nám úplně
jasné: Zákony mohou býti pojaty jen všeobecně,
abstraktně a rámcovitě. Jejich předmětnost
se musí získati praksí a zkušeností.
Z toho vyplývá nejdůležitější
úkol správy a soudů, prováděti
konkretisování zákonů. Správa
sama to učiniti nemůže, musí míti
nad sebou soudní kontrolu, protože parlament není
vůbec s to, aby tuto kontrolu vykonával. Tato kontrola
musí býti v rukou neodvislých, odborně
vzdělaných soudců, jejichž demokratická
spolehlivost musí býti nepochybná, protože
demokracie jest základem státu. Bohužel, v
cizině jest jeden příklad - konstatování
jest pro příslušníka německého
národa bolestné - že zakolísala i demokratická
spolehlivost vysokých soudců, o níž
se demokratická republika domnívala, že jest
jista.
Československá ústavní listina stanoví,
že se má u správních úřadů
učiniti opatření pro vydatnou ochranu práv
a zájmů občanů. Předložená
osnova chrání zachováváním
volného uvážení a bagatelních
věcí v rozhodovací činnosti nejvyššího
správního soudu práva státních
občanů proti správním úřadům.
Parlament však bude musiti obrátiti svoji pozornost
kromě této osnovy zákona ke zvláštním
soudům. U správních úřadů,
jež mají rozhodovati během řízení
o pojištění zaměstnanců a dělníků,
leží množství nevyřízených,
zahájených sporných případů.
Jde většinou o práva chudých důchodců.
Prvá rozhodnutí z roku 1935 byla nyní vydána,
mnoho jiných teprve vyjde. Jsme přesvědčeni,
že správní úřady potřebují
právě zde nutně ustanovení odborných
sil, aby mnohem starší osoby, činící
si nárok, měly z vyřízení vůbec
ještě prospěch. Rozhodčím soudům
starobního a pensijního pojištění
chybějí soudci. Bylo by také záhodno,
aby parlament učinil legislativní opatření,
aby urychlil chod řízení pomocnými
referenty z odborných kruhů sociálního
pojištění.
Umíme jako Němci a jako dělníci v
Československé republice oceniti, jaký ohromný
význam má skutečnost, že naše správní
soudnictví nezávadně funguje. Na jihu Evropy
panuje pod fašistickou ideologií moc bez práva,
i v národnostních otázkách německé
menšiny, a němečtí dělníci
a sedláci jsou touto mocí bez práva rozdrobováni
a utiskováni. Jejich kultura jest v nebezpečí,
jejich vlastní život po hospodářské
stránce ohrožen. Jak se odráží
od tohoto smutného obrazu právní život
ve správě u nás pro německé
obyvatele, pro které začal úmluvami ze dne
18. února 1937 nový důležitý
právně a státně-politický úsek
evropského významu.
Posl. Peters ze sudetskoněmecké strany vystoupil
proti tomu, aby národnostní problém nemohl
býti nikdy řešen cestou rozdělení
moci a práva. Zdá se, že nebyl zvláště
dojat osudem německých bratrů na jihu, kteří
jsou jen pod útiskem moci, bez práva. Poukaz kol.
Peterse na úplnou vnitřní spojitost
německé lidové skupiny je v Československu
myslitelný jen na půdě poctivého,
přesvědčeného, demokratického
parlamentarismu, nikoliv však napodobením vůdcovské
ideologie, jak ji zastává sudetskoněmecká
strana. Toto mínění razí si ostatně
cestu i v sudetskoněmecké straně, jejíž
vlastní vnitřní spojitost jest předstíráním
falešných skutečností, neboť dnes
se ví, že v sudetskoněmecké straně
jest nejméně 6 směrů: Směr
Kasperův a Kreisslův, Henleinův, směr
Sebekowského, potom dělnické křídlo
Wollnerovo, křídlo podnikatelů sdružené
okolo Peterse a křídlo vyloučeného
Liebla a Smagona. Zvláštní je, že právě
v této situaci mluví o vnitřní spojitosti
sudetskoněmecké lidové skupiny přímo
mluvčí sudetskoněmecké strany. (Výkřiky.
- Místopředseda Taub zvoní.) Když
se posl. Peters vyslovil, že předložená
osnova zákona nesplnila četná přání
sudetskoněmecké menšiny a vzbudil v ní
podezření, byla by měla sudetskoněmecká
strana hojně příležitosti, vyjádřiti
tyto pochybnosti proti návrhu vhodnými doplňujícími
návrhy v ústavně-právním výboru.
Nečinila toho, ani se o to nepokusila, a důkazy
pro nemorální poměr mezi koalicí a
oposicí páni ze sudetskoněmecké strany
též dosud nepředložili. Podám vám
však důkaz o jistém nemorálním
poměru sudetskoněmecké strany k jejímu
velkému sousedu na severu. Dne 1. dubna se vrátil
do Podmokel úředník stavebního družstva
z Německa. Byl v Německu 13 měsíců
a 14 dní zadržován, z toho 5 měsíců
v policejní vazbě v Drážďanech.
Bylo proti němu zavedeno trestní řízení
pro domnělý úklad proti německému
státu. Státní zástupce toto řízení
v srpnu 1936 zastavil, zatýkací rozkaz byl zrušen,
ale místo aby dostal svobodu, převzal ho úřad,
proti němuž není v Německu ve správním
řízení žádné právní
cesty. totiž SA, dopravil ho do koncentračního
tábora do Sachsenburgu a teprve po těžkých
námahách československých zahraničních
úřadů se podařilo vrátiti ho
dne 1. dubna jeho ženě a dítěti. (Posl.
dr Peters [německy]: Neposlouchal jste Jobsta! Ten vypravoval
i případy zdejší!) Na tuto okolnost
poukazuji jen proto, aby bylo jasně a jednoznačně
vylíčeno, jak veliký jest rozdíl mezi
právním státem československým,
touto parlamentní demokracií, a bezprávnými
státy fašismu a národního socialismu.
(Různé výkřiky. - Místopředseda
Taub zvoní.)
Předložená osnova zákona jest důkazem
pro zásadu právnosti ve státě Československé
republiky a dbaní těch právních a
kulturních principů, jež ospravedlňují
její místo na straně velkých západoevropských
demokracií. (Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní): Ke
slovu není již nikdo přihlášen,
rozprava jest skončena.
Žádám o přečtení podaných
pozměňovacích návrhů.
Sněm. tajemník dr Říha (čte):
Pozměňovací návrh posl. dr Rašína
ke čl. I:
1. K čís. 8:
V §u 10, odst. 2 nechť třetí věta
zní:
"Aspoň polovina těchto členů
musí míti způsobilost k úřadu
soudcovskému."
2. K čís. 11:
V §u 13 budiž na konec odst. 10 připojena věta:
"Z radů přidělených do jednotlivých
senátů musí aspoň polovina býti
vzata z členů, kteří mají kvalifikaci
pro úřad soudcovský."
Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji
projednávání tohoto odstavce, jakož
i pořadu této schůze.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní den posl. Ježek, Janalík,
Holeček, dr Rašín, dr Dominik;
na dnešní a zítřejší den
posl. Axmann, dr Hodina, Kundt, Němec
(SdP), J. Sedláček.
nemocí posl. Wagner, inž. Richter, Knöchel,
dr Jilly.
Lékařské vysvědčení
předložil posl. Luka.
Místopředseda Taub sdělil, že
se předsednictvo usneslo, aby se příští
schůze konala v pátek dne 9. dubna 1937 o 1/2 11
hod. dopol. s
1 až 5. Nevyřízené odstavce pořadu
90. schůze.
6. Zpráva výboru imunitního o žádosti
okr. soudu v Chomutově v trest. věci posl. E. Köhlera
(tisk 813).