Předseda Malypetr.
Místopředsedové: Mlčoch, Langr,
Košek, Taub.
Zapisovatelé: R. Böhm, Dubický.
151 poslanců podle presenční listiny.
Členové vlády: předseda vlády
dr Hodža; ministři dr Černý,
dr Dérer, dr Šrámek, Tučný,
Zajiček.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.
Předseda Malypetr zahájil schůzi v
10 hod. 58 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna
je způsobilá jednati.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda
na dnešní den posl. Rybárikovi, Révayovi,
Slívovi, Topolimu, Židovskému,
Devečkovi, Polívkovi, F. Richtrovi.
Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal
předseda dodatečnou omluvu posl. Révaye
na den 8. dubna t. r.
počátkem schůze:
Odpovědi tisk 848 (I až XXIX).
Zápis o 87. schůzi posl. sněmovny, proti
němuž nebylo námitek podle §u 73 jedn.
řádu.
V důsledku amnestie presidenta republiky ze dne 6. března
1937 odvolány byly imunitní žádosti
za souhlas s trest. stíháním:
posl. Knöchla č. J 156-IV, pres. sdělení
53. schůze;
posl. Hollubeho č. J 190-IV, pres. sděl.
64. schůze;
posl. Hirteho č. J 206-IV, pres. sděl. 76.
schůze.
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání prvého odstavce pořadu,
jímž jest:
1. Zpráva výboru ústavně-právního
o vládním návrhu (tisk 749) o nejvyšším
správním soudě (tisk 837).
Zpravodajem jest p. posl. dr Meissner.
Ve včerejší, 90. schůzi dne 8. t. m.
byla rozprava skončena a přečteny podané
pozměňovací návrhy.
Dávám nyní slovo k doslovu panu zpravodaji
posl. dr Meissnerovi.
Zpravodaj posl. dr Meissner: Vážená
sněmovno!
V provedené rozpravě byly proti osnově vzneseny
různé námitky, z nichž s některými
je nutno se vypořádati.
Pan kol. dr Wolf vyslovil pochybnosti o dostatečnosti
stylisace §u 40 v případě, kdy nejvyšší
správní soud ukládá náhradu
nákladů žalovanému úřadu,
a bojí se obtíží v praktickém
vymáhání přisouzených útrat.
Obav jeho nesdílím. Výbor v §u 40 této
osnovy volil obrat "žalovaný úřad"
proto, že tohoto obratu je užito v jiných předchozích
paragrafech a jiného obratu vzhledem k §u 2 ani užíti
nemohl, neboť žalovaný úřad vystupuje
před nejvyšším správním
soudem jako strana. Úřad není vůbec
subjektem materiálních práv a závazků,
nýbrž je jím pouze ona instituce, jejímž
orgánem je správní úřad. V
§u 40 se stejně připouští, aby
byly přisouzeny žalovanému úřadu
náklady proti stěžovateli, aniž by mohly
býti pochybnosti, že i zde vystupuje úřad
toliko jako orgán instituce, nikoliv jako přímý
subjekt nároku na náhradu útrat.
V posavadní praxi nebylo žádných obtíží,
ač případy, kdy nejvyšší
správní soud přisoudil žalovanému
úřadu útraty proti stěžovateli,
byly dosti časté. Proto je oprávněn
názor, že nejvyšší správní
soud, vysloví-li povinnost žalovaného úřadu
nahraditi náklady, označí jako povinného
onen subjekt, jehož orgánem je žalovaný
úřad.
Chci se zabývati dále ještě dvěma
námitkami, vznesenými v provedené rozpravě,
a to oněmi, které se týkají podstaty
a zásady soudní ochrany proti správním
aktům. Jednak bylo v rozpravě vytčeno, že
soudní ochrana není dostatečná. a
že měla býti rozšířena,
jednak se vytýkalo, že soudní ochrana byla
úpravou složení nejvyššího
správního soudu oslabena.
První námitka vidí vady osnovy v tom, že
nevyplnila mezeru platného zákona a nevymezila nebo
lépe řečeno nerozšířila
pojem "správního úřadu",
jehož rozhodnutí a opatření podléhá
kontrole nejvyššího správního soudu.
Panem kol. dr Klapkou byl vznesen požadavek, aby byla
přípustná stížnost k nejvyššímu
správnímu soudu do rozhodnutí "všech
útvarů, které podle zákona, nařízení
či rozhodnutí vlády mohou vydávati
rozhodnutí o subjektivních právech jednotlivců".
V důvodové zprávě bylo vysvětleno,
že ústavně-právní výbor
a jeho subkomitét mínil se zabývati podrobněji
všemi ustanoveními zákona o nejvyšším
správním soudu, že byl ochoten se podrobiti
této práci a že by tak byl učinil velmi
rád, ale že mu v této jeho dobré snaze
bránil omezený úkol vládní
osnovy, t. j. odlehčiti nejvyššímu správnímu
soudu, a že tento úkol znemožnil, aby se ústavně-právní
výbor pouštěl do dalekosáhlých
oprav, do nového vymezení základních
pojmů, neboť by tím byl zkřížil,
snad i úplně zmařil tendenci osnovy, kterou
právě projednáváme.
Každé rozšíření pravomoci
nejvyššího správního soudu, třeba
bylo žádoucí a nejvýš nutné,
mohlo by přivoditi takové zatížení
soudu, že by jím bylo úplně paralysováno
ulehčení, kterého pravděpodobně
bude dosaženo touto osnovou zákona. Není to
tedy vada osnovy ani mezera v poradách ústavně-právního
výboru, nýbrž byl to vědomý postup,
který byl v důvodové zprávě
již blíže vysvětlen.
Při všeobecné stylisaci, jak ji vyslovil ve
svých vývodech pan kol. Klapka, nelze vůbec
v rychlosti dohlédnouti, co by tato stylisace znamenala,
co by znamenalo rozšíření pojmu správního
úřadu anebo postavení různých
institucí veřejného i soukromého práva
na roveň správnímu úřadu, a
my dnes nemůžeme ani dohlédnouti, jaké
by se nám zde otevřely problémy právní
i ústavní. Tak na př. snadno při takovéto
všeobecné stylisaci by mohl vzejíti výklad,
že pod tyto instituce veřejného i soukromého
práva zahrnují se i spolky, pokud jejich orgány
rozhodují o subjektivních právech členů.
Jen pouhá možnost výkladu, že proti rozhodnutí
smírčích soudů nebo valných
hromad spolků o právech členů, o zbavení
jich těchto práv je přípustna stížnost
k nejvyššímu správnímu soudu, mohla
by vyvolati takovou spoustu a příval stížností,
že bychom za krátkou dobu stáli opětně
před úkolem novelisovati zákon o nejvyšším
správním soudu, že bychom znovu hledali prostředky
a cesty, jak ulehčiti nejvyššímu správnímu
soudu. Proto mám za to, že je třeba přenechati
specielní úpravě zákonné či
nařizovací, v níž kontrola nejvyššího
správního soudu se zdá býti nutnou
nebo žádoucí, tuto kontrolu výslovně
připustiti. Takovým způsobem se alespoň
vyhneme nebezpečí, jež plyne z příliš
široké dikce, před kterou bych varoval.
Mimo to lze počítati i s vývojem judikatury
nejvyššího správního soudu, která
by pojem správního úřadu nevymezovala
příliš úzce. Opravňuje mne k
tomu názor literatury a jistá část
judikatury nejvyššího správního
soudu. Pod správním úřadem nelze rozuměti
toliko veřejnoprávní, byrokraticky vybudovaný
úřad v užším slova smyslu. Prof.
Hötzel definuje správní úřad
ve smyslu zákona o nejvyšším správním
soudu jako každý orgán veřejné
moci, nadaný právem rozhodovati nebo činiti
opatření, který není ani sborem zákonodárným
ani soudem. Nejvyšší správní soud
ve svém rozhodování nebyl důsledný.
V několika nálezech však pod pojem správního
úřadu podřadil různé sbory,
které jsou pověřeny úkoly správy
státní, nebo úkoly, které by jinak
musel vykonávati stát svými vlastními
orgány. Tak na př. uznal za správní
úřad "fond pro zaopatření zaměstnanců
velkostatků", "kuratorium zvláštního
fondu pro zmírnění ztrát, povstalých
z poválečných poměrů",
"správní výbor ústředního
fondu zaopatřovacího podle §u 11 zákona
608 z r. 1919", ministerskou komisi pro agrární
operace a jiné.
Nebylo by jistě právní překážky,
aby ve smyslu této judikatury nejvyšší
správní soud uznal za správní úřad
také orgány, o nichž tu hovořil p. kol.
dr Klapka, na př. kuratorium mléčného
fondu, sbory zřízené podle vládního
nařízení o výrobě brynzy, sbor
pro záležitosti mlynářské výroby,
a podotýkám, že už u nejvyššího
správního soudu byly podány stížnosti
proti rozhodnutím některých těchto
institucí.
Projednávané osnově bylo v rozpravě
dále vytknuto, a výtka ta je ovšem velmi vážná,
že oslabila ochranu občanstva snížením
počtu členů nejvyššího správního
soudu se soudcovskou způsobilostí z jedné
poloviny na dvě pětiny a vynecháním
ustanovení, že v senátech musí býti
z radů aspoň polovina vzata z členů
se soudcovskou způsobilostí.
Mohl bych si ulehčiti svou úlohu pouhým poukazem,
že tu jde o těžko dosažený kompromis
mezi stanoviskem vládní osnovy a stanoviskem, myslím,
velké většiny členů ústavně-právního
výboru, avšak tento fakt sám by ještě
nepodal dostatečného vysvětlení, zdali
kompromis tento, třebas těžko byl přišel
k místu, není na škodu ochrany obyvatelstva
a zdali nejsou odůvodněny ony obavy, které
zde byly předneseny. Proto chci uvésti důvody,
které i ty členy ústavně-právního
výboru, kteří stáli na stanovisku
zachovati platný zákon, nakonec smířily
s tímto kompromisním řešením.
Kvituji s povděkem vývody pana kol. dr Rašína,
který také podal pozměňovací
návrh, o němž právě chci pojednati.
Kvituji jeho vývody s povděkem proto, že on
sám se zúčastnil jednání v
subkomitétu ústavněprávního
výboru neobyčejně účinným
a vynikajícím způsobem, že se vyhnul
tomu tuto důležitou, zásadní otázku
řešiti s hlediska stavovského anebo stranického
a že se postavil na jediné správné stanovisko
věcné a objektivní, veden jsa snahou prospěti
všem společné věci. A tím, že
pan kol. Rašín zaujal toto objektivní
stanovisko, myslím, že ulehčil i mně
úlohu poukázati na důvody, které vedly
většinu k tomu, že se spřátelila
s kompromisním řešením.
Oč nám všem jde? Když byl vládní
návrh o nejvyšším správním
soudě projednáván, tehdy všichni, mohu
říci, bez rozdílu politického zabarvení,
bez ohledu na to, zda příslušejí k vládním
stranám nebo oposici, bez ohledu na národní
příslušnost, se shodovali v tom, že soudní
ochrana proti aktům správních úřadů
nemá býti osekávána a oslabena a že
nejvyšší správní soud i rozsahem
své pravomoci i svým složením, svojí
organisací a jinými ustanoveními zákonnými
má býti opatřen takovými prostředky,
aby byla zabezpečena - skutečně zabezpečena
- co nejširší soudní ochrana občanstva
proti nesprávným, nezákonným rozhodnutím
správních úřadů. V tomto ohledu
- myslím, že mohu to konstatovati - všichni v
této sněmovně se shodujeme a není
také v tomto ohledu mezi stanoviskem, které tu zastával
pan kol. dr Rašín, a stanoviskem, které
jsem povinen jako zpravodaj tu hájiti, naprosto žádného
rozdílu.
Souhlasím dále s názorem pana kol. dr Rašína,
že neodvislost soudců sama o sobě není
ještě zárukou nestranné jurisdikce.
Neodvislost soudcovská jest toliko jejím předpokladem,
může však býti v rukou stranického
soudce velmi nebezpečnou zbraní, neboť stranickost,
krytá neodvislostí nekontrolovaného soudce,
jest větším nebezpečím než
stranickost odvislého, avšak kontrolovatelného
a kontrolovaného správního úředníka.
Není ovšem správné, kdybychom neodvislosti
soudců, tedy i neodvislosti členů nejvyššího
správního soudu, nepřikládali vůbec
žádného významu, neboť pak bychom
vůbec nevěděli, jakým způsobem
se postarati o nestranné rozhodování soudů.
Vedle neodvislosti členů nejvyššího
správního soudu se žádá ještě
další kautela, která spočívá
ve výchově, jakou přináší
dlouholetá služba ve funkci soudcovské. Záruku
nestrannosti bývalých soudců shledává
pan kol. dr Rašín v tom, že jejich výchova
jest od samého počátku odlišná
od výchovy, jaké se dostalo správním
úředníkům, že soudcové
nikdy nebyli a nejsou stranou v rozepři, nýbrž
stojí nad stranami a jsou vychováni v úctě
před zákonem.
Chceme-li vzíti tento názor za základ svého
uvažování, pak musíme nejprve konstatovati,
že ani posud platný zákon, ani pozměňovací
návrh p. kol. dr Rašína tomuto požadavku
nehoví. Kdyby tomu tak mělo býti, pak by
platný zákon i pozměňovací
návrh p. kol. dr Rašína musel zníti
jinak, pak by musel obligatorně stanoviti, že alespoň
polovina členů nejvyššího správního
soudu, a i senátů, musí býti vzata
z řad soudců, vykázavších řadu
let ztrávených v aktivní soudcovské
službě a prokázavších v této
službě svoji nestrannost a objektivnost. Ve skutečnosti
však ani platný zákon a ani pozměňovací
návrh p. kol. dr Rašína tak nezní,
nýbrž zákon klade jediné podmínku
nikoli skutečné soudcovské služby, nýbrž
"způsobilosti k úřadu soudcovskému".
Způsobilost k úřadu soudcovskému podle
organisačního zákona má kromě
universitních profesorů práva každá
osoba, která složila soudcovskou nebo advokátní
zkoušku. Soudcovskou zkoušku je možno složiti
po uplynulé čekatelské době, která
je podle zákona 3 léta, ale může býti
snížena na 2 roky. V době těžké
soudní krise, kdy nebylo právnického dorostu
hlásícího se k soudům, byla čekatelská
doba snížena na 2 roky, po jejímž uplynutí
bylo možno složiti soudcovskou zkoušku, takže
čekatel, který není neodvislý, tedy
nekoná skutečně služby soudcovské,
po 2 letech služby a složení soudcovské
zkoušky se považuje podle názoru zde hájeného
za úplně kvalifikovaného, aby mohl býti
v budoucnosti přijat do gremia nejvyššího
správního soudu s puncem spolehlivého a plnocenného
soudce. Už na tomto příkladě vidíme,
že ochrana, jež se přičítá
platnému zákonu, ve skutečnosti vypadá
jinak.
Uvažme dále, že advokátní zkoušku
mají na př. také úředníci
finanční prokuratury, tedy úřadu,
který podle zákona je povinen vykonávati
funkci advokátskou pro stát a hájiti v každém
případě fiskální stanovisko
státu, a že tito úředníci, poněvadž
se mohou vykázati advokátní zkouškou,
podle platného zákona mohou býti přijati
u nejvyššího správního soudu jako
soudci, kteří zde byli považováni za
plnocenné.
Také státní zástupcové, kteří
nikdy ani nemuseli souditi, kteří jsou správními
úředníky a jsou povinni říditi
se ve svém úřadování pokyny
vyšších úřadů, patří,
poněvadž vykazují soudcovskou zkoušku,
do této kategorie t. zv. plnocenných soudců
pro nejvyšší správní soud. Uvážíte-li,
že za plnocenné soudce se považují státní
zástupcové, bývalí úředníci
ministerští, kteří mají soudcovskou
zkoušku, ale větší část
své služby konali u ministerstev, úředníci
finanční prokuratury, pak jistě mně
dáte za pravdu, řeknu-li, že je velký
omyl, tvrdí-li se, že platný zákon poskytoval
občanstvu záruku, že gremium nejvyššího
správního soudu bude obsazeno tak, že nejméně
polovina členů jeho bude původu soudcovského.
Rovněž tak je omyl, jakoby dosavadní platný
zákon stanovil obligatorně, že v senátech
nejméně stejný počet radů musí
býti původu soudcovského. Kdyby první
president nejvyššího správního
soudu a vláda chtěli postupovati neloyálně,
kdyby chtěli vymýtiti z gremia nejvyššího
správního soudu všechny skutečné
bývalé soudce, pak prostě mohou doplňovati
gremium z úředníků sekretariátu
nejvyššího správního soudu, z ministerských
úředníků, státních zástupců,
úředníků finanční prokuratury
- bez skutečné soudcovské praxe a bez průkazu
soudcovské výchovy - jen když vykazují
soudcovskou nebo advokátní zkoušku; pak je
učiněno sice zadost formálnímu zákonu,
ale požadavek, který máme všichni na mysli
a který je nám společný, to je zabezpečiti
správný chod a objektivnost nejvyššího
správního soudu, tím by ještě
zaručen nebyl.
Přednost soudcovské služby tkví - správně
to řekl kol. dr Rašín - ve výchově
k respektování zákona v každém
směru, a to nejen zákona spadajícího
do práva materiálního, nýbrž
také zákonů upravujících procesuální
předpisy; a já na druhý druh práva
kladu velikou váhu, poněvadž porušení
předpisů procesuálních může
někdy znamenati vážné ohrožení
a úplné podkopání subjektivního
práva materiálního. Chceme-li býti
spravedliví, musíme tu konstatovati, že nejvyšší
správní soud, i když nejvíce naň
doléhalo břemeno rostoucích nedodělků,
nikdy neprojevil netrpělivost vůči vývodům
právních zástupců stran, tedy že
se nikdy nesnažil si ulehčiti tím, že
by byl porušil procesuální právo stran
a jejich právních zástupců. Vždy
dbal též toho, aby přetíženost
soudu nedošla výrazu ve kvalitě judikátů.
Tím chci říci, že nejvyšší
správní soud, je-li dobře veden - a to je
moment, na který kladu největší váhu
může si samostatně vychovati nebo převychovati
zdatný dorost soudcovský ve vysoké své
tradici, i kdyby předchozí výchova dorostu
nebyla uspokojující.
Proto podle mého skromného názoru otázka,
kterou nám sluší řešiti, zní
jinak, než jak zde byla formulována zastánci
platného práva. Ona zní tak: Jaké
jsou možné kautely, aby k nejvyššímu
správnímu soudu dostaly se toliko osoby, bez ohledu
na to, zda jsou původu soudcovského nebo administrativního,
které by u nejvyššího správního
soudu rozhodovaly objektivně a věcně, přesně
podle zákona? Tu mám za to, že rozlišování
mezi osobami soudcovského původu a správními
úředníky spočívá v něčem
docela jiném, než jak je to tradováno. Spočívá
v tom, že jde-li o výběr členů
gremia nejvyššího správního soudu
z řad osob původu soudcovského, může
se president nejvyššího správního
soudu a vláda před jmenováním přesvědčiti
dotazem nejen o tom, zdali soudce hlásící
se k nejvyššímu správnímu soudu
ovládá právo, nýbrž také
zdali požívaje neodvislosti judikoval vždy nestranně.
Naproti tomu u správních úředníků
není možno se přesvědčiti o této
nutné kvalifikaci osob hlásících se
k nejvyššímu správnímu soudu, tam
je možno toliko zjistiti znalost práva, ale nikdo
předem nemůže vědět, zdali správní
úředník, octne-li se jednou v řadách
soudců nejvyššího správního
soudu a bude-li judikovati neodvisle, bude judikovati objektivně,
či - jak zde bylo řečeno - zdali jeho předchozí
výchova nebude vtiskovati ráz jeho judikátům
a postupu u nejvyššího správního
soudu.