Pokud se naše zákonodárné thema týká úpravy soukromého vlastnictví, mělo by nás vésti k tomu, abychom obecnou psychologickou shodou, kterou na tomto poli v sobě a mezi sebou zjišťujeme, modifikovali, mírnili a kontrolovali spory sociálně-hospodářských programů a teorií. Společná účast stran socialistických i nesocialistických na této práci není politickou nedůsledností, nýbrž naopak živým důkazem, že politická součinnost individualistických a kolektivistických směrů ve všech téměř našich parlamentních většinách a vládách republiky od převratu je podložena shodným cítěním a myšlením o nejkonkretnějších a nejtypičtějších občanských vztazích. Tu se nám objevuje soukromé vlastnictví ve dvojím zorném úhlu: Je to především instituce tkvící dosud hluboce v lidské přirozenosti, a to nejenom v přirozenosti vlastníků, nýbrž také v přirozenosti nevlastníků, kteří by vlastníky státi se chtěli. Zároveň je však soukromé vlastnictví právní funkce, jejíž existence a vývoj jsou podmíněny jejím souladem s nezbytnostmi lidské společnosti, čili soukromé vlastnictví je zároveň funkce sociální. § 365 rakouského občanského zákona, který to vyjadřoval, je recipován §em 144 osnovy, který jedná o povinném připuštění vyvlastnění, kde toho obecní zájem žádá.

Psychologickou příbuznost účastníků i kritiků soukromého vlastnictví ukazuje nám pěkně dvojí zkušenost. První: Ani ten, kdo radikálně odmítá instituci soukromého vlastnictví, není ochoten dopustiti se krádeže, i kdyby si byl jist, že nebude prozrazen, a i kdyby chtěl a mohl užíti odcizené hodnoty k nezištnému a dobročinnému účelu, právě proto, že cítí, že by se tím dostal do konfliktu s vlastní představou o počestnosti. Druhá: Proč se rozsah a velikost soukromého majetku považuje za cosi diskretního a otázka po něm za všetečnou a neslušnou i mezi lidmi a právě mezi lidmi, kteří zásadu soukromého vlastnictví nejhlučněji hlásají? Proč se bez risika, že budeme považováni za nezvedence, klidně každého zeptáme, kolik má dětí, a proč ne také, kolik má peněz? Tato konvence nemá původ v ničem jiném než v tom, že společnost sama cítí hlubokým instinktem a v samém svědomí, že s majetkem je spojena odpovědnost před nemajetkem a nouzí, odpovědnost, která existuje a cítí se přes to, že společenské a právní řády se jí dosud nepřizpůsobily. Cítí se to však i tam, kde jde o vlastnictví nezakryté a veřejně zapsané, ba tam nejvíce. Bylo řečeno starým: "Země pak nebude prodávána; nebo má jest země a vy jste příchozí a podruzi u mne." Je-li nebo bude-li přes toto slovo Písma a proti němu všechna souše na této zeměkouli zapsána v gruntovních knihách jako majetek jen jedné části těch příchozích a podruhů, co s těmi ostatními? Je problém půdy, ale je právě proto problém bezzemků. Idea půdy je přece idea, tedy odhmotněnost toho nejhmotnějšího, a znamená v podstatě myšlení o hmotě, a nabádá nás tedy i ona, i idea půdy, abychom se o těchto věcech dohodli a sjednotili. Zákon půdy není jen zákon toho, co máme, ale také toho, co jsme a v co se všichni obrátíme a navrátíme. A je to tedy i zde stejně jako se soukromým vlastnictvím veškerým: Má-li soukromé vlastnictví, jak to občanský zákoník chce, býti panstvím člověka nad věcí, musí se jím teprve státi. Dnes je spíše panstvím věcí nad lidmi. (Tak jest!) Ne, co je naše, ale čí jsme my, je velký problém soukromého vlastnictví. (Výborně!)

A posléze smlouva: I zde se bude náš makrokosmos podobat našemu mikrokosmu. Soustava soukromých závazků nemůže nám nepřipomenout, jak se v našem věku - a ne teprve po válce - zlehčila váha slova. Byly doby - a jsou teoreticky dosud - kdy zákon ukládal zkoumat, není-li ten nebo onen závazek proti dobrým mravům. Je dnes ještě proti dobrým mravům pohrdnouti závazkem kterýmkoli? Není veliká krise jen rubem velikého pohoršení? A když pohoršení, z čeho vzešlo? Jen z protestu a skepse? Nebylo proti čemu protestovat a o čem pochybovat? Pacta sunt servanda, smluv je třeba šetřit, toť stěžejní zásada obligačního práva. Proč je dnes třeba jich šetřit? Jen proto, že bude plnit soudní vykonavatel, nesplní-li ten, kdo slíbil? Jak uvěří člověk člověku a země zemi, není-li společné víry ve smysl života a váhu slova a není-li už lidské plémě žádným plemenem? Úvěr, ani kdyby chtěl, nenahradí víru v povinnost, což je něco jiného než vědomí povinnosti. Kde zchátrala ona, shnije i on. A tak i v této kapitole soukromého práva ozve se v nitrech a svědomích ozvěna společná.

Končím a shrnuji: Republika obnovuje a sjednocuje soukromé právo. Věcí této povšechné a nejpovšechnější rozpravy jistě nebylo odborné posouzení soustavy a podrobností. Bylo však, doufám, na místě konfrontovat při této příležitosti aspoň zběžně ducha společnosti a státu s duší občanovou. Je-li blaho republiky vrcholným zákonem občanů, jest blaho a duchovní zdraví občanů vrcholným zákonem republiky v tom jejím úkolu, do něhož se dnes dáváme. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším rečníkom je p. posl. dr Mayr-Harting. Dávam mu slovo.

Posl. dr Mayr-Harting (německy): Slavná sněmovno!

Zdá se, že je dnes den profesorů, a proto jsem se také přihlásil ke slovu. Chci se však od svého předchůdce a od toho, kdo bude mluviti po mně, lišiti svou stručností.

Označuji-li dnešní den jako historický, není to obvyklá řečnická fráze, ale domnívám se, že toto označení je oprávněné, neboť den, kdy zahajujeme porady o novém občanském zákoníku, znamená jednak rozloučení s velikou minulostí a jednak první rozhodný krok ke sjednocení práva na území celého státu, kterého jsme se již dávno domáhali a které až dosud bylo uskutečněno jen ve skrovné míře; a vytvoření nového občanského zákoníku je magna charta občanského práva pro občany státu, která se svým významem skoro rovná ústavní listině.

Při této příležitosti, kdy se loučíme s velikou minulostí, se snad patří, abychom si vzpomněli na tohoto velikého mrtvého nebo vlastně umírajícího. Všeobecný zákoník občanský, který má býti zatlačen novým zákonem, byl jedním z největších mistrovských děl všech dob. Je především jazykovou památkou nedosažené velikosti, vyznačuje se stručností, jasností a jednoduchostí, ba lidovostí jazyka a bylo by si jen přáti, aby se nový zákoník po jazykové stránce alespoň poněkud vyrovnal tomuto svému příkladu.

Zákoník je však svým obsahem ještě významnější. Vzpomínáme-li na dobu jeho vzniku - bylo to v době největšího zahraničně politického úpadku tehdejšího státu a byla to také doba, kterou tak rádi označujeme jako dobu nejčernější reakce - uvědomujeme-li si to, musíme s podivem konstatovati, že zákon, který daleko předbíhá ducha své doby, je po stránce sociálně politické, kulturní i přísně právnické dílem vynikajícím. Nejlepším důkazem toho je jeho tuhý život, neboť má za sebou platnost delší než pět čtvrtin století a v podstatě platí ještě v četných jiných státech. Je mistrovským dílem a byl - a nechť jím je i budoucí zákoník cenným pojítkem hospodářského a sociálního spolužití národů a jednotlivců tehdejší říše.

Není tedy loučení s tímto starým zákoníkem pro znalce tohoto zákona opravdu snadné. Utěšuje však myšlenka. že zákoník může o sobě říci: "Non omnis moriar", neumru celý! To znamená, že zákoník bude žíti dále i v budoucnosti, jak ještě blíže uvidíme.

Vznik našeho státu způsobil, že dosavadní právní řád musil býti prozatím ponechán v platnosti, neměl-li vzniknouti právnicky vzato vzduchoprázdný prostor. To tehdy znamenalo právní trialismus: rakouské právo na bývalých územích rakouských. uherské právo na bývalých územích uherských a říšskoněmecké právo na bývalých územích říšskoněmeckých: a i když bylo říšskoněmecké právo na malém hlučínském území velmi brzy nahrazeno bývalým rakouským právem, máme přece od té doby tento právní dualismus, toto dvojí právo, v poměrně malém státě stav, který je na delší dobu neudržitelný. Proto byla zde od prvního dne otázka, jak uskutečniti sjednocení práva, zvláště na poli občanského práva. Otázkou bylo jen, jak by se to mělo provésti. Nejbližší myšlenkou, o které se tehdy po určitou dobu vážně uvažovalo, bylo přeložiti prostě text starého zákoníka do nynějšího státního oficielního jazyka a provésti při této příležitosti nezbytné změny. To by bylo. bývalo jistě nejrychlejší a nejprostší cestou a pro novelisaci by bylo vždy zbylo ještě dosti času. Ale jednak politická citlivost, jednak, abych tak řekl, svědomí právních teoretiků a praktiků zabránilo, že tato myšlenka nebyla uskutečněna, a usnesli se vytvořiti nový zákoník. Na určitou dobu - na určitou dobu je snad příliš mnoho řečeno na určitou chvíli objevila se tehdy abstrusní myšlenka, snad jako vzpomínka na přestálou válku, aby se již nenavázalo na staré, dosud platné právo, nýbrž aby se převzalo právo francouzské, které platí v Code civile nejen ve Francii, nýbrž i v několika jiných evropských zemích. Na štěstí se od této myšlenky upustilo a vrátilo se k římsko-germánskému základu starého občanského zákoníka s úmyslem nenahraditi tento zákoník novým, nýbrž pokračovati na cestě, kterou se postupovalo již za války tak zvanými dílčími novelami, tím že se zachová zákoník a jeho základní myšlenky a provedou se jen novoty, kterých si žádá potřeba doby. Jistě to byla nejšťastnější myšlenka.

Proto byla práce poměrně, abych tak řekl, menší. Doba 18 let se může snad nezasvěcencům zdáti poněkud příliš dlouhou. Také zasvěcenec by se snad domníval, že by to mohlo jíti rychleji, ale chceme se konečně těšiti z toho, že se to provedlo.

Řekl jsem však, že starý zákon žije dále, a to jednak v tom dobrém smyslu, že sám nový zákoník převzal ducha a velikou část starého zákoníka, a to jest potěšitelné ze dvou důvodů: jednak je tím zaručena právní kontinuita, právní stav se i za vlády nového zákoníka poměrně málo změní, a jednak zachovala tato kontinuita souvislost s právem sousedních států a tak se na poli soukromého práva vytvořil, abych tak řekl, základ pro spolužití a přiblížení států, jejichž území bylo kdysi ovládáno občanským zákoníkem starého císařství rakouského.

Nahradil se tedy starý zákoník novým. Ale při tom se ponechala v platnosti část starého zákoníka jako takového, což je méně potěšitelnou stránkou myšlenky, že starý zákoník žije dále. A je tomu tak ve třech otázkách. Nejprve při otázce státního občanství §§ 28, 32 a 3 starého zákoníka byly ponechány v platnosti - dále v otázce nabytí vlastnictví přírůstkem způsobeným vodní silou a konečně celé rodinné právo.

Pokud tedy jde o otázku státního občanství, domnívám se, že další platnost těch několika paragrafů bude trvati jen krátce, neboť dnes se již staly novým zákonem o státním občanství skoro zbytečnými a, pokud vím, zabývají se vůbec reformou zákona o státním občanství a pak zmizí tyto paragrafy opět samy sebou a budou dále platiti snad jen v uvozovacím zákoně, aniž byly prakticky ponechány v platnosti.

Proč nebyla otázka vodního práva podrobena novelisaci, na to jsem nepřišel, ačkoliv jsem o tom mnoho přemýšlel, neboť tyto paragrafy bývalého rakouského občanského zákoníka se skoro doslovně kryjí s analogickými předpisy bývalého uherského práva, tak že nebylo nesnadno sjednotiti tyto předpisy a tuto jednotnou úpravu převzíti do nového občanského zákoníka. Zde se asi myslilo na brzkou reformu i v tomto oboru. Ale pak tím spíše nebylo třeba převzíti stará ustanovení, nýbrž se měly paragrafy nově sestaviti a říci, že platí jen krátkou dobu, než tu bude nové vodní právo.

Nejdůležitější je však, že 240 paragrafů, §§ 44 až 284, celé rodinné právo starého občanského zákoníka je jako takové převzato. To můžeme, skoro bych řekl, musíme, bohužel pochopiti, protože komise v tomto oboru jinak opatrná a zdrženlivá se dopustila veliké chyby, kterou lze vyjádřiti známou větou: Dobrého pomalu. Věci se přepialy. Všichni se pamatujeme na těžké boje, které kdysi způsobilo zavedení fakultativního civilního manželství. A tu chtěli jíti ještě o krok dále a nahraditi fakultativní civilní manželství obligatorním; a dělá to smutný dojem, jak již musím říci, že si komise byla již od prvního okamžiku vědoma slabosti svého stanoviska a vyjadřuje to tím, že do znění původního návrhu pojala obligatorní civilní manželství a zároveň v odůvodnění skromně prohlašuje: Kdyby to nebylo možno, zůstaneme tedy při fakultativním civilním manželství. To si měla komise rozmysliti předem a neměla se věci vůbec dotýkati.

Druhou příčinou, proč se chce rodinné právo vynechati, je, myslím, otázka, jak se osnova pokusila upraviti problém nemanželského otcovství. I tady dává osnova najevo takový radikalismus - světové i právní názory se o tom mohou rozcházeti - že si i rozvážní zákonodárci musí říci: Tak to nepůjde!

Tak jsme dospěli k výsledku, že v novém občanském zákoníku nejsou vlastně obsaženy nejdůležitější části rodinného práva a že tedy sjednocení práva je opět provedeno jen částečně, protože v tomto oboru bude dále platiti staré právo, a to jak rakouské, tak i uherské.

Nechci předbíhati budoucím poradám, ale chci pronésti za svou osobu své mínění, že se nedomnívám, že se podaří překonati tyto politické námitky proti nové úpravě a proto se pravděpodobně sotva dočkáme zařazení rodinného práva do nového občanského zákoníka. Ale co bych považoval za možné a může se o tom ještě přemýšleti, jest, aby se odstranil dualismus mezi starým rakouským a starým uherským rodinným právem, který nevykazuje skoro žádného zásadního rozdílu. A bude nutno nadhoditi otázku, zda slovenská polovina státu, mám-li se tak pyšně vyjádřiti, nebude míti uznání a nesvolí, aby sice staré rodinné právo bylo prostě ponecháno v platnosti, ale aby staré rakouské rodinné právo bylo rozšířeno na celý stát. Tím by bylo dosaženo alespoň jednoho cíle, právní jednoty v tomto oboru.

Tím jsem se dostal k novému občanskému zákoníku. Abych jej stručně posoudil, chtěl bych říci: Je to dobrá práce - dobrá práce pochopitelně proto, že je dílem nejlepších odborníků ve státě. Mohu to říci, aniž bych byl neskromný, protože jsem měl sice kdysi jako ministr spravedlnosti příležitost podporovati podle nejlepšího vědomí a svědomí toto dílo v jeho vzrůstu a protože jsem měl také příležitost býti slyšen jako vědecký kritik a této kritice bylo alespoň zčásti dopřáno sluchu, protože jsem se však zvláštní shodou okolností nikdy nezúčastnil přímo práce na tomto zákoníku, takže mohu tvůrce tohoto zákona posuzovati. Je nepochybně dobrou prací. Vyznačuje se moudrou zdrženlivostí, je veden snahou zachovati, co bylo zachování hodno, vyznačuje se svědomitým a pečlivým propracováním každého ustanovení a cennými novotami beze snahy o originalitu za každou cenu a bez odvážných pokusů.

Co se týče novot, považuji novou úpravu mezinárodního práva soukromého za nejcennější část nového zákoníka, protože právě mezinárodní soukromé právo bylo podle tehdejších poměrů ve starém zákoníku velmi bídně a spoře upraveno, zatím co vývoj věcí ukázal, že otázka mezinárodního práva soukromého se stala velmi aktuální, a způsob, jakým je tato otázka rozřešena, lze s určitými omezeními a pochybnostmi označiti za naprosto vhodný.

Původně chtěli vynechati tak zv. úvodní paragrafy starého zákoníka. Jsou to paragrafy, které se zabývají způsobem vzniku a výkladem právních norem, poměrem zákona k obyčejovému právu, zákona k soudcovskému výroku. V poslední chvíli, míním tím poslední meziministerskou poradu a na to navazující poradu komise, se tato ustanovení z větší části opět přejala a já to považuji za úplně správné. Ovšem leccos si v tomto oboru žádá opravy a zejména novoty, které komise na těchto ustanoveních provedla. Myslím především na řešení otázky, jak jest vyplniti t. zv. mezery v právu. Zákon zde odkazuje soudce na zásady svobody, rovnosti a spravedlnosti vyslovené v ústavě. To velmi pěkně zní a je naprosto ideální. Ale nemohu si, upřímně řečeno, představiti soudce, který by věděl, co si má počíti se svobodou a rovností před zákonem v jednotlivém případě, který má rozhodnouti a pro nějž nemá v zákoně nějakého ustanovení. Domnívám se, že by jiné vzory než naše ústava byly účelnějšími prostředky pro doplnění zákona. Mám především na mysli ustanovení švýcarského občanského zákoníka, kde se praví, že soudce má takový případ rozhodnouti tak, jak by rozhodl, kdyby byl zákonodárcem; ustanovení, které také není zcela bezvadné, které však přece soudci něco říká, zatím co svobody, rovnosti a spravedlnosti, i když jsou sebe krásnější, se dá velmi nesnadno použíti pro rozhodnutí na př. otázky, zda smlouva domovnická je smlouvou služební nebo nájemní. Na druhé straně jest zcela vítati, že zákon zásadně omezuje volnou úvahu soudce ve prospěch autonomie stran, ve prospěch libovůle stran při každé příležitosti, kde záleží na volné úvaze soudce.

Nanejvýš potěšitelný konservativní duch zákona vychází na jevo z toho, že systematika starého zákoníka je až na nepatrné odchylky ponechána. Zdá se však, že ve dvou směrech, nebyla věc udělána správně. Okolnost, že zmíněná úvodní ustanovení, která předcházejí ve starém občanském zákoníku celý systém, byla do zákoníka pojata teprve při poslední redakci, měla za následek zvláštní zjev: První hlava nového občanského zákoníka nese název: O zákonech a osobách. Toto spojení je při nejmenším zvláštní. Zde bych se domníval, že by bylo účelnější vrátiti se k systému starého zákoníka a vsunouti před první díl úvod, který obsahuje tato ustanovení anebo je pojmouti do uvozovacího zákona. (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.) Jinak nelze nic namítati proti rozdělení zákona na tři části, jak to bylo ve starém občanském zákoníku. Ale již proti starému občanskému zákoníku se namítalo, že rozdělení na tři části, jak bylo provedeno, je skoro nesprávné. Je málo těch, kteří si uvědomují rozdělení občanského zákoníka na tři části. Chci jich vzpomenouti: První část jedná o právu osobním, druhá část o právu majetkovém, abych se vyjádřil moderně - občanský zákoník to nazývá věcné právo - třetí část pojednává o společných ustanoveních práv osobních a věcných. To zní samo o sobě velmi logicky a je to také logické. Chyba však spočívá v tom, že v třetí části o t. zv. společných ustanoveních práv osobních a věcných se mluví zase jen o věcném právu, a vůbec ne o osobním právu, takže toto označení třetí části je alespoň nesprávné a nepřiléhavé. Nyní dělá nový zákoník zcela zbytečně tutéž chybu a to ještě ve větší míře. Prvá část jedná o osobách, druhá část o majetkových právech a třetí o ustanoveních společných právům majetkovým i osobním, ačkoliv se v třetí části nemluví ani slovo o osobních právech.

Nový občanský zákon chtěl a chce z důvodů účelnosti pojmouti do zákoníka také ony vedlejší zákony, které upravují speciální otázky, které nebyly upraveny ve starém zákoníku, protože upraveny býti nemohly, protože tenkrát ještě neexistovaly. To je zcela účelné. Tak se dostaly do občanského zákoníka právo stavby, pro které máme až dosud samostatný zákon, výměnek, který ještě vůbec nebyl podroben jednotné zákonné úpravě, smlouva zprostředkovatelská a j. Zvláštní osud stihl obchod splátkový. Obchod splátkový se opíral až dosud o zvláštní zákon, jehož novelisace potřebovala, byl bych skoro nadsadil a řekl, lidský věk, rozhodně však polovinu lidského věku. Neboť jsem ji nalezl již v r. 1926 v ministerstvu, byla však přijata teprve v r. 1935 nebo 1936. Tento zákon o splátkových obchodech je také zákonem vedlejším. A tu druhá osnova, superrevisní osnova, pojala i tento zákon do občanského zákoníku. Z poslední úpravy však opět vypadl. Nevím, zda se tak stalo z uražené ješitnosti autora splátkového zákona, že právě sestavený zákon má opět zmizeti. Spíše bych se domníval, že splátkový obchod není jen zjevem občanského, nýbrž i obchodního práva, takže není zcela vhodné, aby byl upraven ve všeobecném občanském zákoníku; potud je samostatná existence splátkového zákona v budoucnosti oprávněna.