Na mnohých místech se v občanském zákoníku uplatňují i sociálně politické úvahy. Myslím zde na úpravu vlastnictví. Právě na poli vlastnického práva se odedávna jevil rozpor mezi individualistickým římským pojetím a více sociálně politickým, nebo sociálním germánským pojetím vlastnictví, nebo, chcete-li, křesťanskou ideou vlastnictví, což se obyčejně vyjadřuje tak, že vlastnictví zakládá sice soukromé panství, ale že je do jisté míry zatíženo sociální hypotékou. Je velmi potěšitelným zjevem, že v občanském zákoníku je toto pojetí vlastnictví, které je již částečně vyjádřeno ve starém zákoníku, vyjádřeno v mnohem širší a důraznější míře vzhledem k sociálním povinnostem vlastníkovým, zejména velmi účelnou a požadavkům vyhovující úpravou sousedského práva, t. j. omezení vlastnictví nemovitosti ve prospěch souseda atd. Dále jest uvítati ochranu vlastnictví před přetížením hypotékami vhodnou úpravou t. zv. vlastníkovy hypotéky, říkám tak zvané, protože ani staré ani nové právo nezná vlastníkovu hypotéku v technickém slova smyslu, a ustanoveními o konversi hypoték.

Příliš opatrný, t. j. samozřejmě velmi opatrný, protože jde o věc politickou, o otázku, která z právnického stanoviska by se mohla vyřešiti škrtnutím pera zcela přirozeným způsobem, jejíž řešení je však závislé na politických úvahách - velmi opatrný je zákon při velmi sporné otázce kolektivních smluv a omezuje se jen na to, že říká, co je kolektivní smlouva, čímž však nikomu nic nového neříká, z opatrnosti však nemá ustanovení, zda a pokud jsou takové kolektivní smlouvy závazné i proti vůli jednotlivých stran, tedy o pověstné otázce tak zvané závaznosti nebo nezávaznosti kolektivních smluv. Domnívám se, že o tento bod bude se parlament velmi živě zajímati a nechtěl bych dělati proroka a především falešného proroka a zdržím se proto jakékoliv předpovědi, jak dopadne řešení této celé otázky. Rovněž nevyjasňuje zákoník prakticky významnou otázku zajišťovacího převodu; bylo by bývalo účelným něco o tom říci, ježto nejde o věc politickou. Problém, který byl částečně rozřešen v řádě konkursním a vyrovnávacím, ale konkursní a vyrovnávací řád je jen zákon obsahující formální a nikoliv materiální právo. Proto je stále sporná otázka, zda je zajišťovací převod, t. j. převod vlastnictví s omezenou a podmíněnou platností za účelem zajištění vůbec přípustný. O tom se mohlo v zákoně něco říci. Naproti tomu jest uvítati definitivní zřeknutí se rejstříkového zástavního práva domnívám se, že alespoň v poslední osnově se o tom vůbec nemluví - protože to je nevyzkoušený, odvážný a nebezpečný pokus a protože bude zachováno v tom oboru, kde má jistě praktický význam a kde nemůže býti prostě nahraženo jinými formami zástavního práva, a to na poli lodního zástavního práva. Loď může býti zastavena jen tím, že bude zapsána u rejstříkového úřadu, neboť nelze ji dáti věřiteli do úschovy. To je výslovně uvedeno ve zvláštním zákoně a je velmi podivné - a není to, jak již řečeno, zcela jasné - že uvozovací zákon k občanskému zákoníku ponechává v platnosti jen § 13 tohoto zákona o právních poměrech lodí, ve kterém se mluví o nabytí vlastnictví k lodím. Naproti tomu je tímto zákonem zřejmě zrušen § 21, který mluví o nabytí práva zástavního k lodím, protože je zachován jen § 13. Je třeba ovšem říci, že pro právníka nebude těžké věc vyložiti a říci, že lze vystačiti s §em 13 bez §u 21, nabývá-li se lodi zápisem do rejstříku. Bylo by však účelnější zachovati tento § 21 v platnosti.

Za velmi odvážný považuji způsob řešení diferenční hry. Obchod diferenční, jehož podstatu mohu předpokládati jako známou, jenž spočívá v tom, že někdo kupuje zboží nebo cenné papíry, ale nikoliv v úmyslu, aby jich skutečně nabyl, nýbrž jen v úmyslu, aby konečně byla zaplacena jen skutečná diference, že získá, kleslo-li zboží na ceně od doby prodeje zboží, že však ztrácí, stoupla-li cena mezitím. To je obchod velmi nebezpečný, který již skutečně zničil mnoho lidí. Zákon ovšem vytyčuje diferenčním obchodům meze, zvláště že může býti vznesena námitka obchodu diferenčního, kdyby splněním obchodu měla býti zničena existence dotčeného člověka. Avšak okruh, rozsah, ve kterém jsou diferenční obchody připuštěny, je podle mého mínění příliš veliký. Není jen přípustným pro kupce plného práva, proti čemuž by se nedalo nic namítati, neboť tento musí věděti, co dělá, musí věděti, co diferenčními obchody podniká. Povážlivé je, že i na jiných lidech mohou býti bezpodmínečně vymáhány závazky z těchto obchodů, a je především veliké nebezpečí, že diferenční hry bude zneužito malými bankami a jejich majiteli, že tomuto zneužití není dosti čeleno. V tom spatřuji vadu zákona a myslím, že tato otázka musí ještě býti předmětem důkladné porady.

Není to dále pokusem, ale je to politování hodnou mezerou v zákoně, ovšem vědomou mezerou, že určité otázky dědického práva na Slovensku byly do jisté míry ponechány nevyřešeny. Jest se obávati, že v dalším oboru nastane opět právní dualismus, který nelze vítati. Jde především o selské právo dědické a zde bude vůbec nutna reforma, neboť selské právo dědické, tak zvaný rolnický nedíl, má jistě své plné oprávnění, a je vadou, že toto selské právo dědické platí dnes u nás v Čechách, ale nikoliv také na Moravě a ve Slezsku, proto se bude musiti na poli selského práva dědického něco podniknouti. Podle uvozovacího zákona se zdá, že se zamýšlí vydati zákon o kmenovém jmění, a domnívám se, že tento zákon se bude zabývati těmito otázkami.

Vedlo by to příliš daleko, kdybych se pouštěl do dalších jednotlivostí. Není pochyby, že parlamentnímu jednání zbývá ještě mnoho práce, má-li se podařiti, aby novým zákonem byl vytvořen důstojný protějšek zákoníku starému, zákoník, který má žíti více než sto let a který po sto letech má býti ještě stále tak chválen jako dnes náš starý občanský zákoník. Přikročme k práci s přáním a vůlí, aby se nám to podařilo v duchu demokratickém a v zájmu pokojného a šťastného spolužití národů ve státě. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. dr Dominik.

Posl. dr Dominik: Slavná sněmovno!

Národnímu shromáždění Československé republiky byly předloženy k ústavnímu projednání dvě velké zákonné osnovy: zákoník občanský a zákon o soudním řízení ve věcech občanských a o příslušnosti soudů. Těmito zákony má se dostati Československé republice nové úpravy občanského práva po stránce materiální i formální.

Je třeba říci několik slov o tom, co je to občanské právo. Jsou to věci obecně známé, ale přece jen je nutno si tento pojem aspoň v krátkosti ujasniti, abychom věděli, co všechno do občanského zákoníka patří nebo nepatří.

Názvem občanské právo se označuje v nauce od dávných dob a přes mnohý odpor t. zv. právo soukromé, ačkoliv i tento pojem je velmi neurčitý, právě tak jako pojem opačný, pojem práva veřejného. Tato neurčitost plyne z toho, že pro rozlišování práva soukromého a veřejného není žádné absolutní zásady, pomocí níž bychom mohli přesně ohraničiti oba právní obory. Dějinný vývoj a právě platné názory určují pro ten či onen právní řád, co jest počítati k právu soukromému a co k veřejnému. Obyčejně se rozlišuje podle římské methody tak, že do veřejného práva zahrnujeme předpisy, které především slouží k dosažení celkových účelů a mají chrániti zájmy kolektiva, do práva soukromého ty, které mají podporovati zvláštní účely jednotlivců a chrániti jejich zájmy. Ale všechno veřejným účelům sloužící právo není už proto právem veřejným. Vidíme, že veřejná moc uskutečňuje veřejné úkoly z části také soukromoprávními formami, jako naopak soukromé právo je proniknuto namnoze - a v poslední době stále častěji a intensivněji - prvky veřejnoprávními. Vidíme dále, že stát může býti nositelem práv soukromých, jednotlivec nositelem práv veřejných, a konečně že v občanském soudním řízení rozhoduje se mnohdy o veřejnoprávních nárocích, kdežto naopak někdy o soukromoprávních nárocích rozhodují úřady správní.

K tomu přistupuje další komplikace. Pojem práva soukromého a práva občanského není totožný. Neboť právo soukromé stanoví dílem obecná, pro všechny občany platná právní pravidla, dílem zvláštní normy pro určitý zvláštní okruh osob nebo právních poměrů, které buď z vnitřních důvodů nebo následkem dějinného vývoje a historické setrvačnosti zvláštní úpravy jsou potřebny nebo odedávna účastny, a proto mluvíme o zvláštním právu soukromém na jedné, a o obecném soukromém čili občanském právu na druhé straně.

A tak tedy tradice, praktické potřeby a názory vědy i soudnictví budou rozhodující i u nás pro vymezení pojmu občanského práva. Ostatně tato tradice již od dob římských právníků vymezuje rozsah občanského práva a stanoví jeho soustavu způsobem, který ještě dnes se uznává za obecně platný. Podle této tradice rozpadá se celé občanské právo na dvě velké části: na právo osobní a na právo majetkové - a ovšem také právo procesní, které my vylučujeme a zařazujeme z technických důvodů do zvláštních zákonů. Právo osobní je v podstatě právo manželské a rodinné. V rámci majetkového práva lišíme současné a posloupné právo majetkové, čili právo dědické, a uvnitř současného majetkového práva rozdělujeme práva věcná a obligační. Takový je v podstatě obsah i systematika obecného, dnes ještě platného občanského zákoníka, ačkoliv jeho soustava se nám jeví na první pohled trochu temnou a nepřehlednou. Tento obecný zákoník občanský obecný jednak proto, že obsahuje obecné, pro všechny občany závazné právní předpisy, jednak proto, že měl platiti pro všechny země císařství rakouského, vyjma zemí uherských, kde dodatečně na přechodnou dobu byl zaveden - vstoupil v platnost 1. ledna 1812, takže platí již přes 125 let. Za této doby byla sice řada jeho ustanovení zrušena nebo změněna, nejpodstatněji třemi t. zv. dílčími novelami, a bylo vydáno mnoho jednotlivých zákonů a nařízení, která doplňují občanské právo zákoníka, ale jako celek zůstal tento zákoník ve své platnosti nedotčen.

Politické převraty, změny ústavy, velkolepé úspěchy technické, přetvoření výrobního způsobu, zásadní změny agrárních poměrů, opětovné změny peněžního hospodářství a celého hospodářského života, nová úprava úřadů, soudů a občanského řízení soudního, to vše se přeneslo přes tento občanský zákoník. Na konec sám rakouský stát, který ho vydal, zmizel v hlubinách minulosti, avšak jeho občanský zákoník všechno to přetrval a platí dodnes. Vysvětlení tohoto jistě velmi zajímavého zjevu sluší hledat zajisté jen ve vnitřní hodnotě tohoto zákona.

Posuzujeme-li občanský zákoník s hlediska jeho doby, můžeme ho vším právem nazvat dílem mistrovským. Toto dílo předběhlo svou dobu a předběhlo dokonce celý sociální vývoj první polovice devatenáctého století. Vědecké poznání a zpracování jeho materialií umožnilo judikatuře, aby se povznesla nad literu zákona. Přispělo podstatně k tomu, že jsme se přiblížili jeho duchu, že jsme mohli odstraniti mnohé zdánlivé nedostatky, vyplnit mnohé zdánlivé mezery a tak se dopracovat vyššího souladu mezi zněním zákona a právní potřebou doby. Tento vývoj byl jen ještě podporován dobrými zákony procesními, zejména v Rakousku po reformě Kleinově od r. 1895, které dovolily soudům, aby novým duchem vyplňovaly staré formy práva, aniž se vzdálily bezpečné a pevné základny psaného práva.

Nuže, obecný zákoník občanský má býti nyní u nás nahrazen dílem novým. Toto nové dílo chce podržeti ze starého zákona vše, co je v něm ještě schopno života a dalšího vývoje, a chce provésti opatrnou reformu se zřetelem na potřeby dneška. Mimo tuto reformu jde novému občanskému zákoníku o unifikaci občanského práva v republice a o to, abychom konečně měli autentický text tak důležitého zákona v jazyku státním, československém.

Stanovisko redaktorů, že reforma občanského práva nemá býti prudká a že nové právo má pokud možno navazovati na staré osvědčené a vžité předpisy, dlužno schvalovati. Neboť loučíme-li se teď s obecným zákoníkem občanským, nemůžeme se ubrániti jistému pocitu lítosti jako nad odchodem starého věrného služebníka, který naši generaci provázel svými moudrými radami od kolébky až do zralého mužného věku a který nám poskytoval ochranu nejen v nejdůležitějších našich životních událostech, nýbrž i v právních jednáních denního života. Ale tento pocit lítosti nad odchodem starého občanského zákoníka je mírněn skutečností, že obecný občanský zákoník nezmizí v hlubinách minulosti beze stopy, nýbrž že lepší jeho část bude žíti dále v zákoníku novém, který je tělem z jeho těla a krví z jeho krve.

Jiná bude však naše kritika, pokud jde o otázku unifikace platného občanského práva. Jak známo, vylučuje se z úpravy předloženou osnovou celé právo rodinné, a to je velmi podstatná vada tohoto zákonodárného díla. Právo rodinné je přece, jak jsem již dovodil, jednou z obou hlavních součástí občanského práva, a nemíní-li nový občanský zákoník upraviti právo rodinné, pak to nebude občanský zákoník, nýbrž bude to prostě zákon o majetkovém právu a nic více. Celé toto velké dílo, ovoce tolikaleté práce a píle našich předních odborníků občanského práva, zůstane zkomoleným útvarem a pouhým torsem občanského práva. A nedociluje se unifikace. Vedle nového občanského zákoníka bude platit nadále rodinné právo občanského zákoníka dříve rakouského i občanského zákoníka dříve uherského a k tomu ještě manželské právo v úpravě provedené zákonodárstvím Československé republiky po převratě. To, co osnova uvádí na omluvu této skutečnosti, nás nemůže uspokojiti, ale snad je veřejným tajemstvím, na čí přání bylo manželské a rodinné právo vyloučeno z nové úpravy. Já se ptám, jaká logika vedla rozhodující činitele k tomuto postupu? Naše platné manželské právo se zakládá v podstatě na zákoně z 23. května 1919. Tento zákon, plod vzrušené doby popřevratové, odstraňuje dosavadní konfesní ráz manželské smlouvy a otevírá téměř dokořán brány manželské rozluce. Zákonu tomu dostalo se po zásluze odmítavé kritiky téměř obecné, a to nejen z kruhů vědeckých, nýbrž i ze širokých vrstev občanských. Zejména odsuzuje se připouštění rozluky na základě nepřekonatelného odporu a na základě t. zv. rozvratu manželství, poněvadž takto se vlastně zavádí rozluka z vůle a dohody samých manželů.

Přední znalec manželského práva, zesnulý již profesor Masarykovy university dr Josef Vacek, vyslovuje se o tomto zákoně se vzácnou otevřeností a praví, že zákonodárce při jeho stavbě ztratil půdu pod nohama, že zcela nekriticky přebral všechny možné důvody rozluky ze všech možných právních systémů, a že zejména s houževnatostí lepší věci hodnou ulpěl na názorech ovlivněných kulturou německou. "Opravdu kulturní státy světa" - praví dr Vacek - " Anglie, Francie a Spojené státy severoamerické, dovolujíce manželskou rozluku, počínají si u věci velmi opatrně. A to navrhovatelé zákona, věděli-li to vůbec, svému posluchačstvu sdělit úplně zapomněli." A připomíná slova Horácova: "Hříšné století, nejprve zkazilo manželství a život rodinný a z toho pramene vytryskla zkáza, jež zaplavila národ a vlast." Tento zákon především zasluhoval reformy. A reformy by se bylo dosáhlo, a to reformy vycházející ze zásady, že manželství je svazek nerozlučitelný a že toliko z nejvážnějších životních důvodů lze povoliti výjimku rozluky. Tato reforma byla by zcela jistě našla odezvu ve všech vrstvách národa, bez ohledu na jeho nynější rozdělení politické, třídní nebo stavovské. "Vždyť v našem lidu" - praví zmíněný již prof. Vacek "všeobecně, a to hodně hluboko, tkví dosud přesvědčení, že stálost poměrů manželských jest zárukou zdaru a rozkvětu rodiny a že zdar a rozkvět této jest prvou podmínkou klidného a úspěšného rozvoje sociálního života všeho národa!" A naši katolíci, místo aby se byli přičinili ze všech sil o moudrou reformu tohoto rozlukového zákona v novém občanském zákoníku, dali tomuto proti nim a proti jejich učení tak zahrocenému zákonu své placet svým odporem proti současné nové úpravě manželského práva. A ostatně do rodinného práva nepatří jen předpisy o uzavírání a rušení manželství, nýbrž také předpisy o vzájemném poměru obou manželů, o poměru rodičů k dětem, o právním postavení nemanželských dětí, o poručnictví, o kuratele, a tyto věci nemají přece nic společného se světovým názorem katolickým nebo křesťanským.

Nezavádějme tento způsob jako pracovní metodu do své zákonodárné prakse. Kdyby jiné politické strany při projednávání tohoto občanského zákoníka se postavily na podobné stanovisko, na př. socialisté se svého stanoviska se vyslovili proti dnešní úpravě práva vlastnického nebo práva dědického, anebo strany, holdující principům hospodářského liberalismu, činily se svého hlediska námitky proti obmezování smluvní svobody, pak bychom musili vyloučit z občanského zákoníka právo vlastnické, dědické, musili bychom vyloučiti právo obligační, a tak by nám na konec z tohoto slavného občanského zákoníka zbyl snad jen nadpis, uváděcí formule a závěrečná prováděcí klausulka.

Osnova nového občanského zákoníka dává nám konečně, jak jsem již řekl, text v československém jazyce, a to je také určitý kladný výsledek, poněvadž se tím provádí konečně definitivně i po stránce jazykové právní odluka naší republiky od států bývalé monarchie.

Současně s touto osnovou nového občanského zákoníka se předkládá osnova nových zákonů procesních. Snad to není jen náhodná souvislost vnější, nýbrž souvislost vnitřní, ideová. Právo hmotné velmi úzce souvisí s právem formálním, a již naši učitelé, římští právníci, vybudovali soustavu soukromého práva jako soustavu žalob, nerozlišujíce hmotného nároku od formálního prostředku k jeho vydobytí, nerozlišujíce předpokladu od důsledků. A občanovi dnešní doby nezáleží jen na tom, aby svého práva opravdu došel, nýbrž jde mu i o to, aby ho došel cestou bezpečnou a jistou a pokud možno rychle. V tom směru bude nutno učinit zásadní rozhodnutí mezi různými protichůdnými zásadami, o nichž ani redakční komise sama nebyla původně jednotna, doporučuje-li se spíše princip samosoudcovský nebo soustava senátní, má-li býti dovoleno přednášet nové skutkové okolnosti i ve vyšší soudní stolici, má-li se omeziti instanční pořad na dvě stolice nebo připustiti dovolání k nejvyššímu soudu v rozsahu co nejširším. Upozorňoval jsem již před časem v ústavně-právním výboru na některé výhody i nevýhody senátního rozhodování a na nežádoucí důsledky, které přinesla novela o úlevách nejvyššímu soudu, nejednotnost judikatury krajských soudů, nepřesné a nespravedlivé rozhodování a pod. S těmito konkretně zjištěnými fakty musíme počítat při nynější definitivní úpravě občanského soudního řízení a snažit se, abychom je zamezili aspoň pro budoucnost. Neboť jen za použití nejrozsáhlejších procesních kautel na prospěch těch, kdož hledají u soudu své právo, a za předpokladu, že nový občanský zákoník bude rozumně a správně vykládán a spravedlivě užíván sborem vzdělaných, zkušených, svědomitých, poctivých a nezávislých soudců, může se tento zákoník i přes tu zásadní vadu, kterou mu vytýkám, státi pramenem trvalého dobra pro nejširší vrstvy československého národa. (Potlesk poslanců národní obce fašistické.)