Podľa dôvodovej zprávy a podľa slov pána ministra dr Dérera - dokonca na pripomienku najvyššieho súdu - uvažuje sa tiež o tom, či tento nový kodex občiansky má obsahovať právo dedické. To teda znamená, že by boly z neho vylúčené tie najvlastnejšie súkromné práva, právo rodinné a dedické. Nuž, nebolo by bývalo snáď účelnejšie, keďže situácia je takáto, pristúpiť skôr k budovaniu nie t. zv. jednotného kodexu občianskeho súkromného práva, ale ku kodifikovaniu jednotlivých právnych oblastí, ako je to na pr. praktikované v Sovietskom sväze? Len príklad: Osnova občianskeho zákona venuje tak nekonečne dôležitej a složitej oblasti, akou je právo pracovné, 36 paragrafov, slovom: tricaťšesť paragrafov. Nebolo by bývalo účelnejšie skodifikovať celé pracovné právo tak, aby nezostaly mimo kodifikáciu rôzne dielce oblasti práva pracovného, aby takto nebola umožnená kolísavá súdna prax a aby bola odstránená neistota, ktorá v mnohom smere práve v oblasti práva pracovného bola rôznou judikatúrou súdu vytvorená. A tak by sme mohli hovoriť ešte o iných právnych oblastiach, ktoré boly vo štádiu primitívnom, vo štádiu nerozvinutom a jednoduchom v tej dobe, keď bol tvorený t. zv. klasický systém súkromného práva, ale ktoré dnes nie je možno napchať do tohoto systému - hoci ako by sa snažili vynikajúci právníci tak urobiť.

Pán minister dr Dérer rozvádzal teoriu - tuším Savigniho - o zralosti doby ku kodifikácii. Na to môžeme v duchu našich predošlých vývodov odpovedať, že táto zralosť je pojmom veľmi relatívnym k jednotlivým právnym oblastiam. Môže byť určitá oblasť zrelá a nemusí byť zrelá iná. Dôkaz podal vo svojich vývodoch pán minister dr Dérer, keď uvádzal dôvod, prečo nie je do kodifikácie pojaté tiež právo rodinné. Keby sa teda nebolo vychádzalo z tej zastaralej fikcie občianskeho zákoníka, ktorý upravuje oblasť práva súkromného, mohli sme mať už kodexy jednotlivých právnych oblastí, kodexy adekvátne hospodárskemu a sociálnemu rozvoju zeme.

Ako ďalší klad predloženého právneho diela vyzdvihuje sa tá okolnosť, že zavádza právo písané, pozitívne aj v tej oblasti na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, kde dosiaľ bolo len právo obyčajové, respektive kolísavou súdnou praxou ustálené právo nepísané. My uznávame tento klad, poneváč sami veľmi dobre vieme, že súdna prax môže často úplne zvrátiť intencie zákona, vieme na príklad, že súdna prax zo zákona o Bhodinovej pracovnej dobe vytvorila jeho pravý opak, že vlastne znemožnila uplatnenie nárokov robotníkov a zamestnancov na podklade tohoto práva. Už táto okolnosť je dostatočným poučením pre to, aby sme uznávali kladnosť práva pozitívneho, písaného a práva kontrolovaného zákonodarnými sbory. Ale priali by sme si na druhej strane, aby vedľa tohoto písaného práva bolo umožnené niečo, čo nazývajú niektoré zahraničné zákoníky právom slušnosti a právom spravedlivosti.

Považovali sme za potrebné v tejto generálnej rozprave aspoň v hrubých rysoch načrtnúť naše kritické stanovisko k prejednávanej osnove. Toto stanovisko nie je pre nás prekážkou spolupracovať na zdokonalení tejto osnovy, ale práve naopak umožní nám uznať to, čo je v nej kladné, a snažiť sa o nápravu toho, čo podľa nás mohlo by byť na ťarchu pracujúcich más. Uvedomujeme si stále skutočnosť, že právo je len výrazom spoločenských a mocenských pomerov, a čím bude vláda ľudovejšia, tým ľudovejší bude tiež právny systém platný v tomto štáte. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Ostrý. Dávám mu slovo.

Posl. Ostrý: Slavná sněmovno!

Projednávajíc vládní návrh zákona o občanském zákoníku dává si Československá republika vlastní civilní právo, i když za podklad jeho byl vzat zákoník občanský rakouské říše. Je nesporné, že občanský zákon z r. 1811 je v celku veliké a důkladné dílo. Je jasné a srozumitelné jeho paragrafy jsou krátké a přehledné. Uvážíme-li, že bylo děláno řadu desítek let před 125 lety, pak je můžeme jen kladně hodnotit a chválit, zvláště uvážíme-li dobu a politický směr, kdy se zákoník dělal. A může-li demokratická republika celou část ustanovení tohoto zákona pojmouti do svého vlastního občanského zákoníka, pak je jistě chvalitebné, že v té době bylo tak důkladné a velké dílo uděláno. Jeví-li se potřeba toto velké dílo reformovat, pak jsou pro to asi tři základní důvody. Předně, aby odpovídalo dnešní moderní době; za druhé, aby psané občanské právo bylo i na území bývalého Uherska, a za třetí, abychom měli stejné občanské právo na celém území Československé republiky. Vítáme proto vládní návrh, před kterým máme stejnou úctu, co se týče velikosti a důkladnosti díla. Dovedeme oceniti práci a námahu s tím spojenou. Jsme si dobře vědomi potíží, které bylo překonati, než bylo možno položiti hotovou předlohu na stůl Národního shromáždění k ústavnímu projednávání. Proto se rádi jednání o předloze zúčastníme u vědomí, že jde o zákon, kterého se žádný právní stát nemůže zříci a bez něhož se nemůže obejíti. I tam, kde občanské právo bylo postaveno na zásadu zvykového práva, vypomáhaly si soudy v choulostivých věcech psaným právem jiného státu. Zvykové právo je pojato i do občanského zákona, poněvadž kdyby ho nebylo, tak před 100 a více lety nebyl by mohl občanský zákon, jak je dnes psaný a platný a z něhož přijímáme velkou část do svého vlastního díla, dopadnouti tak, jak ve skutečnosti dopadl. U nás na př. na Slovensku je tomu tak v přítomné době, poněvadž tam dosud platí zvykové právo, ale soudy slovenské vypomáhaly si v choulostivých věcech a otázkách právem rakouského zákoníka, čili zákoníka nyní platného v historických zemích.

Neměli jsme ještě dosti času, abychom přehlédli, přečtli a prostudovali vládní návrh. Nejde jenom o obsáhlé paragrafy, nýbrž také o nutný jejich doprovod důvodovou zprávou. Že není možno tak rychle věc obsáhnout, je samozřejmé. Proto také nevyzněla s tohoto místa naprosto žádná kritika merita předlohy nebo jednotlivých paragrafů. Vyslovujeme naději, že občanský zákoník - a až si jej dobře prostudujeme, seznáme to - neutrpí újmy na jasnosti novelou zákona, i když se dnešním moderním právníkům zdá, že některá ustanovení dosud platného občanského zákoníka jsou zbytečná, podobajíce se více, řekněme, komentáři než normě zákona.

Zdůrazňuji-li, aby jasnost a přehlednost zákoníka neutrpěla, mám pro to jisté důvody. S tohoto místa byly totiž už nesčetněkrát vysloveny stížnosti, že československé zákony trpí nejasností, nepřehledností, klausulemi, a pak z toho vyplývá, že v řadě případů jsou v rozpacích i zkušení a vysoce vzdělaní soudcové.

Aby to nevypadalo jako kritika bez opodstatnění, uvedu příklad a myslím, že otázkou tou se bude muset v nejbližší době zabývat československý parlament. Je to zákon o nekalé soutěži. Připustí-li naše zákonodárství a znění zákona, aby mohlo dojíti k takovému myšlenkovému chaosu při rozhodování podle zákona o nekalé soutěži, jako jsme toho svědky, pak je nám to výstrahou, abychom byli při textaci zákonů velmi opatrní.

Co se stalo se zákonem o nekalé soutěži? Jestliže veřejný činitel, poslanec, senátor N. S. bude na veřejné schůzi kritisovat výrobní nebo, řekněme, i třídní poměry toho kterého výrobního úseku, může býti žalován a odsouzen pro nekalou soutěž, ač je pro každého jasné, že nejde o soutěžitele a proto také nejde o nekalou soutěž. Jestliže poslanec, ať je jeho civilní povolání jakékoliv, mluví o řízení a poměrech obchodu jednotkových domů nebo o výrobním procesu, na př. továrny "Baťa", nemůže jíti o soutěž a proto nemůže jíti také o nekalou soutěž, poněvadž on soutěžitelem není. Když jsme zákon dělali, neměli jsme jistě na mysli, abychom takovéto věci zákonem o nekalé soutěži postihovali. Má-li jíti o nekalou soutěž mezi soutěžiteli a je-li poslanec v povolání stolařem a kritisuje výrobní poměry výrobce obuvi, nemůže jíti o nekalou soutěž, poněvadž nejde o soutěžitele. A přece máme již dnes v Praze rozhodnutí, kde byl odsouzen podle zákona o nekalé soutěži poslanec, který je redaktorem a není tedy soutěžitelem. Takových sporů máme již dnes více. To znamená, že se nevyvarujeme toho, abychom v nejbližší době s tohoto místa neprovedli novelisaci zákona o nekalé soutěži, poněvadž jinak každý veřejně činný člověk, ať soutěžitel či nikoliv, mohl by býti postižen zákonem o nekalé soutěži. A co proces podle zákona o nekalé soutěži znamená hospodářsky, může nejlépe říci ten, kdo se tím v řadě případů zabýval; tu nejde už o pakately soudních útrat, tu jde o desítky tisíců Kč soudních útrat, poněvadž bývá žalována velká částka a podle toho se čítá oboustranně palmáre. Tedy člověk by mohl býti hospodářsky úplně nešťastným, aniž by při té příležitosti mohlo jíti o nekalou soutěž nebo o soutěžitele.

Připomínám tuto věc proto, abych dokázal, jak musí zákonodárce, který za zákon nese konec konců odpovědnost, býti opatrný, vyvarovat se klausulím a udělat zákon pokud lze nejjasnější tak, jak tomu jest na př. s naší ústavní listinou. Naše ústavní listina je zákon, kde paragraf má dvě, tři řádky, a také jenom jednu řádku, ale vyslovuje se jasně. Občanský zákoník dosud platný má paragraf o jedné nebo dvou řádkách, a velmi zřídka vidíme, že by měl občanský zákoník paragrafy delší. Za to náš daňový zákon má paragrafy dlouhé skoro přes dvě až tři stránky, číslované a literované. To nemůže býti spraveno novelou, poněvadž by na tom musil parlament pracovat několik let. Není zde přehledu a jasnosti, poněvadž se zde příliš navazuje, příliš mnoho se zde klausuluje. Tuto metodu by v žádném případě nesnesl občanský zákon, poněvadž občanský zákon je zákonem nejen pro právníky, nýbrž také pro všechno laické občanstvo v Československé republice.

S tohoto místa bylo si již dosti stěžováno na naše zákony, proto je nutno, abychom byli velmi opatrní, až budeme občanský zákon meritorně projednávat, abychom se vyvarovali chyb, kterých bychom se mohli dopustiti. Národní shromáždění bude musiti při ústavním projednávání vládního návrhu pečlivě zkoumat, co v návrhu jest, ale zároveň bude musiti věnovati velikou pozornost tomu, co tam není. Nejen to je důležité, co předloha obsahuje, nýbrž mnohdy je mnohem důležitější, co v předloze nebo v zákoně není. Samozřejmě budeme musiti dávati pozor, zdali přece jen v občanském zákoníku něco neschází, a to nebude práce lehká, zvláště když jsme si vědomi důkladnosti ústavně-právního výboru. V tomto případě budou jednat oba výbory, výbor senátu a výbor poslanecké sněmovny, společně.

Mám za to, že bude velmi záležeti na tom, jaký bude technický postup práce ve výboru, případně v podvýborech. To buď může práci ztížiti, nebo ji usnadniti. Jistě budeme míti všechny důvody k tomu, abychom udělali vše, aby práce byla usnadněna. Jde o dílo obsahující 1369 paragrafů, které je rozděleno na tyto části: uvozovací a prováděcí předpisy, o zákonech a osobách, práva majetková, práva věcná, právo dědické, pohledávky a společná ustanovení. Všechna tato ustanovení jsou pak rozdělena podle své povahy do 47 hlav.

Právem bylo si zde již stěžováno, že předloha neobsahuje právo manželské. Omluva může býti v tom, že někdy jsou poměry silnější, nežli je dobrá vůle. A myslím, že zde nechybělo na dobré vůli, ale že poměry byly silnější nežli dobrá vůle. Nepodaří-li se ústavně-právnímu výboru složenému z obou sněmoven vyřešiti i tento úsek občanského práva, pak, bohužel, bude zde v zákoně díra a manželské právo bude i nadále roztříštěno, a to tak, že bude něco jiného platit na Slovensku, něco jiného v historických zemích a vedle toho zvláštní zákon o manželském právu tuším z roku 1919. Tedy něco bude platiti na Slovensku, něco v historických zemích podle starého občanského zákoníka a něco podle manželského práva popřevratového. Nebojím se říci, i když jsem si vědom potíží, že by stálo za to, pokusiti se vyřešiti i tuto materii manželského práva a pojmouti ji do zákona. Zdaří-li se to, nikdo neví, ale myslím, že ústavně-právní výbor je zde na to, aby se o to pokusil, poněvadž hlavně manželské právo je základem občanského práva vůbec. Není-li vyřešeno manželské právo, není vyřešena otázka občanského práva, ježto základem složení lidské společnosti a lidstva je manželství. Majetek, to je něco, co může býti také vedle manželského práva, ale manželství je, rodina je, ale nemusí býti vlastnictví. Soukromého vlastnictví nemusí jedinec míti, ale manželství je zde. Proto je ku podivu, že když československé zákonodárství v řadě let překonalo jiné a jiné obtíže a potíže, proč jsme se nepokusili, abychom překonali tuto potíž a pojali manželské právo do občanského zákoníka, abychom takto zároveň sjednotili tento úsek občanského práva.

Řekl-li jsem, že by stálo za pokus ústavněprávního výboru zahájiti jednání o tomto úseku práva občanského, pak se domnívám, že kdyby se to vyřešilo, byla by jednak ona mezera, která se v zákoně projevuje, odstraněna, a co důležitého, měli bychom zákonodárství sjednocené. Vždyť celé naše úsilí musí směřovati k sjednocení zákonů, vždyť není trvale možné, abychom měli dvojí nebo několikeré právo. Nechci ani zdržovati, ani v tomto okamžiku přicházeti s konkretnějšími návrhy, snad by stačilo, když si uvědomíme, že tato mezera v zákoně je a že se chceme pokusiti, aby manželské právo bylo pojato do občanského zákoníka.

Osnova řeší majetkové právo. Přede mnou zde bylo o tom mluveno a včera se otázky dotkl velmi pěkně a pěknou formou pan dr Stránský. Soukromý majetek je základem spořádanosti lidské společnosti vůbec. Bez soukromého majetku nebylo by ani snažení, a my vidíme, že celý svět a všechno lidstvo je organisováno, organicky řízeno principem soukromého vlastnictví. Jestliže náš občanský zákoník tuto partii práva občanského řeší, pak je to jenom důkaz o spořádanosti našeho státu a vyvracejí se ony pověsti o nás, které dávají nepříliš dobrý zvuk našemu státu. Jsme pro soukromé vlastnictví, poněvadž ono je základem života, hybnosti, podnikání člověka a společnosti vůbec.

Souběžně se soukromým vlastnictvím jde i soukromé podnikání. Soukromé podnikání není už občanským zákonem tak jasně vyjádřeno, jak se vyjadřuje § 144 o soukromém vlastnictví. § 147 jenom zastřeně dává přednost soukromému podnikání. Soukromé podnikání je podmínka, bez které podle mého soudu není vůbec možná spořádanost lidstva a občanstva. Viděli jsme to, ty pokusy zde byly, ale vždy a vždy se lidstvo opět vrací k soukromému podnikání a k soukromému vlastnictví. Je pravda, že v některých případech nemůže stát - a zvlášť demokratický stát - nechati otázku soukromého podnikání nepovšimnutou tak, jak by se ono rádo v dnešní době vyvíjelo. Musejí se klást meze. Tím se neohrožuje soukromé vlastnictví a soukromé podnikání. Jestliže kladu meze rozpínavosti jednotlivce k ochraně soukromého podnikání tisíců a desetitisíců soukromých podnikatelů, pak teprve správně řeším otázku soukromého podnikání a jeho ochrany. Budeme míti letos opět příležitost zabývati se touto věcí. Nemůžeme před ní zavírat oči, poněvadž musíme domysliti, kam bychom v řadě případů hospodářsky dospěli, kdyby zde nemohl býti zásah, který by něco usměrňoval. A řeknu to docela upřímně: To, co se v poslední době děje, dává nám tušiti, že budeme musit podniknout snad urputný zápas o uchování soukromého podnikání. Chtěl bych jenom říci všem těm, kdož se domnívají, že se jim usměrněným soukromým podnikáním křivdí, že soukromé podnikání a soukromé vlastnictví není myslitelné v tom případě, kdyby si jednotlivec nebo nějaká společnost kolem sebe všechno zproletarisovala. Pak to není práce pro soukromé podnikání a soukromé vlastnictví, pak je to práce pro rozvrat, kterému bychom se potom těžko ubránili. Prosím, kdyby nám vyvstal poměr, že bychom měli na jedné straně ohromnou armádu zproletarisovaného středního stavu s dnešním proletariátem a na druhé straně několik málo hospodářsky silných jedinců, kdo by za takové okolnosti chtěl tvrdit, že udrží princip soukromého vlastnictví a soukromého podnikání, když by lidstvo - ne soukromé vlastnictví a soukromé podnikání neomezenou chamtivostí se snažilo všechno kolem sebe zproletarisovat. Mluvím na adresu těch, kteří se domnívají, že nechceme-li nechat růst jednotlivé podniky do gigantických rozměrů, čímž se ničí a bourají existence širokých vrstev středního stavu, jim ubližujeme. Nikoliv, je to opět děláno proto, aby bylo soukromé vlastnictví a soukromé podnikání uhájeno. (Potlesk.) Ti, kdož berou tuto ideu za svou, mají nesporně povinnost jíti s námi a pomáhati nám, poněvadž na existenci nikomu sahat nechceme, ale chceme zajistit existence desetitisíců samostatně výdělečně činných lidí. (Výborně! - Potlesk.)

Projednávání vládního návrhu bude vyžadovat vzájemné důvěry a odhodlání dílo nejen začít, nýbrž i dodělat. Dílo začít, to není těžké, dodělat je, to je mnohem těžší. Při té příležitosti vzpomínám daňové reformy. Kdyby nebylo bývalo při projednávání daňové reformy minulého roku tak pevného odhodlání dílo dodělat, nikdy se daňová reforma nepodařila. Měli jsme rozpory a myslím, že neprozradím nic, co by nemohl svět vědět, když řeknu, že jsme měli rozpory takové, že jsme jednou zůstali stát a nemohli jsme s místa. Kdosi navrhl, abychom šli do druhé místnosti, což jsme také učinili, a tam jsme teprve dodělali to, s čím jsme dříve nemohli hnout. Co to znamená? To znamená naprosté vydráždění nervů. Byly zde tedy zápasy, ale i při nich jsme byli pevně odhodláni dílo dokončit a udělat dílo skutečně dobré. V tom nebylo mezi námi rozdílů. Kdyby tohoto odhodlání nebylo bývalo, nemohli jsme daňovou reformu udělat.

Vzpomínám dále zákona o nejvyšším správním soudě, právě projednaného sněmovnou. I ten vládní návrh sahal na práva, a to většinou na práva malých a středních lidí tím, že měli býti vyloučeni z možnosti dovolat se práva před nejvyšším správním soudem z důvodu t. zv. bagatelky, t. j. do 500 Kč. Ústavněprávní výbor dobře pochopil, že by to byla chyba a že v jednom případě může sice jíti jen o 500 Kč, ale že se v jiném může těchto 500 Kč z téhož zisku a z téhož výdělku několikrát ročně opakovat. Proto jsme možnost stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu uchovali. Řešili jsme ovšem otázku jiným způsobem, aby přece jenom nastalo odbřemenění nejvyššího správního soudu.

Jak u nejvyššího správního soudu, tak při daňové reformě projevil se vedle těchto materiálních zájmů jednotlivých skupin v našem národě a státě smysl pro pravdu, právo a spravedlnost a věřím, že toto se uplatní i při projednávání občanského zákoníka a že snad se nám podaří vyřešiti i ten úsek občanského práva z iniciativy ústavně-právního výboru, který nepojal do sebe vládní návrh.

Řekl jsem, že je potřebí vzájemné důvěry, a proto nebudiž mi zazlíváno, dotknu-li se jedné věci. Především otázku: snažíme se všichni vytvořiti takové ovzduší u nás a mezi sebou, aby byla vzájemná důvěra zejména u koaličních stran jako předpoklad konání a dodělání velkého díla? Což denní život, který tak sledujeme, nám nic nenaznačuje? Nevidí mnozí, kdož tak rádi vyhledávají všechno to, co nás rozdvojuje, a zamlčují všechno to, co nás spojuje, že tím nekonají dobrou službu - a řeknu to zde docela otevřeně - vládě, našemu státu, koalici? Dovedu pochopiti - já jsem to uměl s tohoto místa - když oposice má vůči vládě a vládní většině své oposiční stanovisko a toto stanovisko vyjadřuje ať takovou nebo onakou formou, jak to umí. Je to její právo. Vždyť ona jednak nebere podílu na tom, co dělá koalice, ale ona však také pak nemá důsledně tu odpovědnost. Vždyť zde již se nesčetněkráte mluvilo o heslu: oposiční chléb, trpký chléb. To dovedu pochopiti, ale že by koaliční strany měly vzájemně vyhledávati všechno, co nás rozdvojuje, a zatemňovati a zastiňovati všechno, co nás spojuje, co nám ukládá reservu, abychom mohli dělati dobré věci, dobré dílo, myslím, to že je povážlivý zjev, nad kterým bychom se přece jenom měli zamysliti. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) Komu chceme nebo se snažíme připravovat půdu? Což to škorpení, vzájemné škádlení může vést k tomu, čeho, jak jsem řekl, je potřebí, vzájemné důvěry, aby mohlo být velké dílo děláno a doděláno? A tohle již pozorujeme řadu měsíců. Nechci tím zdržovat, chtěl bych jen varovat a upozornit. Svět je rozbouřen, snad je nervosní, a zabývá se otázkou: Mír nebo válka? Máme všechny důvody dělat všechno, aby byl mír, svatý mír lidstvu zachován. V tom rozbouřeném ovzduší přikročuje československá vláda a vládní většina k projednávání tak dalekosáhlého politického díla, jako je občanský zákon. Mám za to, že když svorností toto dílo uděláme, získáme si vážnost a respekt u celého civilisovaného světa, poněvadž si řekne: Československá republika je demokratickým státem, který se nedá ničím vyrušovat, udržuje klid, rozvahu a buduje si systematicky svůj stát. To nám může prospět, to vzájemné škádlení však nikoliv, ba naopak my tím můžeme dosáhnouti, že se ve světě sami ostouzíme, vedle toho, že nás ostouzejí již ti druzí. Zda je toto účelem, o tom bych chtěl pochybovat. Jestli má oposice kritické stanovisko, veřejnost pochopí, že my je vzájemně můžeme také mít. Já jsem to dokazoval při daňové reformě, že se můžeme srážet v zásadních otázkách, v otázkách zájmů jednotlivých složek občanstva a národa. Ale to, čeho jsme v poslední době svědky, to nemá s těmito zásadními rozpory naprosto co dělat.

Chtěl bych zakončiti tím, že vítáme předlohu, uznáváme práci na ní vykonanou, jsme za ni vděčni, sami se zúčastníme projednávání této předlohy, jsme si vědomi potíží a délky času, jaké projednávání této předlohy bude vyžadovat, ale opakuji, při dobré vůli vzájemnou důvěrou dílo uděláme a doděláme. (Potlesk.)