Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr Suchý. Dávám mu slovo.

Posl. dr Suchý: Slavná sněmovno!

Slyšeli jsme zde včera výklad pana ministra spravedlnosti, jak vznikal, čím je a co znamená občanský zákoník československý. Bylo zde právem řečeno, že občanský zákoník bude říditi osudy lidí od narození až do smrti, že je to největší zákonodárné dílo československé. V dějinách našeho právního vývoje, ale také v dějinách našeho kulturního a státně-politického vývoje to bude zdaleka viditelný mezník, a příští generace se budou vděčně vracet k těm, kteří připravili toto dílo, stejně tak, jako se už my dnes vděčně vracíme k těm, kteří stáli u kolébky ústavy a svou prací přispěli k tomu, abychom byli včleněni v právní společenství státu, jako se vděčně vracíme k těm, kteří stáli u kolébky zákonů o sociálním pojištění a svou prací přispěli k tomu, že miliony československých lidí jsou připoutány na území československé, stejně tak, jako se vděčně vracíme k těm, kteří přispěli k tomu, aby se staly skutkem zákony o pozemkové reformě a my tak pomocí jich mohli překonat nejobtížnější sociální období svého dosavadního popřevratového vývoje. Zůstane po mém soudu trvalou zásluhou Hodžovy vlády, že připravila toto unifikační a kodifikační dílo nesmírných politických a hospodářských důsledků.

Vládní návrh občanského zákona je nám především výrazem našeho demokratického cítění a myšlení. Víme přece, jak vyrůstala práce na tomto návrhu. Víme, že to byl úzký sbor učitelů soukromého práva a praktiků tohoto práva, kteří tvořili základy a připravovali toto dílo. Ale víme také, že jejich práce byla předložena celé československé veřejnosti, že jednotlivé skupiny i jednotlivci, že československý lid ve svém celku měl možnost vyjádřiti se k této práci, a tak předložený vládní návrh jako žádný dosud není jenom výrazem vůle vlády, nýbrž je výrazem vůle převážné většiny československých lidí, a až bude zapsán jako zákon do Sbírky zákonů a nařízení, tedy to nebude jen kodex soukromého práva československého, nýbrž také kodex československé demokracie. (Výborně!)

Vládní návrh je nám dále právním vyúčtováním s monarchií. Víme, že v převážné většině svých ustanovení spočívá na starém rakouském občanském zákoníku z r. 1811, tedy na zákoníku, který byl právně úplně sevřen s monarchickým zřízením. Československým občanským zákoníkem po právu definitivně zpřetrháváme tyto svazky a tvoříme tak nejpevnější základy pro československou jednotu. A v tomto směru, myslím, bude také občanský zákoník československý nejlepší zbraní proti iredentě, která se velmi často odvolává na to, že stát, který řídí osudy svých občanů pomocí práva rakouského a maďarského, nemá oprávnění.

Myslím, že vládním návrhem občanského zákona splácíme také dluh generaci, která připravovala samostatnost a svobodu, že tím splácíme také dluh svému národnímu duchu a svému jazyku, protože připravujeme kodifikaci ve svém vlastním československém jazyku, tedy v jazyku, který nám právě dosud v autentickém znění chyběl. Domnívám se, že vládní návrh je také nejlepším prostředkem proti tomu stále ještě proudícímu toku pomluv, že Československá republika je státem bolševickým nebo zbolševisovaným. § 109 úst. listiny nám říká, že soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem; soukromé vlastnictví ve vládním návrhu nalézá plného respektu, soukromé vlastnictví jest návrhem občanského zákoníku uznáváno a jest také chráněno, stejně jako je chráněna lidská práce. A tak občanský zákoník, který uznává v největším rozsahu soukromé vlastnictví, i když chceme, aby soukromé vlastnictví nebylo tyranem, nýbrž aby bylo službou, je, myslím, tím nejlepším dokladem, že nežijeme ve státě rozháraném a zbolševisovaném, nýbrž že žijeme ve státě právním a skonsolidovaném. (Potlesk.) Stát, který si dává občanský zákoník, který jej buduje evolučně, který navazuje při tom na staletý vývoj v přesvědčení, že nelze rušiti to, co vyrůstalo i z českých pramenů, co odpovídá duchu milionů československých lidí, stát, který v největším oboru právním zachovává kontinuitu, nemůže býti a není zbolševizovaný a také není žádnou náhodou osudu.

V tom je velká zásluha současné vlády republiky Československé. Když ji zdůrazňuji, nechci zapomínati zásluh těch známých a neznámých jednotlivců, kteří podstatně přispěli k tomu, že vládní návrh mohl býti předložen, kteří svojí prací se přičinili o to, aby vyrůstal na osvědčených, desítky let překonávajících základech občanského zákona z r. 1811 a kteří mají největší zásluhu o to, že vyniká velkou jasností a stručností svých ustanovení. K přednostem občanského zákona nepatřila totiž jen jasnost jednotlivých ustanovení, ale k přednostem občanského zákona z r. 1811 patřilo také to, že co odstavec, to paragraf, jasnost a stručnost ustanovení. A to všechno máme zachováno až na nepatrné výjimky v našem občanském zákoníku československém. Těm známým a neznámým pracovníkům na vládním návrhu patří také zásluha o to, že nejširší kruhy našeho občanstva měly příležitost, aby k němu včas mohli zaujmouti stanovisko. Jim také patří zásluha o to, že občanský zákon je doprovázen důvodovou zprávou, která poskytuje dokonalý přehled o jeho ustanoveních.

Jestliže tímto způsobem zdůrazňuji klad předloženého vládního návrhu jako poslanec a, chcete-li, jako československý občan, pak mi budiž dovoleno, abych jej zvláště podškrtl jako příslušník zemědělského stavu a jako poslanec strany, která se domnívá, že právem mluví za zemědělství československé. Život národa neprobíhá jen touto síní - tou nejméně - život národa se také neodehrává jenom na ulicích velkých měst a velkoměst, nýbrž život národa proudí po obcích a osadách Československé republiky. Myslím, že nenadsazuji, když řeknu, že drobné starosti a bolesti, že drobný život pracujících zemědělských lidí venku ve vsích nejčastěji přichází do styku právě s předpisy občanského zákona. Víme přece, kdo to je, to zemědělské společenství. Známe ty tisíce a statisíce venkovských lidí, lpících na zemi, lpících na svém, jako nikdo jiný, a víme také, že jakýkoliv obor občanského zákoníka především na ně nejvíce doléhá. Víme, co pro tyto vrstvy znamená na př. manželství, jak se dotýká jejich majetku, víme, co pro ně znamená vydržení práva, co pro ně znamená služebnost, hypotéka. Známe až skoro nápadnou úctu u těchto lidí před posledním pořízením. Jsme si vědomi stále ještě zvláštních poměrů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Víme, co pro zemědělský svět znamená pacht, výměnek. Proto myslím, že právem mohu říci, že jestli kdo, tak československé zemědělství a čsl. zemědělci především vítají tuto předlohu v přesvědčení, že bude poskytovati tu nejbezpečnější jistotu a záruku pro další rozvoj vesnického života.

Jestliže ukazuji klad vládního návrhu, jestliže zdůrazňuji světla osnovy, nezapomínám ovšem také na její stíny a i těch se chci dotknouti. Za největší stín této osnovy pokládám ovšem skutečnost, že není úplnou unifikací a kodifikací soukromého práva. Soudím, že i kdyby v ní byla obsažena hlava o právu rodinném, že ani tehdy by nebyla úplnou unifikací a kodifikací, protože máme sta a, myslím, tisíce ustanovení soukromo-právních, obsažených v jiných zákonech, na př. v právu knihovním, vodním, ale která nikdy nebyla a sotva kdy budou zahrnuta v kodifikační dílo nějakého občanského zákoníka. Pro právní život ve státě to ovšem nic neznamená. Ale jestliže občanský zákoník je předkládán bez rodinného práva, tak myslím, že to znamená velmi mnoho, i když, jak zde již bylo několikrát zdůrazněno, nevzniká žádné vacuum iuris. Nezapomínejme, že § 126 úst. listiny nám říká, že manželství, rodina a mateřství stojí pod zvláštní ochranou zákona. Pravda, nemusí to býti právě zákon občanský, který se dotýká těchto významných pojmů, ale když to není zákon občanský, tedy přece jenom soudím, a bylo to zde již několikráte zdůrazněno, že přece jenom pociťujeme to jako velkou mezeru a že možno mluviti o občanském zákoníku skutečně jako o trupu bez hlavy, a já myslím dokonce jako o trupu bez srdce, protože by i ten občanský zákoník jinak vypadal, kdyby nebylo rodiny. (Výborně!)

A není-li rodinné právo v občanském zákoníku, tak to ovšem znamená, že ona unifikační mezera bude velmi značná, zejména uvážíme-li, že mají zůstati nedotčeny předpisy o větevním dědění a také o spolunabytém jmění na Slovensku, jak to čl. V uvozovacích předpisů předpokládá. Tím nám ovšem vzniká v občanském zákoníku velká unifikační a kodifikační mezera.

Řada řečníků vyslovila při této příležitosti přání a horoucí tužbu, abychom se pokusili tento nedostatek odstraniti. Avšak měl jsem při všech vývodech dojem, že nikdo neřekl s otevřeností, se kterou je nutno na tento nedostatek se dívat, proč tato ustanovení se nedostala do občanského zákoníka resp. do vládního návrhu.

Důvodová zpráva o tom mluví velmi nejasně. A jednotliví páni řečníci, kteří vyslovovali své názory osobní i názory svých stran - zdálo se mi aspoň - zůstávali zde ve svých vývodech mnoho dlužni.

Chci se pokusit mluviti o této věci naprosto srozumitelně a otevřeně na všechny strany. Domnívám se, že překážka, proč vládní návrh občanského zákoníka nemá převážnou část ustanovení týkajících se rodinného práva, spočívá v obligatorním civilním sňatku a v rozluce manželské.

Chceme-li dobře rozumět věci, musíme se dívati nejenom na vládní návrh, nýbrž musíme si prohlédnouti i původní osnovu superrevisní komise. Víme, že tato původní osnova měla ve svém § 41 ustanovení, podle kterého se zavádí v Československé republice obligatorní civilní sňatek.

A také víme, že tato osnova přejímala ustanovení zákona č. 320/19 o obřadnostech při smlouvě manželské resp. ustanovení týkající se rozluky manželské. Víme, že ustanovení o obligatorním civilním sňatku je logickým závěrem logického právního myšlení. Soudím však, že takové ustanovení muselo již od samého počátku vzbuditi určitou nedůvěru, a také soudím, že toto ustanovení neodpovídá dosti dobře poměrům, které jsme za několik roků prožili, a zejména ne tomu stavu, ve kterém nyní žijeme.

Víme přece velmi dobře, že obligatorní sňatek civilní měla zavésti už ona osnova, o které bylo mluveno v r. 1918, která je zajímavá nejenom tím, že přinesla rozluku, ale která je také zajímavá i tím, že je to vůbec první tisk našeho Národního shromáždění. A tehdy právní výbor revolučního Národního shromáždění, pojednávaje o rozluce manželské a také o obřadnostech sňatku, se usnesl na obligatorním civilním sňatku dovodiv, že to vyhovuje světské povaze republiky a činí se tím značný krok dopředu na cestě vedoucí k rozluce státu od církve, která je programem stran pokrokových. Víme, že toto usnesení právního výboru bylo předloženo vládě a že vláda vyslovila přání, aby toto usnesení bylo pozměněno, aby zůstalo při fakultativnosti, a my víme, že také tato fakultativnost se stala skutkem v zákoně č. 320 z května 1919.

Soudím, že už tato skutečnost měla býti náležitě zvážena, a také soudím, že mělo býti velmi dobře a promyšleně zváženo všecko to, co se stalo od r. 1919, co se stalo v politice vnitřní, zahraniční, co se stalo na poli našeho kulturního života a v životě naší národní společnosti. A myslím, že promyšlený úsudek o tomto vývoji nás vede k tomu, že se stalo velmi mnoho. V politice vnitřní ti nejpokrokovější - a prosím, aby mně bylo rozuměno - přišli k poznání, že se s programem rozluky oproti těm t. zv. konservativním nevystačí, a od programu politické rozluky se přistupovalo čím dále tím více k politické spolupráci, která dnes přece znamená tu nejužší spolupráci. To je fakt, kterého bychom si měli vážiti a s kterým bychom měli býti spokojeni. V politice zahraniční jsme už dávno opustili cestu rozluky, dávno ono heslo "pryč od Říma", v politice zahraniční se stejně tak, jako v politice vnitřní, dostáváme od rozluky ke spolupráci, k modu vivendi. A myslím zase, že i tento fakt má býti hodnocen, že může býti příznivě hodnocen a že na konec práce, která způsobila tento vývoj v poměru republiky Československé k Vatikánu, bude jednou při hodnocení naší zahraniční politiky vyzdvihována velmi vysoko.

V kulturním životě jsme opustili ostré formy kulturního boje, takže se nám velmi často zdá, že kulturní boj byl úplně zkonejšen; i když to není pravda, i když v lidské společnosti kulturní boj nemůže býti zkonejšen, musí existovati a bude existovati, třeba latentně, přece jenom ostré formy boje byly opuštěny. Také zde jsme se dali na správnou cestu demokratického postupu.

A v životě národní společnosti jsme odešli a odcházíme čím dále tím více od propagandy vystupování z církve a vracíme se k respektu k náboženství a k návratu do církve. To není žádná karikatura skutečnosti, to je skutečnost sama. A my také nejsme tímto vývojem překvapeni. My, kteří jsme vyrůstali v tom klidném konservativním selském prostředí, kteří jsme přejímali od svých otců a matek víru a zůstali jsme jí věrni, my, kteří jsme v politice hájili stanovisko, že náboženství nemá býti předmětem politických útoků, ale že nemá býti také pomocníkem a prostředkem k politické agitaci, my, kteří známe onu velkou hodnotu náboženství, která přináší lidem klid v chaosu, my, kteří víme zejména, co znamená náboženství pro široké vrstvy zemědělského lidu, my, kteří rozumíme velmi dobře tomu každonedělnímu chození velkých vesnických zástupů do kostela, nejsme tímto vývojem překvapeni, my jej vítáme a velmi dobře rozumíme příkladům velkých mrtvých a rozumíme také mluvě velkých osobností československého kulturního života z poslední doby. (Potlesk.) Lid prodělal prostě své často nedomyšlené bloudění a vrací se zpět, vrací se zas do toho svého československého domova, vrací se ke své víře, k víře svých předků. A je to tak po mém soudě dobře, zejména když to znamená spolupráci a uklidnění politických i hospodářských poměrů v republice.

Proto jsem mluvil o tom, že obligatorní civilní sňatek musí býti velmi bedlivě uvážen a zvážen právě se zřetelem na tento vývoj. A jestliže jsem mluvil otevřeně o obligatorním civilním sňatku - a tato úvaha nemůže končiti ničím jiným, než tím, že i do budoucnosti, aspoň do té dohledné, vystačíme ve svém právu i ve svém životě s fakultativností civilních obřadů manželských - pak chci také docela otevřeně promluviti i o tom druhém důvodu, ve kterém vidím příčinu, proč kapitola o rodinném právu do občanského zákoníka nepřišla: o rozluce manželské. Zas se chci vrátiti k důvodové zprávě právního výboru z let 1918 a 1919. Důvodová zpráva k rozlukovému zákonu říká: "Naším přesvědčením je, že rozlučitelnost upevní základy manželství po stránce mravní." A dále se praví: "Počet rozluk daleko zůstane, až přijdou poměry, vychované novým právem, za počtem rozvodů." Nechci zkoumati, zdali se mravní hodnota manželství zlepšila rozlučitelností manželského svazku, to chci ponechati úvaze každého jednotlivce. Dodávám jenom, že mám o tom velmi vážné pochybnosti. Chci si bedlivěji a podrobněji všimnouti té druhé věty, počtu rozluk a rozvodů, toho, o čem důvodová zpráva mluvila tak, že počet rozluk zůstane - až budou poměry upraveny zákonem o rozlučitelnosti manželského svazku - daleko za počtem rozvodů. V tom směru máme, myslím, podrobnou statistiku, která nám říká toto:

R. 1920 jsme měli na území republiky 5623 rozvodů, 4055 rozluk a při tom uzavřených manželství 178.707. (Výkřiky posl. Špačka.) R. 1930 bylo 5312 rozvodů, 5697 rozluk a uzavřeno bylo 136.987 manželství. R. 1935 bylo 5297 rozvodů, 7322 rozluk a uzavřených manželství 115.634.

Myslím, že není třeba k tomu dodávat zvláštní komentář. Tyto cifry mluví řečí naprosto jasnou a srozumitelnou. V nich leží celý populační problém Československé republiky, celá ta hrůza před tím, jaká budoucnost se nám otevírá. Myslím, že se musíme nad těmito ciframi velmi vážně zamyslit.

Při manželských rozlukách si můžeme také proti sobě postaviti důvody, proč k rozlukám dochází. Chci se dotknouti aspoň dvou důvodů, které, myslím, právě při posudku občanského zákoníka jsou nejdůležitější. Je to důvod hlubokého manželského rozvratu a důvod nepřekonatelného odporu. Jak to bylo?

Roku 1920 bylo manželství, rozloučených pro nepřekonatelný odpor 2741, pro hluboký manželský rozvrat 156. Roku 1930 pro nepřekonatelný odpor 2119, pro manželský rozvrat 967. Roku 1935 pro nepřekonatelný odpor 2909, pro manželský rozvrat 1542. Myslím, že dobře rozumíme této statistice a že dobře víme, co pro ni znamená neurovnanost hospodářských poměrů a hospodářský chaos, který se nakonec vybíjí také v rodinném rozvratu, ale přes to myslím, že bychom těžko hledali nějaké logické důvody pro nepřekonatelný odpor, které by byly všem přijatelné a srozumitelné
a které by byly zejména srozumitelné širokým vrstvám lidovým, když víme, jak všelijak se zejména v poslední době manželství rozlučují a jak se to konec konců dá dobře skrýt pod nepřekonatelný odpor.

Co to znamená, když zde mluvím v souvislosti s občanským zákoníkem o obligatorním civilním sňatku a manželské rozluce? To znamená učiniti si z toho politický závěr a nebát se jej říci, znamená to, že je zbytečné mluvit k politické pravici této sněmovny. Myslím, že mohu mluvit také za nás, za ty, kteří zde mluvívají jménem československých zemědělců, a že mohu říci, že by i pro nás bylo těžké v tomto rozsahu pro všechna tato ustanovení hlasovat. Je těžko mluvit k této konservativní pravici a říkat jí: "My bychom chtěli, aby kapitola o rodinném právu byla v obč. zákoníku zachována", když si přece musíme býti vědomi, že tato konservativní pravice politická nemůže pro tato ustanovení hlasovat a že nemůžeme její kooperaci vyvolati, když budeme chtíti petrifikovati daný stav, nýbrž že můžeme její kooperaci vyvolat jen tehdy, když to bude kooperace ad melius, nikoli ad malum, nebo dokonce snad ad peius. A myslím, když takto o věci budeme jednati, když budeme míti dosti rozhodnosti a otevřenosti dívati se poměrům tváří v tvář, jak jsou, že může býti vybudována spolupráce a že z té spolupráce, zejména prováděné ve společném výboru obou sněmoven, může pak vyjíti dílo úplné, nebo aspoň úplnější, můžeme se dočkati i toho, že kapitola o rodinném právu bude zařazena do občanského zákoníka.

Tolik jsem chtěl říci o tom, co považuji za nejdůležitější. Jestliže jsem se díval na občanský zákoník také s hlediska zemědělského, pak mně budiž při té všeobecné charakteristice dovoleno, abych s tohoto hlediska se dotknul ještě dvou souborů ustanovení předlohy. Toho souboru, který se týká pachtu, a souboru, který se týká výměnku. Nejenom proto, že to jsou soubory, které tak hluboce se dotýkají našeho zemědělského života, nýbrž také proto, že jsou v úzké souvislosti s tím vším, co právě nyní prožíváme a pod čím právě v poslední době žijeme. Vládní návrh občanského zákoníku přináší v pachtech novinku formální i věcnou. Formální spočívá v tom, že provádí jasnější čáru mezi smlouvou nájemní a pachtovní, že nyní je pachtovní smlouva jinak, srozumitelněji a jasněji, stylisována, a věcnou v tom směru, že přihlíží k daným poměrům, k hospodářským poměrům vlastníka i majitele a snaží se provésti kompromis mezi těmito velmi často protichůdnými zájmy. Vlastníkovi dává tu přednost, že má právo na placení nájemného předem, a pachtýři dává to právo, aby se domáhal slevy pachtovného nejenom tehdy, jak to bylo dosud v §u 1105 občan. zákoníka, když pachtovní smlouva byla uzavřena na jeden rok a užitky užívaného statku klesly pod polovinu průměrného výnosu, nýbrž také tehdy, když smlouva byla uzavřena aspoň na 6 let nebo do 6 let a když užitky takto pachtovaného statku klesly pod polovinu průměrného výnosu. To je nepochybně výhoda, výhoda na jedné straně pro vlastníka, na druhé straně, jak jsem řekl, pro pachtýře.