Ve veřejnosti podkarpatoruské jsou ovšem proti tomuto zamýšlenému opatření různé námitky. Na př. poukazuje se na to, že guvernér nemá rozhodčího slova, že nemá možnosti samostatně rozhodovat, že administrativní správa, tedy zemský úřad se všemi podřízenými úřady nebude podléhati bezprostředně guvernérovi, že ke všem opatřením musí guvernér míti návrh zemského úřadu nebo jiných úřadů. Dále se poukazuje, že osnova tohoto zákona je nevhodná v tom směru, že ve sporných otázkách, tedy v případě, kdyby se guvernér nemohl dohodnouti s příslušnými činiteli na Podkarpatské Rusi, rozhodovati bude příslušný resortní ministr a že kompetence zemského presidenta nebyla v celé své rozsáhlosti přenesena na guvernéra Podkarpatské Rusi.

Všechny tyto námitky lze shrnouti v to, že se vesměs namítá, že poměr guvernéra a viceguvernéra nebude upraven docela pevně, že může docházeti k různým třenicím. K tomu bych chtěl poukázati na tendenci navrhovatelů, jíž bylo zrovna to, aby mezi těmito činiteli docházelo k nejtěsnější spolupráci a k nejtěsnějšímu dohodování. Jakmile oba tito odpovědní činitelé, guvernér a viceguvernér, budou takto chápati své poslání, pak se nemusíme báti, že bude docházeti k třenicím, nežádoucím se státního hlediska.

Ustanovení §u 8 a ustanovení, že guvernérovi podávají návrhy různé úřady, buď zemský úřad nebo školský referát, nelze v žádném případě považovati za nějakou kuratelu, protože již ve vládním nařízení z r. 1920 stálo, že guvernér provádí jmenování, ovšem na návrh příslušného referenta, podepsaný též viceguvernérem, který byl zároveň přednostou civilní správy. A mám za to, že vládní návrh zákona dává široké možnosti, aby guvernér uplatnil své stanovisko - když je oprávněné a když se opírá o pravoplatné zákony a když je demokratické - nejen na Podkarpatské Rusi, nýbrž také v ústředních úřadech, tedy u jednotlivých ministrů. Nemohu za žádných okolností předpokládati, že by ústřední úřady, ústřední ministerstva, resp. ministři nebo vláda nevzali v úvahu oprávněné námitky guvernéra a ve sporných otázkách nerozhodli tak, jak podle našich zákonů rozhodovati mají. Máme za to, že všechny tyto námitky a zejména námitka, že postavení guvernéra tímto zákonem bude degradováno, nejsou opodstatněné, že při všech těchto výtkách se vychází z nesprávné podstaty a nebere se v ohled dnešní stav. Podle dosavadního stavu guvernér skutečně neměl skoro žádné pravomoci, která by se opírala o zákon. Navrhovaným zákonem se mu dostává široké pravomoci, a jak jsem se zmínil, bude záležeti na jeho schopnostech, aby jí využil a zjednal si takové postavení na Podkarpatské Rusi a vůbec v Československé republice, jaké guvernérovi podle ústavy patří.

Uvedl jsem zde námitky a výtky proti pravomoci guvernéra. Musím však poukázati, že i se stran koaličních bylo naopak poukazováno, že guvernérovi se dostává příliš široké pravomoci, která může dokonce poškoditi domácí lid. Byly vzneseny námitky, že není dostatek záruky proti tomu, aby guvernér nerozhodoval jednostranně. A byly vzneseny též námitky, že pravomoc guvernéra vlastně nepatří guvernéru, nýbrž sněmu Podkarpatské Rusi, protože tento sněm bude zástupcem lidu. I tyto námitky "Karpatského slova" nemají podstaty. Je bez pochybnosti, že guvernér Podkarpatské Rusi je ústavním činitelem. Je též bez pochybnosti, že jakmile v ústavě stojí, že guvernér je v čele Podkarpatské Rusi, nelze, aby tento úřad guvernéra zůstal bez řádné pravomoci. Až do předložení tohoto vládního návrhu nebylo možno sjednotiti se v názorech o postavení guvernéra Podkarpatské Rusi. Někteří činitelé poukazují na to, že guvernérovi ve veřejné správě Podkarpatské Rusi přísluší pravomoc pouze v oborech autonomních, které jsou vytčeny pro zákonodárnou působnost sněmu podkarpatoruského, jiní zase tvrdí, že guvernérovi přísluší pravomoc ve veřejné správě na Podkarpatské Rusi vůbec, protože je vlastně exponentem vládní moci, representantem vlády na Podkarpatské Rusi.

Právní postavení guvernérovo nebylo tedy dosud upraveno. Ústava naší republiky též neupravuje podrobně jeho právní postavení, kromě té jedné věty, že stojí v čele Podkarpatské Rusi, a tato stylisace, tato definice byla převzata vlastně ze smlouvy saint-germainské. Jsou vznášeny námitky proti tomuto návrhu v tom směru, že se rozšířila odpovědnost guvernéra, že bude odpověden také vládě Československé republiky. Tato námitka se opírá o okolnost, že ve smlouvě saint-germainské není uvedeno, že je odpověden i vládě, a že se tam uvádí, že guvernér je pouze odpověden sněmu podkarpatoruskému. Ovšem mám za to, že rozšíření odpovědnosti guvernéra i vládě Československé republiky je docela správné, protože jinak by nemělo ani smyslu, aby Podkarpatská Rus byla zastoupena v Národním shromáždění Československé republiky, kdyby zástupci Podkarpatské Rusi v tomto shromáždění nemohli volati guvernéra k odpovědnosti skrz vládu Československé republiky. Zástupci Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění, kdyby tato odpovědnost nebyla rozšířena, byli by v tom ohledu zkráceni. Proto námitky v tom směru nejsou opodstatněny. Odpovědnost guvernéra i vládě není degradací guvernéra, ale spíše je samozřejmostí, že v případě, když vláda předkládá návrh na jmenování guvernéra presidentu republiky, aby také mohla tohoto guvernéra volati k odpovědnosti.

Poukazuje se na okolnost, že postavení guvernéra v důsledku ustanovení §u 1, že president republiky může guvernéra k návrhu vlády odvolati, se stává též nejisté. Ovšem k tomu nutno poznamenati, že si nemůžeme v žádném případě představiti, aby vláda Československé republiky mohla kdykoliv a vůbec někdy navrhnouti presidentu republiky, aby guvernér Podkarpatské Rusi byl bez jakýchkoliv důvodů odvolán se svého místa. Zajisté, že zákonodárce v tomto případě nemá na mysli, že by zde šlo o nějaké libovolné odvolávání guvernéra. Mám za to, že nikdy k tomuto zákroku v našem státě nedojde, protože se domnívám, že guvernér Podkarpatské Rusi bude svůj úkol chápati tak, jak to diktuje naše ústava a naše zákony.

Poukazuje se taktéž na to, že není přesně vymezeno, kdo může býti jmenován guvernérem. Mám však za to, že jde v tomto případě o samozřejmost, kterou není třeba nikterak podrobně vyličovati, a mám za to, že vláda našeho státu vždy bude navrhovati presidentu republiky za guvernéra Podkarpatské Rusi jednak příslušníka většiny obyvatelstva této země, jednak nejschopnější osobu, která bude skýtati plnou záruku, že se přičiní o konsolidaci země a že bude ve společném úsilí se všemi zástupci pracovati na povznesení této země.

Ovšem docela jiné bude postavení guvernéra, jakmile bude zřízen podkarpatský sněm. Jakmile bude tento sněm zřízen, zajisté že odpovědnost guvernéra sněmu nebude nikterak zkrácena jeho odpovědností vládě a že sněm bude moci, kdykoliv k tomu bude míti důvody, guvernérovi Podkarpatské Rusi v budoucnosti vysloviti nedůvěru, s kterýmžto postupem budou zajisté počítati i vlády naší republiky.

Bylo namítáno, že v §u 3 bylo by účelnější, aby plat guvernéra nebyl stanoven číslicí, nýbrž aby byl stanoven analogicky, že mu přísluší plat jako členu vlády. Od této dikce bylo však upuštěno poukazem na § 4, že rovnoprávnost guvernéra s členem vlády vyvěrá z §u 4, resp. že ji lze z něho vyvoditi, a to v důsledku toho, že se tam dává možnost, aby guvernér byl, kdykoliv toho vláda uzná potřebu, pozván na schůze vlády.

V §u 5 bych chtěl uvésti na okolnost, že se zase na druhé straně poukazuje na to, že guvernér bude předsedati v zemském zastupitelstvu a v zemském výboru i tehdy, když se bude jednati o věcech, které tímto zákonem nejsou přímo dány do pravomoci guvernéra. Ústavně-právnímu výboru byl podán návrh, aby tato dikce byla doplněna tak, že guvernér odevzdá řízení schůze zemského zastupitelstva a zemského výboru ve věcech, které nespadají do jeho kompetence, viceguvernérovi, do jehož kompetence patří. Ústavně-právní výbor však neprojednával tento návrh, protože by byl omezením pravomoci guvernéra, a já sám jsem přesvědčen, že guvernér - a to mám z jeho vlastního prohlášení - kdykoli se bude jednat o věci, které nespadají do jeho kompetence, odevzdá řízení schůze viceguvernérovi, který je beztak podle §u 9 zástupcem guvernérovým.

Poukazuje se dále, že guvernér nemá vlastní samostatné kompetence, protože všechny návrhy mu podávají podřízené úřady. K tomu musím podotknouti, že jiné úpravy za dnešního stavu nebylo možno dosáhnouti proto, poněvadž guvernér nemá žádného zapracovaného orgánu, který by mohl plně zvládnouti celý aparát, který by byl potřebný k tomu, aby guvernér všechny tyto věci prováděl ve vlastní kompetenci, resp. ve vlastní kanceláři. Vždyť kancelář pro guvernéra se zřizuje tímto zákonem. Za dnešního stavu má guvernér pouze svého tajemníka a stenotypistku, kteří zajisté by nebyli s to, aby mohli prováděti všechno to, co se guvernérovi v tomto zákoně ukládá.

Poukazovalo se, že guvernér ve všech případech, když se bude jednat o návrhy školského referátu nebo zemského úřadu, je vázán návrhy těchto úřadů. To by však byl omyl. Vždyť podle dosavadní prakse, všeobecně přijaté, zejména se to týká návrhů personálních, všechny takové návrhy se předkládají podle kompetenční tabulky v ternu, a z tohoto terna guvernér bude moci voliti osobu, kterou bude pokládati za nejschopnější. Ovšem, kdyby někdo myslil, že bychom chtěli přistoupiti na to, aby guvernér měl v tomto ohledu neomezenou pravomoc, sami bychom byli proti tomu, poněvadž by bylo nespravedlivé, aby v tomto úřadě zavládl protekční systém, aby guvernér v některých případech mohl jmenovati služebně nejmladšího nebo kvalifikačně horšího žadatele. Úřady, které budou činiti tyto návrhy, budou vázány v plné míře dosavadními platnými předpisy a guvernér bude mít možnost, aby z předloženého terna provedl příslušné jmenování. Domněnka, že podřízené úřady budou moci prováděti proti vůli guvernérově svá opatření, je neoprávněná, protože v případech sporných, kdyby se přednosta příslušného úřadu nemohl dohodnout s guvernérem, má rozhodovat ústřední úřad, před kterým jak přednosta příslušného úřadu, tak i guvernér bude moci uplatniti své stanovisko a předložiti veškeré své důvody a argumenty, aby toto stanovisko bylo vzato v úvahu. V jednání s vládními činiteli bylo zdůrazněno i to, kdyby guvernér považoval rozhodnutí ministrovo za takové, kterým by se křivdilo Podkarpatské Rusi, že i v těchto případech mu bude dána možnost podati své námitky resp. stížnost vládě, která rozhodne s konečnou platnosti, tedy definitivně. (Posl. Bródy: Bude to těžké, pane kolego!) Nebude to těžké, protože máme plnou důvěru ve vládu, že nehodlá učiniti nic na úkor Podkarpatské Rusi, že má vůči ní nejlepší úmysly a že je bude uskutečňovati, zejména v budoucnosti, když je tu dán k tomu základ.

Poukazuje se na to, že poměr guvernéra k viceguvernérovi není jasný, že viceguvernér, který bude i zástupcem guvernérovým, bude míti mnohem více práv než sám guvernér. Musím na to podotknout, že viceguvernér bude zastupovat guvernéra pouze v těch případech, kdy jej guvernér podle znění zákona pověří zastupováním. Nelze tedy s všeobecného hlediska říci, že viceguvernér bude míti více práv než guvernér, vždyť zastupování viceguvernérovo bude vázáno na souhlas, resp. pověření guvernérem. Ovšem jiná věc je to v případě, když se místo guvernéra Podkarpatské Rusi uprázdní. Tu by pak skutečně mohla nastat okolnost, že by v osobě viceguvernérově byla soustředěna práva guvernérova i viceguvernérova a že by měl viceguvernér více práv, než mu vyplývá ze zákona. Mám však za to - a ve zvláštní resoluci se ještě zdůrazňuje v tomto smyslu apel na vládu - že vláda nikdy nedopustí, aby místo guvernérovo zůstalo delší dobu neobsazeno. Jakmile zde bude záruka, že jeho místo bude v nejkratší době obsazeno, potom odpadnou i tyto pochybnosti jako neopodstatněné.

Požadavky personální, které kladla naše veřejnost, aby veškeré personální věci, zejména tedy jmenování, povyšování a překládání, prováděl guvernér, nebylo možno dát do zákona z toho důvodu, že v našem státě je kompetence ministerstev jejich integrální součástí a bylo by těžko v těchto věcech činiti jakékoli změny. Ovšem musím zdůrazniti s tohoto místa, že tyto požadavky se za dnešního stavu kladou zejména proto, že většina vedoucích míst a všechna přednostenská místa v úřadech na Podkarpatské Rusi jsou obsazena českými úředníky. Jsem však přesvědčen, že jakmile budou místa vedoucích činitelů a úředníků těchto úřadů, zemského úřadu i ostatních, na Podkarpatské Rusi obsazena domácími úředníky, stane se tento požadavek zcela zbytečným a že potom ani naše veřejnost nebude volat po tom, aby guvernérovi příslušela veškerá personální práva, resp. personální kompetence ve všech oborech státní správy.

Jsou tedy námitky, které jsem tu uvedl, jen částečně oprávněny. A uvážíme-li, že tento zákon je pouze prozatímní, přechodné provisorium, které chce zabezpečiti guvernérovi jako representantu domácího lidu určitá práva, a vzhledem k tomu, že podle prohlášení pana předsedy vlády toto provisorium nemá trvati dlouho, nemají zástupci podkarpatského lidu čeho se obávati. Při definitivní úpravě, která bude spojena se zřízením sněmu, budou se moci všecky tyto námitky zajisté uplatniti.

Chtěl bych zejména poukázati na okolnost, že i při této prozatímní úpravě byl sledován cíl, aby všechny výhrady, proti nimž je nejvíce námitek, byly soustředěny do jednoho paragrafu, t. j. do §u 8, aby takto vláda, kdykoliv uzná za potřebné a vhodné, okamžitě mohla navrhnout, aby tyto výhrady, které se zdají býti degradací guvernéra a které jako by vázaly guvernérovu pravomoc na ústřední úřady, byly zrušeny, resp. upraveny nově vládním nařízením.

Jen bych si ovšem přál, aby co nejdříve bylo přikročeno k definitivní úpravě, aby snad ani nebylo potřebí novelisovati tento zákon dříve, než se k definitivní úpravě dostaneme.

Námitky, jako by vládní nařízení z r. 1920 obsahovalo pro guvernéra větší pravomoc, větší kompetenci a lepší právní postavení ve veřejné správě na Podkarpatské Rusi, jsou mylné, protože na př. v tomto vládním nařízení guvernér neměl práva jmenovati zaměstnance v oboru státní správy školské, a jinak mohl jmenovati taktéž pouze osoby, které mu byly navrženy příslušným referentem a byl-li návrh podepsán též vicepresidentem. Prakse ukázala, že provádění tohoto vládního nařízení vůbec selhalo, nebo se provádělo tak, že guvernér neměl žádného vlivu na veřejnou správu v zemi Podkarpatoruské.

Většina námitek, které jsou veřejností vzneseny, není plně opodstatněna, jak jsem již poznamenal, zejména proto, že jde o úpravu prozatímní a že dobrá vůle vlády je zřejmá zejména z ustanovení §u 5, odst. 2, jež zvláště zdůrazňuje, že guvernérovi náleží ve veřejné správě Podkarpatské Rusi tato působnost pouze zatímně, čímž se již předpokládá možnost v budoucnosti pravomoc rozšířiti. Z další věty, kde se mluví o tom, že vládním nařízením lze působnost guvernérovu v těchto věcech rozšířiti, a když se zdůrazňuje, že v jiných věcech náleží guvernérovi působnost, která na něho bude přenesena zákonem, vyplývá pak plná záruka toho, že pravomoc guvernérova v budoucnosti nemůže se zužovat, nýbrž že se může pouze rozšiřovati a že jeho právní postavení může se tím pouze zlepšovati.

Námitky, které směřují k tomu, jakoby vláda chtěla odkládati zřízení sněmu podkarpatoruského do nekonečna, nejsou také odůvodněny, a bude záležeti na zástupcích podkarpatoruského lidu, na guvernérovi a guverniální radě, aby v nejkratší době i o této věci se dohodli a předložili vládě příslušný návrh, na němž se dohodnou.

Po schválení této osnovy zákona zajisté nikdo nebude moci tvrditi, že Národní shromáždění republiky Československé odpírá Podkarpatské Rusi práva, která jsou obsažena v ústavní listině. Kdo by chtěl z toho vyvozovati, že se tím odpírají práva, činil by velmi zle a vinil by velmi nespravedlivě. A zase nelze vytýkati ani zástupcům Podkarpatské Rusi, že přijetím a schválením této osnovy zákona se zříkají svých práv. Schválením této osnovy a jejím přijetím učiní se první a velmi důležitý krok k vybudování autonomního úřadu, lépe řečeno úřadu pro autonomní Podkarpatskou Rus, kterýžto úřad bude povolán k tomu, aby připravil všechny návrhy a opatření k další úpravě. Touto osnovou zákona se neprejudikuje ani úprava hranic, na kterou tak často a důrazně poukazuje naše oposice. I tato věc bude záležeti na dohodě. Čím dříve se dosáhne dohody, tím dříve může vláda podati příslušné návrhy Národnímu shromáždění k projednání.

S tohoto místa bych chtěl pak ještě poukázati na okolnost, že zejména v poslední době se mezi americkými Rusíny rozsévá neklid, jakoby Československá republika nechtěla a odpírala splniti to, k čemu ji zavazuje jednak smlouva saint-germainská, jednak ústava naší republiky. Tyto informace v Americe nejsou správné. My podkarpatští Rusíni obou směrů, ukrajinského i ruského, jsme zajisté nesmírně vděčni našim americkým bratrům za jejich pomoc k tomu, že se Podkarpatská Rus mohla připojiti k Československé republice. Co bychom však dnes nejvíc od nich potřebovali, je hospodářská pomoc, která by mohla přispěti k sociálnímu a hospodářskému povznesení naší země. Politicky si podkarpatoruský lid pomůže. Demokratická ústava a široká demokratická práva naší republiky umožňují v plné míře, aby lid Podkarpatské Rusi ve všech směrech se v našem státě plně uplatňoval. My můžeme jenom prositi americké Rusíny, aby nenaslouchali zlým našeptavačům a aby se přesvědčili na místě samém o tom velikém pokroku, jakého země naše za minulých 18 let v republice Československé dosáhla. Bylo by velikým hříchem obviňovati, že se na Podkarpatské Rusi nic neudělalo. Udělalo se hodně, možná víc, než by někdo z amerických bratrů Rusínů myslel. Nechci tím říci, že vedle positivních věcí, vedle positivních výsledků nejsou i negativní stránky. Ovšem zástupci Podkarpatské Rusi jsou povoláni k tomu, aby se snažili tyto negativní stránky a chyby odstraniti a napraviti ve spolupráci s českými lidmi,

kteří přišli k nám s dobrou vůlí a se snahou pracovati a věnovati veškeré své síly lepšímu povznesení Podkarpatské Rusi. Pochybuji, že by se tyto chyby daly napravovati z Ameriky, a bylo by chybou, kdyby američtí bratři mysleli, že by svým politickým zásahem v nějakém směru mohli přispěti a pomoci Podkarpatské Rusi. Jsem přesvědčen, že se i vůči Podkarpatské Rusi splní prohlášení presidenta Osvoboditele Masaryka, který řekl, že státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly, a to platí plně i o Podkarpatské Rusi, takže američtí Rusíni nemají ani v nejmenší míře důvodu, aby pochybovali o dobré vůli vlády Československé republiky.

Lid Podkarpatské Rusi ve své většině bez ohledu na to, že se různé živly snaží využiti jeho neinformovanosti, aby v něm vzbuzovaly nedůvěru ke státu, chová důvěru k Československé republice, důvěřuje jí již proto, poněvadž demokratická zřízení našeho státu jsou plnou zárukou, že se našemu lidu na Podkarpatské Rusi dostane všeho toho, co mu podle ústavy patří. A zajisté nejsou bezvýznamná slova pana předsedy vlády dr Hodži, který veřejně prohlásil, že Podkarpatské Rusi se dostane ještě víc než toho, co jí ústava naší republiky zaručuje.

Slavná sněmovno! Zpravodaj ústavněprávního výboru dr Bouček prohlásil dne 27. února 1920, když se projednávala ústava naší republiky, že organisace Podkarpatské Rusi je právem a zároveň i povinností Národního shromáždění. Národní shromáždění plní proto tuto svou povinnost zajisté velmi rádo, protože lze tento krok považovati za významný skutek a protože tento zákon bude v životě Podkarpatské Rusi proti dosavadnímu stavu rozhodně velikým pokrokem. V době, kdy všude kolem nás, kolem našeho státu v diktátorských režimech je plná snaha veškeru státní moc zcentralisovati, je tento krok Národního shromáždění, když chválí tuto - do určité míry - decentralisaci, tím významnější, protože svědčí nejenom o tom, že se provádí naše ústava, nýbrž svědčí také o vnitřní síle našeho státu.