Já sám rovněž nepochybuji, třebaže jsem oposičník, který nemá příčinu měniti své oposiční stanovisko, že snad dr Hodža je první z těch posledních předsedů vlád, který snad proto, že je tak zblízka odtamtud, má snahu tyto poměry rozřešiti. Ale obávám se, že to nebude mít snadné. Návrh zákona, jak je nám předložen, je toho dokladem. Je to všechno spíše zase jenom zdání a žádná skutečnost. Jedna z metod na nás tak vyzkoušených právě na nás se prokázalo, že k ničemu nevedou - byla, že jsme z každého, kdo hájil práva svého národa - a po mém soudu je darebák a ničema, kdo to nedělá - dělali odpůrce republiky a iredentistu. Mám v té věci, slavná sněmovno, zkušenosti. Než jsem udělal s trudovou stranou a s dr Gagatkou za stranu nár. socialistickou dohodu o společném postupu, psali v "Českém slově", že Gagatko je iredentista. Ale není to nic překvapujícího, neboť tato metoda se uplatňovala skoro proti každému podkarpatoruskému politikovi. Opakuje se to s dr Fencikem. Ten spáchal iredentu především na své americké cestě a byl ihned, jak se vrátil, zatčen. Ale on na té cestě vykonal úžasně záslužný čin pro republiku, poněvadž způsobil, že Sojuz, jenž za předsednictví Juhasze a Gerovského poslal stížnost Společnosti národů proti nám, přešel do rukou státně spolehlivých a tyto revisionisty vyházel. Když to udělal, vyslovili na témže sjezdu dr Fencikovi plnou důvěru. Za to byl u nás prohlašován za iredentistu. Já znám takovéto písničky. Ještě před tímto posledním sjezdem - a četli jste i v našich novinách varování, co zase chtějí ti Američané republice provést - chystaly se protesty, i guvernér Hrabar, který tu byl správně oceněn, co se týče schopností i práva býti representantem Podkarpatské Rusi, činil projevy, v kterých varoval před činností amerických Karpatorusů. Já jsem před tím varoval a upozorňoval jsem, že podle mých informací budou naopak revisionisté na sjezdu poraženi, že by bylo svrchovaně netaktické protestovat, že ten sjezd nemá práva mluviti o našich věcech. Dopadlo to, jak jsem předpovídal. Svědčí to o tom, jak špatně je naše vláda informována o věcech amerických i o věcech karpatoruských.

Komunistické útoky mne ovšem nepřekvapily. Je to taková zvláštní společnost. Když jsem dělal r. 1924 na Podkarpatské Rusi volby, byli komunisté největšími ruskými vlastenci. Vydávali "Russkuju pravdu" v čistě literárním jazyku, vydávali i plakáty "Moskva prikazyvaet: Golosujtě vsje na spisok nomer pervyj!" Ale potom jim z Moskvy vzkázali, že to nejsou Rusové, nýbrž Ukrajinci, a proto "Russkuju pravdu" předělali na ukrajinskou. Už mluví ukrajinsky a jsou Ukrajinci.

Dovolte, abych pokračoval v tom příkladu, o kterém jsem mluvil před tím. Kdyby se Stalin, "krasnoe solnyško", jednou jinak vyspal a telefonoval jim, že se mají prohlašovat za Číňany, budou psát čínsky. (Veselost.)

Také mne nepřekvapuje, že pánové objevili iredentu na Podkarpatské Rusi. Jak by se jim z té velezrady a iredenty hlava trochu nezamotala, když jim každý den odstřelují nějakého ministra nebo maršála v sovětském Rusku proto, že je prý velezrádce, že páchal špionáž atd. Chvála Pánu Bohu, u nás ještě Stalinovy metody, doufám, se nebudou uplatňovat, a tedy budete musit zatím svoji krvežíznivost poněkud ukrotiti.

Slavná sněmovno, jak jsem řekl, tato osnova zákona má do sebe něco dobrého jen tím, že se konečně Podkarpatskou Rusí zabývá; pro její obsah ovšem pro ni hlasovati nemůžeme, ale vyslovujeme pevné přesvědčení, že chyby, které se na Podkarpatské Rusi staly, nejsou zaviněny zlou vůlí našeho národa. Náš národ o tom neví. Náš národ vítá každého člověka z Podkarpatské Rusi - a vy jste to viděli i tu v Praze velmi nedávno - s největší láskou a s největší sympatií. Jsem přesvědčen, že bude dobře pro republiku jako v jiných věcech a bude dobře pro Podkarpatskou Rus, až se bude vládnout v tomto státě i tam podle skutečné vůle slovanských národů této republiky. Věřím, že naše republika si získá znovu to jméno, které měl náš národ před válkou světovou, že totiž to byl jediný národ, který žádný jiný národ slovanský neutlačoval. To nám dávalo možnost státi v čele všeho slovanského hnutí. Věřím, že tato smutná léta budou překonána a že v zájmu národa, v zájmu republiky a v zájmu slovanské solidarity budou zapomenuta. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. E. Klíma.

Posl. E. Klíma: Dámy a pánové!

Naše strana přikládá podkarpatským otázkám dalekosáhlý význam. Význam podkarpatských problémů je pro nás určen napjatou mezinárodní situací, expansivní politikou fašistické osy Berlín-Řím. Případ Tuchačevského, ze kterého se pokoušejí míti radost pánové ze sudetskoněmecké strany a všichni páni reakcionáři, je opravdu varovným signálem pro všecky demokratické státy. Ten ukazuje také, že fašismus intensivně pracuje na všech úsecích protifašistické fronty a že provádí svou podvratnou činnost všemi možnými prostředky.

Jedním z velmi významných prostředků fašistického rozvratu a fašistické podkopné práce je beze sporu využívání nacionálních rozporů. V takové době správná nacionální politika má nedozírný význam stejně jako na druhé straně politika nesprávná může míti následky katastrofální. Chtěl bych zde uvést jenom krátce, co píše o nacionální politice staré monarchie ve spisku "Vojenský význam Československa v Evropě" plukovník Moravec. Plukovník Moravec praví (čte): "Špatná rakouská politika nacionální připravila rakouskou armádu v poli nejméně o tři miliony bojovníků, z nichž na dva miliony odešlo do zajetí." - "Slovanští a románští národové habsburské monarchie připravili Německo a Rakousko r. 1914 o vítězství nad Srbskem, r. 1915 o drtivé vítězství nad Ruskem tím, že Rakousku znemožnili postavit 40 nových divisí. Kdyby bylo v Rakousku všechno obyvatelstvo souhlasilo s rakouským přisluhováním Německu, mohlo postavit do pole místo 80 divisí nejméně 120 divisí." To píše plukovník Moravec o nacionální politice staré monarchie. Pánové, nám musí býti jasno, že dosah nacionální politiky není dnes menší, naopak že je větší, než byl před světovou válkou.

Jedině důslednou a opravdovou politikou demokratického vyrovnání a národní rovnoprávnosti, jak se jí dožaduje naše strana, lze dosáhnouti, aby se všechny národy Československa svorně semkly k obraně míru, republiky a demokracie a postavily tak pevnou hráz temným silám války a rozvratu.

Význam podkarpatských otázek vyplývá pro nás mimo to zvláště ze strategicky neobyčejně významného postavení Podkarpatska. Podkarpatsko je naším mostem na východ, k Rumunsku a Sovětskému svazu. [ ] není divu, že tento most k východu je právě předmětem soustředěných fašistických intrik, že právě tady je usilovná podkopná práce. Není v republice obdoby, že by na poměrně tak malém území pracovaly cizí peníze tak intensivně jako na Podkarpatsku. Tady pánové Bródy, Fencik i pan Schwarz chtěli vylíčit věci tak, jako by všechno to povídání o iredentismu různých skupin bylo jen pomluvou. Ale ať nám řeknou pánové Fencik, Bródy a páni z maďarské nacionální strany, jak uhrazují náklady na své početné stranické aparáty! Tady je naprosto jasné, my to říkáme otevřeně, že maďarský, polský i německý fašismus se snaží vybudovati právě na Podkarpatsku své filiálky, aby mohl v příhodném okamžiku provésti své zločinné dílo a spojení republiky s východem zničit. Upozorňujeme zvláště na zvýšené úsilí hitlerovsko-henleinovské propagandy na Podkarpatsku.

Pociťujeme dále velkou odpovědnost při projednávání podkarpatských otázek také proto, že jsme nejsilnější podkarpatskou stranou. Na vzdory reakčnímu agrárnickému teroru bylo podkarpatskými Ukrajinci, Maďary, Židy, Němci a Rumuny odevzdáno při posledních volbách nejvíce hlasů pro komunistickou stranu Československa. My jsme stranou, která má ve svých řadách nejobětavější protifašistické bojovníky, lidi, jako je Ivan Lokota. Komunistická strana na Podkarpatsku zachránila rozhodující vrstvy pracujícího lidu Podkarpatska před fašistickým morem právě v době, kdy se fašistická vlna zvedala nejvýše. Tím se nesporně velmi zasloužila o obranu republiky, o obranu demokracie. Protestujeme důrazně proti tomu, že tato strana byla vyloučena z jednání o úpravu podkarpatských otázek a že se jednání dělo v zákulisí, bez účasti podkarpatského zemského zastupitelstva a sněmovny.

Jaké jsou poměry na Podkarpatsku? Jsou zlé. Vláda po 18 let odkládá uskutečnění autonomie a vypsání voleb do sejmu a umožňuje tím reakčně fašistickým skupinám, aby demagogickými návrhy klamaly lid. Vláda vydala Podkarpatsko teroristickému diktátu agrárně-reakční kliky, která ve spojení s ruskými a ukrajinskými emigrantskými živly okupovala zemský úřad, všechny okresní úřady a notariáty a provádí politiku pronásledování dělnických a rolnických organisaci, politiku hromadných protikomunistických procesů a subvenčního kupování duší. Je příznačné, že v této rozpravě se nepřihlásil, neměl odvahy přihlásiti se ke slovu ani jediný z representantů agrárního režimu na Podkarpatsku, aby obhájil nesnesitelné poměry na Podkarpatsku.

Podkarpatsko je zemí nejnižší životní úrovně a hladu. Pozemková reforma ustrnula v počátečním stadiu. Podkarpatsko se topí v dluzích.

Úmrtnost na Podkarpatsku činí 19.43 na 1.000 obyvatel proti 13.49 v Čechách a 14˙24 na Slovensku; je tedy o plných 46 % vyšší než v Čechách. Z 1.000 dětí umírá tam do roka 163 dětí proti 99 na Moravě; je to tedy úmrtnost o 64 % vyšší než na Moravě.

Spotřeba cukru na Podkarpatsku činí ročně 5 kg na hlavu proti 26 kg v Čechách a 23 kg na Moravě; tvoří tedy necelou pětinu české spotřeby.

Na Podkarpatsko se uměle zanáší jazykový chaos; jsou zakládány české školy a do domácích škol se zavádějí ruské učebnice, domácímu obyvatelstvu nesrozumitelné, a kulturní rozvoj Podkarpatska je tím uměle brzděn.

Za takových okolností musil se na Podkarpatsku nutně vytvořiti podivný stav. Přiznává to nepřímo i ústavně-právní výbor, který se ve své zprávě dožaduje, aby předložený návrh zákona o úpravě právního poměru postavení guvernérova byl považován za projev dobré vůle, a vyslovuje naději, že zákon "naplní obyvatelstvo Podkarpatska důvěrou a tato důvěra že připraví příznivou atmosféru, v níž bude možno v plné shodě pokračovati". Tato slova o dobré vůli, důvěře a příznivé atmosféře nejsou náhodná. Vládní politika slibů a neplnění závazků vyvolala nedávno prudký odpor, dokonce i v řadách koaličních stran na Podkarpatsku. Již i v koaličních řadách na Podkarpatsku byly vážné pochybnosti o dobré vůli vlády a důvěra ve vládu povážlivě kolísala.

My se tážeme: Je možné, aby uzákoněním této osnovy zákona byla vytvořena důvěra podkarpatského lidu? Je možné, aby byla vytvořena příznivá atmosféra na Podkarpatsku? Může býti tato osnova považována podkarpatským lidem za projev dobré vůle? Vždyť co vlastně dává tato osnova zákona Podkarpatsku? Nač má podkarpatský lid nárok?

§ 3 ústavní listiny praví v odst. 2: "Nedílnou součástí tohoto celku" - totiž Československé republiky - "jest a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Československou republikou v Saint Germainen - Laye ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nejširší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.

(3) Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo.

(4) Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských, místní správy jakož i v jiných věcech, které by naň přenesly zákony Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým podpisem, vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér."

Takové je znění ústavy. A vláda nyní přichází s návrhem, který nedává autonomii a neřeší ani národní, ani sociální a hospodářské otázky Podkarpatska. Nedává Podkarpatsku práv, jež jsou mu zaručena mírovými smlouvami a ústavou. V důvodové zprávě se sice říká, že uskutečnění těchto zásad je otázkou doby, ale sama zpráva ústavně-právního výboru nebéře toto vládní ujišťování příliš vážně a napomíná vládu, aby to nebylo jenom otázkou doby, nýbrž krátké doby.

Dr Kugel, jeden z representantů vládního tábora na Podkarpatské Rusi, mluvil zde v úterý o tom, čím tato osnova zákona je, a označil ji, že je gigantickým šagom vpjerod. Podle našeho názoru, má-li býti tato osnova zákona označena za něco takového, je k tomu třeba opravdu zvláštního měřítka, řekl bych takového, které může míti pan Kugel, který jako poctivý Karpatorus vyrostl a chodil do škol v Minsku za carismu, a s toho starého hlediska carského předrevolučního Minska snad se mu ten návrh zdá nějakým velikým šagom vpjerod, ale s hlediska československého, s hlediska r. 1937 za nějaký krok vpřed, a tím méně za gigantický, není možno tuto osnovu označiti. Je to v nejlepším případě takové nějaké šlapání na místě. Vždyť osnova dává Podkarpatské Rusi guvernéra, který má právo dávat jen rady a návrhy a jiného práva nemá. Dává Podkarpatské Rusi dále nevolenou guberniální radu, která má zase právo jenom radit guvernérovi. Guvernér je podle osnovy bezmocný pán, a guberniální rada je nulou.

Tato osnova ponechává Podkarpatskou Rus nadále v rukou reakční agrární kliky, jež napáchala již tolik škod. Takováto osnova zákona nemůže obnoviti důvěru podkarpatoruského lidu. Není s to, aby byla považována za projev dobré vůle, poněvadž ukazuje naopak nedostatek dobré vůle. Takovou osnovu my musíme odmítnouti.

Neprovádění autonomie se odůvodňuje dvěma hlavními zřeteli. Především se říká, že podkarpatoruský lid je nízké kulturní úrovně, za druhé, že prý je politicky nevyspělý pro řízení vlastního osudu a že nemá dostatek smyslu pro zájmy státu. Tvrdí se tedy, že uskutečnění autonomie by ohrozilo obranu republiky. Ale při tom hlavní, třetí a rozhodující důvod se neříká veřejně. To je totiž ta skutečnost, že dnešní koalice nemá na Podkarpatské Rusi většinu. To je ten rozhodující důvod. Všechny tyto důvody jsou pochybené. Dovolávati se nízké kulturní úrovně nemá práva režim, který již plných 18 let měl možnost kulturní úroveň podkarpatoruského lidu pozvednouti. A místo toho zanášel jazykový chaos, zakládal české školy pro nečeské děti, nepodnikl nic k odstranění hrozných hospodářských poměrů a brzdil tak rozvoj kulturního života podkarpatoruského.

A mimo to není pravda, že by dnešní kulturní úroveň podkarpatoruského lidu znemožňovala uskutečnění autonomie. V ruské sovětské federativní soc. republice RSFSR jsou autonomní sovětské republiky: Tatarská, Baškirská, Dagestanská, Burjato-mongolská, Kabardinsko-balkarská, Kalmycká, Karelská, Komi, Krymská, Marijská, Mordovská, Němců Povolží, Severoosetínská, Udmurtská, Čečensko-ingušská, Čuvašská a Jakutská.

A, pánové, veliká část národů obývajících tyto republiky vstupuje teprve na scénu dějin. Činí první kroky, a přes to jim poskytuje sovětská ústava rozsáhlou autonomii, která se osvědčuje a osvědčila by se také na Podkarpatské Rusi a přispěla by k urychlení politického, kulturního i hospodářského rozvoje podkarpatoruského lidu.

Nepravdivé je také tvrzení, že by uskutečnění autonomie zeslabilo obranu republiky před fašistickými útočníky. Rozhodující většina podkarpatoruského obyvatelstva je v neposlední míře zásluhou komunistické strany - vyhraněně protifašistického smýšlení. Podkarpatským dělníkům a rolníkům není lhostejným osud Prahy, Brna a Bratislavy, a je hanebnou pomluvou podkarpatského lidu, tvrdí-li se, že by autonomie zneužil ku prospěchu fašistických režimů, ohrožujících republiku. Podkarpatský lid se nechce znovu ocitnouti pod knutou maďarských grófů a nechce se také ocitnouti pod botou polských plukovníků, pod níž úpí polský pracující lid a 7 mil. ukrajinského obyvatelstva Haliče a Volyně.

Smýšlení rozhodující většiny podkarpatského lidu je zárukou, že uskutečněním autonomie by se Podkarpatsko nestalo rejdištěm fašistických a iredentistických živlů, nýbrž že naopak teprve potom za součinnosti lidu bude právě těmto iredentistickým živlům postavena pevná hráz. Právě poskytnutí autonomie a vyřešení naléhavých hospodářských, sociálních a kulturních otázek v duchu naprosté národní rovnoprávnosti by znamenalo velmi podstatné přiblížení podkarpatského obyvatelstva k republice a bylo by posílením obrany republiky. Tak jako národní autonomie Basků a Katalánců posílila obranu španělské demokracie a republiky před fašistickými útočníky, poskytnutí ústavou zaručených práv Podkarpatsku by bylo posílením obrany republiky Československé.

Provedení autonomie je okamžitě uskutečnitelné a je s hlediska obrany republiky prospěšné. Proti tomu stojí jediná skutečnost, že totiž dnešní vládní koalice nemá na Podkarpatsku většinu. Ale je potřeba říci, že na Podkarpatsku existuje mohutná většina protifašistická. Jako jedna z hlavních složek protifašistického tábora je komunistická strana ochotna zúčastniti se ve smyslu protifašistické lidové fronty práce v podkarpatském sejmu a zaručiti jeho demokratickou většinu. Ať se sejde porada komunistické strany a demokratických stran z Podkarpatska a pojedná o vytvoření protifašistické spolupráce a o přípravě voleb do sejmu. Není tedy ani s hlediska demokratického žádných důvodů pro další odkládání autonomie. Je příznačné, že dnešní vláda respektuje ústavu jen natolik, pokud to odpovídá úzkým koaličním zájmům.

Považujeme osnovu zákona a stanovisko vlády k autonomii Podkarpatska za pokus o vyhnutí se ústavním povinnostem a prohlašujeme, že se nepřestaneme dožadovati skutečného a úplného provedení autonomií práv, ústavou Podkarpatsku zaručených, a především vypsání voleb do sejmu. Současně žádáme, aby byly provedeny radikální změny správní, hospodářské a sociální, které by splnily alespoň nejpalčivější požadavky lidu, daly mu více práv, povznesly zemi hospodářsky a kulturně. Především žádáme rozšíření pravomoci zemského zastupitelstva, rozšíření pravomoci okresních a obecních zastupitelstev a finanční pomoc pro ně tak, aby výše přídělů činila aspoň 8% z celkové částky státních přídělů, dále žádáme zřízení Zemské hypoteční banky, provedení velkorysých investičních prací - výstavba železnic a silnic - a výstavby průmyslu. Na investiční práce budiž ve státním rozpočtu pamatováno nejméně 8% z úhrnné sumy. Žádáme provedení pozemkové reformy a opravdové oddlužení drobného obyvatelstva, provedení melioračních a vodohospodářských prací. Státní poloniny nechť jsou dány do správy a užívání obcí. Dále žádáme pomoc živnostníkům, stanovení minimálních mezd a pomoc nezaměstnaným, likvidaci hladu na Verchovině, vybudování nemocnic a zajištění kulturního rozvoje národů Podkarpatska, zajištění práva na používání mateřského jazyka v úřadech, zajištění vyučování v mateřštině a ukončení jazykového chaosu.

My s tohoto místa ujišťujeme podkarpatský lid, že se český pracující lid za jeho požadavky staví a považuje je za své. Český pracující lid si uvědomuje, že má bezprostřední zájem na tom, aby národy Podkarpatska měly chléb, práci, půdu a svobodu. Český pracující lid odmítá dnešní vládní praksi vůči Podkarpatsku, odmítá dnešní podkarpatský režim. Lidová fronta v Československu, která je věcí nedaleké budoucnosti, napíše požadavky národů Podkarpatska na svůj prapor.

Jako nejsilnější podkarpatská strana varujeme vládu a demokratické živly v koalici před pokračováním ve staré politice na Podkarpatsku. Dejte podkarpatskému lidu, co mu patří, a uvidíte, že bude nejoddanějším a nejobětavějším obráncem této republiky proti fašistickému barbarství. (Potlesk komunistických poslanců.)