O guberniální radě konstatuji toto:

1. § 13 říká, že guvernér bude míti ještě poradní sbor, aby se mohl raditi. Guvernérovi nestačí, aby se radil s podřízenými, a dává se mu možnost, aby se radil ještě s jedním sborem.

2. Složení této guberniální rady svědčí o úplném byrokratismu. Zemské zastupitelstvo a zemský výbor volil lid nikoliv pro tento účel. Členové zemského zastupitelstva a zemského výboru obdrželi své mandáty od lidu výhradně pro práci v zemském zastupitelstvu a výboru. Členové guberniální rady jsou jmenováni a proto rada má o hodně menší význam než zemské zastupitelstvo. Z toho je očividné, že guberniální rada nemá nic společného s většinou obyvatelstva.

3. Konstatuji, že obor činnosti guberniální rady a její kompetence je značně menší než obor činnosti a kompetence zemského zastupitelstva. Zemské zastupitelstvo má právo rozhodovati, ale guberniální rada jen raditi a raditi se.

4. Jest absurdem, aby zemské zastupitelstvo které již má 6 členů jmenovaných vládou, volilo 9 členů, ke kterým vláda jmenuje svých 9 členů. Tento čin nemá nic společného s autonomním zařízením.

V odůvodnění se říká:

1. "Vláda je si vědoma svých závazků a chce je loyálně dodržeti". Je to pro nás nepochopitelné. Vláda musí nejenom chtíti, nýbrž musí plniti své závazky.

2. Vláda se přidržuje generálního statutu, proti kterému nejenom já, nýbrž i zástupci koaličních stran podali interpelace v Národním shromáždění. Ale když vláda se přidržuje generálního statutu, tak proč nevypsala volby do sněmu v r. 1919? Z toho vyplývá, že vláda se nepřidržuje ani svých nařízení a rozhodnutí a pokládá je za ilusorní.

Zde musím ještě poukázati na nesprávné odůvodnění referenta Révaye v právním výboru: 1. že doba realisace autonomie byla již uvedena v generálním statutu, a pak 2. že již nepotřebujeme experimentace a provisoria, jelikož nejsou ničím odůvodněny; 3. že guvernér, není-li sněmu, nemůže rozhodovati ani o jediné důležité otázce. Proto potřebujeme nejdříve sněm a pak guvernéra. O tom, co říkal posl. F. Richter, velmi pochybuji. Myslím, že provisorium nikoho neuklidní, jelikož tento návrh není autonomie.

O autonomii Podkarpatské Rusi se mluvilo mnohokráte. Tento návrh jest prvním případem, kdy se otázka autonomie projednává v Národním shromáždění z vládní iniciativy. Tuto iniciativu je nutno připsati předsedovi vlády dr Hodžovi, který za 18 let první z předsedů vlády má upřímné přání provésti autonomii Podkarpatské Rusi. Avšak návrh, který jest výsledkem koaličního smlouvání a který se objevil jako vládní návrh, nás neuspokojuje.

Ruské nacionálně-autonomní hnutí na Podkarpatské Rusi nemůže souhlasiti s předloženým návrhem, jako s návrhem neodpovídajícím ústavě Československé republiky, mezinárodním smlouvám, které republika podepsala, a neodpovídajícím historické minulosti a přítomnosti karpatoruského národa. Protestuje proti antidemokratickému vnucování mínění menšiny většině karpatoruského národa.

Ruské nacionálně-autonomní hnutí, které se seskupilo v ruskou nacionálně-autonomní stranu, podle tradicí velkého ruského národa nezměnilo svého slova a ve svém návrhu "Ústava autonomní Podkarpatské Rusi", tisk 624, v prvním jeho článku prohlašuje:

"Podkarpatská Rus, která jest autonomním krajem, tvoří neodlučnou a nedělitelnou část Československé republiky".

Toto hnutí není iredentistické, jest proniknuto vřelou láskou ke svému národu a věrností k Československé republice. Tato věrnost nutí, abychom vám napřed vysvětlili nebezpečí přijetí tohoto návrhu zákona.

O postupném a vážném uvádění do života autonomie Podkarpatské Rusi bylo by možno mluviti jen tehdy, kdyby první opatření

v tomto směru se dotýkala základů autonomie, kterými jsou: stanovení opravdových hranic a svolání sněmu Podkarpatské Rusi.

Nesplnění mezinárodních smluv jest revisionismus. V přítomné době revisionistické proudy v Evropě zesílily. Věrnost mezinárodním smlouvám a ústavě, to jest jediné mocné a poctivé protiopatření proti vnitřnímu a vnějšímu revisionismu.

Autonomie Podkarpatské Rusi jest zabezpečena: článkem 10 až 13 mírové smlouvy v St. Germainu, čl. 81 mírové smlouvy s Německem, čl. 53 mírové smlouvy s Rakouskem, čl. 48 mírové smlouvy s Maďarskem, §em 3 hlavy I ústavy Československé republiky a generálním statutem. Generální statut obsahuje přesné pokyny, kdy má býti svolán sněm Podkarpatské Rusi: "Volby členů ruského sněmu budou provedeny nejpozději do 90 dní po volbách do Národního shromáždění Československé republiky". Od prvních voleb uplynulo nikoliv 90 dní, ale mnoho let, avšak sněm Podkarpatské Rusi není svolán.

Tak ruský národ je zbaven kompetentního autonomního fora, sněmu, který jediný může udělati konec nynějšímu bezútěšnému stavu. Avšak oddalováním svolání sněmu situace na Podkarpatské Rusi stále se více komplikuje. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.)

Stav, v kterém jest otázka autonomie Podkarpatské Rusi ode dne podepsání mírových smluv a přijetí ústavy Československé republiky až do našich dnů, působí přirozený nepokoj a proto se obracíme na vládu naší republiky s těmito žádostmi, které jsou odůvodněny mezinárodními smlouvami a ústavou Československé republiky:

1. Budiž ihned svolán sněm a 2. buďtež určeny opravdové hranice Podkarpatské Rusi. (Potlesk.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. inž. Schwarz.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!

Právě jako Čech jsem pokládal za svoji povinnost, abych se vyslovil také o vládním návrhu zákona, který projednáváme. Není to věc prostá. Člověk má při tom dvojí pocit. Jednak snad opravdu jakési úlevy, třebaže se tímto návrhem žádná autonomie neprovádí. Určuje se tu jen pravomoc úředníka dosazeného vládou a neodpovědného žádným zástupcům karpatoruského lidu, a určuje se tak, že se mu dává právo schvalovat to, co mu podřízené úřady navrhnou, a kdyby to neschválil, již o tom nerozhodne on, nýbrž centrální úřady. Ale ačkoli toto všecko je pravda, je snad možno přece viděti v tomto návrhu aspoň projev vědomí, že tak, jak to na Podkarpatské Rusi jest, nemůže to zůstati na vždycky a že se konečně musí udělat náprava a zřídit právní stav. To je ta úleva. Na druhé straně je tu trochu pocit hanby. Hanby za to, že to tolik let trvalo - a že na konec to takhle dopadlo.

Slavná sněmovno! Podpisuji doslova, co řekl dr Fencik: Karpatoruský národ není v této republice menšinou. On je státním národem na svém území i podle ústavy i podle skutečnosti. V době, kdy příslušníci stran, které nyní zasedají ve vládě tohoto státu, organisovali proti tvořící se naší republice Sudetendeutschland, Deutschböhmen, Podkarpatská Rus svými zástupci americkými již za války, těmi ruskými radami na území Podkarpatské Rusi a Prešovska po válce doma, připojila se dobrovolně k naší republice. Ale ona to opravdu neudělala proto, jak někteří pak blouznili. že by se snad chtěla přeměniti na nějakou československou jazykovou národnost, ne, nýbrž proto, že věřila, že v slovanském československém národě najde ochranu pro svoje vlastní jazyková a národní práva ruská. Ona to také jasně vyslovila ve všech svých požadavcích, ve všech svých memorandech, ona si kladla jako podmínku právě tu autonomii, zabezpečení, že ve věcech jazykových, náboženských a místní správy budou oni sami pány na svém území. A tak to bylo také vloženo do mírových smluv. (Jejich delegace byla na mírové konferenci přítomna.) Z mírových smluv se to přestěhovalo do ústavy republiky. A já jsem už o tom v této sněmovně jednou hovořil, když jsme právě slyšeli tolik velikých projevů o nutnosti ochrany demokracie a ústavy, že především je potřebí ústavu respektovati a prováděti. Sama ústava - a to bych tak navázal na ty etapy už trošičku slevila z toho, co říkají mírové smlouvy. Mírové smlouvy - vy víte, že byly o tom spory, zda je to možné čili nic - předpokládají vlastně dvojí Národní shromáždění, poněvadž praví, že poslanci, zvolení za Podkarpatskou Rus, nesmějí se účastniti jednání o věcech, které příslušejí autonomii podkarpatoruské. Tedy, že v otázkách jazykových, náboženských a místní správy pro území mimo Podkarpatskou Rus nesmějí se tito poslanci účastniti jednání. Bylo by to bývalo něco takového, jako někdejší širší a užší říšská rada. Naše ústava to změnila tím, že ponechala karpatoruským poslancům plná práva jednati a hlasovati o věcech pro ostatní území republiky, i když jsou ty věci vyhrazeny autonomii Podkarpatské Rusi.

Druhá změna je v tom, že mírová smlouva hovoří, že v čele země bude guvernér, odpovědný sněmu. Ústava řekla: "Odpovědný také sněmu", a vy víte, že § 1 této projednávané osnovy zákona praví, že guvernér je odpovědný vládě a po zřízení sněmu bude odpovědný také tomuto sněmu. Jde to tak trošičku už stále dolů a dolů. Ale myslím, že Podkarpatská Rus by byla bývala plně uspokojena, kdyby se byla provedla ústava Československé republiky. A zde již bylo upozorňováno, že to bylo občanstvu této země slíbeno prohlášeními, manifesty a generálním statutem, který nedávno vláda této republiky v odpovědi na interpelaci posl. Fencika prohlásila za závazný a platný. Tam ovšem bylo řečeno, že za 90 dní po volbách do Národního shromáždění musí býti provedeny volby do sněmu. Ale těch 90 dní se natáhlo už na 17 let a o volbách dosud nic neslyšíme. Konstatuji jednu věc: já po všecka ta léta všemi prostředky, které jsem měl, jsem upozorňoval na to, že se tím poškozuje právě zájem naší republiky.

Tvrdilo se, že volby nemohou býti hned, že musíme dříve tento lid pro republiku získat. Slavná sněmovno, věřte mi, kdyby se byly provedly volby hned r. 1920, vyšli by z těchto voleb lidé, kteří by byli všichni věrnými a oddanými syny této republiky, protože, jak správně tu Fencik řekl, v té první etapě, v té etapě Brejchově, se na nás díval karpatoruský národ jako na své osvoboditele a jméno Čech bylo v takové slávě, jak od té doby už nikdy.

Ten režim, který prohlašoval, že musí napřed získati lid pro naší republiku, ve skutečnosti tento lid od naší republiky stále odpuzoval a oddaloval. Dr Fencik se zde dovolával mnohých projevů českých politiků i koaličních - o tom. Já pánům, kteří by chtěli pochybovati, chtěl bych jen připomenouti ty serie svých článků ještě v "Českém slově" o těchto poměrech. Bohužel bylo by to všecko hlasem volajícího na poušti. Režim na Podkarpatské Rusi se netoliko nezlepšoval, nýbrž stále zhoršoval.

Jistá věc je, že Podkarpatská Rus hospodářsky po válce velmi trpěla a do značné míry i trpí. Z části to byl nepochybný následek té státoprávní změny, protože bylo znemožněno spojení s uherskou nížinou, kam chodívali lidé na práci atd., ale bylo to také způsobeno obecnými následky světové války a americkou politikou vystěhovaleckou, která zastavila přistěhovalectví, takže ten odtok přírůstku obyvatelstva, který způsobil, že opravdu v té Americe je Karpatorusů tolik, jako zde ve starém kraji, byl znemožněn.

Ale, slavná sněmovno, kdybychom byli dali Podkarpatské Rusi její sněm, ti lidé by viděli, že jim to nedělají Češi. Také kdybychom byli splnili to, aby se do veřejných služeb brali místní lidé - a mohli se brát a daleko vyšší měrou, než se to dělalo. Mám doklady z posledních dob volající přímo do nebes; když se vypíše místo a přihlásí se jen jeden karpatoruský žadatel, absolvent české vysoké školy, tak se místo neobsadí, protože je Karpatorus, čeká se, až přijde nějaký žadatel ze západu.

Ale nejde jen o to. Zejména ta drobná místa ve státní službě, na př. četníků, finančníků, poštovních poslů, mohla býti obsazena z místního obyvatelstva, a ti lidé by se aspoň klamně nedomnívali, že to Čech jim exekvuje krávu, kdyby to dělal vlastní státní úředník. Když obyvatelstvo se stýkalo s nějakým representantem veřejné moci - a to již tak je, že to nebývají příjemné věci, jako placení daní, exekuce atd. - tu vidělo, že to proti němu dělá ten Čech, kterého dříve pokládalo za svého osvoboditele. Vrcholem zvrácené politiky byla naše jazyková politika na Podkarpatské Rusi. Celá tradice karpatského národa byla ruská. Byla velká chyba, že lidé, kteří na Podkarpatskou Rus šli, nic o ní nevěděli. Představovali si, ba psali - na př. školní referenti pro Podkarpatskou Rus - jako by šli do nové země, kde se teprve tvoří nějaký národ, a zatím přišli do země, odkud sto let před tím carské Rusko povolávalo vědecké odborníky na organisaci universit nebo vytvoření právnické terminologie stačí uvésti jména Balučjanský, Orlaj atd. Teprve v poslední době, jako na Slovensku, maďarský teror působil potlačování duševní úrovně tohoto lidu. Není to úžasná věc? Zákony tohoto shromáždění se tisknou ve všech jazycích, i menšinových, ale rusky vůbec ne, a není to menšina, je to národ, který má zajištěnou autonomii. V r. 1867 v Maďarsku vycházely maďarské zákony v čistě ruském překladu.

Tedy, vážení pánové a dámy, to byla politika úžasně krátkozraká a zvrácená. Byla zvrácená i tím, že jsme tam vnesli jazykový chaos tím, že se tam úmyslně protlačovalo ukrajinství proti ruskosti. (Výkřiky.) Je dosti možné, že i bez nás by tam ty tendence byly vznikly, ale pak nás to nemuselo bolet; rozhodli si to sami. Jsou Rusové, chtějí psát ruskou literární řečí nebo ukrajinskou nebo jinou. Ale když my tam vnášíme tento chaos, lze pochopiti, že v tom viděli pokus o odnárodnění. Jaký jsme měli zájem právě na protlačování směru, který pro náš stát a celou naši tradici je nejnebezpečnější, protože Podkarpatská Rus má k ruskému celku daleko a k ukrajinské Haliči má náramně blízko? Ale nejen to, my jsme dokonce podlehli bláhové víře - a kolikrát jsme to slyšeli a četli - že lze udělat z Podkarpatské Rusi nějakou naši novou slovanskou národnost. Také se udělala nová gramatika, vrchol, řekl bych, nesmyslnosti, jaká může býti. Tohle dělali Maďaři, že si vymysleli extra spisovný jazyk pro východní Slováky a že se pokoušeli v Bosně udělat nějakou novou národnost. My jsme se tímto pokusem zabývat neměli, protože chtíti z lidí, kteří jsou součástí ohromného národa, nejbohatšího ze slovanských jazyků kulturou, literaturou krásnou i vědeckou, najednou udělati samostatný národ bez literatury, bez vědy, beze všeho, to je dílo v pravém slova smyslu barbarské. Vzpomeňme si zase na odpověď vlády, když si stěžoval dr Fencik, že na t. zv. ruské škole pro hajné na Podkarpatské Rusi se vyučuje česky. V odpovědi se říká, že se to děje proto, že prý v této lidové řeči nejsou odborné termíny. To je, myslím, samozřejmé. Já bych rád věděl, kde na celém světě je řeč, která by měla v lidové řeči výraz jenom na př. pro pojem tečny, kružnice nebo nějaké křivky. Takového výrazu v lidové řeči neznáme. Všechny odborné termíny jsou vytvořeny uměle. Než jíti na to takhle: tam se musí užívat lidové řeči, ta ovšem nemá vědeckých a odborných termínů, tak budeme učiti česky, račte prominout, to je logika trochu nedůstojná našeho národa. Uvědomte si, že na Podkarpatské Rusi, která má i tuším 450 nebo kolik obcí, jest už zřízeno několik set českých škol a že podle poslední statistiky je tam mezi 720.000 lidmi 40.000 Čechoslováků, ale že jsou tam také některé slovenské obce, takže ani těch 40.000 nejsou jenom Češi.

A teď se podívejte, jaký to má účel. Nevěřte tomu, že počeštíme nějak Podkarpatskou Rus. Vždyť jsme ani nemohli obnoviti tu někdejší skutečnou jazykovou jednotu se Slovenskem. Jak může někoho napadnout, že by mohl počeštiti území tak vzdálené od oblasti s českým jazykem? My tam nepočeštíme nikoho, ale popuzujeme tak proti republice lidi, kteří v nás viděli své spasitele a pevně nám věřili. (Tak jest!) To je politika přímo žalostná a úžasně zaslepená. Již to zde bylo řečeno. To židovské obyvatelstvo, které naplňuje tyto české školy. se také nestane českými vlastenci. Promiňte, řeknu-li své hluboké přesvědčení: Kdyby byli bývali Podkarpatskou Rus obsadili Rumuni, tak by Židé posílali své děti do rumunských škol. Za Maďarska plnili svými dětmi maďarské školy. A posílali by své děti i do čínských škol, kdyby Podkarpatskou Rus obsadili Číňané. Zůstali by však stále Židy. Tedy je to taktika falešná a nesprávná, která republice nezískala nic, ale natropila nesmírně mnoho škod a znehodnotila i tu velikou práci hospodářskou a jinou, která se tam konala. Toho všeho nebylo potřebí. Pak je těžko chlubiti se tím, kolik se tam investovalo, neboť dostanete odpověď: Ano, ale ruské školy jsou stále ještě v těch chajdách, jako byly za Maďarska, ač nastavěli jste tam mnoho krásných budov pro české školy. Pak je těžko chtíti na podkarpatoruském lidu, aby uznal, že to byly investice, které se činily pro něj a nikoliv proti němu.

Varoval jsem před touto politikou, bohužel, zdá se, že právě vzdálenost této země a neznalost jejích poměrů umožnila, aby určovaly politiku na Podkarpatské Rusi zájmy velmi krátkozrakých exponovaných úředníků. Je to bolestné a je to ovšem také špatné vysvědčení pro naši politickou vyspělost i pro naši vládu.