Má zrovna takovou cenu jako formální vyrovnanost rozpočtu, na níž jste každého roku na podzim vždy tak hrdi a již tentokráte nazýváte dokonce mravní a výchovnou. Ale zatím co vláda předložením vyrovnaného rozpočtu přebírá vůči obyvatelstvu závazek, dokazuje státní účetní uzávěrka, že vláda nebyla s to tento závazek splniti. Tento poněkud méně mravný, ale výchovný, protože informativní důkaz se provádí ročně od roku 1930. Účetní uzávěrky od roku 1930 prokazují jasně, že se tato hra opakovala rok co rok. Od roku 1930 rostly výdaje neustále s výjimkou roku 1934, naproti tomu příjmy stále klesaly. Od roku 1930 nedosáhly skutečné příjmy nikdy s výjimkou roku 1934 výše očekávané v rozpočtu. Naproti tomu skutečné výdaje překračovaly rozpočet od roku 1930 s výjimkou roku 1931. Od roku 1931 končí toto klamné hospodářství schodkem 8.139 milionů a státní dluhy dosáhly koncem 1936 45.527 milionů. Nemůžeme pochopiti, jak ministr financí může se zřetelem k těmto skutečnostem prohlásiti, že formální vyrovnanost rozpočtu je mravní a výchovná. Shledali bychom to mnohem mravnějším, kdyby byl rozpočet již předem přizpůsoben únosnosti obyvatelstva, a shledali bychom to mnohem výchovnějším, kdyby ani potom se rozpočet nepřekročoval. Poukazuje na to, že v rozpočtu na rok 1938 stoupl dluh "jen" na 47.094 miliard, odvažuje se pan ministr financí prohlásiti, že toto zadlužení není "nadměrné". Uvádí jako příklad srovnání s předválečným dluhem starého Rakouska a vypočítal, že podíl na nás připadající činil 6 miliard rakouských zlatých korun. Těchto 6 miliard přepočítává potom na 60 miliard Kč. Nepřikládajíce tomuto srovnání veliký význam chceme přece poukázati, že přepočítání zlaté koruny na 10 Kč neodpovídá skutečnému poměru. Nesmíme zde vzíti v úvahu jen čistou zlatou hodnotu koruny, nýbrž musíme vzíti v úvahu kupní sílu Kč s ohledem na oba devalvační zákony. K tomu nám skýtá možnost jedině cenový index životních potřeb. Vezmeme-li jako průměrný cenový index za rok 1936 700 a za rok 1914 100, vychází z toho na jevo, že bychom dospěli jen ke dluhu 42 miliard. nedosáhli bychom tedy ještě dlouho číslice 47.094 milionů. Také srovnání s Itallií kulhá, protože Československo nestaví imperium a nedobylo Habeše. (Veselost poslanců strany sudetsko-německé.) Bližší by bylo srovnání se sousední Německou říši, která musí bojovati hospodářsky a politicky za horších podmínek než republika. Na základě údajů říšského statistického úřadu lze vypočítati, že na hlavu připadá v červenci roku 1937 245 marek státního dluhu. To činí, přepočítáme-li to podle kursu 8 Kč, který asi odpovídá kupní síle, 1960 Kč na osobu, tedy teprve 64% finančním ministrem vypočítaného československého zadlužení, připadajícího na jednoho obyvatele v částce 3.101 Kč, které však musíme zvýšiti na 3.170 Kč, srovnáme-li je s rokem 1937. Při tom Německo vytvořilo z ničeho armádu a z bídy vnitřní hospodářskou konjunkturu.

Tato srovnání, jakož i vůbec výše dluhů neříkají nic o únosnosti a solidnosti dlužníka, stojí-li proti zadlužení přiměřená schopnost platiti daně. Tomu však u nás tak není a nebude ani v r. 1938. Zde by bylo již mnohem poučnější přepočítati zatížení státním dluhem nikoliv na obyvatelstvo, nýbrž na poplatníky. Vezmeme-li v úvahu, že Československo má celkem 2.3 miliony poplatníků, jejichž příjem je vyšší než existenční minimum, pak dostaneme veliký podíl 20.500 Kč, připadající na jednoho poplatníka, což je v celém světě pozoruhodné a ve střední Evropě zcela ojedinělé. (Souhlas.) [ ].

Myslím méně na úvěry, které byly nedávno poskytnuty rumunskému spojenci na zbrojení, ale spíše na to, že čínskému ministru financí bylo možno umístiti v Československu úvěr v celkové výši 1 1/4 miliardy. Mohli bychom se snad postaviti na stanovisko, které je sice nesprávné, že nám do této transakce nic není, protože jde jedině na účet zúčastněného zbrojního průmyslu. Tomu však tak není. Neboť dodávky provedené na základě úvěru spadají pod státní záruku za vývoz a týkají se tak v dalším průběhu všech, tedy i sudetských Němců. Nehledě ani na tísnivou hospodářskou situaci Československa, která by si žádala použití všech prostředků doma, musí pohled na ručitele tohoto miliardového úvěru buditi pochybnosti. Ústřední čínská banka zaručila tento úvěr, banka, o níž se v mezinárodních finančních kruzích dobře ví, že není s to splniti v případě potřeby své záruky. Přesto poskytuje Československá republika úvěry, které jsou jen v nepatrné míře pod hranicí 10 let. Každý občan, vědomý své odpovědnosti, musí se tudíž se zřetelem na tyto okolnosti tázati: Jak k tomu přijde Československo, které beztak těžce zápasí o svou vlastní existenci, aby poskytlo právě Číně ohromný úvěr, zatím co skoro všechny ostatní státy pohlížejí na Čínu jako na stát úvěru nehodný? Proč, musí se tázati každý poplatník, se tento miliardový obnos nespotřebuje doma, kde by byl nezbytně nutný pro nedostatek úvěru ve vnitrozemí k oživení hospodářství a k odstranění nezaměstnanosti? Musíme se dále tázati, zda jste při této transakci zásadně nedbali zdravého lidského rozumu a zda jste se neptali na radu ministerstva zahraničních věcí, a když jste to již neučinili, musíme se tázati, zda jste tehdy nečtli noviny. Nemohlo přece býti tajno, kam zatím dospěl vývoj v Číně. Nebo jste v této zemi zásadně toho mínění, že musíte vždy sázeti na falešnou kartu, jak jste to učinili s Habeší nebo s rudým Španělskem, což jste považovali za svou čestnou povinnost? Každému musí býti jasno, že risiko československého úvěru za dnešní situace v Číně je nesmírně veliké. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) Zvítězí-li Japonsko nad Čínou, nebude Japonsko samozřejmě ochotno zaplatiti československý úvěr, kterého bylo použito k tomu, aby se mohlo stříleti na Japonce. Ani Čína nebude moci jej zaplatiti. I kdyby Čína snad zvítězila, o čemž si dovoluji pochybovati, bude vykrvácená a bude ještě méně moci zaplatiti československý úvěr. Bude asi stržena do revolucí a noví pánové ani na to nepomyslí, aby zaplatili dluh starých pánů právě Československu. Na těchto poměrech nic nezmění záruka Ústřední čínské banky. Měli bychom se domnívati, že i českoslovenští finančníci jistě přišli na tyto myšlenky, které neleží tak daleko, a právě protože se tak domníváme, stávají se pravděpodobnými pověsti, které mluví o tom, že za tím celým úvěrem stojí zájmy sovětského Ruska, které oklikou přes československý úvěr chtělo nabýti dalšího vlivu v jižní Číně.

Neměli bychom, dámy a pánové, skutečně nic proti tomu, kdyby se všech příznivých poměrů využilo k tomu, aby vývoz našich průmyslových výrobků byl oživen, aby se podpořil a podnítil. Pochopíte však, že obchod s Čínou nepovažujeme právě za příznivou příležitost pro podporu vývozu. Právě my sudetští Němci můžeme tuto transakci vzíti jen s rozhořčením na vědomí, protože tento druh státní podpory vývozu se jednostranně využívá pro čistě české zájmy zbrojního průmyslu a protože to na druhé straně budou zase i sudetští Němci, kteří budou musiti poskytnouti svůj podíl, až se bude požadovati vývozní záruka.

Nezaměstnaní v sudetskoněmeckém území, drobní živnostníci a domácí výrobci, se budou těžce moci potěšiti tím, že svými obětmi vyhánějí do výše akcie Škodových závodů, akcie továren na letadla, společnosti pro výrobu plynových masek a brněnské zbrojovky a že zaopatřili těmto kruhům vydatný zisk.

Pan ministr financí se při ohlášení nových daní odvolává na vzestup hospodářství. V jiných zemích podpořili tento vzestup snížením veřejných břemen. U nás se přistupuje k tomu, aby se rodící se hospodářské zlepšení ihned udusilo novými břemeny.

Postavíte-li proti skutečným příjmům podle účetní uzávěrky za rok 1936 preliminované výdaje za rok 1938, dospějete k výsledku, že nutno dostati z obyvatelstva v příštím roce celých 3.335 milionů neboli o 47% více na daních, než obyvatelstvo skutečně sehnalo v r. 1936. Při tom nesmíme zapomenouti, že rok 1936 je příznivým rokem, pokud se týče daňového výnosu, protože v tomto roku byla provedena t. zv. daňová depurační akce, která přinesla velký výnos pro četná daňová vyrovnání, splátky atd. Jest se ovšem míti na pozoru a nepohlížeti na příjmy z depurační akce jako na příjmy běžné a zde nemohu naprosto souhlasiti se zpravodajem rozpočtu posl. Remešem, slibuje-li si, že zpeněžením tak zv. daňových reserv se ještě získá značná částka.

Tyto úvahy jsou nezbytné pro daňový výnos, jenž se očekává v r. 1938, neboť je beze sporu snadnější vypočítati výnos platných daní než výnos nevyzkoušených daňových břemen. A schodkové bilance státní účetní uzávěrky jsou důkazem do očí bijícím. že výnos platných daní nestačí. Ani v r. 1938 tomu nebude jinak. Neboť jste bohužel učinili chybu a odhadli jste příjmy začínajícího hospodářského rozmachu příliš optimisticky. Při tom je zřejmé a konstatoval to i předseda pražské obchodní komory dne 24. listopadu t. r., že příkrý vzestup se vyrovnal a že v mnohých hospodářských odvětvích nastal klid a dokonce i pokles. A protože daňový rozpočet na rok 1938 s těmito možnostmi nepočítá, protože naopak ve svém optimismu ukládá hospodářství nové, ohromné daně, nepřispěje hospodářství státu v příštím roce k oživení soukromého hospodářství, nýbrž přispěje spíše ke zpětnému vývoji v hospodářství. (Posl. Beuer [německy]: Jak se stavíte k dani z konjunkturálních zisků?) O tom budu ještě mluviti.

Ale nejen zdaňováním působí státní hospodářství jako brzda soukromohospodářského vývoje, nýbrž i tím, že stát neustále více pro sebe využívá úvěrového trhu. I sám pan ministr financí musil v jednom dílu svého exposé přiznati, že právě tím, že stát použil pro potřeby státní obrany po ruce jsoucích prostředků, bylo zde na podzim roku 1937 určité omezení těchto prostředků. Rozhodně konstatujeme, že stát pro sebe použil posledních vkladů spořitelen a lidových peněžních ústavů. Každý státní občan dnes upisuje státní půjčku nebo státní pokladniční poukázky. [ ]. Poslední krise však nám ukázala velmi zřetelně, jaké následky musí míti toto omezení úvěru. Finanční správa však ve svém fiskálním sobectví asi nevěří, že její úspěch je konec konců závislý na úspěchu soukromého hospodářství. Neboť na daně lze pohlížeti jako na díl úspěchu soukromého hospodářství. Když asi před 6 týdny byla veřejnost znepokojena rozpočtovými starostmi, které vyšly najevo, prohlásil guvernér Národní banky dr Engliš, že řádné pravidelné výdaje musí se krýti daněmi až do výše rozpočtové rovnováhy. Tato zásada však, pravil, nesmí ovšem zmenšiti výrobní schopnost a podnikavost. Pan ministr financí prohlásil téhož dne, že krytí rozpočtu béře ohled na to, aby nebyla dotčena cenová hladina a výše životních nákladů, protože pro to, jak pravil, není žádného důvodu.

Toto sdělení musil pan ministr financí pod tlakem tvrdé logiky změniti potud, že ve svém exposé k rozpočtu prohlásil, že oběti, které nutno přinésti, nepoškodí příliš životní úroveň národa. Toto prohlášení, dámy a pánové, je již poněkud správnější, neboť je nám zcela jasno, že provedení daňového plánu je prostě nemožné bez současného snížení životní úrovně Již při poslední devalvaci byla vyslovována podobná ujištění. Dnes nelze popříti, že přes tato ujištění byly všechny předměty denní potřeby, zvláště potraviny a stavební hmoty více nebo méně zdraženy. Naproti tomu nestoupl příjem jednotlivce buď vůbec anebo nikoliv znatelně. Můžeme jistě s klidem říci, že devalvace byla jistým druhem daně a že měla tytéž následky jako daň, která se ovšem tehdy vybírala ve prospěch vývozu. Když nyní opět prohlašujete, že nové daně se nedotknou životní úrovně, lze velmi těžko těmto prohlášením věřiti. Neboť jak by také mělo býti možné, aby se někomu něco vzalo, aniž by to ten, komu se to vzalo, zpozoroval, a daně odnímají obyvatelstvu část kupní síly. Tato odňatá kupní síla chybí obyvatelstvu při udržení jeho životní míry; a dalším logickým důsledkem je, že daně musí snížiti úroveň životní míry. Byla by to špatná námitka, kdybyste mi chtěli říci, že daně mají zase zvýšiti kupní sílu prostřednictvím investic ve zbrojním průmyslu. Neboť k tomu jsou tyto investice příliš neproduktivní, aby vyvolaly zvýšení spotřeby, a to ještě stálé zvýšení spotřeby. Kdyby tato námitka byla důvodná, pak by bylo velmi snadné vytvořiti novou kupní sílu a novou příležitost k práci vybíráním daní. Pokud se týče tvrzení, že cenová hladina bude udržena, je vlastně zbytečné o tom diskutovati. Neboť je konec konců zcela jedno, zda nemohu si koupiti zboží, protože cena tohoto zboží je příliš vysoká, nebo zda si nekoupím zboží proto, že daně mi ubírají peníze na ně. Pokles životní míry má nezbytně tentýž význam jako vzestup cen, a stejně jako zvýšení cen vede k poklesu životní úrovně, nestojí-li proti vzestupu cen i vzestup důchodů. Mimo to se budou podle starého receptu, kde to jen poněkud půjde, přesunovati daně na spotřebitele a na konec ponesou tyto daně opět široké vrstvy lidu. Rozhodně jste velmi obratně vyhledali přímé poplatníky pro hlavní daňová břemena. Zaměstnanci, úředníci, kvalifikovaní dělníci, příslušníci svobodných povolání a živnostníci budou musiti nésti hlavní část nových daní. Ne neprávem jste při tom počítali, že právě tyto přímo postižené vrstvy, které tvoří zbytek t. zv. středního stavu, jsou politicky nejslaběji zastoupeny a že lze od těchto vrstev očekávati nejmenší odpor proti novým daním. Jestliže však pan ministr financí tvrdí, že právě tak zv. příspěvek na obranu státu se nedotýká cenové hladiny, protože postihuje jen domácnosti, dospívá ministr financí zřejmě k nebezpečnému klamnému závěru. Neboť právě domácnosti jsou významnými spotřebiteli v národním hospodářství a vezmeme-li jim kupní sílu, dostaví se shora vylíčený postup, jenž končí všeobecným poklesem životní míry, která se rovná vzestupu cenové hladiny. Každý státník by si však měl uvědomiti, co nad to ještě znamená zproletarisování vrstev, které jsou ještě nositeli kultury. Stát si nemůže beztrestně pro státní hospodářství opatřiti prostředky, které přesahují únosnost obyvatelstva. Nezbytně musí následovati pokles životní míry a zchudnutí obyvatelstva. A na tuto cestu, pánové z vládních stran, jste nyní vkročili.

Nesmí býti příliš optimisticky odhadováno s poukazem na hospodářské oživení, do jaké míry může býti obyvatelstvo zatíženo přímými nebo nepřímými daněmi. Již různost místa a oboru v hospodářském vývoji a zvláště nedávný pokles zejména v textilním, sklářském, porculánovém a kožním průmyslu mělo by vás nutiti k přemýšlení. Počet dělníků a zaměstnanců se sice přiblížil počtu v r. 1929, souhrn všech mezd sice přiměřeně k tomu stoupl, ale reální důchod jednotlivého příjemce mzdy nestoupl. Celkový součet důchodů je stále ještě o 20% nižší než v r. 1929. Podle toho nedosáhla kupní síla obyvatelstva ještě dávno výše roku 1929. Proti nepatrnému vzestupu jednotlivých mezd stojí opět zvýšení cen, které dosáhlo u potravin 5%, u šatstva 13% a u ostatních předmětů denní potřeby rovněž značné výše, tak že reální důchod ještě nepřekročil stav krisového roku 1934. (Posl. Beuer [německy]: Na nízkých mzdách v německém území je vinna také vaše strana!) To je čirý nesmysl.

Zřetelně mluví v tomto směru publikace Ústřední sociální pojišťovny, z nichž vychází najevo, že stále ještě asi 60% všech námezdních pracovníků má důchod pod zákonně stanoveným existenčním minimem. Že tyto skutečnosti mají ovšem vliv na hospodářskou spotřebu, je jasné a samozřejmé. Je pro nás však nepochopitelné, jak může ministr financí se zřetelem k tomu prohlásiti, že spotřeba je uspokojivá. Typické spotřební průmysly nemají takřka žádného podílu na vzestupu výroby. Obraty v průmyslu oděvnickém a potravinářském jsou toho zřetelným znamením. Když se pak ještě uzná, že podíl vývozu hotového zboží je daleko za celým hospodářským oživením, ukazuje to, na jakých hliněných nohou stojí tak zv. československá hospodářská konjunktura. Konec konců musí výroba býti zakotvena ve spotřebě nebo ve vývozu vyrobených statků. Nepodaří-li se investicím v průmyslu vyrábějícím výrobní prostředky pozvednouti spotřebu a tím i spotřební průmysl a bude-li dále vývoz trestuhodně zanedbáván, nebude se moci také zabrániti poklesu hospodářství.

Slyšeli jsme z úst pana ministra financí, že vláda čerpajíc poučení z krise vytkla si jako cíl rozšířiti pracovní možnosti a starati se o zdravý hospodářský vývoj. Vláda by se tedy měla dbajíc toho, co jsem uvedl, snažiti, aby oživila nejen zbrojní průmysl, nýbrž měla by se starati také o spotřební průmysl a jeho trh a zvláštní pozornost by měla věnovati vývozu. Nedomnívejte se však probůh, že refundace obchodních daní, o níž se mnoho mluví, je důležitou a rozhodující podporou vývozu. Tato refundace činí nejvýš 1 až 2% a její účinek je při konkurenci s ostatními zeměmi, které vydávají, jako Polsko 20% a více na podporu vývozu, naprosto vedlejší. Ale jak chce vláda třeba jen dosáhnouti za těchto poměrů schopnosti soutěže, kterou si předsevzala udržeti?

Těší nás, když slyšíme z úst pana ministra financí, že vláda spatřuje svůj hlavní úkol v udržení schopnosti soutěže našeho průmyslu na cizích trzích. Jak si však toto udržení představuje, když současně zatěžuje hospodářství novými daněmi, není nám jasné. Nic není příznačnější pro rozpory a nejasnosti v československém finančním hospodářství než to, že máme současně daň ¨krisovou a daň z konjunkturálních zisků. Velmi správně podotkl pan minstr fiinancí dále, že udržení finanční rovnováhy ve státním rozpočtu je podmínkou pro udržení schopnosti soutěže na cizích trzích. Ale právě rozpočet na rok 1938 dokazuje, že státní hospodářství nespočívá již na reální základní hodnotě únosnosti a že je jen ve formální rovnováze. Ani zde tedy nejsou předpoklady k dosažení, natož k udržení schopnosti soutěže na cizích trzích. Až dosud se jen vláda hlavně pokoušela uvésti hospodářství v chod prostřednictvím zbrojního průmyslu ležícího v českých oblastech. Pokud jde o provedení ostatních investic, dávala se zřejmě přednost českým podnikatelům, českým živnostníkům, zaměstnancům a dělníkům. Mírové průmysly ležící v německém území byly více méně přenechány samy sobě. Následky tohoto opomenutí vyložil včera ve sněmovně kamarád posl. Wollner.

Nic není příznačnějšího pro toto zanedbání než srovnání nezaměstnanosti v českém a německém území. Srovnáme-li území, kde je přes 80% německého obyvatelstva, tedy území německá, s územími českými, shledáme, že na 100 nezaměstnaných v českém území letos v lednu připadají 243 nezaměstnaní v německém území. V dubnu jich bylo 278, v srpnu již 522 a v říjnu jich již bylo 570, takže intensita nezaměstnanosti je v německém území 5.7krát nebo skoro 6krát větší než v území. českém.

Tento vývoj nám nemůže zatajiti panem ministrem financí zvláště zdůrazněný vzestup vývozu. V hospodářském boji nastala sice na přelomu roku určitá přestávka, úpornost boje o zahraniční trhy však v poslední době ohromně vzrostla a právě československý průmysl byl v posledních dnech silně zatlačen z trhů cizích zemí, zejména zemí se zlatou měnou. Znatelným znamením tohoto zjevu je pokles v průmyslu textilním, keramickém a kožním. Ježto posléze uvedené průmysly leží ponejvíce v sudetskoněmeckém území, vzbuzuje tento vývoj zvláště u nás obavy.

Číslice o zahraničním obchodu nám nedávají jasný obraz o vývoji československého zahraničního obchodu, protože právě číslice o vývozu v posledních měsících jsou jen důkazem o provedení uzávěrek z dřívějších měsíců. Mnohem působivějším a informativnějším pro poslední vývoj by bylo, kdybychom měli před sebou zakázky, které mohly býti v poslední době uzavřeny. Pak by jasně vyšel najevo pokles vývozu hotového zboží.

Nehledě na tento vývoj vývozu naplňuje nás, sudetské Němce, obavami, že podíl hotových průmyslových výrobků na celkovém zahraničním obchodu relativně stále klesá. Tak se zvláště podíl textilního průmyslu, který nás přirozeně zvláště musí zajímati, stále zmenšuje. Měl-li tento podíl v r. 1929 ještě hodnotu třetiny celkového vývozu, činil v roce 1936 již jen čtvrtinu a v prvním pololetí roku 1937 měl dokonce hodnotu jen pětiny celého vývozu.

Je jasné, že při tomto vývoji máme my sudetští Němci rostoucí zájem na podpoře vnitřního hospodářství. Je nám ovšem jasno, že existenci naší národnostní skupiny nelze trvale zajistiti t. zv. nouzovými pracemi. Nejen proto, že je to nemožné, a konec konců také nás nedůstojné, ale proto, že hospodářská struktura sudetskoněmeckého území směřuje jasně k vývozu našich průmyslových výrobků. Ale v době, kdy vývoz dosáhl sotva 60% z r. 1929, a ve které se mimo to podíl hotových výrobků neustále zmenšuje, nabývá pro nás ovšem státní investiční politika nebývalého významu.