Odpovídám s tohoto místa p. posl. Vodičkovi do komunistických řad. Poslanec komunistické strany Vodička prohlásil, že nebudou hlasovati pro rozpočet ministerstva nár. obrany. Slavná sněmovno, jak je to zarážející, když český poslanec prohlásil, že nebudou hlasovati pro ministerstvo nár. obrany. Pánové, vzpomeňte si, že letos jsme slavili dvacetileté výročí bitvy u Zborova. S ničím na světě se nedá srovnati, ničím se nedá nahraditi, ničím zastíniti tato největší sláva, sláva vítězství vojenského, neboť jen ono rozhoduje o osudech národů a států. Jen ono dává jméno a trvalost života národům, jen ono zabezpečuje státy. Nic nemá tak veliké síly, nic nemá tak veliké výchovné ceny, zvlášť pro náš národ, jako po staletí nepoznaná sláva vojenského vítězství u Zborova. Byla už kultura, bylo už bohatství, byli už ministři, ale národ cítil v podvědomí, že mu chybí stále ještě něco, ono posvěcení nejvyšší, jež podle Palackého teprve národy zapisuje do knih dějin - jak se osvědčili vojensky.

Světová válka byla znamením, že udeřila hodina osvobození Čechů a Slováků. Naši zahraniční Češi a Slováci dobrovolně se hlásili do války proti Němcům a Rakušanům, naši zajatci žádali o povolení, aby mohli jít znovu na bojiště jako první vojáci českoslovenští. Co po staletí dřímalo v lidu, vylilo se živelnou mocí, když se z lidu stal národ. U Zborova se 2. července 1917 splnil konečně jeho sen. Proti rozkazu ruského velitelství, jež české brigádě přidělilo úlohu vedlejší, urval si tento výkvět národa úkol hlavní. O duchu zborovských bojovníků napsal k prvnímu výročí bitvy do naší pařížské "Samostatnosti" zraněný důstojník Otakar Husák (čte): "Od několika set let měli českoslovenští vojáci zase po prvé svoji zemi, za kterou prohlašovali nejen svůj úsek, ale i území mezi okopy. Žádná síla na světě nemohla přiměti nemocné jít do týlu, teprve po boji se ukázalo, že řada poslaných na nábor do zajateckých táborů tajně se vrátila, aby se mohla zúčastniti boje." Ruský generál Chodorovič napsal ve své knize: "Zborovský boj pokryl slávou prapory mladých českých pluků. Dokázal očividně, že vojín nadšený, vlastenecký, ukázněný a své věci oddaný přemáhá veškeré překážky a že může přemoci i nepřítele počtem silnějšího, výborně vyzbrojeného a zaujímajícího mohutně opevněnou obrannou posici. Čeští dobrovolníci statečně vydrželi tuto zkoušku a mohli se směle pochlubiti dosaženými výsledky". Rakouský generál, ministr zeměbrany, potvrdiv v parlamentu v tajné zprávě, co všechno čeští vojáci Rakousku provedli, nemohl jako voják neříci (čte): "Litujeme všech oněch zrad českých vojáků tím více, že z činů jejich po boku nepřítele vidíme, o jak drahocenný vojenský lid jsme tím přišli." Ale rozkladem ruské fronty tehdy nastavším dostali se říští Němci velkým obloukem k Tarnopolu a česká brigáda se octla v postavení velmi kritickém a hrozilo jí úplné zničení. "Nebýti - píše generál Brusilov - "štábního kapitána Gajdy, tehdejšího velitele druhého pluku, kterému hrozilo obklíčení 2. a 3. pluku, jeho vojenských schopností a zdatnosti, který si proklestil cestu těžkým bojem Tarnopolí, bylo po největší slávě našeho státu." A generál Brusilov píše dál (čte): "Opuštěni všemi, bili se čeští vojáci v čele se štábním kapitánem Gajdou před Tarnopolem tak, že by svět měl kleknout před nimi na kolena."

Vážená a slavná sněmovno, to je historie našich legionářů. A když zde slyšíme, že český poslanec nebude hlasovat pro ministerstvo nár. obrany, pak vzkazuji do řad komunistických: Ať si pánové vezmou na vědomí, že na Hradčanech nebude nikdy vládnout rudý cár, nýbrž červenobílý prapor státní. Vzkazuji do řad komunistických, že v Československu nebudou se páliti kostely, nebudou se páliti kláštery, nebudou se rozorávat meze. Ať si pánové uvědomí, že Československá republika jest budována na soukromém vlastnictví. A proto, slavná sněmovno, pojďme pod jeden československý prapor, pod prapor, který vyhrál bitvu u Zborova, a já věřím pevně, když odhodíme stranictví, že naše Československá republika jedině je udržitelná na spokojenosti malého a středního člověka. Končím. (Potlesk poslanců nár. obce fašistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Hrubý. Dávám mu slovo.

Posl. Hrubý: Slavná sněmovno!

Když asi před 10 lety nalézala se anglická finanční politika ve veliké tísni, tu řekl jeden z poslanců, když byl předložen rozpočet, že nejzajímavější knihou je státní rozpočet, že je to kniha života a smrti, že je to kniha radosti i žalu, že je to kniha, která vypráví o potu a krvi, a že je to kniha, která nakonec kontroluje, zda a jak vláda hospodaří se silami a hospodářskými výsledky celého národa. Také projevy všech vůdčích činitelů našich československých stran ukazují, že chápou význam této situace, a můžeme říci, že v celku z odpovědných míst vyvěral klid a ocenění dosavadní koaliční práce a demokracie vůbec.

Byly zde však také rušivé tóny, ale myslím, že to byla více neinformovanost než záludnost a že je potřebí v zájmu pravdy a dobrého poměru vysvětliti si některé omyly, které mohou, kdyby nebyly vyvráceny nebo opraveny, zanésti velmi rušivý dojem do práce koaliční.

Myslím, že právě výroba zemědělská, jíž věnovala řada řečníků pozornost, ať v dobrém či nechvalném úmyslu, nemůže býti přezírána ani v Československu, neboť daleko významnější státy, státy s daleko silnějším hospodářstvím, musejí se, ať chtějí či nechtějí, zabývati výrobou zemědělskou a její prosperitou. Vždyť je to vlastně ne problém československý, nýbrž problém evropský. Uvážíme-li, že celý neklid, který se dnes právě mezi jednotlivými státy projevuje, pramení jenom z toho, že jednotlivé státy nemohou uživiti své obyvatelstvo - když se podíváme na celou strukturu a poměr měst k venkovu, vidíme, že byla ohromně porušena hospodářská rovnováha. Vidíme-li, jak na př. v Anglii 90 % lidí žije ve městech a jenom 10 % na venkově, vidíme-li, jak u nás 70 % lidí žije ve městech a 30 % na venkově, a vidíme-li, jak v Německu 80 % lidí žije ve městech a 20% na venkově, a když k tomu ještě připočteme celkový rozvrat a obchodní styky mezi jednotlivými státy, tu dojdeme k poznání, že ona malá skupina, která provádí zemědělskou výrobu, při tom celkovém rozvratu nemůže dostatečně uživiti obyvatelstvo městské. V tom právě spočívá veliká tragedie celé Evropy a hospodářství evropského, včetně anglického. Vtipkář Bernard Shaw tuto situaci označil prostým vtipem, když řekl: "Evropa, to je sýr, v němž je mnoho červů, a až červy požerou sýr, budou požírati jeden druhého." Z toho vidíme, odkud pramení onen věčný neklid, snahy o získání území, o získání kolonií, boj o suroviny. A tu dobře do těchto zápasů, které se odehrávají dosud mezi diplomaty, zasáhl Francouz Briand a řekl: "Dohodněte se, nebo zahynete!" Myslím, že toto významné poučení platí nejen pro Evropu, nýbrž také pro stavy v jednotlivých národech a platí také pro Československo právě dnes. Ovšem klid Evropy, rovnováha a ona veliká a krutá válka, která ji porušila, jež zničila tolik hodnot, nemůže jenom tak zaniknouti beze stopy; za onen hřích, který lidstvo spáchalo, musí nésti své důsledky, to saldo mezi aktivy a pasivy, které přinesla světová válka, jest stále větší na straně "má dáti" než na straně "dal". Vidíme že musíme hledat rovnováhu mezi průmyslem a zemědělstvím, rovnováhu mezi dělníkem a podnikatelem, rovnováhu mezi státem a poplatníkem, rovnováhu mezi kolektivismem a individualismem, rovnováhu mezi řízeným hospodářstvím a liberalismem a také bohužel rovnováhu mezi třídní záští a národním solidarismem. A tu se musíme v tomto celém souboru otázek vypořádat s některými omyly, pokud se vztahují k výrobě zemědělské.

V rozpočtovém výboru jsem poukázal, že v položce první, rovnováha mezi zemědělstvím a průmyslem, si musíme uvědomit naši danou situaci. Podle sčítání z r. 1930 bylo v zemědělství zaměstnáno 5,117.876 osob, v průmyslu 5,120.159, čili rozdíl jenom 3000 osob. To není vada, ale je to štěstí našeho hospodářství, a ona resistence, která se v době krise projevila, je jen z toho, že si můžeme upravit své poměry tak, aby zemědělská výroba uživila ostatní podnikání a upravila si rozumný a dobrý poměr. Ovšem byla tu špatnou hospodářskou politikou těžce porušena kupní síla, neboť index nám ukazuje, že odměna za práci zemědělskou je 5.9 násobek a nákup, t. j. vydání za potřeby zemědělské, 7.9, takže se tu projevuje rozdíl 36 % proti předválečným poměrům. Převedeme-li to na mzdy, jak je to nyní běžné, vidíme, že zemědělec je odměňován denní mzdou 6.57 Kč a naproti tomu, jak pan ministr zemědělství již sám v rozpočtovém výboru prohlásil, je normální mzda dělníka 17.44 Kč, čili v zemědělství odměna za 1 hodinu 82 hal. Rád bych viděl, kdo by v našem státě pracoval levněji! Tak levně pracuje snad jen čínský kuli. A proto výtky, že jsou u nás ceny zemědělských výrobků přemrštěné, že lze ještě některé ceny snižovat, by už byly nemorální. Myslím, že všechna potíž, jak odstranit nezaměstnanost, pramení jen z toho, že pomalu nikdo nebude chtít za tak málo pracovat a že útěk z vesnic do měst bude stále větší a větší. Nebudeme-li hledat cesty, jak bychom tomu zabránili, dočkáme se konce, jakého se dožil starý Řím.

Nyní se ovšem mluví o konjunktuře, ale já si myslím, že jsme se vlastně ještě do konjunktury nedostali a že ta injekce, která se tu projevila - a projevila se také ve větším zadlužení státním - vykazuje již sestupnou linii a že se budeme muset všichni snažit, jak bychom překonali nové údobí krise, jež hlásí stejně Amerika jako Anglie. Zemědělská výroba již od začátku krise vzala na vědomí celkovou situaci, v níž se nalézá zemědělství v Evropě vůbec, a to v tom smyslu, že se rozhodla pro řízené hospodářství. Slyšel jsem zde takřka z úst každého řečníka kritiku a odsouzení monopolů, syndikátů, kartelů - a vůbec přišlo do módy nadávat na monopoly. Musím konstatovat, že čsl. zemědělství se s těžkým srdcem rozhodlo pro řízené hospodářství a monopoly, ale učinilo tak pod tlakem poměrů. Jsem přesvědčen, že každý zemědělec se raději vysloví pro hospodářství řízené než pro hospodářství žádné. A z toho důvodu je pro nás řízené hospodářství ne cílem, nýbrž prostředkem, jak překonati onu velikou periodu stagnace, která se potáhne v našem hospodářství československém možná 20 až 30 let. A my se přes ni musíme dostat bez existenčního ztroskotání tisíců podnikatelů zemědělských.

Připomínám jen, že výtka, jako bychom svým systémem podporovali kartely a všechno, co je vázáno v hospodářství, je nemístná, neboť přes všechny řeči a boje proti kartelům vidíme, jak kartelový rejstřík k 16. říjnu vykazoval 1.084 zápisů. Co tu bylo řečí proti dravosti kapitálu a kartelů! Ale i kdybychom vybudovali moderní a sebedokonalejší zákon pro usměrnění kartelového hospodářství v Československé republice, vždy zde zbudou mezinárodní kartely, které disponuji a dirigují ceny oceli, bavlny, olejů, na něž nebude míti naše zákonodárství žádný vliv. A my v boji proti kartelům se dokonce blamujeme, když uvážíme, že naši konsumenti podporují světový kartel Union Levre, když forsírují výrobu umělých tuků, když zvětšují jeho zisky, když dávají tyto zisky k disposici jeho centrále v Londýně a když se špatným fakturováním dovezených surovin před očima ministra financí vyváží stamiliony. Jaký je to boj proti kartelům, když také snad vědomě či nevědomě podporujeme kartely světové, které by nám nemohly a neměly diktovati. Vždyť vůbec celý život je tak vázán. Na př. kolektivní smlouva, tato skvělá vymoženost dělníka! Ale já se ptám, co je to kolektivní smlouva? Vázanost pracovního kartelu. Vždyť ještě pamatujeme bursu práce u Šenfloků na Václavském náměstí, kde políři chodili za několik krejcarů najímati dělníky a přidavače. Nelíbila se taková bursa dělníkům a právem si vybudovali svůj pracovní ochranný kartel a nepřipustí na př. při nezaměstnanosti a nadbytku pracovních sil dovoz levnějších sil z Polska nebo Rumunska, odkud by chtěli vyvážeti vepře a jiné potřeby.

Ale co je smlouva služební vůbec, smlouva, která zajišťuje zaměstnanci určitý plat, postup a pensi, co je tarif advokátský, lékařský a zvěrolékařský, co je to koncese kominická? Vždyť dnes se všechno váže v ochranné svazy a dokonce ministr zdravotnictví prohlásil, že vybuduje gremium porodních babiček. Všichni se pro lepší zpeněžení práce organisují a to by mělo býti hříchem pro československého zemědělce? Byla by velmi zlá věc, kdyby totéž právo se nepřiznalo zemědělci a zemědělským ženám. Co chcete dáti venkovské ženě, která pracuje od 4. hodiny ranní do 10. hodiny večerní, kdybyste jí nechtěli zajistiti slušnou cenu za máslo, mléko a vejce? Měli bychom ještě právo mluviti o demokracii? Vždyť mnohý z vás, kteří zde sedíte, a řeknu, dobrá polovina parlamentu vyšla z krve venkovských matek a celé stovky vás vystudovalo za venkovské peníze. Vzpomeňte si, jak těžko se tyto peníze sháněly, a proto prosím, abyste měli uznání a respekt k venkovské práci.

Chtěl bych jen připomenouti, že tyto naše požadavky nepramení snad z naší mocenské síly, již nijak neuplatňujeme, nýbrž z potřeby a naléhavosti, které už byly dány v době našeho velkého vůdce Antonína Švehly, který nás přesvědčil v době nejtěžší, abychom dávali svému státu vše, co pro svůj život potřebuje, a druhým řekl: "Přijdu jednou se směnkou, kterou vám předložím". A Švehlova směnka i po jeho smrti zůstala a my vám ji nyní v těžké době předkládáme. Žádáme totéž, co Švehla, jejž vy všichni chválíte, ale chceme jen, co on žádal, rovnoprávnost a dosažení rentability, kterou žádá dnes každý, zabezpečení cenové stability v živočišné výrobě. Žádáme, aby byl vyřešen problém umělých tuků, o němž jsem se zmínil (Výkřiky.) a myslím, že je to i lihový problém - my se neuzavíráme - udělejme lihový i margarinový monopol. Ale uvažte, že je velmi mastnou skvrnou naší politiky, že problém tuků není řešen, a rád uvidím, jak obstojí v této zkoušce československá demokracie, bude-li míti větší sílu 52 margarinářských fabrik nebo 5 milionů zemědělců. (Výborně! - Potlesk.) To bude zkouška demokracie.

Chci se ještě zmíniti o potřebách, které tvoří součást minimálních požadavků, ať už je to budování silnic, telefonisace nebo elektrisace, problém, který je porušením závazků a smlouvy mezi družstvy a obcemi, neboť jim byla přislíbena podpora a nebyla dána. Kol. Kočandrle zde už několikrát předložil únosný plán, který by nijak nezatížil finance státu, a bylo by jen projevem dobré vůle, kdyby byl akceptován.

Mluvilo se zde mnoho také o úpravě zemědělských dluhů. Pánové, to už není problém politický a hospodářský, nýbrž problém vysoce sociální. Konstatuji, že podle poslední statistiky je v Čechách předluženo 150.000 podniků z celkového počtu 639.000, na Moravě 105.000 ze 441.000, na Slovensku 90.000 ze 454.000 a na Podkarpatské Rusi 30.000 ze 112.000. Celkem 375.000. Počítáte-li jen tři osoby, jde o 1,125.00 ohrožených příslušníků zemědělských. Srovnejte to s 300.000 nezaměstnaných dělníků a vybaví se vám ony hrozné poměry, jež by nastaly, kdybychom tyto lidi ponechali osudu. Historie říká, že po Bílé hoře bylo vypuzeno 30.000 českých rodin; měli byste svědomí nechat vypudit 375.000 rodin? Uvažte, že by to byla přímo hrůza, neboť tito lidé by jistě v době konfliktu a nebezpečí velice zkoumali, jak se k nim zachovala demokracie, když se octli v nebezpečí. (Výkřiky posl. Vallo.)

V závěru chci říci, že je potřebí, abychom rozšířili důchodové možnosti, které jsou nutné nejen pro zemědělství, nýbrž pro celý stát. Nejsem velkým ctitelem guvernéra Engliše, který řekl: Národní hospodářství je koláč; nesmíte ubírat druhému díl, nýbrž chcete-li zvětšit díl, musíte zvětšit celý koláč. V tom je vlastně prostý problém, jak rozšířit celkový důchod, aby se dostalo na všechny. A tu myslím, že je potřebí vyrovnávat ony hospodářské nesrovnalosti, zvláště pokud se týkají úrokového zatížení celého hospodářství státního a národního.

Podle odhadů je naše národní hospodářství zatíženo dluhem 200 miliard Kč. Při úrokové službě 5 % to představuje každoroční náklad 10 miliard, čili tutéž částku, jakou představuje náš státní rozpočet. Uvažte, že není možno vyrovnat naše hospodářství, pokud nevyřešíme tuto otázku. Dodávám, že naše Národní banka není pro to, aby vykazovala každý rok 37 milionů čistého zisku, nýbrž že její poslání je jiné, po vzoru anglickém, aby tvořila levný úvěr a ulehčovala státu a podnikání vůbec.

Celý tento problém je, myslím, tragedií naší generace, která dovede vyrábět, ale nedovede rozdělovat. My jsme splnili svou povinnost, protože jsme vyrobili. Je-li něco nesrovnalého, je to v systému distribučním a finančním. Máme-li tento problém vyřešiti, potřebujeme k tomu chladných hlav a srdcí. Odložme všechno záští a nenávist při řešení tak velikých problémů, snažme se, abychom našli rovnováhu mezi rozumem a srdcem, a rovnováha rozpočtová bude nám přidána. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Kut. Dávám mu slovo.

Posl. Kut: Slavná sněmovno!

Již předešlí dva řečníci z mého klubu zde vyložili důvody, které nás vedou k tomu, že nemůžeme hlasovat pro předložený státní rozpočet. Já se neoddávám ilusi a myslím, že všichni pánové, jak tu sedí, jsou se mnou zajedno, že by kterékoliv z mluvených slov či z drtivých argumentů změnilo jednu jedinou cifru na předloženém státním rozpočtu. Tento rozpočet - a to jste řekli, vážení pánové stojí tohoto roku ve znamení myšlenky národní obrany. Budeme hlasovati pro kapitolu národní obrany, pro myšlenku obrany naší země, nicméně se však domnívám, slavná sněmovno, že pro účelnost obrany by bylo především potřebí zjistit, zda tato naše země, která bude chtít naše oběti a naše životy, je k nám také stejně spravedlivá a zda naše osudy jsou skutečně v rukou dobrých.

Před několika dny jste viděli, že stál před pražskou porotou plačící táta dvou malých dětí, dvou vojáků republiky. Člověk, který chybil, který se dopustil trestného deliktu; slípal 84 kolků z úředních listin, byl proto souzen a dokazoval, jistěže správně, že pro každé jeho dítě i pro něho samotného mu zůstalo 1.50 Kč denně na ten holý život, zatím co přes 2˙50 Kč vynakládáme na každého trestance.

Těch několik minut, které mně zde ještě v této rozpravě zbývají, bych rád věnoval otázce, zda jsme ke všem tak přísní, tak spravedliví a tak tvrdí, jako jsme k lidem, kteří z bídy, ze zoufalství něčeho podobného se dopustí. Jak je to dávno, co jsme sanovali Fénix, slavná sněmovno, ale dodneška bych rád viděl toho státního zástupce a senát, který také provede trestně-právní důsledky aféry Fénixu. Víte přece všichni, že jsme měli podivuhodnou historii firmy Rela, pak tato historie usnula, a protože těch historií, které jsou výlučně sanacemi, máme málo, tedy máme také historii firmy Nekvasil. A nechci zde vyslovovati obavy, jakým způsobem tato nejnovější ostuda bude zprovozena se světa.

Ale chtěl jsem těchto několik minut, kdy nás poctil také svou přítomností pan ministr financí, věnovat jedné zajímavé otázce, kde nám peníze utíkají, t. j. otázce, která se velmi dotýká nejenom našeho hospodaření průmyslového, nýbrž také obrany země. A jak jsem rád, že se mně dostalo v poslední chvíli zpráv, že se o tuto historii, velmi zajímavou, zajímají již i naše kruhy vojenské. Mám tu na mysli, slavná sněmovno, zvláštní věc, která se jmenuje Siemensův koncern. Já tyto pány neznám, s nikým jsem jakživ nemluvil, mně tito pánové jsou velmi lhostejní, jenom nemohu jako člen této sněmovny přenésti přes srdce a svoje svědomí, abychom se dále koukali na tak bohapustý podvod a švindl, jaký s námi hraje berlínsko-vídeňská firma Siemens, která se dnes oděla v háv národní společnosti. Ti páni od r. 1921, kdy se přeměnili z bývalé Siemens-Schuckert resp. Siemens-Halske na Siemens-Elektrizitäts A. G. Mohelnice a na Elektrotechnu, si z nás dělají vyloženou legraci. Je známo, že poměry v této firmě, její notorické styky se zahraničím, šly tak daleko, že docela naše vláda jim jednoho milého dne odňala všechny státní dodávky. Tyto státní dodávky mají ti pánové dnes znovu. Jsou v nejlepších stycích s našimi poštami, s našimi průmyslovými kruhy, jsou ve stycích s našimi železnicemi, elektrisovali nám pražská nádraží, pochopitelně, že plánky těchto nádraží byly v berlínské centrále; p. Göring to má náramně jednoduché, nepotřebuje sem posílat žádné špiony, my si tady založíme nějakou takovou "národní společnost".