Místopředseda Taub (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Branžovský.

Posl. dr Branžovský: Slavná sněmovno!

Kol. Kut se zmínil o věcech velmi povážlivých, a zajímavo, že tím anticipoval a předem dokázal to, k čemu i já chci dojíti později. Jako červená nit se táhne debatami ve výborech i ve sněmovně otázka rozvržení národního důchodu, tu a tam si dokonce někdo vzpomene i na spravedlivé rozvržení národních břemen, daní, dávek a poplatků.

Tendence, kterou samozřejmě liberalistická soustava musí svým daním vnutit, je stálé "znepřimování" daní. Čím dále tím větší tranche státní náležitosti je kryta nepřímými daněmi. Pro berní techniky je velmi pohodlná cesta nejmenšího odporu, je to útok proti bezbranným, a při tom újma, kterou oni trpí, není rázová, nýbrž pozvolná. Oni necítí dobře, že na každé té kostce cukru, na každé té sklenici piva či později na sodovce atd. platí daleko krvavější tribut státu než lidé, kteří platí přímé daně. Ovšem dnes není jenom konsum postihován, dnes už i na př. důchod stává se obětí nepřímých daní. Proč? Protože soustava neumí podchytit všechny důchody. Kapitálové důchody unikají zdanění. Dvakrát už v rozpočtových debatách jsem upozorňoval na to, že je nezbytně nutno dosáhnouti podchycení kapitálových důchodů unikajících zdanění. Cifry - ty nemluví - ty řvou! Takový rok 1930, který přece nebyl konjunkturním rokem, vykazuje na vyměřovací základně důchodové daně z domovního majetku 550 mil. Kč, jinaký movitý majetek vykazuje 2.600 mil. Kč, podnikatelský důchod 6 miliard Kč, námezdný důchod 22 miliard Kč a důchod z cenných papírů 1.117 mil. Kč. Tedy už ta cifra sama je povážlivá. Ale uvědomíme-li si, že za tentýž rok 1930 státní dluh pohltil na svou service kolem 2 miliardy Kč, tedy již daleko více, než bylo fatováno a usvědčeno na kapitálových důchodech, že spořitelny, záložny, Reifeisenky a Kampeličky a jak se to všechno jmenuje na úrocích z vkladních knížek prohonorovaly na 3 miliardy Kč - tedy už jsme na 5 miliardách Kč - a 1.117 mil. Kč bylo přiznáno, usvědčeno a stalo se vyměřovací základnou! Zde unikají peníze! Kam unikají, to právě ukázal případ demonstrovaný kolegou Kutem, do Berlína Siemensovi .... (Posl. Kut: To pana ministra nezajímá!) Pan ministr snad má něco jiného na práci, snad otázka daňového systému není momentálně tak důležitá. (Posl. Kut: A bilance jsou pasivní!) To je správná poznámka. Je to známý technický švindl, který já jako advokát znám a kolegové advokáti také, jak se okrádá stát tím, že se propachtovávají patenty. (Zpravodaj posl. Remeš: Uvnitř rodiny!) Ano, uvnitř rodiny se dějí takové věci. V takové rodinné akciovce se navzájem platí ne na účet firmy, nýbrž ke škodě státu. (Hlasy: Kdo jim to platí?) To nevím, mně ještě žádný neplatil. Tedy je nesporno, že státu unikají důchody z cenných papírů a daňoví technikové zase hledají cestu nejmenšího odporu: "Vypočteme si, kolik vlastně potřebujeme v této kapitole, dělíme cifry navzájem, a proto podlehnou důchody přímo u pramene", jak se tomu krásně říká, tak a tak vysokým procentem zdanění. Lineární daň, zvláště nepřímá, je zřejmě nespravedlivá a hospodářsky škodlivá, poněvadž malý subjekt, ten, kdo má malý důchod, je předaněn. Člověk, jemuž vkladní knížky, výtěžek jeho úspor a práce celého života vynesou 5.000 Kč, nemá platiti žádnou důchodovku, ale je mu strhována 3 % rentovka, je tedy několikráte předaněn, ač neměl vlastně platiti vůbec nic. Na druhé straně má-li někdo vklady, které nesou 5 mil. Kč ročně, měl by platiti 29 % daně, ale platí rovněž jen 3% a zatají to. Proč by nezatajoval? Konec konců tendence zákonité úpravy peněžnictví a korporačních kapitálů byla původně přilákat lidi, aby skládali své menší kapitálky do těch velkých hromad, z nichž by se financovalo vytváření těžkého průmyslu. Bylo to správné a účelné, ale účele bylo dosaženo, korporačních kapitálů máme habaděj, takže potřeba je kryta. Dnes bylo by třeba zabrzdit. Dnes taková akciovka není podnik, který by byl vznikl skutečně z úspor drobných lidí. Chraň Bůh! Podívejte se na emise: banky, banky, banky! Těm slouží výhoda celé soustavy, a nanejvýš ještě rodinné akciovce. Je-li výnos příliš vysoký, co bychom platili tolik, hodí se nám to zakcionovat. Zde unikají zdanění a jsou to desítky miliard a důchodci jsou povzbuzováni k úniku na škodu malého a ku protekci pro velkého.

Stejně tomu je na př. s pakety. Víme, že se mnoho mluví o holdingu. Záleží na tom, kdo holding dělá a nač. Taková Union Européenne, takový Crenost, kterým musíme garantovat dividendy a pod., to je pro nás divné požehnání. Snad pro vznik určitých průmyslů, které u nás nejsou, je potřebí holdingu, proti tomu nelze nic namítati, ale nelze k vůli několika podobným pokusům krýti a pardonovat serie věcí, které unikají a poškozují celek. Bylo by lépe aspoň značnou část těchto paketových a holdingových důchodů postihnouti řádnou důchodovou daní, poněvadž drží-li si továrna paket akcií jiné továrny, pak to není provozovací kapitál, nýbrž to je praobyčejný důchodový kapitál. Ať tedy platí důchodovku, poněvadž zdanění výdělkovou daní veřejně účtujících společností je příliš nízké. Vždyť jsou to daleko vyšší cifry, které by předpokládaly mnohem vyšší procentní sazbu, než jaké podlehnou.

Podobnou kapitolou jsou družstva. Víme o jednom družstvu zde v Praze. Jsou to 3 lidé, ostatní podílníky vykoupili. (Zpravodaj posl. Remeš: Rodinné!) Ano, taková nějaká rodinná akciovka, takové "rodinné" družstvo, dobře pane kol. Remeši. Ti páni mají reservního fondu jen 5 mil. Kč! Pokud vás to zajímá, jsou to uzenáři. Takové družstevnictví je vlastně hříchem na úmyslu zákonodárce, který měl, když budoval takové družstevní zákonodárství. Tady se to všechno dohání lineární nepřímou daní, ale tam, kde by byla na místě lineární daň, dělají se kouzelné sazby, které poškozují stát. Silniční daň je tak formulována, že nutí každého, aby si koupil co nejmenší vůz, aby platil co nejmenší silniční daň. Naše bezpečnost pro případ mobilisace vypadá podle toho. Naopak, zde bych nedělal žádné, jak říkám, kouzelné sazby, nýbrž prostě zjistím, že příští roční potřeba na udržování silnic činí tu a tu částku, a tuto částku dělím počtem litrů, které pravděpodobně na benzinu budou příští rok zkonsumovány, a mám sazbu, kterou uvalím přímo na benzin. (Posl. Kut: To by bylo jednoduché, oni to dělají komplikovaně!) Warum so einfach, wenns kompliziert geht. Stát dostane peníze ihned od benzinářů, ušetří se velká spousta úřednických sil, které musí plýtvati energií běháním po garážích, plombováním a odplombováním vozů. Obrana státu, jak tvrdím, by tím získala nesmírně mnoho. Zde by bylo na místě do otázky říznout. Vždyť je to i hospodářsky spravedlivé a hospodárné. Kdo silnice víc opotřebuje? Kdo víc jezdí. Kdo jezdí méně, ten je méně opotřebuje. Maji-li dva lidé tentýž vůz a jeden jezdí jen v neděli s rodinou ven, druhý celý týden, oba platí stejně vysokou daň. To je hospodářsky nespravedlivé, to také zdražuje velký vůz, a proto se každý bojí koupiti si silnější vůz. Ale kdyby věc byla uvalena jen na benzin, na pohonnou látku - otázka benzinu pro hospodářské motory už by se vždycky dala vyřešiti - tak skutečně lidé, kteří jezdí málo a mají dost prostředků, si raději koupí to, čemu se říká "bourák", než aby jezdili, promiňte mi to slovo, s takovou kvíčalou, které dnes naše automobilky vyrábějí. Taková auta jsou jako hračky, nic nevydrží a neutáhnou a v mobilisaci se nedají s takovými kvíčalami voziti vojáci, jako tomu bylo v Paříži r. 1914, kdy taxíky dopravovaly vojáky na bojiště. U nás by to nešlo, poněvadž by se vozíky rozsypaly.

Naše berní soustava trpí vzájemnou nedůvěrou poplatníka a úřadu. Úřad je pevně přesvědčen, že poplatník malversuje, zatajuje, poplatník předem ví, že bude předaněn. Tož kde zjednati nápravu? Tvrdím, náprava je v důvěře poplatníka vůči vyměřujícímu úřadu. Bude-li poplatník věděti, že pod stíháním pro zločin zneužití moci úřední nesmí ho úředník předaniti, nesmí mu vyměřiti více než fatoval, pak bude fatovati poctivě. Ovšem na druhé straně je nutna kompensace: důvěru podepříti také kontrolou a zreformovati berní správy v ten smysl, že - kdežto berní úřady by vyměřovaly pouze automaticky podle fase, referenti berních správ by musili býti odborně instruováni na jednotlivá pole lidské činnosti, jeden pro železo, druhý pro stavebnictví, třetí pro živnosti; takový odborník by ovládal obor, přesně by znal každého z podnikatelů svého obvodu a viděl by jim na prsty. Když by se podíval na jeho fasi při kontrole, uvidí, je-li poctivý či ne. Po kontrole, která by usvědčila malversanta, musily by následovati tresty, pokuty, které by stály na roveň konfiskaci majetku. To jest jedině možný způsob. Dokud nevybudujete systém důvěry, dokud nevezmete lidem chuť k zatajování, nepomůžete si, pokud ponecháte možnost zatajování důchodů z cenných papírů.

Jak jsem již řekl, recept na dosažení toho, aby se nezatajovaly kapitálové důchody před zraky vyměřujících berních úřadů, je velmi jednoduchý. Stanovte, že cenné papíry mají nárok na honorování svých plodů jen tehdy, když je k nim připojena juxta, na níž berní úřad potvrdil, že byl cenný papír pro běžný rok přiznán. Neukládám tím poplatníkovi ani o písmenko práce víc, poněvadž je-li poplatník poctivý, má v přiznání list E, kde má napsány cenné papíry. Tím zabráníme zatajování, poněvadž chytneme poplatníka za jeho sobeckost a on nebude dělati to, co nestojí za risikovou premii. To si každý rozmyslí. Dnes mu hrozí jedině nějaký konfident, který by došel na ministerstvo nebo na finanční ředitelství ho udat. Je smutné, že stát, summa moralitatis, se má uchylovati k tomu, jejž básník nazval "der größte Lump im ganzen Land". K odměně za udání se musí stát uchylovati, aby dosáhl alespoň zlomku svého svatého práva. Takovýto způsob je na škodu morálce, takovýto způsob je na škodu celému státnímu hospodářství, takovýto způsob, který nutně potom přivádí nepřímé zdanění, podlamuje kupní sílu širokých vrstev, o níž všichni mluví! Je nutno nejen zvýšiti mzdy, nejen spravedlivě důchody rozvrhnouti, ale také spravedlivě, úměrně hospodářské únosnosti jednotlivých vrstev a jedinců rozvrhnouti národní břemeno daní. A teprve tehdy snad budeme moci dojíti k tomu, co tak krásně jakýsi dělník v Rusku řekl panu Gideovi, že by si přál, aby každý mohl pracovati podle svých sil a jísti podle svého hladu.

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Pelíšek.

Posl. Pelíšek: Slavná sněmovno!

Při projednávání státního rozpočtu nutno míti na zřeteli poměry politické, hospodářské a sociální, za kterých byl rozpočet sestaven a projednáván. A není o tom pochyby, že čím tyto poměry jsou konsolidovanější, tím také rozpočet státní je vyrovnanější a stabilnější. Slavná sněmovno, toto vědomí a toto poznání tvoří pro nás určitou pracovní směrnici, totiž že my v tomto parlamentě máme dělati především dobrou hospodářskou politiku, kterážto politika je bezpečným a podle mého úsudku jediným základem vyrovnaného státního rozpočtu a dobrého finančního státního hospodaření.

Vláda i parlament mají tu veliké povinnosti a přejímají před veřejností velkou odpovědnost. Vím, že tito ústavní činitelé nemohou vykonati všecko. Chápu, že nemohou odvrátiti každou krisi. Je mi známo, že život hospodářský se velmi zkomplikoval, avšak přes ty komplikace dnešní doby, přes ty konflikty hospodářské a sociální, ve kterých tu stále ještě žijeme, zůstává v platnosti ta stará pravda, že totiž zemědělství, živnosti a průmysl jsou pilíři našeho hospodářského života a hlavními činiteli rovnováhy státního hospodářství a státního rozpočtu. A právě proto je povinností vlády i parlamentu, aby existenci těchto výrobních odvětví podporovaly účinnou péčí o jejich rozvoj a o jejich plné uplatnění v našem hospodářském životě a v našem národním hospodářství.

Slavná sněmovno, musím ovšem dodati, že vláda i parlament musí míti náležitý zřetel k produktivitě a platební schopnosti těchto výrobních oborů, poněvadž kdyby tohoto zřetele dbáno nebylo, tyto pracovní obory by se zadlužovaly, stát by utrpěl velikou škodu, místo rozvoje hospodářského života dostavil by se jeho úpadek a nadešla by opět hospodářská krise se všemi svými hospodářskými, sociálními i mravními důsledky.

To je situace, slavná sněmovno, která tu byla do nedávna. Měli jsme vyrovnané státní rozpočty, ale tyto státní rozpočty skončily vždycky schodkem, který se stal chronickým zjevem našeho státního hospodaření. Bylo by jistě chybou, kdybychom poukazovali, že toto schodkové hospodářství není zjevem speciálně naším, je pravda, že schodkové hospodářství je bolestí celého světa. Avšak právě proto, že tu schodkové hospodářství je, že se stalo obvyklým zjevem hospodaření států, zemí, okresů a obcí, že tento nedostatek se objevoval i ve státech, které byly považovány za bohaté, je jistě naší povinností, chceme-li míti rovnováhu ve státním hospodářství, abychom dávali dobrý příklad, aby se tato hospodářská rovnováha rozšířila také do hospodaření všech veřejných svazků.

Slavná sněmovno! Vláda republiky za účinné spolupráce parlamentní úsporné a kontrolní komise nastoupila nyní novou cestu. Tato cesta není pohodlná. Zavedení nových daní a dávek není jistě úkolem snadným ani pro vládu, která je ukládá, ani pro poplatnictvo, které je musí platiti. Ale i přes to, že známe nepříznivé důsledky, které nové daně v hospodářském životě vyvolají, musíme říci s plným vědomím odpovědnosti ke státu: Nebylo jiné cesty. Chceme-li vykonati veliké úkoly v přítomnosti i budoucnosti, musíme zajistiti rovnováhu státního hospodářství a musíme budovati podle pevného programu obranu svého státu. To jsou, slavná sněmovno, úkoly, které vyžadují obětí všech vrstev obyvatelstva, a proto my, zástupcové republikánské strany, žádáme se vším důrazem, aby tyto oběti byly rozděleny úměrně a spravedlivě. Je nutno, aby s těmito zvýšenými příjmy bylo účelně a úsporně hospodařeno, neboť si musíme uvědomiti, že jsou to peníze, které byly vytvořeny těžkou prací a velikými obětmi pracujících vrstev obyvatelstva ve státě, a že vrstvy, které zde zastupujeme, mají plné právo žádati od nás, aby nové daně splnily úkoly, ke kterým byly zavedeny. Tento názor a toto stanovisko hájíme my, zástupcové republikánské strany, jménem zemědělství. Ano, my žádáme plnou daňovou spravedlnost vůči zemědělství, poněvadž jedině tato spravedlnost může odůvodniti žádané oběti.

Přednášíme tu často stesky na berní předpisy a berní praxi. Nechci zde dnes tyto stížnosti rozváděti. Žádáme však pana ministra financí, aby všude tam, kde je toho třeba, byla zjednána náprava a aby bylo odstraněno příkoří, kterým se nikdy kýženého výsledku nedosáhne. Slavná sněmovno, exekucemi nevytvořil žádný stát rovnováhu svého rozpočtu, tím méně exekucemi u drobných poplatníků, kde právě prodejem majetku jsou tito lidé ožebračeni a nemajíce hospodářské opory přecházejí do veliké armády nezaměstnaných. Jest mým názorem, že daňový režim nemůže proto jíti cestou nejmenšího odporu, nýbrž musí býti spravedlivý a musí míti plné pochopení pro hospodářské a sociální postavení drobných a středních poplatníků. To žádáme velmi důrazně zvláště u slabých poplatníků zemědělských a živnostenských. Znám z vlastní zkušenosti, že černé tabule okresních soudů jsou přeplněny dražebními edikty. Venku se prodávají zemědělské usedlosti a prodávají se hluboko pod cenou, jak znám z poměrů na Českomoravské vysočině. Není zde kupce, není peněz, a kdo má peníze, ten si jistě velmi dobře rozmyslí, aby je vložil do podniku, který kromě těžké práce nic jiného nevynáší. A když potom přijde exekuce za těchto nepříznivých okolností, ztrácí obyčejně stát a ztrácejí věřitelé, jak nás o tom denní praxe může přesvědčiti.

Slavná sněmovno, mluví se o úpravě zemědělských dluhů. Pan ministr zemědělství připravil předlohu o pomocném a kolonisačním fondu. Nemohu pochopiti, proč se některé politické strany chovají k tomuto našemu oprávněnému, sociálně podloženému požadavku zamítavě. Úpravu zemědělských dluhů provedla většina států v Evropě. Proč není dosud tato úprava provedena v Československé republice? Honosíme se, že máme velmi vyspělé sociální zákonodárství, a jak je potom možné, že chudí, ožebračení a prodlužení zemědělci jsou vyjmuti z každé sociální péče. Máme jistě plné pochopení pro řešení nezaměstnanosti. Nezaměstnanost stála nás těžké miliony a žádaný peníz byl vždy k disposici. Nevyčítáme to, zdůrazňujeme však, že chudý zadlužený zemědělec má také právo na život. Požadavek úpravy zemědělských dluhů nesmí se odbývati frásemi a poznámkami, které svědčí o naprostém nepochopení pro těžké a nesnesitelné postavení zadlužených zemědělců. Mluvíme-li o tom, že demokracie má se uplatnit v hospodářském životě, že má býti spravedlivá, že má chrániti slabého člověka v hospodářském životě, tedy jistě plným právem žádáme, aby tato demokracie se uplatňovala i vůči zemědělcům, kteří také potřebují pomoc, aby se udrželi na svých usedlostech. Nesmíme uplatňovati překonané učení hospodářského liberalismu, který hlásal, že silný zvítězí a slabý musí padnout. Nikoliv, dnešní doba je velmi citlivá po stránce sociální, a my jistě máme právo žádati, aby tato sociální spravedlnost byla i vůči zadluženým zemědělcům dodržována. (Výborně!)

Uzákonění pomocného a kolonisačního fondu je povinností, kterou má stát splnit vůči zemědělství, abychom si uvolnili další cestu do budoucnosti. Musíme konstatovat, že zemědělství plní své povinosti ke státu a zasluhuje ochranu a podporu svého podnikání. Mám však za to, že tato snaha čsl. zemědělství není uznávána a pochopena. Je tu určitý nedostatek koaliční spolupráce, že požadavky našeho zemědělství se přehlížejí a zatlačují do pozadí. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) Mluví se stále o tom, že zemědělská krise minula, že státu a parlamentu nastávají jiné povinosti. To je veliký omyl, který svědčí o úplném nepochopení zemědělské práce a zemědělského postavení. Zemědělství se nemůže posuzovat od zeleného stolu, správný názor na zemědělství lze získat jen venku v nejužším kontaktu s těžkou zemědělskou prací. Zemědělská práce vysiluje dnes nejen fysicky, ale i duševně. Život na venkově se velmi zkomplikoval, naproti tomu výsledky, jakých dosahujeme, nejsou v žádném poměru k vykonané práci a investovanému kapitálu. Důsledek jest útěk z venkova a přeplňování měst se všemi těžkými sociálními a mravními důsledky. Mám za to, že nezaměstnanost nebyla by tak tíživá a nebylo by potřebí překonávati ji jedině veřejnými investicemi a úvěrovými operacemi, kdyby bylo zemědělství silné a mohlo lépe plnit své sociální poslání.

Mluví se o tom, že zemědělci mají svůj obilní monopol, který zaručuje přiměřené ceny za obilí. Ano, uznávám význam obilního monopolu, ale tento význam není jen pro zemědělství, význam obilního monopolu je všeobecný, má význam také pro konsumenty a v neposlední řadě pro stát a jeho zásobování. My v souvislosti s obilním monopolem si musíme položit otázku: Budeme mít vždy dosti chleba v kritických případech pro vojsko a veškeré obyvatelstvo? Na tuto otázku neodpoví ani diplomacie, ani zbrojní průmysl, nýbrž na tuto otázku může dát klidně odpověď jedině zemědělství, a já zdůrazňuji, silné zemědělství, které má svoji dobrou organisaci výroby, odbytu a zpeněžení svých výrobků. (Výborně!)

V souvislosti s obilním monopolem mluvíme také o stabilisaci cen dobytka a masa. Organisace dobytčího trhu je věcí národohospodářskou, není to věc čistě stranické politiky. Organisace dobytčího trhu má veliký význam právě pro malého zemědělce, který chová více dobytka, má význam pro horské kraje zemědělské, kde není dosti místa a kde není dobrá poloha pro pěstování obilí. Mám za to, že určitá stabilisace cen masa má svůj význam sociální, má význam nejen pro zemědělce, ale také pro konsumenta, který v dnešních chaotických poměrech, které jsou ovládány spekulací, trpí právě zrovna tak jako zemědělec.

Několik slov o mlékařství, které je smutnou kapitolou našeho zemědělství. Znám velmi dobře poměry na Českomoravské vysočině. Je to prostě neuvěřitelné a je to provokace naší zemědělské práce, když v oblasti Českomoravské vysočiny, a také tomu lépe není na př. na Valašsku a na Slovensku, zemědělec zpeněží litr mléka na máslo za 50 až 60 hal. To říkám, slavná sněmovno, proto, že náš požadavek o úpravu cen za mléko je spravedlivý a dnešními hospodářskými poměry plně odůvodněný. (Potlesk.) Přes to že mlékařství je v takové cenové propasti, dovážíme do republiky ohromná kvanta surovin na umělé tuky ze zemí, které od nás nikdy nic nekupovaly a také nikdy nic kupovati nebudou. Dovezená suma surovin na umělé tuky a olejů činí ročně asi 270 mil. Kč. Tyto miliony, to je nenahraditelná ztráta národohospodářská. Vedle toho uvádím, že právě nadměrná výroba umělých tuků oslabuje našeho zemědělce v jeho zápase za slušnou existenci, výsledek pak je takový, že u margarinářů rostou zisky, a u zemědělců dluhy.