Při té příležitosti lituji, že
nebyly zachyceny vůbec v kartelovém zákoně
mezinárodní kartely, které mají na
politický a hospodářský vývoj
Evropy a snad i celého světa daleko větší
vliv, nežli pan Hitler a pan Mussolini. Jejich funkce na
př. byla velmi dobře popsána v knize Neumannově
a také Whitekrově "Strach jal Evropu",
kde je dobře vylíčeno, jak mezinárodní
kapitál a zbrojařský průmysl nastolil
diktatury a jak má také ohromný vliv na směrnice
politiky i v těch velikých státech. Dokonce
ještě dnes a za rok, kdy budeme slavit 20leté
jubileum naší samostatnosti, nevzal vůbec mezinárodní
ocelářský kartel na vědomí,
že existuje Československo, a zařazuje naše
území do oblasti t. zv. rakouské, nad níž
vykonává dozor ještě Německo.
Je proto směšné někdy tvrzení
a útoky některých radikálů
proti naší straně, jako my bychom byli podporovateli
kartelů. Ba naopak, naší snahou je, pokud možno
podchytiti tu produkci a výrobu do čsl. rukou, a
ujišťuji, že nám naše politická
a národní samostatnost nebude nic platná,
když nebude doplněna hospodářskou samostatností.
A v tom směru lituji, že bojujeme proti kartelům
domácím, ale že podporujeme velký mezinárodní
kartel margarinářský Ni-Lewer, který
má své sídlo v Londýně, kde
bilancuje, kde také vykazuje zisky a kde také fakturuje
dodávky surovin pro výrobu umělých
tuků, a to znamená, že vlastně defrauduje
daně, že vyváží naši valutu.
Aniž by ministr financí jakýmkoliv způsobem
tomu mohl zabránit. Proto předloha, kterou jsou
postiženy daní margariny a umělé tuky
vůbec, je předlohou nejen se stanoviska fiskálního
správnou, nýbrž také se stanoviska hospodářské
samostatnosti naprosto nutnou, a potřebuje jistě
daleko většího propracování,
než bylo dáno senátní předloze,
kde tato daň je poměrně k ziskům tohoto
kartelu velmi nízka. Ujišťuji, že tato otázka
není otázkou agrární, že také
není otázkou konsumentů, nýbrž
že je to otázka státní důležitosti,
o níž zde velmi dobře mluvil kol. Stunda,
když poukázal, jaký význam by mohla
mít výroba umělých tuků pro
dobu války. A konečně vzpomeňme jen
aféry Schenkerovy, jak se z říše kontroloval
dovoz surovin nezbytných pro vedení války,
niklu, ale také tuků, které mohou mít
velký vliv na fysický stav naší armády.
Není žádným zkreslováním,
když se ukáže, že třetina všeho
našeho tukového hospodářství
je založena na umělých tucích, to znamená.
že během 4 až 5 neděl musil by klesnout
příděl umělých tuků
ze 17 kg na pouhých 11 kg a ještě daleko méně,
poněvadž ve válce musíme počítati
s ničením a plýtváním materiálu,
jak je všeobecně známo těm, kdož
se války zúčastnili. A tu myslím,
že je potřebí poněkud napraviti tuto
věc aspoň tím, že bychom přenesli
výrobny, které jsou vystaveny na dostřel
německé artilerie, do vnitrozemí, abychom
tam vybudovali aspoň nějakou olejárnu pod
kontrolou státu, abych donutili, aby továrny, které
vyrábějí umělé tuky, musily
je vyrábět aspoň z 50% z domácích
surovin. Vždyť na příklad Německo
a Francie, které jsou daleko méně závislé
na surovině zahraniční než my, poněvadž
mají moře a své kolonie, nutí výrobce
umělých tuků, aby používali surovin
vlastních. A myslím si, že tato otázka
dala by se velmi dobře vyřešiti, kdybychom
míchali do těchto tuků kukuřičný
olej, řepkový olej. Vždyť je taková
spousta možností, a je povinností těch,
kdo odpovídají za budoucnost zásobování
- poněvadž dobře bylo řečeno
jedním velikým vůdcem: Kdo dovede nasytiti
armádu, dovede ubrániti vlast - aby se starali,
a také bych doporučoval, aby se tato otázka
stala otázkou ne agrární, nýbrž
otázkou celého našeho národního
hospodářství.
Mluvil jsem o tom, jak jsme nedobře se projevili v naší
obchodně-politické soustavě, když jsme
vypustili oněch 5 % sádla z povinnosti míchati
do umělých tuků. Kol. Schwarz zde
mluvil o tom sám, ačkoliv je z oposice, a nebude
jistě v podezření, že by nám
byl nějak nakloněn, ale fakt je, že děláme
velmi pochybenou politiku, když dovážíme
rybí tuk v částce 100 mil. Kč, když
dovážíme zvířecí loje
za 12 mil. Kč, palmové oleje za 14 mil. Kč,
a když je dovážíme ze zemí, kam
zaplatíme za tyto suroviny 1416 mil. Kč, a tyto
země kupují od nás pouze za 130 mil. Kč,
to znamená, že dáváme dary, na které
nemáme vlastně prostředků, a vydělává
na nich ne československý průmysl, nýbrž
průmysl, který není náš. Chci
jenom upozorniti, že jsme také poněkud tím
otřásli celou malodohodovou politikou a že
všechny krásné fráse o bratrství
a lásce k Jugoslavii musí mít také
svůj praktický výraz. A z fráse ještě
nikdo neztloustl, to dokazuje Stojadinovič, když se
obrátil do Říma, k Mussolinimu o hospodářské
výhody, a my jsme i tuto poměrně malou výhodu,
která byla dána Jugoslavii, hodili přes palubu.
Není to malá věc, neboť r. 1932 jsme
dováželi 47 tun sádla z Malé dohody,
r. 1934, kdy podle vládního nařízení
č. 51 byla zavedena povinnost míchati 5 % sádla
do umělých tuků, už stoupl tento dovoz
na 1360 tun sádla, v r. 1935 na 1710 tun sádla a
r. 1936 na 5123 tun. Ovšem, když bylo známo,
že nebude nutno míchati sádlo do umělých
tuků, klesl jenom za poslední měsíc
dovoz sádla asi o 210 tun. Na to už se margarináři
připravovali, ačkoliv tento zákon není
ještě v platnosti. Ovšem rozpočtový
výbor, který objektivně a často bez
zaujetí zkoumá tuto otázku, uložil vládě,
aby se zabývala ještě při jednáních
s Amerikou, při jednáních o obchodní
smlouvu s tímto státem možností znovu
míchati toto sádlo, když by to zájmy
obchodně-politické vyžadovaly, a já
jsem přesvědčen, že vláda tuto
okolnost uváží a že bude opět nestranně
se stanoviska celostátního zavádět.
Hlavní však, co musím v závěru
říci, je, že poplatníka nebudou jen
zajímat daňové předlohy, jak ho zatíží
a kolik kdo zaplatí, nýbrž bude ho zajímat,
jak vůbec všechno toto pokračování
ještě zaplatíme. A myslím, že by
bylo nesprávné, kdybychom si vzájemně
vyčítali, kdo platí méně nebo
komu se snad uleví. My zemědělci, jak jsem
již zdůvodnil, v daních jsme platili, platíme
a budeme platiti svou kvotu. Nemáme ji platit také
v tom, že dáváme československému
konsumentu o 3 miliardy Kč levněji potraviny, než
je sami vyrábíme. Každoročně
ztrácí v nerentabilních cenách zemědělec
3.100 mil. Kč, což je opravdu daň velmi vydatná.
Je to snad někdy k smíchu, ale nám, zemědělcům,
je k pláči, ale musíme se zatím v
zájmu vyjasnění s tím smířiti.
Myslím však, že do budoucnosti s touto politikou
nemůžeme vystačiti, a že se vývoj
projevuje tak, že ať už chceme nebo nechceme dostaneme
se k vyšším hospodářským
číslům, abychom mohli zaplatiti vyšší
státní vydání a vysoké státní
dluhy. Myslím, že potom už nestačí
míti na to jen politický klíč, nýbrž
že bude potřebí míti na to klíč
také hospodářský. Uvažme jenom,
že již dnes je celkem nejen hospodářství
státní, nýbrž i hospodářství
národní zatíženo 200 miliardami Kč
dluhů, což znamená 10 miliard úroků,
totéž co představuje rozpočet státní
správy. Kdybychom se nesnažili na druhé straně
také snižovati břemena, jak se o to ostatně
musel pokusiti i sám ministr financí konsolidací
státního dluhu, snížením úrokové
míry státních dluhů na 3 1/2% až
4%, nemůžeme namluviti československému
občanovi, že vyrovnáme státní
rozpočet, i kdybychom vymýšleli stále
nové daně. Naším největším
úkolem bude, abychom poplatníkovi umožnili
zaplatiti tyto daně. A tu si vlastně musíme
říci, že to nebude úkol lehký,
že budeme mnohdy muset i revidovat svoji politiku, kterou
jsme dělali po převratě a která se
nám všem snad líbila. Vždyť i vůdce
lidové fronty, když se dělaly veliké
sociální reformy ve Francii, řekl: a nyní
si od těchto reforem musíme na čas odpočinouti.
Jsem přesvědčen, že revise čeká
i na československou politiku. Nebylo by správné,
kdybychom si ze sociální politiky udělali
cíl, neboť to má býti vlastně
jenom prostředek k zlepšení života občana.
Nebylo by správné, kdybychom se starali o šťastný
konec člověka a nedbali o jeho šťastný
život a ztrpčovali mu a ztěžovali život.
To také znamená, že k našim stanoviskům
si musíme říci otevřeně pravdu
beze vší demagogie a neobviňovati se, zda je
někdo reakční nebo pokrokový. Jistě
přejeme všem slušné ceny, slušné
platy i mzdy, poněvadž víme, že je to
také základem naši politiky, neboť chceme
za slušné ceny prodati svoje výrobky. V tom
směru, myslím, nebude mezi námi sporu, a
řízené hospodářství,
které je zde tak často kritisováno, je také
jenom prostředkem a ne cílem, jak by rádi
mnozí nám imputovali. Bohužel situace je taková,
že budeme muset se solidárně děliti
o hospodářské zdroje, abychom překonali
tuto těžkou dobu. Bylo by také nesprávné,
kdyby nás někdo podezíral z toho, že
nepřejeme rozvoji čsl. průmyslu, že
mu zabraňujeme nebo znemožňujeme export. Ba
naopak dochází k potvrzení naší
these, která spočívala v tom, že hned
při začátku krise jsme doporučovali,
aby náš stát se přiklonil k politice
sterlingového bloku. Dnes z vývoje našeho exportu
vidíme, jak anglosaský svět se stává
naším nejlepším odběratelem, jak
naproti tomu klesá odbyt zboží rakousko-německé
skupiny z pochopitelných důvodů, jak z 10
miliard klesá vývoz do rakousko-německé
skupiny na 4 miliardy, jak naproti tomu vývoz do anglosaské
skupiny stoupl skoro na miliardy, a nyní za posledních
10 měsíců na 2.180 mil. Kč. Bohužel
jsme promeškali vhodnou dobu, když jsme se mohli odkloniti
od tohoto hospodářského systému. Ale
musíme ještě nyní hleděti zachrániti,
co se dá. Konstatuji, že není konec jmenovitě
bojům, jak se již několikrát říkalo,
naopak stojíme před novými měnovými
zápasy, kde měna je používána
jako hospodářský instrument k vyřazení
ze světových trhů. Onen velký zápas
mezi Italií, Amerikou a Japonskem, který se odehrává,
vede se nejen pomocí koulí, nýbrž také
pomocí kulí, jimiž jsou peníze, kdy
různými měnovými operacemi hledí
každý získati část velkých
asijských odbytišť. A my zemědělci
budeme podporovati každou snahu, aby nám obchodník,
živnostník a průmyslník pomohl platiti
daně, když bude míti dobrý odbyt svého
zboží, aby nám je pomohl platiti živnostník
i dělník, když bude míti dobrý
příjem a bude konsumovati a platiti daně
spotřební. (Potlesk.)
Myslím, že by bylo zbytečné a netaktické
v dnešní době vylučovati kohokoli ze
spolupráce. Bylo by jistě velmi dobrou oslavou 20
let jubilea, kdyby také oposiční strany v
tomto směru se přihlásily ke spolupráci,
ale také ke spoluodpovědnosti. Není správné,
když se věnuje více pozornosti tomu, která
strana je nejsilnější a zda její vliv
odpovídá počtu odevzdaných hlasů.
Tato perioda, slavná sněmovno, je už za námi.
Doba ideologických a stranických zápasů
minula. Dnes máme dobu, kdy se musí a bude jednati
o existenci našeho státu a o existenci nás
všech. Je jenom jediné heslo, které nám
může umožniti, abychom překonali tyto
doby: společný cíl; buďto všichni
společně prohrajeme, anebo všichni společně
vyhrajeme. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dále je ke
slovu přihlášena pí. posl. Machačová-Dostálová.
Dávám jí slovo.
Posl. Machačová-Dostálová: Tak
jako celá úhrada státního rozpočtu
je převážně řešena na účet
širokých lidových vrstev, tak také osnova
o nové dani z umělých tuků je tímto
duchem prodchnuta. I ona se stará především
o to, jak desítky milionů, které mají
býti zachráněny pro boháče,
vyloviti z kapes těch nejchudších.
Zdanění margarinu a ostatních umělých
jedlých tuků je odstupňováno tak,
že z nejlepšího druhu jedlých tuků
se bude vybírati daň 2 Kč za 1 kg, z dalších
druhů 1.80 Kč a 80 hal. V tom, že zavedená
daň má býti převalena jen a jen na
drobný lid, mluví sama důvodová zpráva,
kde se říká (čte):
"Touto osnovou činí se současně
opatření, že toliko ceny nejlevnějších
druhů umělých jedlých tuků
(umělé sádlo) nesmí býti zvýšeny;
u ostatních druhů umělých tuků
jedlých (jedlé mastné oleje, margarin) mohou
býti ceny zvýšeny nejvýše o částky,
o které byla daň u těchto druhů touto
osnovou zákona zvýšena."
Výrobcům margarinu se zde říká
přímo, že zvýšenou daň nebudou
platiti oni, nýbrž že ji musí zaplatiti
drobní konsumenti. Pokud jde o umělé sádlo,
na nějž se zdražení vztahovati nemá,
ptáme se, kdo donutí výrobce margarinu, aby
vyráběli toto umělé sádlo,
po kterém je největší poptávka
se strany nejchudšího obyvatelstva republiky, které
už dnes se v pražských obchodech nedostává.
Je třeba viděti, že zvýšením
ceny margarinu sahá se na tuk těch nejchudších.
Ti, kdož mastí margarinem, nečiní tak
ze žádného luxusu, ale byli k tomu přinuceni
svou těžkou hospodářskou situací.
Každá hospodyně, kdyby měla voliti mezi
máslem a margarinem, sáhne rozhodně raději
po másle. Sahá-li však po margarinu, činí
tak proto, že margarin je levnější. Není
proto třeba podceňovati naše hospodyně,
jakoby neznaly hodnotu másla, ale nejlepší
propagací pro odbyt másla bylo by snížení
jeho ceny alespoň na tu cenu, za jakou se posílá
do fašistického Německa.
Přičítá-li se vina na poklesu spotřeby
másla a vepřového sádla zvýšené
výrobě umělých jedlých tuků,
není možno s tímto názorem souhlasiti,
neboť při zvýšeném počtu
nezaměstnaných a při poklesu mezd hluboko
pod existenční minimum klesá spotřeba
všech životních potřeb, masa, mouky, chleba,
cukru, tabáku i piva. Ostatně je možno pozorovati
zvýšený odbyt jedině u umělého
sádla, a to pouze u jeho nejlacinějších
druhů, které konsumovány jsou nejchudšími
vrstvami obyvatelstva, které, žel, dnes nepřicházejí
v úvahu při spotřebě drahého
másla a sádla.
Všechny statistiky ukazují, že máslo a
sádlo i umělé tuky konsumují se v
dělnických rodinách asi v tomto procentu:
máslo 20%, sádlo 30% a umělé tuky
50%. Vezmeme-li však v úvahu veškeré obyvatelstvo
naší republiky, zjistíme, že v r. 1936
na osobu za rok činila spotřeba umělých
jedlých tuků 4 1/2 kg. Tato spotřeba je úžasně
nízká a je daleko nižší nežli
v jiných zemích. Tak v Dánsku činí
spotřeba ročně na osobu 20.4 kg, v Norsku
18˙1 kg, v Holandsku 12.08 kg, ve Velké Britanii 4.9
kg, v Německu 6.8 kg. Tato tabulka ukazuje, že Československo
je mezi těmi zeměmi, kde spotřeba umělých
tuků je nejmenší. Nová daň na
tuky měla by proto jen jeden následek: Snížila
by ještě více životní úroveň
našeho lidu. Není-li tu možnost, aby se rodiny
dostatečně zásobily tuky přírodními,
musí míti aspoň možnost nákupu
umělých tuků, které nesmí býti
zdraženy.
Tato daň má vynésti podle osnovy 66,150.000
Kč. My, jako komunisté, jsme přesvědčeni,
že není třeba převalovati ji na drobný
lid. Výrobní cena margarinu nejpřednější
kvality činí včetně daně 4.60
Kč za 1 kg, a počítáme-li, že
výrobci dodávají margarin maloobchodníkům
kg za 8, nejvýše 9 Kč, znamená to jen
při kontingentu 6.500 vagonů čistý
zisk 150 až 200 mil. Kč.
Podle našeho názoru - a ten sdílí s
námi nejen 1 mil. našich voličů, nýbrž
většina obyvatelstva Československa - měli
by potřebnou částku zaplatiti výrobci
margarinu, i když se tomu dnes vzpírají, neboť
v demokratickém státě nemá a nesmí
býti terorisována obrovská většina
lidu mizivou částí výrobců
margarinu.
Pokud jde o nezaměstnané, jejich spotřeba
tuků je pranepatrná. Ti jsou ze spotřeby
tuků téměř vyřazeni. Těch
300.000 nezaměstnaných dělníků
representuje v Československu při nejmenším
cifru 900.000 hladovějících lidí.
Jsou mezi nimi ženy a jsou mezi nimi také děti,
které trpí podvýživou. To není,
pánové, jenom tak, že v Československu
je více rakví nežli kolébek. Za jediný
rok bylo zjištěno u nás 50.000 matek, které
neměly pro narozené dítě ani na to
nejnutnější. Neměly peněz na
dětské prádélko, ani na mléko,
ani na zaplacení porodní asistentky. A k dovršení
všeho vláda snížila položku na nezaměstnané
ve státním rozpočtu na rok 1938 o celých
250 mil. Kč. Snížení bylo odůvodňováno
zmenšením počtu nezaměstnaných
dělníků. Avšak už dnes se vidí,
že počet nezaměstnaných den ze dne rapidně
stoupá. Jenom za měsíc listopad stoupl počet
nezaměstnaných o 41%, t. j. o 3.000 lidí
denně.
Nezaměstnaní dělníci, pokud pracovali
více než polovinu sezony, t. j. více než
3 měsíce v roce, jsou zbavováni nároku
na státní stravovací akci s poukazem, že
sezonní dělníci nebyli nikdy podporováni.
Nepočítá se úmyslně s tím,
jaký byl výdělek sezonního dělníka
dříve a jaký je za doby krise. Stejně
tak nebrala vláda v úvahu fakt, že v předkrisových
letech pracovali sezonní dělníci nejméně
9 měsíců v roce, že pracovali v zimních
měsících ještě v lesích,
lámali led, odstraňovali sníh a pod., při
čemž ceny životních potřeb nebyly
ani zdaleka tak vysoké, jako jsou dnes.
Výdělek sezonního dělníka -
a za sezonní jsou, prosím, považováni
všichni, i kvalifikovaní kováci, jakmile byli
nuceni v důsledku nedostatku práce ve vlastním
oboru přijmouti práci sezonní - není
vyšší nežli 80 až 100 Kč týdně.
Máme dokonce případy, že dělnice,
která se stará o 15letého syna bez práce
a o muže invalidu, jehož rentu 15 Kč měsíčně
si ponechává obec Č. Budějovice na
činži, pracovala 5 měsíců na
velkostatku za mzdu 1 Kč na hodinu a státní
stravovací lístky jí byly odňaty s
odůvodněním, že ze mzdy 8 Kč
denně měla si ušetřiti tolik, aby mohla
i s rodinou býti živa celých 12 měsíců
v roce.
Mluvím-li jménem své strany, mluvím
jménem desetitisíc zubožených žen
nezaměstnaných dělníků a zoufalých
matek, které žádají, aby byla opatřena
práce za řádný plat všem nezaměstnaným
dělníkům, a pro ty, kterým práce
opatřena býti nemůže, žádáme
řádné podpory ode dne, kdy muž či
žena práci ztratili. Bylo by jen lidské a nejvýš
spravedlivé, dáti také těmto ženám
možnost, aby mohly mastit, třeba tuky umělými.
Vždyť jedinou potravou horských krajů
na Šumavě je kyselo, jíška do polévky
se dělá na soli, jako za nejhorších
válečných let, a mléko se kupuje jen
odstředěné, a to pouze pro ty nejmenší.
To všechno zná velmi dobře také p. posl.
Beran. Dodnes vzpomínají nezaměstnaní
na Strakonicku na jeho sliby před volbami do obcí.
Tehdy sliboval nezaměstnaným teplé svetry,
mouku, brambory, slaninu a jiné věci. Své
sliby ovšem nedodržel, a tak dodnes čekají
nezaměstnaní na jejich splnění.
Vzhledem k těžkým poměrům, v
nichž žijí tito nezaměstnaní dělníci,
činím dotaz na p. předsedu vlády,
co bude letošního roku s nouzovou vánoční
výpomocí pro nezaměstnané. Dnes je
16. prosince, svátky jsou za 8 dní, a nezaměstnaní
dosud nic nedostali. Loňského roku dostávali
již v tuto dobu nezaměstnaní dělníci
ženatí 3 kg margarinu, svobodní půl
kg a ještě řadu jiných životních
potřeb, zatím co letošního roku nedostali
nezaměstnaní až dosud nic. Je třeba
mysliti také na to, že život nezaměstnaných
dělníků je trpký po celý rok
a že tuto křivdu na nich páchanou budou dvojnásobně
pociťovati o vánočních svátcích.
Je nejvyšší čas začíti s
příděly potravin, nechceme-li, aby se nezaměstnaní
se svými rodinami cítili o svátcích
vydáni úplně na pospas největšímu
nepříteli, jakým je hlad. Nezaměstnaní
se domnívají, že je tu jen jedna vláda,
a tu činí za svůj život také
odpovědnou. Mluví-li se u nás o spravedlivém
rozdělení břemen, pak to znamená zatížiti
spravedlivým břemenem milionové podniky.
A podívejme se, jak vypadá u nás domácnost
zaměstnaných dělníků. Z celkového
počtu 2,397.528 pojištěnců je 67% těch,
kteří dnes musí tak šetrně a
skromně žít, že je mnohdy až k nevíře,
jaké rozpočtové zázraky dělají
ženy hospodyně. Průměrná dělnická
mzda není vyšší než 90 Kč
týdně. Mezi nimi jsou však ženy, jejichž
výdělek se pohybuje od 40 do 70 Kč týdně.
Když je v takové dělnické rodině
5 až 6 krků k nasycení a jen jediný
výdělek, z kterého je třeba zaplatiti
činži, opatřiti šaty a obuv, palivo, světlo
a všechno potřebné k uhájení
holého života, pak není divu, chce-li dělnická
matka dětem přilepšit, že jim koupí
margarin místo másla. A jestliže se pánové
z agrární strany domnívají, že
těch 67% špatně placených dělníků
donutí kupovat drahé máslo a sádlo
při tak nepatrném výdělku, pak se
ohromně mýlí.
Uvažujte o tom, jak vypadá rozpočet dělnické
domácnosti. Požádala jsem několik dělnic,
aby mi napsaly, jak vypadá jejich týdenní
nákup, a uvádím jeden z nich. Týdenní
příjem je 90 Kč. Činže činí
14˙60 Kč, mléko 10.50 Kč, uhlí
a dříví 6 Kč, žitná káva
2 Kč, chléb
21 Kč, brambory 8.40 Kč, 1 1/2 kg mouky 4.20 Kč,
1 kg cukru 6.30 Kč, půl kg margarinu 6.40 Kč,
zelenina 0.50 Kč, luštěniny 3 Kč, petrolej
1.80 Kč, sůl 1.20 Kč, mýdlo a soda
2.60 Kč, čtvrt kg krupice 0.80 Kč, sirky
0˙30 Kč a koření 0.40 Kč. Celkem
90 Kč. Tak vypadá týdenní rozpočet
pětičlenné dělnické rodiny.
Jak je možno srovnati to se zjištěním
Státního statistického úřadu,
který na základě bedlivého lékařského
zkoumání uvádí, že pro 4člennou
rodinu pouze na výživu je potřebí 150
Kč týdně, nemá-li tato podlehnouti
podvýživě? Prostě trpělivost
lidu nelze napínati do nekonečna. Vždyť
tu nejde jen o zvýšení ceny umělých
tuků. I ceny ostatních životních potřeb
v posledních letech neustále stoupají, zatím
co mzdy v době zvýšené konjunktury zůstaly
na krisové úrovni. Zde již nejde jen o 900.000
nezaměstnaných, zde jde o miliony lidí, kteří
budou postiženi.