Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Vávra, Langr, Košek, Sivák, Taub.

Zapisovatelé: Vičánek, Šalát.

213 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Kalfus, Zajiček.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Záděra.

Místopředseda Košek zahájil schůzi ve 2 hod. 17 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

nemocí posl. dr Hula a dr inž. Lokscha.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznána dodatečná omluva posl. Liebla na den 23. t. m.

posl. dr Goldsteina min. financí ve věci postupu finančních úřadů vůči Zikmundu Urabinovi z Jablonce n. N. (č. D 468-IV).

počátkem schůze: Návrh tisk 1248 - přikázán výboru iniciativnímu.

Předsednictvo usneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 131. schůzi sněmovny projevy ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Švermy.

Místopředseda Košek (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, a to ke společnému jednání o prvých dvou odstavcích, jimiž jsou:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1103), aby byl dán Národním shromážděním souhlas podle čl. XIV finančního zákona republiky Československé ze dne 21. prosince 1935, č. 245 Sb. z. a n., jímž se stanoví státní rozpočet na rok 1936 (tisk 1224).

2. Zpráva výboru rozpočtového o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1936 (tisk 1052) spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku (tisk 1225).

Zpravodajem výboru rozpočtového při obou odstavcích jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati ve společné rozpravě, započaté ve 130. schůzi sněmovny dne 22. února t. r.

Lhůta řečnická jest 60 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Klíma, inž. Schwarz, Čavojský, dr Neuwirth, dr Novotný, dr Porubszky, Slanský, Turček, dr Štůla, Appelt, J. Sedláček, Chmelík, dr Domin; na straně "pro" pp. posl. Slavíček, Pozdílek, Hintermüller, Polívka, Tymeš, Křemen, Petr, dr Neuman, Hladký, Petrovič, Brukner, Bergmann, Benda, Rybárik, Říčář, Hatina, Kopasz, Bayer, Netolický, Schulcz, Fiala, Révay, Felix Kučera.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. dr Klímovi.

Posl. dr Klíma: Slavná sněmovno!

Projednávání účetní uzávěrky je jistě především příležitostí k posouzení hospodaření státního s hmotnými statky obyvatelstva. Avšak v dnešní mezinárodní situaci není jistě sporu, že je třeba jednat a revidovat také hospodaření státu se všemi statky bez výjimky, že je prostě třeba jednati o celkové státní politice.

Jubilejní rok staví Československou republiku do středu mezinárodního zájmu a obklopuje ji mezinárodními událostmi a nebezpečenstvími, jež do značné míry komplikují celou problematiku zahraniční politiky. A tu jsem toho názoru, že není dobře, jestliže se tak dlouhou dobu ponechává volné pole znervosňování obyvatelstva, jestliže se po dlouhou dobu ponechává volné místo dohadům a kombinacím, že není dobře, jestliže veřejné mínění má čekati 10 dnů na odpovědná slova odpovědných činitelů.

Jestliže stojíme dnes, slavná sněmovno, před nejobtížnější politickou situací, ve které byl náš stát od uzavření mírových smluv, tedy není to zajisté jenom z toho důvodu, že by to byla zásluha systematického a důrazného postupu našich politických odpůrců.

Nechci se pouštěti do rekriminací, které by v dnešní chvíli mohly býti všelijak podezírány. Avšak pokládám za nutno říci, právě proto, abychom v dnešní době mohli včasně rozpoznat cesty, kterými je třeba jíti, že dnešní situace je také do značné míry následkem opětovaných chyb a soustavných omylů na straně československé zahraniční politiky a ovšem také zahraniční politiky našich velkých spojenců.

Naše zahraniční politika trvala totiž s tvrdošíjnou neústupností na určitých svých představách, které ovšem byly krok za krokem vyvráceny politickými skutečnostmi. Utvořila si předem určité obrazy o novém Německu a nové Evropě, které pokládala za živoucí jevy, a na těchto ideologických předpokladech konstruovala svoji politickou koncepci, nepřihlížejíc k tomu, že se neúprosné zákonitosti vývoje krok za krokem od těchto předpokladů vzdalovaly.

Dnešní politické události znamenají v plném rozsahu vyvrcholení neúspěchu dosavadní koncepce naší zahraniční politiky, z nichž tato politika vycházela, a jeví se jako neodbytná nutnost stanouti u tohoto mezníku a hledati nové cesty odpovídající nakupeným politickým skutečnostem.

Především naše politika také vycházela po převratu z přeludu, z omylu, totiž z toho, že pro budoucnost už budou odklizeny národní rozpory mezi národy, že národní hlediska, národní cíle jsou překonány a že to budou především a výhradně snad hospodářské a sociální poměry, které budou rozhodovati o dalším vývoji světa. Ukázalo se však, že vždycky přece jenom nakonec v rozhodujících okamžicích světového vývoje jsou to národní hlediska, národní momenty, národní cíle, které rozhodují o osudech národů a států, poněvadž konec konců v těchto národních silách je národní charakter, je národní naturel, chceme-li, všech národů. Poválečné spoléhání naše a našich spojenců na nové Německo se ukázalo přeludem, neboť není nového Německa, nýbrž pouze Německo změněné ve svých konečných cílech, jichž vrcholem je touha po hegemonii v Evropě, jak to konečně vyjadřuje sama kniha pana říšského kancléře Hitlera "Mein Kampf", ve které se říká, že Německo nikdy nedopustí, aby v Evropě byla vedle něho ještě rovnocenná prvořadá vojenská mocnost. Tyto cíle po hegemonii v Evropě jsou toho času maskovány zdáním křižáckého tažení proti bolševismu. V podstatě však poválečné Německo nikdy nelikvidovalo nic ze svého programu, a zachovávajíc ve své myšlence revanše touhu po koloniích, nevzdávalo se ani starého německého národního ideálu po tlaku na východ, Drang nach Osten, jenž je integrující součástí německého vlastenectví. Jakákoliv představa o novém Německu smiřujícím se anebo snad smířeném se stavem vytvořeným mírovými smlouvami se ovšem ukázala mylnou už r. 1922, kdy v Rapallu Německo uzavřelo pakt se sovětským Ruskem a kdy zahájilo svoji politiku směřující k vytvoření revisionistické fronty v Evropě. Když přes to ani po vystoupení Německa ze Společnosti národů, ani po zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu, ani po protismluvním obsazení Porýní nebyly dosavadní základní politické koncepce a směrnice naší a spojenecké zahraniční politiky změněny, muselo v důsledcích toho vzrůstati především nebezpečenství pro nás, poněvadž jsme první skutečnou barierou v cestě německému tlaku na východ a poněvadž jako bašta západn ho Slovanstva máme tu ve střední Evropě svoje slovanské poslání na předělu mezi západní a východní Evropou a na předělu mezi živlem germánským a slovanským.

Stejně neživotná však byla představa nové Evropy, ztělesněné organisací Společnosti národů. Předpoklad, že tato organisace vymítí nebezpečí katastrofálního řešení rozporu mezi národy a že svou zásadou rovnoprávnosti bude zabezpečením existence všech malých národů, byl od počátku neoprávněný, když k této ideologii Společnosti národů se přiklonily pouze a výhradně státy, které ve světové válce zvítězily, avšak nikoliv státy poražené, a když naopak byla od počátku budována v Evropě revisionistická fronta. Skutečná nemohoucnost Společnosti národů, která ovšem byla vyvolávána také tím, že tato instituce neměla dostatečné výkonné moci, projevovala se hned v prvních letech jejího trvání na př. už ve věci řeckého konfliktu, potom při příležitosti prvního čínsko-japonského konfliktu, později při příležitosti konfliktu mezi Paraguaí a Bolivií a vyvrcholila posléze při příležitosti řítících se událostí kolem habešské a španělské války, kdy ze 7 světových velmocí posléze pouze 3 zůstaly členy této instituce. Čili Společnost národů jeví se jako jakási mravní nebo, chceme-li, ideologická kapacita, ale nikoliv jako skutečný politický faktor.

Vývoj poměrů mezi Rakouskem a Německem, slavná sněmovno, znemožnil ovšem prozatím také všechny koncepce o hospodářské mezistátní dohodě středoevropské. Dnešní německý zásah připojuje užz k dříve prováděné unifikaci právního řádu mezi Rakouskem a Německem nátlak nebo, chceme-li, nucenou novou orientaci rakouské vnitřní, vojenské i zahraniční politiky, jež se ocitají ve sféře vlivu Třetí říše a jež jsou jenom východiskem k dalším etapám, kterými nesporně má býti zavedení celní a měnové unie mezi těmito dvěma státy. Uskutečněním těchto jednotlivých etap stala by se samostatnost Rakouska ovšem jenom neživotnou formulí, obsaženou v mírových smlouvách. Tímto zásahem, slavná sněmovno, ocitá se však dnešní Evropa před jednou velmi význačnou a závažnou skutečností, totiž že Německo, Třetí říše, stanulo na Dunaji a otevírá tudy germánskému tlaku bránu k dalšímu pochodu na východ. Toto německé obsazení Dunaje má ovšem svoje politicky i hospodářsky dalekosáhlé výsledky, jimiž chystaná organisace dunajských zemí i na hospodářském základě je vyřazena ze souboru politických aktualit. Zbývá otázka, pokud se interesované státy chtějí a budou zabývati problémem, pokud to, co se stalo mezi Rakouskem a Německem, je v souzvuku s t. zv. Ženevským protokolem z r. 1924, po připadě s mírovou smlouvou saint. germainskou.

Avšak v souvislosti s tím nemůže naše zahraniční politika pozorovati s radostí ani průvodní znak, který se objevil při této příležitosti a který spočívá v tom, že v tomto ožehavém problému ani instituce Malé dohody, která paktem ze 16. února r. 1933 byla vybudována jako svazek federativní s jednotnou zahraniční politikou, nezaujala jednotného stanoviska. Není o tom snad sporu, že události mezi Rakouskem a Německem, bez ohledu na faktický obsah smluv, které existují mezi těmito státy, jsou toho dosahu a té důležitosti, že i kdyby výslovných smluvních závazků nebylo, staví se státy Malé dohody před skutečnosti, na něž jednotná odpověď těchto států je předpokladem skutečného spojenectví a politickou nutností. Tím více musíme postrádati v této době dokladu o jednotném stanovisku Malé dohody, které bychom si přáli jako okamžitou reakci na německý zásah v Rakousku.

Je ovšem nutno doplniti tento výpočet politických faktů ještě upozorněním na to, že ovšem také se stává problematickým stav, který doposavad byl mezi t. zv. státy římských protokolů, poněvadž i do této unie nebo spojení jsou událostmi mezi Rakouskem a Německem ovšem zanášeny prvky rozkladu, které vytvářejí úplně novou situaci.

A v této souvislosti, slavná sněmovno, vidíme v nedělní řeči pana říšského kancléře Hitlera jasný doklad, že dnešní německou politiku jest chápati jako uskutečnění pangermánského výboje, jenž po zrušení válečných reparací, po jednostranném zrušení vojenských klausulí mírových smluv a po zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu dospívá k systematickému postupu za změnu teritoriálního stavu, vytvořeného mírovými smlouvami. Cesta tato směřuje na rozdíl od toho, co pan říšský kancléř Hitler napsal ještě ve své knize "Mein Kampf", nikoliv jenom jedním směrem, nýbrž dvěma směry, jednak cestou po znovudobytí kolonií, jednak tlakem na východ. A cesta tato se projevuje v dnešní chvíli jako rozšiřování sféry německého vlivu, pro tento okamžik, což ovšem neznamená, že tento německý tlak by se musil vždycky projevovati jenom jako rozšiřování sféry vlivu a nikoliv ve vhodný okamžik jako postup jiný. Tak i koncepce ochrany národních menšin, ochrany německých menšin v sousedních státech jeví se nám prozatím jako zřejmé rozšiřování sféry německého vlivu ve střední Evropě. Tato okolnost nás však nutí, abychom nenechali bez odpovědi ty výroky pana říšského kancléře Hitlera, které se přímo dotýkají zájmů našeho státu.

Měl bych v podstatě tři poznámky k řeči pana říšského kancléře. Předně k jeho tvrzení, že rozmach německého hospodářství je jen a jen výslednicí samostatného německého snažení a že k tomu cizina ničím nepřispěla. Pan říšský kancléř patrně zapomenul, že v r. 1922 proveden byl záměrný pád německé marky, jenž měl za následek především, že spojenecké státy přišly v Německu více než o 1 miliardu dolarů, že tam Amerika přišla o více než 700 mil. dolarů a že byla poškozena také ostatní cizina. Pan říšský kancléř patrně zapomíná, že v r. 1928 a 1929 provedena byla určitá záměrná operace s eskontní sazbou říšské marky a že v souvislosti s těmito hospodářskými skutečnostmi, na které těžce doplatila cizina, odbourávalo Německo své reparační závazky, že se z těchto reparačních závazků posléze vyzulo a že tím, že se Německo těchto reparačních závazků zbavilo, byl především získán podklad pro vnitřní rozmach německého hospodářství, ovšem na úkor celého ostatního postiženého světa.

Za druhé je nutno se zabývati výletem pana říšského kanceláře do historie a jeho tvrzením, že požadavky Třetí říše, pokud se týkají národních menšin, jsou v souzvuku se zásadou sebeurčení národů, se 14 body Wilsonovými a že jsou odůvodněny historickou skutečností, že tato menšinová německá území až do r. 1866 náležela k tehdejšímu německému spolku. Především, slavná sněmovno, je nutno k výpočtu o 10 mil. Němcích na dnešních německých hranicích poznamenati, že ovšem německé menšiny v Československu nejsou ve svém celku pragermánského původu, nýbrž že na rozmach němectví v českém pohraničí měla za býv. monarchie podstatný vliv urputná a soustavná germanisace, takže v podstatném úseku tohoto němectví jde o první nebo nejvýš druhou německou generaci, jejíž rodoví předchůdci r. 1866 ještě ani Němci nebyli.

Avšak pan říšský kancléř přehlédl, že zásada sebeurčení národů může se týkat a týká se výhradně národních celků, ať svobodných či nesvobodných, avšak že v žádném případě nelze vyvozovat takové nějaké právo menšiny národní, které by bylo v přímém rozporu s přirozeným a historickým právem jiného národního celku na jeho hranici. Rovněž apel pana říšského kancléře na německý spolek z r. 1866 neodpovídá ani historické skutečnosti, ani právnímu stavu. Německý spolek zabíral časové rozpětí let 1815-1866. Členy tohoto spolku nebyly však ani německé menšiny na našem území jako takové, ani nedělitelné historické země koruny svatováclavské jako takové, nýbrž členem tohoto spolku bylo Rakousko, v němž se český národ cítil podmaněn a na jehož zahraniční politiku neměl rozhodujícího vlivu. Účelem tohoto spolku právě bylo, aby byla chráněna svrchovanost a neporušitelnost členských států a jejich hranice. Vedení tohoto spolku nebylo v rukou tehdejšího Pruska, nýbrž Rakouska. Předsedou spolkového shromáždění ve Frankfurtu nebyl zástupce pruského státu, nýbrž zástupce Rakouska. V orgánech tohoto spolku nezasedali zástupcové jednotlivých národů, nýbrž zástupcové jednotlivých států, a do vnitřních poměrů jednotlivých členských států ovšem spolek jako takový nezasahoval.

Pokud tedy, slavná sněmovno, pan říšský kancléř chtěl nalézt pro dnešní německé cíle a aspirace historické oprávnění, tedy se jeho pokus nezdařil, a pokud snad chtěl rýsovat jakousi historickou paralelu s možností aktualisace podobného stavu v dnešní Evropě, s event. nadějí na podobný vývoj, jenž vedl od spolku států německých k německému spolkovému státu, narazil na nejživotnější zájmy sebevědomého a samostatného československého národa, jenž trvá bezvýhradně do všech důsledků na své naprosté nezávislosti, kterou je ochoten a připraven hájiti do všech důsledků a všemi prostředky.

Ostatně jestliže pan říšský kancléř má rád politické reminiscence, mohli bychom mu posloužiti také některými. Mohli bychom mu říci, že Přemysl Otakar II. založil velký centralistický stát v Evropě v době, kdy kolem byla rozdrobena knížectví a vévodství a že vybudoval tento stát daleko dříve, než vzniklo jednotné Německo. Mohli bychom mu říci, že za Karlem IV. do Prahy, která byla sídlem českých králů a římských císařů, jezdili němečtí kurfirsti. Mohli bychom mu říci, že obojí Lužice, Horní i Dolní, byla nedělitelně spojena s korunou českou v letech 1373 až 1635, tedy po 262 léta a Horní Lužice dokonce po 326 let. Mohli bychom mu říci, že hrabství kladské bylo do r. 1742, event. do roku 1763 přímým příslušenstvím království Českého. Mohli bychom mu takových historických reminiscencí připamatovati ještě více.

Je ovšem nutno uvésti ještě třetí bod, který nás musí zajímati na výkladech pana říšského kancléře, a to pasáže, které se zabývají tiskovými kampaněmi mezinárodními. Myslím, že pokud pan říšský kancléř označil jako stupidní a prolhané tyto mezinárodní a tiskové kampaně, tedy že nemohl skutečně lepším způsobem charakterisovati trojnásobné tiskové kampaně, které se opakovaly postupně v Německé říši proti Československé republice (Potlesk poslanců národního sjednocení.), a v nichž bylo hanebným způsobem referováno o vnitřních poměrech v naší republice, aby tím způsobem byly vyvolávány mezinárodní rozpory a napětí.

Pan říšský kancléř jistě uzná, že žádný stát na celém světě by nedovolil politickým exponentům svých jinonárodních menšin, aby cestovali po světě a popouzeli veřejné mínění jiných států proti státu vlastnímu. A myslím, že konec konců je v životě zdejších jinonárodních menšin u srovnání s tím, co zavádí pan říšský kancléř ve své vlastní zemi, dostatečným dokladem to, že zdejší menšina má naprosto svobodný politický vývoj, může býti v řadě politických stran, ale není ani jediná jinonárodní menšina na půdě Třetí říše, která by směla míti vlastní politickou stranu.