Zdůrazňujeme proto, že před dnešním mezinárodním nebezpečím nesmíme ustupovati a že jakýkoliv projev defaitismu nebo ustrašenectví na naší straně byl by osvědčením slabosti, která vždy jen provokuje toho, kdo se cítí silnější. Dnešní situace, jen podkreslená nedělním projevem pana říšského kancléře, ukazuje, že Německu jde o velké jeho koncepce germánské, které se nedají žádným způsobem modifikovati naší ústupčivostí vůči jinonárodním menšinám. Tyto koncepce německé politiky nejsou určovány zájmy zdejší německé menšiny nebo ohledem na její početnost a význam, nybrž jsou to veliké koncepce germánské politiky světové, jejíž posledním cílem je hegemonie nad Evropou. A tak tedy modifikace dalšího postupu německé politiky není možná ústupčivostí na naší straně. Naopak jen a jedině vytvořením takového mocenského stavu u nás a v celé Evropě, aby se tyto konečné cíle německé a germánské politiky staly skutečně nemožností. V tomto smyslu, slavná sněmovno, jsou hranice Československa hranicemi míru v Evropě a náš zájem je zájmem obecným, a posice, které držíme ve střední Evropě, jsou zároveň v evropském zájmu, neboť o tom není nejmenší pochyby, že rozmach Třetí říše směrem k východu dotýká se svými důsledky také Balkánu, Jaderského moře, blízkého Orientu a tím také životních zájmů velkých evropských mocností. To, myslím, si posléze musí uvědomovat - a jistě vnitřně také uvědomuje - i Anglie, která tak dlouho kolísala ve své politice mezi přiznáním a zapíráním tol o, že má na vývoji středoevropských událostí svůj zájem. A my můžeme konstatovat i jenom z té skutečnosti, že min. předseda Chamberlain ve své nedávné řeči výslovně přiznal, že byly chyby v ang.lické politice a že zejména byly chyby, pokud se spoléhala na Společnost národů, a řekl výslovně, že Anglie nesmí dále uvádět malé národy v omyl o Společnosti národů jako záruce jejich existence - že už to je, myslím, dostatečný doklad, že Anglie si je dobře vědoma skutečného stavu věcí a toho, jaký zájem právě pro ni má vývoj německého tlaku na východ ve střední Evropě. Oprávněnost těchto zásad potvrzuje naprostá neúčinnost ujednání z 18. února minulého roku s t. zv. aktivistickými německými stranami, jimiž postup Třetí říše nebyl modifikován, jimiž nebyla konec konců modifikována ani anglická politika. Musíme přece dnes vidět, že pokračování na této cestě bylo by rozšiřováním dosavadních politických chyb, jež vedly nakonec jenom k politickému i hospodářskému oslabování národního živlu československého.

Slavná sněmovno, jistě je potřebí učiniti vše, aby byla odstraněna nervosita v našem veřejném mínění, neboť není jistě vážných důvodů, aby vznikalo nějaké ustrašenectví nebo defaitismus v našich řadách. Především musíme konstatovat, že konec konců nejsme sami. Musíme kvitovat nejenom politické stanovisko francouzské, které se nemění, ať je vnitřní francouzský politický kurs jakýkoli, ale musíme s povděkem kvitovati také nedávný projev pana Winstona Churchilla v anglickém parlamentě. My prostě v dnešní chvíli musíme mobilisovat všechny kladné národní síly a musíme se najíti jako vždy ve chvílích velkých nebezpečenství. Jestliže kdy, tedy dnes musejí zníti do svědomí národa poslední slova dr Al. Rašína na úmrtním loži, když pravil, že rozejdou-li se strany ve vzájemném boji, bude to znamenat zánik naší republiky. A já s povděkem kvituji velmi rázný a důstojný projev náčelníka našeho generálního štábu, jenž se nerozpakoval právě v těchto chvílích otevřeně a jasně říci, že jsme připraveni, a víme dobře, že především jsme odkázáni sami na sebe. Je nám tudíž jasno, že v dnešní situaci musíme vybudovat především vlastní odolnost, a to vybudováním silné a nerozborné národní fronty v Československu, která nebude poslušna ani Moskvy ani Berlína, fronty, která by dokázala, že své budeme hájiti pokojnými prostředky, pokud to bude možno, ale že v případě potřeby a nebezpečenství se dovedeme bránit také železem a ocelí. S hlediska zahraniční politiky pak velí tato situace, abychom neúnavně, znovu a znovu přesvědčovali evropské mocnosti a evropské veřejné politické mínění, že jejich zájem je v této chvíli totožný se zájmem naším, neboť ani u nás by se nezastavil germánský výboj na východ, nýbrž by byl zřejmě jenom východiskem k výbojům dalším.

A proto, slavná sněmovno, národní sjednocení žádá předevšim silný národní režim ve státě, jenž plní své historické poslání a politickou funkci, uloženou mu mírovými smlouvami, jestliže ve střední Evropě trvá a chce trvat bezvýhradně jako národní československý stát, jenž by byl na rozhraní západní a východní Evropy, na rozhraní germánského a slovanského živlu zárukou evropské mocenské rovnováhy a tím míru pro celý svět. (Potlesk poslanců nár. sjednocení.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníkovi, jímž jest pan posl. Slavíček.

Posl. Slavíček: Slavná sněmovno!

Slyšeli jsme již dva řečníky při této debatě zabývat se politickými věcmi, zejména předešlý pan řečník hovořil o významném projevu pana říšského kancléře Hitlera, což by svádělo opravdu, abychom také my řekli své mínění o tom, ale vzhledem k tomu, že to není otázka jedné politické strany, nýbrž otázka celého národa a tím také koalice a celé vlády, zdržíme se projevů soukromých v očekávání, že příští týden budeme mít příležitost provésti speciální, velkou politickou debatu o světové politice, ale také o politice naší. (Posl. B. Köhler: Bude to konfiskováno!) Pane kolego, leccos jde konfiskovat, ale mluvené slovo přece nelze konfiskovat! (Výkřiky posl. B. Köhlera.) Pane kolego, uslyšíte to. Situace je ovšem taková, že nám ukládá, abychom i v projevech odborných a vnitřních se drželi umírněnosti, poněvadž zájem celku, myslím, velí každému jíti na cesty všeobecné koncentrace všech mravních i hmotných a branných sil národa. A proto, třebaže se budu zabývat účetní uzávěrkou s hlediska své strany, učiním tak co možná šetrně na všecky strany.

My se na uzávěrku státního hospodářství za r. 1936 díváme dvěma směry: především se na ni díváme jako občané státu a za druhé jako střední stav živnostensko-obchodnický, který si vytyčil ideové směrnice v hospodářském životě.

Díváme-li se na tuto závěrku jako občané státu, musíme přece jen želet, že se nám nepodařilo ještě r. 1936 splniti předpoklady a že státní hospodářství končí značným schodkem, který samozřejmě rozmnožuje náš státní dluh. Znovu chceme říci své mínění, že dlužno v hospodářství státním přidržovati se úzkostlivě toho, čeho jsme schopni, a nerozbíhati se příliš, abychom snad lehkomyslně nedělali nebo nezvyšovali státní dluh. Dodávám k tomu, že po stránce formální činnost rozpočtového výboru, ale také činnost nejvyššího účetního kontrolního úřadu, dále pečlivé zkoumání parlamentní úsporné kontrolní komise nám dává záruku, že co je obsaženo v účetní závěrce, je také řádně odůvodněno, řádně upotřebeno, a proto s klidem prohlašuji napřed, že budeme jako občané tohoto státu pro schválení hlasovat.

Jiná jest ovšem otázka, díváme-li se na účetní závěrku a státní hospodářství z našeho zorného úhlu ideologického. Náš stav si vytkl za cíl pracovat a bojovat pro to, aby vedle kulturní a politické demokracie, v jistých směrech jedinečné, bylo také postupováno v naší republice k dosažení demokracie hospodářské, která by byla ovšem také obrazem i v této účetní závěrce. Posuzujeme-li účetní uzávěrku, musíme říci, že jsme od tohoto ideálu ještě velmi a velmi vzdáleni. Musíme říci, že jsme neudělali ještě ani prvních kroků k dosažení hospodářské demokracie. Zračí se to jednak v rozpočtech jednotlivých resortů, zračí se to zejména v rozpočtu ministerstva obchodu, který činí okrouhle 3.5%, v rozpočtu ministerstva sociální péče, zračí se to v rozpočtu ministerstva školství, v rozpočtu ministerstva zdravotnictví, v rozpočtu o pensistech a v celé sociální politice. Ale vzdálenost ta je také vidět v daňovém systému, je viděti v tom, že není úměrně rozdělena povinnost občanů ke státu a k těmto věcem. Prosím, dovolte mi říci několik obšírnějších slov.

Ministerstvo sociální péče. Proč vidíme takový ohromný rozpočet ministerstva sociální péče, dosahující skoro plnou miliardu? Vidíme rozpočet ten tak veliký proto, poněvadž právě není u nás demokracie hospodářské. Jdeme v procesu výrobním i distribučním starými, liberalismem vyšlapanými cestami, ale nesnažíme se přinésti do našeho hospodářství nových prvků, které by značily pokrok a odklon od starého způsobu liberalistického hospodářství, které jsme všeobecně všichni odsoudili.

Moderní národohospodáři tvrdí: liberalistický systém je překonaným systémem. Sociologové říkají: liberalistický systém zmírá. Ale jdeme po jeho cestách. V čem se značí? Značí se v tom, že na místo podnikání v rukou jednotlivce, které počalo v 60. letech minulého století, jsme dospěli téměř za 100 let k tomu, že velké podniky nedrží jedinec, nýbrž skupina lidí, zejména tehdy, když velké podniky jsou zakcionovány. A mnozí národohospodáři se domnívají, že tímto způsobem jdeme k hospodářské demokracii, neboť tvrdí: Vždyť to není podnik jednotlivce, silného liberála, nýbrž skupiny lidí, mnoho lidí, držitelů akcií je súčastněno na podniku a podnik se demokratisuje. Kdyby držitelé akcií byli zároveň zaměstnáni v podnicích a svojí prací tvořili hodnotu, mzdu, odměnu si vydělávali, pak snad by tihle národohospodáři měli pravdu. Ale držitelé akcií půjčili jen kapitál, avšak účastni sami osobně nejsou. Liberalismus ve svém podnikání má tu výhodu z této nové formy, že zainteresoval na svém podnikání značně velké skupiny lidí hospodářsky silných, kteří mu mohli půjčiti do podnikání peníze akteří v očekávání velkých zisků, lépe řečeno dividend, urovnávají takovým podnikům svým vlivem, třeba i politickou mocí cesty, jen aby se takovému podniku po nich lehce šlo.

Ale kdyby bylo jenom toto! Shodou okolností, značnou skupinou vlivných lidí dosahují podniky různých úlev, které střední podnikatel, samostatný průmyslník, živnostník a obchodník nemá, ať již jsou to úlevy daňové, dopravní, anebo priorita při veřejných dodávkách.

Ale nejenom to. Tyto podniky mají výhody další, které vidíte na př. v tom, že stát dal záruku za dodávky jejich do ciziny téměř 2 miliardy Kč, že zorganisoval pojišťovací fond, mající dnes přes 10 mil. Kč na hotovosti, takže tyto podniky vedle domácích úlev mají i tu jistotu, i když s cizinou obchodují, že nic neztratí, poněvadž buď jim ztráty nahradí pojišťovna, anebo v nejhorším případě stát.

O liberalistických podnicích, o kterých jsme řekli, že už jsou odsouzeny k smrti, soudíme všelijak. My, národ demokratický, se obdivujeme Fordovi, jeho běžícímu pásu, my, národ demokratický, se obdivujeme systému Taylorovu, my, národ demokratický, se také chlubíme takovými velikými podniky, jako je třeba Baťa a jiní, a zapomínáme, jaké stíny toto podnikání přináší našemu národnímu hospodářství a jaké stíny a jaké škody přináší nám všem a celé Československé republice. Moderní demokratické podnikání nesmí míti na zřeteli jen zisk a za každou cenu zisk a nic jiného, nýbrž moderní demokratické podnikání musí míti na zřeteli zájem celku a zejména zájem svých spolupracovníků, spoluobčanů.

A co vidíme? Racionalisací stovky tisíc našich lidí bez práce se nalézajících, a mluvě o světu, desítky milionů lidí vyřazených z hospodářského života a odsouzených k zmírání.

Vidíme ještě něco jiného. Vidíme, že takovéto podniky, kterými se chlubíme před cizinou, také nezaměstnávají dělníka, kterému je přes 40 let. Vyřazují ho. A tito lidé bloudí bezradně a bezútěšně životem, nemajíce ještě nároku na sociální zaopatření a nemajíce nadějí, že by se mohli znovu uchytiti v práci. Nemyslíte, že je to absurdnost, když se na jedné straně staráme, aby nám andělíčkáři ani jednu lidskou duši nezmařili, že se staráme, abychom populačně rostli, a když nám děti vyrostou, tak jim nedáme možnost žití? Nemyslíte, že je to absurdnost zaváděti soc. pojištění, stavěti nemocnice, ústavy pro nabytí zdraví, a na druhé straně člověka zdravého dovolíme vyhoditi z práce a dáme ho úplně na pospas lidské společnosti? Chlubíme se tím a je nám lhostejno, že nám tihle lidé přimo řádí v našem hospodářském životě a že jim nejen asistujeme, nýbrž ještě jim dáváme svoje peníze, aby mohli takhle postupovat.

Tihle lidé až do r. 1907 omezili svoji činnost jen na výrobu. Distribuci ponechali obchodu. Proto také živnostenský řád z r. 19 7 rozdělil živnosti a řemesla zvlášť a obchod také zvlášť, poněvadž obchod se cítil vázán k velkým výrobcům a nechtěl míti nic společného se živnostnííky a řemeslníky. Až teprve těsně před válkou světovou, ale hlavně po ní, začínali se tito velcí podnikatelé zabývati také otázkou distribuční. A to, čeho se jim nepodařilo dosíci, totiž velkých zisků ve výrobě, hleděli si doplniti ještě také zmocněním se distribuce. Vyrůstala jedna tovární prodejna za druhou. Byly zřizovány velké obchodní domy s ohromným kapitálem, jeden za druhým, a tyto podniky znovu vyřazovaly desítky tisíců lidí ze zaměstnání, z práce a z moznosti existence. Kolik obchodních cestujících zaniklo, kolik obchodních pomocníků je bez práce a kolik desítek tisíců samostatných obchodníků je zničeno!

Tak máme už ve dvou směrech ukázku, co je náš liberalistický systém ve výrobě i v distribuci. Myslíte-li, milé dámy a vážení pánové, že náš středostavovský program, naše ideologie o nutnosti zachování středního stavu je zpátečnictví, a domníváte-li se, že naše hledí je upřeno k cíli zavésti staré cechovnictví, pak se ohromně mýlíte. Ochrana proti velkým, po které voláme, ochrana středního a malého podnikání, ale také drobného průmyslového podnikání, to není jen otázka středního stavu, to je otázka celého národa. Tak jako musíme řešiti a vyřešiti otázku dělnickou, jako musíme řešiti otázku zemědělskou, tak musíme řešiti také tuto otázku, neboť konce by nebyly pěkné pro náš hospodářský život.

Mohl bych podepříti svá tvrzení tím, že desítky tisiců lidí z tohoto liberalistického systému vyřazených nalézá v našem stavu existence, existence někdy velmi hubené. Podivili byste se, kdybych vám předložil statistiku o tom, kolik je samostatných živnostníků a obchodníků, kteří nedocilují ročního výdělku 4000 Kč, tedy existence velmi hubené. Nám bylo někdy k nepochopení, že lidé jiných politických stran, celkem vzato, vzdělaní, rozumní, nedovedou chápati anebo nechtěli pochopiti naše snažení po trvalém omezení filiálek, po trvalém znemožnění jednotkových obchodních domů, že nedovedli pochopiti hned naši snahu, aby velký průmysl aspoň ty drobty správkárenské nechal drobným lidem, aby se mohli samostatně živiti. Čím pak chceme, jak pak chceme vyřešiti u nás nezaměstnanost? Nemyslete, vážení pánové, že nás mrzí rozpočet jedné miliardy ministerstva sociální péče, protože bychom těm malým lidem nepřáli to, co jim z tohoto rozpočtu ministerstvo sociální péče na podporách v nezaměstnanosti dá. Nikoli, ale rozpočet ministerstva soc. péče, činicí jednu miliardu, je ukázkou, že je u nás něco nezdravého ve smyslu hospodářském proto, že nehledáme nových forem v podnikání, nehledáme nových cest. Živnostnictvo, obchodnictvo a střední stav vůbec v letech šedesátých minulého století až do války světové bojoval na jednu frontu, bojoval proti velkému kapitalistickému podnikání. Teď, žel, bojuje na dvě fronty. Vedle kapitalistického podnikání je podnikání kolektivistické. A tak, jak se mýlili ti, kdož tvrdili, že přechodem podnikání průmyslového do způsobu společností akciových se podnikání demokratisuje a tím se láme onen nezdravý systém liberalistický, tak se mýlí i ti, kteří se domnívají, že kolektivistické podnikání je způsob a prostředek, kterým ozdravime náš hospodářský chod - a nejen náš, nýbrž hospodářský chod ve světě vůbec. Filantropie v podnikání neexistuje. Filantropie, ze které vznikly svépomocné podniky dělnické družstevní, konsumní - ta už dávno a dávno je neznáma podnikatelským kruhům liberalistickým. Dejme tomu, že respektujeme onu práci, kterou dělnictvo po řadu desítek let na svém družstevnictví dělalo. Ale ptáme se na výsledky; jakýchpak výsledků dosáhlo toto kolektivistické podnikání? Snad takových, že svým členům poskytne o 10 nebo 20 haléřů na kilogramu - ale to není pravda - zboží levněji ve svých prodejnách? Říkám: Není to pravda, poněvadž obchodník má zboží za tutéž cenu jako konsum. Ale i kdyby tomu tak bylo, myslíte, že konsumní hnutí a kolektivistické podnikání nevyřazuje lidi z hospodářského procesu? Také je vyřazuje, zejména proto, poněvadž kolektivistické hnutí nenalezlo v hospodářském životě nových cest. Kolektivistické hnutí jde po starých, liberalismem vyšlapaných cestách. Kolektivistické hnutí pracuje s týmiž prostředky, platí svým zaměstnancům tytéž mzdy jako liberalisté, s tim rozdílem proti soukromému podnikateli, že kolektivistické hnutí hospodářské má také určité úlevy daňové a určité výhody dopravní. Výsledek pro občany a pro stát musí se rovnati a rovná se nule. A já vám řeknu proč. Rovná se nule proto, že ať chce ministr financí nebo nechce, chce-li opatřiti příjmy pro státní pokladnu, nedostane-li je a nemůže-li je dostati ve způsobu daní přímých, které platí a odvádí soukromí podnikatelé, musí se chápati daní nepřímých. A jestliže by dělnická žena a člen kteréhokoliv konsumu ušeřila za rok 100 nebo 200 Kč na nákupu, v podobě nepřímých daní zaplatí 300 až 400 Kč do státní pokladny, poněvadž naše společnost se bez prostředků nemůže obejíti, a je to jen přesunutí povinností, přesunutí formy získávání prostředků, nic jiného.

Mám na mysli nejen poměry u nás, nýbrž i jinde. Čím řešila Amerika nezaměstnanost, jak zasáhl Roosevelt do hospodářského, liberalistického, vypjatého podnikání amerického? Diktátem nad velkými, omezením jejich rozpínavosti, nadiktováním vyšších dělnických mezd, sebráním zisků docílených z jejich podnikání. Jak řešil Hitler v sousedním Německu tuto otázku? Zásahem do podnikání velkých, nadiktováním jim, co musejí odvést ze svých zisků do státní pokladny. Nevěřte pohádkám, že Hitlerův systém v Německu zabil živnostníky, nevěřte pohádkám, že v Německu není obchodníků a živnostníků. Hitler ve svém projevu dokonce dokazoval, jakého obratu a jakých hospodářských hodnot se střední stav v Německu domohl za Hitlerovy pětiletky. Hitler, ať už jakýmikoliv prostředky - politické směrnice nechávám stranou - vyřešil téměř úplně nezaměstnanost v Německu. Jakými prostředky, opakuji, to nechávám stranou. (Posl. Pik: To je krásná řeč!) Pro vás to nemůže býti krásná řeč, to vím. (Posl. Pik: Ale pro vás je to hanba!) Přiznat se k životní mýlce, není nikdy pro člověka hanba. (Potlesk poslanců živn.-obchodnické strany středostavovské.) Jak řešil nezaměstnanost v Italii Mussolini? Prací, prací, investicemi a zase prací. (Různé výkřiky.) Když jsme my po něčem takovém volali, měli jste nám to za zlé. Neopěvám ani systém Hitlerův, ani systém Mussoliniho, neboť zásadně, programově jsem - jako celá má strana - proti diktaturám. (Výborně!) To, co dělali tam, uvádím jen jako ukázku. Jak řešili tyto otázky v sovětském Rusku? Tam řešili, lépe řečeno zabili liberalistické podnikání tím, že je zakázali a zavedli státní hospodářský socialismus. Podaří-li se Stalinovi nyní při určitých změnách znovu vytvořit - a zdá se, že se mu to podaří - středního, malého hospodářského člověka, stejně sedláka jako řemeslníka a obchodníka, pak opravdu nastane v Rusku ozdravovací proces, bude tam opravdu liberalistické podnikání vyřešeno.

Ale já se táži na něco jiného. (Posl. Mašata: Tomu všemu nevěříš!) Františku, v Rusku budou mít zase sedláci půdu, buď bez starosti. Oni ji dostávají už teď zpět. Jde mi o to, co jsme dělali my a co hodláme dělat s těmi statisíci nezaměstnaných. Nemyslete si, že máme u nás vyřešenu otázku nezaměstnaných, v tom se nemylte, protože až přestaneme dělat vojenská opevnění, poví nám statistika, kolik jich zase budeme mít, a až se něco dost málo - nemyslím válku - semele ve světě a my budeme ve svém vývozu omezeni, budete vidět, kolik budeme míti nezaměstnaných. Což to je lhostejné pro mne a pro moji stranu? To nám není lhostejné. Tedy jinými slovy řečeno, voláme-li po hospodářské demokracii, tak je to otázka širokého světového pojmu, vědeckého pojmu a nemá nikdo práva nás zesměšňovati za to, nesouhlasíme-li s kolektivistickým podnikáním nebo s kapitalisticko-liberalistickým podnikáním. Porazíte vy, kdož jste kolektivisty, liberalismus? Jestli ano, prosím, tak je to aktivum. Vyřešíte otázku nezaměstnaných? Dáte všem lidem chleba? Zatáhnete je do hospodářského procesu? Jestli ano, pokloním se před vámi. Ale takhle, jak to děláme, to neuděláte ani liberalistickým, ani kolektivistickým hospodářstvím.