Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. inž. Schwarz.

Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!

Bylo by opravdu velmi vděčné - a přiznám se, že tomuto svodu těžko odolávám - vypořádati se s projevy, které jsme zde slyšeli v dosavadní rozpravě o státní účetní uzávěrce za r. 1936. Ale protože se domnívám, že je žádoucí, abych tu vyslovil stanovisko k událostem politickým, jež jsou snad, ba nepochybně, ještě závažnější než náš slavný obilní monopol atd., spokojím se jen několika stručnými poznámkami.

Slavná sněmovno! Došli bychom jistě brzy k přesvědčení, že vlastně cena krmiv pro zemědělce nemá vůbec významu; kdybychom je zdražili ještě více, oni by je pak opravdu vůbec nekupovali. Jenomže tím není řešeno to hlavní, zdali politika zdražování těchto krmiv je prospěšná nebo škodlivá.

O fungování našeho monopolu budu mít, doufám, možnost vyslovit se v nejbližších dnech především v několika interpelacích. Moje výhoda bude v tom, že věci, které jsem v této sněmovně tvrdil a dokazoval a jež slavná vláda ve svých odpověděch ovšem podle vyzkoušené již metody popírala anebo odmítala, byly zatím řešeny nezávislými soudy republiky a jejich rozsudky potvrdily doslova, co jsem zde pravil. Vzpomínám si jen ostudné historie Mlynářského družstva, jeho valných hromad, metod Obilní společnosti, otázky zákonnosti jejího postupu a všeho toho ostatního, co slavná sněmovna ode mne zde již mnohokrát slyšela. Tedy ačkoliv nemám kdy vraceti se tentokrát k těmto věcem, chtěl bych zásadně říci jedno: Slavná sněmovno, oposiční řečníci vlastně tu ani kritisovat nic nemusí. Stačilo by z řeči každého zástupce, jenž je tam napsán "pro", vybrat příslušnou partii a viděli bychom, že on vlastně každý mluví proti, dokonce i p. kol. Pozdílek, když kritisuje, co se mělo dělat a nedělalo pro zvýšení výroby domácích tuků a rentability živočišné produkce. Kol. Slavíček si toho byl do té míry vědom, že nám řekl: Již po třetí to říkám: My budeme hlasovat pro. Nepřekvapuje jeho pocit, že to musí stále opakovat: podle jeho projevu to totiž jinak nikdo nemohl očekávat, že po kritice tak zásadní a radikální skončí závěrem: budu hlasovat pro.

A mně z těch projevů různých mluvčích koaličních stran něco se zdá podivným. Kol. Mikuláš velmi správně zkritisoval hospodářství na státních statcích a skončil požadavkem, ke kterému, přiznám se, ač oposičník, jsem mu zatleskal. Promluvil zástupce jiné koaliční strany, kol. Pozdílek, a jeho polemika s kol. Mikulášem záležela v tom, že zdůraznil: My jsme pro to také, ale my jsme už pro to byli dříve. Pánové, prosím vás, nehádejte se, kdo jste byli dřív, a už to jednou udělejte. Tím bude celý spor o prioritu nejlépe vyřešen. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.)

Slavná sněmovno, řekl jsem, že jsou události, které jsou ještě významnější než chyby naší hospodářské politiky. Není to pro nikoho tajemstvím, jaké jsou to věci. Je to situace mezinárodní, je to zejména postavení naší Československé republiky v této mezinárodní situaci. Slavná sněmovno, člověk má v této době opravdu zvláštní pocit. Jestliže v politice někdo něco předvídá, když v politice někdo varuje, má nebo měl by mít vědomí zadostiučinění, když vývoj událostí potvrdí jeho stanovisko, když se dostaví, co předvídal. Ale tento pocit nám chybí. Ten pocit nám chybí proto, poněvadž - bohužel - dostavilo se to zlé, co jsme předvídali. Satisfakce záleží v tom, že se opravdu ukázala svrchovaně oprávněnou naše soustavná a léta trvající kritika zahraniční politiky.

Slavná sněmovno, vrátím se k té kritice, poněvadž také bych nechtěl přestat jen na ní, zase co nejstručněji. My jsme vytýkali naší zahraniční politice - ne že republika byla členem Společnosti národů, my jsme jí vytýkali, že spoléhala na tuto Společnost národů v míře, jež zřejmě se neshodovala se skutečnými možnostmi této instituce. My jsme vytýkali naší zahraniční politice, že bohužel celý národ a celý stát docela soustavně udržovala v klamné víře, ve víře, již pan ministerský předseda britský Chamberlain 22. února rozptýlil velmi jasně: "Nesmíme se pokoušeti, abychom klamali sami sebe, tím méně však podváděli malé a slabší národy, a to tak, že bychom jim vnutili myšlenku, že budou chráněni Společností národů proti útoku, ačkoliv víme, že nic takového nemůže býti očekáváno." Slavná sněmovno, poněvadž je času málo, nevzal jsem si ani sem na řečniště knihu, kterou mám tam na stole - knihu projevů ministra zahraničních věcí dr Beneše, vydanou k jeho jubileu. Našel bych vám tam spoustu citátů, a jen tak zpaměti připomínám r. 1932, že Společnost národů je pevnou záštitou naší a zárukou, kdybychom byli napadeni, že energicky vystoupí na naši ochranu a útok ten znemožní. Abych ukázal sarkasmus historie, připomínám, že tento projev byl učiněn v souvislosti s notou Společnosti národů proti japonskému vpádu do Číny, a náš zahraniční ministr tvrdil, že energický postup Společnosti národů proti Japonsku jest nám jako precedenční případ zárukou, že stejně energicky by se ujala nás. Jak to s Čínou dopadlo již v r. 1932 a jak to dopadá nyní, snad ani nemusím připomínat.

Slavná sněmovno, je třeba zdůrazniti, že kdo měl oči k vidění a uši k slyšení, nemohl se klamati o významu této instituce nikdy. Protože ne teprve poslední události (Předsednictví převzal místopředseda Vávra.), ale každý případ, kdy hrubá síla vystoupila proti psanému právu - neřeším otázku mravní spravedlnosti - ukázal, že to po každé vyhrávala hrubá síla, a to od samého konce války. Řeknu vám jen jména, abyste si to připomněli.

Mezi Řeckem a Tureckem upravila hranice mírová smlouva sévreská z r. 1920; dávala západní maloasijské pobřeží se Smyrnou Řecku, zřizovala na půdě turecké republiku arménskou, dávala Cařihrad a průlivy pod mezinárodní kontrolu - byly demilitarisovány. Kemal paša pak vojensky porazil Řeky a vyhnal je. Co udělal s Armény, raději nebudu říkat, ale podle statistiky již v Turecku žádní nejsou. A co se stalo, co udělala již tehdy Společnost národů na ochranu mírové smlouvy? Uzavřela se nová, lausannská smlouva v r. 1923, kde již republika Arménská nebyla a kde Smyrna a to všechno zůstalo Turecku. Dokonce se Řekové museli zavázati, že se z Turecka vystěhují, a také jich několik set tisíc bylo vystěhováno do Makedonie.

Kdo rozhodl osud Klajpedy, jak to dopadlo s Vilnem, když neoficielně - to byla vzpoura - generál Želigowski obsadil toto hlavní město Litvy? Jak to dopadlo s Rjekou, která měla býti svobodným městem, když d'Annunzio se svými legionáři tam vtrhl? Jak to dopadlo s východní Haličí, které byla původně slibována autonomie? Anebo jak to dopadlo se Šoproní, když Maďaři vtrhli do Burgenlandu? Všude, kde se síla vzepřela danému právu, ustoupilo právo této síle. A když toto se dálo od samého počátku působnosti jmenované instituce, jak bylo možno udržovat takové falešné představy, jako by to byla záštita a opora našeho státu, která nás vytrhne, když se octneme v nebezpečí?

Druhá věc. Kritisovali jsme, a zase řeknu, ne členství v Malé dohodě, ne utvoření Malé dohody; jako nás nikdy nenapadlo hlásati vystoupení ze Společnosti národů, tak nás nenapadlo mluviti proti Malé dohodě. [ ]. Upozorňovali jsme, že v podstatě smluv malodohodových není nic, co by dávalo právo toto spojení, vytvořené v podstatě proti maďarským nárokům a nic více, vydávat za takového činitele - a bylo nám tvrzeno, že mluvíme nepravdu.

Slavná sněmovno! Nepravda se namlouvala lidu, a to je vždycky špatná metoda, lhát si do kapsy. (Posl. Tykal: Měli jsme jíti naprosto osamoceni do všeho?) [ ]. Promiňte, pane kolego, nechci tady mluviti o věcech stranických, to jsou věci, které bolí národ celý a za který celý národ bude pykat. Ale jestliže i v těchto dnech, bohužel, kdy anglický ministr říkal to, co jsem zde citoval, napsali jste si v novinách přes všecky sloupce: "A-nglie bude bránit Československo", je to správná politika? Namlouvat národu něco, co není pravda? (Posl. Tykal: Co dělá tisk, nedělá oficielní vláda!)

Bojovali jsme vědomě i proti falešné legendě osvoboditelské a bojovali jsme proti této falešné legendě proto, že jsme byli přesvědčeni, že je to špatná výchova národa, neboť národ musí si býti vědom, že jako jenom svým úsilím, a nikoliv presentem od někoho jiného dosáhl své svobody, nemůže také spoléhati na žádné strýčky z Ameriky, nýbrž musí spoléhati na sebe a musí se podle toho připravovat. Chtěli jsme, aby se hledali přátelé republice. (Posl. Tykal: Nemusili se hledat. Bez přátel nebyli bychom bývali ničím!) Máte velmi pravdu, a proto jsme tolik kritisovali, že se z příčin jednou osobně prestižních a nejčastěji stranických nejenom přátelé nezískávali, nýbrž že jsme si svévolně proti sobě kde koho štvali. (Posl. Tykal: Koho?) Vypočítám vám ty státy, jen trochu trpělivosti.

Slavná sněmovno! Vzpomeňme si, a tím začnu, abych pana kolegu upokojil, jenom jak se u nás neodpovědně postupovalo i proti vlastním našim spojencům.

Byla to dobrá příprava na oprávněné mravní rozhořčení proti zakročení v Rakousku, když se před tím jásalo a tvrdilo v orgánech našich vládních stran, že Francie a Anglie "udělaly pořádek" v Rumunsku? Minulé úterý byl v "Právu lidu" dopis z Paříže jako úvodník, kde pán, který se tolikrát proslavil v tomto směru, nejen to podtrhával, nýbrž přímo úžasným způsobem mluvil o králi Carolovi rumunském a ještě varoval, že si Francie a Anglie musí dáti pozor, aby to nebyl od Carola nějaký trik na několik neděl, než udělá návštěvu v Londýně - poněvadž se tam tvrdilo, že si změnu vlády vynutila Anglie tím, že nebude návštěva Carolova v Londýně žádoucí, neodstraní-li Gogu - aby si dali pozor, aby to ten král nedělal jen na tři neděle, a potom nedělal zase antisemitskou politiku. Snad dopisovatel "Práva lidu" má důvody, aby měl větší starosti o osud rumunských židů nežli o spojenecké vztahy Československa k Rumunsku, ale "Právo lidu" by je míti nemělo, to je orgán vládní strany Československé. (Hlasy: To je něco jiného, to není politika vlády!)

Mohl bych mluviti dál o Jugoslavii, o Stojadinovičovi atd. Slavná sněmovno, vzpomenu dalších států. Odpusťte mi, nikdy jsem nerozuměl naší politice vůči Rakousku. Právem jsme se stavěli proti pokusům o "anšlus". Při tom jsme se však stavěli stejně rozhodně proti všemu, co by anšlus trvale znemožnilo! Toto nám bylo válkou, tamto nám znamenalo válku. Nevím, zdali si v nynější době leckdo neřekne, že snad ta politika rozumná nebyla.

Slavná sněmovno! Víte, že v Rakousku byli nejprve u moci socialisté jako v Německu, a rakouští a němetí socialisté měli v programu anšlus, sloučení. Bylo to i v programu sociální demokracie. Teprve s příchodem Hitlerovým do Německa byl tento odstavec z rakouského soc.-demokratického programu škrtnut. Tedy naše republika jistě neměla zájem na tom brániti, aby tento režim z Rakouska nezmizel.

První režim, který skutečně chtěl zachovati trvale nezávislost Rakouska, byl Dollfussův. A za to se mu ovšem u nás dostalo takového spílání. Nechci při tom mluviti o těch aférách, jsou dosti známy ty značky na zbraních atd. - je to nepopiratelné, naše vláda také přiznala, že to byly naše zbraně, ale dříve dodané - ale mluvím o tom, o čem všichni víme. Když ve všech novinách francouzské "Lidové fronty" čteme najednou - ty zprávy máme i my - že milion dělníků stojí za Schuschniggem, dělnická třída jde jednotně za Schuschniggem. "Matin" připamatoval, že když Schuschnigg přijel do Paříže, byly na ulicích takové demonstrace, že vláda musela skrývati jeho odjezd. A poněvadž se to přece dověděly tyto masy, které řvaly: "Smrt vrahu dělníků, vrahu Schuschniggovi!", musila francouzská vláda Schuschnigga z Paříže vytransportovati z nákladního nádraží. Slavná sněmovno, a bylo něco jiného u nás doma? Neboli právě režim, který nám s hlediska státního jakožto režim trvající na samostatnosti státu měl býti sympatický, jsme si proti sobě štvali. Odpusťte mi, proč? Zase z důvodů stranických.

Slavná sněmovno! A teď si něco řekněme o Italii. Byla to poslední řeč dr Karla Kramáře v parlamentě a byla to náhodou zároveň řeč o posledním exposé p. ministra zahraničních věcí dr Beneše a týkala se postupu proti Italii v otázce habešské. Slavná sněmovno, tady je zbytečno polemisovati. Doporučuji vám, přečtěte si znovu toto exposé s jeho tvrzením o účinnosti sankcí, s tím tvrzením, že není pravda, že se tím nějak zkalí náš přátelský poměr k Italii atd. To vyvracení tvrzení Karla Kramáře, že sankce nejsou upřímně míněny, nebudou míti výsledek, že Habeši to nepomůže, ale Italii, která právě před tím v Strese po vyhlášení branné povinnosti v Německu sjednala dohodu s Francií a Anglií proti Německu, že to zažene do náručí Německa, [ ].

A, slavná sněmovno, pomohlo to Habeši? Tehdy byla možnost věc vyřešiti tak, aniž by byla Společnost národů vůbec dotčena. Vy víte ... (Smích v lavicích poslanců strany nár. socialistické.) Vám je to k smíchu, mně situace, do které jste přivedli stát, k smíchu není. (Posl. Tykal: Co bychom na tom byli změnili?) Habeš se dostala do Společnosti národů - v tom byl zase takový, odpusťte mi, vtip historie - proti stanovisku Anglie. Anglie nechtěla Habeš připustit a namítala, že nevyhovuje podmínkám členství ve Společnosti národů, poněvadž tam není pevné území, není jednotná nejvyšší moc a zejména je tam stále zachováno otroctví. Italie protlačila přijetí Habeše do Společnosti národů. Co bychom si to říkali, jest jasné, proč. Italie měla tehdy strach, že Anglie zabere Habeš, zejména jezero Tana. Anglie si myslila snad, že by to bylo dobré, a proto nechtěla, aby Habeš byla členem Společnosti národů. A, slavná sněmovno, tu přišla Italie najednou s požadavkem, kterým přijala dávné stanovisko Anglie. Žádala vyloučení Habeše ze Společnosti národů, poněvadž má ty vlastnosti, jak to původně dokazovala proti Italii Anglie. [ ].

Slavná sněmovno, konstatuji docela prostě. Vy víte - ovšem, kdo si všimá zahraniční politiky - jak padl plán Laval-Hoarův. Tento plán dohody s Italií znamenal kompromisní řešení. Habeš měla zůstati, ale jen v etnografických hranicích skutečných Habešanů - ambarského kmene. Ostatní území mělo býti ve dvou formách, v jedné přímo a v jedné aspoň nepřímo, totiž s právem italské kolonisace, dáno Italii. Stoupenci Společnosti národů tento plán zmařili. Porazili Hoarea v Anglii, porazili Lavala v Paříži - a jaký byl výsledek? Že nyní Anglie uzná zabrání celé Habeše. Tak pomohla tato politika Habeši i principu Společnosti národů.

Slavná sněmovno, je třeba podepsati výtku, kterou v těchto dnech napsal "Matin", že pan říšský kancléř německý nebyl spravedlivý ke Společnosti národů, když ji úžasně napadal, zatím co jí děkuje za svoje největší úspěchy. Neboť tato Společnost národů "ukázala Italii cestu do Berlína a Berlínu otevřela cestu do Vídně".

Řekl jsem, že nikdy a ani dnes nás nenapadne stavěti se proti členství ve Společnosti národů. Řeknu víc, řeknu, že Společnost národů ve svém pojetí by byla jistě ohromným pokrokem v dějinách lidstva. Je založena na myšlence, nahraditi v poměrech mezinárodních rozhodování silou rozhodováním právním tak, jak se to podařilo provésti za uplynulá staletí uvnitř státu. Jenomže rozumnému člověku muselo býti od počátku patrno, že způsob, jak se tohoto krásného cíle chtělo dosíci, nikdy na to nemohl stačit, a to proto, že se zapomnělo na základní věc: také uvnitř státu by nerozhodovaly soudy, nýbrž bylo by to jako ještě ve středověku, když si jednotliví páni a obce vypovídali nepřátelství atd., kdyby tu nebyla donucovací moc, která může přinutit obě strany, aby se podrobily nalezenému právu. Zde se zřídil orgán na ochranu práva, ale bez donucovací moci, a proto ovšem došlo k výsledkům, o kterých jsem mluvil.

Naše kritika - říkám znovu - nebyla kritikou cílů Společnosti národů, nýbrž toho, že se neodpovědně očekává od této instituce něco, k čemu svou podstatou není způsobilá. Skutečnost to potvrdila doslova. Viděli jsme tu zvláštní stále se opakující zjev. Totéž jako při protiitalských sankcích, neúčinných bez uzavření kanálu Suezského, bez sankcí na benzin, naftu atd., viděli jsme v otázce Španělska. Napsal jsem to hned na začátku bojů a teď to znovu opakuji, když již je vidět, jak ta politika skončí.

Je jenom dvojí možné stanovisko pro odpovědného politika. Buď si říci: Je to vaše vnitřní věc, nebudu se do toho plést, chci být přítelem každého Španělska, ať je takové nebo onaké. Nebo druhé stanovisko: Vítězství jedné strany nemohu připustit a proto je zmařím. Ale tam se dělo totéž, co ve věci Habeše. Promiňte, ale to byla a je politika píchání špendlíkem. Tomu jednomu říkat: My tě neuznáváme, my s tebou nemluvíme - jak jsme to slyšeli v Ženevě a jinde - ale ve skutečnosti trpět, aby se mu ze všech sil pomáhalo. Té druhé straně se pomáhalo také, ale výsledek ukazuje, komu jak. Zde je zase táž politika not a papírového odporu - a skutek žádný. Je to politika neodpovědná, poněvadž znamená, že na výsledku věci nic nezměním, ale že si předem učiním nepřítele z jedné strany.

Slavná sněmovno! Právě proto, že jsme to všechno kritisovali a odmítali, cítíme se tím oprávněnější, vyslovit nyní obavu opačnou. Byli jsme proti provokacím, víte, že jsme se stavěli proti nim, i když to bylo v novinách, i když se dělaly výstavy karikatur jiných státníků atd., víte že jsme to kritisovali, ale teď se nám zdá, že si budeme muset vyměnit role, že už budeme muset křiknout: Zadržte, pánové! Kol. Werner to velmi správně konstatoval: Výnos ministerstva spravedlnosti o tom, co bude v novinách konfiskováno slavná sněmovna ví, že náhodou byly samé koaliční noviny pro to konfiskovány - měl snad přijít před pěti lety. Ale je-li věcně správný a měl-li přijíti - neřeším tu zatím otázku principiální, otázku omezení svobody tiskové, mluvím jen s hlediska státního zájmu - bylo naň sad teď zase ještě pár nnděl dost času, aby to nebylo hned po 20. únoru.

Právě proto, že jsme kritisovali a odsuzovali chyby zahraniční politiky, ať se dělaly oficielně nebo tiskem, a stranami vládní většiny, cítíme se oprávněni odmítnouti zase pokusy otočiti se o 180 stupňů, protože by to mohlo dopadnouti jako tam v těch Kašperských horách. (Posl. Stejskal: Politika křiku nemusí býti politikou síly!) To je velmi správné, to je to, co jsme musili stále připomínat, a tyto záchvaty zbabělosti svědčí opravdu, že té síly není u těch, kdo to křikem dávali najevo. (Výkřiky posl. Stejskala.)

Slavná sněmovno, slyšeli jsme velmi ostrou kritiku versailleské smlouvy, hranic podle ní ustanovených, osudu 10 mil. Němců, kterým bylo znemožněno sebeurčovací právo, a ještě jiné věci. Pokládám za účelné připomenouti, jak došlo k versailleské mírové smlouvě. Kdybychom zkoumali, jak k ní došlo, možná že by se nám v mysli objevily zjevy snad velmi analogické některým zjevům současným. Nemám času, abych líčil podrobně události. Vylíčím zase stav, vylíčím náladu doby. Vzpomněl jsem si na verše básníka, který se pak zatoulal až ke komunistům, ale tehdy v r. 1908 a 1909 psal "České zpěvy". Je to Karel Neumann.

Jednu báseň pro oživení paměti přednesu. Bilo v ní opravdu české srdce.

Bůh, jenž dal růsti železu, ten rabů nechtěl míti

a proto vy jen hledíte, kde koho porobiti?

A proto vaše zpupná řeč zní hrozbou jen a hanou?

Sejete mračna zlověstná nad zemí požehnanou!

Kdo seje vítr, mračna zlá, vy víte však, co sklidí.

Nemáte úcty ve světě, nemáte lásky lidí.

A když i hladký diplomat dnes o odvetě mlčí, jsou méně trpěliví ti, kdo dravé zuby vlčí ve vlastním těle cítí již a vlastní děti brání ... Pak ani železný vás Bůh z té bouře nezachrání!