Než, slavná sněmovno, sahá se u nás
v Československé republice některému
národu na kořen jeho života? Nemají
u nás všechny národy, a především
Němci, čeho potřebují k zabezpečení
a rozvoji své národnosti? Nemají své
parlamentní zastoupení, nejsou zastoupeni také
ve vládě a nemají podíl na státní
moci? A proto náš případ není
případem, kdy by vměšování
bylo právem a povinností, jak to tvrdil na př.
berlínský "Börsencourier". A vládní
výklad právem prohlašuje, že odmítáme
každé zasahování a vměšování,
ježto z vlastní vůle vytvořili jsme
si ústavu, která plně se srovnává
se závazky, jež jsme v mírových smlouvách
přijali pro své národnostní menšiny.
(Potlesk.)
Řešení mezinárodního problému
československého nebylo však spojeno jen s
naší vnitřní politikou národnostní,
nýbrž závisí také na linii naší
mezinárodní alianční politiky. A zdá
se skoro, že více na této než na oné.
Třetí říše se stará o
10 milionů Němců v Rakousku a v Československu,
ale nemluví o Němcích v Polsku, Maďarsku
a Italii, t. j. v těch státech, které Berlín
považuje za neutralisované proti své imperialistické
politice. Třetí říše si přeje,
abychom především změnili svou alianční
politiku. Její ochrana německé naší
menšiny je pouhou záminkou. Třetí říše
si přeje, abychom se zřekli svého spojenectví
s Francií a Ruskem a podřídili se, společně
s celou střední Evropou, zájmům světové
politiky německé, neboli dnešní osy
Řím-Berlín. Třetí říše
si přeje, abychom byli zařaděni do německého
"Ostraum".
Slavná sněmovno! Budují se nová světová
imperia, italské, německé a japonské.
Italie a Japonsko stojí v období koloniálních
válek a Německo kolonie žádá.
Také občanská válka ve Španělsku
účastí cizích dobrovolníků
dostala ráz války koloniální. A aby
si uvolnily ruce k svým velkým globálním
plánům, Italie a Německo provádějí
v Evropě intensivní politiku neutralisační.
Aby si kryla záda v Evropě, Italie, když chystala
koloniální válku v Habeši, zajistila
si především Francii. Je známá
dohoda italsko-francouzská z té doby. Italie zabezpečená
na západě hleděla upravit své sousedství
také na východě. Smířila se
s Jugoslavií, k vůli níž, když
bylo mezi ní a Italií napětí, také
my jsme k Italii zachovávali zdrženlivý postoj.
Italie se hleděla také spřátelit s
Řeckem a Tureckem a nutno říci, že neutralisační
politika se Italii zdařila, jak bylo vidět i z praktického
provádění sankcí, které na
ni pro Habeš uvalila Společnost národů.
A podobně jako Italie také Třetí říše,
aby si diplomaticky upravila mezinárodní situaci
pro své cíle, pro své velké koloniální
a globální cíle, zahájila nejen boj
proti Společnosti národů, která jí
a podobně také Italii a Japonsku byla na překážku,
nýbrž i usilovnou politiku neutralisační
na všechny strany. Ve své knize "Mein Kampf"
nynější říšský kancléř
Hitler považuje za hlavní příčinu
porážky Německa ve světové válce
diplomatickou nepřipravenost Druhé říše,
která musila bojovat na dvě fronty. Diplomacie Třetí
říše má tuto chybu napravit a neutralisovat
především Západ. Proto Německo
hlavně v době své isolace v letech 1932 až
1935 se tolik namáhalo o dohodu s Francií a Anglií,
prohlásilo, že se zříká na věčné
časy Alsaska a Lotrinska, že své západní
hranice považuje za definitivní. Toto úsilí
neutralisovat Francii a také částečně
i Anglii, se Německu nepodařilo. Francie sjednala
alianci s Ruskem a Československem. Ale Německu
se přece podařilo neutralisovat Polsko, které
Německu hodně pomohlo dostati se z isolace, a Německo
se našlo s Italií a hledí dále neutralisovat
Rakousko, Maďarsko, Jugoslavii a Rumunsko, ale také
Československo, aby mělo volnou ruku k svým
cílům koloniálním a snad také
na evropském východě. A proto tedy máme
nejen upravit svůj poměr k německé
menšině, nýbrž i k německé
koloniální politice, máme se zříci
spojenectví s Francií a Ruskem. Vládní
prohlášení, slavná sněmovno,
zaujímá také zde odmítavé stanovisko.
Prohlašuje, že trváme na své alianční
politice a na všech svých mezinárodních
smlouvách. A myslím, že nemůžeme
jednat jinak. Kdybychom se zařadili do německé
mezinárodní politiky, slavná sněmovno,
vrátili bychom se tam, kde jsme byli před válkou.
(Výborně! - Potlesk.) A proto musíme
trvat na tom, že jsme suverenní a že jsme svobodni
také ve své politice mezinárodní (Výborně!
- Potlesk.), že jsme svobodni také ve své
politice alianční a že také zde naprosto
odmítáme jakékoliv vměšování.
(Výborně! - Potlesk.)
Svobodu své alianční politiky musíme
hájit tím spíše, že není
namířena proti nikomu, nýbrž že
je naprosto obranná. Vládní prohlášení
toto konstatuje a praví: "Úmluva republiky
Francouzské se sovětským Ruskem a Československem
dobře se osvědčila jako instrument mírové
politiky." Byla to fantastická myšlenka, obviňoval-li
nás někdo, že se chceme stát výpadní
branou rudé armády proti evropskému západu.
Nikdo na světě nemůže býti nepřesvědčen,
že nechováme proti nikomu útočných
úmyslů, a jistě také ne Francie nebo
Rusko. Oba státy nemusejí hledat pro své
obyvatelstvo půdu za svými hranicemi a Rusko potřebuje
mír na Východě i na Západě,
ježto revoluce tam dosud skončena není.
My nesouhlasíme s výrokem Goebbelsovým: Armády
neexistují proto, aby udržely mír, nýbrž
proto, aby sváděly hrdinské války.
Slavná sněmovno, my prohlašujeme, že naše
armáda existuje jenom proto, aby hájila mír.
(Potlesk.) Že my a naši spojenci nemáme
útočných cílů, o tom nejlépe
svědčí naše stanovisko pro Společnost
národů a pro kolektivní bezpečnost.
Obojí právě má býti zárukou
míru a hradbou proti útočnosti. Vládní
prohlášení se vyslovuje pro obnovení
funkce Společnosti národů, protože jest
si vědomo, že Společnost národů
je záštitou a tribunou právě národů
a států malých a menších. Byl
to právě v posledních dnech maďarský
politik, který řekl: I zeslabená Společnost
národů je lepší pro nás, t. j.
pro -malé státy a národy než žádné
světové forum. Společnost národů
je výkvětem křesťanské civilisace,
která za všech časů sledovala cíl
a tužbu všech velkých duchů křesťanské
éry: odstranění zla válek jako prostředku
k řešení mezinárodních sporů.
Bránili jsme se vždy proti nastolení užšího
bloku velmocí na místo Společnosti národů,
neboť takový blok velmocí by rozhodoval o nás
a bez nás. A právě Malá dohoda čelila
svého času plánu Paktu čtyř
velmocí a s ní bránilo se mu i Polsko. Nevím,
co si myslí nyní Polsko, když ministerský
předseda Chamberlain chce znovu obnoviti Pakt čtyř
a zapomněl při tom na velmoc polskou.
Vedle našich spojenců záleželo nám
vždy velice na tom, aby Anglie měla zájem na
nás a na střední Evropě. Pamatujeme
si dobře na velikou řeč bývalého
ministra zahraničí dr Beneše zde ve
sněmovně, v níž oceňoval význam
Anglie pro střední Evropu. A vládní
exposé činí dnes podobně. Bere s pocitem
zadostučinění na vědomost prohlášení
anglického ministerského předsedy, podle
něhož mír ve střední Evropě
je také zájmem anglickým, a dodává
vládní výklad, že mír ve střední
Evropě znamená i mír pro Anglii. (Výborně!)
Slavná sněmovno! Světové imperium
britské ocitá se dnes znovu v boji o svou mimořádnou
posici, o svoje prvenství ve světě. Anglie
v dějinách světových, na své
cestě ke světovládě porazila nejprve
říši Španělskou, nad kterou slunce
nezapadalo, potom napoleonskou Francii, která ovládla
evropský kontinent, a nakonec porazila druhou říši
německou, když Hohenzollernové prohlásili,
že budoucnost Německa leží na moři.
Po porážce Německa zdá se, jako by po
r. 1918 Velká Britanie byla dosáhla vrcholu své
světové expanse. Dnes Velká Britanie má
nové soupeře v Italii a Japonsku, kterým
pomáhá Třetí říše.
Italie a Japonsko vedou koloniální války
a Německo kolonie žádá. Vzrůst
těchto imperií má se díti především
na účet Anglie. Velká Britanie proto jednou
rukou chce vyjednávat a druhou rukou zbrojí, aby
si zajistila přístup k Indii jak po Středozemním
moři, tak z Tichého do Indického oceánu.
Podaří se jednání s Italií?
Zastaví Italie svůj pochod za imperiem? Má
pravdu Chamberlain nebo Eden? Anglie také vidí,
jak Italie-Německo hledí buď neutralisovat
nebo ovládnout střední Evropu. Střední
Evropa a jejích 50 milionů obyvatel nemůže
býti lhostejnou ani Italii, ani Německu, ani Anglii.
Mohlo by se státi, že by soupeřství
o kolonie a o podíl na světovládě
mohla rozhodovat právě střední Evropa.
(Výborně!) Neodvislost osvobozených
národů středoevropských, jejichž
státy jsou na mocném vzestupu, patří
nejen k evropské, nýbrž i k světové
rovnováze. Nejen Československo, nýbrž
i všechny státy ve střední Evropě
chtějí zůstat také opravdu neodvislými,
a jsou odhodlány obětovati všecko, aby si svobodu
svoji zachovaly. (Potlesk.)
Svobodu střední Evropy nežádá
jenom Malá dohoda, Balkánský svaz, nýbrž
také Rakousko a Maďarsko. Po řeči kancléře
Schuschnigga, která udivila celý svět, není
o tom nikdo v pochybnosti. A snad právě rozhodnutí
Rakouska opříti se o státy středoevropské
a tak si zachovati jistou neodvislost vůči ose Řím
- Berlín, bylo příčinou schůzky
v Berchtesgadenu. Rakousko projevilo docela nepokrytou vůli
spolupracovat s Československem. Dnes, kdy socialisté
poznali svůj omyl a staví se za vládu Schuschnigga,
je posice Rakouska silnější než kdykoli
jindy. A je dnes také naděje, že toto sjednocené
Rakousko si svoji svobodu uhájí. (Výborné!)
A odhodlání k samostatnosti je patrno i z projevů
maďarských politiků po řeči Hitlerově
a Schuschniggově. V Maďarsku jest jasno, že konec
samostatnosti Rakouska by znamenal i konec samostatnosti Maďarska.
A tak i z maďarské strany se volá "po
nové a organisovanější dunajské
konstrukci" a říká se, že "nezávislost
Rakouska intimně souvisí se suverenitou Maďarska,
a kdyby jednou padla rakouská samostatnost, pak bude i
maďarská nezávislost smrtelně raněna."
Maďaři by pak klesli - jak řekl hrabě
Bethlen - na úroveň služebníků
Třetí říše.
Slavná sněmovno, vládní prohlášení
začíná konstatováním, že
"styky mezi národy a státy procházejí
právě údobím změn, jejichž
někdy až dramatický spád je příčinou
neklidu". Příčinou tohoto neklidu jsou
změny v mocenských posicích v Evropě
a ve světě. Hlavně v posledních pěti
letech v novém období koloniálních
válek vyrostly Italie, Německo a Japonsko ve světová
imperia a utvořily blok států válečných
proti bloku států mírových. Proto
mnoho malých a menších států
jeví nepokoj a starost o to, aby v eventuálním
konfliktu byly na straně vítězů. V
tomto údobí intensivního neklidu, který
asi potrvá až do skončení koloniálnich
válek, právě po projevech četných
státníků, kancléře Hitlera
a Schuschnigga, ministerských předsedů francouzského
a anglického, po ocenění situace vzniklé
po bouřlivém politickém únoru naše
vláda slavnostně a za souhlasu všech státotvorných
stran prohlásila, že my nekolísáme a
že jsme věrni smlouvám a spojencům,
a že stojíme pevně na místě,
na které jsme postaveni už tisíc let. (Výborně!
- Potlesk.) Naše strana od počátku
republiky stála vždy za touto linií naší
zahraniční politiky, vytknuté nám
dějinami našeho osvobození. (Potlesk.) Jsme
a zůstaneme i nadále toho přesvědčení,
že je to cesta správná a dobrá a že
v mezinárodní politice musíme jíti
s těmi státy a národy, se kterými
jsme za osvobození společně bojovali a máme
společný cíl: Mezinárodní mír
a svobodu všech a zvláště středoevropských
států a národů. (Potlesk.) Vyzbrojili
jsme se, slavná sněmovno, ale nikoliv proto, abychom
sváděli vítězné bitvy, nýbrž
proto, abychom, kdyby nám byla obrana vnucena, obhájili
dědictví otců. (Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji
projednávání pořadu.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní den posl. dr Domin, na tento týden
posl. Liebl.
nemocí posl. Axmann, Hirte, dr Holota, Hollube.
Do výboru soc. - politického vyslal klub
poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické
posl. F. Kučeru za posl. Al. Langra.
mezi schůzí: Odpovědi tisk 1257 (I až
VII).
Místopředseda Taub sdělil, že
se předsednictvo usneslo, aby se příští
schůze konala ve středu dne 9. března t.
r. o 2. hod. odpol. s
Nevyřízený odstavec pořadu 136. schůze.