Od napsání tohoto článku hodně se už u nás změnilo. Provedli jsme radikální reorganisaci armády. Uzákonili jsme mnoho účinných vojenských opatření. Také Francie tak učinila. Po stránce finanční dáváme armádě vše, co je v našich silách a co je v naší moci. Dáváme k obraně státu vše, čeho je potřebí. Jsme jisti, že kdyby těžká doba války nás měla zastihnout, že naše všecka opatření vojenská budou stoprocentně uplatňována, tak že se za tyto všechny své oběti, které přinášíme v míru, ve válce jistě nebudeme muset stydět. Pro mír Evropy není nebezpečné jenom Německo, ale také Italie. Říkalo se o Italii, že snad by bylo možno, aby Italie zahájila jinou zahraniční politiku, aby se přimkla ke státům, které nechtějí nic jiného, než udržeti stav vzniklý z mírových smluv. Je nepochybno, že Italie mohla tuto politiku provádět, kdyby se nebyla připoutala k Německu, zesílenému po stránce vojenské. V tom okamžiku však, kdy Německo mohutně vojensky vzrostlo, automaticky také Italie se přeorientovala a uplatňuje souběžně s Německem své výbojné cíle a plány. Tyto plány Italie nejsou malé; Italie nejdříve se koncentrovala na povalení Rakousko-Uherska. Z Rakousko-Uherska dostala všecko, co teritoriálně dostati mohla, a nyní je docela pochopitelný tlak získati z ostatních států území, na která Italie podle svého velkého grandiosního plánu sjednocení činí nárok. Těchto území je velmi mnoho a především je touto expansí na jedné straně dotčena Francie a na druhé straně také Jugoslavie. Tlak Italie souběžně s Německem půjde nejen proti střední Evropě, nýbrž také proti západu, proti Francii, i když se to neříká. My ve skutečnosti vidíme, co se odehrává ve Španělsku. To vměšování se Německa a Italie do občanské války ve Španělsku neznamená nic jiného než ohrožení Francie z jihu a západu. V případě nového válečného konfliktu, do kterého by se Francie mohla dostat, je jisto, že její posice po stránce vojenské bude daleko horší, než byla ve světové válce. Ve světové válce byla Francie ohrožena jen na severu, kdežto nyní by byla ohrožena ještě se strany Italie a se strany nacionalistického, Francova Španělska.

Je nemyslitelné, aby za daných okolností, kdy osa Berlín-Řím je tak pevná, Italie se mohla odklonit od orientace zahraniční politiky, kterou nastoupila. Je také nemožno, aby snad k vůli Rakousku se Italie rozešla s Německem. Při této příležitosti si vzpomínám na článek, který jsem napsal r. 1934, kde jsem zdůrazňoval, když se mluvilo o tom, že by Italie mohla jíti v souručenství se státy spokojenými se stavem nynějším, že je to naprosto pochybená kalkulace. Napsal jsem tehdy, že k vůli Rakousku se Italie nerozejde s Německem. (Čte): "Je tento malý stát (rozuměj Rakousko), který zbyl z velké kdysi říše habsbursko-lotrinské, k jejímuž povalení a rozkouskování přispěla nesporně hodně svými výbojnými choutkami Italie, tak důležitý, aby se proň rozbily nové velké plány výbojné, které jsou společny všem členům t. zv. bloku revisionistického? Vývoj ukáže, že nikoli." Dále pak "Bez vojensky silných a k tomu vítězných spojenců, to Mussolini z historie vlastní země velmi dobře ví, nikdy by nemohl dosáhnouti toho, po čem touží: znovuvzkříšení římského imperia. Proto také otázka rakouská, Italii sebe nemilejší, nestane se příčinou trvalého nepřátelství s říší Německou". Také nynější konflikt a nynější situace v Rakousku to na celé čáře potvrzuje.

Jaké jsou nejbližší cíle německé politiky? Je nepochybné, že Německo vzhledem k tomu, že Rakousko je velmocmi opuštěno, bude vyvinovat ještě silnější tlak na Rakousko a že se bude snažit, aby došlo k měření sil, že se bude snažit, aby došlo k eventuálnímu plebiscitu, a kdyby snad tento plebiscit pro nacistické vedení neměl být provázen takovým výsledkem a takovým vítězstvím, jak si Německo představuje, že by mohlo dojíti k obsazení Rakouska, podobně, jako došlo k obsazení Porýní. Zároveň se bude Německo snažit společně s Italií, aby se generálu Francovi ve Španělsku pomohlo již konečně zvítězit. Dalším cílem Německa jsou kolonie, a Německo je právě ve vyjednávání s Anglií o této otázce. A konečně bude se snažit utužovat spojenské svazky, zejména s Polskem a ostatními, a snažit se odvrátit od nás Rumunsko a Jugoslavii, v kterémžto případě ovšem odklon těchto států od nás by byl, jak jsem již dříve řekl, jejich sebevraždou.

Jaké cíle má sledovat naše zahraniční politika? Je jisto, že se nemůžeme vzdáti svého starého přátelství k svým spojencům. Naše politika zahraniční musí býti orientována k Francii, zrovna tak jako Francie se musí opírati o nás. To také při nynější debatě jak ve Francii, tak i v našem parlamentě je stoprocentně potvrzeno. Nemůžeme v naší zahraniční politice přesedlati, nemůžeme se orientovati jinak. Je také nemyslitelné, aby se náš stát mohl státi neutrálním. Vznikli jsme na krvavých bojištích světové války [ ]. Jest naší povinností starat se o to, abychom po stránce vojenské byli připraveni co nejlépe nejen my, nýbrž také všichni naši spojenci. Jsme přesvědčeni, že ve spojení s Francií a jejími spojenci, k nimž rozhodně bude musit patřit Anglie, ať chce nebo nechce, dojde-li k válce, znovu ta válka pro nás dopadne vítězně jako válka světová. (Potlesk.) Pak se nemusíme o svůj osud bát a strachovat. Je třeba docela otevřeně a mužně říci na všechny strany a adresy: My za svůj stát budeme bojovat, krvácet a umírat třeba do posledního. To je naše stanovisko a stanovisko jistě všech upřímně a poctivě smýšlejících a cítících Čechů, Slováků a Podkarpatorusů. V tomto smyslu jsem oprávněn a pověřen klubem národní ligy, abych zde docela otevřeně prohlásil, že s projevem pana předsedy vlády souhlasíme (Potlesk) a že také pro tento projev budeme hlasovat.

Na konec budiž mi dovoleno, abych přečetl jménem klubu národní ligy krátké prohlášení tohoto znění:

Stanovisko k zahraniční politice naší republiky vyjádřil za náš klub již před projevem pana předsedy vlády posl. inž. Schwarz. Setrváváme na všech výtkách, které jsme v minulosti vznášeli, bohužel marně, proti chybám této zahraniční politiky, proti chybám, které přispěly ke vzniku nynějšího nepříznivého stavu. Ale protože pan předseda vlády ve svém prohlášení odpověděl na útoky činěné v posledním čase na náš stát v podstatě stejně jako před tím náš mluvčí a protože zejména chceme zdůrazniti jednotnost celého našeho národa proti každému vměšování, nátlaku, neřku-li hrozbám ze zahraničí, budeme hlasovati pro schválení exposé pana předsedy vlády.

Toto hlasování ovšem nemění nic na našem oposičním poměru k vládě a k vládní koalici. Odmítáme zásadně i její politiku hospodářskou, založenou na monopolním a kartelovém "řízeném hospodářství". Odsuzujeme její politiku sociální, jež místo vyrovnávání důchodů snižuje právě důchody širokých vrstev lidových, zvláště soustavou daňovou a trpěním zdražování i z jiných příčin. Odpíráme dáti souhlas k její netečnosti k nebezpečnému vývoji populačnímu. Jsme rozhodnými odpůrci její metody politické a vládní, jež demokracii zaměňuje diktaturou politických stran a právě nyní odkládáním obecních voleb a plány nahraditi je jmenováním nových členů obecních zastupitelstev politickými stranami dává nové doklady této své protidemokratičnosti. A vidíme přímo ohrožení státu v koaliční politice národní, jež neprovádí závazky k slovanským spolutvůrcům republiky, za to však soustavnými ústupky neloyální menšině německé předělává [ ] republiku Československou v republiku česko-německou.

Nehlasujeme tedy pro schválení exposé pana předsedy vlády z důvěry k nynějšímu vládnímu režimu, nýbrž jediné ze zření k vyššímu a společnému zájmu národnímu a státnímu. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Přerušuji projednávání pořadu.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdržel na dnešní a zítřejší den posl. Němec (SdP).

nemocí dodatečně posl. inž. Richter.

Místopředseda Taub sdělil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 10. března t. r. o 10. hod. dop. s

Nevyřízený odstavec pořadu 137. schůze.

Schůze byla skončena v 7 hod. 52 min. večer.