Nákladná doprava na československých dráhach r. 1937 dosiahla 90.7% dopravy z r. 1929, kým r. 1936 činila iba 79˙1%.

Štatistika dopravy po Dunaji, Vltave a Labi za r. 1937 bohužiaľ ešte nebola uverejnená. Doprava na Dunaji činila r. 1933 561.756 tún, ale r. 1936 už zaznamenala vzrast o 142.122 tún, t. j. vzrast o 25 %. Podobne vzrastla doprava na Labi a Vltave. R. 1933 činila 1 mil. 749.052 tún a v r. 1936 2,246.659 tún, t. j. vzrast o 22 % proti r. 1933. Preklad tovaru v dunajskom prístave v Bratislave a Komárne činil r. 1929 995.866 tún a v r. 1937 činil 1,195.595 tún, t. j. vzrast o 199.729 tún alebo o 20 %.

Cudzinecký ruch. Konečné číslice o našom cestovnom ruchu r. 1937 ešte nie sú publikované, ale podla predbežných odhadov Štátneho úradu štatistického strovili cudzinci v Československej republike r. 1937 640 mil. Kč, t. j. o 180 mil. Kč viacej ako r. 1936 a o 352 mil. Kč viacej ako r. 1933. Naproti tomu podľa predbežných odhadov strovili naši občania v cudzine asi 540 mil. Kč, t. j. o 60 mil. Kč menej ako r. 1936, ale o 7 mil. Kč viacej ako r. 1933. Z toho vyplýva, že bilancia nášho cestovného ruchu r. 1937 bola aktívna sumou 100 mil. Kč.

Uvedené dáta, slávna snemovňa, najlepšie svedčia o našej životaschopnosti a preto tvrdím opätovne, že nemáme inej povinnosti, ako vytrvať vo svojom úsilí aj naďalej a k tomu je u nás nielen nadbytok dobrej vôle, ale aj silnej odhodlanosti.

Sledoval som pozorne debatu o štátnej uzáverke a teším sa, že o ňu a o terajšie pomery prejavovala aj naša opozícia vhodný záujem. Je nútné konštatovať menovite ten fakt, že naša snemovňa bez rozdielu na príslušnosť jej členov k vládnemu alebo opozičnému táboru prejavovala jednotný názor a chápanie terajšej našej situácie a shodne sa postavila na stanovisko, že vážnosť doby vyžaduje od nás mimoriadnej pozornosti a bdelosti, aby záujmy nášho národa a štátu nedoznaly žiadnej újmy.

Preto môžem so zadosťučinením vyhlásiť, že sa nedáme mýliť provokatívnymi rečami a nechceme nikdy odbočiť na cesty, z ktorých by sme na provokácie odpovedali provokáciami inými. Našou odpoveďou bude, keď sa miesto provokácií budeme snažiť zabezpečiť a sosíliť výstavbu svojho štátu po stránke politického mieru a hospodárskej, sociálnej a kultúrnej výstavby tak, ako sme to činili dosiaľ. Naša tvorivá práca bola a bude vždy pevnou hrádzou proti akémukoľvek tlaku proti nám z cudziny i domova a treba si uvedomiť, že vo svojej pospolitosti musíme najsť takú jednotu aj politických myslí Čechov a Slovákov, o ktorej by nikto a nikdy nemohol pochybovať, že nemá záujmov na udržaní našej republiky. (Potlesk.)

V debate o záverečných účtoch odznely mimo iného kritické slová o krivdách, páchaných na Slovensku a na Slovákoch, a dnes o nich hovoril tiež pán kol. dr Sokol. Mám za to, že miesto zdôrazňovania krívd bolo by viacej treba hľadať aj slová uznania pre všetky klady, ktorých sme na Slovensku svedkami, ktorých je iste viac než krívd. (Potlesk.) My, ktorí máme záujem na zabezpečení tohto štátu, menovite pokiaľ sme Slováci, iste ťažko znášame, keď vidíme, že sa o naše záujmy a potreby nedbá dostatočne, ale súčasne musíme ako rozumní občania uvážiť situáciu, v akej sme sa nachádzali v dobách prevratu, a voči vtedajšiemu nášmu položeniu nikto preca tvrdiť nebude a nemôže, že by sme neboli pokročili tak, že náš pokrok budí aj obdiv. Nikdy sa nemôže vývoj urýchliť tak, ako by sme si to sami priali, a najmä zlepšovanie pomerov vyžaduje mnoho času, že jeho vleklé tempo môže sa zdať často aj krivdou.

Je preto prvoradým záujmom najmä Slovákov, aby sa čím väčším počtom zúčastňovali činnej budovateľskej práce na výstavbe nášho štátu. Vidíme, že sú spolupracovníkmi vítanými, a preto je hriechom, páchaným nielen na republike, ale aj na Slovensku osobitne, každá negácia, ktorá sa u Slovákov udržuje.

Zdôrazňujem preto, že je príkazom doby, aby sme nehľadali, čo nás rozdvojuje, ale čo nás spojuje. (Výborně! - Potlesk.) V tejto osudovej chvíli musíme najsť cestu k plnému i dorozumeniu Čechov a Slovákov, tak ako o to usilujú prezident Beneša predseda vlády Hodža. Máme rovnaké práva v tejto republike tak Česi ako Slováci, tie nám nikto neberie, hľaďme tedy, aby sme našou aktívnou účasťou na výstavbe tohto štátu zúčastnili sa toho, čo si navzájom vždy vytýkame. (Potlesk.) Využijme tých práv, ktoré nám naša ústava dáva a ktoré nám dáva ako rovnoprávnym činiteľom v tomto štáte, a vtedy by sa dal vývoj nielen urýchliť, ale ukázaly by sa mnohé krivdy len krivdami zdánlivými, ktoré by bolo možné spoločným úsilím odstrániť k všeobecnej spokojnosti.

Máme společnú snahu všetci: urobiť republiku silnou politicky, hospodársky, ako i mravne, v každom ohľade odolnou proti akémukoľvek náporu. (Hlasy: Len Praha má málo porozumenia!) Tú Prahu presvedčíme, musíme mať len toľko sebakritiky, aby sme mnohorázy nežiadali nemožnosti, ale tie veci vážená snemovňa, ktoré sme si predsavzali previesť v záujme Slovenska, si svojmi silami vždy vymôcť môžeme! Spoločnými silami Čechov a Slovákov chceme odstraňovať a vyriešiť problém národnostný, aby táto otázka nemohla nikdy dať príležitosť k útokom na našu samostatnosť a suverenitu. Pri tom musíme vynaložiť všetko úsilie, aby sa Slovensko stalo postupom doby po každej stránke vyrovnaným článkom našej štátnej výstavby. (Potlesk.)

Československý štát a jeho ľud priniesol už veľa obetí, ale nebojí sa ani ďalších, lebo chce žiť vždy v slobode a túto svoju demokratickú slobodu a štátnu samostatnosť je rozhodnutý uhájiť do všetkých krajností. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Smetánka. Dávám mu slovo.

Posl. Smetánka: Slavná sněmovno!

Jako mluvčí za národní ligu chci úvodem prohlásiti, že s vývody, přednesenými zde p. předsedou vlády, naprosto souhlasíme, zvláště pokud jde o zdůraznění, že Československo a jeho lid nikdy a za žádných okolností nemůže a nesmí připustiti a nepřipustí zasahování do svých vnitropolitických záležitostí a že kdyby nás osud jednou postavil před nutnost obrany, bude se Československo bránit, bránit a bránit do všech důsledků, opírajíc se o celou svou vyspělost technickou a mravní.

Lituji, že toto vládní prohlášení bylo zde předneseno příliš pozdě. (Hluk. - Místopředseda Taub zvoní.) Domnívám se, že na řeč kancléře Hitlera měla naše vláda velmi rychle odpověděti, tak, jak si ta řeč zasluhovala. Prostě podobně jako Anglie a podobně jako Francie. Domníval jsem se, že hned druhý den bude na adresu Německa odpověděno ve smyslu, jak pan předseda vlády zde v parlamentě prohlásil. Bylo by to také odpovídalo tomu, co našemu lidu od mnoha a mnoha let říkáme a zdůrazňujeme, že kdyby mělo dojíti k válečnému konfliktu, kdyby měla býti naše republika ohrožena a napadena, bude se náš lid prostě bránit, že nebude utíkat. V této bitvě na mezinárodním poli jsme však viděli něco jiného. Naše vládní strany místo aby se vynasnažily, aby vláda jasně a rychle řekla, v jakém poměru si stojíme k Německu a k ostatním státům, nechaly tuto vhodnou příležitost padnouti. Domníval jsem se, že bude svolán ihned branný výbor, i zahraniční výbor, nehledě k tomu, že také plenum posl. sněmovny mělo býti ihned svoláno, aby se zde rokovalo o těžké mezinárodní situaci, která vážně ohrožuje Československou republiku. Místo toho jsme se dočkali jiného zjevu. O zahraniční politice se mluvilo v rozpočtovém výboru a potom později také při projednávání účetní uzávěrky, ačkoliv v této mezinárodně nejožehavější, kritické době byl k projednávání otázek zahraničně-politických povolán především výbor zahraniční a také plenum posl. sněmovny. Je nepochybné, že oddalováním projevu vlády jsme ztratili drahocenný čas, což bylo špatně vykládáno jak u nás, v naší veřejnosti, tak také mezi ostatními národy a státy. Je jisté, že jsme mohli ihned říci, že kdybychom byli napadeni, budeme se bránit; to by nás přece bylo nic nestálo, naopak náš národ by si byl vědom, že naše vláda skutečně stojí za tím, co hlásá a co stále zdůrazňuje. Vždyť i sami Habešané, když byli napadeni Italií a odkázáni sami na sebe, se bránili právě tak, jako se brání Číňamé přesile japonské, a přesto přese vše je vidět, že neutíkali od odpovědnosti, kterou mají před historií a příštími generacemi. Naší povinností tudíž bylo ihned reagovat na vývody říšského kancléře Německé říše.

Jak si počínaly, vážená sněmovno, jiné státy? Anglie měla 20. února svolánu presenci ministerské rady, která se po projevu kancléře Hitlera odhodlala k rekonstrukci vlády v tom smyslu, že ministr Eden byl nahrazen novým ministrem zahraničních věcí Halifaxem, který už na podzim byl delegován do Německé říše s určitou misí, která se ovšem nedotýkala jenom Anglie samé, nýbrž i Československé republiky. Slyšeli jsme v té době, jak náš pan ministr zahraničních věcí říkal, že je velkým nesmyslem, tvrdí-li někdo, že Halifax jede do Berlína jednat také o Československé republice; nejvýš jede jednat o Anglii a anglické politice. Neuplynulo ani několik měsíců a byli jsme svědky prohlášení říšského kancléře Hitlera, který docela otevřeně zdůrazňuje ve svých výbojných požadavcích, že si Německá říše činí také určité nároky na vměšování do vnitropolitických poměrů nejen Rakouska, nýbrž i Československa. Anglický parlament zasedal už druhý, třetí den po řeči Hitlerově a zabýval se velmi podrobně všeobecnou mezinárodní situací. Tu jsme slyšeli, jak se téměř všichni řečníci zabývali otázkou existence a budoucnosti nejen Anglie a anglického imperia, nýbrž také Československé republiky.

U nás bylo v té době ticho, nemluvilo se, parlament nezasedal a přenechávali jsme boj za naši republiku těm druhým. A podle toho to, slavná sněmovno, také dopadlo. Anglie, která si do jisté míry vynutila loňského roku u nás 18. únor, abychom vyšli Němcům ještě daleko více vstříc než dosud ta Anglie, o níž jsme předpokládali, že bude silnou oporou Československa v případě vážných dob, ta Anglie řekla otevřeně ústy ministerského předsedy Chamberlaina, že Československo nemůže v případě ohrožení spoléhat ani na Společnost národů, ani na Anglii samu, ba ještě méně, než to bylo na př. v případě konfliktu Habeše s Italií.

Jinak se zachovala Francie. Ačkoliv řečí Hitlerovou nebyla nijak dotčena - naopak Hitler sám na adresu Francie se velmi vynasnažil, aby se s ní nedostal do žádného vážného konfliktu, když zcela otevřeně říkal, že Německo nemá žádných teritoriálních nároků na úkor Francie - ta Francie jednala úplně jinak než Anglie. Tam parlament, který se rovněž zabýval vážnou krisí mezinárodní, řekl docela otevřeně, že v případě napadení Československa Francie splní na 100 procent svoje spojenecké závazky. Francie je jediným státem, který docela otevřeně a upřímně řekl, že nás neopustí. Jak v té době se zachovaly jiné státy, Rumunsko a Jugoslavie, s nimiž tvoříme Malou dohodu? Vládní prohlášení nás po této stránce plně neuspokojuje. Domníval jsem se, že Jugoslavie i Rumunsko zrovna tak jako Francie důstojně, sebevědomě a odhodlaně se přihlásí k Československé republice v tom případě, kdyby měla býti napadena. My jsme tohoto zdůraznění spojenectví neslyšeli a velmi bych prosil, aby naše zahraniční politika se vynasnažila s Jugoslavií i s Rumunskem sjednat takové úmluvy, které by tyto státy zavazovaly ku pomoci za všech okolností, které by se mohly přihodit. To, že máme s Rumunskem a Jugoslavií spojeneckou smlouvu jenom proti Maďarsku, nám nemůže stačit; musíme míti záruku, že i v jiných případech tyto spojenecké státy skutečně s námi půjdou jako přátelé.

V poslední době se mluví o tom, že Jugoslavie a Rumunsko opouštějí Československo, že prý chtějí vésti zvláštní separátní politiku a že v nejhorším případě by se snad spokojily s neutralitou. Docela otevřeně říkám, že nemyslím, že by Jugoslavie a Rumunsko nás chtěly a mohly opustit, a to proto, poněvadž zřeknutí se spojenectví s námi a s Francií znamenalo by pro ně politické harakiri.

Je jisto, že po našem povalení by došlo také na ně. Toho si musí býti vědomy; německý imperialismus se nespokojí s malým výbojem; ten má velké plány výbojné, mezi něž patří pochopitelně také ovládnutí celé střední Evropy, celého Balkánu a tlak ještě dále na východ, do Asie.

Pokud se týče Rakouska, je nepochybno, že Rakousko se dostalo do velmi těžké situace, ne vinou vlastní, nýbrž celkových mezinárodních poměrů. Německo si pochopitelně troufalo na Rakousko, když vidělo, že v posledních letech výbojná politika, aniž by byla vyvrcholila ve válečný konflikt, vždycky pro Německo končila úspěchem. Proto také Hitler, chtěje před svým národem dokázati další výbojný postup, se odhodlal sondovati půdu v tom smyslu, že se pokusí získat jasno o tom, jak velmoci se budou stavět k otázce ovlivnění Rakouska a případně i anšlusu. Myslím, že po této stránce Hitler dosáhl určitého úspěchu.

Pamatujete se, vážení, jak Hitler 4. února t. r. provedl radikální reformy osobní jak v armádě, tak v zahraničním vedení státu. U nás se tehdy říkalo, a zejména ze stran levicových jsme to slyšeli, že tyto změny jsou znamením těžké krise vnitřního režimu německého, že nacismus na celé čáře je na ústupu a že mír v Evropě bude na několik let zajištěn. Já jsem byl jiného názoru a také jsem svůj názor tlumočil v "Nedělním listě", kde jsem zdůraznil, že naopak tyto osobní přesuny, které se provedly ve vedení armádním i v zahraničním úřadě, jsou znamením dalšího výbojného elánu německého a že v krátké době se dovíme, zdali má prognosa je správná či ne. A neuplynul ani týden, kancléř Hitler citoval do Berchtesgadenu kancléře Rakouska dr Schuschnigga. Tam položil mu určité své postuláty a výsledek byl ten, že Rakousko muselo na ně přistoupit, když vidělo, že je na celé čáře opuštěno. Rakousko bylo opuštěno dokonce i tou Italií, o níž se všeobecně věřilo, že nikdy nesvolí k tomu, aby Německo ovládlo Rakousko. Když kancléř Hitler viděl, že tento jeho pokus se zdařil, že prostě k vůli Rakousku žádná velmoc nechce to hnát do války, pak teprve se odhodlal ke své řeči 20. února. Jsem přesvědčen, že kdyby se byly velmoci hned postavily na ochranu Rakouska, byl by projev kancléře Hitlera vyzněl docela jinak, že by se také byl nezmínil o Československé republice a nárocích Německa vměšovati se do našich vlastních poměrů.

Situace, do které jsme se dostali, je jen důsledkem té zahraniční politiky vítězů, která byla příliš blahovolnou vůči poraženým. My jsme se exponovali velmi ve Společnosti národů, domnívajíce se, že Společnost národů v kritických chvílích nenalezne jenom slova, nýbrž že bude také míti kuráž k rázným činům. Této kuráže se bohužel nedostávalo a důsledkem toho je, že v 20. roce jubilejním jsme v daleko těžší krisi mezinárodní než kdykoliv před tím. Jsem přesvědčen, že kdyby místo Společnosti národů byl na jejím místě Hitler anebo Mussolini, tito dva diktátoři by byli dovedli daleko lépe zajistiti mír pro svůj vítězný blok než vítězové ze světové války. Mussolini praví o fašismu, jakými prostředky bojuje: "Fašismus potíral své protivníky slovem a zbraněmi. Je nutno sáhnout ke zbrani, nestačí-li slovo a žádají-li toho hrozivé okolnosti. A to jsme udělali také ve Španělsku".

Vážená sněmovno, v r. 1935 Německo už hitlerovské ohlásilo [ ] způsobem zvýšené zbrojení a zavedení všeobecné branné povinnosti. Co tento [ ] čin bude v důsledcích svých znamenat, o tom musel býti každý přesvědčen, a já jsem se domníval, že Společnost národů bude si vědoma velké závažnosti tohoto počinu německého a že skutečně se jednou odhodlá k radikálním činům. Bohužel jsem se zklamal. Napsal jsem tehdy - bylo to 19. března 1935 - do "Poledního listu" článek, který jsem nadepsal: "Na Berlín". Z tohoto článku vyjímám (čte): "Dnes mohli by plným právem o správnosti přísloví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí, mluviti vítězové světové války, jimž poražené Německo zasadilo ránu dosud nejtvrdší, až se jim zajiskřilo v očích a zatajil dech. Není to ovšem prvý úder, kterým je Německo obdařilo. Je jich hezký počet. Zbytečno znovu je připomínat. [ ]. Radost, potěšení, zisk hmotný, prestižní i mravní odnesli si z této pro vítěze naprosto nedůstojné hry dosud vždy Němci. Jaký tedy div, jestliže od slabých políčků přecházeli postupně k tvrdším úderům, z nichž poslední: vyhlášení všeobecné branné povinnosti a radikální reorganisace armády utvořením 12 armádních sborů po třech divisích - je nesporně čin, který by při aspoň trochu normálním myšlení a cítění napadených musil míti v zápětí okamžitou ráznou, mohutnou a jedině správnou odpověď: [ ].

Jsme opravdu zvědavi, jakými prostředky se novou insultací překvapení a napadení budou bránit. [ ]. Není pochyby o tom, že kdyby byli měli vojáci větší vliv ve státech vítězných než utopističtí státníci a diplomaté, tvůrci naprosto neživotné instituce Společnosti národů, k této provokaci Německa by bylo nikdy nedošlo. (Hlasy: Kde je 30 přítomných? - Místopředseda Taub zvoní.) Byli by se totiž již dříve postarali o to, aby Německu zašla chuť na zbrojení, na nerespektování mírových smluv. Vojenský zákrok by se byl tehdy setkal nesporně s mnohem menším odporem, než by se setkal na př. dnes. Také takováto trestní expedice by byla měla v zápětí mnohem méně mrtvých, raněných, ztrát a škod než válka s nepřítelem již velmi dobře vojensky připraveným."

To bylo v r. 1935. Přišel rok 1936. Důsledek nezákroku byl, že si Německo troufalo násilně obsaditi celé Porýní. A tehdy zas se nic nestalo. Jedině Polsko doporučovalo v té době, aby se vojensky zakročilo. Polsko bylo by bývalo splnilo stoprocentně své spojenecké závazky vůči Francii a jejím spojencům. Tehdy jsem také napsal článek, z něhož vyjímám (čte): "Bohužel, kuráže, [ ] se nedostávalo. Logickým toho důsledkem je dnešní stav, přivoděný před rokem vyhlášenou reorganisací armády německé, která se dala před dvěma týdny do pohybu obsadit demilitarisované pásmo v Porýní, v čemž jí Francií a jejími spojenci, jak vidíme, opětně nebylo zabráněno, s čímž Hitler po zkušenostech, získaných z dřívějších svých zdařilých akcí, počítal. Nepochybně i konflikt italsko-habešský přispěl hodně k tomuto odhodlání. Před rokem, když se teprve tvořila organisačně silná branná moc německá, vpád do Porýní by si byl Hitler tehdy jistě rozmyslil. Dnes je ovšem v situaci takové, že z žádné akce Francie a jejích spojenců opravdu mnoho strachu nemá. Obsazené Porýní dobrovolně už neopustí. Nevzdá se ani myšlenky jeho opevnění, kterého Německo potřebuje pro další akce na evropském kontingentě, [ ].

Blahovůle vůči Německu se mstí. Kdyby Anglie s ostatními vítězi před třemi roky, když Hitler začal zbrojit, byla mu v tom zabránila, nebyla by dnes v tísnivé situaci, která si vynucuje k urychlenému dobudování, resp. zmodernisování armády a vojenské pohotovosti nákladu asi 60 miliard Kč. Ale i ostatní státy, přející si míru, nemusily býti dnes zbrojením finančně tak vysilovány, jako jsme toho svědky. [ ].

Co si vítězové svou nemístnou blahovůlí vůči poraženému nadrobili, to teď mají. Fňukáním nic nespraví, Němcům, to přece každý ví, imponuje jedině odvaha a síla. Vítězové sílu dlouho měli, ale odvahu k ráznému činu, před nímž by se Němci sklonili, bohužel záhy ztratili. Na konec to dopracovali svou vlastní vinou tam, že se začínají bát poraženého, který ovšem je, jak se lidově říká, teď na koni.

Německo po stránce vojenské znamená nepochybně ohromnou moc, kterou nelze nijak podceňovat. Zvláště po stránce technické nejmodernější výzbroje a úžasné pohyblivosti, nehledě k militarisaci celého národa už od mládí. [ ]."