Oba státníci se snažili ve svých řečech dokázati rozvoj hospodářství za jejich režimu. Nemáme možnosti, abychom kontrolovali správnost těchto cifer, ale mluvilo se k celému světu, a tedy je třeba, abychom tato statistická čísla brali vážně nebo alespoň trochu vážně a z nich vycházeli.

Hospodářský rozvoj obou našich sousedů, doložený číselnými výsledky, je opravdu uznáníhodný. Ale s našeho hlediska, řeknu otevřeně, je pro nás velikým upozorněním. Nesmíme zapomínat, že vidíme před sebou vyrůstati v Německu obrovskou vojenskou moc a že slyšíme slova o mírumilovných úmyslech Německa, ale že slova tato jsou trvale provázena poukazováním na tuto vojenskou moc. A my v Československu, kteří jsme po tak dlouhou dobu přesvědčovali svět o své neochvějné víře v uhájení míru mírovými prostředky, dnes jsme přestali věřit, že trvalou vůlí k míru mír obhájíme. My právem dnes spoléháme na sílu svých zbraní, na jejich dokonalost, a prohlašujeme jasně - všichni českoslovenští řečníci to prohlásili - že jsme pevně odhodláni jich použíti na obranu každé pídě své československé půdy. (Výborně! - Potlesk.) To, slavná sněmovno, co řekl pan rakouský kancléř o léku proti anšlusu, musí nás daleko větší měrou, než jsme dosud činili, vésti k jednomu přesvědčení, totiž k tomu, že naše práce se musí koncentrovati k obraně míru i na poli hospodářském, neboť vidíme před sebou růsti hospodářský imperialistický rozmach Německé říše, jemuž my dnes stojíme v cestě, jako jsme stávali dříve, a jako Rakousko, i my se musíme dáti na cestu hospodářské obrany.

Pokles nezaměstnanosti obou států jest pozoruhodný, rovněž tak vzrůst jejich industrií a také vzrůst jejich živností. Podle prohlášení kancléře Hitlera vzrostl důchod živností z 37 miliard v r. 1932 na 75 miliard v r. 1937. I kdyby tato čísla snad nebyla naprosto spolehlivá, tož je jisto, že tento důchod stoupl. Také stoupl vzrůst industrií. Příkladně výroba papíru vzrostla o 50 %, těžba uhlí o 68%, minerálních olejů o 90 %, aluminia o 570% atd. Tato čísla jsou nezvratným důkazem o hospodářském rozvoji našeho souseda, jehož industrie - a na to nezapomínejme - byla vždy, je a bude naším největším konkurentem. Také údaje pana Kurt von Schuschnigg, zejména jeho rozvedená myšlenka o Ausbau des Staates, o výstavbě státu, ukazuje, že je zapotřebí se jí zabývati. Pan rakouský kancléř zdůraznil, že rakouský státní dluh poklesl - a to se dá kontrolovati - a při tom Rakousko zavedlo také allgemeine Wehrpflicht, Rakousko staví silnice, spoustu různých zařízení k povznesení hospodářského života. Já pravím, že nám v dnešní době nehrozí snad ani tak nebezpečí válečného konfliktu, jako nám hrozí nebezpečí hospodářského obklopení. Proto musíme pracovati na hospodářském poli. Výsledky zahraniční politiky našeho souseda vykazují značné aktivum a my pozorujeme, jak Německo poměrně snadno skupuje jihoslovanské, bulharské, rumunské a maďarské hospodářské přebytky a jak se stává stále důležitějším hospodářským i politickým faktorem v těchto zemích podunajské oblasti.

Nás právem zneklidňuje to, co nazýváme anšlusem a všemi důsledky tohoto anšlusu, a přece konec konců nejde o žádnou novou věc. Kancléř Schober za vlády socialistů v Rakousku v roce 1927 a za Brüningovy vlády v Německu měli tutéž myšlenku. Že k připojení nedošlo, je třeba děkovati pouze hospodářským zájmům. Ukázalo se nakonec, že hospodářské zájmy Rakouska jsou daleko důležitější nežli jeho politické zájmy. Prohlížíme-li statistiky a vezmeme-li za základ veškerou spotřebu poživatin Německé říše, vidíme, že celé Podunají incl. Polska, incl. nás a pobaltských zemí jest způsobilé, aby krylo potřebu Německé říše toliko z 1/3. A porovnáme-li exportní možnosti podunajských států i Polska a spotřební kapacitu všeho obyvatelstva, vidíme, že jde poměrně o nepatrný zlomek, který by pro německou industrii a pro německé hospodářství neměl ani tak zvláštního významu, kdyby nebylo dalších cílů Německa na jihovýchodě Evropy. Pro nás a pro Rakousko, jejichž industrie před válkou byla zařízena na toto území, má ovšem podunajský prostor existenční význam.

U nás se svaluje pokles hospodářské spolupráce mezi Československou republikou a Podunajím na důsledky naší agrární politiky, na obranu zemědělského hospodářství. Já pravím, že tato these nesedí na sto procent. Naše exportní industrie se zařídila svým exportem na kompensaci zemědělských produktů, při čemž zároveň usilovala o ovládnutí domácího trhu drobným prodejem ve svých filiálkách. O vybudování vlastní exportní základny, která by byla s to obstarati také reexport mezi Podunajím a ostatním světem, případně i Německem, se naše velká industrie exportní nestarala, zejména ponechávala Dunaj, jak o tom již včera mluvil můj klubovní kolega inž. Líška, na pospas a nestarala se o něj. My jsme založili svůj export na velmi pohodlné basi: kompensovati zemědělské produkty - jejich konsum měl zůstati doma - ale nestarali jsme se o to, abychom zvýšili zaměstnanost a tedy také konsum. A suroviny pro svůj průmysl jsme dováželi ze zemí s volnou valutou a platili jsme za ně drahými devisami. To byl veliký hřích našeho velkého průmyslu, páchaný na československém hospodářství.

Když studujeme příčiny zemědělské krise, vidíme, že je jedna hlavní, primérní. Je to pokles ceny zemědělských produktů pod výrobní náklady nejen u nás, nýbrž i v jiných státech, kde je zemědělský problém. Tak tomu je také u podunajských států. Jejich zemědělské produkty se hromadily a hromadí ve skladištích. Nebylo a není pro ně odbytu. A přece jenom bylo u nás i v Rakousku tolik hladovějících lidí. Viděli jsme tedy na jedné straně veliký nedostatek, ale na druhé straně veliký přebytek. A když prohlédneme import a spotřebu západní Evropy, vidíme zde, že Československá republika mohla jako reexportér velmi mnohé zaříditi a že právě vinou nepozornosti našeho velikého průmyslu jsme nezařídili nic, omezili jsme se na dovoz zemědělských produktů. Nesmíme zapomenouti, že tato politika byla velikým hříchem, páchaným na československém živnostníku, na československém obchodníku a československém dělníku. Oni všichni byli konsumenty a také všichni měli nárok na to, aby se jim dostalo podílu na hospodářské práci československého národa.

Již při prvním pokusu o "anšlus" bylo konstatováno mezinárodně, které země mají přirozený přebytek a které země mají přirozený nedostatek a které tedy musejí dovážeti zemědělské produkty. Proto měla naše industrie dovážeti z těchto přebytkových zemí obilí a mohla je reexportovat do těch zemí, kde potřebovala nakupovati suroviny a mohla si zjednati velmi snadno platební prostředek; i kdybychom byli na to něco doplatili, bylo by to přišlo laciněji než všechny podpory v nezaměstnanosti a nežli veškeré stamiliony representující podporu našeho zahraničního obchodu. (Výborně!) Bylo věcí Československé republiky uchopiti se hospodářské iniciativy, zkoncentrovati všechny hospodářské síly v Podunají a vytvořiti z nich velmoc, kteréžto hospodářské velmoci by byla Německá říše nikdy nemohla vnutiti ani svoji politickou vůli ani svoji vůli hospodářskou.

Když r. 1934 německý kancléř Hitler zavedl všeobecnou brannou povinnost, bylo jasné, že Německo pomýšlí opětovně na hospodářskou válku a že tato hospodářská válka vlastně již začala. Jenom vzpomeňme na to, co říkal říšskému sněmu pruskému Bismarck, že za každým pluhem a každým strojem německým musejí státi aspoň dva kanony, aby tyto stroje mohly v klidu pracovat. Bylo tedy již tenkráte jasno, že zavedením všeobecné branné povinnosti chce Německo vynucovati brannou mocí pro sebe hospodářskou spotřebu a že se bude hleděti hospodářsky zajistiti na východě. Hrozilo nám již tehdy nebezpečí hospodářského obklíčení.

A jestliže dnes říšský kancléř Hitler ve své řeči poukazuje na výsledky svého hospodaření, vidíme, že do této války hospodářské se již pustil. Vidíme hospodářský imperialismus, který je ještě nebezpečnější než imperialismus vojenský, poněvadž imperialismus vojenský by znamenal vzplanutí všeobecné války a znamenal by konec německého národa, ale hospodářská válka konec německého národa nemusí znamenat, ale bude znamenat jeho budoucnost, jestliže ti, proti nimž se řídí německý hospodářský útok, nebudou na místě a nevytvoří zbraně na odvrácení tohoto útoku.

Jestliže Bismarck označil Čechy jako klíč k Evropě, je potřebí, abychom si i my uvědomili, že nesmíme za žádnou cenu připustiti a nesmí to konec konců připustiti ani Evropa, aby se tohoto klíče zmocnil někdo jiný a zejména, aby se tohoto klíče zmocnil Hitler se svým Německem. Jsme si velmi dobře vědomi svého poslání v Evropě, jsme si vědomi své strategické polohy a víme velmi dobře, že proto bude a musí s námi Evropa počítat, ale víme také, že hospodářskou neodvislost si musíme vybojovat a udržet sami, poněvadž nám ji nikdo držet nebude. A právě ve vědomí tohoto našeho státního poslání s hlediska mezinárodních zájmů musíme dbát, abychom se nedali vytlačit do hospodářské neutrality; my se musíme dát na cestu hospodářských výbojů.

Když v r. 1936 navštívil rakouský kancléř Schuschnigg - třeba neoficielně - Československo, přece jasně vytyčil nutnost spolupráce Československa s Rakouskem v Podunají. Co to znamenalo pro nás? Pospěšme si, než nás Německo hospodářsky předejde! Tento muž, který s uznáním celé Evropy bojuje za neodvislost své říše, viděl do budoucna. On také velmi dobře formuloval svoji otázku k nedělnímu hlasování rakouského lidu: Chcete samostatnost? Nechcete-li samostatnost, chcete porobu. A tak zní otázka i pro nás. My chceme samostatnost do všech důsledků; jakákoli vměšování do této samostatnosti a jakýkoliv zásah, který bychom připustili, znamená porušení naší státní neodvislosti.

Hospodářskou samostatnost musíme tedy uvažovat s hlediska své politické nezávislosti, s hlediska vývoje našeho státu, ale musíme ji uvažovat také s hlediska sudetskoněmecké otázky v Československé republice. Žijeme a bylo to už tolikrát konstatováno - tisíc roků vedle Německa a uhájili jsme si vždycky svoji existenci. My ji uhájíme - to je moje víra - i nadále, ale musíme si býti vědomi toho, slavná sněmovno, že hospodářský vývoj světa má své zákony, které určují rozvoj, které dávají směrnice hospodářskému životu a podle kterých se konec konců řídí každá politika vnitřní i zahraniční.

Když vidíme hospodářský rozvoj našeho souseda, 70 milionového národa, který už s hlediska své existence musí sledovat Podunají a to, co jde za ním, musíme si uvědomiti, že této dynamické síle stojíme v cestě a že je potřebí jí čelit. Proto budovalo Německo už dlouho před válkou tuto cestu na východ a proto podle ní také řídilo svou kolonisační politiku kolem Černého moře. Dnešní německé kolonie - a je jich velmi mnoho v Černomoří a Dobrudži - jsou vzorem kolonií a měly by být pro nás popudem a ukázkou, jak se má kolonisovat. Kancléř Hitler vznesl ve své řeči požadavek získání kolonií pro Německo. Velmi sebevědomou řečí prohlásil, že ani za cenu mezinárodního kreditu se Německo nedá od tohoto požadavku odvrátit. Na německých vysokých školách přednášeli před válkou vedoucí profesoři německé hospodářské vědy o významu kolonií pro Německo. Mluvili o významu koloniální politiky a musím říci, že zprávy Institutu für Auslandsdeutsche poukazují na to, že Hitlerova německá říše této politice věnuje svou hlavní pozornost.

Jaké kolonie, slavná sněmovno, mínil kancléř Hitler, to nám neřekl. Jen velice zdůraznil, že získání kolonií je pro Německo životní existencí. Uvažujme tedy o tom, co němečtí národohospodáři před válkou napsali a na vysokých německých školách přednášeli o významu předválečných německých kolonií. Které to byly? Bylo to Togo, Kamerun, Jižní Afrika, Východní Afrika, Karoliny, Mariany a kolonie, lépe koncese na Východě v Kiaučau. Co řekli o Jižní Africe? Že neměla pro Německo téměř žádného významu, těžko se živila sama a import do Německa byl nepatrný. Kromě toho hospodářsky byla ovládána většinou Anglií. Togo mělo dříví vzácných druhů, nevelké množství olejnatých rostlin, ale celkem bylo bez významu, poněvadž vyžadovalo velkých investic. Kamerun byl kolonie poměrně velká na čtvereční kilometry, ale klimaticky velmi nezdravá, nepřístupná pro bělochy, produkoval kakao, kávu a několik vzácných druhů dříví. Tedy ve všech těchto koloniích nemohlo Německo nikterak krýti své konsumní potřeby a nemohlo tam říditi masy svého dělnictva. Karoliny a Mariany, ostrovy, neměly vůbec podstatného významu. Naproti tomu koncese v Kiaučau měla ohromný význam, poněvadž byla základním bodem pro rozšíření německé expanse do Číny. Dnes kancléř Hitler o této koncesi nechce ani mluvit, ani nechce slyšet o konferenci, vzhledem ke stykům Německa s imperialistickým Japonskem. Co tedy zbývá ze všech těch kolonií, když o nich uvažujeme s toho hlediska, jak říkal německý kancléř, že jsou životní existencí pro Německo?

Zbývá z toho jedině Východní Afrika, do které Německo investovalo opravdu velké předválečné hodnoty, kde Německo hospodářsky velmi pracovalo a kde si udrželo radiovou zpravodajskou službu. Ale tato kolonie je dnes v rukách anglických. Anglie jí uzavřela Indický oceán, tedy uzavřela jí své imperium. Tedy jaký logický důsledek by z toho mohl být? Že pravděpodobně Německo štve Anglii požadavkem vrácení kolonií k tomu, aby Anglie dala Německu volnou ruku na východě Evropy, aby tam hledalo klíč pro svou budoucí hospodářskou existenci. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) My stojíme na cestě této expanse, my jsme překážkou Německu, aby se dostalo tam, kam se pod řinčivými slovy o velké armádě, o nutnosti kolonií v pravém slova smyslu chce v zájmu své budoucí existence dostat.

Tedy naším úkolem musí být zpevnění té hráze, která má bránit Německu, aby se dostalo touto cestou na východ. My bychom měli pracovat ve dvou směrech: Vytvořit předem skutečně národní hospodářství, národní podnikání, nepodporovat jen velkopodniky, velkodružstva, ale umožnit součinnost širokých vrstev středostavovských, umožnit součinnost živností, obchodu a středního průmyslu, vytvořit součinnost všech středostavovských vrstev, poněvadž tyto vrstvy byly vždy nejspolehlivějším standardem výroby a zaručovaly zaměstnanost dělnictva. Dále pak by mělo býti naším úkolem skutečné vybudování naší vlastní cesty na východ, zkoncentrování veškerého úsilí za tím účelem, a se vší energií, jak to včera žádal kol. Líška, pracovati na vybudování Dunaje.

Náš střední stav, který byl kdysi nejsilnějším hospodářským faktorem a tvořil základnu našeho národa, z něhož se vždy mobilisovala naše národní síla, která vedla k našemu osvobození, jest bohužel v Československé republice trvale zeslabován. Pomohlo se velkému kapitálu, pomohlo se družstvům, sanovaly se banky, ale o prosperitu středního stavu se my československá živn.-obchodnická strana středostavovská bijeme po celá dlouhá léta a bohužel velmi často narážíme na neporozumění a nepochopení. (Souhlas.) Slyšeli jsme pana kancléře Kurt von Schuschnigg, jak si chce počínati, aby pomohl hospodářskému rozvoji Rakouska. Chce pomáhati především rozvoji živností, obchodu a středního průmyslu a proklamoval, že státní dodávky v Rakousku budou především zadávány živnostem a střednímu průmyslu. Prohlédneme-li si pozorně řeči obou kancléřů, musíme jasně a otevřeně konstatovati, že jejich snahou je intensivní podpora živností a středního průmyslu. Musíme si uvědomiti, že Německo za 3 roky dosáhlo více než 100 % zvýšení důchodů středních pracujících vrstev. Osvědčila se jeho směrnice, obsažená v příručkách národního hospodářství všech vedoucích vědců německých před válkou, že pro Německou říši daleko větší význam má prosperita sta drobných a středních podniků nežli prosperita jednoho mamutího podniku - tehdy se ještě nenazývaly tyto podniky mamutími. Když propočteme početnost živností, obchodů a středního průmyslu u nás a uvědomíme si, že bychom svojí politikou v tom smyslu zařízenou, jak jsem o ní mluvil, mohli způsobit, že by každý z těchto podniků průměrně mohl převzíti novou pracovní sílu, je to vzhledem k dnešní cifře našich nezaměstnaných odstranění problému nezaměstnanosti v Československé republice. Musíme tento problém vyřešiti již také s hlediska našeho státního budgetu, protože nemůžeme trvale tento budget zatěžovati podporami v nezaměstnanosti, poněvadž lidé konec konců ve své většině chtějí práci a nechtějí, aby trvalá podpora je snižovala i v ohledu morálním. Tedy zvýšená zaměstnanost obchodu a zvýšená zaměstnanost živností a středního průmyslu, čili zaměstnanost širokých vrstev národních, může u nás trvale rozřešiti otázku nezaměstnanosti.

Tvrdím, opětovně, že si musíme svoji cestu na východ zajistiti, ale toto zajištění vyžaduje celých mužů pevné konstrukce, cílevědomé vůle, žádných pokusů a propočtů v kancelářích ministerstev. Může nám býti příkladem Maďarsko, které se už daleko dříve zmocnilo velké řady linek dopravních i na moři. Je to zrovna tak vnitrozemský stát jako my, je to menší stát, je to chudší stát, ale vystihl velmi dobře, kde je jeho budoucnost a kde je jeho hospodářské poslání, chce-li zajistiti svoji hospodářskou neodvislost proti každému. Jsme velký průmyslový stát, takový průmyslový stát, který musí míti ke svému hospodářskému zajištění také volnou cestu za hranice, ven, na moře, tam, kde jsou volná odbytiště, a ne abychom svoje obchody dělali tam, kde se na každé křižovatce potkávají celé desítky obchodních zástupců a nemohou uzavříti náležitý obchod, poněvadž je jich mnoho.

Naše podnikavost musí býti rychlejší, než byla. Podívejte se: Kancléř Schuschnigg vyložil, za jak krátkou dobu to malé, chudé Rakousko vybudovalo Großglocknerstraße do výše 2.600 m, vybudovalo ji až nad ledovce. A my tady v Praze stavíme evakuační silnici z Chuchle na Zlíchov a už to trvá přes dvě léta, a jak se na to dívám, bude to trvati další dvě léta, nežli silnici, která je dlouhá 3 km, vystavíme.

Musíme si uvědomiti, že nemáme před sebou jenom Hitlerovo Německo. Dnes nebo později se může změniti v jiné. Máme před sebou to, co bylo od dlouhých a dlouhých desítek let: Das deutsche Reich. A z toho, že tato Německá říše svoji gravitační přirozenou silou, hospodářskou expansí, podepřenou ohromnou vojenskou mocí, je nebezpečným nepřítelem, vysvítá, že ten, kdo přezírá nebezpečí, jednoho krásného dne tomu nebezpečí podlehne.

Byli jsme na sedmém místě mezi největšími hospodářskými státy světa. Dneska jsme poklesli až na 35. místo, tedy dostali jsme se až za Paraguay. Naší snahou a nejlepší obranou proti expansivnosti Německé říše musí býti dostat se zase na to čestné místo. Ale nedostali bychom se na ně, kdybychom dále, jak to teď děláme, chtěli podporovati hospodářství bez risika, podporovati jednotkové domy, podporovati kartely a syndikáty. Ne, musíme vytvořiti typ československého podnikatele, středního podnikatele (Výborně! - Potlesk.), který, když buduje svoji existenci, činí tak v zájmu své rodiny, ale jest si také vědom, že pracuje pro stát. Nemůžeme však potřebovati takových podnikatelů, kterým je jedno, kde dostanou zisk ze svých kapitálů, kterým na tom nezáleží, kde, pod jakým nebem, od jakého národa se jim dostane úroku z peněz, které tam investovali.

Nás učí naše historie, že v dobách, kdy jsme byli v největším nebezpečí, byli jsme také nejstatečnější. Prokázali jsme to, když jsme v dávné minulosti bojovali za demokratičnost svého národního života, když jsme bojovali za svobodu přesvědčení a víry a kdy proti nám stál celý svět. Byli jsme nejsilnější tehdy, když jsme byli svorni. A když jsme byli nesvorni, dopadalo to s námi zle. Pro nás Čechoslováky je rok 1938 skvělým vysvědčením, že jsme se všichni našli v přesvědčení, že mezi námi není rozdílu v tom, jak obhajovati, jakými prostředky a do kterých důsledků naši národní čest. (Potlesk.) V tom jsme jednotni.

A proto pravím: I kdyby se někomu podařilo překročiti naše pevnosti, i kdyby se mu podařilo vytlačiti nás třeba z kusu našeho státního území - to je moje i vaše pevná víra - zase se vrátíme a vrátíme se jako vítězové, jako se vrátil malý srbský národ (Potlesk), poněvadž naše síla nevězí jenom v síle těch opevnění a v jejich dokonalosti, ta vězí také v tom duchu, který svedl všecky obyvatele Československé republiky, pokud jsou representováni státotvornými československými stranami, v jednotné vůli do všech důsledků a do posledního muže hájiti Československou republiku. A to je ten duch, ze kterého konec konců vytryskla i jasná, odhodlaná, mužná slova našeho předsedy vlády, že jsme se nebáli tisíc let a že se teď nebojíme také. (Potlesk.)