Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je pan posl. Zápotocký.
Posl. Zápotocký: Vážená
sněmovno!
Chci jménem klubu komunistických poslanců
zaujmouti stanovisko ke hlasování o prohlášení
pana předsedy vlády dr Hodži. Jsme pro
obranu republiky a nechceme proto hlasovati "proti".
Ale nemáme důvěru, že tento režim
chce a je schopen skutečně republiku bránit
a proto nemůžeme hlasovati "pro". Zdržíme
se proto hlasování. (Výkřiky. -
Místopředseda Košek zvoní.)
Z čeho vyplývá naše stanovisko? O positivních
stránkách i o slabinách a nedostatcích
vládního prohlášení mluvil již
soudr. Kopecký. Čekali jsme, že debata
a vystoupení zástupců koaličních
stran prohlášení doplní a nedostatky
odstraní. To se nestalo. Řeči zástupců
koalice byly neurčitější a mnohdy se
stanoviska neohrožené obrany horší než
prohlášení pana předsedy vlády.
Je zajímavo, že řada zástupců
koaličních stran se jako čert kříži
vyhýbala otázce našeho spojenectví se
Sovětským svazem a že někteří
mluvili přímo proti. Je smutné, že zvláště
zástupci socialistických stran nedovedli v této
věci zaujmouti kladné a neohrožené stanovisko.
Projev říšského kancléře
nenechal přece nikoho v nejasnosti a na pochybách
o tom, co chce Třetí říše. Chce
nové imperialistické výboje i za cenu porušení
míru, ohrožení nezávislosti druhých
států i za cenu války. Jasně to pochopil
pracující lid všech národů této
republiky a jasně také na to reagoval. Lid v Československu
prohlásil: Nechceme válku, chceme mír, budeme
brániti svoji nezávislost, zachováme věrnost
svým spojencům, Francii a Sovětskému
svazu, zaženeme zrádce, kapitulanty a ustrašence.
Lid chtěl míti jasno, zda toto rozhodné stanovisko
zaujímá také vláda a zda se může
také na ni při obraně republiky spolehnouti.
Toto jasno nedalo vládní prohlášení
a nedala ji také debata. Debata ukázala, že
o základní otázce obrany republiky, jak ji
provádět a s kým ji provádět,
je v koalici velká nejasnost. Největší
nejasnost však je ve vedoucí vládní
straně, to je ve straně pana předsedy vlády.
O tom svědčí projev mluvčího
této strany, pana inž. Žilky.
Oč jde dnes? Světová válka a světová
krise ukázala, že po staru se žíti dále
nedá. Je nutno hledati nové cesty, a zde stojí
otázka: Mají národy právo samostatně
rozhodovat, anebo mají jim býti určité
cesty ohněm a mečem násilně vnucovány?
Jde o otázku míru, ideového zápolení,
svobody, sebeurčení a pod. To je nová cesta.
Válka a znásilňování, to je
druhá, stará cesta. A proto otázka války
a otázka míru je to dělítko, které
dnes rozděluje svět. Není náhodou,
že na nové cestě schází se vše,
co je skutečně demokratické, skutečně
lidové i socialistické, a není náhodou
proto, že v popředí mírové fronty
stojí komunisté a Sovětský svaz. (Potlesk
poslanců strany komunistické.) Není také
náhodou, že na staré cestě se schází
vše, co je přežité, reakční,
násilnické, a není náhodou, že
v popředí válečné fronty stojí
fašismus a Německo.
Pan inž. Žilka vidí věci jinak.
On říká, že tu jde o boj kultury proti
třídním zájmům. Kulturu podle
něho representuje Německo a třídní
zájmy Sovětský svaz. Pan inž. Žilka
uvedl (čte): "V konfliktu mezi národností
jako pramenem kultury a třídní nadvládou
je nejsilnější zdroj evropského a světového
neklidu. Síly se koncentrovaly. Na jedné straně
je komunistická internacionála, opírající
se o SSSR, na druhé straně je Německo."
Pan inž. Žilka dává nepokrytě
dále najevo, že Hitlerův boj za fašistickou
kulturu je agrární pravici sympatický a že
by byla ochotna tento boj podporovati. Pan inž. Žilka
řekl (čte): "Z řeči
pana říšského kancléře
Hitlera máme právo souditi, že vlastním
cílem velikého sousedního německého
národa je udržení a vzestup kultury a civilisace.
Máme věřiti, že v boji proti bolševismu
má Evropa spatřovati Německo jako odhodlaného
bojovníka za udržení a vzestup kultury evropského
lidstva." Proto agrární pravice mluví
o chybách naší zahraniční politiky.
Pochybuje o prospěšnosti spojenecké smlouvy
se sověty a byla by pro spojeneckou smlouvu s Hitlerem.
A co znamená takové spojenectví? Zde jsme
u základní a životní otázky tohoto
státu. Spojenectví s Hitlerem znamená zrušení
nezávislosti tohoto státu. Zařaditi se do
osy Berlín-Řím znamená pozbýti
samostatnosti, vystoupiti z mírové fronty, dávati
se na válečnou cestu. Proto je politika agrární
pravice nebezpečnou zájmům pracujícího
lidu všech národů tohoto státu a je
zvláště nebezpečnou zájmům
českého národa.
Není náhodou, že řeč pana inž.
Žilky byla prošpikována kulturou jako
zaječí zadek špekem. (Veselost.) My
známe ty kulturträgry, kteří civilisují
barbary. Vidíme je při práci v Habeši,
ve Španělsku, v Číně. Není
to náhoda, že agrární pravice sympatisuje
s kulturträgry, kteří kulomety kosili bezbranný
habešský lid. Není to náhodou, že
sympatisuje s kulturträgry, kteří bombardují
otevřená španělská města
a ubíjí nevinné ženy a děti.
Není to náhodou, že sympatisují i s
kulturträgry, kteří bodáky vštěpují
kulturu mírumilovnému čínskému
rolníkovi. Není to také žádná
náhoda, že agrární pravici jsme solí
v očích my, komunisté, kteří
tyto nositele fašistické kultury odhalujeme a pranýřujeme.
Stála tu druhá otázka v řeči
p. inž. Žilky, a to vývoj doprava anebo
doleva. A není to zase náhoda, že p. inž.
Žilka ve své řeči se snažil
dokázati, že vývoj událostí jde
doprava, a projevil nad tím nepokrytou radost. A co znamená
dnes vývoj doprava? Vývoj doprava znamená
válku a vývoj doleva znamená mír.
Všude, kde se vývoj posunul doprava, rozšířilo
se nebezpečí války. Pohleďte na Rakousko!
Co znamená vývoj doprava pro Rakousko? Co musí
dnes dělat rakouský kancléř Schuschnigg,
když se chce pokusit uchovat mír a nezávislost?
Musí se obracet doleva k pracujícímu lidu,
k socialistům, které dříve v Rakousku
pronásledovali. Tak stojí tato otázka. A
proto náš pojem obrany republiky se liší
od pojmu agrárnické pravice. (Posl. Pozdílek:
To jsme rádi!) Samozřejmě.
Pan inž. Žilka vyzývá k obraně
republiky na podkladě starého vlastenectví
a nacionalismu. My jsme pro obranu republiky ve jménu pokroku,
ve jménu demokracie, ve jménu sociálně
i národnostně spravedlivějších
řádů, ve jménu lepší budoucnosti
všeho pracujícího lidu. Staré vlastenectví
a nacionalismus znamená také staré vykořisťování,
národnostní i sociální bezpráví.
Na podkladě toho není možno získati
spojence, a my spojence při obraně republiky potřebujeme.
Prvním spojencem musí nám Čechům
býti slovenský, německý, maďarský,
polský i ruský pracující lid. Spojit
tento lid různých národů k obraně
jedné vlasti nedovede starý nacionalismus. To dovede
jen novodobý socialismus. (Potlesk komunistických
poslanců.) My z této mírové levé
fronty obrany republiky nikoho nevylučujeme, ale nedáme
se také nikým vyloučiti. Nejsme to my, kteří
předkládáme otázku: Chceš-li
budovati obranu republiky, jakou máš stranickou legitimaci?
Je hanbou koaličních stran, že dnes je tato
otázka u nás předkládána. Při
budování obrany, při opevňovacích
pracích, při stavbě silnic i v závodech
jsou dnes dělníci terorisováni a terorem
donucováni, chtějí-li dostat práci
při obraně republiky, aby měnili svoje legitimace,
nejčastěji za zelené legitimace.
Nutit nás pod rouškou obrany republiky k změně
politického přesvědčení nechtějí
však jen agrárníci, agrární pravice.
Dokladem toho je nedělní projev na Staroměstském
náměstí.
Pan poslanec Stivín napsal o tomto projevu do "Práva
lidu" (čte): "Výzvy, aby ve všech
čtvrtích pražských se komunističtí
stoupenci shromáždili k průvodům do
Prahy, způsobily, že některé reakční
politické strany odmítly účast na
pietní slavnosti, aby mohly pak v novinách vykládat,
že to byla slavnost ť lidové frontyť komunistů
se socialistickými stranami a lidovci." Pan Stivín
lituje tedy toho, že když jsme přišli
my, když přišli komunističtí dělníci,
že prý k vůli tomu nepřišli reakcionáři.
My jsme byli pozváni. Nám, když jde o to, dokumentovat
vůli k obraně republiky, nevadí nikdo, kdo
chce jít s sebou. Stojíme však proti těm,
kdož se stranických, egoistických a konkurenčních
zájmů jiného vylučují, zůstávají
stranou, sabotují, zrazují.
"Právo lidu" nám dále vytýká,
že jsme zavinili, že Henleinův tisk píše,
že "slavnost se konala ve znamení ť lidové
frontyť, že komunisté byli nejsilněji
zastoupeni, že ť sovětské prapory dávaly
slavnosti rázť." Náš zločin
tedy spočívá v tom, že jsouce pozváni
jsme přišli, že nás bylo nejvíc
a že jsme nepřestali býti komunisty.
Pan Stivín pak hrozí: "Nikdo jistě
nebude proti tomu, chtějí-li se i komunisté
zúčastňovat takových projevů.
Ale své ť psinyť při tom napříště
vyvádět nebudou! Za to jim ručíme!"
(Veselost.) Hlásit se ke svému přesvědčení,
hlásit se vedle národní vlajky také
otevřeně k proletářskému, rudému
praporu, je pro pana Stivína "psina",
která se nesmí trpět. Těch hrozeb
se nelekáme! Budeme se hlásit hrdě k národní
vlajce i k proletářskému rudému praporu
a s námi, věříme, jednotně
i soc. dem. dělníci. Kde půjde o obranu republiky,
budeme my, komunisté, vždy na místě.
Bez ohledu na to, zda tam budou, či nebudou jiní.
Tím neříkáme, že si nepřejeme,
aby tam jiní byli, přejeme si, aby tam byli všichni,
kdož tam mají být. Nám nebudou nikdy
jiní překážet, ale své politické
přesvědčení nebudeme nikdy pro ně
zapírat.
Pan posl. Stivín se o nás nakonec sprostě
otírá v souvislosti s procesem v Moskvě.
Posl. Stivín píše (čte): "Chtějí-li
snad komunisté po vzoru té prašiviny, kterou
v těchto dnech soudí v Moskvě, pomáhat
Hitlerovi a Henleinovi, ať si k tomu vyhledají jiné
dny . . ." Nezapíráme, že jsme boj proti
té prašivině, o které Stivín
mluví, sváděli také u nás,
když se vtírala do našich vlastních bolševických
řad. Je naší chloubou, že v tomto boji
zvítězili jsme i v Československu, tak jako
v Sovětském svazu, my, stoupenci Leninovi a Stalinovi.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Já se táži pana posl. Stivína,
kde našla útulek radikální, trockistická
i likvidátorská "prašivina", máme-li
užívat slov p. Stivína? V redakcích
a sekretariátech koaličních stran. Pan Stivín
sám snad zná dnešní politický
profil jednoho velkohubého radikála, který
se kdysi vtíral do našich bolševických
řad, volaje: "Oko za oko, zub za zub! Krvavý
pes Šrobár!" Stivín bude znát
politický profil tohoto radikála.
Končím a zdůrazňuji: My, komunisté,
jsme pro obranu republiky a pro obranu míru. Budeme stát
bez ohledu na to, co si o nás kdo myslí a jak o
nás klevetí, v prvých řadách,
když půjde o aktivní projev této vůle.
Věříme, že spolu s námi v jednotné
frontě bude stát i všechen pracující
lid této republiky bez rozdílu politického
přesvědčení. Věříme,
že v široké lidové frontě budou
s námi stát všecky skutečně pokrokově
a demokraticky orientované složky národů
tohoto státu. Budeme hájit republiku proti fašistickému
násilí. Pracující lid neklade otázku,
co za tu obranu dostane a co na ní vydělá,
jako ji kladou mnozí patentovaní starovlastenci.
Pracující lid však si nenechá pod rouškou
obrany republiky nic brát, ani si nenechá bránit
v boji za zlepšení své existence. Zájem
obrany republiky nevyžaduje zhoršování,
nýbrž zlepšování existence lidu.
My, komunisté, budeme při akcích za zlepšení
existence pracujícího lidu stát i nadále
v prvých řadách tak, jako v nich budeme stát
při obraně republiky. Budeme podporovat vše,
co dobrého bude činěno pro obranu republiky,
bez ohledu kdo to činí. Nezapomínáme
však, že obrana republiky je úzce spjata s obranou
míru a mírovým blokem, je úzce spojena
s vývojem doleva a neochvějným přátelským
svazkem s lidovou demokratickou Francií a socialistickým
Sovětským svazem. (Výborně! -
Potlesk komunistických poslanců.) Kdo tato
fakta přechází nebo chce dokonce toto spojenectví
rušit a nahrazovat jiným, pracuje proti míru,
hazarduje s neodvislostí národa a pracuje proti
lidu a jeho zájmům, pracuje pro fašismus, pro
válku.
Proto na adresu všech kolísajících,
všech ustrašenců a kapitulantů, všech,
kdo chtějí vést vývoj v této
republice místo kupředu nazpět, místo
doleva doprava, adresujeme tato varovná a dobře
míněná slova: Nekoketujte s reakcí
a fašismem, neohánějte se falešnými
frázemi o hitlerovském boji za kulturu, nescházejte
se tajně u Nolčů, neintrikujte za zády
lidu a národa, aby vás jednou národ nemusel
soudit tak přísně a neúprosně,
jako dnes soudí lid v Moskvě zrádce dělnické
třídy i zrádce vlasti. (Potlesk poslanců
komunistické strany.)
Místopředseda Košek (zvoní):
Dávám slovo dalšímu řečníku,
jímž je p. posl. dr Lukáč. (Hluk.)
Prosím o klid.
Posl. dr Lukáč: Slávna snemovňa!
Vládny prejav, tlmočený pánom predsedom
vlády dr Milanom Hodžom, stretol sa u demokratickej
a republiku nadovšetko ceniacej verejnosti slovenskej s radostným
súhlasom. Sme hrdí, že sa našla hrdosť,
sme pokojní a istí, že sa manifestovala pokojná
istota. A sme natešení, že túto dôstojnú
odpoveď urbi et orbi vyhlásil Slovák v mene
celej republiky, teda i v mene Slovenska. Sme jej radi ako Slováci
a sme jej radi i s hľadiska politickostraníckeho.
Vítame prejav vlády, prejav pána predsedu
vlády ako Slováci. Schvaľujeme ono národné
sebavedomie, ktoré z neho sála, vyslovuje ono stoprocentne
naše cítenie. S celou dušou pripojujeme sa k
onej pokojnej, ale krajne odhodlanej obhajobe národného
kolektíva a štátnej domoviny československej.
Niet roduverného Slováka, ktorý by sa nepostavil
do šíku obrany republiky. Vládny prejav, odkaz
bol aj odpoveďou toho Slovenska, ktoré vie, že
je na život a na smrť spiaté s republikou Československou.
(Výborně! - Potlesk.) Toto sme čakali,
na takúto odpoveď sme rátali i na Slovensku,
kde v posledných časoch zasievalo sa mnoho pochybností,
úmyselne i z malodušnosti. Ale pochybnosti, malodušnosť
a nedôvera nikdy nemohly a nemôžu byť ani
odolnými, tobôž nie tvorčími silami.
Na šťastie nezapustily korene priveľmi hlboko.
Celý rad slovenských ľudových shromaždení,
usporiadaných viacerými stranami, dával súznačné
manifestačné prejavy s tou líniou, ktorú
podal pán predseda vlády. Jeho prejav rozptýlil
posledné malodušnosti a posilnil tých, ktorí
túto líniu od počiatku vyznávali za
svoju, ju hlásali, za ňu bojovali, často
za veľmi nepriaznivých okolností.
S potešením bereme v známosť prejav pána
predsedu vlády aj ako príslušníci československej
strany národne socialistickej. Veď čo obsahovalo
toto vyhlásenie? Vieru v budúcnosť a osožnosť
Spoločnosti národov, životnosť poslania
Malej dohody, osvedčenosť našich úmluv
s Francúzskom a so sovietskym Ruskom, prízvukovanie
nedotknuteľnosti našich štátnych hraníc,
našej štátnej suverenity, samostatnosti, jednoty
a nedeliteľnosti, pohotovosť a silu našej brannej
moci. Všetky tieto zásady a záruky štátnej
a vládnej politiky, prednesené pánom predsedom
vlády československej, vždy boly a sú
i našimi tézami. Stavali sme sa za ne vždy, bojovali
sme o ne vtedy - i nedávno - keď mnohí, menovite
čo sa týka našich spojeneckých úmluv,
ich podrývali alebo o ich správnosti pochybovali.
Oficiálne vyhlásená vládna politika
je nám zadosťučinením a potvrdzuje nás
v správnosti našej cesty.
Už viacerí analyzovali vládny prejav dopodrobna
a vyslovili zaiste súhlas všetkých nás
v tom smere, že vládny prejav stavia vysoké
mierové ideály voči všetkým našim
súsedom, ktorí zachovávajú mierovú
reciprocitu. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.) Ja tu ešte osobite vyzdvihujem onú
časť prejavu pána predsedu vlády, kde
je radostne konštatovaný dobrý pomer. Z tejto
príležitosti iba vítať možno pripravovaný
vládny návrh zákona o československo-maďarskej
obchodnej smluve, ako i vládny návrh zákona
o československo-maďarských pohraničných
stykoch. Bude to ďalší mierový prínos
a ozaj ďalšia postupujúca normalizácia.
Stredoeuropská spolupráca vôbec, ako je známa
i z koncepcií pána predseďu vlády, nakoľko
nebude ohrožovaná a marená, bude jedným
z dôležitých mierových pilierov. Správne
hovorí dr Hodža v jednej zo svojich úvah
o stredoeuropskej kooperácii, že "kooperácia
znamená nové a nové možnosti produktivity,
či už intelektuálnej, či hospodárskej".
Malodohodová spolupráca to dokázala. Pripojujeme
sa k jeho tvrdeniu takiste, že "kooperácia stredoeuropanov,
nerušená žiadnymi pokusmi o zásah z vonka,
môže kráčať cestou, ktorá
vedie k lepšiemu stredoeuropskému vývoju."
Keď je však reč o ďalšej kooperácii,
musíme sa vrátiť k bližšej, vnútornej.
Azda nikdy sme si neboli tak blízki, ako práve v
posledných týždňoch a dňoch,
pravda tí, ktorým republika leží na
srdci, ktorí jej ťažkej situácie nechcú
využitkovať, nechcú s ňou v taký
čas špekulovať. V týchto časoch
všetci úprimní, demokratickí Česi
a Slováci vedeli, kde je ich miesto a aké má
byť ich stanovisko. Československé bratstvo,
vzájomnosť a spolunáležitosť nikdy
sa nejavily tak osudove potrebné, nevyhnutelné pre
štát ako v uplynulých dňoch. Nikdy nejavila
sa tak naliehavou otázka národnej koncentrácie
ako teraz. Pociťovala sa v Čechách a pociťuje
sa i na Slovensku. (Tak jest!)
Boly dobré tieto ťažké časy i tam
a práve tam, aby sa táto túha československého
somknutia prejavila živo, i tam, kde bola azda z politickozávodových
dôvodov udúšaná. Chápeme úsilie
pána predsedu vlády o toto československé
sústredenie za štátne záujmy.
Väčšina Slovenska, väčšina jeho
politických reprezentantov sa stavia za takúto koncentráciu,
za spoluprácu, tým aj za znášanie odpovednosti.
Zo spolupráce a z odpovednosti nemôžeme a nesmieme
vytvárať nikoho, kto má úprimnú
vôľu túto spoluodpovednosť znášať,
pravda, nielen slovami, ale činnou, statočnou, loyálnou
demokratickou spoluprácou. (Potlesk.) Z tohoto hľadiska
sme sledovali veľmi pozorne aj rokovania okolo vstupu či
nevstupu Hlinkovej ľudovej strany do vlády. Z tohoto
hľadiska štátnej koncentrácie sledovali
a súdili sme jej rozhodovania sa. Zo stručných
zpráv a vyhlášok nemôžeme usudzovať
na detaily rokovania a rozhodovania. Výsledok bol negatívny
a p. posl. dr Sokol predniesol slávnej snemovni
menom Hlinkovej strany ľudovej tie stanoviská, ktoré
túto spoluprácu a spoluodpovednosť zmarily.
Dovoľte mi, aby som sa k týmto jeho výv odom
aspoň letmo vrátil a sa s nimi zapodieval a tým
aj súčasne poukázal na ich niektoré
trhliny.
Pán posl. dr Sokol rozvinul vlastne celý
rad stanovísk, ktoré sú kritikou vládnej
linie a tak príčinou znemožňujúcou
bližšiu spoluprácu účasťou
na vládnej odpovednosti. Vlastne koľko stanovísk,
toľko odchyliek od vládneho prejavu, odchyliek často
úplne opačného pólu, takže nemáme
sa čo diviť celkovej negatívnosti výsledku.
Okrem samozrejmej základnej prvej tézy, slávnostného
súhlasu s obranou štátu a jeho neodvislosti,
vo všetkých ostatných boly ony podstatné
odchylky v ponímaní československých
politických otázok. Tak vládna línia
vyzdvihuje význam Spoločnosti národov, pridíža
sa jej, hodnotí ju pozitívne a chce vytrvať
na cestách, ktoré ju a jej funkcie v budúcnosti
oživia. Stanovisko p. posl. dr Sokola a tedy ľudovej
strany je k nej však krajne skeptické. Podtrhuje krízy
a nezdary, nevidí však aj úspechy a prácu
za mier. Ako divne kontrastuje jeho mienka, mienka jednej kresťansko-katolíckej
strany, s mienkou iného kresťansko-katolíckeho
politika, posl. Světlíka, ktorý povedal
(čte): "Spoločnosť národov
je výkvetom kresťanskej civilizácie, ktorá
za všetkých časov sledovala ciele a túžby
všetkých veľkých duchov kresťanskej
éry: odstránenie zla války ako prostriedku
k riešeniu medzinárodných sporov."