Předseda (zvoní). Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Pozdílek. Dávám mu slovo.

Posl. Pozdílek: Slavná sněmovno!

Projednáváme osnovu zákona, jímž se doplňuje ustanovení §u 5, odst. 1 zákona o ochraně a obraně proti leteckým útokům, které přinášejí ve válce chaos, požáry a otravy nepřipravenému obyvatelstvu, ohrožují a ničí majetky a životy lidí.

Budiž mi dovoleno, abych v souvislosti s projednávanou osnovou zákona promluvil dnes o jiném nebezpečí, o nebezpečí v době míru, zejména v našem pohraničí, o kterém se dnes musí mluvit, protože toto nebezpečí působí tísnivě na duše, srdce a mysli pohraničního loyálního a státu oddaného občanstva. Událostmi poslední doby byly poměry v našich pohraničních krajích neobyčejně vystupňovány. Používám proto této příležitosti, abych jako člověk z bezprostředního pohraničí, který svůj cely život prožívá v okrese národnostně smíšeném - s 18 % menšinou který s touto menšinou, zejména se zemědělci, kteří ji z velké části tvoří, velmi často přichází do styku, abych jako člověk, který poznal mentalitu tohoto lidu před světovou válkou, ve válce, v prvních letech poválečných i nyní a který prožil část svého mládí v kraji s většinou německou, promluvil několik poctivě a upřímně míněných slov o svých zkušenostech s ohledem na dnešní vypjatou situaci a na projevy, které dnes slyšíme z úst našich německých kolegů nebo které jsou slovem a písmem po našich krajích šířeny.

A tu musím hned na počátku prohlásit a přiznat, že jsou zde určité věci, které si navzájem odporují. Pan kol. dr Rosche řekl nedávno s tohoto místa, že Konrád Henlein prohlásil ve Stuttgartě doslovně: "Musíme spojiti věrnost k vlastnímu národu s věrností ke státu, ve kterém žijeme." Je to tak protokolováno v těsnopisecké zprávě o 117. schůzi posl. sněmovny na str. 23 českého překladu a na str. 94 originálu.

Ve čtvrtek dne 31. března jsme četli, že Konrád Henlein napsal ve francouzském časopise "Paris Soir", že "Němci v Československé republice nechtějí válku, nýbrž mír mezi různými národnostmi této země, mír se sousedními státy, ale že pracují pro mír čestný, který by splnil poslání sudetských Němců a rozptýlil ovzduší nenávisti, které příliš dlouho tížilo naše vzájemné vztahy". Tato slova byla by nám jistě také sympatická, a já bych si nepřál nic jiného, než aby tyto názory byly doslovně uveřejněny a plakátovány v německých obcích naší republiky, neboť skutečnost jest taková, že řada stoupenců sudetskoněmecké strany, ať již o těchto projevech ví čili nic, jedná v našem národnostně smíšeném území poněkud jinak. Po našem soudu dohodovat znamená, ne násilím vnucovat svůj názor, to by pak nebyla dohoda, nýbrž diktát. I na naší straně je jistě dosti dobré vůle k čestnému míru a vzájemné dohodě, i když se tato skutečnost na druhé straně popírá.

Vždyť i "České slovo" včerejšího dne uveřejňujíc projev ministra zahraničních věcí dr Krofty píše proloženým písmem na úvodní stránce, že "politická spolupráce sudetských Němců s československou vládou je samozřejmě žádoucí". Henleinova strana nedala do svého programu ani rozkouskování, ani oslabení státu, a proto možno doufat, že se podaří rozumné akci z obou stran připraviti cestu k mírumilovné spolupráci československých Němců s vládními stranami. Totéž na úvodním místě a bez jakékoli poznámky nesouhlasu uveřejnily také včerejší "Lidové listy".

Jeden z našich nejlepších znalců poměrů v pohraničí, nikoliv politik, nýbrž přední pracovník v Národní jednotě severočeské napsal nedávno, pokud jde o otázku, je-li u nás sblížení Čechů s Němci možné, ze "zajisté, a že je to také v zájmu státu nutné. Ale samo nic nepřijde a je třeba ke sblížení připravovat cestu. Byli bychom šťastni, kdybychom mohli s našimi německými občany žíti v přátelském soužití. Naše dějiny dokazují, že jsme nikdy nikoho neutiskovali. Každý národ má právo na rozvoj a my naprosto nechceme, aby se někdo u nás cítil utlačován". To píše velmi význačný, nepolitický, národní pracovník v naší veliké obranné pracovní jednotě.

Pan president republiky při své návštěvě v jižních Čechách prohlásil tamním německým občanům v jejich vlastní mluvě, když mluvil o spolupráci Čechů s Němci, že "největší tragikou je, že lidé a národové nedovedou v politice dobře vidět meze možnosti. Udělat líbivý program je velmi snadné, radikálně se dožadovat jeho splnění je ovšem ještě snadnější. To však se hodí do dob převratných. Nesmíme nikoho provokovati, ani kterýkoliv stát bez ohledu na jeho režim. Naše dosavadní smlouvy nebrání nám v ničem dohodnouti se se svými sousedy, Německem, Polskem a Maďarskem". To jsou slova samého pana presidenta republiky.

A konečně předseda naší strany posl. Beran řekl to 1. ledna letošního roku nejjasněji (čte): "Dohoda s Němci musí býti důstojná a oboustranně poctivá. Nutno počítati s tím, jak vypadá u nás rozpoložení Němců, neboť jakékoliv zkreslování a zastírání skutečnosti může jen škoditi. Němci musí uznávati náš stát, nesmějí šilhati za hranice a tam, kde oni vedou, na př. v samosprávě, musí zase oni dáti zastoupení našemu českému živlu." - Vždyť na př., slavná sněmovno, v takovém Trutnově, kde je asi 250 obecních zaměstnanců a kde je velmi pěkná česká menšina - myslím, že dokonce je dna třetina všeho obyvatelstva, ale 1/4 jistě nemáme ani jednoho zaměstnance českého na městském úřadě. Ale předseda posl. Beran také doložil, že "příslušníci všech národních menšin u nás musí vědět, že ve chvílích ne bezpečí stojí celý československý národ pohromadě, schopen třeba v milionech krvácet, umírat za svůj stát a za svoji svobodu". (Tak jest!) To byla, slavná sněmovno, velmi jasná, rázná a nebojácná slova, která ve svých vývodech později potvrdil předseda vlády, která jsme se nikterak nebáli veřejně publikovati po celém státě, i když náš předseda a my všichni byli jsme snad z neporozumění nebo nevím z jakého důvodu kaceřováni a prohlašováni dokonce za zrádce. Události poslední doby daly nám tu největší satisfakci. Bylo by záhodno, aby také vpředu uvedená slova Konráda Henleina byla týmž způsobem mezi německými občany tohoto státu uvedena ve známost, neboť mám velmi oprávněný dojem, že u nás doma se mluví namnoze jinak. To také potvrzují některé vývody kolegů ze sudetskoněmecké strany zde v tomto slavném domě a také denní zjevy v našem pohraničí.

Když jsem, slavná sněmovno, viděl zde na tomto místě po událostech rakouských hrdý postoj pana posl. Franka se sebevědomými gesty, vzpomněl jsem si, že na počátku světové války právě tam u nás v pohraničí byli jsme svědky něčeho podobného. Slyšeli jsme často slova: "My vám to vykreslíme" a dávalo se nám příliš najevo "jak se s námi zatočí." A ono by se opravdu s námi bylo "zatočilo", kdyby se nebylo splnilo staré přísloví: "Pýcha předchází pád." Pamatuji se dobře na tehdejší poměry v našem pohraničí, mohlo by se o nich mnoho zajímavého vykládati, vždyť to šlo dokonce tak daleko, že na př. můj otec, který byl zvolen za okresního starostu novoměstského, nebyl potvrzen celá léta vládou a císařem jen z toho důvodu, poněvadž organisoval protesty proti zrušení jazykových nařízení.

Jak jsme se zachovali, slavná sněmovno, my po válce? Všecko, co snad nikde jinde by se neobešlo bez odvety, bylo zapomenuto a prominuto. Nejpádnějším důkazem toho je největší náš základní zákon, naše ústava. Ta, ač byla sdělávána v revolučním Národním shromáždění bez účasti Němců a po všech minulých zkušenostech s nimi - a bude to nejkrásnějším dokladem rozvahy a státnické prozíravosti Antonína Švehly, který měl na sdělávání ústavy jako ministr vnitra rozhodující podíl - je přece tak spravedlivá, tak vzácně objektivní, že dává v rámci svém takové možnosti plného uspokojení a rozvití všem menšinám, že naši kolegové němečtí se jí dovolávají, což je největším důkazem, že s české strany nikdy, ani od počátku, nebylo záští a nenávisti, ale že byla ochota a dobrá vůle k dorozumění a spolupráci.

Když si vzpomenu, jak to před válkou vypadalo s našimi českými školami v pohraničním území pro děti našich českých dělníků a živnostníků a jak naše republika pro 45.000 spišských Němců, pro které v Maďarsku vůbec nebylo jediné školy, vybudovala 75 národních škol se 173 třídami, které navštěvuje 7750 žáků, a kromě toho mají dvě střední školy, a když vedle toho postavím skutečnost, že sousední říše, která reklamuje právo ochrany menšin i u nás, ale pro 150.000 lužických Srbů tam nepostavila ani jedinou školu - a jsou tam školy, kde je přes 100 dětí srbských a jen 4 až 5 německých a učí se jen německy - mám oprávněný dojem, že příčina stesků a výtek netkví po stránce kulturní ani zdaleka v oprávněnosti, vždyť zde není ani nejmenší příčiny, nýbrž že spíše tkví ve stesku po oněch poměrech, které zde kdysi byly a které českou školu ve zněmčeném území tenkrát vůbec nepřipustily.

Že škola je ostřejší zbraň než šavle, vidíme my tam na kladském pomezí, kde - ještě na pruské straně - před 30 a 40 lety téměř každý v pohraničních vesnicích Slaném, Žakši, Březové, Stroužném, Německé Čermné, Postrkově - bylo těch vesnic 11 a tenkrát se jednalo o jejich připojení k nám - uměl dobře česky; tenkrát jsme se ještě s každým dohovořili česky, já jsem tam jako mladý hoch po léta jezdil pro uhlí; tenkrát jsme se i s mladšími lidmi dohovořili, dnes se těžko dohovoříme se staršími lidmi, a to proto, že tam není českých škol. Ale nejen jména obcí, nýbrž i jména osob, i když jsou už hodně zkomolena, ukazují v pohraničních krajích na český původ. Ale to nemusíme chodit ani za hranice; máme sta důkazů na naší straně, kde právě jména ukazují, jakou cestou šlo odnárodňování těchto lidí. Vždyť řada vášnivých stoupenců sudetskoněmecké strany u nás - nemám proti nim žádného zaujetí, ale nutno si mluvit pravdu po selsku, jak to ve skutečnosti vypadá a nehněvat se proto na sebe - víme, jaký je původ jejich jmen, řada jich, jako Tichatschke, Kopatschek, Nemetsek, Hubitschka, Walaschek, se před 40 lety vystěhovala od nás do Trutnova a jinam, měli několik dětí, ale většina jich se úplně poněmčila a odnárodnila. Tak jako Minarschik, Rzesnischek, Stverteschka, Selleny, Dvorschak, Schilhavý, Mischka a řada jiných, mohl bych jich jmenovat na sta: Na př. Hromádka, řemeslník z naší obce Nahořan, se přestěhoval do německého území a loňského roku přišel jeho syn k nám, Němec a nadšený stoupenec nacismu - a jeho babička jakživa neuměla a snad ani neslyšela slovo německy. Ale vždyť konec konců i jména pánů kolegů ze sudetskoněmecké strany, Hodina, Hollube, Králíček, Lischka, Obrlik, Krczal - kdybychom pátrali několik roků nazpět, jak to vypadalo, tedy bychom jistě přišli na to, že v nich není jen čistá německá krev, nýbrž také mnoho krve české. Nehněvejte se, mluvme si pravdu! (Výkřiky posl. Franka.) Nejsem demagog, na mně přece vidíte, vždyť ke všemu tomu před 14 dny jsem četl - netvrdím, že je to pravda, ale nebylo to také nikde vyvráceno - že pradědeček Konráda Henleina s matčiny strany, František Dvořáček, byl rolníkem a kupcem v naší ryze české obci Litoboři u České Skalice. Dám si to vyšetřit v matrikách, je-li to pravda.

Vidíme tedy, jakým směrem se bral odnárodňovací systém, a proto jsme s takovým povděkem přijali slova předsedy vlády dr Hodži, adresovaná celému světu, "že budiž jasno, a to na všecky strany, že každá menšinová úprava v Československu spočívá na pevných předpokladech, jimiž jsou naše státnost, naše ústava, žádné odnárodňování, a to nejenom Němců, Maďarů, Rusů i Poláků, ale ovšem ani Čechů a Slováků".

Kdyby se nařídilo, jak říkám, úřední pátrání ve farních matrikách, vedlo by to k velikým překvapením, kolik ještě nedávno českých rodin dělá nyní ze sebe upřímné Němce. Znám případy horlivých Němců, jejichž otcové ani pořádně německy neumějí. (Posl. dr Hodina: A obráceně ne?) Ano, je to také tak, ale nesmí se říkat, že jen my to děláme! Vy to děláte také, a to v daleko větším měřítku! Mluvme si, pane kolego, pravdu! Já vím, že pravda je někdy nemilá, ale je potřeba mluvit si pravdu!

Něco podobného se vyskytuje i v převodu a získávání zemědělského majetku. I v tomto směru jsou zde pronášeny ostré výtky, na př. pan kol. Hirte - sledoval jsem stenografický protokol - prohlásil 3. března t. r., že "německý národní majetek přechází za babku do jinonárodních rukou, že zejména v dražbách největší část podniků Němci ztrácejí a že dokonce existuje zvláštní kolonisační fond při českých národních jednotách". I zde je nutno říci pravdu, nezkreslovat věci. Máme obranné národní instituce nejen na české, nýbrž i na německé straně, a máme je dokonce na německé straně daleko silnější a při přirozené houževnatosti Němců, to nemůžete upřít, také daleko agilnější.

Národní jednota Severočeská má 900 odborů, Bund der Deutschen 2.500 odborů, Ústřední Matice Školská má 666 odborů s 35.000 členy, Kulturverband má 3.400 odborů se 420.000 členy, Pošumavská jednota má 600 odborů, Böhmerwaldbund také 600 odborů, Německá jednota jihlavská a Ostböhmen mají 200 odborů, Česká jednota pro severní Moravu 540 odborů, Německá přes 600 odborů, Česká jednota pro jižní Moravu 640 odborů, německá 350 odborů. Celkem mají Češi 3.346, Němci 7.650 odborů. A jestliže podle poměrnosti měli bychom jich míti 18.000 a máme jich jen přes 3.000, vidíme, že na německé straně se pracuje daleko intensivněji než na straně naší.

Je to také zřejmo ze sebraných a použitých finančních prostředků. Ve své zprávě uvádí Bund der Deutschen, že za posledních 9 měsíců jednal prostřednictvím své Wirtschaftsdienst o 592 případech s rozlohou půdy 8.773 ha, v ceně přes 170 mil. Kč. V 65 případech šlo o půjčky, v 509 případech o koupi a prodej. Výslovně se uvádí, že zatím co dříve byla tato práce pro záchranu půdy jenom náhodného charakteru, nastala nyní práce v Bundu plánovitá a soustavná. Mám zde vedle jiných jeden velmi zajímavý případ z mého volebního okresu, z obce Proruby na Královédvorsku. Obec Proruby vznikla r. 1925 sloučením dvou obcí, a to smíšené, více německé obce Prohrb a české obce Proruby. V posledních volbách tam bylo 140 voličů, z nich 53 Němců, tedy velmi slušná česká většina. Dlouholetý starosta bývalé německé obce Prohrb, který má českou matku a také českou manželku, a který je dnes starostou tamního německého peněžního ústavu, pan Wittich, jinak velmi slušný a solidní pán, vykoupil od státního převratu v r. 1918 následující objekty - nebudu, ačkoli je zde mám k disposici, uvádět data dnů a měsíců, kdy to bylo: r. 1921 chalupu č. 15 od Češky Vitové za 27.000 Kč, r. 1922 chalupu č. 29 od Čecha Karla Vika za 28.000 Kč, r. 1923 chalupu čís. 37 od Čecha Vodehnala za 18.000 Kč a usedlost a pole v Mezilečí od Čecha Tylše za 130.000 Kč, dále r. 1923 chalupu od Čecha Kadaníka za 16.000 Kč. R. 1926 pozemky v Brzicích od Čecha Čapka, kterého dobře znám, za 80.000 Kč, dále r. 1926 chalupu č. 62 od Češky Mílové za 6.000 Kč, r. 1931 chalupu č. 57 - ohroženou - od Čecha Hofmana za 139.000 Kč, dále r. 1931 chalupu č. 41 - národnostně ohroženou - od Rotové za 5.000 Kč, r. 1932 chalupu č. 22 od Čecha Kopeckého za 75.000 Kč, r. 1936 chalupu č. 66 od Čecha Záruby za 22.000 Kč. R. 1936 pole v Komárově - ohrožené - od Bořkého za 70.000 Kč, r. 1927 chalupu č. 15 od Češky Drešlové za 9.000 Kč, pole v Běluni od Čecha Jiráska za 160.000 Kč. (Výkřiky posl. Špačka.) Dále r. 1937 pole v Prorubech od Kubíčka, o které byl zájem se strany české, za 140.000 Kč a další za 180.000 Kč. Tedy, slavná sněmovno, za těchto několik roků získáno bylo z rukou českých do rukou jinonárodních polí a staveb za více než 1,120.000 Kč.

Slavná sněmovno, přestože obec Proruby je položena v horské obci, prodává se tam korec pozemku za 10 až 12.000 Kč. Tuto cenu nemůže nikdo zaplatiti, jedině tamější pan starosta záložny, Němec, pan Wittich, a jeho rodina, samozřejmě, poněvadž to kupuje pro celou svoji rodinu. Takových zjevů, i když ne zrovna v tomto rozsahu, bych mohl zaznamenati více. Vždyť konec konců v úvodu uvedená zpráva Bundu der Deutschen, o které jsem se zmínil, se k tomuto úkolu veřejně přiznává, to potvrzuje.

My víme, zejména my stoupenci agrarismu, co znamená držba půdy pro bytí a život národa a státu. Antonín Švehla dokonce vybudoval a založil na této skutečnosti a pravdě své veliké učení podepřené tisíciletou historií. Jistě, že to vědí také naši sousedé a občané německé národnosti. Zájem o půdu a její držbu ve smíšeném území byl vždy, jest a bude; dnes ovšem je vypjatější nežli kdy jindy. Ale nutno přiznati, že tento zájem je silnější a organisovanější na straně německé než na straně české. (Posl. Špaček: A co se proti tomu udělalo?) Proto také z tohoto důvodu projevujeme tolik upřímné starosti o úpravu a zlepšení poměrů v zemědělském podnikání, v otázce výnosnosti zemědělství, což prospívá jistě nejen zemědělci českému, nýbrž i německému; tím snažíme se, aby nucených převodů zemědělského majetku bylo co nejméně, aby zemědělec se na své půdě mohl udržeti, čímž zmenší se pak tyto křiklavé případy a omezí se na poměry normální, jaké vždy občas bývaly.

Při této příležitosti nemožno popříti také pravdu, že čeští lidé ve smíšeném území ať zemědělci nebo živnostníci, a převážně dělníci, jsou po většině lidé hospodářsky slabší, a proto také volal náš předseda posl. Beran nejen po slovech, nýbrž po opravdové hospodářské pomoci, kterou tak vystupňovanou vidíme na straně druhé, ale zač se mu, bohužel, jak víme, ještě z české strany dostalo výtek, neuznání a nepochopení.

Je sice nesporná pravda, že těžká situace ve zněmčeném průmyslovém pohraničí je důsledkem poklesu průmyslové výroby a vývozu - to je - kde nalézá se tento průmysl, na straně české je něco podobného, ale byla zde ještě jiná příčina úbytku zámožnosti německých obcí, a to ta, že válečné půjčky rakouské - sám jsem byl toho svědkem, poněvadž jsem fungoval určitou dobu v jednom větším peněžním ústavě hospodářském - v pohraničním okrese upisovány byly do závratných výší, a nebýti zásahu republiky, byla by katastrofa někde úplná a řada těchto obcí by byla přišla úplně na mizinu.

Také ta skutečnost, že řada našich německých občanů odnesla si - a my jsme zase byli svědky toho u nás - své kapitály do říšskoněmeckých peněžních ústavů, kde pak inflací se o ně přišlo. Také toto přispělo k tíživé situaci našeho německého pohraničí, ale na tom přece nemá naše vláda a náš stát nejmenší viny. (Posl. Špaček: To byla jejich spekulace!)

Říkám zde tyto věci ne z nějakého demagogického stanoviska, nýbrž proto, že si musíme my i kolegové na německé straně uvědomiti, že v těchto vypjatých dobách se musíme podívati jeden druhému přímo do očí, že se nesmíme nechat vésti záští a nenávistí a že zejména v dnešních dobách musíme si říkati pravdu. Jsem přesvědčen, že kdybychom si byli o těchto věcech říkali pravdu již před lety otevřeně a častěji, že bychom byli žili radostněji, že by se podepřela důvěra, která byla někdy oboustranným radikalismem otřesena, i když, jak jsem řekl, tato pravda je někdy nerada přijímána a zdá se nemilá. Horuje-li někdo z nás pro pravdu a spravedlnost, musí také poslechnouti pravdu od jiných a nesmí se domnívati, že jen jeho pravda je nedotknutelná. Říká-li se na německé straně - jak jsme často slyšeli a četli - že není schopných partnerů na české straně, rádi bychom, aby se při dobré vůli našli schopní partneři na obou stranách, na naší straně ji stě jsou a budou.

Pokud jde o výtky stran nedostatečného podílu na veřejné správě ve státě, podotýkám, že je sice pravda, že je zde určitá citelná mezera, ale tato skutečnost není zaviněna jen na české straně, nýbrž vyplynula přirozeně z odmítavého postoje našich německých spoluobčanů při budování našeho státu a jeho administrativy, z jejich neznalosti státního jazyka a také namnoze i z nechuti řádně se mu naučiti. Při dobré vůli se jistě tento dnešní nepoměr během doby vyrovná a vývoj po této stránce bude zase tím rychlejší a pronikavější, čím více státnosti projeví se na druhé straně a čím více stoupne lepši ovzduší vzájemné důvěry.