Vítáme, slavná sněmovno, prohlášení
vlády ve směru spravedlivé daňové
politiky. Vítáme rozhodnutí vlády,
aby důchodkové prameny byly spravedlivě postiženy
a aby byly úměrně zatíženy všecky
složky národa. Přejeme si, aby státní
rozpočet byl opravdu zrcadlem hospodářského,
sociálního i kulturního života (Předsednictví
převzal místopředseda Sivák.) a
aby obraz, který se v tomto směru každoročně
podává parlamentu, byl obrazem poctivým,
aby byl opravdovým originálem hospodářství
státního a nikoliv obrazem falešným.
Změnit ducha finanční praxe, předpisovat
včas daně a dávky, nepronásledovat
poplatníky pro maličkosti a nešikanovat je
zejména tam, kde nemovitý majetek je dostatečnou
zárukou za pohledávky státu. I zde je nutno
míti srdce a býti spravedlivý.
Slavná sněmovno! Budeme si dále velmi bedlivě
všímat problémů generačních,
zejména pak zařazení naší mládeže
do hospodářského i politického života.
Nové uspořádání našeho
národního a státního života týká
se mladých a někdy především
mladých. Proto je třeba přihlížeti
k jejich názorům a požadavkům. V této
souvislosti je důležité si uvědomiti,
že mladí vyrostli za nových podmínek
a že proto přijímají příští
úkoly našeho národa a státu v mnohém
směru jinak než generace starší. Přiznejme,
že jejich nacionalismus má mnohdy určitější,
konkrétnější obsah. Nacionalismus nesmí
býti povahy třídní, jeho cílem
musí býti správné a spravedlivé
začleněni všech ohrožovaných společenských
složek do národního života tak, aby se
ho mohly hospodářsky i kulturně plně
účastnit. Takovouto ohrožovanou složkou
jsou dnes především mladí lidé
všech stavů. Otázka mladých - toť
moderní dnes otázka sociální. Musíme
zabránit, aby mladí zůstali na periferii
národního života. Nesmíme nečinně
přihlížet, aby ruce a mozky mladých
lidí zahálely. Budeme se starat o naši generaci
mladých, dáme jí práci a příležitost
k uplatnění.
Řekl jsem, slavná sněmovno, že mladí
nesmějí zůstat na periferii nového
života. Chtěl bych ještě zdůrazniti,
že mladí nesmějí zůstat ani na
periferii života politického. Mladým patří
spoluodpovědnost, práce a proto také účast
na spolurozhodování.
Slavná sněmovno! Chceme viděti v programu
nové vlády rozhodný nástup k obnově,
k nové orientaci vnitřní i zahraniční.
Změnou mentality, změnou politické ideologie,
naprostou sociální spravedlností nastoupíme
nové cesty a zahojíme rány, třeba
osudu tak těžkého. Ano, hledejme příčiny
své národní katastrofy, hledejme je však
především sami v sobě! Nepokoušejme
se skreslovat skutečnost, nechtějme nikdy uhýbat
před odpovědností, nepředbíhejme
historii! Přiznat vinu, přiznat omyl není
žádným zbabělstvím. Naopak: je
zejména, a v politice především, dokladem
politické vyspělosti i politické kultury.
Je pravda, slavná sněmovno, že jsme nešli
vždy dobře, hodnotili jsme mnohdy špatně
mezinárodní události, přeceňovali
jsme své síly i svou nosnost. Těžce
jsme za tyto omyly zaplatili. Ztratili jsme svou historickou hranici,
ztratili jsme bohatá a veliká území,
miliony obyvatelstva a statisíce příslušníků
svého národa. Neztratili jsme však, slavná
sněmovno, jedno: svou národní čest
a hluboký pocit mravní povinnosti pomoci sobě,
spoléhat na sebe a žíti novým, lepším
životem. Vždyť, slavná sněmovno,
jen ten národ, který zachová svou důstojnost,
je sebevědomý a buduje na svém, zůstane
věrným sám sobě. Svoboda našeho
národa je výslednicí práce celých
staletí, je výsledkem nacionalismu a demokracie
národa. Nacionalismus byl v dobách poroby národní
nekompromisní zbraní, byl prostředkem k dobytí
konečného vítězství, byl záchranou
národní existence. I dnes i do budoucna bude se
nám jeviti nacionalismus náš jako svědomí
národa. Svědomí, které bude odpovědností
před dějinami. Nacionalismus náš zůstane
nám kotvou, které se národ zachytí
vždy, zejména v dobách zlých. Přijímáme,
slavná sněmovno, dějinné rozhodnutí
u vědomí, že těžkými obětmi
jsme zachovali mír a našli cestu bohdá k přátelství
k největšímu našemu sousedu, Německu.
Nepochopili jsme, žel Bohu, včas, že geografické
položení republiky diktuje nám novou orientaci
zahraniční politiky. Nerozuměli jsme dobře
příkazu dějin, nedovedli jsme hodnotiti sílu
a velikost svého souseda, jeho význam pro nás
a přeceňovali jsme mnohdy mezinárodní
dohody, které se pro nás stávaly den ode
dne pochybnějšími.
V nejtěžších dobách ztratili jsme
své přátele. Díky Bohu, že ne
všecky! V roce 1870 jsme byli jediným národem,
který oficielně na svém tehdejším
sněmu království Českého, na
jediné to své tribuně, kterou měl,
obrátil se k francouzskému lidu a před tváří
celého světa ujal se, třeba slabě,
ale ujal se jeho práv. (Tak jest!) V r. 1938 se
nenašel ve Francii ani jediný poslanec, aby v plenu
sněmovny francouzské zopakoval apel, který
potlačení a nesvobodní Čechové
v r. 1870 učinili k poražené Francii. Jsme
dnes, slavná sněmovno, o velikou zkušenost
bohatší. Možná, že nás to
vyléčilo více než jakýkoliv čin
a že vtisklo do duše národa tvrdý a reálný
poměr k zahraniční politice. Nebylo by proto,
slavná sněmovno, moudré, nedívat se
do očí tvrdé skutečnosti, nepochopiti
chod dějin a neučiti se z chyb minulosti. Měníme
proto orientaci politiky vnitřní i zahraniční,
měníme ji v zásadě a důsledně.
To ovšem, slavná sněmovno, neznamená
a nesmí znamenat, že bychom ve všem zavrhovali
svou minulost. Nebylo vše špatným, co jsme od
převratu udělali a dělali. I zde spravedlivá
historie bude mluvit a psát o velkých úsecích
našeho dějinného vývoje. Zbudovali jsme
stát za nejtěžších předpokladů,
stali jsme se státem právním, státem
respektovaným. Povznesli jsme vysoko hospodářskou,
kulturní i sociální úroveň
svého lidu. Dali jsme mu bezpečnost, dali jsme mu
skvělou armádu. To byly positivní stránky
naší politiky, to byla zlatá doba národního
vývoje (Výborně!), doba, kdy si národ
více rozuměl, doba, ve které hodnotil více
zájmy státu a národa a kdy dovedl zatlačiti
stranický egoismus.
Nebudeme a nechceme rekriminovat. Vše, co se stalo, je pro
nás vyřízeno, i kdyby to bylo sebe smutnější.
Je příkazem národa, aby znovu spojil všechny
konstruktivní síly, aby se znovu vzchopil a šel
společně vytyčenou cestou. Ano, porozumět
si, kritisovat i kontrolovat, ale umět nalézt slova
uznání pro ty, kteří si jich zasloužili.
Uznat obětavost národa, uznat to zejména
v dobách nejtěžších. Uznat, slavná
sněmovno, velikost a pohotovost naší armády,
její disciplinu, hrdinnost našich uniformovaných
sborů veřejné bezpečnosti, stráže
to obrany našeho státu, našich politických
úřadů. Uznat to, býti vděčnými
a vzpomínat ve cti těch, kteří položili
své životy za vlast. Je nutno, i vysoko hodnotit obětavost
české ženy, české matky, která
hrdinně nesla tíhu národního neštěstí,
která pomáhala a pracovala, která si uvědomila,
jak odpovědná je její funkce právě
v době pro národ nejvážnější,
v době, kdy muži šli za vojenskou povinností
a ona zůstala doma sama. Československá žena
z r. 1938 se zapojila slavně v tradici našich heroických
matek a sester z dob války světové. (Výborně!)
Je to proto, slavná sněmovno, mravní
povinností pochopit úkol a poslání
našich žen a dát a zaručit jim takové
postavení, které jim v životě soukromém
i veřejném patří. (Potlesk.)
Slavná sněmovno, řekl jsem, že je nutno
si porozumět zejména v neštěstí,
kdy je příkazem národa, aby šel cestou
společnou ke svému dobru. Ne státi proti
sobě a potírat druh druha, ale pochopit potřeby
výroby a všech vrstev, pracujících ať
rukama či mozkem, probudit svědomí národa,
usměrnit jeho charakterové vlastnosti, nemásti
jej, neotravovat jeho duši, neklamat jej, ale učiti
jej a mluvit mu pravdu. (Tak jest!) Jen tak vyvstane národ
nový, oproštěný od chyb minulosti, národ
odhodlaný, odpovědný a sebevědomý.
Ano, do veřejného života pokoru, ale i národní
hrdost. Jen tak budeme imponovat přátelům,
jen tak budeme imponovat i svým nepřátelům.
Řekli jsme si, že změníme svou mentalitu,
svou politickou ideologii. Zde je nutno tempo nejrychlejší.
Odpovědnost, práce, čest a poctivost, toť
politický charakter, toť politická kultura,
to jsou předpoklady důvěry a autority. To
jsou předpoklady k vymýcení politické
zloby, politické malosti a politického nepřátelství.
To jsou předpoklady politické nosnosti doma a důvěry
v cizině.
Jsme přesvědčeni, slavná sněmovno,
že národ náš, tak jako neklesl, neklesne
ani v budoucnu. Víme, že se znovu obrodí a
že znovu povstane, oživí se ve svých mravních
hodnotách, vrátí se ke své tradici,
tradici slavné, tradici národní, posvěcené
kulturou a krví národa. Bude žíti ve
své národní kultuře. Politika bude
mu výchovou, ne bojem ani rozkladem. Bude pokračováním
v jeho vzdělání, bude nejvyšším
a nejčestnějším úkolem veřejného
života, bude znamenat jeho mravní povznesení.
Slavná sněmovno, nebudeme se, jak jsme si už
řekli, vracet ke svému národnímu neštěstí.
Budeme se z něho učit a naše cesta může
býti jen cestou vpřed. Ohlédneme se časem
zpět, ohlédneme se časem do své historie
a budeme se starat a pečovat o to, abychom šli do
budoucna dobře. Své věci doma si uspořádáme
sami, dobře a ke každému spravedlivě.
Budeme vzájemně korigovat svou činnost, budeme
se kontrolovat a hledat nápravu všude, kde je jí
třeba.
Vládě dáváme, slavná sněmovno,
zmocnění, a to zmocnění dalekosáhlé.
Dáváme je v důvěře a proto,
že je dáváme vládě svojí.
Dáváme je proto, aby mohla řešit všechny
problémy nového státu rychle a neodkladně.
Dáváme je v přesvědčení,
že záchrana vlasti, přebudování
a zajištění státu nestrpí odkladu.
Slavná sněmovno, strana národní jednoty
bude hlasovat pro vládní prohlášení.
(Hlučný potlesk.)
Místopředseda Sivák (zvoní):
Slovo ďalej má p. posl. inž. Schwarz.
Posl. inž. Schwarz: Slavná sněmovno!
Otázky, které jsou na programu tohoto jednání
a události, které se sběhly od doby, kdy
tato sněmovna ještě k veřejným
událostem mohla zaujímati stanovisko, jsou tak dalekosáhlé
a tak významné (Hluk. - Místopředseda
Sivák zvoní.), že by si vyžadovaly
věru podrobného projednání.
Řečnická lhůta je ovšem omezena
a já, řídě se jednacím řádem,
nečtu své řeči, mluvím z hlavy
a nevím tedy předem, zdali ve lhůtě
mně určené budu s to, abych zaujal stanovisko
ke všem věcem, ku kterým bych tak rád
je zaujal. Pokusím se aspoň, co čas stačí.
Nyní projednáváme dvě věci:
vládní prohlášení a zmocňovací
zákon. Řečník, který mluvil
přede mnou, odůvodnil, že strana národní
jednoty bude hlasovati pro zmocňovací zákon
proto, že povoluje tento zákon své vládě
- svojí, jak řekl doslovně. To je odůvodnění,
které ovšem má málo co dělat
s otázkami ústavními a s otázkami
zásadními. Je to konečně odůvodnění,
které každému, kdo nepokládá
tuto vládu za vládu svoji, dává přímo
výzvu, aby pro zmocnění nehlasoval. Já
docela stručně odbudu tuto část zmocnění,
které se předkládá a které
tato sněmovna odhlasuje. Zajisté že odhlasuje,
jako odhlasovala vždycky každé zahraniční
exposé, vždycky všecko, co se jí svrchu
předkládalo. [ ]. Dává-li se zmocnění
vládě a presidentovi, aby mohli dokonce měniti
ústavu, račte prominouti, to se ocitáme v
stavu horším, než byla kterákoli monarchie,
i monarchie, jež nebyla parlamentní monarchií
a kde přece pravomoc panovníka byla určena
ústavními zákony.
Slavná sněmovno! Když toto sněmovna
odhlasuje, bude prostě napodobiti říšský
sněm německý. Nu, toho napodobení
je nyní opravdu hodně a nebude proto podivné,
když tato sněmovna odhlasuje, že se někdo
může dokonce usnésti, že jí není
ani potřebí. Já v této metodě
jsem ovšem zalíbení nikdy nehledal a také
ne nyní. Mne může snad někdo dáti
do koncentračního tábora, ale já mu
k tomu plnou moc neodhlasuji.
Co se týče vládního prohlášení,
je opravdu třeba, a to nám pan předseda vlády
sám uložil, posuzovati je nejen podle slov, nýbrž
posuzovati je i tuto vládu podle činů, ale
zmocňovací zákon je první čin
této vlády, čin, který dostačuje
k posouzení, zasluhuje-li si tato vláda důvěry
lidí, kteří trvají na ústavě
republiky Česko-Slovenské. Jinak je třeba
posouditi vládu a její vládní prohlášení
zatím podle jiných příznaků,
které nám mohou ukazovati, co lze od této
vlády v budoucnosti očekávati. Je totiž
třeba říci, že jsme tu již slyšeli
kolik vládních prohlášení, a
i kdož jsme tu dříve nebývali, tak jsme
je četli a většina těchto vládních
prohlášení se shodovala s vládním
prohlášením vlády nynější.
Vždy se slibovalo podporovati zemědělství,
průmysl, řemesla, živnosti, obchod, ztenčovati
daňová břemena, která zatěžují
výrobu, pracovati proti nezaměstnanosti opatřováním
práce, veřejnými investicemi atd. Tedy všecky
tyto věci, které opravdu můžeme všichni
uvítati, trpí jen tím nedostatkem, že
je to stálé opakování starých
slibů, jenomže dosud jsme měli tu skutečnost,
že vláda, která slibovala, že bude snižovati
břemena tížící výrobu,
přicházela pak zpravidla s návrhy nových
daní na tuto výrobu. Zatím bychom tedy musili
věřiti, že tato vláda se úplně
změní, že to pěkně, co slibuje,
bude také doopravdy dělat.
Jaké jsou toho záruky? Osobní složení?
Je jen několik nových osobností, které
nejsou zatíženy minulostí. To jsou tedy ještě
osobnosti, o kterých musíme zkušenosti získávat.
Jsou tam také jiné osobnosti, ale které dobře
známe, poněvadž zasedaly ve všech vládách
předchozích, a jsou tam osobnosti, které
se octly v dosti podivném postavení. Mluví
se stále o národní tradici a je snad tedy
důvodné užívati také národního
lidového jazyka. Ten zná jakési pořekadlo
o kozlech, ze kterých se udělali zahradníci.
Když si vzpomínám jednak na slova vládního
prohlášení o zrovnoprávnění
soukromého podnikání s družstevním
atd., vidím před sebou pana dr Feierabenda,
representanta agrárního družstevnictví
a předsedu Obilní společnosti. Nebudu mluviti
o tom, co jsem říkal a zde přednášel
za kritiky hospodaření p. dr Feierabenda.
Já si jen vzpomínám na kritiky - a zdrcující
- které jsme tady slyšeli a které jsme četli
od poslanců, kteří jsou nyní členy
strany národní jednoty. Tedy mě zajímá,
zdali opravdu mají tak náhle změněný
názor a vítají, že se tento kozel stal
zahradníkem.
Mně na druhé straně nemůže ujíti
poznámka, že vidím jednu osobu, které
si jinak vysoce vážím, že se dostala do
postavení obráceného, která byla zahradníkem,
pěstovala tu kytičku ústavnosti v naší
republice - jako předseda ústavního soudu
pilně pečovala, aby se ústavy dbalo, a zdůrazňovala
ve svých projevech, ve svých pracích a všude
neústavnost zmocňovacích zákonů
atd. Najednou se tento zahradník změnil v kozla
a předkládá návrh zmocňovacího
zákona.
Slavná sněmovno! Nejdůležitější
osobou nové vlády jest ovšem její předseda.
Předseda této vlády, zároveň
dosavadní předseda největší vládní
strany a předseda strany národní jednoty,
pan posl. Rudolf Beran. Pan posl. Beran ve své
funkci dosavadní byl hlavním rozhodujícím
činitelem o politice této republiky za posledních
10 let. Všichni, i mluvčí národní
jednoty, zde konstatovali a přiznávali už fakt,
který jste ovšem ode mne slyšeli od první
chvíle, když jsem vystoupil na tuto tribunu, a z mých
projevů písemných i knižních
dvacet let před tím jste mohli zvěděti,
že u nás bylo panství politických stran.
Ale právě z této soustavy vyplývá,
že rozhodujícími činiteli byli tu vůdcové
politických stran. Když někdo neseděl
ve vládě, ale byl vůdcem největší
strany, byl také nejvíce odpovědným
činitelem ve státě, poněvadž
také rozhodoval. A konečně i ve chvílích
nejkritičtějších pro osud státu
slyšeli jsme z oficielních úst, i z rozhlasu,
že všechna usnesení byla jednomyslná a
že všichni předsedové stran jednomyslně
schválili také kapitulaci před plánem
francouzským a anglickým, i tu druhou kapitulaci
atd. Víme všichni dobře z prakse, že jakékoli
vážné politické věci musily býti
schváleny těmito vůdci koaličních
stran.
Teď jsem se dopustil jakési nesprávnosti, ne
z vlastní viny, já jsem citoval zprávu. Říkalo
se opravdu, i mně osobně se říkalo,
že schválili vše předsedové všech
stran. Ale nebylo to tak doslova pravda. Byli to předsedové
stran vládních. I v radiu se říkalo:
Jednomyslně všechny strany stojí za touto vládou
atd. Zase však to nebyla pravda. Na to jsme si ovšem
už trochu zvykli, že se lidu dvacet let pravda neříkala.
Zdá se, že si máme zvykat, že se mu bude
říkat pravda ještě méně.
Nyní se pokusím v několika podrobnostech
tuto věc objasnit. Říkal to zde pan posl.
dr Černý. Osoba jistě povolaná,
poněvadž po léta řídil jako ministr
vnitra resort velmi odpovědný. Seděl ve všech
vládách, jež tuto špatnou politiku dělaly.
Pan ministr dr Černý říkal,
že musíme zkoumat chyby a že musíme říkat
lidu pravdu. Vítám tuto výzvu a pokusím
se o to, zkoumati příčiny katastrofy, která
náš národ postihla. Tedy začněme,
poněvadž jsme to slyšeli už tolikrát,
politikou zahraniční. Že ta byla špatná,
to jsme se dověděli i z vládního prohlášení
i z projevu pana ministra, který seděl ve všech
těch vládách, co tu špatnou politiku
dělaly.
Slavná sněmovno! Zahraniční politiku
v republice Česko-Slovenské opravdu mnoho lidí
kritisovalo. Já jsem dalek toho, abych si činil
nárok býti zařazován mezi ty duchy,
kteří viděli správně a správně
předvídali, jak říkal pan předseda
vlády. Mně stačí pouze skutečnost,
že jsem správně viděl a předvídal
a že mně předsednictvo této sněmovny
ještě v březnu zkonfiskovalo z řeči
část týkající se tehdejšího
tažení proti presidentu dr Benešovi v
Italii, obvinění Gaydova, tažení polského
a tažení německého. Já jsem kritisoval
politiku zahraniční. Ale tady ve sněmovně.
Podle své kritiky jsem také hlasoval a jednal, pokud
mi to nebylo znemožněno taktickým opatřením.
To je totiž třeba nyní říci,
když tolik lidí se k tomu hlásí: "Já
jsem to také říkal, že je to špatné".
Odpusťte, mně to tak připomíná
dobu po 28. říjnu. Tehdy to bylo pochopitelnější,
tehdy také každý boural Rakousko, třebas
tím, když měl více v hlavě, že
si někde v hospodě odlehčil. Co je třeba
říci: Kdo má odpovědnost za zahraniční
politiku tohoto státu? Ti, kdo ji dělali, kdo svým
hlasováním ji umožňovali. Tady se nám
stále mluví o osobní odpovědnosti.
Kam bychom to došli, kdybychom dopustili, že odpovědným
za tuto politiku není ten, kdo sice ji schvaloval v ministerské
radě, v zahraničním výboru, v posl.
sněmovně, ale kdo si prý o tom něco
jiného myslil a sem tam i někde to řekl a
napsal. Račte dovoliti, odpovědnost u takového
člověka je ještě desetkrát horší,
protože příkazem podle ústavy je, aby
tu každý jednal a hlasoval podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí. Jestliže někdo
byl přesvědčen, že tato politika je
špatná, a přece ji trpěl a pomáhal
a umožňoval svým hlasováním,
pak je mnohem horší než ten, kdo ji dělal
patrně v dobré víře, že je dobrá,
a nikoliv že je špatná. Tedy z této odpovědnosti
se nikdo nevytočí tím, že říká:
"Já jsem byl proti tomu," ale schvaloval a hlasoval
pro ni a umožňoval ji. Kdyby této koaliční
solidárnosti nebylo také v otázce zahraniční
politiky, tak se tato zahraniční politika nikdy
tak dělat nemohla. To je první věc.
Teď druhá stránka této věci.
V čem ta zahraniční politika byla špatná?
Tu, slavná sněmovno, je také potřebí
učiniti konec jedné nové legendě.
Já jsem boj oval proti těm starým, když
jsem kurážně potíral Masaryka,
když byl presidentem, a Beneše, když byl
zahraničním ministrem nebo presidentem. Já
nekopíruji ty hrdiny z antické bajky, kteří
kopají do umírajícího lva.
Slavná sněmovno! Této politice jsem vytýkal
já a vytýkali mnozí lidé, kteří
zaujímali stejné stanovisko, co? Že není
germanofilská? Teď, když člověk
čte, co se píše, myslil by, že dr Kramář
byl u nás hlavním stoupencem myšlenky,
že nesmíme dělati národní stát!
A on bojoval o státní jazyk! Že jsme se měli
podrobit Německu? A on kritisoval zahraniční
politiku i zde ve své poslední řeči,
že se nedostatečně stará o zabezpečení
proti hrozícímu nám útoku německému.
On vytýkal, jako my jsme vytýkali, tu politiku sankční
proti Italii. Proč? Že si tím proti sobě
stavíme stát, který do té doby byl
orientován protiněmecky. To byla koncepce: ne snad
podrobiti se Německu, nýbrž lépe se
brániti a lépe se připravovati proti tomu
německému útoku.