Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1937.
IV. volební období. 5. zasedání.
935.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ...........
o správním trestním právu a řízení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část prvá.
Všeobecné předpisy správního
práva trestního.
§ 1.
Správní přestupky.
(1) Správními přestupky podle tohoto zá-
kona se rozumějí činy, jež přísluší stíhati a
trestati politickým (státním policejním) úřa-
dům.
(2) Správní přestupek, spáchaný osobou,
která v době činu dokonala 14., ale nedovršila
18. rok svého věku (mladistvým), se nazývá
správním proviněním.
(3) Činy, pokud mají za následek donuco-
vací nebo disciplinární trest, nejsou správními
přestupky ve smyslu tohoto zákona.
(4) Činem, po případě činností rozumí se
v tomto zákoně konání i opominutí konání,
k němuž byl vinník povinen.
§ 2.
Časová a místní působnost.
(1) Předpisů trestního práva správního,
platných v době vydání rozhodnutí, se po-
2
užije, není-li v nich stanoveno jinak, i na činy
spáchané přede dnem jejich účinnosti. Jsou-li
však předpisy, platné v době, kdy čin byl
spáchán, nebo v době pozdější, pro obviněného
příznivější, použije se předpisů, jež jsou pro
obviněného nejpříznivější. Tato ustanovení
platí i pro rozhodnutí odvolacího úřadu.
(2) Není-li stanoveno jinak, jsou trestné
jen správní přestupky, které byly spáchány
na území československé republiky, dále na
československé lodi nebo na československém
letadle, třebas v rozhodné době (odstavec 3)
nebyly na území Československé republiky.
Československá je loď, které bylo přiznáno
právo československé vlajky námořní, česko-
slovenské je letadlo československé státní pří-
slušnosti.
(3) Správní přestupek se pokládá za spá-
chaný na území československé republiky, na
československé lodi nebo na československém
letadle, jestliže tam trestná činnost byla aspoň
z části vykonána nebo jestliže tam podle
úmyslu vinníkova nastal její trestný výsledek
nebo nějaký účinek směřující k trestnému
výsledku.
(4) Trest uložený v cizině za správní pře-
stupek nelze v tuzemsku vykonati. Nesta-
noví-li mezinárodní smlouva jinak, nesmí býti
nikdo vydán cizímu státu pro správní pře-
stupek.
Příčetnost.
§3.
(1) Za správní přestupek není trestný, kdo
pro duševní chorobu, slabomyslnost nebo po-
ruchu vědomí nebo pro značnou duševní za-
ostalost způsobenou tělesnou úchylností ne-
mohl v době činu rozpoznati bezprávnost
svého činu nebo říditi svou činnost správným
rozpoznáním.
(2) Byla-li však z některého z těchto dů-
vodů nebo pro pokročilý věk toliko zmenšena
způsobilost rozpoznati bezprávnost činu nebo
říditi činnost správným rozpoznáním, budiž
toho dbáno při výměře trestu jako polehčující
okolnosti.
(3) Kdo si poruchu vědomí, v níž se činu
dopustil, způsobil v úmyslu, aby v ní spáchal
onen čin, je trestný tak, jako by se ho byl do-
pustil úmyslně. Porucha vědomí nevylučuje
ani nezmírňuje trestnost za nedbalé jednání,
jestliže ji zavinil vinník a aspoň mohl před-
vídati, že v ní může způsobiti trestný vysle-
3
dek. U přestupků, k jejichž trestnosti stačí
neposlušnost, porucha vědomí nevylučuje ani
nezmírňuje trestnost, jestliže si ji vinník způ-
sobil sám.
§4.
(1) Osoby, které v době činu, zakládajícího
správní přestupek, nedovršily čtrnáctý rok
(nedospělí), nejsou trestné.
(2) Mladistvý není za správní přestupek
trestný, nemohl-li pro značnou zaostalost roz-
poznati bezprávnost svého činu nebo říditi
svou činnost správným rozpoznáním.
§ 5.
Další důvody trestnost
vylučující.
(1) Trestný není čin, který by sice zakládal
skutkovou podstatu správního přestupku, je
však řádným plněním povinnosti úřadu nebo
povolání nebo je jinak právním řádem přiká-
zán nebo dovolen.
(2) Trestný není, kdo se dopustil správního
přestupku za tím účelem, aby odvrátil od
sebe nebo od někoho jiného přímo hrozící ne-
bezpečí pro život, tělo, svobodu nebo majetek.
Toto ustanovení nevylučuje trestnost:
a) bylo-li možné nebezpečí jinak odvrátiti;
b) byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, podle
zvláštních předpisů nebo podle svého povo-
lání nebo postavení povinen je snášeti;
c) bylo-li možné na tom, komu nebezpečí
hrozilo, slušně žádati, aby je snášel, zejména
proto, že je sám zavinil, nebo proto, že by způ-
sobené zlo bylo nepoměrně větší než zlo, které
hrozí.
(3) Kdo, byv veřejným orgánem přistižen
při činnosti, zakládající správní přestupek,
v ní pokračuje, není pro toto pokračování
trestným, pokud tak musí učiniti, aby mohl
býti zjednán stav odpovídající předpisům,
jestliže tím není ohrožena veřejná bezpečnost
a veřejný pořádek a zachová-li při tom pod-
mínky, které mu určil veřejný orgán v zájmu
zachováni veřejné bezpečnosti a veřejného po-
řádku.
§ 6
Vina.
(1) K trestnosti správního přestupku stačí,
že vinník jednal proti zákazu nebo nedbal pří-
4
kazu (neposlušnost), leč by dokázal, že nemohl
zachovati předpis bez své viny.
(2) Náleží-li k podstatě správního přestup-
ku, aby vznikla škoda nebo vzešlo skutečné
ohrožení, je podmínkou trestnosti, aby takový
výsledek byl způsoben aspoň nedbalostí. Ne-
dbale jedná, kdo nezachová opatrnost, jakou
zachovati má a podle okolností a svých po-
měrů zachovati může, a proto buď neví, že
svým činem může způsobiti trestný výsledek,
nebo věda to, doufá, že trestný výsledek ne-
způsobí.
(3) Ustanovení odstavce 1 a 2 neplatí, vy-
plývá-li z příslušných předpisů něco jiného,
zejména, náleží-li podle zvláštních předpisů
ke skutkové podstatě správního přestupku
úmysl, úmyslné jedná, kdo pro čin se rozhodl,
aby jím způsobil trestný výsledek, nebo věda,
že jím způsobí trestný výsledek, úmyslně
jedná také ten, kdo věda, že svým činem může
způsobiti trestný výsledek, pro čin se rozhodl,
jsa i s tímto výsledkem srozuměn.
(4) Neznalost předpisu nebo jeho mylný
výklad nezprošťuje trestní odpovědnosti;
jsou-li vsáli omluvitelné zvláštními okolnost-
mi, má k nim úřad přihlížeti jako k polehču-
jícím okolnostem při výměře trestu a může
podle okolností uložiti trest i pod trestní saz-
bou.
(5) Trestný není, kdo se omylem domníval,
že tu nejsou skutečnosti, pro které je jeho čin
trestný, nebo že tu jsou skutečnosti, pro které
by jeho čin nebyl trestný. Zavinil-li však
takový omyl nedbalostí, bude potrestán podle
ustanovení platných o činu spáchaném z ne-
dbalosti. Kdo se omylem domnívá, že tu jsou
skutečnosti, pro které by jeho čin byl trestný
podle mírnějšího ustanovení, bude potrestán
podle tohoto mírnějšího ustanovení. Stačí-li
k trestnosti správního přestupku neposluš-
nost, nevylučuje ani nezmírňuje omyl trest-
nost, leč by vinník dokázal, že v omyl upadl
bez své viny.
§ 7.
Pokus.
(1) Kdo se rozhodne spáchati trestný čin
a proto vykoná něco, co směřuje přímo k jeho
spáchání, bude potrestán, mebyl-li čin doko-
nán, pro pokus, avšak jen když pokus
o správní přestupek je prohlášen výslovně za
trestný.
5
(2) Pro pokus nelze potrestati toho, kdo do-
brovolně upustil od trestné činnosti dříve, než
ji ukončil, nebo její výsledek, náležející k do-
konání trestného činu, dobrovolně zamezil.
(3) Upuštění není dobrovolné, stalo-li se
pro překážku, kterou vinník nemohl snadno
překonati nebo kterou za takovou pokládal,
nebo proto, že věděl nebo se domníval, že čin
vyšel najevo.
§ 8.
Účastenství.
(1) Kdo návodem, rozkazem, radou, utvrzo-
váním, slibem nebo poskytnutím pomoci nebo
jinak úmyslně způsobí neb usnadní spáchání
správního přestupku jinou osobou (pachate-
lem), je trestně odpovědný z téhož správního
přestupku jako pachatel, i když pachatel ne-
může býti pro správní přestupek stíhán neb
odsouzen.
(2) To platí též o tom, kdo způsobil nebo
usnadnil spáchání správního přestupku jinou
osobou tím, že opomenul dáti příkaz nebo vy-
konati dohled, ač byl k tomu povinen.
(3) Účastník, který dobrovolně (§ 7, odst.
3) upustí od své činnosti dříve, než ji dokoná,
nebo který dobrovolně zamezí trestný čin, je-
hož se účastnil, nebo výsledek náležející k jeho
dokonání, není trestný pro účast.
(4) Zamezením trestného činu nebo jeho
výsledku nestává se beztrestným, kdo onen
čin nastrojil nebo k němu navedl jen proto,
aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.
§ 9.
Odpovědnost právnických osob
a jiných souborů osob za správní
přestupky.
(1) Jestliže povinnost jednati určitým způ-
sobem nebo něco opominouti postihuje práv-
nické osoby nebo jiné soubory osob a je-li na
nesplnění této povinnosti ustanoven trest, lze,
není-li jinak stanoveno nebo nevyžaduje-li
druh trestu, aby trest byl uložen přímo práv-
nické osobě nebo jinému souboru osob, uložiti
trest orgánu, jenž je podle právních předpisů
povolán zastupovati právnickou osobu nebo
jiný soubor osob při plnění té které povin-
nosti. Skládá-li se tento orgán z několika
fysických osob, má právo a na vyzvání úřadu
6
povinnost, ustanoviti ze sebe jednu nebo více
svéprávných osob, které jsou pak odpovědny
za zachování předpisů; jinak jsou odpovědny
za zachování předpisů všechny fysické osoby,
z nichž se orgán skládá, leč by dokázaly, že
nepřivodily trestnou činnost.
(2) Přesunouti tresty, uložené podle před-
chozích ustanovení odpovědným orgánům, na
právnické osoby a jiné soubory osob, o něž
jde, jest zakázáno. Úmluvy tomu odporující
jsou právně neúčinné.
(3) Právnické osoby a jiné soubory osob
ručí však rukou společnou a nerozdílnou s po-
trestaným za uložené mu pokuty a náklady
řízení, jakož i za náhradu škody, jestliže úřad
je povolán o ní rozhodovati; jinak zůstávají
předpisy o ručení za náhradu škody nedo-
tčeny. Následky odsouzení stíhají vedle po-
trestaného též právnickou osobu, pokud se
týče jiný soubor osob.
§ 10.
Promlčení.
(1) Pro správní přestupek nelze stíhati
toho, proti němuž úřad nebo soud nepředse-
vzal pro tento čin úkon stíhání (§ 29, odst. 3)
v promlčecí lhůtě.
(2) Promlčecí lhůta je u správních pře-
stupků, jejichž skutkovou podstatou je, že
bylo ohroženo nebo zkráceno peněžité nebo
naturální plnění k účelům veřejným, jeden
rok, u všech ostatních správních přestupků
šest měsíců. U přestupků stíhaných na sou-
kromou žalobu je stíhání vyloučeno také, ne-
podal-li soukromý žalobce u příslušného úřadu
návrh na potrestání do dvou měsíců poté, kdy
se dověděl o přestupku a o osobě vinníkově.
(3) Promlčecí lhůta se počíná dnem, kdy
přestala činnost náležející ke skutkové pod-
statě správního přestupku. Nastal-li výsledek
náležející ke skutkové podstatě teprve poz-
ději, počíná se lhůta až od této doby.
(4) Promlčení stíhání se staví v případě,
uvedeném v § 24, odst. 1, po dobu soudního
řízení, a to ode dne jeho zavedení až do jeho
pravoplatného skončení, dále po dobu, po kte-
rou bylo řízení přerušeno podle § 72, odst. 2.
Odpadne-li překážka, jež stavěla promlčení stí-
hání, skončí se promlčecí lhůta nejdříve třicet
dní potom, kdy se úřad dověděl o odpadnutí
překážky.
7
(5) Uplynuly-li od počátku promlčecí lhůty
tři roky, nesmí býti nález (trestní příkaz)
vydán.
(6) Uložený trest nesmí býti vykonán, uply-
nul-li jeden rok ode dne, kdy nález (trestní
příkaz) nabyl právní moci.
(7) Promlčení výkonu trestu se přerušuje
jakýmkoliv opatřením úřadu, směřujícím
k výkonu trestu a namířeným proti osobě od-
souzeného. Nové promlčení se počíná dnem
takového opatření, a počalo-li se již s výkonem
trestu, dnem, kdy výkon byl přerušen.
(8) Promlčení výkonu trestu se staví po
dobu, po kterou po právní moci nálezu (trest-
ního příkazu) trest nemůže býti vykonán,
a to:
1. po dobu projednávání stížnosti proti
pravoplatnému nálezu (trestnímu příkazu)
nejvyšším správním soudem, a to ode dne po-
dání stížnosti do dne vyhlášení nálezu nej-
vyšším správním soudem,
2. po dobu, na kterou byl odsouzenému od-
ložen výkon trestu nebo mu bylo povoleno
splácení pokuty ve lhůtách,
3. po dobu, po kterou trest nemůže býti vy-
konán z některého jiného zákonného důvodu
nebo proto, že se odsouzený zdržuje v cizině
nebo že jeho pobyt není znám.
(9) Odpadne-li překážka, jež stavěla pro-
mlčení výkonu trestu, skončí se promlčecí
lhůta nejdříve třicet dní potom, kdy se úřad
dověděl o odpadnutí překážky.
(10) Kde právní předpisy spojují určité ná-
sledky s odsouzením pro správní přestupky,
pomíjejí tyto následky uplynutím tří roků po
výkonu trestu, pokud se v nich nestanoví
lhůta kratší.
(11) Kde zákon spojuje s vykonáním trestu
určité účinky, jsou stejné účinky spojeny
s promlčením výkonu trestu, a to ode dne, kdy
uplynula doba potřebná k promlčení.
§11.
Tresty. Následky odsouzení.
(1) Za správní přestupky lze uložiti tresty,
určené správními předpisy. Trestem na svo-
bodě za správní přestupek je vězení, trestem
na penězích je pokuta. Trest vězení, uložený
mladistvému, nazývá se trestem zavření.
(2) Přestupky správních předpisů, na něž
není trest určen, trestají se, nejde-li o trestný
8
čin stíhaný soudem, pokutou do 1000 Kč nebo
vězením do tří dnů, za okolností zvlášť při-
těžujících pokutou do 5000 Kč nebo vězením
do 14 dnů.
(3) Může-li býti za správní přestupek ulo-
žena pokuta nebo vězení, budiž zpravidla ulo-
žena pokuta; vězení může býti uloženo jen ve
vážnějších případech, zejména dopustil-li se
vinník opětovně přestupku téhož druhu.
(4) Pokud předpisy vydanými do 28. října
1918 je určena sazba pokut (peněžitých po-
kut a peněžitých trestů) za správní pře-
stupky, zvyšuje se tato sazba na pětinásobek.
Totéž platí o pokutách uvedených v živnosten-
ském zákoně pro území Slovenska a Podkar-
patské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259
Sb. z. a n.
(5) V řízení podle tohoto zákona připadají
pokuty, donucovací tresty na penězích, pro-
padlé jistoty a jiné záruky i výtěžky za věci,
prohlášené za propadlé, státu (§ 137).
(6) Při odsouzení mladistvého pro správní
provinění může býti uveřejnění nálezu (trest-
ního příkazu), je-li vůbec podle příslušných
předpisů přípustné, nařízeno výhradně tehdy,
má-li býti poskytnuto zadostiučinění osobě
soukromé, a to jen v důležitých případech.
(7) Následky spojené s odsouzením pro
správní přestupky nenastávají při odsouzení
mladistvého.
(8) Na místě pokuty nebo vězení může úřad
uložiti vnucenou práci, nepostihla-li by pokuta
obviněného samého nebo byl-li čin spáchán ze
zahálčivosti. Vnucená práce se ukládá na dobu
od jednoho dne do jednoho měsíce, při čemž
se 8 hodin práce počítá za jeden den, nevčíta-
jíc pracovní přestávky.
§12.
propadnutí věci.
(1) Pokud lze prohlásiti věci za propadlé,
mohou býti prohlášeny za propadlé jen věci,
které náležejí vinníkovi nebo jež vinník má
v držení se svolením toho, kdo má právo
s nimi nakládati. Jiné věci mohou býti prohlá-
šeny za propadlé jen, pokud to zákon při-
pouští nebo je-li jejich držba, užívání nebo
rozšiřování zakázáno.
(2) Jsou-li tu podmínky uvedené v odst. 1,
může úřad rozhodnouti o propadnutí samo-
statně, i když vinník nemůže býti pro správní
přestupek stíhán neb odsouzen.
9
(3) Propadlé věci buďte zpeněženy, pokud
se jinak nestanoví nebo pokud věci ty nemají
býti vzhledem ke své vlastnosti zničeny.
Výměra trestu.
§ 13.
(1) Trest za správní přestupek se vyměřuje
v mezích stanovené trestní sazby, pokud zákon
nedovoluje, aby byl vyměřen pod trestní
sazbou. Při tom se přihlíží k polehčujícím
i přitěžujícím okolnostem a k majetkovým,
výdělkovým a rodinným poměrům odsouze-
ného.
(2) Pokus se trestá mírněji než čin doko-
naný, účastník zpravidla mírněji než pachatel.
(3) Hořejší hranice sazby trestu, stanovené
pro správní přestupky, snižují se na polovici,
dopustil-li se přestupku mladistvý. Dolejší
hranice sazby trestu v těchto případech ne-
platí.
§ 14.
(1) Má-li býti někdo potrestán pro několik
správních přestupků, jichž se dopustil jedním
nebo více činy, uloží se tresty za všecky tyto
přestupky vedle sebe.
(2) Spojí-li však úřad podle § 23, odst. 1,
věty 1 řízení o dvou nebo více správních pře-
stupcích, vyměří se vězení nebo pokuta podle
trestní sazby stanovené na nejtěžší z těchto
přestupků. K ostatním přestupkům se přihlíží
jako k okolnostem přitěžujícím; při tom je
dovoleno, vyžadují-li toho zvláštní okolnosti,
nejvyšší trestní sazbu stanovenou na nejtěžší
přestupek zvýšiti o nejvyšší trestní sazbu sta-
novenou na přestupek po něm nejpřísněji
trestný.
§ 15.
Zmírnění a prominutí trestu.
(1) Převládají-li polehčující okolnosti, může
úřad za správní přestupek uložiti místo trestu
vězení pokutu úměrnou poměrům odsouzeného
(§ 13). Při tom může býti uložena místo
trestu vězení do 14 dnů pokuta nejvýše
5. 000 Kč, místo trestu vězení do 3 měsíců po-
kuta nejvýše 25. 000 Kč a místo trestu vězení
přes 3 měsíce pokuta nejvýše 50. 000 Kč.
(2) Úřad rozhodující o odvolání může za
okolností zvláštního zřetele hodných snížiti
trest i pod trestní sazbu nebo jej zcela pro-
2
10
minouti; i mimo odvolací řízení, a to i když
trest byl již pravoplatně uložen, může tak
s konečnou platností učiniti ve výjimečných,
zvláště odůvodněných případech odvolací
úřad, a není-li ho, úřad věcně bezprostředně
nadřízený úřadu, jenž nález vydal.
(3) Úřad může upustiti od potrestání mla-
distvého a uděliti mu důtku, dopustil-li se činu
z omluvitelné neznalosti předpisů nebo proto,
že si mylně předpisy vykládal, nebo jsou-li
jeho zavinění a následky přestupku nepatrné
a bylo-li by podle okolností i uložení nejmen-
šího trestu tvrdé, nebo kde to může míti podle
okolností výchovný vliv. Při mladistvých,
kteří podléhají kárným předpisům ústavním
nebo jiným, může úřad upustiti od potrestání
a ponechati příslušnému orgánu provedení
případného disciplinárního řízení.
(4) Kde zákon spojuje s vykonáním trestu
určité účinky, jsou stejné účinky spojeny
s prominutím trestu, a to ode dne, kdy byl
trest prominut.
§ 16.
Náhradní trest vězení.
(1) Byla-li uložena pokuta, budiž pro pří-
pad její nedobytnosti zároveň uložen náhradní
trest vězení podle míry zavinění v mezích
sazby trestu vězení na čin stanovené; není-li
stanoven na správní přestupek trest vězení,
buď uložen podle míry zavinění místo pokuty
do 5. 000 Kč náhradní trest vězení nejvýše 14
dnů, místo pokuty do 25. 000 Kč náhradní
trest vězení nejvýše 3 měsíce a místo pokuty
přes 25. 000 Kč náhradní trest vězení nejvýše
6 měsíců. Byl-li vedle pokuty uložen i trest na
svobodě, nesmí trest na svobodě spolu s ná-
hradním trestem vězení převyšovati nejvyšší
mez sazby trestu na svobodě.
(2) Za nedobytné se pokládají pokuty, po-
kud by podle uvážení úřadu byla jejich zapla-
cením ohrožena nezbytná výživa odsouzeného
neb osob, jež podle zákona má živiti, nebo
bylo zmařeno splnění povinnosti k náhradě
škody, poškozenému pravoplatně přiznané.
(3) Výkon náhradního trestu vězení může
odsouzený kdykoli odvrátiti tím, že zaplatí
pokutu, nebo počalo-li se již s výkonem ná-
hradního trestu vězení, poměrnou její část.
(4) Mladistvým nelze uložiti náhradní trest
zavření. Ukáže-li se pokuta nedobytnou, zů-
staví úřad potrestání mladistvého rodině,
ústavu nebo škole nebo mu dá důtku nebo na-
11
dí, aby mladistvý byl střežen a přiměřeně za-
městnán nepřetržitě po dobu 3 až 6 hodin mezi
9. a 15. hodinou v příhodné místnosti, nikoliv
však ve věznici.
(5) Ustanovení odstavce 4 platí jen, když
odsouzený v době vydání nálezu nedovršil
ještě 19. rok věku.
část druhá.
Trestní řízení správní.
Úvodní ustanovení.
§17.
Pro správní přestupek smí býti trest uložen
jen po řízení provedeném podle ustanovení to-
hoto zákona.
§ 18.
O) Stíhati a trestati správní přestupky ná-
leží v prvé stolici okresním úřadům a -
v oboru jejich působnosti - státním policej-
ním úřadům. V městech se zvláštním statu-
tem, jež vykonávají působnost okresního
úřadu, náleží stíhati a trestati správní pře-
stupky starostovi obce, v městech se zřízeným
magistrátem městskému notářskému úřadu.
Pro výkon této působnosti platí obdobně zá-
sady platné pro okresní úřady; podrobnosti
stanoví jednací řád, jejž podle potřeby vydá
po slyšení obce zemský úřad. O zastupování
starosty platí předpisy obecního zřízení, po-
kud jednací řád jinak neustanoví.
(2) Není-li stanoveno jinak, je v nejvyšší
stolici ve věcech správních přestupků pří-
slušné ministerstvo vnitra.
§ 19.
Není-li zvláštním předpisem výslovně urče-
no, že správní přestupek se stíhá jen k návrhu
nebo k soukromé žalobě, stíhají se správní
přestupky z úřední povinnosti.
§20.
(1) Pokud se v tomto zákoně mluví o úřadě
a z jeho ustanovení se jinak nepodává, jest
tím rozuměti úřad, který provádí řízení, úřa-
dem rozumí se i starosta obce (§ 18, odst. 1).
(2) Orgánem veřejné moci (veřejným orgá-
nem) podle tohoto zákona se rozumí ten, komu
12
byl zákonem nebo po zákonu svěřen výkon ve-
řejné moci, i ten, kdo při tom z jeho příkazu
pomáhá.
(3) Bezpečnostními orgány podle tohoto zá-
kona se rozumějí orgány úřadů uvedených
v § 18, odst. 1 a úřadů jim nadřízených, t. j.
zejména též příslušníci četnictva a členové po-
licejních strážních sborů, dále policejní orgá-
ny obcí, zejména též členové obecní stráže bez-
pečnosti.
(4) Správními předpisy ve smyslu tohoto
zákona jsou všechny právní předpisy upravu-
jící obory vnitřní správy, které náležejí do pů-
sobnosti úřadů, označených v § 18, odst. 1, a
úřadů jim nadřízených.
(5) Pokud se v tomto zákoně ponechává
v platnosti úprava některých otázek řízení
podle správních předpisů, nerozumějí se tím
správní předpisy upravující výhradně řízení
před úřady, pro něž platí tento zákon.
(6) Co jest v tomto zákoně ustanoveno
o rozhodnutí, platí také o opatření, neplyne-li
z něho něco jiného.
HLAVA I.
Všeobecná ustanovení.
Oddíl 1.
úřady.
Příslušnost.
§21.
(1) K stíhání a trestání správního pře-
stupku je, pokud tento zákon nestanoví vý-
jimku (§ 145, odst. 2), místně příslušný úřad,
v jehož obvodě byla trestná činnost vykonána,
i když výsledek nastal jinde. Nebyla-li trestná
činnost ani z části vykonána v obvodu někte-
rého úřadu uvedeného v § 18, odst. 1, je
místně příslušným úřad, v jehož obvodě nastal
podle úmyslu pachatelova trestný výsledek
nebo nějaký účinek, směřující k trestnému
výsledku. Není-li ani podle ustanovení věty 1
a 2 místní příslušnost určena, je místně pří-
slušným úřad, v jehož obvodě má pachatel by-
dliště; nemá-li pachatel v tuzemsku bydliště
(sídlo), řídí se příslušnost jeho pobytem, ne-
má-li ani toho, jeho domovskou obcí a konečně
posledním bydlištěm (sídlem) nebo pobytem
v tuzemsku.
13
(2) Je-li podle toho odůvodněna příslušnost
několika úřadů, je příslušným úřad, který
nejdříve provedl úkon stíhání (§ 29, odst. 3).
(3) Není-li ani takto příslušnost určena
nebo není-li jisto, který úřad je příslušný, je
příslušným úřad, který se nejdříve o pře-
stupku dověděl nebo řízení zahájil, a to tak
dlouho, dokud se nezjistí okolnosti odůvodňu-
jící příslušnost jiného úřadu.
(4) Příslušný úřad může, jestliže se tím
zjednoduší a urychlí řízení, svěřiti stíhání a
trestání správního přestupku věcně přísluš-
nému úřadu, v jehož obvodě má pachatel by-
dliště nebo pobyt. Nesouhlasí-li s tím tento
úřad, rozhodne o tom, který z uvedených úřa-
dů má věc projednati, úřad nejblíže jim spo-
lečně nadřízený.
(5) Příslušnost úřadu k řízení proti pa-
chateli odůvodňuje také jeho příslušnost k ří-
zení proti všem v téže věci trestně odpověd-
ným osobám a k rozhodnutí o soukromopráv-
ních nárocích, vzešlých ze správního přestup-
ku nebo s ním souvisících (§ 122, odst. 2 a
§§ 123 a 124).
(6) Ustanovení dopravních předpisů, podle
nichž ke stíhání a trestání správního pře-
stupku je příslušným úřad nejbližší nebo
úřad, jenž má své sídlo ve směru jízdy, ne-
jsou dotčena.
(7) Dá-li se osoba, která může býti zadrže-
na podle § 54, odst. 1, na útěk, smí ji orgán
veřejné moci stíhati a zadržeti i mimo svůj
správní (strážní) obvod.
§ 22.
(1) Vznikne-li mezi úřady spor o přísluš-
nost, má každý z úřadů, mezi nimiž je pří-
slušnost sporná, zahájiti ve svém úředním
obvodu nutná úřední jednání a zároveň zpra-
viti druhý úřad a učiniti oznámení společně
nadřízenému věcně příslušnému úřadu, jenž
rozhodne o tom, který úřad je k projednání
věci příslušný.
(2) úkon, který provedl nepříslušný úřad,
je platný, dokud jej příslušný úřad nenahradí
jiným úkonem nebo neprohlásí za neplatný.
§ 23.
(1) Je-li někdo stíhán týmž úřadem pro ně-
kolik přestupků, jichž se dopustil jedním nebo
několika činy, budiž řízení o těchto přestup-
cích, jde-li o přestupky téhož druhu, spojeno.
14
Nejde-li o přestupky téhož druhu, budiž ří-
zení o nich spojeno jen, vyžaduje-li toho účel
řízení.
(2) Řízení lze spojiti jen, dokud nebyl vy-
dán nález (trestní příkaz) nebo dokud nebylo
řízení zastaveno.
§ 24.
(1) Má-li býti čin trestán jako správní pře-
stupek jen tehdy, nezakládá-li skutkovou pod-
statu činu trestného soudem, a je-li důvodné
podezření, že jde o takový čin, nebo bylo-li
již soudní řízení trestní zahájeno, odloží nebo
přeruší úřad řízení až do pravoplatného soud-
ního rozhodnutí.
(2) Byl-li přes to vydán nález (trestní pří-
kaz), budiž jeho výkon odložen, a, vyjde-li
později najevo, že řízení nemělo býti zavede-
no, budiž zrušen (§ 108). Byl-li však trest
uložený nálezem (trestním příkazem) již vy-
konán, přihlédne k němu soud, ukládá-li trest
za týž čin.
§ 25.
(1) úřad je povinen z úřední povinnosti
dbáti své věcné a místní příslušnosti. Dojde-li
ho podnět k zahájení řízení o věci, o níž jsou
úřady nebo soudy povinny zahájiti řízení
z úřední moci, k jejímuž projednání však není
sám příslušný, je povinen zjistiti, který úřad
nebo soud je příslušný, a zaslati podání to-
muto úřadu nebo soudu. Dojde-li ho jiné po-
dání, k jehož projednání není příslušný, má
bez zbytečného průtahu vysloviti svou nepří-
slušnost a podání straně vrátiti; je-li zřejmo,
že je příslušný jiný úřad nebo soud a který,
může úřad podání na nebezpečí podatele za-
slati tomuto úřadu nebo soudu a uvědomiti
o tom podatele s poukazem na svou nepřísluš-
nost. Je-li podání vázáno na lhůtu, počítá se
lhůta, není-li jinak stanoveno, podle doby, kdy
podání došlo příslušného úřadu.
(2) Ujednáním stran nemůže býti přísluš-
nost úřadu ani založena ani změněna.
§ 26.
Podjatost úředních orgánů.
(1) úřední orgánové, kteří provádějí říze-
ní, jsou povinni zdržeti se výkonu úřadu:
1. ve věcech, v nichž jsou stranou sami, je-
jich manželka nebo snoubenka (manžel nebo
snoubenec), bývalá manželka (bývalý man-