Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: dr Bas, dr Buday, Donát, dr Heller, dr Hruban, Klofáč.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 131 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Černý, dr Krčmář.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 10 hodin 34 minut.

Dovolené

dal předseda na dnešní schůzi sen. Juranovi a Mikulíčkovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byla udělena zdravotní dovolená na 4 týdny sen. Füssymu.

Zpráva tisk 22.

o 4. schůzi senátu NSRČs. vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve o st. 1 pořadu:

Navrhuji trvání lhůty řečnické v době 1/2 hodiny. Námitek není? (Námitek nebylo.)

Námitek není. Budeme tedy takto postupovat.

Zpravodajem výboru ústavně-právního je pan sen. Zimák, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Zimák: Slávny senát! Usnesením obichdvoch komôr Národného shromaždenia dostalo sa v máji r. 1933 vláde republiky Československej zmocnenia k mimoriadnej moci nariaďovacej. Stalo sa tak po zrelom uvážení väčšiny Národného shromaždenia s ohľadom na ťažké hospodárske pomery, aby v páde hroziacich ďalších možných porúch v hospodárskom živote mohly sa čo najrychlejšie spraviť zákonné opatrenia k zabráneniu nebezpečných výkyvov.

Prvý tento zmocňovací zákon vyšiel 9. června 1933 pod čís. 95 Sb. z. a n. a terminovaný bol do 15. listopadu 1933. Poneváč okolnosti, ktoré tento zmocňovací zákon vyvolaly, trvaly, dalo Národné shromaždenie súhlas k predľženiu moci nariaďovacej vláde, a to zákonom z 15. listopadu 1933, čís. 206 Sb. z. a n., do 30. června 1934.

Keď sa blížilo vypršanie platnosti zmocňovacieho zákona, konštatovalo sa, že hospodárske pomery sa nezlepšily tak ako sa očakávalo, preto Národné shromaždenie dalo opätovne súhlas k predľženiu tohoto zákona, a to na celý rok, t. j. do konca června 1935. Zákon bol publikovaný 21. června 1934 pod čís. 109 Sb. z. a n. a bol rozšírený o ustanovenie, ktorým je možno vydávať nariadenia aj tam, kde je treba zákona, čím sa uznalo tiež, že nariadenia možno vydávať i v materiách, na ktoré sa vztahujú t. zv. ústavné výhrady zákona.

Mimoriadne ťažké hospodárske pomery trvajú ďalej, preto vláda predložila Národnimu shromaždeniu opätovne návrh na predľženie tohoto zákona zo dňa 21. června 1934, čís. 109 Sb. z. a n., o mimoriadnej moci nariaďovacej, a síce do 30. června 1936. Niektoré politické okolnosti a javy vyžadujú toho, aby sa tento zmocňovací zákon rozšíril na opatrenia pre organizáciu policajnej správy a služby, čo sa deje v čl. I. vládneho návrhu zákona.

Slávny senát! Sme po voľbách, v ktorých väčšina obyvateľstva republiky Československej vyslovila dôveru k postupu vlády a vládnemu nášmu systému, preto môžeme všetcia, ktorí sa na tejto dôvere podielame, dať s kľudným svedomím súhlas k tomuto vládnemu návrhu zákon zmocňovacieho, lebo sme si vedomí toho, že mimoriadné pomery vyžadujú istú mimoriadnu pohotovosť k zásahom, a sme presvedčeni, že demokratická naša sústava týmto mimoriadnym opatrením nebude nijako poštrbená.

Ústavne-právny výbor doporučuje senátu, aby vládny návrh zákona schválil v tom znení, ako sa na ňom usniesla posl. snemovňa a ako je obsiahnutý v sen. tisku č. 17.

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a uděluji slovo mu přihlášenému řečníku, panu sen. dr Törkölymu.

Sen. dr Törköly (maďarsky): Vážený senát! O mimoriadnej nariaďovacej moci rozhoduje československé zákonodarstvo už po štvrté. Prvý bol zákon č. 95/1933, po ňom prišiel zákon č. 206/1933 a potom zákon č. 190/1934. Tieto tri zákony o mimoriadnej nariaďovacej moci sú de jure neplatne, lebo odporujú ústave, a stane-li sa zákonom návrh, o ktorom práve pojednávame, bude i tento proti ústave a preto i on bude neplatný.

Československá ústavná listina vyslovuje, že zdrojom každého práva je ľud, proklamuje zásadu suverenity ľudu a povedá, že ústavná listina určí, kto bude v mene suverenného ľudu vynášať zákony a vykonávať moc exekutívnu.

Ústavná listina vyslovuje, že právo vynášať zákony náleží parlamentu, je v nej vyslovené, že právo na vynášanie zákonov nemôže byť predmetom prevodu. § 55 ústavnej listiny vyslovuje jasne, že nariadenie možno vydať iba k prevádzaniu určitého zákona a len v rámci tohoto zákona. To tedy znamená, že nariadeniami nelzä vládnuť, že nariadeniami nelzä exkluzívne a neomezené zákonodarné právo parlamentu preniesť na vládu a nemožno nahradzovať zákon nariadením. Zdá sa, že ustanovenia ústavnej listiny sú k ničomu, lebo veď vláda a zákonodarstvo, ako to už 3 zákony dokazujú, vôbec si nevšímajú noriem práva ústavného a je im proste jedno, čo prikazuje ústava. (Místopředseda dr Bas převzal předsednictví.)

S hľadiska práva ústavného je ta veľké gravamen, lebo veď nie jeden, ale 3 až 4 precedenty stavia zákonodarstvo, keď dovoľuje nahradzovať zákony nariadenia mi na základe zplnomocnenia, keď dovoľuje, aby vláda nariadeniami pozbavovala platnosti zákony, ktoré boly vynesené zákonodarstvom a potvrdené prezidentom

Vážený senát! Odhlasujeme-li i tento návrh zákona, bude to nezbytne znamenať pozmenenie ústavy. Ale o zmene ústavy vyslovuje ústavná listina, že dotyčný návrh zákona treba výslovne deklarovať ako zákon, ktorým sa mení ústavná listina, k čomu sa vyžaduje 3/5vá väčšina.

Tento návrh zákona však nie je osnovaný tak, ako keby mal zmeniť ústavnú listinu a k jeho odhlasovaniu nepožaduje vláda 3/5vú väčšinu.

Tento návrh neobsahuje rozsiahlu dôvodovú zprávu. Povedá, že hospodárska kríza a hospodárske pomery nezlepšily sa ešte tak, že by zasahovanie vlády do vecí hospodárskych bolo zbytočné. Povedá, že trvá prvý dôvod vyjadrený v dôvodovej zpráve k zákonu č. 95/1933, a ten znie, že je-li v dôsledku hospodárskych pomerov treba súrnych opatrení a je-li táto súrna nútnosť odôvodnená, tu treba hospodárske otázky upravovať nariadením, lebo parlamentná technika je ťažkopádna a nemôže tomuto úkolu dostáť.

Je veľká otázka, zda je tu tá hospodárska nutnosť a zda by nebolo možno otázku tejto hospodárskej nutnosti ináč, správnejšie vyriešiť.

Podľa môjho názoru bolo by treba hľadať riešenie také, aby tieto súrne opatrenia mohol učiniť parlament.

Je jasné, že československá ústava sama obsahuje opatrenia, pomocou ktorých možno tento problém vyriešiť, Je známa ustanovizeň stále výboru, ktorý vykonáva súrne, neodkladné opatrenia vtedy, keď parlament nemôže pôsobiť v dôsledku svojho rozpustenia alebo odročenia. To by bolo veľmi snadným riešením, a navrhoval s to už v poslaneckej snemovni pri vynášaní zákona č. 95/1933, keď som povedal, aby stály výbor vybavoval svojimi mocou zákona nad i opatreniami vládne predlohy o súrnych hospodárskych otázkach a že potom bude tento problém vyriešený tak, že parlamentu nebude odňaté právo zákonodarcu a nebude porušená zásada suverenity ľudu. Vôľa ľudu by sa tu uplatňovala, lebo zákony by vynášali poslanci a senátori ako mandatári ľudu.

Avšak k tomu účelu mohol by byť ustavený i zvláštny výbor s plnou mocou, tak ako v Maďarsku, kde podobné otázky vybavuje tak zvaná triatriciatka. Takéto riešenie však nechcete, radšej porušujete už beztoho pochybnú suverenitu parlamentu, radšej odsúdite parlament k podradnej role, ktorý hrá už beztoho takú rolu, že možno povedať, že celý parlament je milou hračkou veľkých, ktorá nemá žiadnej významnosti.

Tiež v Anglii, kde si na ústavnosť veľmi potrpia, mluví sa o tom, aby vláda za mimoriadnych okolností, keď je štát ohrožený, mohla bez parlamentu disponovať, avšak tam to odôvodňujú tým, že vyslovia, že právny riad sa suspenduje a že až mimoriadne pomery zaniknú, tu vláda bude za svoje opatrenia osobne i trestnoprávne odpovedať, zvlášte vtedy, bola-li porušená sloboda bez potreby. Tejto zodpovednosti bude minister sprostený až vtedy, keď zákonodarstvo po zániku mimoriadnych pomerov vynese zákon indemnitný, ktorým mu výslovne dá absolutorium. Tam sa veľmi zťažka odhodlajú k tomu, aby konštatovali mimoriadné pomery a veľmi rigorózne posudzujú náznaky, či je tu potreba mimoriadneho opatrenia, a pomýšľajú i na to, aby bol naozaj pohnaný k odpovednosti minister, ktorý svojej moci zneužil. Tam je veľmi vážnym opatrením, keď sa vláde udelí moc, aby vládla mimoriadnymi nariadeniami; o čo vážnejším momentom je to tam, kde vláda práva vôbec neexistuje, kde prezident najvyššieho súdu verejne povedá, že v republike je zásada práva, zákona a spravedlnosti na ústupe a zásada moci, hlavne politickej moci, na postupe. I tento návrh zákona dokazuje, že politická moc je na postupe.

Tomuto zákonu možno ostatne veľa vytýkať. Veľkou slabinou tohoto zákona je, že láme imperatívnu zásadu ústavnosti opravdových demokratických štátov, podľa ktorej zločin, prečin, trestný čin môže byť tu len vtedy, jestliže je ako taký deklarovaný zákonom. Zmocňovací zákon už vo svojej prvej forme dáva vláde právo stanoviť delikty, a vláda ho dá okresnými úrady prevádzať tak, že je tým ohrožená osobná sloboda.

Zdá sa, že vládnutie mimoriadnymi nariadeniami nezastaví sa nikde, lebo sa to vybudováva ďalej, na kľudne môžeme povedať, že vládnutie mimoriadnymi nariadeniami sa stabilizuje, k čomu právne žiadnym spôsobom nemôže dojsť tam, kde sa mluví o demokracii a kde sa povedá, že podstatou demokracie je sloboda.

Ďalšou chybou tohoto návrhu je, že zhoršuje i dosavádny stav. V prvom zákone išlo len o zmenu colných tarifov, pozdejšie išlo o úpravu výrobných a odbytových pomerov v priemysle, živnostiach a zemedelstve, a to aby zaistená bola rovnováha štátnych financií, aby zaistená bola finančná rovnováha štátnych podnikov, inštitúcií a fondov. Pri druhej modifikácii bola táto moc rozšírená, a tretí zákon č. 104/1934 zmocnil vládu, aby mohla nariadením upraviť zjednodušenie a racionalizáciu verejnej správy. Tento nový návrh zákona ide ešte ďalej, lebo vláda sa v ňom neprijateľným odôvodnením zmocňuje, aby organizovala policiu a vydala predpisy o úprave policajnej služby. Nuže, prosím, toto nemôže mať žiadnu ideovú súvislosť so súrnosťou otázok hospodárskych. Zoštátnenie policie a udržovanie verejného poriadku je upravené zákonom a nie je treba, aby vykonávanie vládnej moci pomocou mimoriadnych nariadení rozšírené bolo i na toto pole.

Mám za to, že to má nejakú inú tajnú príčinu, o ktorej sa vláda nezmieňuje, lebo keby túto príčinu uprimne uviedla, tu je viac než pravdepodobné, že by zákonodarstvo odoprelo rozšíriť zmocnenie k výkonu vládnej moci mimoriadnymi nariadeniami.

Vážený senát! Tento zákon možno vyniesť len porušením ústavy, a keby sme ho predložili ústavnému súdu, je nepochybné, že ten by vyslovil protiústavnosť tohoto zákona; je on tedy de jure neplatný.

I tento zákon má svoje tak zv. medze, ako zákon prvý. Zákon č. 109/1934 o zmocnení je charakterizovaný tým, že s otázkami hospodárskymi môže vláda nakladať diktatoricky. Je nevyvratiteľnou tézou, že kde je diskrecionálna moc, tam sa uplatňuje samovôľa a politická moc vlády, nie však ukojenie hospodárskych potrieb

V návrhu sa praví, že zostáva v platnosti ustanovenie, podľa ktorého prezident republiky musí nariadenia podpisovať. To vôbec neuspokojuje. Nariadenie beztoho treba predložiť parlamentu a jestliže ho on neprijme, stane sa ono neplatným. Tedy i navzdor podpisu prezidenta republiky možno nariadenie pozbaviť platnosti.

Vydané nariadenie musí vláda do 14 dní od jeho vyhlásenia predložiť parlamentu ku schváleníu. Ráčte dovoliť, to ponecháva veľa otvorených otázok, lebo na príklad niet zmienky o tom, čo sa má stať, keď parlament neschváli nariadenie, ktoré bolo v platnosti a podľa ktorého boly učinené rôzne opatrenia. Ako sa má potom previesť, restitutio in integrum? A došlo-li ku škode, ako má byť škoda nahradená? To sú tie dôsledky planého zákonodarstva; zákonodarca musí vy čerpať všetky prípady, ktoré sa môžu dostaviť ako právne následky prevádzania zákona či nariadenia.

Ctený senát! U tohoto návrhu zákona niet žiadneho uspokojivého dôvodu, ktorý by umlčal škrupule, ktorý by vylúčil možnosť, že táto vláda nezneužije sverenej jej plnej moci, niet dôvodu ktorý by rozptýlil obavy, že podobné nabúravanie ústavy nebude sa opätovať, a preto všetky tie strany, ktoré kladú veľkú váhu na právo ústavné a stoja na podklade ústavy - a medzi tieto strany počítajú sa i strany sjednotené v našom klube - nemôžu tento návrh zákona odhlasovať.

V mene maďarskej národnej strany a v mene svojho klubu tento návrh zákona neprijímam. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Tischer.

Sen. dr Tischer (německy): Jakožto zástupce sodetskoněmecké strany podal jsem již včera v ústavně-právním výboru prohlášení, že sudetská strana bude hlasovati proti zmocňovacímu zákonu, a to z právnických a politických důvodů. Z právnických důvodů proto, poněvadž zmocňovací zákon nelze uvésti v soulad s ústavní listinou a poněvadž je s ní v nerozřešitelném rozporu. Ústavní listina nezná žádné mimořádné moci nařizovací, nýbrž jen nařizovací moc podle §u 55 ústavní listiny, který zní: Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích. Dříve nežli by byl mohl nabýti platnosti zmocňovací zákon, byl by se musil kvalifikovanou většinou tří pětin hlasů zrušiti tento § 55 ústavní listiny. To se nestalo a proto visí zmocňovací zákon úplně ve vzduchu a je protizákonný.

Mimo to projevují se již při zcela povrchním pozorování obou zákonů, totiž ústavní listiny a zmocňovacího zákona, hluboce zasahující rozdíly. V §u 1 zmocňovacího zákona zmocňuje se vláda, aby v době mimořádných vnitřních a zahraničních hospodářských poměrů nařízením upravovala celní tarify Československé Republiky a, pokud k tomu dle předpisů ústavní listiny není potřebí zvláštního zákona a neběží o zákonitou úpravu československé měny, činila opatření pro přiměřenou úpravu cen a výrobních a odbytových poměrů v průmyslu, v živnostech a v zemědělství, jakož i pro zachování rovnováhy v hospodářství státu státních anebo státem spravovaných podniků, ústavů, fondů a zařízení, jakož i ústavů, fondů a zařízení, kterým podle zákona přísluší právo vybírati příspěvky, poplatky nebo dávky. V §u 4 zákona stanoví se pro přestupky těchto předpisů tresty. Je tomu tedy tak, že se v §§ 1 a 4 udílí lidu rozkaz, aby jednal podle jistých nařízení vládních. Tato budoucí jistá nařízení mohou však býti jen taková, která v §u 55 ústavní listiny bezpodmínečně mají býti vyloučena. Dále se v §u 3 zmocňovacího zákona stanoví: Nařízení na základě tohoto zákona spolupodepisuje president republiky. Naproti tomu praví § 84 ústavní listiny: Každé nařízení vládní podpisuje předseda vlády nebo jeho náměstek a ministři pověření jeho provedením, nejméně však polovina ministrů. Také zde je nerozřešitelný rozpor. § 5 zmocňovacího zákona stanoví dále: Nařízení vydaná podle tohoto zákona předloží vláda do 14 dnů ode dne vyhlášení oběma sněmovnám Národního shromáždění. Odepřou-li obě sněmovny hlasováním podle §u 48, odst. 1 ústavní listiny je schváliti, pozbývají platnosti ode dne tohoto usnesení. Podle ústavní listiny není však povinností vlády předkládati Národnímu shromáždění nařízení do určité lhůty, tedy jak je zde udáno, do 14 dnů. Rovněž ústavní listině není známo, že by nějaké nařízení mohlo pozbýti platnosti usnesením Národního shromáždění. A konečně stanoví § 2 zmíněného zákona: Ustanovení zákonů upravujících týž obor jako nařízení vydaná podle tohoto zákona pozbývají účinnosti, pokud jsou od těchto nařízení odlišná. Ale ústavní listina zná jen nařízení k provádění zákona, nikoli však ke zrušení zákona a ústavní listina stojí zásadně na stanovisku, že zákon možno zrušiti jen zákonem a činí v té příčině výjimku jen pokud jde o opatření 24 členného Stálého výboru Národního shromáždění. Zrušiti zákon nařízením je podle ústavní listiny nemožno.

Původní zmocňovací zákon z r. 1933 byl již několikráte prodloužen, novelisován a rozšířen. Nyní, v nynějším znění obdrží § 1 odstavec tohoto obsahu: Opatření podle odst. 1 lze činiti i tehdy, když by jinak bylo potřebí zákona, nelze však jimi měniti zákonnou úpravu měny a ukládati nebo zvyšovati daně. Mohou tedy nyní mimořádnými nařízeními vládními býti upravovány také věci, stran kterých prováděcí nařízení v §u 55 ústavní listiny míněná jsou vyloučena, s výjimkou zvyšování daní. Může tedy zmocňovacím zákonem na příklad býti uloženo omezení práva vykonávati výdělečnou činnost anebo možno také provésti vyvlastnění, ačkoli obojí je v ústavní listině výslovně zakázáno. viz §§ 108 a 109 ústavní listiny. Mimořádná nařízení znamenají proto nový, v ústavní listině úplně neznámý pramen povinností a práv, a jsou v jasném rozporu s ústavní listinou.

Předložený zákon přesahuje také jinak rámec, ve kterém se má držeti zmocňovací zákon, neboť opouští hospodářské pole a zasahuje do oboru bezpečnostní policie. Je zde také rozšíření tohoto zákona, že totiž na základě těchto nařízení možno upravovati policejní správu a policejní službu. Toto rozšíření je také podle dosavadního znění zmocňovacího zákona naprosto nemožné. Měli jsme již ve starém rakouském parlamentu pověstný § 14. Tento § 14 byl vždy pociťován jako cizí těleso v konstituční ústavě staré monarchie a všechny strany se vyslovovaly proti jeho ponechání. Pomocí tohoto pověstného §u 14 mohlo se staré rakouské vládě v jejím vytloukání klínu klínem dařiti, že proti vůli obyvatelstva po celá léta vládla a vydávala zákony. Víme velmi dobře, že tento § 14 jistě znamená něco nedemokratického, obzvláště v naší demokratické Československé republice. V tomto bodě bylo by v prvé řadě potřebí se odrakouštiti. Víme dobře, že v zákonodárné činnosti a dozorčí moci státu nesmí nastati žádná přestávka. Tomu však jest již vyhověno ustanovením ústavní listiny, stanovením Stálého výboru.

Neodpovídá také vážnosti a důstojnosti parlamentu, že se významné zákony vydávají tím, že se to zcela jednoduše ponechá vládě a že se stavíme za vládu, abychom vlastní odpovědnost odmítli. Neodpovídá také pracovní vůli a pocitu odpovědnosti zákonodárných sborů, když snad proto, že je zde málo času, důležité zákony mohou se vydávati nařízením. Naléhavé zákony nutno projednávati s urychlením, a státní základní zákon, ústavní listina a jednací řád poskytují s dostatek prostředků aby se zákony projednaly také v krátké době.

Rozšíření zákona poskytuje vládě také možnost zestátňovati policii Tím dochází k dalšímu omezení samosprávy obcí. Nemůžeme se také ubrániti obavě, že při zestátnění policie dojde zase pro sudetskoněmecký lid ke ztrátě valné části pracovních míst. (Souhlas.) Neboť použije se toho zase k tomu, aby městští strážníci byli odstraněni, po případě nebyli přijímáni a tím nouze a bída v sudetskoněmeckých krajinách bude zase zvětšena.

Nechceme dělati oposici pro oposici samotnou. Ale myslíme, že prokážeme demokracii větší službu, poukazujeme-li na škody takovéto úpravy, poněvadž se tím podkopávají základy demokracie. (Hlasy: Bravo!) Mluvíme věcně. Odsuzujeme metody pustého spílání a výtek, jak jsme je dosud poznati. (Souhlas a výkřiky.) Chceme věcně pracovati v zájmu demokracie, v zájmu našeho lidu a v zájmu celého státu. (Souhlas a potlesk. - Výkřiky.)