Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, Klofáč, dr Hruban, dr Bas, dr Heller, dr Buday.

Zapisovatelé: Kříž, Sehnal.

Celkem přítomno 133 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Beneš, dr Czech, dr Dérer, dr Krčmář, Machník, drTrapl.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek; jeho zástupce dr Trma1.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 10 hodin 30 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Kubačovi a Steinerovi.

Těsnopisecká zpráva o 7. schůzi senátu ze dne 23. října 1935.

Zápisy o 1. až 6. schůzi senátu ze dne 18., 19., 24., 25. a 26. června 1935.

o 7. schůzi senátu vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

výboru imunitnímu žádost velitelství I. divise v Praze-štáb za vydání sen. Enhubera pro podezření, že svým jednáním dopustil se skutků ohrožujících dobrou pověst čs. důstojníka ve výslužbě (č. 274).

Předseda (zvoní): Přikročíme k projednávání pořadu schůze, a to nejprve k odst. 1 pořadu:

1. Rozprava o prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, přihlášenému "proti", panu kol. dr Turchányimu.

Sen. dr Turchányi (maďarsky): Veľavážený senát! Exposé pána ministra Beneša môže byť v podstate rozdelené na dve časti. V prvej jeho časti zaoberal sa s pomermi vo Spoločnosti národov so zvláštnym zreteľom na italsko-habešský konflikt, v druhej jeho časti však zaoberal sa s pomerom republiky k súsedným štátom. Tohoto rozvrhu bodem sa pridržiavať i ja vo svoje reči.

Následky italsko-habešského konfliktu dosvedčily naše stále zdôrozňované stanovisko, že akokoľvek krásna je práceschopnosť a velká aktivita pána ministra zahraničia, v dôsledku čoho sa tu a tam tvrdí, že on vlastne je ministrom nielen Československa, ale Europy, pre tak malý štát, akým je republika, môže tento hyperangažmán, tento jeho zástoj predného bojovníka za záujmy velmocí mať v zápätí nebezpečenstvá a škody.

Môže to mať v zápätí škodlivé následky pre malý štát hlavne preto, lebo velmoci len veľmi zriedka hodnotia zásluhy tak vysoko a tak trvale, do akej miery zazlievajú mu odporcovia jeho kroky, postrádajúce priateľstva.

Ani terajší konflikt neprinesie republike osoh, avšak môže jej spôsobiť citelné škody. Použitie sankcií v dnešnom svete, zamorenom krízou a nezamestnanosťou, môže viesť len k tomu, že v štátoch, ktoré sankcie prevádzajú, priamou i nepriamou cestou mocne vzraste nezamesťnanosť. Priamo preto, lebo odpadne vývoz do Itálie, a nepriamo, lebo poklesne i vývoz do štátov iných, vykonávajúcich sankcie, keďže hospodárska sila týchto štátov odpadnutím vývozu poklesne.

Nevdojak vnucuje sa tu otázka, čo môže oproti tomu získať štát? Je zrejmé, že z italsko-habešského konfliktu nezíska nič, lebo je celkom ľahostajné, zda Itália obsadí celú Habeš a či nie. A preto sme proti uplatneniu sankcií, lebo z toho vyplynie veľa škôd a žiadny osoh.

Ostatne celá zahranično-politická situácia dosvedčuje našu thézu námi toľkráz zdôrazňovanú, že je nesprávne, hladá-li štát svoju hlavnú oporu v ďalekej veľmoci a v záujme toho zanedbáva pestovať dobré pomery so súsedmi.

V druhej časti reči pána ministra zahraničia spatrujeme známky potišiteľného zlepšenia. (Sen. Šelmec [maďarsky]: To potom vy pokazíte!) My to nepokazíme, len aby to iní nekazili.

Vzťahuje sa to špeciálne na časť jednajúcu o Maďarsku. Pre nás, tunajších Maďarov, nemôže byť samozrejme ľahostajné, v akom pomere je náš štát k nášmu bratskému národu. A preto musíme sa tešiť, je-li tento pomer priateľskejší, a dúfame, že pán minister zahraničia i vtomto smere uplatní svoje talenty.

Prirodzene musí prestať predovšetkým politika bodania špendlíkom, ku ktorej snáď ani nedochádza z intencií pána ministra zahraničia, lež z prehorlivosti iných činiteľov, ktorá však môže vyvolať velké roztrpčenie i vo veciach nepatrnej významnosti.

Len príkladmo uvediem tu dva prípady. V celej Europe, ešte i na Balkane, koná sa na hlavných silničných spojoch medzi štátmi celonočná colná služba, len na komárnianskom a parkánskom moste pauzuje colná služba od 11. rešp. 9. hodiny večernej až do 6. hodiny rannej, napriek tomu, že sú to hlavně automobilové silnice, vedúce z Maďarska a zo všetkých južných štátov do Karlových Varov i iných kúpeľov a že by tým žiadne verejné alebo colné záujmy neboly ohrožované, československé úrady dósledne sa vyhýbajú riešeniu tejto otázky.

Druhý prípad, ktorý sa týka medzinárodnej zdvorilosti, je ten, že v železničných vozňoch, ktoré každý deň prebiehajú maďarským Komárnom až do Budapešti a vykonávajú značný kus cesty v území Maďarska, sú nápisy vo všetkých jazykoch, len v maďarskom jazyku nie.

Takýchto maličkostí je veľa, tieto dve som uviedol len k vôli charakteristike. Dúfame a prajeme si, že to všetko prestane. Lebo čo môže prehorlivosť vyprovokovať na poli "taktu", zdá-li sa jej, že túto intenciu číta v očiach vyššieho úradu, toho dokladom je "turecká slávnost"` v Nových Zámkoch.

Tohoto roku bolo 250 rokov tomu, že koaličné vojsko, v ktorom boli Francúzi, Taliani, Belgičania, Hollanďania, Nemci, ba si niekoľko Angličanov, vydobylo zpäť od Turkov mesto Nové Zámky, a sám fakt bol europským sviatkom radosti, lebo tých čias bol o tom vydaný anglický, francúzsky, italský a nemecký leták a v 11 štátoch razily sa 23 druhy pamiatnych mincí.

My Maďari chceli sme na toto jubileum poriadať len slávnosť cirkevnú; keď však cirkev odmietla slávnosť väčších rozmerov a československá časť obyvatelstva, menovite ľudia strany pána ministra vnútra, požadovala, aby slávnosť poriadaná bola v rámci občianskom, mesto o to požiadalo, avšak ministerstvo zahraničia žiadosť odmietlo, čím mesto bolo pripravené o cudzinecký ruch. Dôvodom bolo šetrenie tureckej citlivosti, čo však vyvrátené bolo novinárskym prejavom istého tureckého konzula, dľa ktorého dnešné Turecko nechce mať nič spoločného s Tureckom vtedajším a tak sú mu oslavy ľahostajné.

A teraz nadišla prehorlivosť. Ač ministerstvo zahraničia výslovne povolilo konanie jubilea v rámci miestnom, úrady nižšie všetkými možnými prostriedky brojily proti tomu, odradzovaly Pudí od účasti, šírily medzi slovenským ľudom, že ani krížkový odznak jubilea nesmie sa kupovať, prednostovia úradov odopreli vyvesiť štátne a mestské vlajky na budovy, ktoré sú majetkom mesta. (Sen. Balla [maďarsky]: Chleba je treba a nie jundy!) Táto junda bola by mestu získala chleba cudzineckým ruchom. (Sen. Šelmec: Na druhej strane aby neboly väčšie chyby, pán doktor!) Nerozumiem. Ďakujem.

Je tedy prirodzené, že takéto jednanie nie je spôsobilé vypestovať dobré pomery medzi národnosťmi, a radi by sme z podnetu slov pána ministra zahraničia dúfali, že k podobným prípadom nabudúce nedojde.

Pán minister zahraničia zmienil sa tiež o menšinách. Vieme, že teraz to bolo adresované niekam inam, ale teší nás to, že chcete v republike plniť záväzky, prevzaté medzinárodne voči menšinám. Chceli by sme však dúfať, že táto dobrá voľa je i úprimná, a preto podľa zásady: qui tacet, consentire videtur musíme naznačiť, že na tomto poli treba veru ešte veľa napraviť a vykonať.

Nechcem tu vypočítať všetky naše menšinové krivdy, uvediem zase len niekoľko príkladov z najkrikľavejších.

Zákon č. 189/1919 Sb. z. a n. o školách menšinových je už 15 rokov v platnosti v zemiach historických a na jeho základe zriadili tuná celé stovky národných škôl menšinových, a predsa nariadenie, sľúbené v poslednom paragrafe zákona, ktorým by bol zákon uvedený v život i na Slovensku, od 15 rokov nebolo vydané a tedy na Slovensku zavládla na tomto poli najväčšia právna neistota. Je to stav bezo sporu neudržateľný.

Sú tu krivdy jazykové, a to i v prípadoch, kde nemajú ani dôvodu ani smyslu. Prečo vydáva úradník, ktorý lepšie mluví maďarsky než slovensky, v záležitosti dvoch maďarských strán slovenský výmer a prečo sopisuje protokol slovensky, to nemôže nikto odôvodniť.

Tu sú štátnoobčianske a iné bolestné krivdy, ktoré všetky treba odstrániť.

Že štát sa s Rímom dohodne, to pre nás katolíkov môže byť len potešením; máme však dôtklivé obavy, že súčasné ruské priateľstvo a jeho, pestovanie to skazí.

Opakujúc tedy, že ač v exposé pána ministr a zahraničia sú i potešiteľné momenty, predsa však, keďže s hlavnými časťami exposé nemôžeme sa stotožniť a nesmieme sa spoľahnúť ani na jeho úprimnosť, ne môžeme ho prijať.

Předseda (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, jímž je pan sen. Sláma.

Sen. Sláma: Slavný senáte! Exposé přednesené panem ministrem zahraničních věcí jsme skutečně všichni očekávali s napětím, abychom měli přesné informace o celé naší mezinárodní zahraniční politice a abychom měli také určitou představu, jak se u nás vyvinou poměry, mohou-li se vyvinouti k lepšímu nebo nastane-li zhoršení situace.

Dnes se podle mého soudu ocitáme v ovzduší, v jakém jsme končili čtrnáctý rok, kdy začala světová válka, kdy nastalo obrovské rozčarování v národech, kdy nastalo všeobecné vraždění, všeobecné hospodářské zhoršování ve všech státech, všeobecná krise demokracie, kultury, humanity, kdy nastal čas, kterého bychom si snad neměli a ani nesměli nikdy přáti v budoucnosti, abychom byli nuceni řešiti opět takový problém jako r. 1914. Dnes však opět žijeme v ovzduší, které je nabito elektřinou, a vidíme, že přes všechny zákroky našich mírových institucí po 17 letech došlo k tomu, že se opět na evropském a na světovém kontinentě jedná o válce. Všechny naše snahy plynoucí ze zkušenosti všech lidí, kteří prožili světovou válku, se minuly účinkem a opět jsou úmysly, uvaliti zlo na lidstvo, na všechny národy.

Vážené dámy a pánové! Je to problém, nad kterým se musí každý civilisovaný člověk ve všech státech na celém světě pozastaviti. Jestliže se u nás po všem, co se ve světové válce dělo, lidstvo spojilo za tím kulturním účelem, znemožniti jakoukoli válku v budoucnosti, jsme dnes skutečně překvapeni, že přece jen mohlo nastati to, po čem nikdo z nás netoužil. Jestliže dnes na evropském kontinentě politika států nedovedla zabrániti italsko-habešské válce, musíme si uvědomiti, že nám v zahraniční politice ve světovém formátu něco chybí, že není shody ve všech státech, že není dobré vůle za každou cenu zameziti takový nebezpečný válečný konflikt. A tu musím říci: udělala Společnost národů a státy v ní zúčastněné všechno k zamezení konfliktu? Řekl bych, že nikoliv. Jestliže se dnes prohlašuje, že situace je v takovém stadiu, že bude zamezen evropský konflikt, znamená to, že to ještě není poslední slovo, že není bezpečné záruky, že nebude žádného evropského konfliktu, ale že ještě dnes je vždy možno při světové diplomacii, že může nastati nějaká evropská konstelace, která by mohla něco vyvolat. Kdybychom chtěli býti upřímní a měli se říditi směrem veřejného mínění, musili bychom vytýkati chyby, snad hrubšího zrna, které se staly na foru mezinárodní politiky.

Jestliže dnes pan ministr zahraničních věcí dr Beneš nám zde říkal, že Anglie se dnes se vší vehemencí staví za Společnost národů; že se vší vervou chrání integritu Společnosti národů, že nepřipustí, aby se tento konflikt přenesl na Evropu, že dává záruky kolektivní bezpečnosti, tedy musím říci, že veřejné mínění evropské i anglické pohlíží na toto prohlášení s určitou reservou, nedůvěrou a říká: Anglie měla možnost v začátku tvorby Společnosti národů prohlásiti toto své stanovisko v zájmu bezpečnosti Evropy, v zájmu kolektivního míru a v zájmu zamezení každé války. Anglie to právě neučinila a veřejné mínění dnes není tak svorné v tom, zdali anglická vláda dnes toto své prohlášení míní upřímně, a říká, že dnes je sféra zájmů Anglie a Italie, které se křižují na habešském území, asi příčinou dnešního prohlášení, v němž Anglie dává záruky za kolektivní práci ve Společnosti národů, za kolektivní bezpečnost všech států. Toto veřejné mínění se ptá, proč vlastně Anglie, když dává toto kolektivní prohlášení, nedávala je, když vypukla válka japonsko-čínská, když byla možnost hned v zárodku při prvním incidentu okamžitě uplatniti autoritu Společnosti národů, aby pro budoucnost byl každý válečný incident zamezen. Veřejné mínění se právě dívá velmi skepticky na dnešní jednání Anglie, ačkoli schvaluje dnešní činy. Chybami se prý člověk učí a myslím, že to platí i v politice. Chyby, které se dějí v politice, jsou mnohdy škodlivější, než by se snad komu zdálo, a z těchto chyb potom dělají státníci závěry, které pro budoucnost mají zameziti věcem, které by byly nepříjemné nejen pro jeden stát, nýbrž i pro státy jiné. Ale vážnější věcí než čínsko-japonská válka byla okolnost, že se porušila versailleská smlouva; bylo to Německo, které vystoupilo ze Společnosti národů, které zbrojilo. Anglie byla zajisté velmi interesována na tehdejším stavu a měla tenkráte největší možnost zameziti všechno, co dnes hýbe celou Evropou.

Když se zde pan ministr Beneš zmínil o odzbrojovací konferenci, musí se tedy dnes každý ptáti, bylo-li třeba této odzbrojovací konference, když jedna velmoc beze všech důsledků dovolila druhé velmoci vystoupiti ze Společnosti národů, dovolila jí porušovati mírové smlouvy a nevyvodila z toho důsledky, a když dále tato velmoc ještě v nedávné době bez vědomí Společnosti národů uzavřela s Německem pakt o námořním zbrojení. Z těchto důvodů dívá se dnes veřejné mínění s velkou nedůvěrou na počiny, které se dějí v poslední době v mezinárodní politice k zamezení válečných nebezpečí. Jsem pevně přesvědčen, že kdyby byla Anglie to, co jak předpokládám dnes v dobrém úmyslu činí po poznání všech nebezpečí, udělala dříve, nebylo by možná ani došlo k velkému sporu italsko-habešskému a že by dnes některý stát z toho, že se povolilo jednomu státu vystoupiti ze Společnosti národů a válčit, nečinil závěry, že může také vystoupiti ze Společnosti národů a porušovati mírové smlouvy, že může zbrojiti proti mírovým smlouvám a že může dělati dohodu o námořním zbrojení. Jsem přesvědčen, že by k tomu bylo nikdy nedošlo. Italie byla by si musila říci: Společnost národů a kolektivní bezpečnost je respektována všemi státy, tedy i my se musíme podříditi, nesmíme vyvolávati žádný válečný konflikt, naopak musíme vejíti v jednání se Společností národů a na tomto foru snažiti se o vydobytí svých práv, jeli právo na naší straně. To by byl býval nejlepší postup, který by bylo možno očekávati, kdyby okamžitě po utvoření Společnosti národů všemi státy na evropském kontinentě byla bývala zabezpečena kolektivní bezpečnost. Dnes ovšem neseme důsledky za to, že se tak nestalo, dnes to odnáší Evropa jako celek.

Pan ministr dr Beneš zde mluvil také o tom, že proti útočícímu státu, který vyvolán válku, použije se sankcí. Tu musíme říci, jestliže se dnes po všem tom jednání v Ženevě uvažuje o sankcích, o zákazu vývozu válečného materiálu, válečných součástek a hmot, kterých je potřebí k výrobě válečného materiálu, že sankce nejsou dnes tak účinné, jako by byly, kdyby se mohlo očekávati, že se válka protáhne jako válka světová. Dnes se to očekávati nemůže a je v tom jistá věc dobrá, že se zde ukázalo, že přece jen u všech států převládá cit pro spravedlnost, že v hlavách politiků převládá zájem o zdraví občanů a o hájení národních zájmů a že dělají opatření, která jsou dnes možná. Ale jsem přesvědčen, že tyto sankce nebudou míti toho účinku, jaký by měly sankce hospodářského ránu, a sankce hospodářského rázu podle toho, jak dnes věci jsou, jdou velmi pomalým tempem. Budou-li sankce prováděny takovým tempem, jak se provádějí, můžeme očekávati, že habešsko-italská válka by měla trvat aspoň 6 roků, aby se tyto sankce v praxi osvědčily.

Účinek sankcí, myslím, nebude příliš vydatný, jelikož o válce habešsko-italské se dlouhou dobu mluvilo, Italie se připravovala, všecky státy vyvážely do Italie čeho potřebovala, Italie kupovala všecko v jiných státech: a je tudy z velké části zásobena všemi produkty, kterých pro dnešní dobu potřebuje.

Jsem přesvědčen, že důsledky, které plynou z hospodářských sankcí, i když se italsko-habešská válka skončí bez evropského konfliktu, vždycky zde budou. Hospodářské důsledky odnášejí dnes na evropském kontinentě všecky státy, které se zabývaly vývozem do Italie. Budou to odnášeti s hospodářského stanoviska, poněvadž Italie nebude moci platiti, budou zamrzlé úvěry, nastane zhoršení hospodářských poměrů ve všech státech. To je na jedné straně. A na druhé straně nastane nebo by mohla, nastati po válečném konfliktu možnost t. zv. politického vyúčtování s těmi státy, které jsou dosti odvislé od států válčících, a to k jejich neprospěchu.

To jsou důsledky každé války, a jsem plně přesvědčen, že to budou důsledky i této války. Nevěřím tedy, že by hospodářské sankce mohly zameziti zlo, které zde je, ale naopak že budou zhoršovati hospodářskou situaci ve všech státech na evropském kontinentě.

Pokud se týká uplatňování sankcí Malou dohodou a slibu, že budou odškodněny státy, které ztratily, a to tím, že druhé státy zvýší kontingent dovozu, víme, že prakticky se to projeví v době nebezpečí, ale jinak to klesne na minimum. Jsem plně přesvědčen, že všecky velké státy chtějí mír a podporovati své přátele, ale vždycky hospodářská nosnost toho nebo onoho státu ukazuje, jak daleko sahá podporování toho nebo onoho spřáteleného státu. A řeknu vám: nesmí se nikdy žádný stát spoléhati na jiný stát, když se ten stát nestará o to, aby byl sám silný ve své hospodářské politické konstrukci. Máme zkušenosti o tom. Když se jednalo o francouzskou půjčku, náš parlament ji musel schválit; víme, že to byl ojedinělý zjev při získávání výpůjček. A prosím, jsme spřátelený stát, vykonávali jsme povinnosti na poli mezinárodním ve prospěch kolektivní bezpečnosti. Říkali jsme: nechceme válku, jsme pro mír, dělali jsme povinnosti demokratického státu, ale přece byly to tvrdé podmínky naší půjčky, kterým jsme se musili podrobiti. A to jsou důsledky vyvoděné z naší struktury hospodářské. Vidíme tedy, že žádný stát se nemůže spoléhati na určitou pomoc v tom neb onom smyslu, nýbrž že se musí spoléhat sám na sebe. Na druhé straně vytvořila dnešní situace ženevská určitou nervositu ve střední Evropě samé. Pan ministr Beneš nám zde přednášel, že v Ženevě se jednalo o východní a dunajský pakt. Východní pakt zklamal potud, že nebyly všechny státy, zúčastněné na tamto paktu, do něho zaneseny ve Společnosti národů pro svoji vlastní neochotu nebo svoje vlastní výhrady. Na jedné straně bylo to Německo, které zejména činilo překážky tomuto paktu přes to, že Společnost národů i za těch podmínek, které navrhovalo Německo, chtěla pracovat na východním paktu.

Na druhé straně bylo to Polsko. Ale jsem plně přesvědčen, že toto byl oficielní pakt východní a že vedle toho oficielního paktu se tvořil neoficiální východní pakt, který oficiálně není paktem, ale který asi ve stejné formě existuje, a to podle všech těch předpokladů, které s jsou, podle všech politických událostí. Je to pakt německo-polsko-maďarský, který není oficielně registrován u Společnosti národů, ale který vnitřním způsobem neustále vede svou propagandu proti všem státům, které byly zúčastněny na mírové konferenci, a který dnes chce změniti stav Evropy.

Jednomu se jest diviti. Náš pan ministr Beneš jest velmi objektivní člověk. Ale čtěte mezi řádky, zejména kde říká: "My jsme v korektním poměru s Německem. Nemáme žádných diferencí s Německem." Prohlásil to i v Mostě. Dnešní list Henleinovy strany prohlašuje, že v Mostě prý mluvil pan ministr Beneš upřímnějším způsobem, dnes už mluví chladněji. Tedy jako ministr zahraničí, který má v intencích vlastního státu pracovati na vyvarování se všem konfliktům s cizími státy, má povinnost, aby konstatoval buďto chladnějším nebo vřelejším tónem souručenství s ostatními státy. Ale jestliže od té doby, kdy nastal pakt Polska s Německem, rozvíjela se určitá propaganda proti našemu státu, vidíme, že pro nás je tu zase nebezpečí, že skutečně existuje tajný východní pakt. Vidíme-li, že od smlouvy německo-polské začaly se polské incidenty proti nám, umělé štvaní proti nám pro Těšínsko, u nás německé štvaní proti našemu státu a zvýšená maďarská intensivní činnost proti našemu státu, musíme si říci, že skutečně na tam něco pravdivého jest, a jestliže v té době vyšla v Polsku kniha Studnického, která pojednává o rozdělení Československé republiky, pak určité zlo zde jest a naše zahraniční zastoupení, naše zahraniční politika musí upozorňovati na tyto věci, které jsou nebezpečím, že dnešní útok Polska proti Těšínsku není ojedinělou věcí, nýbrž systematickou akcí proti celému našemu státu.

Žijeme s Německem v korektním poměru. Pan ministr Beneš zdůraznil, a cizina to ví, že máme nejlepší poměr k menšinám, že plně respektujeme menšinová práva. Ale nedovedu si představiti, že se u nás dělá právě se strany těchto menšin největší propaganda proti celistvosti našeho státu a že se podnikají akce proti národu. A ještě ten náš národ, ten režim, ta vláda jsou tak objektivní, že nezasahuji tvrdými prostředky. Vážení pánové, vzpomínám si, že před volbami se utvořila nová německá strana a chtěla zlomit všechny ostatní německé strany. Neměly tyto německé strany zastoupení v našem režimu? Neměla německá menšina zastoupení ve vládě? Nebyla respektována? Prosím, po volbách se zjistilo, že tato nová německá strana, která dostala určitý počet mandátů a hlásila se k spolupráci v národě a státu, útočila neustále na stát, na republiku a používala všech možných argumentů proti československému národu. Tato menšina po volbách neustále prohlašovala - a řekl to zejména vůdce této strany Henlein v Teplicích, že bude spolupůsobit s celým režimem naším, abychom pracovali společně. Ale na druhé straně jsme viděli, že to není míněno upřímně. Nemáme krisi v celé Československé republice, ve všech našich odvětvích, na Slovensku, na Moravě, v Čechách, ve všech krajích? Dovolila by si to menšina v jiném státě, jako menšina u nás, aby si pozvala redaktory z jiných států do československého státu, aby se zjišťovala bída této menšiny? Není to velezrádný čin proti našemu národu? Není to hodné potrestání? A co dělá naše vláda? Zakročila brutálně proti tomu, aby se přesvědčili tito cizí redaktoři u nás, žije-li německá menšina v takové bídě, nebo aby zkoumali, jakým způsobem do této bídy přišla? Neudělali jsme všecky kroky k odstraňování nezaměstnanosti ve všech částech naší republiky? Když byl dr Czech ministrem sociální péče, dávala se největší procenta podpor v nezaměstnanosti na německé kraje. (Sen. Dundr: Tam byla a jest největší nezaměstnanost!) Ano, splnila se povinnost. Ale jakým způsobem přichází německá menšina z těchto krajů a demagogicky říká, že tam byla zanedbána povinná péče. To my nedovedeme chápati. Kdybychom viděli, že se to dělá z lásky k lidu a že v tom není žádné pozadí, řekli bychom: Starají se o svůj vlastní lid. Chápali bychom to, kdyby se stala chyba v tom, že by bylo opomenuto vyslechnouti jejich hlasy a, zjednati nápravu. Zaráží nás, jestliže právě německý občan píše ve vídeňském týdeníku "Die Borse" o příčinách této krise v německém území. Kdo zavinil tuto krisi? Zavinil ji právě německý průmysl, že vyvážel čsl. peníze do Německa, že je tam ukládal, že nastalo znehodnoceni marky a z toho tato ztráta. Víme, že ještě nedávno se vyvážela ze severních Čech do Německa bavlna a vlna a že naši němečtí průmyslníci prodávali do Německa na dluh a že jsou tam zamrzlé úvěry a peníze, které náš německý průmysl nemůže dostat. Kdo je vinen tímto stavem? Je tím vinno občanstvo celého státu nebo určitá vrstva, příslušníků samých, rasy, menšiny samé?

Vážení pánové, když loyálními ke státu, tedy loyálními. Plně chápu, že je zde ochota. Na př. v Brně při zahájení moravského zemského sněmu prohlásili příslušníci Henleinovy strany, že se má postaviti busta českým kulturním pracovníkům Mendlovi a Amosu Komenskému. Za týden však čteme o vytloukání školy týmiž příslušníky na Hlučínsku, čteme o velezrádném procesu; v Ostravě, o procesu v Mostě. Jaká je to loyalita? Na jedné straně se hlásá: "Postavte busty kulturním pracovníkům!" a na druhé straně titíž lidé provádějí iredentu proti národu a státu, ve kterém žijí. Takové loyalitě nemůžeme věřiti. Nás nepřesvědčí slova, nás mohou přesvědčiti pouze skutky. Napřed, nám ukažte skutky a pak uvěříme, že jste ochotni s námi spolupracovati na lepším bytí tohoto národa! Německé strany, které jsou zastoupeny ve vládě a se kterými jsme pracovali, dobře vědí, že tím mnoho pomohly německému minoritnímu občanstvu, ale my také chceme, aby byla plně respektována integrita. celého našeho národa.

Právě tak je tomu s Polskem. Byl jsem vždycky velkým příznivcem a obdivovatelem polského národa. Nejenom my, nýbrž i polský národ žil po staletí v porobě, oba národy trpěly pod cizím panstvím, a proto jsme všichni s radostí vítali, že byl náš i polský národ osvobozen. Vždycky jsme počítali se spoluprací slovanských národů, která byla projektována již dávno před převratem za starého Rakouska. Spolupráce občanských složek všech slovanských národů, složek dělnických i kapitalistických se plně osvědčila, byla zde naprostá shoda jíti za společným cílem, totiž zesíliti celý slovanský kmen, aby byl respektován v žití všech evropských národů. Počítali jsme s touto spoluprací i pokud jde o Polsko. Polsko ve svém jádru veškerého občanstva - o tom jsem plně přesvědčen - dnes nesouhlasí s tím, co dělají určité vrstvy proti svým bratřím v Československu, proti druhému slovanskému národu. Pánové, je to důstojné národa, kdy se v katovickém rozhlase - nemohu zde to slovo ani pronésti - tak urážlivým způsobem mluví o druhém státě? Mezinárodní zvyklost vyžaduje určité formy a rozhlas, který je poslouchán v celém světě, má míti na zřeteli, aby tato forma byla dodržována, a nemají tam padati tak sprostá slova na účet našeho národa. Neříkám, že je to hanbou polského národa, kterého si všichni vážíme, ale je to hanbou těch, kteří tuto akci vyvolali a vyvolávají. (Tak jest!) Dnes vzplanul na Těšínsku boj, iredenta je prováděna způsobem nebývalým a neslýchaným. Procestoval jsem celé hranice od Rumunska až po Těšínsko a ptal jsem se Poláků na naší straně, chtěli-li by jíti raději do Polska. Řekli, že za žádnou cenu ne. Kdo to zde dělá? Děláte to vy? Řekli mi: My to nechceme, my jsme žili spokojeně, neměli jsme nic se Slováky, kteří zde žijí, s Moravany a Čechy, kteří tu jsou, jsme žili v nejlepším poměru. Ale v poslední době chodí přes hranice štváči a štvou nás, že musíme udávají nás Polsku a my musíme to všechno dělat. Je to poměr pro nás nesnesitelný. Dělejte, aby se tento poměr urovnal, poněvadž pro nás není takto život možný.

A ptám se Poláků z Polska a ti říkají: Raději bychom chtěli býti v Československé republice. Vždyť se tam mají naši bratři Poláci lépe, než my v Polsku. O Volyňsku se nechci ani zmiňovat. Byl jsem tam také. Kdybych se o tom zmiňoval, jsem přesvědčen, že bych tím velice ublížil všem Čechům, kteří tam jsou, poněvadž by nastala persekuce. Takové jsou tam poměry. My přesně dodržujeme na všech stranách úzkostlivě hranice a snažíme se v ohledu mezinárodním o nejlepší soužití a respektování lidských práv a menšin. Ale málo platno, musím říci jedno: na to musí býti upozorněna Společnost národů, že to u nás není vyvoláváno polským národem, nýbrž určitou vrstvou, aby s tím Společnost národů počítala, a jsem přesvědčen, že pan ministr zahraničí dr Beneš to přednese na patřičném fóru.

Přede mnou zde mluvil pan kolega Turchányi a zmiňoval se o útiscích Maďarů. Nedovedu si představiti, že je možno považovati za útisk, když na hranicích jsou tabulky francouzské, německé a české, ale nejsou tam tabulky maďarské. Ptám se: Jsou v Maďarsku na hranicích slovenské a české tabulky? Není tam vidět vůbec žádné. (Výkřiky: Jen maďarské!) Jen maďarské. Znám to také, také jsem to tam procestoval.

Vážení pánové z maďarského tábora! Upozorňuji, že kdyby se slovenské menšině v Maďarsku vedlo tak, jako se vede vám u nás, bude v ráji. Slovenské menšině v Maďarsku se vede velice mizerně a nesmí o tom mluviti. (Výkřiky.) Kdyby tam pronášeli takové řeči, jako vy pronášíte zde, bude taková persekuce, jakou svět neviděl. Co jste dělali vy u nás, co dělá celé Maďarsko? Od začátku trvání Společnosti národů dělá propagandu pro změnu trianonské smlouvy a pro změnu hranic. Celý maďarský národ neustále žije v tom starém velikášství, ve kterém žil v dřívější době: utiskovat všechny národy, aby měl úplnou převahu nad všemi těmito národy. Maďarský národ zve poslance cizích států a ukazuje jim mapu starého Rakouska, dělá u nich náladu pro změnu mírových smluv a pro nabytí starého území. Já bych vřele prosil pana ministra zahraničních věcí dr Beneše, aby do Československa pozval všechny poslance, kteří se zúčastnili zájezdů do Maďarska, aby prozkoumali u nás poměry maďarské menšiny, aby se přesvědčili, je-li maďarské menšině u nás křivděno, nebo jsou-li zde důvody, aby utlačování menšin vedlo ke změně trianonské smlouvy. Jsem přesvědčen, že by tito poslanci musili přijíti k jinému názoru a říci, že Československá republika má nejlepší systém menšin a má pro ně nejlepší ochranu.