Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Nebudu se blíže zabývati ponaučením, která pan řečník přede mnou dával nám všem a obzvláště panu ministru věcí zahraničních o československé politice. K jednotlivým věcem se později vrátím. V prvé řadě chtěl bych se však zabývati prohlášením, které zde včera podal nový pan min. předseda dr Hodža. Nemáme prozatím možnosti zaujmouti k tomu stanovisko, poněvadž prohlášení samo bylo velice krátké a omezovalo se na zjištění, že vládá zůstala táž a že má týž program v zahraniční a vnitřní politice jako předešlá vláda,. Poněvadž jsme tento program zahraniční a vnitřní politiky za dřívějšího předsedy schvalovali, nemůžeme samozřejmě činiti nyní nic jiného pro osobu nového min. předsedy. Budeme přece, až dojde k obšírnému prohlášení programu, míti příležitost zaujmouti k tomu stanovisko.

Co se nyní týče útoků, které zde včera pan kol. Kreibich namířil proti novému min. předsedovi, myslím, že si pan kol. Kreibich měl snad přece věc trochu rozmysliti. Strany a osoby podléhají jistým změnám, a jestliže existuje nějaký příklad pro tyto změny, pak bylo to jistě prohlášení anebo řeč, kterou zde včera pronesl kol. Kreibich. Tuto řeč by byl před dvěma lety jistě nepronesl, snad dokonce ani před půl rokem. Změnily se právě poměry a s nimi také stanovisko komunistické strany. Vítáme přirozeně velice, že komunisté béřou na vědomí výklad ministra věcí zahraničních a chceme jen doufati, že tento vývoj komunistické strany, který se zde včera projevil v tak potěšitelném rozsahu, půjde dále a že dojdeme k tomu cíli, který panu kol. Kreibichovi tane na mysli. Útoky na minulost pana ministra Hodži opírají se o vývody rakouského generála, tedy pramen, který pro mne není úplně spolehlivý. Nemohu říci, zdali to, co tento rakouský generál zde psal, je také skutečně pravdivé či nikoli. To nemohu posouditi, nemohu to přezkoumati, ale jedno mohu přece říci: stejné právo, které si komunistická strana osvojuje pro sebe, právo měniti staré strohé stanovisko, mají také jiní, má také pan dr Hodža. Obavy, že by následkem jmenování pana dr Hodži min. předsedou mohl v Československé republice nastati fašistický režim, považuji za neodůvodněné, dokud tři socialistické strany mají své zástupce v ministerstvu a dokud také občanské demokratické strany mají své zástupce v ministerstvu. Považuji nebezpečí, že by v Československé republice mohl nastati fašistický režim, za tak dlouho vyloučené, dokud obzvláště také ministr, kterému zde zástupcově komunistické strany vyslovili důvěru, bude členem této vlády. Nebezpečí fašismu, vzbuzeného jednotlivou osobou, i když to je min. předseda, zde asi není. Ale konečně, pane kol. Kreibichu, jste zde dnes kajícím hříšníkem. Změnil jste své stanovisko. To mohou také učiniti jiní, a poněvadž, jak známo, na nebi... (Sen. Kreibich [německy]: Nebyl jsem však nikdy špiclem starého Rakouska!) To jsem, pane kolego, také vůbec netvrdil, a řekl jsem již, že mně údaje rakouského generála nemohou býti směrodatnými. Ale chci dále říci, že, jak známo, v nebi je mnohem větší radost nad návratem kajícího hříšníka nežli nad sto spravedlivými. Zdá se, že žijeme v období kajících hříšníků; a až se jednou - za dlouhou, hodně dlouhou dobu - na nebi naši komunisté sejdou s panem Hodžou, budeme nahoře na nebi míti velkou československou kolonii. To tedy můžeme přenechati budoucnosti.

Přicházím nyní k vlastnímu předmětu našich dnešních porad, k výkladu pana ministra věcí zahraničních. Tímto výkladem táhne se jako červená nit přiznání ke Společnosti národů. Nejvíce vynikajícím znakem tohoto exposé jest absolutní věrnost ke Společnosti národů a tato vyplývá jednak z okolnosti, že Československo a ministr od začátku byli přívrženci Společnosti národů, jednak vyplývá z okolnosti, že pan ministr stejně jako my máme za to, že právě zájmy Československa nejlépe možno hájiti ve Společnosti národů. Může přirozeně jako pro každý stát a pro každého zahraničního ministra a pro každou stranu, také pro každého člověka, který stojí na půdě svého státu, směrodatným býti jen zájem tohoto státu v prvé řadě, a my úplně souhlasíme s panem ministrem v tom, že zájem Československa nalezne nejlepší zastání ve Společnosti národů. Z toho vyplývá přirozeně také stanovisko, jež exposé zaujímá v italsko-habešském konfliktu, který přece dnes již není konfliktem, nýbrž již válkou. Pan ministr se pokouší přátelský poměr k Italii uvésti v soulad se skutečností účasti Československa na sankcích proti Italii. Zdali to možno trvale sloučiti, nezávisí jen od nás, nýbrž také od Italie, zdali to bude možno, o tom nás poučí zase jen budoucnost. (Různé výkřiky.) Sděluje se rovněž, že z Italie byly ve včerejším rozhlasu projeveny velmi málo lichotivé poznámky o řeči pana ministra.

To, co nám při pozorování událostí posledních týdnů v mezinárodním rámci nejvíce bije do očí, je beze vší pochybnosti změněné stanovisko Anglie ke Společnosti národů a ve světě vůbec. Zde myslím musíme připojiti přece historickou vzpomínku. Musíme si pamatovati, že stanovisko, které dnes v Anglii proniklo, vyjádřeno bylo již r. 1924 v ženevském protokolu - se kterým jsme, ačkoli jsme v té době byli ještě v prudké oposici k vládě, již tehdy souhlasili - a že ženevský protokol tehdy stal se bezúčinným přičiněním téže anglické vlády, konservativní strany a vlády v Anglii, která dnes přijímá zásady ženevského protokolu. Co by se bylo v Evropě stalo, kdyby anglická vláda již r. 1924 byla přijala ženevský protokol? Myslím, že by bylo bývalo možno vyvarovati se mnohému konfliktu a mnohým obtížím, které od té doby vznikly. Musíme se smířiti se skutečností, že teprve uprostřed letošního roku nastala v anglické politice tato změna, která se po prvé projevila viditelně ve schůzi anglického kabinetu dne 4. července, když konstatováno bylo bezpodmínečné přiznání ke Společnosti národů a bezpodmínečný společný postup s Francií, skutečnost to, které by dříve za vlády Mac Donaldovy sotva bylo bývalo možno docíliti. S těmito usneseními anglického kabinetu ze dne 4. července souvisí řeč, kterou anglický ministr věcí zahraničních Hodža pronesl dne 11. července, a ve které po prvé anglická vláda, zaujala také positivní stanovisko k otázkám, které nás hlavně zajímají, k východnímu paktu a k dunajskému paktu. Tyto skutečnosti v souvislosti s tím, jak se zachovala Anglie potom později v září ve Společnosti národů, ukazují jasně změnu, která ve stanovisku Anglie k evropským problémům nastala v posledních měsících. Ale to není jen stanovisko nynější anglické vlády - a to je pro nás nejvíce rozhodující a nejdůležitější to je stanovisko, které zaujal skoro celý anglický národ až na nepatrné zlomky vpravo a vlevo. Za touto politikou stojí celý anglický národ, což ve státě s tak starou, zakořeněnou a životnou demokracií jako Anglie je důležité a rozhodující, ježto by bez takovéhoto souhlasu národa jednoduše nebyla možnou politika, jaká se nyní provádí v Anglii. Je přece také zcela příznačné, že anglický ministr věcí zahraničních ve své řeči pronesl pozvání k Německu, aby se připojilo k tomuto anglickému stanovisku, pokud jde o dunajský pakt a východní pakt, a že do dnešního dne po uplynutí skoro 4 měsíců odpověď Německa nedošla. Jak dalece vnitropolitické úvahy přispěly k změně stanoviska konservativní strany ve vládě v Anglii, nemůžeme dnes ještě posouditi. Zjistíme to teprve po volbách, které se konají za týden, a které, bohužel, skončí vítězstvím konservativního směru, byť i ne tak převážným vítězstvím jako před 4 lety. Ne tak zcela průhledné, jasné a výtek prosté jako stanovisko Anglie bylo bohužel - spravedlnost velí, konstatovati to s tohoto místa - stanovisko Francie, pokud Francie je representována osobou svého nynějšího min. předsedy a ministra věcí zahraničních Lavala. Zde měli bychom pronésti mnohé pochybnosti, mnohé rekriminace, přes které však chceme přejíti, poněvadž nemohou na skutečnostech nic měniti.

Ministr věcí zahraničních vyložil, jak to u něho je zvykem, ve svém exposé věci zase historicky a objasnil stanovisko k událostem. S tím, co se stalo, hlavně se sankcemi proti Italii, souhlasíme úplně, že ministr ve svém exposé nemohl jíti dále, chápeme, ale na druhé straně musí se nám dovoliti, abychom si předložili otázku: jak se nyní bude vyvíjeti tento konflikt, který vznikl nejen mezi Habeší a Italií - to by nebylo rozhodující - nýbrž mezi Společností národů a Italií, jakou perspektivu máme pro nejbližší dobu, bude Společnost národů s to, aby uhájila sebeurčení Habeše? A zde nejde jen o sebeurčení Habeše, nýbrž o sebeurčení všech menších států, také Československa. To je pro nás na celé věci rozhodující a důležité, že žádná velmoc nemá býti více s to, aby se jednoduše vrhla na některý malý stát a oloupila ho o jeho samostatnost. Proto máme takový zájem na tomto konfliktu my zde na vzdálené pevnině. Zde nejde o to, že, jak dr Kramář praví, vnese se trochu evropské kultury do Afriky - prozatím projevuje se evropská kultura jen ve vraždění žen a dětí a že máme zase potěšení jako r. 1914 každého dne čísti válečné zprávy, kolik lidí muselo přijíti život a co se zničilo na kulturních statcích. Nejde o to, zdali se vnese trochu velmi pochybné evropské kultury do Afriky, nýbrž o to, a to je rozhodující, zdali bude zaručena samostatnost a integrita také malých států či nikoli a mezi nimi také samostatnost a integrita našeho státu, Československa. Pánové! Klademe si otázku: Postačí hospodářské sankce, aby tuto válku co nejrychleji skončily a není zde nebezpečí, že v budoucnosti tyto hospodářské sankce nepostačí, že Habeš bude Italií zbraněmi přemožena? (Předsednictví převzal místopředseda dr Hruban.)

Pak bude Evropa a Společnost národů státi před hotovou situací, která, jak by se bylo obávati, mohla by skončiti porážkou Společnosti národů a tím také porážkou svobodného vývoje a samostatnosti menších států. Prozatím usnesla se Společnost národů jen ve velmi úzkém rámci na hospodářských sankcích proti Italii. Sir Hoare v řeči, kterou pronesl v anglickém parlamentě před jeho rozpuštěním, s veškerou rozhodností odmítl použíti vojenských sankcí, patrně na nátlak Francie. Nynější anglický min. předseda Baldwin šel však přes to ještě dále. Pan Baldwin řekl dne 28. října na jedné schůzi: Nesilnější sankci, jejíž použití v přítomném případě nepřichází v úvahu, bylo by lze jen těžko provésti za nepřítomnosti tří národů, které jsem jmenoval, Spojených států, Německa a Japonska. Nejsilnější forma sankcí záleží v tom, zabrániti tomu, aby se vůbec žádné zboží nevozilo do státu, proti kterému Společnost národů vyslovila sankce. To je možno jen blokádou, ale jestliže Japonsko nebo Amerika nebo Německo chce posílati zboží do blokované země a neradí svým občanům, aby s touto zemí nevedli obchod, pak by každý lodní náklad, který vysílají, choval v sobě skutečné nebezpečí války pro naši zemi. Tato situace, jak jsem již řekl, není dána, a věřím, že může v daném případě vzniknouti. Nikdy bych neschvaloval, aby se naše země zúčastnila takovéto blokády, pokud nemá jistotu, že alespoň tyto tři velké neutrální země plně podporují účastenství na blokádě.

To neznamená přece nic jiného, nežli že také blokáda prozatím pro dozírnou dobu nepřichází v úvahu. Při nepatrné vyměře sankcí, jak dosud byly usneseny, přistupuje však ještě to, že se ani ty nemohou úplně prováděti, poněvadž nic více a nic méně nežli 9 států se sankcí nezúčastní, a to 5 evropských států: Německo, Švýcarsko, Rakousko, Maďarsko a Albánie a 4 mimoevropské státu: Japonsko, Spojené státy, Argentina a Brasilie, které všechny sankce neprovádějí s sebou, mezi nimi země, jako Rakouská a Švýcarsko, které bezprostředně sousedí s Italií, takže již předem účinnost sankcí se stává alespoň velice pochybnou.

A z toho vzniká naše obava, že přes tyto sankce nemůže býti dosaženo cíle, který se jimi sleduje, že mezi těmito devíti státy je 4 nebo 5 států, které náleží Společnosti národů a které se nepodrobily jeho usnesením, dlužno ovšem dvojnásob litovati.

Následkem toho, pánové, můžeme sice exposé pana ministra o tom, co se v posledních měsících přihodilo, s plným uspokojením a uznáním a rovněž také jeho účast na událostech v jeho vlastnosti jako předsedy Společnosti národů při jejím posledním zasedání vzíti na vědomí, ale nelze tím zapuditi těžké starosti, které máme pro nejbližší měsíce a jež zajisté má také pan ministr sám pro nejbližší dobu. Tyto starosti však zvětšuje politika států kolem nás. Pan ministr praví plným právem, že se ve své vlastnosti jako ministr, jako oficielní politik, vůbec do vnitřních poměrů jiných států nemůže vměšovati; to zplna uznáváme; ale máme zajisté právo podrobovati místní poměry jiných států kritice, tak jako se přece také jiné státy nikterak neostýchají kritisovati naši vnitřní politiku, a nemůže pro nás býti naprosto lhostejným, zdali se v jiných státech pěstuje politika fašistická nebo demokratická.

Co jsme od doby fašistického hnutí a od vítězství fašismu v Italii, tedy od r. 1923, stále tvrdili, plně se osvědčilo, že fašismus musí vésti k válce. Dnes toto přesvědčení přes kruhy dělnictva vniklo již do kruhů občanských. Bylo nám to od samého počátku jasno a tak jako loňského roku maďarský fašismus událostmi v Marseille přivedl Evropu na pokraj války, tak dnes italský fašismus sám způsobil válku a postavil Evropu před nebezpečí konfliktu. To spočívá v podstatě fašismu, v podstatě každé fašistické politiky spočívá útočnost. Tak jako ve vnitřní politice tvoří základ fašismu použití násilí, nikoli přesvědčení, ať se to již jmenuje fašismus, nebo národní socialismus nebo stavovský stát, je zcela lhostejno, základem každého druhu tohoto fašismu není diskuse a přesvědčení, jak to musí býti základem demokracie, nýbrž použití násilí. "A nechceš-li mým bratrem být, pak rozbiji ti lebku" - to jest ideologie fašismu. A že se v obyvatelstvu, které podléhá tomuto násilí, vzmáhati musí rok od roku nechuť, nevůle, jest jasno a stává se tím jasnějším, když takovéto státy také nedovedou odpomoci hospodářské nouzi a hospodářské bídě. Ani fašistická Italie ani fašistické Německo nedovedly odstraniti nouzi, naopak jsou to státy, ve kterých dnes zase lidé tak jako za války stojí ve frontách na potřebné potraviny a životní potřeby, ve kterých nastala nouze, která daleko převyšuje nouzi v jiných státech. V demokratických státech kontroluje obyvatelstvo vládu a může, není-li spokojeno s vládou, tiskem, svobodnou mluvou a především výkonem svého volebního práva, takovouto vládu odstraniti. Ve fašistických státech to není možno, tam není toho ventilu, který je dán v demokratických státech. Ve fašistických státech opírá se režim především o ozbrojenou moc, o vojsko a policii. Vychovávají lid mysleti vojensky, mysleti v kategorii násilí a projednávati věci jen se stanoviska násilí. Poněvadž pak tohoto ventilu demokracie, možnosti a práva obyvatelstva kontrolovati vládu a nahraditi vládu jinou vládou, tohoto zápolení různých světových názorů ve fašistickém státě není, ježto zde systém je tuhý, poněvadž se opírá o fysickou moc, musí nezbytně nastati okamžik, ve kterém tento násilný režim uvnitř hrozí selhati a ve kterém pro hrozící vzbouření nutno opatřiti jiný ventil, ventil navenek, válku. (Souhlas.) Tento okamžik nastal nyní v Italii, kde vnitřní selhání chtějí napraviti vnějšími úspěchy, a tento okamžik nastane a musí přirozeně a nutně nastati zítra také v jiných fašistických státech. To je to velké nebezpečí, před kterým všichni stojíme a které nám dává právo starati se také o vnitřní politické poměry v jiných státech, neboť zde neběží jen o tento stát samotný, zde běží pak o nás všechny. (Souhlas.) Také my si samozřejmě nepřejeme války s kterýmkoli státem. To je samozřejmé, nejméně anebo vůbec nikoli s našimi sousedy. Přejeme si zachování korektních styků také se sousedními státy, pokud to je nějak možno. Pochybujeme však, že se tyto korektní styky mohou někdy rozšířiti v přátelské styky, poněvadž podstata fašistického státu nepřipouští takovýchto přátelských styků a poněvadž na druhé straně není zde vůle zahájiti takovéto přátelské styky.

Vezměme jen zcela konkretně některý příklad, Německo. Mluvme zcela volně a otevřeně o tomto nám nejbližším a pro nás nejdůležitějším sousedním státu. Nebyli jsme daleci toho, dojíti s tímto Německem k přátelským stykům. Když ještě v Německu byl Hermann Müller říšským kancléřem a Gustav Stresemann ministrem věcí zahraničních, v době, kdy Německo vstoupilo do Společnosti národů, v době Locarna a Ženevy, tehdy bylo by bývalo možno s tímto Německem, které nemělo útočných úmyslů, jistě žádných útočných úmyslů proti Československu, dojíti k přátelskému poměru. S odchodem těchto obou mužů, s odklonem Německa nejdříve k autoritativnímu a pak k fašistickému režimu nastala v tom úplná změna; přestala tato možnost. Prvním znamením byl známý návrh Curtiusův k sjednání celní unie s Rakouskem, kterou jsme tehdy ihned s veškerou rozhodností odmítali, poněvadž jsme věděli, jaké to má následky. Tento návrh osvětlil jako bleskem úmysly tohoto tehdy ještě nikoli fašistického, nýbrž jen autoritativního Německa, Brüningova, úmysly, které nás velmi těžce ohrožovaly. Tato akce Německa zasadila smrtelnou ránu locarnské politice, politice Briandově a Stresemannově. Vzpomeňte si dále na nerozvážné vystoupení tehdejšího říšského kancléře Papena v Lausanne. Po vítězství fašismu v Německu následovaly provokace Göbbelsovy v Ženevě, jenž ovšem nepříliš slavně musel ze Ženevy zmiznouti. Následovalo na podzim 1933 vystoupení Německa ze Společnosti národů a z odzbrojovací komise, čímž odzbrojení zasazena byla smrtelná rána. Přišlo v Německu ozbrojení, jednostranné roztržení mírové smlouvy. Nikdy jsme se netajili a také dnes se netajíme tím, že mírové smlouvy v mnohé příčině potřebují reformy, toto stanovisko jsme neopustili a neopouštíme je ani dnes, ale stojíme na stanovisku, že tato reforma mírových smluv nastati musí ve vzájemné dohodě států, nikdy jednostranným roztržením mírových smluv. Žádné sebe krásnější řeči o mírumilovné politice Německa, kterým jen nepolepšitelná naivnost může uvěřiti, nemohou nikoho oklamati o pravých úmyslech Německa. Podívejte se jen jednou na politiku Německa vůči nám - nechci více mluviti o světové politice Německa. Opětovné vniknutí na naše území, zavraždění Lessinga a Formise na našem území, únosy, činnost německých vysilačů obzvláště v bezprostředním sousedství, zbrojení na našich hranicích, vykořistění naší hospodářské tísně, trvalé vyzvědačské aféry, způsob psaní německých listů proti našemu tisku a proti našemu státu, za který při stávajícím tiskovém režimu a usměrnění německého tisku jest odpovědna německá vláda: to je německá politika vůči našemu státu.

Před několika týdny došlo k násilnému vniknutí do našeho vyslanectví v Berlíně, tři mladí lidé z Hlučínska zpustošili tam předměty zařízení. Den před tím vyšel ve "Völkischer Beobachter", tedy ve vedoucím listě říšskoněmeckých nár. socialistů a tím také říšskoněmecké vlády, článek o utlačování sudetských Němců. (Ukazuje na lavice sudetskoněmecké strany.) Pánové vyšli, poněvadž neslyší rádi pravdu - a to pod příznačným nadpisem "Evropská záležitost". Tak totiž označil Henlein postavení sudetských Němců.

Dali sobě tento název. A 28. října, několik dní později, vyšel ve "Völkischer Beobachter" článek, ve kterém se praví: "Přes českou propagandu je dnes na celém světě známo, že ze všech německých kmenů v cizině jsou to sudetští Němci, kteří pro své pokrevenství s říší musí strpěti to nejtěžší." Nejsme srozuměni se vším, co se zde děje. Ale není to neslýchané přehánění, hledíme-li k tomu, co snad v Polsku, Italii, v Maďarsku, v zemích s Německem spolčených musí Němci snášeti a trpěti? Nejen Němci sami v Italii, také Slované, v Polsku Ukrajinci a jiní. Není to neslýchané přehánění a nevysvítá z toho jasně úmysl štváti za každou cenu proti Československu?

Až do nedávna bylo hlavním předmětem německých útoků území Klajpedy. Pak to bylo Rakousko a dnes se zdá, jakoby se hlavní útoky německého tisku a tím německé vlády - neboť zde není rozdílu, německý tisk píše jen, co německá vláda dovolí a chce, obracely proti Československu. A tu sem přijde takový pán a vypravuje nám o dobrých úmyslech Německa a vypravuje nám o kulturní souvislosti. Tuto kulturní souvislost přetrhlo r. 1933 fašistické Německo. Lidé, kteří u nás jsou pronásledováni pro zločiny, kterých se dopustili proti trvání a bezpečnosti státu, nalézají naproti nejen asyl právo asylu, jest jistě právem každého státu, nýbrž nalézají zaměstnání, jako Krebs a Viereckl, na úředních místech, aby s těchto míst prováděli organisaci štvaní a podkopnické práce proti Československu. Vezmete-li nyní k tomu všemu nezastřenou podporu, kterou u nás stávající strana nalézá v Německu, pak budete muset uznati, že musíme býti velmi skeptickými ke každému pokusu navazovati přátelské styky k této zemi za tohoto režimu. Naopak, my vidíme v tomto režimu v Německu stálé nebezpečí pro evropský mír a obzvláště nebezpečí pro samostatnost a bezpečnost naší země.

Nejzřetelněji projevuje se právě toto stanovisko Německa k Československu v německopolském poměru a v poměru Polska k nám. Začátek nevraživosti Polska a jeho útoků proti Československu shoduje se časově úplně se sjednáním polsko-německé smlouvy a tyto útoky mají s ní příčinnou souvislost. Souhlasím úplně s tím, co pan ministr věcí zahraničních řekl o našem poměru k Polsku. Také my si přejeme, aby se použilo každé možnosti uvésti tento poměr na normální míru, pochybujeme však, že to bude možné, dokud potrvá německo-polská smlouva, dokud Polsko a Německo budou tím, čím jsou dnes. Ale prohlašujeme zde, že německé dělnictvo, které zastupujeme, v obraně proti útočným choutkám Polska státi bude bok po boku českému obyvatelstvu.

Ani povaha fašismu o sobě, ani povaha říšskoněmecké speciality fašismu nepřipouští naděje na přátelský poměr k tomuto Německu, jemuž ostatně také odporuje právě naše stanovisko ke Společnosti národů. Jestliže pan kol. Pfrogner řekl, že musí všechny státy býti členy Společnosti národů, že Společnost národů musí býti forem pro všechny, nuže, proč se pak utíká, ze Spalečnosti národů, proč se sestupuje s této platformy? Není to naprosto žádná náhoda, že ve Společnosti národů oba nedemokratické státy, Rakousko a Maďarsko - o Albánii, myslím, že nemusím mnoho mluviti - zamítly sankce a odpoutaly se od společenství s ostatními demokratickými státy. Pan kol. Pfrogner mluvil zde o tom, že je podivné, že sjednána byla smlouva s Ruskem, která mu samozřejmě jako zapřisáhlému reakcionáři leží velice v žaludku, že se však s Německem žádná taková smlouva nesjednává. Pokud vím, prohlásil pan ministr věcí zahraničních opětovně ochotu sjednati také s Německem smlouvu, která co do své struktury odpovídá smlouvě, již Československo sjednalo se sovětským Ruskem. Ale tady to máme. Vylíčil to znamenitým způsobem v Ženevě Litvinov - ne Dimitrov - (Veselost.), který tam řekl: Známe jinou politickou doktrinu, která se staví proti myšlence kolektivní bezpečnosti a doporučme sjednání dvoustranných smluv, nikoli snad mezi všemi státy, nýbrž mezi státy k tonu účelu libovolně zvolenými. Tato doktrina nemá nic společného s pacifistickými myšlenkami. Smlouvy o neútočení byly sjednávány pod zorným úhlem posílení všeobecného míru. Kdežto smlouvy o neútočení, které Sovětská unie sjednala se svými sousedy, obsahují klausuli, která zrušuje platnost smlouvy pro případ, že některá ze stran podnikne útok proti třetímu státu, známe jiné smlouvy o neútočení, které takovou klausuli neobsahují. Z toho vysvítá, že stát, který si pomocí takovéto smlouvy o neútočení kryl záda, lehko může napadati třetí státy. Není také divu, že přivrženci takovýchto smluv se vyslovují pro lokalisování války. Kdo říká "lokalisování války", rozumí tím, že válka je svobodná a legální. Tak se může dvoustranná smlouva o neútočení státi zárukou pro útok. Stojíme tu jasně před dvěma různými politickými doktrinami. Na jedné straně bezpečnost mírumilovných národů, na druhé straně bezpečnost útoku. Na štěstí přiznává se jen malý počet států k této druhé doktrině, a ti, kdož ji přijímají, prozrazují tím před očima celého světa, že patrně budou příznivci porušení míru. To je velmi ostrá mluva a ačkoli Polsko vůbec nebylo jmenováno, ihned vyskočil polský ministr věcí zahraničních a velice vzrušen zaujal stanovisko proti Litvinovi. Ale tato kategorie smluv, jaká stává mezi Polskem a Německem, která oběma státům zabezpečuje neutralitu druhého státu pro případ války s třetím státem, i kdyby Polsko nebo Německo byly útočníky, to je druh smluv, jak je chce sjednávati Německo. Takovýto druh smluv, které poskytují přímo bezpečnost útočícímu státu, zamítá pan ministr věcí zahraničních a zamítáme právem s ním. Sjednáváme smlouvy jako zabezpečení proti útočníkovi, i když tento je smluvní stranou. To je příčina, proč mezi námi a Německem, které si chce zabezpečiti záda pro útočnou válku, nemůže dojíti k úmluvě, tedy nikoli pro odmítavé stanovisko našeho ministra věcí zahraničních.

Že pan kol. Pfrogner spustil tóninou protibolševickou, tomu nelze se dále diviti. Činí tak reakcionáři celého světa, také u nás reakcionáři napravo a nalevo; jsou proti smlouvě s Ruskem a když nic jiného už nezbývá, malují na zeď nebezpečí bolševismu. Dějiny posledních 15 let přece jasně dokázaly, že toto nebezpečí není ani ožehavé ani akutní a postup komunistické internacionály při posledním kongresu, také postup komunistické strany zde v senátě ukazuje, že komunisté od světové revoluce, kterou dříve kázali, dnes jsou více vzdáleni nežli před 15 lety a že toto nebezpečí dnes sotva je veliké. Poukaz na nebezpečí bolševismu jest jen záminkou, aby se vyjádřila bezmezná nenávist této reakcionářské strany proti sovětskému Rusku a tím proti celému hnutí dělnickému. To je pravá příčina stanoviska těchto stran. Pan kol. Pfrogner řekl: Jak můžeme s tímto bolševickým Ruskem sjednávati přátelskou úmluvu? Nuže, znalosti dějin vykazují patrně u pana kol. Pfrognera mezery. Dovoluji si poukázati k tomu, že nár.-socialistické Německo ještě v březnu nebo v dubnu 1933 po převzetí moci prodloužilo na 10 let smlouvu rapallskou, tedy přátelskou smlouvu s Ruskem, tedy konečně také smlouvu, která ovšem vypadá trochu jinak nežli tato. Co konečně platilo pro nár.-socialistické Německo, musí platiti také pro nás. A dělati z toho nějakou výtku, nesluší právě pánům na této straně, kteří mají tak úzké styky s touto zemí.

Tato strana, která přece není ničím jiným nežli odnoží strany panující v Německu u nás, domnívá se skutečně, že obalamutí svět svými řečmi o demokracii a věrnosti ke státu anebo řečí, jakou dnes pronesl kol. Pfrogner, kandidátní řečí pro vstup do vlády - jinak to přec nebylo nic jiného - novým nadbíháním. Odpusťte, ale dělá to někdy dojem, že tato strana je v politice tím, čím jsou v životě určité dámy, které se každému nabízejí. Jak ten Veliký tam venku v říši chrchlá a plivá, to mu ten Malý u nás šťastně odkoukal. Od A do Z tytéž fráze, táž domýšlivost. Když takový Henlein, vůdce kmene - není vůdcem, vůdcem jest jen jeden, ten je mimo Československou republiku, má své sídlo v Berlíně nebo Mnichově, Henlein jest jen vůdcem kmene, jak praví "Prager Presse", Ras Henlein opakem k neguši Hitlerovi - když ten říká: My nejsme stranou, my jsme národem, pak je to tak zřetelné zdůraznění fašistické, nár.-socialistické ideologie, jak ji zřetelněji nemůžeme konstatovati. Oni, těch 1,250.000 hlasů, jsou národem, ostatní strany, které konečně dohromady dostaly také 700.000 hlasů, ty se nepočítají k národu, ty se z národa vylučují. Totéž tupé, bezduché usměrňování za stejného klamného a nicotného přiznání k demokracii a s tím neslučitelným heslem o společenství lidu. Společenství lidu, které přehlíží všechny třídní rozdíly, které hází všechno do jednoho pytle, takového ve světě nikde není, leda že se navenek provede násilím, jako právě v Německu. Stejné využívání neslýchané nouze našeho lidu pro její ubohé účely strany a tentýž podlý způsob boje, jakého venku nár. socialismus užívá před uchvácením moci. Co tomu řekneme, když jistý pán - vyšel bohužel také s sebou ven, měl by to vyslechnouti - když pan sen. Enhuber ve své řeči v České Lípě praví: "Dřívější politikové stran žili z politiky, dnešní poslanci a senátoři sudetskoněmecké strany žijí pro lid a pro politiku". Ať se jednou pokusí dokazovati, kdy jsme žili z politiky. To je tak ubohé, podlé utrhání na cti, že úplně chápu, že běží ven, když ví, že se mu to řekne do očí. Podívejte se, co pan senátor ještě řekl: "Všechno, co se v poslední době stalo, je zásluhou sudetskoněmecké strany. Od voleb se mnoho změnilo, dr Preiss, dr Beneš a ministr Nečas podávají referáty v německém jazyce. Dříve bylo něco takového nemyslitelno." To je zásluhou sudetskoněmecké strany! "Kruhy intelektuálů v Praze podnikají jízdy do nouzového území." To je zásluhou sudetskoněmecké strany, poněvadž přece všichni víme, kterým kruhům v republice jsou tito intelektuálové blízcí. "Také v parlamentě samém je to od vstupu sudetskoněmecké strany jiné. Možno zjistiti plný sál, což dříve bývalo zřídka." Při tom běží pánové ven! (Veselost.) Že konečně přece pršelo, to je zásluhou sudetskoněmecké strany. (Sen. Grünzner [německy]: Vítězství bylo v květnu a déšť teprve na podzim!) To je právě následek vítězství sudetskoněmecké strany, že ve vaší straně od voleb, v době sotva 5 měsíců, již dva členové parlamentu zmizeli, o tom ovšem nic neříkáte. Zdá se, že měl Henlein pravdu, když pravil v Teplicích: Nechci se státi poslancem ani ministrem, ty hrozny visí snad přece příliš vysoko - budu se dívati na prsty těm, jež důvěra naší strany vysílá do parlamentu. Zdá se, že má velmi mnoho příčiny dívati se pánům na prsty. V poslední řeči v Teplicích před několika týdny řekl zase: "Při všem uznání potíží Československé republiky považuji za svou povinnost prohlásiti bez obalu, že sudetským Němcům bylo nejen za těžko, nýbrž trvale také učiněno nemožným, bez přiměřeného porozumění a z toho vyplývajících politických důsledků zachovati víru v možnost poctivé spolupráce." To znamená: Buďto budeme ministry anebo všechno naše ubezpečování o demokracii a věrnosti ke státu bylo mluveno jen tak do větru. Tedy zase věrnost ke státu s výhradou a podmínkou.