Ovšem nejhlubší příčina toho, že v sudetskoněmeckém území mohlo dojíti tak daleko, že 5/4 milionu Němců v tomto státě mohlo běžeti za touto stranou, i když také - kol. Kreibich má zde pravdu - všichni nejsou bezpodmínečnými přivrženci této strany, spočívá v nesmírné nouzi v našem území, a dokud vláda nepoužije velmi drastických prostředků, aby našemu obyvatelstvu pomohla, dotud není nejmenší naděje, že toto protistátní hnutí ochabne, ustoupí a konečně zmizí. Každá destruktivní strana nalézá vždy a všude nejlepší půdu v nouzi, v bídě a v zoufalství lidí. To je zkušenost nikoli z dneška nebo ze včerejška, nýbrž z dějin dvou tisíc let. Právě tak tomu bylo u nás. Zajisté, vítězství fašismu v Německu působilo, ale že toto hnutí mohlo tak vzrůsti, toho příčinou jest jen to, že vzrostlo na této půdě nouze, bídy a zoufalství. Nechápete, nechcete po chopiti, že mladý člověk, jemuž je 18, 19 nebo 20 let, který je 4, 5 nebo 6 roků ze školy a ještě ani jednou nesáhl na práci, musí zoufati? Kterému se dokonce pro zcela mylný, zcela neodůvodněný výklad vládního nařízení odpírá vydání lístku na potraviny, poněvadž v posledních třech letech nebyl pojištěn na nemoc, poněvadž totiž nemohl býti pojištěn, ježto neměl dosud žádné práce. Chápete, že takovýto člověk zoufá, že ztrácí zdravý lidský rozum a že pak běží za stranou, jakou je sudetskoněmecká strana, kterou charakterisovati si dále chci uspořiti, poněvadž pánové zde nejsou. Komunista Kreibich apeloval včera s pohnutím na nás pro zřízení t. zv. jednotné fronty. Taková je zde již od šesti let. Tři socialistické strany ve vládě pracují společně s ostatními demokratickými stranami této země. Následujte tohoto příkladu a jednotná fronta bude úplná.

Pan ministr přinesl ve svém exposé, ke kterému bych se nyní chtěl zase vrátiti, v několika směrech úplné jasno: 1. Společnost národů ukázala nové síly, díky zásahu našeho ministra věcí zahraničních a díky zásahu Anglie a sovětského Ruska. 2. Jako charakteristickou známku možno na celé linii pozorovati probuzení demokracie po dlouholeté lethargii k boji proti jejímu nemknutému nepříteli, proti fašismu. Toto probuzení vítáme jako předzvěst nové doby. 3. Jasné rozlišení dvou skupin států, jedné, které chtějí mír, a jedné, které mír nechtějí. V tomto jasném rozlišování vidíme podstatný pokrok, neboť jasno je prvním předpokladem správné politiky. Nejsilnější oporou Společnosti národů a její myšlenky, její veškeré činnosti je dnes mezinárodní dělnictvo. Socialistická internacionála a mezinárodní svaz odborových organisací usnesly se již před tím na resolucích, které Společnosti národů slibují pomoc dělnictva, které se úplně staví na půdu ideí Společnosti národů. A dělníci celého světa, pokud frázemi, nouzí a bídou nepropadli hlouposti, stojí za těmito usneseními sosialistické internacionály a mezinárodního svazu odborových organisací. My rovněž stojíme za těmito usneseními a poněvadž vidíme, že politika našeho ministra věcí zahraničních jde stejným směrem, poněvadž vidíme, že je průkopníkem této politiky, vyslovujeme mu svou důvěru a budeme hlasovati pro to, aby jeho výklad byl vzat na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Hilgenreiner.

Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Krátce, jak to právě je dáno malému klubu zde v senátě, chci se také já zde jménem našeho klubu vysloviti k vývodům pana ministra věcí zahraničních. Samozřejmě chci se při tom naprosto zdržeti všech stranických rozmíšek, které jsme právě nyní zde k mému velikému politování slyšeli. Nepatří po mém názoru před toto forum. Máme-li my Němci něco mezi sebou vyříditi, nečiňme tak přece před jiným národem, nýbrž vyřiďme to mezi sebou! Tisk a schůze poskytují dosti příležitosti k takovýmto vývodům. (Předsednictví převzal místopředseda dr Bas.)

Pánové, pan ministr věcí zahraničních, ačkoli je v diplomacii velice obratný, nezapře nikdy ve svých výkladech své nejmilejší povolání, profesora. A tak postaví vždy nějakou thesi do středu svého výkladu. Jednou to bylo odzbrojení, jindy východní pakt a tentokráte byla to Společnost národů. S optimismem, kterému jsme u něho zvyklí, postavil Společnost národů doprostřed života evropských národů a vylíčil nám ji, jakou by ji chtěl rád míti. Nebylo také divu; přišel přece přímo s předsednického místa Společnosti národů, na kterém si v posledních týdnech dobyl velkých zásluh. A tak nelze mu zazlívati, že nastínil o Společnosti národů obraz, jak jej sám vidí, jakým však, bohužel, dnes dosud není. Také řečník přede mnou vyjádřil se zde nadmíru optimisticky, obzvláště o stanovisku Anglie, o jejím změněném stanovisku ke Společnosti národů. Jste snad všichni přesvědčeni, že by Anglie byla ke Společnosti národů také tak věrně stála, kdyby v tomto konfliktu především nebyly dotčeny její vlastní zájmy? Nemohu sdíleti toto přesvědčení, tím méně, ježto již pan ministr věcí zahraničních sám zdůraznil, že jistý vynikající anglický státník prohlásil, že rozhodnutí padne podle každého jednotlivého případu. A když dnes nálada v Anglii je tak pro Společnost národů a žádá energická opatření pro mír, pak je to pochopitelné; neboť v Anglii mají před volbami a každý v Anglii ví velmi dobře, co pro Anglii znamená onen temný kout v Africe pro cestu do Indie. Nechceme tedy stanovisko Anglie přeceňovati: dnes je krásné počasí, ale zítra může tomu býti jinak.

Ostatně říkám zcela otevřeně: Jestliže pan ministr s přesvědčením a znalostí věcí v italsko-habešském konfliktu prohlásil, že se zde nechce vměšovati, na druhé straně zdůraznil, že Společnost národů v tomto případě jinak jednati nemohla, pak s tím souhlasíme. Podivno, měl jsem před několika dny příležitost slyšeti při akademické slavnosti v Římě, s jakým opovržením směrodatný muž Říma mluvil o všech těch, kdož nyní ohrožují zájmy Italie, viděl jsem tam, jak všichni lidé přísahají na to, že Italie nemůže žíti bez Habeše. Pak musí se věru pochybovati o tom, zdali heslo, které stojí pod naším státním znakem, "Pravda vítězí", má skutečně svůj plný význam. Musíme se diviti, že mužové rozumní a dobré vůle mohou míti při posuzování téže věci tak zcela různé názory; pan ministr to v Ženevě mohl jistě často pozorovati. Hlavní věcí jest, abychom také my zcela a úplně souhlasili s vývody pana ministra, pokud označuje Společnost národů za záštitu míru, a aby všichni byli za jedno v tom, aby se Společnost národů stávala stále více záštitou míru. Scházejí ve Společnosti národů ještě důležité státy, Severní Amerika, Německo a Japonsko nejsou zastoupeny; to jsou značné mezery. Sdílíme přání pana ministra, aby se spojenému úsilí států zastoupených ve Společnosti národů podařilo, aby pokud možno brzo přiměly znesvářené strany zasednouti k vyjednávání. Nutno nalézti cestu, která by vzájemně si odporující zájmy uvedla ve společný soulad.

Nyní ještě slovo k politické situaci, jak ji ministr označil. Je charakterisována okolností, že naše vztahy k jiným mocnostem jsou tím vřelejší, čím nám tito národové jsou zeměpisně vzdálenější a že jich ubývá tou měrou, čím nám tito národové jsou bližší; pak se vztahy stávají již jen normálními, již jen korektními. (Sen. dr Heller [německy]: Není tomu tak všude?) Myslíte v profesorských sborech? U soudruhů v povolání se tak stává; čím bližší, tím vzdálenější. Neříkám, že to je naší vinou, ale my všichni musíme si říci, že toho dlužno litovati. A připojuji, že v posuzování vnitřních poměrů jiných států a jejich vlivu na naši zahraniční politiku úplně se musím stavěti na stanovisko pana ministra a naprosto zamítati, vměšovati se do toho tak daleko, jak to zde právě učinil kol. dr Heller. Slyšeli jsme zde již dříve o říšskoněmeckých poměrech taková slova, že jsme se musili diviti, že je předsednictvo sneslo, obzvláště, když přicházela od některé vládní strany. Zde věru nelze říci nic lepšího, nežli co řekl pan ministr: máme se sovětským Ruskem přes jeho systém, s fašistickou Italií a s demokratickou Francií dobré styky, chceme je míti také s Německem přes jeho dnešní vnitřní systém. Cesta do Ruska, do Moskvy byla velmi daleká, také pro dr Hellera velmi daleká a tak rychle přeměřil tuto velikou vzdálenost; co dnes pravil o sovětském Rusku, jeho kulturní moci a jeho pokroku, to by bylo bývalo před rokem ještě nemožné. (Sen. dr Heller [německy]: Vždyť jsem přece nic neříkal!) A tak jsem přesvědčen, že také náš ministr věcí zahraničních... (Sen. dr Heller [německy: Nevyhýbejte se, řekl jste nepravdu!) Jsem u vás zvyklý na drsné výrazy, vy však nejste zvyklý slyšeti takové ode mne. (Potlesk.) Tak jako ministr Beneš nalezl cestu do Moskvy a byl potěšen přijetím, jehož se mu tam dostalo, tak také najde cestu do Berlína, samozřejmě za předpokladu, který stanovil, že Berlín naváže dobré styky se západními mocnostmi. To jest jedno přání. (Sen. dr Heller [německy]: Ale nemožné!) Co je v politice nemožné? Také s tímto Německem by to bylo možné. (Výkřiky sen. dr Hellera.) Pane dr Hellere, nesmím se sázeti, sice bych se sázel. Možné, ovšem za předpokladu, že mezi Německem a Francií nastane přátelský poměr, přání to, které sdílí celý svět. To je přece klíč k evropskému míru, aby se tyto dvě mocnosti navzájem sblížili. S naší strany budiž uznáno, že se přes obtížné poměry mezi oběma státy podařilo udržeti na jednu stranu přátelství, na druhou stranu korektní styky, a že jsme se také snažili po hospodářské stránce učiniti co možno, aby úzké vztahy mezi Německou říší a Československem byly co nejméně rušeny. Pan ministr včera nemluvil tak válečně jako před nějakou dobou. Tehdy jsme potřebovali dvouletou službu vojenskou a měli jsme dojem, že tehdy pan ministr věcí zahraničních stál trochu ve službách svého kolegy z nár. obrany. Tehdy líčil naši situaci jako zabezpečenou, za to jeho kolega z ministerstva nár. obrany prohlásil nedávno: mír kolkolem! Výrok, který politicky jistě nebyl příliš moudrý.

V naší zahraniční politice jsou po mém názoru dva slabé body. Jednoho jsem se již dotkl: čím blíže jsou položeny státy, tím vzdálenějšími nám jsou při politickém vyjednávání. To je nezdravé. A druhý slabý bod: kdo chce býti na venek silný, musí býti uvnitř sjednocený. A po této stránce - to mně bude musit přiznati také pan ministr věcí zahraničních - není ještě všechno takové, jaké by to mělo býti a jak si to přeje. (Výkřiky sen. Hubky.) Nepochybuji o tom, že panu ministru věcí zahraničních jde poctivě o to, co již opětně venku mezi námi Němci a zde v parlamentě předevčírem zase řekl, že "vždy a za všech okolností máme dobrou vůli, u nás v harmonické spolupráci všem třídám a všem národnostem, které plní svoji povinnost vůči státu, dáti vše, co jim po právu přísluší". Nepochybuji o jeho dobré vůli. Ale konstatuji opětovně, a myslím, že tu mohu mluviti jménem všech Němců, že dodnes nebylo nám dáno, co nám patří. (Potlesk.) Mezi 100 vojáků armády na příklad slouží 20 Němců, každý pátý voják je Němec. Nyní se vás táži: je také každý pátý úředník Němec? (Souhlas a potlesk.) A právě z těch úřadů, kde je nejvíce zaměstnanců, jako u železnic, u pošty a pod. jsme skoro vyloučeni. (Výkřiky.) Zde není ústavní rovnoprávnost provedena. Uznávám zde dobrou vůli mnohých směrodatných státníků v tomto státě; ale ta sama nám nepomůže. Slovy "rovnoprávný" a "rovný mezi rovnými" se nenasytíme.

Viděl jsem ve svém nejbližším okolí, ve svém úřadě jakožto rektor, případ, který je velmi bolestný. Přicházím z vysvěcení nového universitního města v Římě, kde za 3 roky vybudováno bylo 16 velkých objektů v ceně 110 mil. lir. U nás však jde nyní již tři roky o to zabezpečiti jen místo pro ústřední budovu německé university. Místo, které nám bylo přikázáno ještě za Rakouska, bylo nám, jak známo, vzato, tam stojí nyní právnická fakulta české Karlovy university. Přeji jí ho ze srdce, také její rektorát nemá dosud rovněž žádného vlastního domova: Také česká filosofická fakulta dostala nedávno blízko u posl. sněmovny svůj vlastní domov, a také jí ho přeji ze srdce. Nikdy nebudeme na německé universitě chtíti, aby se jiným něco vzalo proto, aby se nám tím pomohlo; proto se nás nemile dotklo, že se má vzíti 80.000 Kč na české straně, aby se dotace pro německé studující zvýšila nikoli o 80.000, nýbrž jen o 30.000. Není možno tento pakatel jinak hraditi, nežli tím, že se béře na jedné straně, kde toho je také tolik potřebí. Staveniště pro ústřední budovu zabezpečilo ministerstvo veř. prací za ministra Spiny, byly jen jisté potíže. Nynější vláda odstranila část těchto potíží, což uznávám. Je nutné malé ujednání s obcí, aby část pozemku byla vyměněna za silniční pozemek. Ale čeho jsme se nyní musili dožíti, že veřejná místa chápou tuto stavbu jako útok na český národ a bojují proti tomu. Děkuji komunistům, že se v této otázce postavili na stranu Němců za jejich práva. Co se zde stalo, to by se nemělo již státi. Včera zde kol. Havlín zase přednesl, že my Němci máme toho v tomto státě ještě příliš mnoho. Je přece místo pro nás všechny, tato země je dosti bohatá, a nastanou-li normální poměry, jistě tito dva zdatní národové, kteří tuto zemi obývají, Češi a Němci, budou pečovati o to, aby nikdo nehladověl, nikdo nemrznul. (Potlesk.) A jestliže nyní trpíme těžkým nedostatkem práce, musíme se právě v příští zimě spojiti ke společnému pomocnému dílu zimnímu a doplniti tak to, co stát a obce nemohou vykonati, pomáhati strádajícím spolubratřím a sestrám v těžké zimní době. To je naší samozřejmou národní povinnost. (Potlesk.)

Pánové, jsem přesvědčen, že němečtí vojíni v armádě konají svou povinnost, jak nám to opětovně tvrdí důstojníci sami. Jsem přesvědčen, že také němečtí poplatníci konají svou povinnost, třeba jim to v nynější kritické době je za těžko, a stejně jako němečtí vojíni a němečtí poplatníci konají svou povinnost, jsou také všichni druzí němečtí občané ochotni spolupracovati ku blahu a pokroku státu. Ale, pánové, jako rovní mezi rovnými, nikoli jako občané druhé třídy. (Potlesk.)

Po této stránce je pro mne paprskem slunce, že jeden z nejvlivnějších a nejprozíravějších mužů tohoto státu - a mohl bych jíti ještě výše - nás vždy znovu ubezpečuje, že stojí na stanovisku naší rovnoprávnosti a že je zde dobrá vůle nám dáti vše, co nám patří.

Pane ministře! Nežádáme žádného nadpráví, ale nestrpíme také žádného bezpráví. Nechceme nic jiného, nežli co nám mírovými smlouvami je zaručeno a co stavitelé tohoto státu pojali do ústavy, že jsme rovnoprávnými občany v tomto státě. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. Šelmec. Dávám mu slovo.

Sen. Šelmec: Slávny senát! Pán minister zahraničia v svojom rozsiahlom a obsažnom expozé presne opísal zahraničné udalosti v tomto roku až do konfliktu italsko-habešského a vyložil analýzu pomeru republiky k štátom iným, i k tým veľkým, ktoré hýbu dejinami sveta, i k tým menším a malým, ktoré pre nás majú neodškriepiteľný význam po stránke vývoja našich vnútorných a zahraničných pomerov. V spojení s touto otázkou obšírne sa zaoberal pán minister dr Beneš s inštitúcou Spoločnosti národov, spomenul pomer nášho národa k nej a prejavil húževnatú, vášnivú vieru v zdarnú budúcnosť poslania nášho demokratického štátu vo veľdiele svetového mieru.

Expozé pána ministra vypočuli sme vnímave a v citoch, či sme sa k nim priznali verejne alebo sme ich skrývali pod plášťom polemiky a vecnej kritiky, boli sme jednotní, boli sme vlasťencami bez rozdielu strannícko-politického vyznania a bez rozdielu stavovského a národnostného všetci tí, ktorým na blahu republiky a na kľudnom živote jej obyvateľstva záleží.

Odznely tu dôležité a vážné slová proti a pre. Boly však medzi kritikami aj nevecné, z remesla opozičné, ktoré sa staraly postaviť veci do svetla veľmi kuriózne skonštruovaného.

Stanovisko maďarskej opozície k výkladu pána ministra zahraničia patrí do kategorie kritík, vulgárne povedať, "pritiahnutých za uši", ktoré nás vôbec neprekvapujú a ku ktorým sa chováme veľmi zďržanlive, lebo sú i obsahove i po stránke formálnej nie veľkého významu a nie takého rázu, aby sme sa mali s nimi podrobne zaoberať, a keď sa tu preca zmieňujem o nich, ako o včerajšej reči rečníka maďarskej kresťansko-socialistickej strany, činím to len z toho dôvodu, aby som poukázal na niektoré omyly a bludy jeho vývodov, ktoré naozaj nemôžeme nechať bez akejkoľvek poznámky.

Pri takýchto príležitostiach, ako je dnes, páni z maďarského opozičného tábora vychádzajú na scénu vždy zpoza kulís starostlivého čsl. štát. občana a dávajú dramatický výraz akýmsi obavám o osud a blaho štátu. Bohužiaľ, nie sní tieto obavy úprimné, lebo títo páni neposudzujú veci zpod zorného úhla našich štátnych záujmov. Tu je impulzom niečo docela iné. Každá veta ich rečí prezrádza túto orientáciu, a túto vlastnosť má i reč pána dr Turchányiho. Jeho stanovisko k Paktu o Spoločnosti národov nie je to, čo je naše, a nie je to, čo je stanoviskom čsl. opozície. Maďarská opozícia hľadí na Pakt o Spoločnosti národov a na všetko, čo ona podniká, nie ako na činiteľa svetového mieru a kľudu ľudštva, ale ako na nepríjemnú prekážku nezatajených cieľov maďarského revizionismu, posilneného v poslednej dobe aberáciou oficiálneho vedenia poľskej politiky.

Veľkú agilitu nášho ministra v Spoločnosti národov a jeho predsedníctvo v nej zazlieva a konštatuje, že táto úloha môže ľahko nás poškodiť ako malý štát. Medzi iným tvrdí i to, že sme predvojom záujmov veľkých štátov, čo nám môže zapríčiniť len nebezpečenstvo a škodu. Jeho úsudkom je, že veľmoci nikdy neocenia služby malých štátov v takej miere, v akej si sťažujú na tieto služby tí, proti ktorým boly tieto služby použité. Táto téza rečníkova v našom prípade neobstojí a je veľkým omylom, lebo všetko to, čo sa so strany čsl. štátu v Spoločnosti národov podniklo, riadilo sa výlučne principom paktu mieru a žiadnymi vedľajšími úmyslami. Naša zahraničná politika pripojila sa vo spore italsko-habeškom k presvedčeniu, ktoré si osvojilo 50 štátov sveta, a len nepatrná a skoro bezvýznamná čiastka členov Spoločnosti národov sa postavila na extra-stanovisko. Úloha, ktorá v tomto spore pripadla Českoslovenku, nie je nástupom domorodého askara na púšti somalskej alebo sudanskej, ale funkciou, na ktorú naozaj môže byť pyšný každý občan nášho štátu, lebo nášho ministra zvolili predsedom jednomyseľne. v tej inštitúcii, ktorá mala zabrániť vypuknutiu války v Afrike a má zabrániť event. komplikáciám europským, ba svetovým. Vládu našej republiky poctily svetové štáty dôverou zaiste nie preto, že by sa hnala za špeciálnym poverením niektorej zainteresovanej veľmoci, ale preto, že náš zahraničný minister je jeden z tých evropských, ba svetových politických a štátnických činiteľov, ktorý má dlhodobú skúsenosť v medzinárodných stykoch a je zástupcom štátu, ktorý demokratickou štruktúrou svojho vnútorného života, svojou konciliantnou a loyálnou politikou medzinárodnou dospel k určitému rešpektu v strednej Europe, čo ináč aj pre celý kontinent má neodšliriepiteľný význam. Ak ho nám maďarské a poľské oficiálne kruhy za takéhoto neuznávajú, je to síce pre nás niečo, čo nás neteší, ale vôbec nie je nebezpečné. Spojenecké a priateľské smluvy s mými národmi máme preto, aby sme sa prati dôsledkom tejto nepriazne vždy a všade učinne mohli brániť.

Stanovisko nášho štátu k Paktu o Spoločnosti národov a k jej všetkým rozhodnutiam a opatreniam, ktoré sa týkajú práve sporu italsko-habešského, bolo by bez akejkoľvek pochyby to isté i v tam prípade, keby tým apostrofovaným predvojom zainteresovanej veľmoci bolo Maďarsko alebo Poľsko a keby dôvera národov na predsednícke miesto v Ženeve bola postavila Kányu alebo Becka a nie ministra dr Beneša, (Hlas: Ať žije!) a vzdor tomu, že vieme, že títo páni neprechovávajú k nám zvláštne sympatie.

Kritika agility čsl. ministra zahraničia, ako tu ona včera z úst pána maďarského rečníka odznela, vzbudí v nás dojem, že je inšpirovaná závisťou, zlobou, vášnivou nenávisťou pôvodu zpoza hraníc. Náš minister zahraničia jasne povedal, že sme štátom mieru a spolupráce medzinárodnej. V tomto duchu sa učinily so strany našej vlády veľmi dôležité kroky, o nich vie i nesmieriteľná opozícia. Chceli sme niekoľkokráť vážne odstrániť antagonizmus, ale všetky pokusy boly márne. Nepriateľstvo vôči nám so strany terajšieho režimu v Maďarsku podla nášho presvedčenia je trvalé. Jeho príčiny sú v samej existencii suverenného Slovenska, v Trianone. Preto nemôžeme nečinne hľadeť na veci, ktoré sa u našich súsedov dejú.

Vieme dobre, že výchova školskej mládeže v Maďarsku pretieka plánovite usmernovaná proti nášmu národu a štátu. Geografia a historia nepozná Slovenska ako časť republiky Československej, ale ho uvádza ako horské územie okypteného Maďarska.

Vieme dobre, že naši politickí a národní pracovníci, Slováci, sú škandalizovaní novinami maďarskými a osočovaní maďarským rozhlasom. Máme presné zprávy o tom, že sa v Maďarsku prevádzajú určité sankcie a perzekúcie proti tým, ktorí majú príbuzných na Slovensku a sú činiteľmi politiky, ktorá neslúži záujmom maďarskej iredenty. Vieme dobre, že verejná mienka a nálada v Maďarsku je vybičovaná proti nám až do tej miery, že by ostrejší konflikt pre nás nebol žiadnym prekvapením, a vieme dobre, že zásluhy v tento a takýto súsedský pomer majú hlavne tí naši spoluobčania, ktorí sú informátormi politických a žurnalistických kruhov v Maďarsku, ktorí hriešne zavádzajú maďarskú verejnosť a ktorí ako vodcovia maďarskej politickej opozície u nás behajú po svete a rozdúvajú oheň nenávisti a zloby proti nám. Keby títo páni nemali plného občianskeho práva, ktoré im zaručuje ústava a zákony, ktoré naše úrady starostlive rešpektujú, nemohli by tak slobodne balamutiť neorientovaný svet a nenašli by v cudzine vznešených protektorov. Nebude náš vzájomný pomer s oficiálnym Maďarskom dotiaľ lepší, dakiaľ títo páni budú svoje remeslo prevádzať neobmedzene a beztrestne. Neodstránime vzájomnú nedôveru medzi štátmi, dokiaľ oni budú môcť používať doma v politickom boji proti nám lož, pomluvu a nevyčerpateľné agitačné prostriedky: peniaze, kazateľňu a školu. Je na čase, aby sme týmto veciam venovali bedlivú pozornosť.

Pán minister zahraničia prehlásil, že náš vzťah a pomer Malej dohody k Maďarsku vôbec sa behom pokonávania o Dunajskom pakte zlepšil a dalo sa očakávať, že by určité sblíženie nastalo, keby k tejto dohode bolo došlo. Pán rečník maďarskej opozície prejavuje síce nad týmto konštatovaním radosť a prechováva nádej, že pán minister uplatní svoje známe schopnosti i v tomto smere, my však máme vážne obavy, že sa i tento zlepšujúci sa pomer opäť zakalí zásahom činiteľov, ktorým nejde o narovnanie a smierenie, o pokoj a kľud, ale ktorí majú záujem na tom, aby tento pomer bol konzervovaný, lebo len z tejto situácie čerpajú zdroje pre ich hmotnú a politickú existenciu. Pán rečník sa usiloval odôvodniť svoje obavy údajnými krivdami, ktoré sa na maďarskej menšine páchajú. Medzi inými, ktoré sú naozaj malicherné a bezvýznamné, udáva incident okolo minulej slávnosti novozámeckej, ktorú tamojšie verejné kruhy usporiadaly na 250. výročie vypudenia Turkov z Nových Zámkov. Sťažuje si pan rečník na úrady, ktoré nepovolily demonštrácie širšieho rázu, ale len domáce oslavy. Stalo sa to zaiste vzhľadom na priateľský pomer nášho štátu k Turecku. Toto opatrenie úradov bolo podľa našej mienky docela správne, lebo niet ani historických, ani kultúrnych, ani hospodárskych titulov u nás na Slovensku, ktoré by naši páni Maďari nechceli zneužiť agitačne pre svoje politické ciele. Pamätáme sa na oslavy Rákóczyho pred voľbami do Nár. shromaždenia, ako ju páni politikovia zneužili v Košiciach a v Borši, a zaiste bolo by bývalo to samé i v Nových Zámkoch, keby to bolo bývalo pripustené. A Slovač nemala tu čo oslavovať. Uvedomme si, že pod múrami Nových Zámkov ako aj v bojoch Rákóczyho za slobodu a výsady uhorskej šľachty bili sa Slováci a Rusíni, a šľachta sa im odmenila tým, že ich držala v ďalšej porobe a v ďalšom otroctve. I kresťanský smysel dávnosti bol by býval verejne potupený ambíciou pánov politikov maďarskej opozície.

Záverom svojho prejavu konštatujem, že musí prísť u nás ozdravenie, musí prísť generácia nová, politicky nepoškvrnená, demokraticky vyvinutá, aktivistická, ku ktorej bude mať náš štát neochvejnú dôveru. Táto bude slúžiť mostom k prekonaniu prepasti, ktorá dnes medzi námi je a ktorú odstrániť vrúcne si prajeme. Naša úloha je v expozé určená a túto vytýčenú cestu uznávame za jedinú, ktorá poslúži našim záujmom národným a štátnym, a preto expozé prijímam. (Potlesk.)

Místopředseda dr Bas (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan kol. Pechman. Uděluji mu slovo.

Sen. Pechman: Slavný senáte! Kolega našeho klubu Sláma již zaujal stanovisko k prohlášení p. ministra zahraničí. Dotkl se všech důležitějších otázek, které byly v tomto prohlášení uvedeny, poukázal zejména na naše vztahy k Polsku a Uhersku, dotkl se také otázky habešské a na konec také sankcí, pocházejících z Paktu o Společnosti národů, z jeho článku 16. Jestliže jsem se ještě přihlásil ke slovu, činím tak proto, abych vývody jeho v mnohém směru doplnil a také rozšířil. Mne zajímal úvod v prohlášení pana ministra zahraničí, kde uvedl, že se nepodařilo Dohodě dojednat otázku odzbrojení států a že následkem toho státy zbrojily a tím povstaly neobyčejně velké finanční obtíže v jednotlivých státech. Zároveň s tím uvedl, že bylo to Německo, které 16. března t. r. nejen vystoupilo ze Společnosti národů, nýbrž porušilo mír versailleský tím, že počalo také zbrojit jako ostatní státy a že se počalo také vojensky organisovat dovozujíc, že se Společnosti národů nepodařilo provésti úkol akce odzbrojovací.

Pro nás měl pan ministr ve svém výkladu stať, kde uvádí, že po stránce vojenské jsme v posledních letech učinili takový pokrok, že na své síly můžeme býti hrdi. V další stati pak dodal: "První podmínkou je naše vojenská síla. A opět se i při ženevském jednání ukazuje na to, že národ, který by se proti útokům ze všech sil nebránil, byl by také nakonec Ženevou opuštěn."

Proč napověděl nám pan ministr zahraničí tyto věci, týkající se našeho vojska a Československé republiky? Myslím, že jen naznačil, ale že nevyjádřil všechno, co s tím také souvisí. A proč? My jsme přece věděli, jak pokračovala akce ve Společnosti národů, pokud se týká odzbrojování, a pan ministr zahraničí nám zde nyní říká, že teprve v posledních letech jsme pochopili, že je třeba naše vojsko organisovat, že je třeba něco vykonat na obranu našeho státu, naší republiky.

Tedy to, co jsme vykonali, stalo se teprve v posledních letech. Proč jsme to nevykonali dříve, proč jsme jako opatrní a rozumní lidé, když jsme viděli, jak akce odzbrojovací v Ženevě kulhá, nevykonali včas opatření a zejména v té době, kdy jsme také měli příznivější hospodářské poměry a příznivou hospodářskou konjunkturu?

Chtěl bych poukázati na prvopočáteční rozpočty našeho státu z let 1919, 1920, 1921, kdy jsme měli rozpočet 19, 20 miliard a také rozpočtový přebytek až kolem 3 miliard. (Sen. dr Karas: 3 miliardy 200 mil. Kč!) Ano, 3.200,000.000 Kč a, vážení, v té době už jsme také měli své vlastní vojsko. Proč jsme tedy nepamatovali tenkrát, abychom organisovali i připravovali se po příkladu jiných států? Řeknu, že proto, poněvadž tenkrát pro naši nár. obranu, pro naše národní vojsko nebylo naprosto pochopení. U nás se tehdy myslilo, že vůbec nebudeme potřebovati stálého vojska, že budeme míti pouze milici, která nám úplně stačí. (Sen. dr Karas:- A která je dražší než vojsko!) Ovšem, která je dražší než vojsko, poněvadž jsme byli tak naivní, že jsme si myslili, že po té veliké válce, která se odehrála od r. 1914 do r. 1918, již nikdy žádné války na světě nebude. A to, vážený senáte, je věc, která se na nás vymstila. My jsme se tehdy nevěnovali naší armádě, my jsme naopak tu armádu, která tehdy nebyla na výši doby, ještě rozvraceli. Zavedli jsme pro naše vojáky hlasovací právo, dali jsme jim něco, čeho armáda a národ nemůže potřebovat, a viděli jsme také, jaké důsledky volební právo pro naši armádu a vojsko mělo. My jsme se, když se jednalo o zvýšení a úpravu presenční služby, vždy, ať to bylo v parlamentě nebo jinde, hádali, vždy jsme z toho dělali politickou aféru a ptali jsme se, je-li možné, abychom presenční službu zvyšovali anebo abychom ji nezvyšovali. Vždy jsme se dělili na dva tábory: jedni - a to byl ten silnější tábor - se vždy bránili zvyšování presenční služby a druzí, kteří byli opatrnější a prozíravější, v zájmu státu trvali na tom, aby naše presenční vojenská služba byla taková, jak toho armáda k svému výcviku a pro obranu našeho státu potřebuje. Věřím, že pan ministr zahraničí měl na mysli několik málo posledních let, kdy jsme šli již všichni do sebe, kdy jsme viděli již ten neklid v zahraniční politice, kdy jsme viděli, že není vyloučeno, že v dohledné době může dojíti k nějakému světovému konfliktu. Teprve nyní jsme pochopili a pochopily i naše politické strany a vláda, že je třeba, abychom pro armádu a její organisaci, pokud je nám to možné, zejména pokud se týká finančních prostředků, vykonali všechno, co uznáváme za nutné a potřebné ve prospěch armády. Ale za tak krátkou dobu a při nedostatku finančních prostředků jistě jsme nevykonali všechno, co by bývalo bylo třeba vykonati. My jsme přišli k tomuto poznání v době hospodářské krise, v době, kdy náš rozpočet je snižován, v době, kdy zejména pro tak důležitou věc, jako je ministerstvo nár. obrany, nemáme finančních prostředků. Ukázalo se to již minulého roku při zpracování státního rozpočtu a úkaz tento bude se opakovat opět letošního roku, až přijdeme se státním rozpočtem vypočteným na celých 8 miliard. Vedle teto naší povinnosti k armádě, k nár. obraně máme zde velkou povinnost k 600.000 nezaměstnaným, a máme na zřeteli také ohromný schodek našich státních drah. Tedy příští náš rozpočet na r. 1936 bude sestaven tak, jak na to finance naše stačí, bude sestaven tak, že nemůžeme pro naši nár. obranu v této vážné chvíli dáti tolik, kolik by opravdu bylo potřebí. A, vážený senáte, my máme povinnost, abychom se v této době také zeptali, co jsme vykonali mimo armádu, co jsme vykonali ve prospěch bezpečnosti státu a jeho obyvatelů? A tu musím říci, že jsme nevykonali téměř nic. Německo má dnes nejlepší silnice na celém světě, Německo se po celém našem zahraničí pojistilo kryty tak, aby v příští eventuální válce nemohla se mu státi žádná úhona. (Sen. dr Karas: Za cizí peníze!) To nevadí, ale udělali to, pane kolego. Máme 600.000 nezaměstnaných, velikou řadu jich podporujeme a platíme podpory v nezaměstnanosti a my jsme si nevzpomněli na to, (Hlas: Práci jim dejte!) ano, že by bylo dobře dáti těmto lidem práci a že tato práce by mohla spočívati v tom, že bychom stejným tempem s Německem upravovali své komunikace a že bychom také po stránce bezpečnosti vykonali to, co vykonalo Německo, Francie a jiné státy.